52 A 18/2016 - 123

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: P.P., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 7.12.2015, č.j. 78559/2015/ODSH/11, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 20.8.2015, čj. H1-16623/2015/ODP, jímž bylo rozhodnuto tak, že žalobce jako provozovatel vozidla zn. VW, rzn XY, se dopustil správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále v textu jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto správního deliktu se žalobce dopustil tím, že nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť ve dnech 7. dubna 2015, v době kolem 10.00 hod., 20. dubna 2015 v době kolem 08.45 hod. a 12. května 2015 v době kolem 09.35 hod., nezjištěný řidič výše uvedeného osobního automobilu nerespektoval a porušoval platná ustanovení zákona o silničním provozu, neboť stál a parkoval s uvedeným osobním automobilem u objektu firmy Mlékárna Hlinsko a.s. v obci Hlinsko, místní část Kouty, v místě označeném svislou dopravní informativní značkou provozní IP 25a se symboly značek, mimo jiné symbolem zákazové DZ B29 označující zónu s dopravním omezením, kde platí zákaz stání mimo vyznačené parkoviště, mimo vyznačené parkoviště a navíc v křižovatce silnice III/3436 s místní komunikací. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Předně namítl, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 zák. o silničním provozu a uvedl argumentaci týkající se této námitky zahrnující tvrzení o nesprávném, resp. nezákonném postupu správního orgánu týkajícího se řízení o správním deliktu. K tomu uvedl, že správní orgán měl za povinnost pokračovat v „šetření přestupku“ například tím, že by vyzval žalobce k podání vysvětlení. Dále tvrdil, že „správní orgán je povinen šetřit přestupek před zahájením řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a provozovatel vozidla je povinen správnímu orgánu sdělit totožnost řidiče jím provozovaného vozidla (§ 10 odst. 4 silničního zákona), avšak pouze na výzvu, nikoliv na neformální přípis, neboť tak stanoví právě § 10 odst. 4 silničního zákona“. Pokud by správní orgán žalobce ke sdělení totožnosti řidiče řádně vyzval, žalobce by správnímu orgánu totožnost řidiče tohoto vozidla sdělil. Jestliže žalobce na výzvu správního orgánu nereagoval, správní orgán měl v takovém případě vést proti žalobci řízení o přestupku podle § 125c odst. 2 silničního zákona pro porušení § 10 odst. d) zákona o silničním provozu. Další námitka rovněž směřovala proti zákonnosti řízení o správním deliktu, když žalobce uvedl rozsáhlou argumentaci týkající se jeho tvrzení o tom, že mělo být nařízeno ústní jednání, kde mělo být provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. K tomu odkázal na judikaturu, která takový názor údajně podporuje, zejména na rozsudek NSS ze dne 7.1.2016, čj. 9As 139/2015-30, který je dle názoru žalobce „na věc zcela přiléhavý“. Žalobce dále namítl, že mělo být provedeno dokazování za osobní účasti žalobce a i kdyby se „krajský soud neztotožnil s argumentem, že mělo být obligatorně nařízeno ústní jednání“, tak žalobce měl mít právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu), správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce. Ve vztahu k odvolacímu řízení žalobce namítl, že správní orgán krátil práva žalobce tím, že „ho lživě poučil o následcích doplnění či nedoplnění odvolání o odvolací důvody. Správní orgán ve výzvě k odstranění vad podaného odvolání, kterou žalobce vyzýval k doplnění odvolacích důvodů, uvedl: „Pokud Vaše odvolání nebude ve stanovené lhůtě doplněno, bude následně kompletní spisový materiál postoupen k odvolacímu řízení na Krajský úřad Pardubického kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, Komenského 125, Pardubice.“ Poslední námitka zahrnuje tvrzení žalobce o tom, že byl shledán vinným ze spáchání třech správních deliktů, ačkoliv se dopustil pouze jednoho deliktu, přičemž popsal protiprávní jednání řidiče vozidla provozovaného žalobcem. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl svou argumentaci, která obhajuje rozhodnutí o správním deliktu s tím, že se vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce a tyto neuznal za důvodné. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Předmětem žalovaného rozhodnutí, které tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek, bylo rozhodnutí o správním deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil žalobce, když jako provozovatel zmíněného motorového vozidla nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovených zákonem o silničním provozu, přičemž nezjištěný řidič tohoto vozidla se dopustil zmíněných protiprávních jednání (neoprávněné stání v zóně s dopravním omezením mimo vyznačené parkoviště, navíc v křižovatce, tedy jednalo se o přestupek proti pravidlům silničního provozu spáchaný nezjištěným řidičem). Podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle ust. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a)porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b)porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona, c)porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Podle ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a)bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Odpovědnost žalobce jako provozovatele motorového vozidla za zmíněný správní delikt je objektivního charakteru, když tato odpovědnost žalobci vznikla, jelikož neuplatnil v podstatě v průběhu správního řízení librační důvody podle ust. § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích (tj. neprokázal, že by jeho vozidlo před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo buď odcizeno, nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo že by podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel). Stěžejní námitky žalobce míří proti zákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když v žalobě uvádí celý výčet údajných „nezákonností“, kterých se dopustil správní orgán I. stupně. Na tomto místě je třeba konstatovat, že žalobce, ač se nechal zastoupit společností FLEET Control, s.r.o. (která, jak je známo soudu z úřední činnosti, velmi častým zástupcem žalobců v obdobných věcech souvisejících s jednáním proti pravidlům silničního provozu), neuvedl své námitky do odvolání, které podal v blanketní formě, ale veškeré je předestřel soudu až v žalobě. Žalobce tak v podstatě se vyhnul posouzení svých námitek ve správním řízení, když „vynechal“ institut odvolání, resp. pouze formálně podal odvolání proti rozhodnutí o správním deliktu, tj. v blanketní formě. Pokud bylo podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoliv právních nebo skutkových námitek, „je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy“ (srov. rozsudek NSS ze dne 13.2.2008, čj. 2As 56/2007-71, uv. pod č. 1580/2008Sb. NSS), přičemž „správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, když smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily“ (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, čj. 2As 215/2014-43). Obdobně NSS v rozsudku ze dne 18.6.2015, čj. 7As 93/2015-36 konstatoval, že „jakkoliv ve správním soudnictví platí princip plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce správního soudnictví založená na přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily“. Takový postup hodnotí i judikatura NSS jako účelový (srov. rozsudky NSS ze dne 30.7.2015, čj. 9As 42/2015-39, bod 45, ze dne 28.5.2015, čj. 9As 291/2015-39, bod 27, ze dne 23.4.2015, čj. 2As 215/2014-43). Podle závěrů uvedených ve zmíněné citované judikatuře nelze takové námitky uplatněné až v žalobě při podání pouze blanketního odvolání a neuvedení námitek ve správním řízení vůbec věcně projednávat v řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Je pravdou, že v dané věci na rozdíl od případů řešených ve zmíněné judikatuře se nejedná o námitky týkající se skutkového stavu věci, ale o námitky procesního charakteru. V takovém případě nejsou dány důvody pro to, aby se soud vůbec věcně zabýval těmito námitkami, protože pokud by žalobcem vytýkané vady procesního charakteru, kterých se měl dle tvrzení žalobce dopustit správní orgán I. stupně, skutečně existovaly, tak by i v rámci omezeného revizního principu měl se s případnými procesními nedostatky zabývat odvolací správní orgán ex officio. Nicméně pro žalobce zastupované v soudních řízeních „nikoliv náhodou“ zmíněným advokátem Mgr. Topolem je, jak je již notrietou, příznačné využití takové strategie, kdy jsou podávána blanketní odvolání obecnými zmocněnci, soudům již dobře známými svým obstrukčním a účelovým jednáním (ve vztahu ke zmíněnému advokátovi např. rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, čj. 1As 27/2011-81, ve vztahu ke společnosti FLEET Control, s.r.o., která „jako na běžícím páse“ zastupuje provozovatele motorových vozidel v případech těchto správních deliktů, přičemž tato společnost nabízí řidičům pojištění proti pokutám a svým obstrukčním jednáním známý obecný zmocněnec Petr Kocourek je jejím ředitelem a jeho bratr Jiří Kocourek je jejím jednatelem /zde není třeba citovat z bohaté judikatury NSS případy obstrukčních jednání těchto osob, když toto je již notrietou/, přičemž veškeré námitky proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvede jmenovaný zástupce žalobců opakovaně v těchto věcech při využití zmíněné účelové strategie rozsáhle až v žalobách. To svědčí o účelovosti tohoto postupu, zneužívání práva nepožívá právní ochrany, je obecnou zásadou právní, vlastní celému právnímu řádu z jeho povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, sp.zn. Pl.ÚS 25/12, dále srov. § 8 zák.č. 89/2012Sb., občanský zákoník). Krajský soud se tak zabýval uvedenými procesními námitkami žalobce směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jím zvolenému postupu ve správním řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o předmětném správním deliktu, a to z pohledu, zda odvolací správní orgán v rámci omezeného revizního přezkumu v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 7.10.2015, čj. 9As 27/2015-59, bod 27) mohl, či resp. měl zjistit při přezkumu v odvolacím řízení existenci některou z vad vytýkaných žalobcem správnímu orgánu I. stupně v souvislosti s řízením o daném správním deliktu. K jednotlivým námitkám žalobce uvádí krajský soud následující argumentaci: Postup správního orgánu I. stupně v řízení o správním deliktu zcela odpovídal platné právní úpravě a naopak žalobcem uvedené vady tohoto postupu soud neshledal. Podle ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odst. 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a za a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, když nezahájil řízení o přestupku a věc odložil. Jak vyplývá ze správního spisu, po oznámení přestupku správní orgán vyzval žalobce jako provozovatele zmíněného vozidla, s nímž byly přestupky spáchány, k uhrazení určené částky ve výši 500 Kč. Výzvy za jednotlivé případy porušení zákona, tj. za tři přestupková jednání, byly žalobci doručeny a ten určenou částku ani v jednom případě nezaplatil a ani písemně nesdělil totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku, přestože byl ve výzvách poučen v souladu s ust. § 125h odst. 5 zákona o silničním provozu, přičemž správní orgán postupoval v souladu s platnou právní úpravou (§125h zákona o silničním provozu). Z tohoto ustanovení nevyplývá, že žalovaný „měl za povinnost pokračovat v šetření přestupku“ a vyzývat ještě žalobce k podání vysvětlení, nebo že by měl nějakým „autoritativním“ způsobem stanovovat povinnost provozovateli vozidla sdělit totožnost řidiče. Tento názor vyplývá jen z mylné a účelové představy zástupce žalobce, nikoliv z platné právní úpravy. V dané věci totiž právní úprava dává provozovateli motorového vozidla možnost, nikoliv povinnost, aby sdělil totožnost řidiče a je na jeho vůli, zda totožnost řidiče sdělí či nikoliv. Pokud tak neučiní, tak právě pro tento případ „nastupuje“ zákonný postih provozovatele motorového vozidla za protiprávní jednání neznámého řidiče, přičemž pokud provozovatel motorového vozidla se hodlá zbavit své odpovědnosti, musí prokázat existenci zákonných liberačních důvodů. Žalobci byla doručena zmíněná výzva dle § 125h zákona o silničním provozu s poučením dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, tj. že může správnímu orgánu I. stupně písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odst. 3 téhož ustanovení, když toto sdělení bude považováno za podání vysvětlení. Jestliže však žalobce na tuto výzvu nereagoval, a to i přes poučení ve výzvě obsažené, které je třeba považovat za dostatečné (žalobce je jistě svéprávnou osobou, u které se má za to, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od něj každý v běžném styku může očekávat – srov. § 4 odst. 1 zák. č. 89/2012, občanský zákoník) a nesdělil správnímu orgánu I. stupně totožnost řidiče vozidla. Tím si sám, za použití své vlastní vůle zvolil jinou cestu, tj. sám způsobil si sobě to, že mu vznikla odpovědnost za zmíněný správní delikt. Správní orgán tak nedisponoval žádnými informacemi o totožnosti řidiče, který se přestupkových jednání dopustil, a správně přestupkovou věc odložil a zahájil řízení o správním deliktu žalobce jako provozovatele vozidla. Jiné povinnosti správní orgán neměl, když po něm nelze požadovat, aby plnil funkci „detektiva“ a ještě dále pátral po neznámém řidiči, přičemž žalobce jako provozovatel vozidla nesporně odpovídá za protiprávní činnost řidiče vozidla, když kdo jiný by měl znát totožnost řidiče takového vozidla, než jeho provozovatel. Bylo by tak proti smyslu právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správním orgánu rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemá-li pro takové zjištění potřebné indicie (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46, bod 18). Důvodná není ani námitka směřující proti zákonnosti řízení o správním deliktu ve vztahu k tvrzení žalobce o tom, že mělo být nařízeno ústní jednání. Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2013, č. j. 1 As 24/2013 – 28, odst. 15, nebo ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19; na okraj možno poznamenat, že vládní návrh nového přestupkového zákona již s tímto specifikem nepočítá, srov. § 80 návrhu, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=555&CT1=0). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 – 53). Tento právní názor prezentuje senát 52A Krajského soudu v Hradci Králové setrvale (z poslední doby srov. rozsudek ze dne 18.11.2015, č. j. 52A 22/2015 – 53, dostupný na www.nssoud.cz, na jehož vyčerpávající odůvodnění krajský soud tímto odkazuje) a jeho správnost byla potvrzena i Nejvyšším správním soudem (srov. např. bod 23 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46). Právní názor osmého senátu Nejvyššího správního soudu nebyl dosud zákonem předvídaným způsobem (§ 17 s. ř. s.) překonán. Opačné názory, na něž žalobce poukazoval, senát 52A vždy označoval za nesprávné a od své ustálené rozhodovací praxe se nehodlá ani v tomto případě odchýlit. Právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, nebyl zpochybněn ani v žalobcem zmiňovaném rozsudku téhož soudu ze dne 7.1.2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Pouze pro úplnost krajský soud připomíná, že soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2.1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Žalobci proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Lze též poukázat na to, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17.5.2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě. Ostatně pokud by krajský soud akceptoval tezi žalobce, že v řízení o správním deliktu (obvinění trestní povahy) je vždy (bezvýjimečně) nutné nařídit ústní jednání, nebylo by zřejmě možno využít ani institutu zkrácených (rozkazních /příkazních/) řízení, ačkoliv v řízeních o obviněních trestní povahy (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se tento institut běžně užívá (srov. § 314e až 314g trestního řádu, § 150 správního řádu, § 87 zákona o přestupcích). Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání.1 Žalobce se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem prvého stupně řádně poučen (což žalobce ani nezpochybňoval). To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zástupci. Žalobce tak nebyl krácen na svých právech, nebylo ani nutno žalobce informovat o tom, že správní orgán bude číst listiny založené ve správním spise, neboť takový postup se předpokládá vždy (těžko by mohl správní orgán rozhodnout bez toho, aby listiny ve správním spise založené četl). Správní řízení je zásadně neveřejné a písemné a bylo by absurdní, aby správní orgány v každém řízení informovaly účastníky písemně vedeného řízení o tom, že budou v určitý den, hodinu a minutu číst listiny založené ve správním spise, s nimiž se může účastník řízení seznámit postupem dle § 38 odst. 1 či 36 odst. 3 správního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2015, č. j. 5 As 197/2014 – 262). Takový postup by paralyzoval chod veřejné správy (ve všech řízeních, v nichž se jednání nenařizuje, neboť se vychází pouze z listin založených ve správním spise, by totiž stejně v důsledku žalobcem prosazované interpretace § 51 odst. 2 správního řádu došlo k jakémusi „kvazijednání“ a smysl § 49 odst. 1 správního řádu by se zcela vytratil) a interpretaci právních předpisů vedoucí k takovým absurdním důsledkům je třeba (per reductione ad absurdum) odmítnout. Postup § 51 odst. 2 správního řádu je vyhrazen pro provádění těch důkazů, při jejichž provádění spolupůsobí vedle věcného obsahu důkazu i další skutečnosti (například při výslechu svědka způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti zdroje důkazu - nemohou být vyjádřeny např. v protokolu. Jiná situace je u důkazu listinou, který se provádí přečtením (po kterém účastník řízení může zásadně vznášet pouze námitky zpochybňující pravost a správnost listiny, takové námitky však může účastník řízení 1 Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu (srov. Vedral J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, str. 536 – 537, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 - 53). 2 V odůvodnění rozsudku ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 197/2014 – 26, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smyslem ustanovení § 51 odst. 2 věta první správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem a v návaznosti na to se detailně vyjádřit k důkazu. Je-li však jako důkaz prováděn audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek jediného účastníka řízení, není vadou řízení, pokud nebyl tento účastník informován o provedení důkazu mimo ústní jednání. Bylo by naprosto bezúčelné, aby stěžovatel musel informovat žalobce o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá promítnout audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek samotného žalobce, a tak jím provést důkaz. Uvedené platí tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že v těchto případech platí také zásada písemnosti stanovená § 15 odst. 1 správního řádu, na kterou navazuje § 17 správního řádu, který upravuje obsah správního spisu. Podle § 17 odst. 1 věta druhá správního řádu přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. S obsahem audiovizuálního záznamu se tedy žalobce mohl seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“ vznést kdykoliv v průběhu správního řízení nebo v okamžiku, kdy je vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu). Proto např. může i v civilním řízení odvolací soud, aniž důkaz listinou provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 997, a rozsudky ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a důvody rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013). Ostatně i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu se shodl na tom (viz závěr č. 115 ze dne 8. 6. 2012, dostupný na http://www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-sboru- ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx), že při dokazování prostřednictvím písemných podkladů jsou práva účastníka řízení zajištěna postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu, § 51 odst. 2 správního řádu se neuplatní (pouze pokud by správní orgán přistoupil k získání podkladů jakožto pramenů důkazů jiným způsobem, např. přizváním pracovníka jiného orgánu ke sdělení určitých skutečností významných k objasnění stavu věci, měl by se i zde uplatnit § 51 odst. 2 správního řádu a účastník řízení by měl být o úkonu vyrozuměn). Při vědomí rozdílů mezi soudním řízením správním a správním řízením krajský soud pro úplnost dodává, že ani v řízení před správním soudem se dokazování správním spisem neprovádí, byť z jeho obsahu správní soudy vycházejí a důkazní prostředky (důkazy) v něm obsažené hodnotí. Např. v odůvodnění rozsudku ze dne 12.11.2015, č. j. 7 As 238/2015 – 31, Nejvyšší správní soud uvedl: „Dokazování nicméně není potřeba provádět obsahem správního spisu, neboť ten je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).“ Nad rámec nutného odůvodnění je možno dodat i to, že nekonání jednání není automaticky vadou řízení mající za následek zrušení žalovaného rozhodnutí ani v přestupkovém řízení. Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře obdobnou otázkou zabýval, a to například v rozsudku ze dne 16.3.2005, č. j. 3 As 46/2004 - 60, v jehož odůvodnění konstatoval, že správní orgán, který v prvním stupni v řízení o přestupku rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), se dopustil vady řízení. Tato vada však nemusí mít bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí. Totéž platí i pro případné porušení § 51 odst. 2 správního řádu. I kdyby tedy v daném případě došlo k porušení výše citovaných ustanovení správního řádu (§ 49 odst. 1, § 51 odst. 2 správního řádu), jak tvrdí žalobce, nemělo by toto pochybení vliv na zákonnost rozhodnutí v situaci, kdy správní orgány vycházely pouze z listin, s nimiž se žalobce mohl v průběhu řízení seznámit a vznést vůči nim výhrady. Krajský soud se tak „neztotožnil“ s argumentem, že mělo být obligatorně nařízeno ústní jednání, jak správně předjímal žalobce v žalobě. Nesprávná je i další argumentace žalobce týkající se jeho tvrzení o tom, že i v takovém případě „nic nemůže měnit na tom, že žalobce měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu)“, jak tvrdil žalobce v žalobě. Smyslem ust. § 51 odst. 2 zák. č. 500/2004Sb. správní řád, v platném znění, je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem (komplexně všemi vjemy vnímat výpověď svědka, ohledávaný předmět apod.) a v návaznosti na to se detailněji vyjádřit k důkazu. Avšak pokud je jako důkaz prováděna listina, není vadou řízení, pokud účastník řízení nebyl informován o provedení důkazů mimo ústní jednání. (srov. rozsudek NSS ze dne 13.3.2013, čj. 1As 157/2012-40). V přítomnosti účastníků řízení či veřejnosti se důkaz listinou provádí tak, že se přečte nebo sdělí její obsah (§ 53 odst. 6 správního řádu). Jinak se o provedení důkazů listinou učiní pouze záznam do spisu. Bylo by naprosto bezúčelné, aby správní orgán musel informovat účastníka řízení o tom, že v uvedený den a hodinu hodlá přečíst listiny, a tak jimi provést důkaz. Tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazů sdělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). S obsahem listinného důkazního prostředku se může účastník řízení seznámit při nahlížení do spisu, například v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí (srov. již citovaný rozsudek NSS ze dne 13.3.2013, čj. 1As 157/2012-40). V daném případě byl žalobce vyrozuměn o tom, že má právo se seznámit s podklady pro rozhodnutí, avšak tohoto svého práva nevyužil. Dále není pravdou, že by správní orgán „lživě“ poučil žalobce (zastoupeného navíc společností FLEET Control, s.r.o., která nezastupovala v takovém správním řízení poprvé a určitě zná obsah odvolání, tj. že musí uvést v odvolání odvolací důvody, ostatně takový způsob účelového jednání je pro ni zcela typický – srov., viz argumentace soudu výše). Tento zástupce zastupoval žalobce, ale dále i též v typově podobných případech velmi často, proto by měl chápat, jakou povinnost jim správní orgán I. stupně ukládá a jaké budou důsledky jejího nesplnění. Pokud „se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil, čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá a co navrhuje, nepochopil, že má doplnit odvolací důvody a jaké dopady bude mít nesplnění této výzvy“ (srov. rozsudek NSS ze dne 25.3.2015, čj. 1As 155/2014- 36). Ostatně žalobce v žalobě nesdělil, co mu konkrétně bránilo uvést námitky uvedené v žalobě již v odvolání, když takový postup je možné označit za účelový. Ostatně společnost FLEET Control, s.r.o. a její zvolená procesní strategie završená podáním žaloby „nikoliv náhodou“ sepsané zmíněným advokátem je typickým projevem zmíněné účelové a obstrukční strategie, kdy až v žalobě uplatňují žalobci v tomto zastoupení námitky a vytýkají právě správním orgánům postup při odstraňování vad blanketního odvolání. Jednání nesoucí zřetelné znaky procesní obstrukce sledují již mimoprocesní cíle (srov. rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, čj. 1As 27/2011-81, sb. rozhodnutí NSS č. 2452/2012, rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1As 83/2013-60). Poslední námitka je rovněž nedůvodná. Žalobce byl uznán odpovědným ze spáchání trvajícího jednoho správního deliktu, jak vyplývá z jeho tvrzení v žalobě. Žalobce jako provozovatel motorového vozidla ve třech případech nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, přičemž se jednalo o tři přestupková jednání, kterých se dopustil řidič, jehož totožnost žalobce nesdělil. Žalobce se tak dopustil třech správních deliktů, tyto byly správně projednány ve společném řízení a v souladu s absorpční zásadou byla žalobci za ně uložena jedna sankce. Žádnou vadu výroku rozhodnutí obou správních orgánů krajský soud neshledal. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl v řízení úspěšný a neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšný žalovaný se tohoto práva vzdal (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení