52 A 14/2016 - 143

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: M.V., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2015, čj. 74249/2015/ODSH/8, takto:

Výrok

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 13.5.2015, čj. OSA/P-170/15-D/22, jímž byl podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, uznán žalobce vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne 23.01.2015 okolo 15:56 hod. při řízení motorového vozidla tov. zn. Citroen Berlingo, registrační značky (spz) XY, překročil nejvyšší dovolenou rychlost na ulici Nádražní, na silnici č. I/36, v km 24,5 v Pardubicích, stanovenou dopravní značkou B20a na 80 km/h nejméně o 25 km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h), čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a za tento přestupek byla žalobci uložena peněžitá pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Předně žalobce namítl nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí, když rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje dostatečné určení místa spáchání přestupku, přičemž označení místa spáchání přestupku považuje za „nedostatečné“. Žalobce namítl, že žalovaný se nezabýval tím, „v jakém směru žalobce jel a zda byla značka umístěna i v tomto směru.“ Žalobce vyslovil pochybnost, zda ve směru jízdy byla maximální rychlost upravena dopravní značkou i pro tento směr, ve kterém žalobce se zmíněným vozidlem v době spáchání přestupku jel. Dále žalobce v rámci námitky nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí uvedl, že žalovaný neprovedl jím navrhovaný důkaz, který přiložil ke svému odvolání, a to „Tabulka východů/západů slunce a občanského svítání/soumraků“ vydaná Úřadem civilního letectví, svědčící o tom, že fotografie byla pořízena „za tmy“, když v době spáchání přestupku „tma nebyla“. Jedná se o opomenutý důkaz. Uvedený důkaz měl prokázat, že „v době měření panovalo světlo, kdy tyto světelné podmínky měly být na fotografii pořízené rychloměrem zachyceny“. Současně navrhoval „vyšetřující pokus“, na základě jehož by bylo prokázáno, že rychloměr za těchto světelných podmínek pořizuje fotografie v dostatečné kvalitě a tedy že fotografie musely být pořízeny v jinou hodinu. Tento důkaz měl potvrdit tvrzení žalobce, že fotodokumentace byla pořízena v jiný den a v jinou denní hodinu. Rovněž žalobce vznesl pochybnost o průběhu měření a o nesprávném manuálním nastavení času, tedy nesprávné nastavení času a vzdálenosti, taky tmavost fotografie v době, kdy bylo jasno, poukazuje dle názoru žalobce na vadu měřícího zařízení a zpochybňuje celý výsledek měření. Dle úředního záznamu „bylo denní světlo a jasno, což ale neodpovídá fotografii z měření, která vypadá, jako by byla měřena v noci“. Zároveň lze „přečíst SPZ vozidla“, rozpoznat jeho tovární značku. Dále uvedl, že „žalobce se s námitkami ohledně tmy na fotografiích z měření dostatečně nevypořádal“ (poznámka soud - zřejmě měl právní zástupce žalobce na mysli žalovaného, nikoliv žalobce, neboť by v podstatě v nadsázce řečeno „ mířil do vlastních řad“). Žalobce pak ještě polemizoval s názorem žalovaného o tom, že zda případná světlost fotografií je otázkou nastavení korekce, resp. světlosti fotografického zařízení, jak tvrdil žalovaný. Žalovaný se nedokázal dostatečně vypořádat s námitkami vznesenými žalobcem v průběhu řízení, rozhodnutí „musí být pro nepřezkoumatelnost zrušeno“. V další části žalobce opětovně zpochybňoval fotodokumentaci, když fotografie „faktickou přítomnost značky v daný den a čas dokázat nemohou“, nebylo najisto postaveno, jakým směrem mělo jet vozidlo žalobce a zda i v tomto směru byly značky upravující povolenou rychlost. Policisté v úředním záznamu ani neuvedli, že značky kontrolovali, nelze vyloučit, že značka mohla být odstraněna následně. Ve správním spise jsou sice založeny fotografie dopravního značení, avšak z ničeho není průkazné, kde se nacházely a že obviněný jel právě ve směru, ve kterém byly pořizovány tyto fotografie. Rovněž žalobce namítl, že se nevypořádal žalovaný dostatečně s další námitkou žalobce, tj. že mezi změřením rychlosti a zastavením policejní hlídkou se „vyměnil se svým spolujezdcem“, tj. ve skutečnosti neřídil v době spáchání přestupku měřené vozidlo. Dále tvrdil, že „žalovaný ve svém odůvodnění jednoznačně uvedl, nepravdivé informace, které jsou přímo v rozporu se spisem a přímo usvědčují žalobce ze lži“. K tomu uvedl zástupce žalobce v žalobě rozsáhlou polemiku se závěrem žalovaného, že podle žalovaného toto skutkové tvrzení je nedůvěryhodné, když nebylo uvedeno zástupcem žalobce během „ústního řízení“. Vyslovil své podezření o tom, že „žalovaný si chtěl nejspíš ulehčit práci, proto označil námitku žalovaného za nepravdivou, aby se jí nemusel zabývat, co žalobce vnímá jako svévolné jednání správního orgánu“. Správní orgán se s touto námitkou nevypořádal, neprovedl navržený důkaz – výslech svědka – skutečného řidiče, pořízení originálu digitální fotografie z měření, o neprovedení důkazu nerozhodl, neodůvodnil jej. Závěrečná námitka se týkala výše sankce, která je podle názoru žalobce nepřiměřená, žalovaný se s jeho námitkou nevypořádal dostatečně, skutečnost, že je silnice frekventovaná, nemůže být považována za přitěžující okolnost, pokuta nebyla navýšena na základě konkrétní skutečnosti, které by mluvily ve prospěch žalobce, byla navýšena svévolně. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na žalované rozhodnutí, neztotožnil se s námitkami žalobce, navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Podle závěru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, čj. 5As 126/2011-68 (publikovaný pod č.3014/2014Sb. NSS) „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“. V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které byly použity ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci viny žalobce. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchání přestupku, fotodokumentace zahrnující fotografický záznam o měření rychlosti přístrojem značky MicroDigiCam s registrační značkou vozidla a zaznamenanou rychlostí vozidla, ověřovací list pro toto měřící zařízení. Tyto důkazní prostředky jsou zcela dostatečné k objasnění skutkového stavu věci (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, 3As 9/2013-35). Pro věc bylo dále klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen měřícím zařízením, které splňovalo všechny zákonné požadavky. Ze správního spisu dále vyplývá, že k ústnímu jednání se nedostavil žalobce, ale jeho zmocněnec Ing. Jaroslav Jaroš, který je, jak je již notrietou vyplývající z rozhodovací činnosti nejen tohoto soudu, účelově a obstrukčně jednajícím zmocněncem žalobci v obdobných přestupkových věcech, kdy nikoliv náhodou poté podává žaloby v záhlaví tohoto rozsudku označený advokát Mgr. Jaroslav Topol (srov. např. rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, čj. 10As 203/2014-48, ze dne 31.10.2014, čj. 8As 119/2014-34, ve vztahu k advokátovi Mgr. Topolovi srov. např. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1As 83/2013-60, ze dne 17.10.2014, čj. 4As 171/2014-26). Z této účelové strategie tedy nevybočuje jednání jmenovaného zmocněnce, který pouze požádal o stanovení lhůty, ve které se v dané věci „písemně vyjádří“, správní orgán I. stupně umožnil dokonce zástupci žalobce se vyjádřit dříve, nežli bude vydáno rozhodnutí ve věci, když mu oznámil, že „rozhodnutí nebude vydáno dříve nežli 3.4.2015“, přičemž ústní jednání se konalo 25.3.2015. Poté proti rozhodnutí o přestupku podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání, které následně doplnil o řadu odvolacích námitek, kterými se snažil žalobce zpochybnit skutkový stav věc. S těmito námitkami se žalovaný vypořádal, přičemž právě žalobce v žalobě vytýká žalovanému, že s těmito námitkami se žalovaný vypořádal nedostatečným způsobem. Krajský soud se však s názorem žalobce neztotožňuje. Nejprve je třeba konstatovat, že jestliže byl skutkový stav věci dostatečně prokázán a vyplývá z výše zmíněných podkladů svědčících o vině žalobce, tak pokud hodlá přestupce zpochybnit skutkový stav věci, není povinen správní orgán vyvracet jeho pochybnosti a prokazovat negativní skutečnosti, tj. že k chybnému měření nedošlo, protože je to přestupce, koho jako účastníka přestupkového řízení tíží důkazní břemeno. Primárně je důkazní břemeno sice na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Opačný postup, tj. názor o tom, že by obviněný z přestupku nemusel prokazovat jím tvrzené nezákonnosti, by „v podstatě znamenalo, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Krajský soud dospěl k závěru, kdy se ztotožnil s názorem žalovaného o dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci svědčícím o vině žalobce, přičemž za pomoci výše uvedených důkazů byl zjištěn skutkový stav věci, o němž neměly správní orgány žádné důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu) a prokázaly, že se žalobce přestupku dopustil. Výše zmíněný stav „bez důvodných pochybností“ lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, „mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, že stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí vyšší, než byla povolená maximální rychlost na dané pozemní komunikaci“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1As 83/2013-60-bod 50). Krajský soud ve shodě s žalovaným předně konstatuje, že ze záznamu o přestupku a z fotodokumentace vyplývá, že bylo skutečně změřeno vozidlo žalobce, když záměrný kříž měřícího zařízení byl umístěn přímo na jím řízeném vozidle. Z fotodokumentace je patrná registrační značka změřeného vozidla a ze záznamu o přestupku a z přiložené fotodokumentace je zřejmé, že tato byla pořízena z místa provedené kontroly vozidla po jeho zastavení. Správně žalovaný vyhodnotil námitku žalobce jako spekulativního charakteru o tom, že snad podle jeho tvrzení v žalobě tato byla pořízena „v jiný den a v jinou denní hodinu.“ Takovou pochybnost žalobce vyvodil pouze z kvality fotodokumentace a z časového údaje na této fotodokumentaci (podle jeho tvrzení bylo vozidlo změřeno dvakrát v totožný čas). Jak žalovaný správně poznamenal, a to v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, „dne 23.1.2015 v 15:56 hod. není nijak překvapivé, že by mohlo být v tu dobu již šero, nicméně případná světlost fotografií je víceméně otázkou nastavení korekce, resp. světlosti/kontrastu u fotografického zařízení. Záznam o přestupku byl pořízen silničním radarovým rychloměrem, zatímco fotografie ze silniční kontroly tímto rychloměrem (tj. MicroDigiCam LTI) nikoliv, nýbrž evidentně nějakým fotoaparátem, kde byla nastavena jiná korekce, rozdíl mezi světlostí fotografií není nijak překvapivý. Údajné rozpory ve snímcích ze záznamu z měřícího zařízení rovněž nejsou rozpory, které by zakládaly nezákonnost vlastního měření rychlosti. Jednalo se o focení tzv. trojsnímkem, kdy prvním snímkem je změřeno a zachyceno zaměřené vozidlo, další fotografie slouží pouze pro potvrzení identifikace vozidla (mění se tedy pouze vzdálenost zachyceného vozidla, nikoliv však číslo snímku, změřená rychlost a čas). Tato skutečnost musí být ovšem obviněnému známa, když se ve svém odvolání odvolává na návod k obsluze daného měřícího zařízení“. K tomu dokonce žalovaný citoval závěr z rozsudku z NSS ze dne 16.7.2015, čj. 4As 63/2015-52, ve kterém je v podstatě stejná námitka hodnocena jako účelová. NSS v tomto rozsudku k námitce týkající se časového údaje na fotodokumentaci uvedl, že „se týká pouze obrazového výstupu z měřícího zařízení a není způsobilá přímo zpochybnit naměřenou rychlost vozidla, která, jak již bylo výše uvedeno, byla řádně změřena“ (srov. rozsudek NSS ze dne 16.7.2015, 4As 63/2015-52). Co víc by již měl krajský soud k této zcela účelové námitce dodat, snad jen to, že právě pro obdobné žaloby je typické, že se snaží vyvolat pouze ničím nepodložený dojem o nedostatečně zjištěném stavu věci, a to uváděním celé „hitparády“ účelových pochybností různého charakteru (umístění měřícího zařízení, odraz paprsku z měřícího zařízení atd.), v dané věci pak časového údaje na fotodokumentaci a zpochybnění doby měření, přičemž těmto svým pochybnostem nepředkládá žádný relevantní návrh na provedení důkazů. Povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, automaticky neznamená, že správní orgán bude vyvracet jakékoliv pochybnosti či prověřovat verze účelové obrany uplatněné účastníkem řízení. Ostatně k takovým účelovým námitkám uvedl Ústavní soud, že „Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“ ( srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.5.2016, sp.zn. II.ÚS 1050/15). Pokud by správní orgány či soudy poněkud naivně a laicky (bez aplikace výše uvedeného, již NSS vyjudikovaného závěru o důkazním břemenu) přistoupily na tuto účelovou a obstrukční strategii, tak by ad absurdum musely prověřovat jakékoliv účelově vznesené pochybnosti a verze účelové obrany přestupce týkající se měření rychlosti, např. by pak ad absurdum musely prověřovat obdobné další možné takové pochybnosti o tom, zda vůbec policisté byli v době provádění měření střízliví, zda dokonce nezfalšovali výstup z měření, zda byl dodržen návod k obsluze měřícího zařízení (kdy by byli policisté zkoušení v přestupkovém řízení ze znalosti návodu) apod. Důvodnou pochybnost o zjištěném skutkovém stavu nemůže vyvolat podklad označený jako „Tabulka východů/západů slunce a občanského svítání/soumraků“ vydaná Úřadem civilního letectví, když ta nemůže vyvrátit skutečnost vyplývající již z úředního záznamu o provedení měření žalobcem řízeného vozidla. Žalobce v podstatě požaduje, aby mu bylo „vyvráceno“ jeho podezření o manipulaci s fotodokumentací, že by totiž podle jeho tvrzení mohlo dojít k „záměně skutků“, za který je žalobce trestán, se skutkem jiným. To by však muselo být na této fotodokumentaci zachyceno zcela jiné vozidlo než řízené žalobcem, když z ní je zcela patrné, že se o vozidlo řízené žalobce jednalo, dále je třeba hodnotit tuto fotodokumentaci i ve spojení s oznámením o přestupku, ze kterého přestupkové jednání zcela vyplývá a je ve shodě s touto fotodokumentací, ostatně sám žalobce uplatněním své námitky o „přesednutí“ z místa řidiče na místo spolujezdce před spácháním přestupku potvrzuje, že se jednalo o zmíněné vozidlo a nepředložil správnímu orgánu a následně ani soudu žádný pádný argument, ze kterého by vyplývalo důvodné podezření o zmíněné manipulaci s fotodokumentací. Tuto námitku tak považuje krajský soud za spekulativní a účelovou, snažící se zpochybnit správními orgány zjištěný skutkový stav věci, domoci se zrušení rozhodnutí, vrácení do správního řízení za účelem prodloužení doby přestupkového řízení a dosažení prekluze odpovědnosti za přestupek. K tomu ještě krajský soud dodává, že v případě zcela jasného prokázání viny žalobce nebyl povinen správní orgán a ani krajský soud reagovat na každou dílčí námitku žalobce jako účastníka přestupkového řízení, když požadavek přezkoumatelnosti jako obecný postulát „nelze vykládat tak, že soud (ať již krajský soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí správního orgánu, nebo zdejší soud ve vztahu ke krajskému soudu) bude automaticky rušit každé rozhodnutí, které se nevypořádá bezezbytku s celou odvolací, resp. žalobní argumentací. Docházelo by tak ke zcela absurdním rozhodnutí zejména v případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí věcně správné a nebyla řádně nebo vůbec vypořádána dílčí námitka, která by však nemohla i v případě důvodnosti vliv na zákonnost samotného rozhodnutí“ (srov. rozsudek NSS ze dne 30.6.2015, čj. 2Afs 7/2015-73). Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit „nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku“ (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van De Hurk v. Nizozemí). Orgán veřejné moci na určitou námitku „může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicitně – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost“ (srov. rozsudek NSS ze dne 16.4.2015, 7As 169/2014-55). V dané věci na tyto „pochybnosti“ žalobce týkající se zmíněné fotodokumentace žalovaný v odůvodnění rozhodnutí adekvátním způsobem reagoval, přičemž další „polemika“ žalobce se závěrem žalovaného nemůže nic změnit na tom, že v dané věci existovaly klíčové podklady pro zjištění daného přestupku, tj. jak již výše soud uvedl, důkaz o rychlosti pořízené radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a ten byl současně v souladu se zákonem o metrologii ověřen, rychlost vozidla žalobcem byla zaznamenána, musela být v dané věci v souladu s manuálem k obsluze, a to tím spíše, když rychlost vozidla byla změřena systémem MicroDigiCam, tedy zcela shodným typem měřícího zařízení jako v případě řešeném v rozsudku NSS čj. 3As 82/2012-27. Rovněž z fotodokumentace je patrné, že záměrný kříž měřícího zařízení byl správně při měření rychlosti umístěn na přijíždějící vozidlo, přístroj jeho rychlost zaznamenal, údaje z měřícího zařízení na fotodokumentaci jsou čitelné a svědčí o tom, že v uvedenou dobu bylo měřeno skutečně vozidlo řízené žalobcem. Proto správně odvolací orgán dospěl k závěru, že „zde není důvod pro provádění dalších důkazních prostředků, neboť se domnívá, že poruchové jednání bylo obviněnému dostatečně prokázáno a zcela vyplývá ze shromážděných podkladů“. Odůvodnění žalovaného rozhodnutí považuje krajský soud za dostatečné, žalovaný se vypořádal s uvedenými námitkami dostatečným způsobem a též i s návrhem na provedení dokazování. Rovněž nemohly být úspěšné další námitky žalobce. Žalovaný adekvátním způsobem reagoval i na tyto další námitky. K místu spáchání přestupku uvedl, že toto bylo „specifikováno naprosto dostatečně, když správní orgán I. stupně uvedl, že k přestupku došlo na ulici Nádražní, na silnici č. I/36, v km 24,5 v Pardubicích, kde byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena dopravní značkou B20A na 80 km/h“. Správně žalovaný poukázal na rozsudek NSS z 28.5.2015, čj. 9As 291/2014-39, podle něhož vymezení spáchání přestupku takovým způsobem společně s uvedením časového údaje a způsobem spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jak vyplývá ze správního spisu, ten obsahuje i údaj o kontrole měřeného úseku policisty, včetně příslušné fotodokumentace. Pochybnosti žalobce o tomto závěru považuje krajský soud již za spekulativní, kdy lze opětovně odkázat na zmíněné důkazní břemeno žalobce, že když vysloví nějakou pochybnost vztahující se ke zjištění skutkového stavu, takže jej k tomu tíží důkazní břemeno a pokud přestupkové jednání z podkladů rozhodnutí jednoznačně vyplývá, tak není povinen správní orgán vyvracet žalobci každé tvrzení a pochybnosti vyslovené v přestupkovém řízení. Přání žalobce, že „takovéto rozhodnutí musí být pro nepřezkoumatelnost zrušeno“, proto zůstává jen přáním za účelem žalobce vyhnout se odpovědnosti za uvedený přestupek, kterému však soud vyhovět nemohl. Pokud žalobce na několika místech žaloby stále opakuje, že „nebylo postaveno najisto, jakým směrem mělo jet vozidlo žalobce a zda i v tomto směru byly značky upravující povolenou rychlost“, tak v úředním záznamu je údaj o tom, že značky upravující povolenou rychlost byly policisty kontrolovány, což soud považuje za dostatečné k prokázání skutečnosti, že vozidlo řízené žalobcem jelo v měřeném úseku, který byl upraven zmíněnými dopravními značkami. Pokud žalobce namítá, že „policisté v úředním záznamu ani neuvedli, kdy značky kontrolovali, nelze tedy vyloučit, že značka mohla být odstraněna následně a že v řízení nebylo prokázáno, že bylo dopravní značení nepoškozené na svém místě i poté, co policisté ukončili silniční kontrolu“, tak opět se jedná pouze ničím nepodloženou pochybnost žalobce mající za následek vyhodnocení této námitky jako účelové, nehledě na to, že negativní důkazní teorie vylučuje, aby byla prokazována neexistující skutečnost (tj. že by dokazováním se mělo „vyloučit“, že značka nebyla odstraněna). Navíc, pokud by toto dopravní značení v měřeném úseku bylo poškozené, či by bylo odstraněno, tak by jistě žalobce již při silniční kontrole toto namítl a hned by tvrdil, že tam žádné značení nebylo, že bylo poškozené atd. Pokud to tvrdí až v odvolání, a to až v jeho doplnění, tak to jen potvrzuje účelovost této námitky. Ten stejný závěr o nevěrohodnosti takového tvrzení se týká námitky žalobce obsahující tvrzení, že se mezi změřením rychlosti a zastavením policejní hlídkou „vyměnil se svým spolujezdcem a že ve skutečnosti v době spáchání přestupku vozidlo neřídil“. Z podkladů rozhodnutí o přestupku, tj. oznámení o přestupku a z fotodokumentace naopak vyplývá, že jako řidič měřeného vozidla byl podle občanského a řidičského průkazu ztotožněn žalobce, který seděl na sedadle řidiče a oznámení o přestupku odmítl na místě silniční kontroly podepsat. Jak správně uvedl správní orgán I. stupně „s ohledem na průběh silniční kontroly, kdy vozidlo bylo zastaveno na přímém úseku ihned po zjištění rychlosti, a kdy byl následně řidičem na základě předložených dokladů zjištěn M.V., není o totožnosti řidiče žádných pochybností“. Z podkladů rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost, která by prokázala důvodnost této námitky, kterou rovněž soud považuje za účelovou, přičemž zástupce žalobce zcela (jak jinak než zřejmě účelově) přehlédl, že v dané věci rozhodnutí o přestupku se žalovaným rozhodnutím tvoří jeden celek, takže pokud se v podstatě k této námitce vyjadřuje již rozhodnutí správního orgánu I. stupně (a uvedenou část tohoto rozhodnutí žalobce v žalobě nezpochybnil), tak nelze vyčítat žalovanému, že se s touto námitkou nevypořádal dostatečným způsobem. Navíc závěr žalovaného plně odpovídá zmíněnému odůvodnění rozhodnutí o přestupku ve vztahu k této námitce, když žalovaný uvedl následující: „K tvrzení, že se obviněný měl údajně mezi změřením vozidla a zastavením vozidla policisty se spolujezdcem vyměnit, je nutno uvést, že ze spisového materiálu rovněž vyplývá (zejména list č. 6 spisu), že k takovéto situaci nemohlo dojít, když vozidlo obviněného se od měřícího stanoviště v okamžiku změření nacházelo 297,9 m a policista Křivánek, který vozidlo zastavil a s obviněným jednal, se nacházel na stejném místě jako policista Moravec, který měření prováděl. Není rovněž zřejmé, když se obviněný (resp. jeho zmocněnec) zúčastnil ústního jednání, proč s touto námitkou (kdyby byla pravdivá) přišel až v samotném odvolání a neuvedl ji již u ústního jednání. Takovéto jednání ze strany obviněného je pak evidentně obstrukčního charakteru a tvrzení se jeví jako účelové“. Tento závěr žalovaného žalobce v podstatě nevyvrátil. Polemika zástupce žalobce s tímto odůvodněním není pak důvodem pro to, aby se krajský soud obšírně s jeho argumentací zabýval a vyvracel ji, když již z podkladů rozhodnutí a z rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá neexistence žalobcem tvrzené skutečnosti o údajném přesednutí. Rovněž není pravdou, že uvedený závěr žalovaného žalobce „přímo usvědčují žalobce ze lži“. Účelem odůvodnění žalovaného rozhodnutí není „usvědčit žalobce ze lži“, ale posoudit, zda v případě tohoto tvrzení unesl žalobce své důkazní břemeno (k tomu viz argumentace soudu výše). A to se žalobci nepodařilo. Navíc závěr o nevěrohodnosti uvedeného tvrzení, resp. verze předestřená žalobcem, ještě není automaticky bez dalšího „obviněním“ účastníka správního řízení „ze lži“. K tomu, aby správní orgán a potažmo soud nepřihlédly k důvodnosti takové námitky, resp. k tomu, že by v jejím případě unesl žalobce důkazní břemeno ve verzi přesednutí, postačuje i to, že tato verze je vyhodnocena důvodně jako nevěrohodná. A pokud žalobce účelově argumentuje a zdůvodňuje, proč toto skutkové tvrzení neuvedl zástupce obviněného během ústního řízení, tak se snaží pouze odvrátit pozornost od podstatné skutečnosti, totiž proč tuto skutečnost neuvedl hned žalobce při silniční kontrole v oznámení o přestupku a pouze odmítl jej podepsat. Když by se cítil „ukřivděný“, tj. že byl obviněn z něčeho, co vůbec nespáchal, tedy že vůbec v době měření vozidlo neřídil, tak by bylo logické a zcela legitimní očekávat, že by se hned žalobce bránil při silniční kontrole (anebo by uvedl nějakou závažnou okolnost, proč tak nemohl učinit, např. že v důsledku svého zdravotního stavu „ztratil“ rozum, řeč nebo paměť). To jen potvrzuje nevěrohodnost jeho verze, účelovost jeho námitky, což ostatně v obdobných věcech, jak je známo soudu z jeho rozhodovací činnosti, pro žalobce zastupované zmíněným zmocněncem a posléze jmenovaným advokátem je zcela typické a v podstatě se tak již jedná o notrietu rozhodovací činnosti soudů ve správním soudnictví. Nejedná se o žádné svévolné jednání správního orgánu ve vztahu k odůvodnění argumentace týkající se této účelově vznesené námitky, naopak se ze strany žalobce, jeho zmocněnce a posléze jeho zástupce jedná o realizaci účelové a obstrukční strategie s cílem zabezpečit svým klientům beztrestnost i v případě prokázaného přestupkového jednání. Není pravdou, že žalovaný o neprovedení důkazů nerozhodnul a rozhodnutí neodůvodnil, zřejmě se zástupce žalobce dostatečně neseznámil s žalovaným rozhodnutím (srov. k tomu výše citovaný závěr na straně 6 žalovaného rozhodnutí). K tomu je třeba jen dodat, že o neprovedení důkazů nemusí žalovaný vydávat ve vztahu ke každému návrhu na důkazu samostatné rozhodnutí, to je snad jasné i zástupci žalobce. Není pravdou, že by se žalovaný nevypořádal s tvrzením žalobce, že výše sankce byla nepřiměřená a její zvýšení bylo neoprávněné a nebylo řádně odůvodněné. S touto námitkou se žalovaný vypořádal dostatečně, nikoliv, že se s ní „nevypořádal dostatečně“, jak tvrdí žalobce v žalobě. Žalovaný k výši uložené sankce uvedl, že tato byla dostatečně odůvodněna (soud připomíná, že odůvodnění žalovaného rozhodnutí je nutné posuzovat v kontextu s odůvodněním správního orgánu I. stupně, když sankce dostatečně odůvodnil správní orgán I. stupně, není povinen žalovaný „ještě jednou“ odůvodňovat výši sankce, když obě rozhodnutí tvoří jeden celek). Správně žalovaný uvedl, že není vadou rozhodnutí, že správní orgán I. stupně uvedl, že se jedná o komunikaci s vyšší intenzitou provozu, což je v případě silnice I/36 „koneckonců pravda“. Správní orgán I. stupně při stanovení druhu a výše sankce ve prospěch žalobce přihlédl k typu vozovky, kdy se jednalo o komunikaci se dvěma jízdními pruhy v jednom směru jízdy a o přehledný přímý úsek, avšak „na druhou stranu se jedná o komunikaci s vyšší intenzitou provozu, kdy je třeba uvažovat s delší brzdnou dráhou“ (to žalobce ani nezpochybnil). Tomu odpovídá i výše pokuty, která byla uložena při spodní hranici zákonné sazby, když za tento přestupek může být uložena pokuta od 2.500 Kč do 5.000 Kč (to žalobce ani v žalobě nezpochybnil). Žalobce svoje „přesvědčení“ o tom, že skutečnost, že je silnice frekventovaná, tak nemůže být považována za přitěžující okolnost, nijak blíže nespecifikoval a krajský soud není povinen za něj vyhledávat argumentaci, která by prokazovala, že se nejedná o pouhé „přesvědčení“. O žádnou „svévoli“ se v případě uložení sankce nejednalo. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení