52 A 120/2016 - 52

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobkyně: T.H., nar. „X“, bytem „X“, zastoupené: Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 02.11.2016, č.j. CPR-11928-5/ČJ-2016-930310-V237 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně (dále v textu i jako „žalobce“) se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 4.4.2016, č.j. KRPE-975-112/ČJ-2015-170022-SV (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž bylo podle ustanovení §112 odst. 1 písm. c) a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 a podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“ nebo „zákon o pobytu cizinců“) uloženo žalobkyni správní vyhoštění a byla stanovena zároveň doba, pro kterou jí jako cizinci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Zároveň byl určen tímto rozhodnutím počátek doby, po kterou nelze žalobkyni jako cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie od okamžiku, kdy cizinec pozbyde oprávnění pobytu na území České republiky a byla stanovena doba k vycestování z České republiky do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V žalobě uvedla celý okruh námitek, jejíž podstatnou část tvořily námitky obsažené i v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stejně jako v odvolání uvedla, že v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo uvedeno, že na základě rozhodnutí OAMP č.j.OAM-744-21/ZR-2014, které nabylo právní moci dne 12.11.2014 a v rámci kterého byl žalobkyně udělen výjezdní příkaz s platností na 30 dnů od nabytí právní moc rozhodnutí, že poslední den oprávněného pobytu žalobkyně jak účastnice řízení na území České republiky připadl na den 11.12.2014. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 40 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platné znění (dále jen „správní řád“), z něhož „jasně plyne“, že za poslední den oprávněného pobytu v rámci předmětného výjezdního příkazu má být považován dne 12.12.2014, tedy datum, kdy žalobkyně podala na příslušném pracovišti OAM žádost o povolení k přechodnému pobytu. Tento právní názor potvrdil sám žalovaný, a to v protokolu o vyjádření účastníka ze dne 17.12.2014, v němž bylo uvedeno, že posledním dnem oprávněného pobytu na území České republiky byl den 12.12.2014 a shodný „postoj“ zaujal správní orgán rovněž v rámci sepisování protokolu o vyjádření účastníka ze dne 5.1.2015. V této souvislosti „upozornila“ žalobkyně na zásadu legitimního očekávání, nesprávným uvedením data posledního dne oprávněného pobytu zatížil správní orgán své rozhodnutí zcela zjevně nepřezkoumatelností. Dále žalobkyně poukázala na sdělení MV ČR OAMP ze dne 16.12.2014, ve kterém se uvádí, že na žalobkyni se nevztahuje fikce pobytu na základě podané žádosti o přechodný pobyt, a to z důvodu uvedeném v § 87y zákona č. 326/1999 Sb., „právní zástupce“ žalobkyně je toho názoru, že předmětem ustanovení cit. zákona je diskriminační. Dále obdobně jako v odvolání, namítla, že v poučení žalobkyně jako účastníka správního řízení, které bylo součástí protokolu o vyjádření účastníka správního řízení, „absentovala“ jakákoliv zmínka o právech účastnice řízení o možnosti se do protokolu nevyjadřovat vůbec a dalších omezení v rámci prováděného předmětného úkonu správním orgánem vyjádřené v ustanovení § 55 správního řádu. Další, jak vyplývá z žaloby, základní námitkou žalobkyně bylo její tvrzení o tom, že samotné odůvodnění žalovaného rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž s ohledem na zcela zásadní zásah napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně nebylo možné žalované rozhodnutí vzhledem k dikci ustanovení § 119 a) odst. 2 zákona o pobytu cizinců ani vydat a správní orgán postupoval v rozporu se zákonem. Odůvodnění žalovaného rozhodnutí je nekonkrétní a neurčité, a nevyplývá z něj, na základě jakých skutečností a úvah dospěl správní orgán k závěru uvedenému v žalovaném rozhodnutí, kdy se nezabýval jednotlivými skutečnostmi ve smyslu § 174 a zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti žalobkyně poukázala na to, že navrhla provedení výslechu své neteře, se kterou sdílí společnou domácnost, která by mohla objasnit okolnosti vazeb žalobkyně na území České republiky a „osvětlit“, jak intenzivním by byl zásah do rodinného a soukromého života celé rozsáhlé části rodiny žalobkyně, přičemž správní orgán vyslechl pouze pana Š., tj. „dosti nehodnověrného svědka“. Dále žalobkyně uvedla, že při výkladu aplikace právních předpisů nelze opomíjet její účel a smysl, kdy je třeba vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, což bylo uvedeno i v odvolání, některými odvolacími námitkami se žalovaný nezabýval, přičemž „již samotné vydání správního vyhoštění přináší pro žalobce zásadní stigma, neboť mu bude znemožněn případný návrat do ČR, neb vydání správního vyhoštění je pochopitelně zaznamenáno a následně negativně ovlivňuje šanci na získání jakéhokoliv víza“. Žalobkyně poukázala i na ustanovení § 119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, kdy správní orgán měl při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění posuzovat kritéria dle § 174 a zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně navrhla, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah rozhodnutí správního orgánu I. stupně a na žalované rozhodnutí, a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.6.2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18.7.2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Žalobce je povinen uvést žalobní námitky v žalobě, soud se nemůže spokojit s odkazem na podání účastníka, které učinil ve správním řízení, např. odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (srov. rozsudek NSS ze dne 28.5.2003, č.j. 5 A 27/2000-49). Uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (srov. rozsudek NSS ze dne 22.1.2007, č.j. 8 Afs 55/2005-74, dále i srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.1995, č.j. 6 A 15/94 39, SP č. 136). Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Soud není povinen ani oprávněn za žalobce domýšlet, jakými konkrétními kroky mělo dojít k porušení žalobcem namítaných právních ustanovení, z jakých konkrétních důvodů pokládá žalobce žalované rozhodnutí za nesrozumitelně a neřádně odůvodněné, jaké zákonné podmínky nebyly splněny pro prodloužení zajištění a jaké konkrétní skutečnosti svědčí o neoprávněném zásahu do žalobcova práva na osobní svobodu. V tomto ohledu soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24.8.2010 č.j. 4 As 3/2008-78, v němž je mimo jiné uvedeno: „Smyslem uvedení žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.) je jednoznačné ustanovení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným, nicméně srozumitelným a jednoznačným, vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat…………………míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Zároveň platí, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (srov. rozsudek NSS ze dne 12.11.2014, č.j. 6 As 54/2013-128). Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2Ads 33/2003-78, a zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek a uplynutím zákonné lhůty, zánik odpovědnosti za správní delikt-srov. rozsudek NSS ze dne 18.9.2014, č.j. 9 As 33/2014, dále uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícím se utajovaných informací-srov. rozsudek NSS ze dne 25.11.2011, č.j. 7 As 31/2011- 101). Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. představuje normu procesně právní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může v takovém případě krajský soud aplikovat hmotněprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, sp.zn. 2 As 9/2008, který sice se vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej argumentum a simili aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha aplikovaná v tomto případě je použitelná i v tomto řízení). Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku: Podle rozsudku NSS ze dne 22.10.2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28.5.2009, č.j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím - minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11.3.2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7.5.2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29.3.2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6.6.2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3.7.2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Skutečnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).“ Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 14.5.2015, č.j. 7 As 83/2015-56: „Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20.6.1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26.6.1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11.4.2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4.12.2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb.NSS, ze dne 29.7.2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1.6.2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21.8.2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí však není povinností soudu se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím skutečnostem, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19.4.1994 ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, stížnost č. 16034/90, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/).“ Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11.3.2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7.5.2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6.6.2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3.7.2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28.5.2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. Povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013-33, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ V rozsudku č.j. 2 Afs 7/2015-73 NSS výstižně a stručně k rozsahu přezkumu ve správním řízení či v soudním řízení ve správním soudnictví uvedl: „Ve vztahu jak k napadenému rozsudku, tak k rozhodnutím správních orgánů uplatnil stěžovatel námitky nepřezkoumatelnosti. Lze s ním jistě souhlasit, že nelze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, pokud toto nesplňuje formální předpoklady přezkoumatelnosti. Nicméně tento obecný postulát nelze vykládat tak, že soud (ať již krajský soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí správního orgánu, nebo zdejší soud ve vztahu ke krajskému soudu) bude automaticky rušit každé rozhodnutí, které se nevypořádá bezezbytku s celou odvolací, resp. žalobní argumentací. Docházelo by tak ke zcela absurdním rozhodnutím zejména v případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí věcně správné a nebyla řádně nebo vůbec vypořádána dílčí námitka, která by však nemohla mít i v případě důvodnosti vliv na zákonnost samotného rozhodnutí.“ Pokud je „rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ (rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publikovaný pod č. 1350/2007). K otázce, jaké minimální kvality musí odůvodnění (ať už soudního, či správního) rozhodnutí vykazovat, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, vyslovil, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ Obdobně se z rozsudku ze dne 25.3.2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaného pod č. 2070/2010 Sb. NSS, podává, že „[s]oud, který se vypořádává s (…) argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (…). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno.“ V neposlední řadě je nutné uvést i konkrétní příklad „zaplevelené“ žaloby a následného jeho hodnocení v judikatuře NSS, a to např. v rozsudku ze dne 11.6.2014, č.j. 10 Afs 18/2015-48: „

34. Žaloba podaná u krajského soudu byla vskutku rozsáhlá, obsahovala 18 stran textu a více než 100 odstavců. V takovémto případě krajský soud nemusí nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Případně svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného. Jak k tomu trefně u vádí Ústavní soud (v nálezu krajským soudem správně citovaném), „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), věc M. CAMBELL & SONS LIMITED, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12.3.015, čj. 9 As 221/2014 – 43, věc To & Mi Vdf., bod 41, ze dne 29.3.2013, čj. 8 Afs 41/2012 - 50, věc SAFINA, bod 21, ze dne 6.6.2013, čj. 1 Afs 44/2013 - 30, věc SOLARPARK gama, bod 41, ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013 – 50, bod 17, nebo ze dne 25.2.2015, čj. 6 As 153/2014 – 108, bod 37].

35. Pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek. Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti by pak směřovalo k nekonečnému „ping pongu“ mezi Nejvyšším správním soudem a soudy krajskými.“ Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2.7.2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29.5.2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí vedené podle ust. § 65 a násl. s. ř. s., přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. Krajský soud se v prvé řadě zaměřil na námitku žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou správních orgánů a dospěl k závěru, že tato námitka důvodná není. Jak vyplývá z rozsáhlého odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně (17 stran), postupoval správní orgán I. stupně a potažmo i žalovaný velmi pečlivě tak, že byl zjištěn stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad rozhodnutí s platnými právními předpisy (§ 3, § 2 správního řádu). Odůvodnění obou rozhodnutí obsahují výčet podkladů pro jejich vydání, zahrnují i úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a rovněž i informace o tom, jak se správní orgány vypořádaly s návrhy a námitkami účastníků a jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). Pokud žalobkyně v žalobě tvrdí, že se žalovaný nevypořádal dostatečně (pouze zčásti) s její argumentací uvedenou v odvolání, přičemž „některými odvolacími námitkami se nezabýval vůbec“, tak soud v této souvislosti poukazuje na již výše uvedenou úvodní část odůvodnění tohoto rozsudku, ze kterého v souladu s konstantní soudní judikaturou vyplývá, že důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí není to, že se správní orgán nevypořádá beze zbytku s celou argumentací uvedenou v odvolání. Navíc tvrzení žalobkyně o tom, že se žalovaný některými odvolacími námitkami nezabýval „vůbec“ je obecné a soud není povinen ex officio zjišťovat, s jakými že to konkrétními námitkami uvedenými v odvolání se žalovaný „nezabýval vůbec“. Podstatné je, že žalovaný se vypořádal se všemi stěžejními odvolacími námitkami, ostatně převážnou jejich většinu zopakovala žalobkyně i v žalobě. Žalobní námitky však nelze ztotožňovat s námitkami odvolacími, když soudy ve správním soudnictví nejsou další třetí instancí ve správním řízení, přičemž v případě opakování odvolacích námitek v žalobě míří žaloba v podstatě proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a pomíjí zcela skutečnost, že se s těmito námitkami obsaženými v žalobě již věcně vypořádával žalovaný v žalovaném rozhodnutí. Přes tuto skutečnost i taková žaloba splňuje podmínku uvedení žalobních bodů, přičemž žalobní argumentace v takovém případě, tj. jestliže se s argumentací žalobce uvedenou v odvolání zabýval již žalovaný správní orgán, tak by žalobní argumentace poté měla primárně směřovat proti závěrem odvolacího orgánu a má tedy do jisté míry konkretizovat argumentaci, jíž žalobce uváděl ve správním řízení. Jak již bylo uvedeno, pokud tak žalobce neučiní, snižuje poté obecností své argumentace šanci na úspěch žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne 6.10.2015, č. 6 Afs 9/2015-31). Pokud tedy jsou v žalobě zopakovány odvolací námitky (ke kterým se krajský soud dále blíže vyjádří), aniž žalobkyně výslovně reagovala na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, tak soud nemůže domýšlet za žalobkyně další argumenty a může se věnovat těmto námitkám „pouze v míře jejich obecnosti“ (srov. rozsudek NSS ze dne 6.10.2015, č.j. 6 Afs 9/2015 – 31). Zároveň v případě opakování odvolacích námitek v žalobě je aktuální závěr o tom, že když žalobce v žalobních bodech nereprezentuje dostatečně konkrétní názor oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, pak nemusí soud hledat způsob alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (srov. rozsudek NSS ze dne 12.11.2014, č.j. 6 As 54/2013 – 128) a jak již soud uvedl v úvodní části, v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí může soud odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod číslem 1350/2007 Sb. NSS). Jako stěžejní věcnou námitku uvedla žalobkyně své tvrzení o tom, že rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo možné vydat vzhledem k „dikci“ ustanovení § 119 a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. a s ohledem na podle tvrzení žalobkyně „zcela zásadní zásah napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně“. Skutkový stav věci, ze kterého vycházely správní orgány, však o důvodnosti takové námitky vůbec nesvědčí. Podle § 119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. Podle § 174 a téhož zákona správní orgán při posuzování přiměřeností dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem. Zároveň je třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Za rodinu ve smyslu článku 8 Úmluvy považuje judikatura ESLP v prvé řadě vztah mezi manžely a mezi rodiči a nezletilými dětmi, přičemž rodinný život zahrnuje i vztahy mezi dalšími příbuznými, u těchto vztahů již existence rodinného života není předpokládána, ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují skutečně „blízké osobní vazby“ (srov. Kmec, J. et Al. Evropská úmluva o lidských právech, Komentář, první vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 872-873). Práva vyplývající z článku 8 Úmluvy však nejsou absolutní, a je nutné tak zvažovat protichůdné zájmy cizince a státu, přičemž judikatura ESLP zohledňuje zejména: 1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, 5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení cizineckého práva v minulosti, 6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Všechna tato kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranu veřejného pořádku (srov. např. rozsudek NSS ze dne 5.3.2013, č.j. 8 As 118/2012 – 45). Zároveň je třeba konstatovat, že uvedený závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy nelze chápat, jako neomezený závazek poskytnout cizince mezinárodní ochranu automaticky navázal-li v České republice soukromý vztah. Dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu v intencích judikatury ESLP by mohl dosáhnout pouze takový zásah do soukromého a rodinného života cizince, který by zahrnoval zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu (srov. rozsudek NSS ze dne 28.11.2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71). Žalobkyni bylo uděleno správní vyhoštění na dva roky, ačkoliv podle § 119 odst. 1 písm. b bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb. lze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince až na pět let, přičemž dvouroční správní vyhoštění nelze kvalifikovat jako nepřiměřené. Zároveň je třeba konstatovat, že vzhledem k okolnostem projednávané věci, a to zejména s poukazem na „imigrační historii“ žalobkyně jako cizince nelze hodnotit uložené správní vyhoštění jako nezákonné, když je tomu přesně právě naopak. Jak vyplývá z „imigrační historie“ žalobkyně jako cizince, tato zahrnuje rozsáhlý výčet opakovaných porušení právních předpisů, přičemž tento výčet žalobkyně jak v průběhu správního řízení, tak ani v žalobě nezpochybnila. V podrobnostech odkazuje krajský soud na stranu 6 a 7 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podstatné je z tohoto výčtu připomenout, že pobyt žalobkyně je mapován od 4.8.2003, přičemž v následující době žalobkyně nerespektovala platné právní předpisy a rozhodnutí správních orgánů, na jejímž základě byla povinna opustit Českou republiku. Jak vyplývá z podkladů o rozhodnutí a ostatně i z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přes řadu výjezdních příkazů (např. č. GAA 0055225 s platností od 16.11.2005 do 14.1.2006. dále rozhodnutí OAMP č.j. OAM-744-21/ZR-2014) žalobkyně z území České republiky nevycestovala, dále bylo žalobkyni zrušeno i povolení k trvalému pobytu, přičemž následně vydaný výjezdní příkaz č. GAA 0053326 s platností od 20.12.2014 do 31.12.2014 rovněž žalobkyně nerespektovala, a nevycestovala z území České republiky, a zároveň nerespektovala další výjezdní příkaz č. GAA 0201170 s platností od 23.1.2015 do 21.2.2015. Další závažnou okolností svědčící ve prospěch zákonnosti žalovaného rozhodnutí je i to, že žalobkyně zcela účelově uzavřela sňatek s panem V.Š., o čemž svědčí protokol o výslechu svědka ze dne 8.1.2015. Přitom skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury ESLP zcela zásadní (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 22.5.1999, Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99), přičemž pokud se o takový případ jedná, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3.7.2013, č.j. 1 As 17/2013 – 50). Žádné takové výjimečné okolnosti v projednávané věci naplněny nebyly, když naopak z podkladů rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaným rozhodnutím byl ještě jinak narušen rodinný nebo soukromý život žalobkyně (např. v provedeném místním šetření v bytě na adrese „X“, kde bydlí sestra žalobkyně a muž jménem M.V. a děti sestry žalobkyně, sestra žalobkyně uvedla, že na této adrese bydlela žalobkyně po dobu asi dvou let, nyní již žalobkyni „dva měsíce neviděla“). Zároveň žalobkyně nijak nezpochybnila nejen svědeckou výpověď V. Š., z které jasně vyplývá, že sňatek ze strany žalobkyně byl uzavřen zcela účelově a neplnil společenskou a sociální funkci manželství, navíc pan V.Š. zemřel dne 24.11.2015, přičemž nejen z této svědecké výpovědi, ale i z provedeného šetření nevyplývá, že by vůbec žalobkyně ve skutečnosti byla vůbec schopná vnímat důsledek správního vyhoštění jako nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Výpověď V.Š. lze považovat za zcela přesvědčivou a věrohodnou, když naopak výslech neteří a sestry žalobkyně, který žalobkyně navrhovala ve správním řízení, by nemohlo přinést nové nebo zásadní informaci ve věci správního vyhoštění, jak správně poznamenal žalovaný v žalovaném rozhodnutí, když podklady, ze kterých správní orgán vycházely, tj. zejména výslech zmíněného svědka pana Š. a místní šetření na adrese „X“ byly jako podklady rozhodnutí zcela dostatečné, přičemž žalobkyní navrhovaný výslech by byl nadbytečný, a to tím spíše, když zmíněné „manželství“ se žalobkyní neuzavřely jí neteře nebo její sestra. Naopak jak správně poznamenal správní orgán I. stupně, vazby žalobkyně ve vztahu k hodnocení dopadu do jejího soukromého a rodinného života nejsou „zcela vymizelé“, neboť žalobkyně má ve Vietnamu syna a dle závazného stanoviska OAMP k možnosti vycestování, které bylo rovněž podkladem žalovaného rozhodnutí, lze Vietnam považovat za bezpečnou zemi bez probíhajícího nebo ozbrojeného konfliktu, dodržující základní lidská práva. Za dostatečné a přezkoumatelné závěry správní orgán I. stupně proto považuje krajský soud mimo jiné i následující stěžejní argumentaci správního orgánu I. stupně, obsaženou na straně 8 a 9 žalovaného rozhodnutí: „Správní orgán snahu zabránit neoprávněnému pobytu cizinců na území České republiky a opakovanému porušování právního předpisu považuje v daném případě za legitimní cíl, kterým je oprávněn zasáhnout do práva na respektování soukromého a rodinného života v souladu s článkem 8 odst. 2 Úmluvy o lidských právech. Právě mezinárodní závazky české republiky jsou souladné s řešením legitimity zásahu do soukromého života cizince, ve Vašem případě lze proporcionalitu shledávat v příklonu k ochraně zájmu společnosti v převaze nad Vašimi osobními zájmy, neboť Vaše manželství bylo uzavřeno s jediným cílem, a to získat pobyt na území České republiky, neplnilo a neplní (ani není předpoklad budoucího) společenskou funkci, je čistě formálním svazkem, který má pan Š. vůli v dohledné době oficiálně ukončit rozvodem, manželství není rodinnou domácností z důvodu absence společného soužití, společného podílu na financování domácnosti, společenských zájmů, výchovy dětí, vedení společné domácnosti a výpomoci a dalších hledisek posouzení (viz. např. § 655 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pan Š. sám uvedl, že se ho Vaše správní vyhoštění nijak nedotýká. Návaznost na další blízké příbuzné, jak oje sestra či neteř, opět jako proporčně převažující neobstojí. Je nesporné, že vždy se může najít osoba z užšího či širšího okruhu rodiny, která může být Vaším správním vyhoštěním nějak dotčena, rozhodná je v tomto směru právě intenzita zásahu do jejich soukromého a rodinného života. Vaše sestra žije v rodinné domácnosti se svými dětmi na adresu „X“ (pobytový status: občan 3. státu s trvalým pobytem na území České republiky), Vaše neteř P.T., bydlící na téže adrese, nabyla státního občanství České republiky, Vaše neteř P.D. je občan 3. státu s trvalým pobytem na území České republiky, Váš syn T.T.T. je dospělý, aktuálně má podanou žádost o trvalý pobyt na území České republiky a bydlí v Hradci Králové. Exces k článku 8 úmluvy o lidských právech by nastal teprve v případě, kdy by osobám s přímou a nezpochybnitelnou citovou či sociální vazbou na Vaši osobu vznikla neúměrná újma, tedy byl jím Vaším správním vyhoštěním zcela znemožněn nebo upřen kontakt s Vámi, což v tomto případě není naplněno. Pomineme-li skutečnost, že se jedná o širší příbuzenstvo (dospělé osoby a zaopatřené děti), které je možné vnímat jako samostatnou funkční rodinnou domácnost a Vaše osobní situace není rodinou vazbou takového charakteru, aby na ni mohlo být nahlíženo jako na rodinné soužití dvou partnerů, pak lze s jistotou s ohledem na pobytový status Vašich příbuzných konstatovat, že není nijak dotčena možnost jejich cestování, možnost navštívit Vás ve Vietnamu nebo tam s Vámi pobývat, není dotčena možnost jejich zpětné integrace ve Vietnamu a jejich vycestováním za hranice České republiky nedojde ani ke znemožnění možnosti návratu. Lze doplnit, že obdobní názor, se kterým se správní orgán ztotožňuje, vyjádřilo i Ministerstvo vnitra České republiky v Závazném stanovisku ev. Č. ZS25163 (na listě č. 4 č. j. KRPE-975-49/ČJ-2015-170022-SV): „Jak vyplývá z judikatury EWSLP (Evropského soudu pro lidská práva), který v minulosti tuto otázku již mnohokrát řešil, muselo by se jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství, či dokonce rodinu s dětmi, aby s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince bylo možné zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů domácnosti do země původu vyhošťované osoby.“ Výše uvedený závěr ostatně ani žalobkyně v žalobě nezpochybnila, když setrvala na své argumentaci uvedené v odvolání. Žalobkyně naopak v žalobě tvrdí, že „tvrzení o přiměřenosti napadaného rozhodnutí vyznívá proto obzvláště absurdně, když na území České republiky pobývá značná část rodiny žalobkyně“. Platná právní úprava neuvádí, že jestliže na území České republiky pobývá značná část rodiny cizince, takže automaticky je vždy správní vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života, ostatně sama žalobkyně, respektive její právní zástupce, takové konkrétní ustanovení právního předpisu ani v žalobě neuvedl. Naopak správní orgán správně v souladu s platnou právní úpravou vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně opakovaně porušuje právní předpisy, přičemž již z imigrační historie žalobkyně přímo vyplývá její cílená snaha vyhnout se účinku povinnosti vycestovat a s cílem získat pobyt na území České republiky, a to i za pomoci protiprávního jednání, tedy jednání in fraudem legis, zahrnující účelově uzavřené manželství. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že subjektivně ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. PL ÚS 26/07) či jak správní orgán I. stupně správně poukázal na nález Ústavního soudu č.j. IV.ÚS 462/03, podle něhož „právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka – nepatří tedy do kategorie základních lidských práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky“. Výstižně pak správní orgán I. stupně k tomu adresně žalobkyni uvedl, že „přesídlení Vašeho příbuzenstva z Vietnamu do České republiky nemůže samo o sobě zhojit závažnost ve správním řízení prokázaného Vašeho opakovaného porušování zákona a zákonem stanoveného pobytového režimu …“. Pro zákonnost žalovaného rozhodnutí bylo podstatné, že v daném případě byly naplněny zákonné důvody pro vydání žalovaného rozhodnutí a ostatní námitky pak nebyly samy o sobě bez dalšího schopny vést ke zrušení žalovaného rozhodnutí. Námitku týkající se uvedení data posledního dne oprávněného pobytu žalobkyně uvedla žalobkyně v odvolání, přičemž s touto námitkou se žalovaný vypořádal na straně 10 žalovaného rozhodnutí. Pro zákonnost žalovaného rozhodnutí bylo podstatné, že z hlediska časového vymezení uvedení posledního dne oprávněného pobytu žalobkyně na území ČR nebylo podstatné, když jinak z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak i z žalovaného rozhodnutí (strana 2) vyplývá, že časově bylo protiprávní jednání žalobkyně vymezeno od 1.1.2015, neboť dne 31.12.2014 skončila platnost výjezdního příkazu č. GAA 0053325, který jí byl udělen za účelem vycestování. Tento závěr ke zmíněné námitce uvedl žalovaný (strana 10), přičemž žalobkyně v žalobě tuto argumentaci k této její námitce nijak věcným způsobem nenapadla a soud není oprávněn a ani povinen vymýšlet za žalobkyni důvody, proč by měl být tento závěr žalovaného k této odvolací námitce nesprávný. Rovněž se žalovaný se vypořádal s další odvolací námitkou, která se shoduje s námitkou žalobní, tj. že v protokolu, respektive v poučení účastníka, které je součástí protokolu o vyjádření účastníka správního řízení, „absentuje“ jakákoliv zmínka o právech žalobkyně jako účastnice řízení o možnosti se do protokolu nevyjadřovat vůbec atd. K této námitce se žalovaný vyjádřil na straně 11 žalovaného rozhodnutí, kdy uvedl, že žalobkyně byla výslovně poučena, že její vyjádření je právem, nikoliv povinností a z jejího sdělení je zcela zřejmé, že skutečnosti, že se vyjadřovat nemusí, zcela porozuměla. Rovněž tuto argumentaci žalovaného žalobkyně ani v žalobě nenapadla, tuto námitku považuje rovněž krajský soud za nedůvodnou. Pokud žalobkyně na další části žaloby tvrdila, že se návrhem na výslech jejích příbuzných nezabýval a že vyslechl pana Š. jako „dosti nehodnověrného svědka“, tak rovněž žalobkyni nelze přisvědčit. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgány vycházely z dostatečných podkladů, přičemž ani žalobkyně v žalobě neobjasnila, jak by výslech jejího příbuzenstva v České republice vyvrátit závěr o účelovosti uzavřeného manželství zjištěné z výslechu svědka Š. a opakovaného šetření na adrese „X“ a jak by tyto výslechy mohly zvrátit skutečnosti svědčící o soustavném porušování právních předpisů a nerespektování rozhodnutí, na jejichž základě byla žalobkyně povinna z České republiky vycestovat. Tvrzení žalobkyně v žalobě o tom, že „již samotné vydání správního vyhoštění přináší pro žalobce zásadní stigma, neboť mu bude znemožněn případný návrat do ČR“, není důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí, neboť takový důvod, tj. že vydání správního vyhoštění přináší pro žalobce zásadní „stigma“, nezná platná právní úprava ani judikatura jako důvod pro nevydání rozhodnutí o vyhoštění. Navíc se jedná o případný pouhý možný, ale nikoliv zcela nepochybný, budoucí pocit žalobkyně, přičemž mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, ani kdyby navázal v České republice soukromý vztah. Zásahem do rodinného a soukromého života cizince by, jak již soud výše uvedl, v souvislosti s článkem 8 Úmluvy, mohl být zpravidla dlouhodobý zákaz pobytu, o takový se však v daném případě nejednalo. Námitku o „nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí“ žalobkyně ještě zopakovala v závěru žaloby, přičemž i tuto námitku uvedla i v odvolání. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal dostatečným způsobem na straně 12 žalovaného rozhodnutí, kdy konstatoval, že správní orgán se vypořádal se všemi skutečnostmi ve prospěch žalobkyně a že ozřejmil i svůj právní náhled na jednotlivá kritéria přiměřenosti, která se jsou pro účely posouzení nutností aplikace ustanovení § 119 a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. definována v ustanovení §174a téhož zákona a v podrobnostech odkázal na příslušnou část textu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. na straně 8, 9, 10, 15 a 16 tohoto rozhodnutí. S tímto závěrem žalovaného a ostatně i s uvedenou části rozhodnutí správního orgánu I. stupně týkající se této námitky se ztotožňuje i krajský soud. Krajský soud se rovněž neztotožňuje s námitkou žalobkyně týkající se „sdělení MV ČR OAMP Pardubice ze dne 16.12.2014, ve kterém se uvádí, že na žalobkyni se nevztahuje fikce pobytu na základě podané žádosti o přechodný pobyt a to z důvodu uvedeném v ust. § 87 y zák. č. 326/1999 Sb.“, přičemž „právní zástupce žalobkyně“ byl názoru, že toto ustanovení je fakticky diskriminační. Důvody, proč nebylo žalobkyni přiznáno právo pobývat na území České republiky v souladu s citovaným ustanovením zákona č. 326/1999 Sb., byly podrobně uvedeny v části odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně (strana 2 a 3), přičemž krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Naopak na rozdíl od názoru žalobkyně soud nepovažuje ustanovení § 87 y zákona č. 326/1999 Sb. za diskriminační. Protože žaloba nebyla důvodná, musel jí krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšná žalobkyně neměla právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení