52 A 13/2016 - 47

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: T.H., nar. „X“, bytem „X“, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2015, čj. 73980/2015/ODSH/8, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 10.6.2015, čj. MUPC/10293/2015, jímž byl žalobce podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, (dále jen „zákon o silničním provozu“), uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne 30.11.2014 v 15:13 hod. na obchvatu u města Chvaletice, na silnici č. 322, mimo obec, v místě před křižovatkou s ul. V Telčicích, jako řidič vozidla tov. zn. Mercedes VITO, registrační značky XY, ve směru jízdy na Pardubice, nerespektoval svislé dopravní značení B20a (Nejvyšší dovolená rychlost), kterým byla místní úpravou stanovena nejvyšší dovolená rychlost na 70 km/h, přičemž uvedeným úsekem projel rychlostí 87 km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h), čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a za tento přestupek byla žalobci uložena peněžitá pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit paušální částkou náklady řízení ve výši 1000 Kč. V žalobě uvedl žalobce 4 následující základní žalobní body, které odůvodnil takto:

1. Nesrozumitelnost výroku ve specifikaci místa přestupku. Žalobce namítl, že místo údajného přestupku uvedené ve výroku je nesrozumitelné, když lze dojít k závěru, že k přestupku „mohlo dojít na dvou rozdílných místech“. Z výroku není zřejmé, u které z dvou křižovatek mělo k přestupku dojít, když na silnici č. 322, kde mělo dojít podle výroku v rozhodnutí o přestupku, v místě před křižovatkou s ulicí V Telčicích jsou dvě křižovatky s touto ulicí, obě se nacházejí u obchvatu u města Chvaletice. Ve věci zůstala pochybnost, zda v místě, kde mělo k přestupku dojít, skutečně platila místní úprava nejvyšší dovolené rychlosti na 70km/h, když z existence důkazů o jediné dopravní značce B20a (70km/h) nelze rozumně dovodit, zda tato platila pro tyto křižovatky. K tomu žalobce uvedl rozsudek NSS ze dne 11.9.2015, 2As 111/2015-42, který se vztahuje ke správnímu deliktu spočívajícího ve stání motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku.

2. Nevypořádání námitek a důkazních návrhů správním orgánem I. stupně Rozhodnutí orgánu I. stupně trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, když se správní orgán nevypořádal s námitkami a důkazními návrhy, které žalobce zaslal správnímu orgánu dne 10.6.2015 (viz report elektronické podatelny – vyjádření ke spisu s datem doručení písemného vyjádření 10.6.2015), když správní orgán I. stupně dodal zmocněnci žalobce rozhodnutí ve věci téhož dne, tj. 10.6.2015. Vyjádření žalobce bylo doručeno předtím, než správní orgán učinil jiný úkon v doručení rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) správního řádu, kterým bylo dodání rozhodnutí do datové schránky zmocněnce žalobce. K vydání rozhodnutí nemohlo dojít ústním vyhlášením na ústním jednání, k vydání rozhodnutí došlo až dodáním rozhodnutí do datové schránky zmocněnce žalobce. K tomu však došlo až ve 13:21 hod., tedy více jak hodiny poté, co správnímu orgánu I. stupně bylo doručeno vyjádření žalobce ve věci. S tímto vyjádřením se orgán I. stupně nezabýval, nevypořádal se s námitkami a důkazními návrhy v něm obsaženými. Žalovaný tuto vadu „aproboval“, jeho rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu. Rovněž není přezkoumatelný závěr žalovaného o tom, že k doručení vyjádření žalobce došlo až po vydání rozhodnutí I. stupně.

3. Nevypořádání námitek a důkazních návrhů žalovaným Žalobce v tomto žalobním bodu tvrdil, že „z reportu elektronické podatelny – doplnění odvolání (viz příloha) vyplývá, že správnímu orgánu I. stupně došlo dne 17.11.2015 doplnění odvolání žalobce, protože rozhodnutí žalovaného bylo dodáno do datové schránky zmocněnce až dne 18.11.2015, je zjevné, že doplnění odvolání bylo v řízení doručeno s předstihem před vydáním rozhodnutí, žalovaný měl povinnost seznámit se s důkazy a návrhy žalobce obsaženými v doplnění odvolání a přezkoumatelným způsobem je vypořádat. Žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“.

4. Pochybnosti o dopravním značení Již v řízení před správním orgánem I. stupně žalobce namítal, že by ve směru jeho jízdy byla umístěna dopravní značka B20a, navrhoval jako důkaz ohledání místa. Žalobce poukázal na skutečnost, že pouze na fotografii dopravního značení je uvedeno datum pořízení fotografie, přitom obsahem spisu jsou 4 další fotografie, které však údaj o datu pořízení neobsahují. Žalobce proto „vyslovil domněnku, že datum pořízení fotografie dopravního značení bylo na tuto přidáno dodatečně, a k vyvrácení této pochybnosti požadoval žalobce provést jako důkaz originál této fotografie“. Údaj o datum pořízení na fotografii (30.11.2014) není pravdivý, neboť „vzbuzuje pochybnost, že údaj o datu pořízení na dalších fotografiích chybí“, námitka žalobce nemohla být vyvrácena odkazem na datum na listu č. 4, když se jedná o datum vyhotovení této písemnosti, nikoliv o datum pořízení fotografií v ní obsažených. Pokud se svědek H. odkázal na úřední záznam, tak žalobce namítl nepoužitelnost „úředního záznamu“, když odkázal na rozsudek NSS ze dne 9.10.2010, čj. 1As 34/2010-81. Žalovaný nevyvrátil námitku žalobce, že v místě údajného přestupku nebyla umístěna tvrzená značka B20a a ve věci zůstala pochybnost, zda v daném úseku platila za nejvyšší povolenou rychlost právě rychlost 70km/h. Žalovaný opomenul provést důkaz navržený žalobcem originálem fotografií. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na žalované rozhodnutí, neztotožnil se s námitkami žalobce, navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Podle závěru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, čj. 5As 126/2011-68 (publikovaný pod č. 3014/2014Sb. NSS) „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“. V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které byly použity ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, když žalobcem uplatněné námitky nemohly vyvrátit závěry správních orgánů o existenci viny žalobce. Ze správního spisu a z rozhodnutí o přestupku je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo Oznámení o přestupku sepsané na místě dne 30.11.2014 (č.l. 2 správního spisu), platný ověřovací list měřícího zařízení pro LaserIIIPL-dok1, dále fotodokumentace týkající se spáchaného přestupku pořízená strážníky Městské policie Lázně Bohdaneč (č.l. 5-6 a č.l. 3-4 správního spisu), doklad o proškolení obsluhy měřícího zařízení (č.l. 7 správního spisu), dále stanovisko Krajského ředitelství policie Pardubického kraje ze dne 4.12.2013 svědčící o tom, že měření rychlosti bylo prováděno v místě schváleném ze strany policie, fotodokumentace dopravního značení (č.l. 4), protokol o ústním jednání ze dne 10.6.2015 s výslechem svědka (výpověď policisty H.). Tyto důkazní prostředky jsou zcela dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, 3As 9/2013-35). Pro věc bylo dále klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen měřícím zařízením, které splňovalo všechny zákonné požadavky a nebylo ve vlastnictví soukromé osoby a současně toto měřící zařízení bylo v souladu se zákonem o metrologii ověřeno. Ostatně proti údaji o naměřené rychlosti žalobce nic ani v žalobě nenamítal. K žalobním bodům uvádí krajský soud následující argumentaci: ad 1) V tomto žalobním bodu namítá žalobce existenci vady rozhodnutí o přestupku zahrnující nesrozumitelnost výroku ve specifikaci místa spáchání přestupku. Výrok rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedení jiných skutečností, které jsou třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. rozsudek NSS ze dne 15.1.2008, 2As 34/2006-73, který se sice vztahuje k výroku správního deliktu, avšak lze jej aplikovat i na výrok rozhodnutí o přestupku). V dané věci bylo místo spáchání přestupku určeno zcela „srozumitelným“ způsobem, když podle výroku rozhodnutí o přestupku se žalobce přestupku dopustil „na obchvatu u města Chvaletice, silnici č. 322, mimo obec, v místě před křižovatkou s ul. V Telčicích ….ve směru jízdy na Pardubice“, kdy žalobce nerespektoval svislé dopravní značení B20a - nejvyšší dovolená rychlost (místní úprava – 70km/hod.), kdy uvedeným úsekem projel „rychlostí 87km/hod.“. Podstatné však je, že z fotodokumentace (list č. 4 spisu), z úředního záznamu a z výpovědi policisty H. (list č. 38 spisu) vyplývá, že v daném místě, ve směru jízdy vozidlo řízené žalobcem, v době spáchání přestupku, byla omezena rychlost dopravním značením B20a – místní úprava omezující rychlost, a to na 70km/h. Pokud žalobce ve vztahu k uvedenému výčtu podkladů k rozhodnutí namítal (viz žalobní bod ad 4), že úřední záznam nemůže být podkladem k rozhodnutí, tak se mýlí. Použití úředního záznamu není přípustné jenom v případě, pokud by se jednalo pouze o jediný důkazní prostředek, tomu však v projednávané věci nebylo (srov. rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, čj. 1As 96/2008-115). Ostatně skutečnost, že v případě určení místa spáchání přestupku nemohly vzniknout žádné pochybnosti, svědčí i stanovisko Policie ČR v žádosti na měření rychlosti vozidel ze strany Městské policie Lázně Bohdaneč (č.l. 8-10 správního spisu), ve kterém je úsek pro provádění měření určen tak, že začátek úseku je vymezen umístěním dopravní značky B20a, když se jedná o úsek ve směru jízdy od obce Týnec nad Labem ve směru na obec Přelouč a v tomto směru jízdy končí tento úsek na křižovatce s ulicí V Telčicích. Z podkladů rozhodnutí o přestupku nevyplývá žádná pochybnost o tom, že by Městská policie Lázně Bohdaneč prováděla měření v úseku, kde by rychlost vozidel v době měření omezena nebyla, ostatně pokud žalobce měl nějaké pochybnosti určení místa měření, nic mu nebránilo, aby při ústním jednání, kdy byl prováděn výslech policisty H. a prováděno dokazování, tj. dne 10.6.2015, uplatnil své námitky, což však neučinil, když on a ani jeho zmocněnec se k tomuto jednání vůbec nedostavili a ani se neomluvili. Proto jako účelové považuje soud jednání zmocněnce žalobce (ing. M. J.), pro kterého je volba účelových a obstrukčních prostředků přestupkových řízení již notrietou (srov. rozsudek NSS ze dne 18.11.2015, čj. 10As 210/2014-46), přičemž „nikoliv náhodou“ žalobce zastupované v přestupkových řízení tímto zmocněncem zastupuje advokát Mgr. Jaroslav Topol (srov. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, čj. 9As 162/2014-31, ze dne 17.10.2014, čj. 4As 171/2014-26 a zejména ze dne 31.3.2016, č.j. 4 As 282/2015-32), když tento zmocněnec nepodal žádnou námitku na ústním jednání, kdy se to dalo zcela rozumně a legitimně očekávat, ale až po jeho skončení, přičemž podal pouze blanketní odvolání, když by se dalo rozumně a legitimně očekávat, že připomínky, resp. námitky uvede v odvolání (ostatně podávání blanketních odvolání tímto a jinými zmocněnci, např. Sabbagh, Veselá atd., je zcela typickým projevem účelové a obstrukční strategie se snahou vyhnout se věcnému posouzení námitek v odvolacím řízení a přenést je až před soud ve snaze vyvolat důvod pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení pro nedostatečné zjištění skutkového stavu; tato účelová strategie zřejmě počítá s tím, že soud ve správním soudnictví již nemůže nahradit činnost správních orgánů a v případě zásadního či rozsáhlého doplnění dokazování je nucen soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro vadu řízení a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení - § 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.). ad 2) Jak vyplývá ze správního spisu a z žalovaného rozhodnutí, žalovaný se věcně vypořádal s námitkami a s důkazními návrhy, které obdržel správní orgán I. stupně v den vydání rozhodnutí o přestupku. To ostatně nepopřel ani žalobce, když v tomto žalobním bodu vytýká správnímu orgánu I. stupně, že se s těmito námitkami a důkazními návrhy měl vypořádat on sám a že žalovaný „tuto vadu aproboval“. Podle názoru krajského soudu se jedná opět o účelový způsob uplatnění těchto námitek a důkazních návrhů zmocněncem žalobce, když přesto, že byl vyrozuměn o konání jednání dne 10.6.2015 s možností uplatňovat návrhy na provedení důkazů, tak se tohoto jednání bez omluvy nezúčastnil, ale v den konání jednání, po jeho skončení, zaslal v písemné formě tyto námitky a důkazní návrhy, když nemohl legitimně a rozumně očekávat, že správní orgán I. stupně po skončení jednání bude ještě „čekat“, zda náhodou žalobce nějaké námitky a důkazní návrhy správnímu orgánu nepředloží. Žalobce se však mýlí, když tvrdí, že pouze správní orgán I. stupně se měl těmito námitkami a důkazními návrhy zabývat. Jestliže tak v dané věci učinil žalovaný, tak se nejednalo o žádnou vadu řízení (žalobcem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně), rovněž se nejedná o nezákonnost žalovaného rozhodnutí pro údajný rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu. Zásada dvojinstančnosti správního řízení znamená, že „řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), tzn., že řízení a rozhodnutí správního orgánu I. stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před I. stupněm“ (srov. rozsudek NSS ze dne 31.3.2010, čj. 1Afs 58/2009-541, srov. též rozsudek NSS ze dne 24.1.2014, čj. 7As 27/2013-59, když tento rozsudek byl úspěšně podroben testu ústavnosti Ústavním soudem v usnesení ÚS ze dne 16.4.2015, sp.zn. III. ÚS 1479/14). Tento žalobní bod, stejně tak jako žalobní bod ad 1), neshledal krajský soud důvodnými. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, tj. že žalovaný byl oprávněn se s těmito námitkami a důkazními návrhy vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí, nemělo vliv to, že z žalovaného rozhodnutí nevyplývají podrobnější úvahy k jeho tvrzení, že k doručení vyjádření žalobce došlo až po vydání rozhodnutí orgánu I. stupně. ad 3) Jmenovaný zmocněnec žalobce podal jako obvykle blanketní odvolání, přičemž byl vyzván k odstranění vad tohoto odvolání. Jestliže tento zmocněnec žalobce nereagoval na uvedenou výzvu k odstranění vad a ve stanovené lhůtě odvolání nedoplnil, nemohl zcela logicky a legitimně očekávat, že toto odvolání může doplnit o odvolací námitky ještě těsně před doručením rozhodnutí o odvolání. Způsob jeho jednání, a to tím spíš, když obdobně podal námitky až po skončení ústního jednání před správním orgánem I. stupně, svědčí o tom, že takový způsob jednání lze považovat jen za účelový s cílem zpochybnit zákonnost rozhodnutí obou správních orgánů, dosáhnout zrušení těchto rozhodnutí pro nevypořádání těchto takto účelově uplatněných námitek a důkazních návrhů a vrácení žalovanému k dalšímu řízení za účelem prekluze odpovědnosti za přestupek. Postup, kdy zmocněnec žalobce, známý svým účelovým a obstrukčním jednáním, nereagoval na výzvu k odstranění vad blanketního odvolání (když tento zmocněnec určitě ví, co je obsahem odvolání a nic mu nebránilo uplatnit odvolací námitky již v odvolání), těsně před doručením rozhodnutí doplní blanketní odvolání, a to již po uplynutí lhůty pro doplnění odvolání, tak takový způsob jeho jednání považuje soud za účelový a obstrukční, který nepožívá právní ochrany (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31.7.2015, čj. 8As 180/2014-45). Rovněž tuto námitku neshledal krajský soud za důvodnou. ad 4) Jak soud již výše uvedl (srov. ad 1), v daném případě byla na základě dostatečných podkladů prokázána vina žalobce, tedy že žalobce se dopustil zmíněného přestupku, s „domněnkou“ žalobce o tom, že datum pořízení fotografie dopravního značení bylo přidáno dodatečně, se vypořádal žalovaný (č.l. 5 žalovaného rozhodnutí), a to dostatečným způsobem. Žalobce se mýlí v tom, že by každou jím vyslovenou „domněnku“ či jím vyslovenou „pochybnost“ musel správní orgán „vyvracet“. Zásada oficiality v přestupkovém řízení sice znamená, že minimálně důkazní břemeno je na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Postup zmocněnce žalobce, který požadoval další dokazování ve vztahu k jím vysloveným „pochybnostem“ o dopravním značení znamená, že by „v takovém případě jakékoliv jeho tvrzení musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“ (srov. § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění a dále zejména rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). S pochybnostmi žalobce, podle názoru krajského soudu zcela účelově vznesenými ve vztahu k dopravnímu značení, se žalovaný vyrovnal dostatečným způsobem, přičemž vycházel z podkladů rozhodnutí o přestupku, z nichž vyplývá, že fotodokumentace byla pořízena v den spáchání přestupku, tj. 30.11.2014. To vyplývá i z výpovědi policisty H. (č.l. 38 spisu), když tuto výpověď žalobce ani v žalobě nenapadl. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že pokud žalobce tvrdí, že datum bylo na fotografii dopsáno dodatečně na počítači, tak je to tvrzení pouze spekulativního charakteru. Pokud by měl žalobce unést své důkazní břemeno k této spekulativní námitce, tak by musel uplatnit takovou námitku včetně označení konkrétního důkazu, která by svědčila o manipulaci s fotodokumentací. Pouze v takovém případě by vyvstala potřeba dalšího doplnění dokazování, tomu tak v projednávané věci nebylo. Ostatně o účelovosti této námitky svědčí i obstrukční přístup zmocněnce žalobce, završený podáním žaloby „nikoliv náhodou“ sepsané advokátem Mgr. Topolem, kdy zmocněnec žalobce podal pouze blanketní odvolání, toto na výzvu správního orgánu nedoplnil, rovněž v řízení o přestupku se jednání vůbec nezúčastnil a podal své námitky až těsně před vydáním rozhodnutí, tedy již legitimně nemohl očekávat, že by se jimi správní orgán I. stupně mohl věcně vůbec zabývat. Účelovost tohoto jednání ostatně dokazuje sám zástupce žalobce tím, že právě v žalobních bodech ad 2) a ad 3) poukazuje na zcela logické následky takového účelového jednání jeho zmocněnce, tedy zcela účelově využívá v těchto žalobních bodech postup účelově jednajícího zmocněnce žalobce, když ten sám svým jednáním v podstatě znemožnil či ztížil adekvátním způsobem reagovat na tyto námitky. Ty však samy o sobě bez dalšího nemohly být podkladem pro zrušení žalovaného rozhodnutí, a to nejen pro jejich nedůvodnost (dostatečné prokázání skutkového stavu věci – srov. argumentace soudu výše), ale i z důvodu jejich účelovosti, kdy jednáním in fraudem legis nelze poskytnout právní ochranu. Pokud žalobce až v žalobě rozvádí své účelově uplatněné námitky, tj. že údaj o datu pořízení na fotodokumentaci zachycující dopravní značení není pravdivý, tak se mýlí, že by mohla taková námitka uspět, když z výše uvedených podkladů jednoznačně vyplývá, že přestupkového jednání se žalobce skutečně dopustil. Pokud svědek H. odkázal na úřední záznam, tak účelově opět zástupce žalobce argumentuje judikaturou NSS (rozsudek NSS, čj. 1As 34/2010-81), když jak již soud výše uvedl, v dané věci nebyl úřední záznam jediným důkazním prostředkem a bylo jej tedy možné použít jako podklad pro rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, čj. 1As 96/2008-115). Žalovaný neopomenul provést důkaz originálem fotografií, když takový důkaz vůbec provádět nebyl povinen. Žalobce totiž neunesl své důkazní břemeno ke svému spekulativnímu tvrzení (viz výše) a protože nevznikly důvodné pochybnosti týkající se dopravního značení, které se zástupce žalobce svými účelově podanými námitkami snažil „vzbudit“ u žalovaného a zástupce žalobce posléze v žalobě, přičemž se s uvedenou námitkou dostatečně vypořádal žalovaný v žalovaném rozhodnutí, nebyl povinen žalovaný provést žalobcem navržené dokazování (originálem fotodokumentace), tyto námitky obsahovaly pouze spekulativní pochybnosti, bez označení konkrétních důkazů za účelem tvrzení žalobce, resp. zmocněnce žalobce zahrnující domněnku o možné manipulaci s fotodokumentací. Rovněž tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení