52 A 17/2021– 36

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Bc. Kryštofem Hornem v právní věci žalobce: J. S., sídlem X zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2021, č. j. 069818/2021/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 6. 2020, č. j. MeUPB 52336/2020/Nep (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání dvou přestupků provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užívání jím provozovaného vozidla byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nezjištěný řidič měl dne 10. 9. 2019 v 11:13 h řídit žalobcem provozované vozidlo v obci Bohutín v úseku mezi objektem č. p. X a přechodem pro chodce u základní školy rychlostí 58 km/h, ačkoliv je v uvedeném úseku nejvyšší dovolená rychlost jízdy stanovena obecnou právní úpravou na 50 km/h, čímž měl tento řidič porušit § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. V tom samém úseku pozemní komunikace v obci Bohutín měl dále nezjištěný řidič řídit dne 8. 10. 2019 v 13:15 h žalobcem provozované vozidlo, přičemž i v tomto případě byla nejvyšší dovolená rychlost překročena. Vozidlu byla naměřena rychlost 63 km/h, tudíž i v tomto případě nezjištěný řidič porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tyto dva přestupky provozovatele vozidla byla žalobci uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 1 700 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky ve spojení s § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 2. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.

3. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

4. Žalovaný na výzvu soudu v poskytnuté lhůtě nesdělil, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, proto lze s poukazem na § 51 odst. 1 s. ř. s. mít za to, že souhlas s tímto postupem vyjádřil implicite. Žalobce takovýto souhlas k výzvě soudu vyjádřil výslovně. Podstatný obsah správního spisu 5. Dne 20. 9. 2019 oznámila Městská policie Příbram správnímu orgánu I. stupně, že se neznámý pachatel dne 10. 9. 2019 v 11:13 h na silnici č. I/18 v obci Bohutín ve směru jízdy na Příbram dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, neboť jako řidič osobního vozidla registrační značky X řídil po pozemní komunikaci toto vozidlo rychlostí 58 km/h (po odečtení maximální přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši 3 km/h), ačkoliv nejvyšší povolená rychlost v daném úseku činila 50 km/h.

6. Následně dne 8. 10. 2019 oznámila Městská policie Příbram správnímu orgánu I. stupně další podezření ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl neznámý pachatel dne 8. 10. 2019 v 13:15 h dopustit rovněž na silnici č. I/18 v obci Bohutín ve směru jízdy na Příbram. Neznámý pachatel jako řidič osobního vozidla registrační značky X řídil po pozemní komunikaci toto vozidlo rychlostí 63 km/h (po odečtení maximální přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši 3 km/h), ačkoliv nejvyšší povolená rychlost v daném úseku činila 50 km/h.

7. Ze správního spisu soud dále zjistil, že ve dnech 6. 11. 2019 a 14. 11. 2019 byly žalobci na základě zjištění Městské policie Příbram shora uvedených doručeny výzvy k zaplacení určené částky dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Dle správního orgánu I. stupně žalobce jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci ve dnech 10. 9. 2019 a 8. 10. 2019 byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Proto byl žalobce vyzván k tomu, aby buď uhradil určenou částku, nebo aby sdělil potřebné údaje o řidiči vozidla. Tyto výzvy žalobce ponechal bez reakce, a proto správní orgán I. stupně řízení o obou přestupcích dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu usnesením ze dne 20. 2. 2020 odložil.

8. Příkazem ze dne 21. 2. 2020, č. j. MeUPB 18562/2020/Nep, byl žalobce uznán vinným ze dvou přestupků provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a byla mu uložena pokuta ve výši 1 700 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce dne 2. 3. 2020 odpor. Tím došlo ke zrušení příkazu a správní orgán I. stupně pokračoval v řízení. K ústnímu jednání, které správní orgán I. stupně nařídil na den 17. 6. 2020, se žalobce, resp. jeho zástupce nedostavil.

9. Proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým byl žalobce opětovně uznán vinným ze spáchání dvou přestupků provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podal žalobce dne 7. 7. 2020 blanketní odvolání. Na výzvu k doplnění důvodů žalobce reagoval podáním, v němž uvedl, že správní orgán I. stupně učinil v případě obou přestupků nesprávné skutkové zjištění, neboť v daném úseku pozemní komunikace je dovoleno jet rychlostí až 70 km/h, a to na základě dopravní značky B20a. K prokázání svého tvrzení žalobce navrhl, aby byl proveden důkaz ohledáním místa. Dále žalobce namítal, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné pro procesní nepoužitelnost výstupu z měření, neboť rychloměr provozuje obecní policie, která však žádným způsobem veřejnost neinformovala o zřízení tohoto automatického technického prostředku. Prvostupňové rozhodnutí je dále nezákonné z toho důvodu, že nebyla prokázána délka měřeného úseku, z něhož byla vypočítána průměrná rychlost jízdy. Žalobce dále zpochybnil, že by byl k měření použit automatický technický prostředek užívaný bez obsluhy. Zpochybnil též to, že by Městská policie Příbram byla vůbec oprávněna vykonávat svoji činnost v obci Bohutín. Konečně žalobce vznesl námitku podjatosti vůči oprávněné úřední osobě, konkrétně proti panu Ing. R. N., jenž byl jakožto oprávněná úřední osoba pod prvostupňovým rozhodnutím podepsán. Žalobci byla uložena nepřiměřeně vysoká pokuta, z čehož má úřední osoba profitovat. Na úřadě dle žalobce patrně funguje „systém desátků.“ 10. Správní spis předal správní orgán I. stupně žalovanému spolu se stanoviskem ze dne 3. 8. 2020, č. j. MeUPB 67222/2020/Nep (dále jen „stanovisko k odvolání“), v němž správní orgán I. stupně uvedl mj., že námitka umístění dopravní značky B20a je účelová. Dle správního orgánu I. stupně „v místě taková značka není a nikdy nebyla, není k tomu žádný důvod, v místě je škola.“ 11. V průběhu odvolacího řízení žalovaný doplnil správní spis o snímek z webových stránek města Příbram pořízený dne 12. 5. 2021 a o písemnost „Stanovení místní úpravy provozu na silnici č. I/18“ ze dne 9. 11. 2018, č. j. 140990/2018/KUSK–DOP/Pik, na základě níž měly být na uvedené pozemní komunikaci v Bohutíně umístěny svislé informativní značky provozní IP31a – měření rychlosti. Tyto podklady rozhodnutí, které dle žalovaného prokazují uveřejnění informace o zřízení stálých automatických technických systémů, adresoval žalovaný zástupci žalobce spolu s informací, že se k nim může dle § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit ve lhůtě 5 dnů.

12. Napadeným rozhodnutím žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že žalobce své tvrzení o stanovení místní úpravy nejvyšší povolené rychlosti „nikterak nepodložil“ a že dle místní znalosti oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně je námitka o umístění dopravní značky B20a účelová a že se takováto dopravní značka v místě, kde mělo dojít ke spáchání přestupků, nikdy nenacházela. K tomu žalovaný odkázal na stanovisko k odvolání. Žalovaný uvedl, že s tvrzením správního orgánu I. stupně, resp. příslušné úřední osoby souhlasí, jelikož se v blízkosti měřeného úseku nachází přechod pro chodce a škola. Žalovaný dále uvedl, že k námitce žalobce doplnil správní spis o podklady prokazující, že Městská policie Příbram zveřejnila informaci o zřízení automatizovaného technického prostředku, přičemž žalobci dle § 36 odst. 3 správního řádu umožnil se s těmito podklady před vydáním napadeného rozhodnutí seznámit. K námitce umístění rychloměru a délky měřeného úseku žalovaný uvedl, že rychloměr měl v době měření platný ověřovací list. Žalovaný uvedl, že při zkoušce přesnosti rychloměru se měří rychlost vozidla současně zkoušeným rychloměrem a etalonovým rychloměrem. Skutečnost, že byl rychloměr zkoušen GPS etalonovým rychloměrem, je zaznamenána v ověřovacím listu. K námitce, že rychlost vozidla nebyla změřena automatickým technickým prostředkem, neboť některá vozidla byla stavěna hlídkou obecní policie přímo na místě, žalovaný uvedl, že v daném případě se jednalo o pevně zabudovaný rychloměr, u něhož není možné nastavit, aby snímal jízdu jen některých vozidel. Tvrzení, že některá vozidla byla na místě stavěna hlídkou obecní policie, žalobce nikterak nepodložil. K námitce, že Městská policie Příbram nebyla oprávněna vykonávat kontrolní činnost v obci Bohutín, žalovaný uvedl, že město Příbram a obec Bohutín mají uzavřenou veřejnoprávní smlouvu, která je zveřejněna ve Věstníku právních předpisů Středočeského kraje a že díky této smlouvě může Městská policie Příbram vykonávat svoji činnost i na území obce Bohutín. Konečně žalovaný k uplatněné námitce podjatosti uvedl, že v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu o této námitce rozhodně bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 13. Žalobce tvrdí, že bylo porušeno jeho právo být seznámen s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Žalovaný totiž rozhodoval na podkladě stanoviska k odvolání, s nímž správní orgán I. stupně předal žalovanému spisovou dokumentaci a v němž „byla zachycena určitá místní znalost pana Ing. R. N., oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně.“ Žalobce je názoru, že i takováto místní znalost je podkladem pro rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu, a rozhodoval–li žalovaný na základě písemnosti, v níž je za tato znalost zachycena, měl žalobce s touto písemností seznámit. Pokud by byl žalobce před rozhodnutím o odvolání s daným podkladem seznámen, odmítl by pravdivost v něm obsažených údajů a navrhl by důkaz opaku. Informace oprávněné úřední osoby jsou totiž značně zkreslené, neboť není pravdou, že se v blízkosti měřeného úseku nachází přechod pro chodce a škola. Měřený úsek je umístěn až za přechodem a škola je od něj oddělena vysokým plotem.

14. Žalobce je rovněž názoru, že přetrvávají pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán I. stupně totiž tvrdil, že v úseku pozemní komunikace, kde měly být spáchány přestupky, platí obecnou právní úpravou stanovená nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Žalobce oproti tomu v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí tvrdil, že v místě je umístěna dopravní značka B20a stanovující nejvyšší povolenou rychlost na 70 km/h, a své tvrzení navrhoval prokázat ohledáním místa. To však žalovaný odmítl s poukazem na místní znalost správního orgánu I. stupně, dle kterého je v místě přechod pro chodce a škola a dle kterého se dopravní značka B20a v měřeném úseku nenachází. Dle názoru žalobce však odkaz na místní znalost správního orgánu I. stupně neposkytuje jistotu řádně zjištěného skutkového stavu.

15. Žalobce rovněž uvádí, že již v odvolání namítal, že správní orgán I. stupně nikterak neprokázal, že by obecní policie uveřejnila informaci o zřízení stálého automatického systému pořizujícího záznam rychlosti, ač takovou povinnost má dle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Žalovaný sice uznal, že ve spisu správního orgánu I. stupně nebyl založen podklad prokazující vhodné uveřejnění informace, avšak jím doplněné podklady – printscreen webové stránky města Příbram a dokument „Stanovení místní úpravy provozu na silnici č. I/18“ – dle žalobce neprokazují, že informace ve smyslu § 24b odst. 2 zákona o obecní policii byla skutečně v době spáchání přestupku zveřejněna. Výtisk webové stránky města Příbram pochází ze dne 12. 5. 2021, a byl tedy učiněn téměř dva roky ode dne spáchání přestupků. Podstatný je však obsah webové stránky ke dni spáchání přestupku. Žalobce uvádí, že ke dni 10. 9. 2019 (tj. ke dni spáchání prvního přestupku) Městská policie Příbram povinnost plynoucí jí z § 24b odst. 2 zákona o obecní policii nesplnila. Žalovaným do správního spisu založené stanovení místní úpravy provozu dle žalobce nic neprokazuje. Z něj se podává pouze to, že bylo rozhodnuto o umístění dopravní značky informující účastníky silničního provozu o měření rychlosti. Z ničeho však nevyplývá, zda tato informativní dopravní značka byla v místě skutečně umístěna. K tomu žalobce doložil sérii fotografií pořízených ze serveru Google Maps, z nichž se má dle žalobce podávat, že dopravní značení informující o měření rychlosti v daném úseku umístěné není. Žalobce je proto přesvědčen, že s ohledem na absenci informace o měření rychlosti byl důkaz – záznam z měřícího zařízení – pořízen nezákonně.

16. Žalobce dále argumentuje, že ačkoliv byla rychlost změřena ověřeným rychloměrem, není ve správním spisu založen žádný podklad, který by osvědčoval správnost zadání vzdálenosti mezi rychloměry. Nebyla totiž prokázána kalibrace vzdálenosti mezi začátkem a koncem měřeného úseku. Konstatoval–li žalovaný k totožné odvolací námitce, že rychloměr byl platně ověřen, uvádí žalobce, že z ověřovacího listu se nepodává, že by v době ověření byla do rychloměru zadána vzdálenost mezi rychloměry právě taková, jaká byla v rychloměru zadána v okamžik měření vozidla provozovaného žalobcem. Údaj o délce úseku je údajem uživatelsky nastavitelným. Po ověření jej tedy mohl kdokoliv nastavit znovu. Ze spisu přitom není zřejmé, kdo a kdy délku úseku nastavil. Odkaz žalovaného na zkoušku etalonovým rychloměrem je dle žalobce irelevantní, neboť vzdálenost mezi rychloměry není při této zkoušce ověřována, což je zřejmé z toho, že délka úseku není uvedena v ověřovacím listě. Navíc ověřování délky zákon ani nepřipouští, jednotky délky se dle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů toliko kalibrují. K žalobní námitce žalobce připojil vzor kalibračního listu o kalibraci délky z jiného měřeného úseku. Právě takový podklad dle žalobce v nyní posuzované věci absentoval.

17. Žalobce se dále domnívá, že se žalovaný nedostatečným způsobem vypořádal s odvolací námitkou, že rychlost nebyla změřena automatizovaným technickým prostředkem užívaným bez obsluhy. Odůvodnění, že se jedná o pevně zbudovaný rychloměr a že není možné nastavit, aby snímal jízdu jen některých vozidel, je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný neuvedl, z jakého důkazu či podkladu tyto informace zjistil. Nadto z ničeho nevyplývá, že by snad data z rychloměru byla automaticky exportována správnímu orgánu I. stupně. Tato data zpracovává obecní policie. Je–li tedy definičním znakem automatizovaného prostředku užívaného bez obsluhy, že „oznámení vozidel tvoří nepřerušovanou řadu ve stanoveném čase“, tj. že je eliminován lidský prvek rozhodující o tom, které vozidlo bude oznámeno, v daném případě tento definiční znak splněn nebyl. Žalobce přitom v odvolání navrhl důkaz k prokázání svého tvrzení, že rychloměr nebyl automatizovaným technickým prostředkem užívaným bez obsluhy, který však žalovaný neprovedl.

18. V další části žaloby žalobce uvádí, že v odvolání namítal, že Městská policie Příbram nebyla oprávněna v daném místě měřit rychlost. Žalovaný se k této námitce vyjádřil tak, že město Příbram a obec Bohutín mají uzavřenou veřejnoprávní smlouvu, která je zveřejněna ve Věstníku právních předpisů Středočeského kraje, a že díky této smlouvě může Městská policie Příbram vykonávat svoji činnost i pro obec Bohutín. Žalobce je ale názoru, že veřejnoprávní smlouva, na kterou žalovaný odkázal, měla být založena do správního spisu a žalobci mělo být umožněno se k ní vyjádřit. Veřejnoprávní smlouva není právním předpisem zveřejňovaným ve Sbírce zákonů, a nevztahuje se tedy na ni zásada iura novit curia. Protože žalovaný odkázal na listinu, která nebyla provedena k důkazu, a její obsah tak není znám, je dle žalobce napadené rozhodnutí i v tomto ohledu zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.

19. Konečně žalobce namítá, že žalovaný opomenul vypořádat námitku podjatosti vznesenou v odvolání. Žalovaný ke vznesené námitce podjatosti uvedl, že v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu o námitce bezodkladně rozhodne usnesením služebně nadřízený úřední osoby. Dle žalobce však před právní mocí napadeného rozhodnutí nikdo o podjatosti úřední osoby nerozhodl. Jedná se o zásadní pochybení, pro které je nutné napadené rozhodnutí zrušit. K tomu žalobce obsáhle ocitoval pasáž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 As 148/2014 – 36, ze kterého se podává, že i námitka podjatosti, která je účastníkem řízení vznesena „opožděně“ teprve v odvolání, nemůže být odvolacím správním orgánem opomenuta.

20. Ve zbývající části písemného podání, v němž je obsažena výše specifikovaná žaloba, vyjadřuje žalobce nesouhlas se zveřejněním svých osobních údajů, jakož i osobních údajů svého zástupce, a dále se zveřejněním tohoto rozsudku na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.

21. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný předně vyjádřil názor, že nebylo porušeno právo žalobce na seznámení s podklady. Žalovaný sice skutečně v napadeném rozhodnutí odkázal na stanovisko k odvolání, v němž je zachycena místní znalost oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně, v daném případě však skutečnost, že v inkriminovaném místě nebyla umístěna dopravní značka B20a, nebyla pro žalobce nová. Uvedené totiž vyplývá také ze spisového materiálu samotného. Absenci dopravní značky v místě lze ověřit rovněž náhledem na serveru Google Maps. Žalovaný navrhl z opatrnosti rovněž výslech svědka Ing. R. N., oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně. K námitce, že nebyla splněna podmínka zveřejnění informace o pořizování záznamu automatickým technickým prostředkem, žalovaný uvedl, že zřízení statického úsekového měřiče rychlosti v daném úseku je trvale zveřejněno na webových stránkách Městského úřadu Příbram, kde je dostupné i opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikací ze dne 9. 11. 2018, č. j. 140990/2018/KUSK–DOP/Pik. Na týchž webových stránkách je umístěna rovněž veřejnoprávní smlouva mezi městem Příbram a obcí Bohutín, jejíž existenci žalobce zpochybňuje. K námitce, že rychlost vozidla nebyla změřena automatickým technickým prostředkem používaným bez obsluhy, žalovaný uvedl, že zpracovávaná data jsou přenášena na pracoviště Městské policie Příbram, kde jsou vyhodnocena a postupována správnímu orgánu I. stupně. Žalovaný odmítl rovněž námitku týkající se délky měřeného úseku, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se obdobných otázek. Konečně k tvrzení žalobce, že byla opomenuta jeho námitka podjatosti, žalovaný odkázal na § 14 odst. 3 větu druhou správního řádu, dle které platí, že k námitce podjatosti se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení úřední osoby prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Žalovaný k námitce podjatosti v daném případě nepřihlédl, neboť žalobci bylo po celou dobu řízení známo, jaká úřední osoba řízení vede, a jeho námitka podjatosti uplatněná teprve v odvolání je tak zjevně opožděná. Posouzení žalobních bodů 22. Soud uvážil k námitkám uvedeným v jednotlivých částech žaloby takto: Porušení povinnosti seznámit účastníka řízení s podklady rozhodnutí, úprava nejvyšší dovolené rychlosti 23. V této části rozsudku soud spojil k posouzení žalobní bod, v němž žalobce namítá, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v § 36 odst. 3 správního řádu, neboť nebyl před vydáním napadeného rozhodnutí seznámen se stanoviskem k odvolání, které bylo použito jako podklad napadeného rozhodnutí, a bod, v němž žalobce tvrdí, že nebylo postaveno najisto, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti v daném úseku pozemní komunikace v obci Bohutín platila, neboť údajná místní znalost úřední osoby správního orgánu I. stupně zaznamenaná ve stanovisku k odvolání v tomto ohledu nepředstavuje spolehlivý důkaz.

24. Jak soud uvedl již v narační části rozsudku, žalobce poprvé v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně v případě obou přestupků učinil nesprávné skutkové zjištění, neboť v inkriminovaném úseku pozemní komunikace neplatí obecná zákonná úprava nejvyšší povolené rychlosti v obci (50 km/h). Žalobce tvrdil, že dopravní značka B20a údajně dovoluje účastníkům silničního provozu jezdit v daném místě rychlostí až 70 km/h. Proto dle žalobce k žádnému protiprávnímu jednání spočívajícímu v překročení nejvyšší dovolené rychlosti nedošlo. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhl provést důkaz ohledáním místa. Sám však k odvolání žádný důkaz o stanovení takovéto místní úpravy nedoložil (např. fotografii zmiňované dopravní značky z místa samého). Žalobce tedy de facto „nadhodil“ tvrzení a po žalovaném požadoval, aby pravdivost tohoto tvrzení za pomoci navrženého důkazu prověřil.

25. Soud považuje za vhodné na tomto místě předně připomenout, jakým způsobem je aplikována zásada oficiality v přestupkovém řízení. Tato zásada znamená, že důkazní břemeno tíží správní orgán. Avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Jakákoliv ničím nepodložená spekulativní námitka či hypotéza ze strany přestupce neznamená, že by správní orgán měl aplikovat tuto zásadu tak, že by provedl rozsáhlé dokazování za účelem v podstatě vyvrácení takových spekulativních námitek a hypotéz, tj. že by každé takové tvrzení musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35; a ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37).

26. V daném případě není mezi stranami sporné, že se úsek pozemní komunikace, kde mělo dojít ze strany nezjištěného řidiče k překročení nejvyšší povolené rychlosti, nachází v obci. Lze proto mít za to, že v tomto úseku platilo omezení rychlosti na 50 km/h, vyplývající z obecné zákonné úpravy (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu). Zpochybňuje–li přitom žalobce tvrzení správních orgánů, že v inkriminovaném úseku platilo takovéto standardní omezení rychlosti, je – ve smyslu shora uvedené judikatury – na něm, aby své tvrzení prokázal. Tedy aby nejen tvrdil, ale i osvědčil, že v daném úseku platila jiná úprava nejvyšší povolené rychlosti, tj. úprava umožňující účastníkům silničního provozu jezdit rychlostí vyšší (§ 18 odst. 7 zákona o silničním provozu). Soud je názoru, že pokud správní orgány uvádějí, že taková místní úprava (zvyšující nejvyšší dovolenou rychlost) v měřeném úseku neexistuje, nebylo by spravedlivé po nich požadovat, aby tuto negativní skutečnost prokazovaly a obstarávaly důkazy o její neexistenci. Namítá–li tedy žalobce v žalobě, že žalovaný návrh na ohledání místa, jakož i samotné tvrzení žalobce odmítl s odkazem na místní znalost správního orgánu I. stupně, uvádí soud, že to byl právě žalobce, kdo měl ke svému tvrzení o místní úpravě nejvyšší dovolené rychlosti připojit důkazy (nikoliv toliko důkazy navrhovat). Nevyhověl–li tedy žalovaný požadavku žalobce, který zpochybnil platnost obecné právní úpravy, provést ohledání místa, nepochybil, neboť důkazní břemeno v takovém případě tížilo žalobce.

27. Co se týče povinnosti správních orgánů seznámit účastníky řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, připomíná soud rozsudek ze dne 16. 5. 2017, č. j. 10 Ads 4/2017 – 29, v němž Nejvyšší správního soud uvedl: „Se zásadou koncentrace řízení souvisí i povinnost správního orgánu umožnit účastníkům řízení činit návrhy a vyjádřit se podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu před vydáním meritorního rozhodnutí v prvním stupni. Na odvolací správní orgán se již tato povinnost nevztahuje, vychází–li ze zcela totožných, ničím nedoplněných podkladů, se kterými bylo možné se seznámit již v řízení v prvním stupni. Stěžovatel měl v prvostupňovém řízení možnost se vyjádřit k věci samé, navrhovat důkazy apod. Žalovaný vycházel z totožných, ničím nedoplněných podkladů, a proto nebylo namístě stěžovatele znovu vyzývat podle § 36 odst. 3 správního řádu.“ (důraz přidal soud)

28. Zdejší soud je názoru, že žalovaný nepochybil, neseznámil–li žalobce se stanoviskem k odvolání a nedal–li mu možnost se k tomuto „internímu“ dokumentu vyjádřit. Správní orgán I. stupně totiž ve stanovisku k odvolání uvedl de facto toliko, že místo, kde mělo dojít ke spáchání přestupků, je „obyčejný“, žádnou místní úpravou nedotčený úsek obce, kde je nejvyšší dovolená rychlost omezena standardně na 50 km/h. Neuvedl tedy nic, z čeho by sám v prvostupňovém rozhodnutí nevycházel. Soud je proto názoru, že odkázal–li žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na stanovisko k odvolání, nešlo o žádné doplnění podkladů rozhodnutí, nýbrž toliko o zopakování něčeho, co již bylo známo a o čem nebylo pochyb v řízení před správním orgánem I. stupně. Případné seznámení s touto zprávou by tudíž žalobci nepřineslo poznatek o žádné nové skutečnosti.

29. Dle názoru soudu se žalovaný s námitkou žalobce o existenci místní úpravy nejvyšší dovolené rychlosti vskutku nevypořádal ideálně, odmítl–li toto žalobcovo tvrzení s odkazem na zmínku správního orgánu I. stupně (žalovaným prezentovanou jako „místní znalost oprávněné úřední osoby ve správním řízení I. stupně, pana Ing. R. N.“) obsaženou ve stanovisku k odvolání, neboť tak mohl vzbudit mylný dojem, že při svém rozhodování vycházel z nově obstaraných – žalobci neposkytnutých – důkazů, resp. podkladů. Tento deficit napadeného rozhodnutí však nemůže být důvodem jeho zrušení, neboť takový postup by byl s ohledem na výše uvedené ryze formalistický. Podstatná je skutečnost, že žalobce hodnověrně nezpochybnil, že místní úprava nejvyšší dovolené rychlosti byla v daném případě odlišná od obecné zákonné úpravy. Žalobní námitka, že v této otázce přetrvávají pochybnosti, je tedy s ohledem na to, že důkazní břemeno tížilo (od okamžiku zpochybnění platnosti obecné zákonné úpravy) žalobce samotného, nedůvodná. Stejně tak je nedůvodná námitka, že žalobce nebyl seznámen s novými podklady pro rozhodnutí, neboť ze skutečnosti, že v daném místě neexistuje žádná místní úprava nejvyšší dovolené rychlosti (tj. že se v místě nenachází žádná dopravní značka nejvyšší dovolenou rychlost zvyšující), vycházel již správní orgán I. stupně od samotného okamžiku zahájení řízení o přestupcích. Splnění podmínek dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii 30. Žalobce dále namítá, že správní orgány neprokázaly, že by Městská policie Příbram zveřejnila vhodným způsobem informaci o zřízení automatického systému pořizujícího záznam rychlosti.

31. Dle § 24b odst. 1 zákona o obecní policii „[o]becní policie je oprávněna, je–li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu.“ 32. Dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii „[j]sou–li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“ 33. K povinnosti uveřejnit informace o zřízení stálého automatického systému se v komentářové literatuře uvádí, že „[z]ákon již dále nestanoví, jakým vhodným způsobem se má tato informace zveřejnit. Zda postačuje zveřejnění ve sdělovacích prostředcích, na úřední desce, na informativních značkách při vjezdu do obce nebo např. na webových stránkách obce, není stanoveno“ (srov.: Vetešník, P., Jemelka, L.: Zákon o obecní policii. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

34. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že z hlediska naplnění požadavků § 24b odst. 2 zákona o obecní policii nestačí provést důkaz toliko vytištěným historickým obsahem webových stránek, nýbrž je třeba rovněž prokázat, že předmětná informace byla uveřejněna přede dnem spáchání přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 247/2020 – 45, bod 16, ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 As 104/2020 – 38, bod 27, či ze dne 3. 12. 2020, č. j. 7 As 177/2019 – 35, bod 19).

35. Žalovaný do správního spisu založil snímek (printscreeen) obrazovky, na níž byly v okamžik jeho pořízení zobrazeny webové stránky města Příbram, konkrétně záložka „Měření rychlosti“. Snímek obsahuje mj. informaci o úsekovém měření v obci Bohutín. Žalobce však namítá, že vzhledem k datu, kdy žalovaný tento printscreen webových stránek vyhotovil (12. 5. 2021), není tento dostatečným důkazem svědčícím o tom, že Městská policie Příbram o zřízení automatického systému pořizujícího záznam rychlosti v Bohutíně informovala veřejnost již přede dnem spáchání přestupků. Tomuto tvrzení však soud nemůže přisvědčit. Je sice pravdou, že snímek žalovaný provedl zjevně až dlouho poté, co byly přestupky spáchány (10. 9. a 8. 10. 2019), a že snímek zachycuje stav webových stránek aktuální ke dni provedení snímku (12. 5. 2021), nicméně současně nelze opomenout, že dle údaje v zápatí otištěné stránky byla rubrika „Měření rychlosti“ přede dnem provedení snímku aktualizována naposledy dne 22. 11. 2018. Dle názoru soudu tato skutečnost svědčí o tom, že informace, které otištěná webová stránka obsahovala dne 12. 5. 2021, tj. v době provedení printscreenu, byly veřejnosti na tomtéž místě dostupné i přede dnem, kdy byly spáchány řešené přestupky. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že webová stránka nemohla být v dané podobě zveřejněna ke dni spáchání přestupků, protože printscreen obsahuje mj. informaci pro občany ohledně epidemie koronaviru, která však na území České republiky propukla teprve v roce 2020. Je totiž evidentní, že údaj v zápatí „Aktualizováno: 22. 11. 2018“ se vztahuje toliko k samotné záložce týkající se informací o měření rychlosti, nikoliv už v záhlaví uvedeného odkazu na informace o epidemii koronaviru (tzv. banneru). Tato informace zjevně se záložkou „Měření rychlosti“ nikterak nesouvisí.

36. Soud je proto názoru, že žalovaným do správního spisu založený důkaz je způsobilý osvědčit naplnění povinnosti obecní policie dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, neboť prokazuje, že došlo k uveřejnění informace před spácháním přestupků, a to minimálně na webových stránkách města Příbram. Jak ze shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, takovéto zveřejnění informace lze považovat za vhodné ve smyslu § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Zodpovězení otázky, zda lze mít na základě samotného dokumentu „Stanovení místní úpravy provozu na silnici č. I/18“ za prokázané, že veřejnost byla o zřízení automatického technického systému informována rovněž na samotném místě prostřednictvím informativních dopravních značek, by již bylo proto nadbytečné. Žalobní bod není důvodný. Délka měřeného úseku 37. Žalobce namítá, že rychlost vozidla byla měřena úsekovým rychloměrem, aniž by byla prokázána jeho kalibrace, pokud jde o změření vzdálenosti mezi kamerou umístěnou na začátku a kamerou umístěnou na konci měřeného úseku. Z toho žalobce dovozuje, že délka měřeného úseku, z něhož byla vypočtena průměrná rychlost jízdy, nebyla nijak prokázána. Stejnou námitku uplatněnou stejným právním zástupcem zdejší soud již v minulosti mnohokrát vypořádal. Neshledal přitom důvod se od závěrů již dříve přijatých odchýlit.

38. Například v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/2017 – 41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že je–li pro dané měřící zařízení vydáno ověření ve smyslu § 7 odst. 1 vyhlášky č. 262/2000 Sb., a toto ověření je platné, lze presumovat správnost měření daného přístroje, přičemž je irelevantní, že došlo k výměně pneumatik (na měřícím vozidle Českého metrologického institutu, na němž byl umístěn etalonový rychloměr – doplněno soudem)“. Stejně tak v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 – 77, se Nejvyšší správní soud vyslovil tak, že „[m]ěřící zařízení bylo ověřeno metrologickým ústavem v souladu se zákonem o metrologii. Proto platí, že měřící zařízení bylo schopné správně změřit rychlost vozidla. Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35).“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/2016 – 41, je pak vyjádřen závěr, že „podle konstantní soudní judikatury je pro věc klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2011, č. j. 1 As 42/2011 – 115).“ 39. Aplikováno na nyní posuzovanou věc, soud ověřil, že ve správním spise je založen ověřovací list použitého měřícího zařízení č. 8012–OL–70562–18. Z něj především plyne, že v době měření rychlosti (dne 11. 12. 2018) byl aktuální a osvědčoval správnou funkci měřidla. Současně z jeho obsahu vyplývá, že ověření proběhlo i v návaznosti na státní etalony délky a času. Je tedy zjevné, že bylo ověřeno i to, že měřící zařízení je kalibrováno na měření délky a času, tedy veličin potřebných pro stanovení správné průměrné rychlosti projíždějících vozidel. Dále je v ověřovacím listu uvedeno, podle jakého metrologického předpisu byl rychloměr zkoušen, a to se závěrem, že rychloměr má požadované metrologické vlastnosti a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel. V této souvislosti není podstatné, že v ověřovacím listu není přesně uvedeno, jaká vzdálenost mezi jednotlivými měřícími stanovišti byla, neboť takový požadavek z právní úpravy nevyplývá. Platnost ověření rychloměru skončila dne 10. 12. 2019, tj. více než dva měsíce po spáchání druhého z přestupků. S ohledem na skutečnosti vyplývající z citované veřejné listiny do správního spisu založené má soud za prokázané, že rychlost žalobcem provozovaného vozidla byla v obou případech, kdy mělo dojít k překročení nejvyšší dovolené rychlosti, změřena bezvadně. Žalobní bod není důvodný. Automatizovaný technický prostředek bez obsluhy 40. Dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu „[p]rovozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání.“ 41. Žalobní bod, jímž žalobce zpochybnil, že porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, rovněž není důvodný. Také tuto námitku, uplatňovanou pravidelně zástupcem žalobce v obdobných věcech, správní soudy v minulosti již mnohokrát vypořádaly. Ani v tomto případě soud neshledal důvod se od svých předchozích závěrů odchýlit.

42. Měřící rychloměry fungují buď v režimu automatickém, nebo režimu manuálním. Automatický režim spočívá v tom, že jsou radarem automaticky snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. V případě režimu manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí sama obsluha rychloměru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 – 38, a ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 – 37).

43. V rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018 – 42, Nejvyšší správní soud shrnul, že „žádný právní předpis nedefinuje, co se rozumí automatem ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatu je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy.“ 44. V projednávané věci není sporu o tom, že rychlost žalobcem provozovaného vozidla byla v obou dvou případech zjištěna v místě, kde Městská policie Příbram provádí trvale úsekové měření. Žalobce nezpochybňuje ani to, že je měření v Bohutíně uskutečňováno prostřednictvím pevně zabudovaných radarů, které nebyly při měření jakkoliv obsluhovány. V odvolání žalobce tvrdil toliko, že některá vozidla byla na místě stavěna hlídkou obecní policie, a že tedy „oznámené přestupky netvořily po sobě jdoucí nepřerušovanou řadu“. Odpověď žalovaného, že je v inkriminovaném úseku pevně zabudovaný rychloměr a že není možné nastavit, aby snímal jízdu jen některých vozidel, se však soudu jeví jako zcela dostačující žalobcově zjevně obstrukční námitce.

45. Namítá–li žalobce, že je napadené rozhodnutí zatíženo vadou neprovedení důkazu (žalobce v odvolání navrhl obstarat výstupy z rychloměru ze dnů, kdy mělo dojít k přestupkům), uvádí soud shodně se žalovaným, že tvrzení, že některá vozidla byla na místě stavěna hlídkou obecní policie, žalobce nikterak nepodložil. I na tomto místě soud připomíná, že pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Došlo–li tedy v daném případě ke změření rychlosti trvale nainstalovanými pevně zabudovanými technickými prostředky, tj. takovými prostředky, které běžně fungují v automatickém režimu, bylo na žalobci, aby své tvrzení, že „nebyl oznamován každý snímek“, prokázal. Nebylo rozhodně povinností žalovaného obstarávat jakékoliv výstupy z předmětných rychloměrů. Soud má tedy za to, že ze správního spisu bezpečně plyne, že rychlost vozidla byla v obou případech změřena automatizovaným technickým prostředkem. Lhostejno je přitom rovněž to, že data z rychloměrů vyhodnocuje obecní policie a teprve posléze je předává správnímu orgánu I. stupně. Tato skutečnost nemění nic na tom, že rychloměry fungují v automatickém režimu. Absence veřejnoprávní smlouvy 46. Žalobce dále namítá, že se žalovaný nedostatečným způsobem vypořádal s odvolací námitkou, že Městská policie Příbram nebyla oprávněna vykonávat svoji činnost v obci Bohutín.

47. Dle § 1 odst. 2 zákona o obecní policii „[o]becní policie zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly, pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon.“ 48. Dle § 1 odst. 5 zákona o obecní policii „[o]becní policie může jí svěřené úkoly plnit i na území jiné obce, pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon.“ 49. Dle § 3a zákona o obecní policii „[o]bec nebo obce, které nezřídily obecní policii, mohou uzavřít s jinou obcí v témže vyšším územním samosprávném celku (kraji), která obecní policii zřídila, veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě bude obecní policie této obce vykonávat úkoly stanovené tímto nebo zvláštním zákonem na území obce nebo obcí, které obecní policii nezřídily a jsou smluvními stranami této smlouvy.“ 50. Z citovaných ustanovení zákona o obecní policii plyne, že Městská policie Příbram, prováděla–li měření automatizovaným technickým prostředkem v obci Bohutín, musela mít k tomuto oprávnění, které plynulo z příslušné veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi obcí Bohutín a městem Příbram. Žalobce v žalobě nezpochybňuje, že takováto smlouva uzavřena byla. Má však za to, že žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, pokud příslušnou smlouvu uzavřenou mezi uvedenými veřejnoprávními korporacemi nezaložil do správního spisu. Soud se s tímto názorem žalobce neztotožňuje.

51. Soud má sice za to, že žalovaný vypořádal námitku poněkud povrchním způsobem, nicméně stále ještě úměrně samotné stručné odvolací námitce. Žalobce totiž v odvolání vyjádřil toliko názor, že Městská policie Příbram nebyla oprávněna vykonávat svoji činnost v Bohutíně, neboť tak smí činit jen v obci, kterou byla zřízena, tj. v Příbrami. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na žalobcovu námitku zareagoval argumentem, že existuje veřejnoprávní smlouva, která Městské policii Příbram umožňuje měřit rychlost rovněž v Bohutíně a že je tato zveřejněna ve Věstníku právních předpisů Středočeského kraje. Soud je názoru, že by bylo vskutku vhodnější, kdyby žalovaný příslušnou veřejnoprávní smlouvu důkladněji identifikoval – např. datem uzavření či uvedením částky ve věstníku, nicméně toto opomenutí, stejně jako skutečnost, že žalovaný smlouvu nezaložil do správního spisu, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje. V daném případě tedy postačuje, že žalovaný žalobci k jeho stručné námitce o tom, že obecní policie může vykonávat svoji činnost jen v té obci, kterou byla zřízena, vysvětlil, že obecní policie může svoji činnost vykonávat i mimo území obce, kterou byla zřízena, přičemž dodal, že v daném případě oprávnění Městské policie Příbram vykonávat svoji činnost v Bohutíně plyne z veřejně dostupné veřejnoprávní smlouvy. Ostatně z printscreenu webové stránky města Příbram, který žalovaný založil do spisu (srov. shora vypořádaný žalobní bod týkající se se splnění podmínek dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii) a se kterým byl žalobce seznámen, se podává, že v rubrice „Měření rychlosti“ je u informace o úsekovém měření v Bohutíně uveden i odkaz na tuto smlouvu. Žalobce tak měl nepochybně možnost se s obsahem tohoto dokumentu seznámit. Opomenutí námitky podjatosti 52. Žalobce se dále domnívá, že správní orgány pochybily tehdy, když námitku, že je oprávněná úřední osoba správního orgánu I. stupně podjatá z důvodu finanční zainteresovanosti na uložených pokutách, nevyřídil ani služebně nadřízený úřední osoby, ani žalovaný, ačkoliv sám žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu o námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby.

53. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 As 75/2018 – 83, dovodil, že postup, kdy o námitce podjatosti rozhoduje usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (srov. § 14 odst. 3 správního řádu), musí být vyvolán v případě, že vznesená námitka podjatosti splňuje následující podmínky: z její formulace vyplývá, že se jedná o námitku podjatosti úředních osob či osoby, je alespoň rámcově odůvodněná a její důvody nejsou zjevně nesrozumitelné či nesmyslné.

54. Soud je názoru, že v nyní projednávané věci formuloval žalobce ve vztahu k úředníkovi správního orgánu I. stupně takové námitky podjatosti, které byly zjevně obstrukčního charakteru, a neměly tak potenciál postup předvídaný § 14 odst. 3 správního řádu vyvolat. Žalobce v odvolání rozvinul pouhé spekulace o tom, že si chtěl na žalobci někdo „namastit kapsu“ a že patrně u správního orgánu I. stupně funguje „systém desátků“, z něhož má profitovat právě oprávněná úřední osoba. Žalobce ale nepředložil žádné konkrétní důkazy, které by se vztahovaly k rozhodovací činnosti a motivaci úředníků působících u správního orgánu I. stupně. Své tvrzení o tom, že úřední osoby mají být finančně motivovány k rozhodování o vině účastníků řízení o přestupku, žalobce žádným seriózním způsobem nedoplnil ani v podané žalobě. Námitka podjatosti tak zůstala v rovině nepotvrzených spekulací. Nadto soud poznamenává, že Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 – 32, bod 18, vyjádřil k námitce podjatosti odůvodněné finanční motivací, a to tak, že ji označil za absurdní.

55. Závěru, že vznesená námitka podjatosti byla na první pohled nedůvodná, a nemohla tedy postup předpokládaný v § 14 odst. 3 správního řádu vůbec vyvolat, rovněž přispívá i již obecně známa skutečnost, že strategií osoby, jež byla žalobcovým zmocněncem v řízení o přestupku a jež je soudu (a ostatně nepochybně i správním orgánům) dobře známa z vlastní rozhodovací činnosti, jsou velice často pouze obstrukční kroky, zneužívání právních institutů, a nikoliv reálné domáhání se svých zákonných práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017 – 30).

56. V nyní projednávané věci nicméně žalobce námitku podjatosti uplatnil teprve v odvolání. Dle § 14 odst. 3 věty druhé správního řádu platí, že „[k] námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“ Žalovaný ve vyjádření k žalobě správně uvedl, že citované ustanovení dopadá právě i na žalobce, který námitku podjatosti proti oprávněné úřední osobě správního orgánu I. stupně uplatnil teprve v odvolání, ačkoliv tak mohl učinit již v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně – např. v průběhu ústního jednání, kterého se však žalobce, resp. jeho zmocněnec bez omluvy nezúčastnil. Byť je, jak plyne z žalobcem připomínaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 As 148/2014 – 36, zapotřebí shora citované ustanovení vykládat tak, že se o takto „opožděně“ uplatněné námitce nerozhoduje samostatným usnesením a že „[ú]častník, který námitku podjatosti podá ‚opožděně‘, pouze ztrácí procesní ‚privilegium‘ kvalifikovaného rozhodnutí o takové námitce“ (což ale neznamená, že by se odvolací správní orgán vůbec neměl námitkou podjatosti zabývat), není skutečnost, že žalobcova námitka podjatosti byla ve výsledku správními orgány opomenuta, důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to právě pro výše zmíněnou absurditu a zjevnou obstrukčnost samotné námitky podjatosti. Na tomto místě soud připomíná, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu je správní soud v rámci přezkumu rozhodnutí ve věci samé povinen k uplatněné žalobní námitce podjatosti tuto zkoumat samostatně a materiálně bez ohledu na to, jak s ní bylo před tím naloženo ve správním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014 – 33, body 41–42).

57. Třebaže tedy žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce informoval o tom, že o námitce podjatosti rozhodne v souladu s § 14 odst. 3 správního řádu bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby, což se ale evidentně nestalo, a námitka podjatosti tak zůstala před rozhodnutím soudu nevypořádána, nejedná se s ohledem na výše uvedené o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí nebo která by způsobovala jeho nepřezkoumatelnost. Žalobní bod je nedůvodný. Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů 58. V samém závěru žaloby projevil žalobce nesouhlas se zveřejňováním jeho osobních údajů a osobních údajů jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že není tato argumentace směřována zdejšímu soudu, soud se jí nezabýval. Opětovně a důrazně však apeluje zejména na zástupce žalobce, aby napříště volil úspornější způsob vyjadřování svého nesouhlasu a nezatěžoval (až nezapleveloval) žalobní podání obsáhlými texty, které zdejšímu soudu nejsou určeny a projednání věci nic nepřináší a nijak s ní nesouvisí. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 59. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

60. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.