52 A 19/2016 - 97

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: T.M., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného: Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 26.11.2015, č.j. KrÚ 76082/2015/ODSH/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Svitavy ze dne 29.7.2015, čj. 41770-15/OD-bim/9870-2014, kterým byl žalobce podle ust. §125c odst. f) bod 4 Zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění, uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne 9. 12. 2014 v cca 08:52 hod. řídil vozidlo tov. zn. Škoda, reg. zn. XY v obci Březová nad Svitavou po silnici I/43, ve směru Brno-Svitavy, na křižovatce ulice Pražská s ulicí Sluneční údolí rychlostí 70 km/hod. (povolena 50km/hod.). Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/hod., tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 67 km/hod. (překročení o 17 km/hod.). Rychlost byla naměřena certifikovaným silničním radarovým rychloměrem AD9T v. č. měřidla 05/0125. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2400 Kč a zároveň povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1000 Kč. V žalobě uvedl žalobce následující čtyři žalobní body: 1) Měření rychlosti provedené soukromou osobou: Správní orgán I. stupně rozhodl o vině žalobce především na základě záznamů o přestupku, jenž je výstupem z měření rychlosti provedeného použitým rychloměrem, přičemž tento rychloměr před provedením měření nesporně nastavil pan M.M. (dále jen „pan M.“) jako jednatel společnosti INOTESKA-CT s.r.o., která je rovněž vlastníkem použitého rychloměru. Toto žalobce již namítal v průběhu správního řízení, pan M. jakožto jednatel společnosti vlastnící použitý rychloměr má nepochybně majetkový prospěch z provedeného měření, neboť pokud by nebyl dostatečný příjem z pokut do pokladny města Březová nad Svitavou, od nájemní smlouvy by město odstoupilo a společnost by přišla o zisky. Tím došlo k zapojení soukromého subjektu do výkonu veřejné správy, žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.4.2014, sp. zn. 51A 7/2013. Provádění měření rychlosti bylo zjevně „v plné gesci pana M.“. Žalobce polemizoval se závěrem žalovaného, který uvedl, že na místě měření se zdržují pouze strážníci Městské policie Březová nad Svitavou, k tomu žalobce namítl, že již v řízení tvrdil, že pana M. při měření v místě měření viděl. Rovněž nesouhlasil žalobce se závěrem žalovaného, který k tomu uvedl, že v případě tohoto tvrzení žalobce o účasti pana M. je pouhou spekulací. Rovněž svědek K. nebyl schopen odpovědět základní otázky vztahující se k obsluze a principu fungování použitého rychloměru, když tento svědek se označil za obsluhu rychloměru. Nelze tak věřit tomuto svědkovi, který vypověděl, že obsluhoval radar a současně též zastavoval vozidlo. Zároveň tento svědek se označil za obsluhu radaru, ale dále uvedl, že na místě měření se vůbec nenacházel. Výpověď tohoto svědka byla rozporná, když tento svědek uvedl, že rychloměr nepřipravil k činnosti, avšak na likvidačním stanovišti radar spustí. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce odkázal na ustanovení § 52 správního řádu, podle názoru žalobce postačilo, když v odvolání uvedl tvrzení, že v blízkosti rychloměru viděl pana M. a správní orgán byl povinen zjišťovat stav věci v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tj. i skutečnosti, které mohou být obviněnému ve prospěch. S tím je v rozporu názor žalovaného o pouhé spekulaci žalobce. Žalobce nebyl údajný přestupek prokázán, s ohledem na zásadu in dubio pro reo je rozhodnutí nezákonné. 2) Žalobce namítl, že již v průběhu přestupkového řízení navrhoval provést důkaz ohledání místa za účasti osoby povolané k přesnému určení poloměru oblouku zatáčky, správní orgán sice zadal výrobci rychloměru odborné vyjádření, zda byl rychloměr nastaven v souladu s návodem k obsluze, ten sdělil, že nastavení i měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Žalobce však doplnil své námitky o závěr, že výrobce rychloměru měl k dispozici pouze záznam o přestupku, ze kterého není možné přesně určit poloměr oblouku zatáčky, dále že z odborného vyjádření není zřejmé, jak výrobce rychloměru dospěl ke svým závěrům, dále že výrobce rychloměru je nepochybně ve věci podjatý, když má finanční zájem na tom, aby jeho výrobek působil vůči jeho klientům bezvadný, jednalo se o znaleckou otázku, správní orgán měl zadat vypracování znaleckého posudku znalci. Tyto námitky a důkazní návrhy však správní orgán ve svém rozhodnutí „nijak nereflektoval“, nevypořádal důkazní návrhy žalobce na výslech zpracovatele odborného vyjádření pana Hájka. Pochybnosti vznesené žalobcem v průběhu přestupkového řízení nebyly odstraněny, rozhodnutí je nezákonné. 3) Žalobce v tomto žalobním bodu namítl existenci procesní vady, která měla dle jeho tvrzení vliv na zákonnost rozhodnutí, žalobce požádal v rámci odvolacího řízení žalovaného o sdělení oprávněné úřední osoby, na tuto žádost žalovaný nereagoval, pokud mu žalovaný odmítl takovou informaci sdělit, „nebylo ani na místě, aby prováděl další úkony směřující ke zjištění oprávněné úřední osoby.“ Žalobce legitimně očekával, že správní orgány na jeho žádost o sdělení osobních údajů oprávněné osoby budou nějak reagovat, proto vyčkával s doplněním odvolání, nechtěl, aby se „hypoteticky“ podjatá úřední osoba seznámila s důvody jeho odvolání. Podané rozhodnutí tak bylo pro žalobce překvapivé. 4) Žalobce namítl, že pokuta byla uložena v nezákonné výši, když jako jedinou přitěžující okolnost správní orgán shledal, že žalobce byl uznán vinným z přestupku pravomocně dne 30. 1. 2014, tento přestupek byl již zahlazen a nebylo k němu možné přihlížet. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc byla vrácena žalovanému v dalším řízení. Žalovaný ve vyjádření v žalobě setrval na své argumentaci uvedené v žalovaném rozhodnutí správních orgánů I. stupně navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud v řízení vedeném podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění („dále jen s.ř.s.“) přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Ad.1 Měření rychlosti provedené soukromou osobou: Mezi účastníky je nesporné, že měřící zařízení použité ke změření rychlosti žalobcem řízeného vozidla v době spáchání přestupku, tj. silniční radarový rychloměr AD9T, byl ve vlastnictví společnosti INOTESKA-CT s. r. o. a městu Březová nad Svitavou toho měřící zařízení bylo pronajato tímto vlastníkem na základně smlouvy o nájmu. Otázka vlastnického práva k měřícímu zařízení v případě zjišťování následného postihu přestupkových jednání silničního provozu ještě sama o sobě bez dalšího není rozhodující pro posouzení zákonnosti provedeného důkazu za pomoci tohoto měřícího zařízení a potažmo zákonnosti rozhodnutí o přestupku. Podle § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění („ dále jen správní řád“) lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Podle čl. II. odst. 3 Ústavy České republiky státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, a v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Výkon dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je zákonem o silničním provozu (§ 124 odst. 8,9) svěřen Policii České republiky, částečnou působností v této oblasti disponuje též policie obecní (§ 2 písm. c/ zákona o obecní policii). Podle zákona o silničním provozu (§ 79 odst. 8 tohoto zákona) k měření rychlosti vozidel je oprávněna policie a obecní policie. Tato činnosti je zcela nepochybně součástí celkového dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a je tedy výkonem veřejné (a to státní) správy. Platná právní úprava tedy konkretizuje působnost a pravomoc orgánů veřejné moci ve věcech provozu na pozemních komunikacích, avšak neobsahuje ani zákonné zmocnění pro přenesení výkonu tohoto výseku veřejné správy, a to zejména na fyzické nebo právnické osoby soukromého práva. Pro účely řízení ve věcech provozů na pozemních komunikacích a též v řízení o přestupcích spáchaných porušením zákona o silničním provozu je tedy pro orgány veřejné správy určující změření rychlosti vozidla policií či obecní policií (srov. rozsudek NSS ze dne 2.4.2008 1AS 12/2008-67). Z konstantní soudní judikatury (srov. výše citovaný rozsudek NSS) a též i z žalobcem citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydaném pod sp. zn. 51A 7/2013, který z tohoto citovaného rozsudku NSS vychází, vyplývá, že správní orgány nemohou vycházet z výsledku měření provedeného soukromou společností, neboť zapojit soukromou společnost do výkonu veřejné správy bez opory v zákoně není možné (srov. i rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2008, čj.7As 39/2007-66). V případech řešených Nejvyšším správním soudem se však jednalo o případy, kdy měření rychlosti vozidel prováděly soukromé subjekty zcela samy a naměřené výsledky předávaly správnímu orgánu k vyřízení. Ve věci řešené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 51A 7/2013 se sice nejednalo o stejný případ řešený předchozí judikaturou NSS, avšak z konkrétních okolností v této věci vyplývalo, že rychlost vozidel byla měřena měřičem rychlosti, který mělo v pronájmu město Turnov a v podstatě celý provoz tohoto zařízení a de facto i měření prováděla soukromá společnost, přičemž navíc, a to v neposlední řadě, z nájemní smlouvy uzavřené mezi vlastníkem tohoto stacionárního měřiče rychlosti a městem Turnov nepřipravoval vlastník tohoto měřícího zařízení toto zařízení k provádění měření, ale byl zainteresován hmotně i na celém procesu měření, na jehož konci byl postih za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Z nájemní smlouvy v tomto předchozím případě totiž vyplynulo, že pronajímatel dostával úplatu přímo za prokázané přestupky, v nichž se aktivní podíl a zájem pronajímatele na výnosu z pokut udělených v procesu přestupkového řízení zcela zjevně materializoval (dle nájemní smlouvy 80% z uložených pokut plynulo přímo pronajímateli). V tomto předchozím případu Krajský soud v Hradci Králové však nezákonnost měření nevyvodil z pouhé skutečnosti, že pronajímatel měřícího zařízení k měření připravil (jak je konstatováno v cit. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4.2014, sp. zn. 51A 7/2013, „aby totiž bylo měření vůbec možné, musí k tomu pronajímatel nejen měřící zařízení připravit, proti čemuž v podstatě nebylo co namítat z hlediska nájemní smlouvy – pokud by ovšem pronajímatel nebyl zainteresován na výsledcích měření, ale on v celém tom procesu, na jehož konci je postih za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích provozu, na dále aktivně vystupuje“). V projednávané věci však byla situace zcela odlišná. Z nájemní smlouvy uzavřené mezi společností INOTESKA-CT s. r. o. a městem Březová nad Svitavou nevyplývá, a ostatně to žalobce ani konktrétně v žalobě či v průběhu přestupkového řízení nedoložil poukazem na konkrétní ustanovení této smlouvy, že by tato soukromá společnost se mohla účastnit v podstatě celého procesu svou participací na zisku plynoucího z uložených pokut. Zástupce žalobce Ing. J. v přestupkovém řízení tvrdil, že této soukromé společnosti připadá 60 % výnosu z každé uložené pokuty, podstatné však nebylo jeho ničím nepodložené takové tvrzení, ale znění čl. III odst. 1 nájemní smlouvy, ve které byla cena nájmu stanovena pevnou částkou a z tohoto ustanovení nájemní smlouvy nevyplývá, že by soukromý subjekt, tj. tato společnost či její jednatel pan M. měli zájem na vybírání pokut, neboť, jak správně žalovaný uvedl v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, „město Březová nad Svitavou platí nájemné stanovené pevnou částkou bez ohledu na výši pokut uložených během nájmu měřícího zařízení.“ Tento závěr je zcela jasný a žalobci se v žalobě jej nepodařilo vyvrátit, když neprokázal, že by toto jasně uvedené a dohodnuté ustanovení o způsobu placení nájmu neexistovalo. Byl to žalobce, kdo zůstal se svou námitkou pouze v rovině „spekulací“, když nezákonnost provedeného měření nelze vyvodit nepřímo pouze ze spekulativní úvahy o tom, že pokud by nebyl dostatečný příjem z pokut do pokladny města Březová nad Svitavou, tak by město od nájemní smlouvy odstoupilo a „společnost by přišla o zisky“. Jak již soud výše uvedl, podstatná je přímá účast soukromé společnosti, která pronajala měřící zařízení, na výsledcích měření, nikoliv pouhá skutečnost, že toto měřící zařízení nevlastnilo město Březová nad Svitavou. To by pak ad absurdum Policie České republiky nemohla mít žádnou věc v nájmu (např. služební vozidlo), když by jí bylo možné podezírat takto spekulativně ze zájmu na vybírání pokut jen z důvodů, aby mohla splácet nájemné. Není tedy pravdou, jak tvrdí žalobce, že případ řešení Krajským soudem v Hradci Králové ve věci sp. zn. 51A 7/2013 byl „skutkově shodný“. V dané věci se totiž jednalo o zcela jiný typ měřícího zařízení, u kterého v předchozím případu řešené krajským soudem nebylo při užívání rychloměru vůbec třeba účasti obecní policie. V projednávané věci, jak vyplývá ze svědecké výpovědi zasahujícího strážníka pana P. K., však vyplývá, že toto měřící zařízení obsluhoval jen on. V jeho svědecké výpovědi se neobjevily žádné rozpory, které by bylo třeba odstranit za pomoci žalobcem navrhovaného doplnění dokazování, přičemž je to právě žalobce, který účelově „vytrhává“ ze svědecké výpovědi obecná konstatování tohoto svědka, která nesvědčí žalobcem uváděné verzi o účasti pana M. na prováděném měření. Jestliže na otázku zmocněnce žalobce „můžete mě popsat podrobně, vaši činnost po příjezdu na místo měření“ svědek P.K. uvedl, že „tuto činnost popsat nemohu, neboť na místě měření se nenacházím“, takto samo o sobě neznamená, že na místě měření vůbec nebyl, ale tento svědek reagoval na tuto otázku tak, že při svědecké výpovědi nemůže popsat činnost po příjezdu na místo měření, když v této době se na místě měření „nenachází“. Což je celkem logická odpověď, protože podrobný popis této činnosti lze bezchybně uvést na místě měření, navíc dále tento svědek vypověděl jednoznačně, že toto měřící zařízení obsluhoval on, včetně zastavení vozidla, na tom není nic, co by bylo „nepravděpodobné“. Rovněž v jeho výpovědi účelově hledá žalobce další rozpory, když tvrdí, že tento zasahující policista na otázku, zda radarový rychloměr nepřipravil k činnosti, uvedl, že ano a na druhou stranu uvedl, že radar spustil. Mezi účastníky nebylo přece sporné, a ostatně to ani žalovaný v odůvodnění žalovaného rozhodnutí netvrdil, že by tento zasahující policista vedle prováděného měření navíc ustavil měřící zařízení, připravil jej k provozu. Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, a z výpovědi uvedeného svědka, v souladu s nájemní smlouvou pan M. pouze měřící zařízení ustavil, neprováděl měření, když toto provádí městská policie prostřednictvím obslužného PC na stanovišti hlídky, jak ostatně vyplynulo ze sdělení města Březová nad Svitavou, které je založeno ve správním spisu. Pouhou tuto skutečnost, tj. že měřící zařízení připravil pan M., nelze podle názoru krajského soudu automaticky bez dalšího považovat za měření prováděné soukromou osobou. Žalobce rovněž nesprávně argumentuje ve vztahu k závěru žalovaného k tvrzení žalobce o tom, že údajně pana M. „při měření v místě měření viděl“. Žalovaný vycházel z toho, že z provedeného dokazování (zejména ze svědecké výpovědi) zasahujícího policisty strážníka K., z uvedeného sdělení města Březová nad Svitavou a z nájemní smlouvy nevyplývá žádná pochybnost o tom, že by se vlastník měřícího zařízení prostřednictvím pana M. M. účastnil samotného měření žalobcem řízeného vozidla v době spáchání uvedeného přestupku, přičemž dospěl k závěru, se kterým se krajský soud shoduje, že tedy „účast pana M. na prováděném měření ze spisového materiálu nevyplývá, obviněný nedoložil žádné důkazy, které by svědčily o nezákonném měření soukromým subjektem, pouhá spekulace nepostačuje.“ Žalobce si totiž zřejmě mylně vykládá zásadu oficiality v přestupkovém řízení. Ostatně jako v jiném správním řízení, znamená, že minimálně důkazní břemeno je na správním orgánu. Avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupků z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Názor žalobce, který se dožaduje provedení dalšího dokazování za účelem vyvrácení jeho pochybnosti o tom, že měření se nezúčastnil jen pouze zasahující strážník, ale i pan M. znamená, že by v případě jakéhokoliv tvrzení musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3AS 9/2013-35, § 52 správního řádu). Skutkový stav ve vztahu prokázání správnosti závěru správního orgánu I. stupně a žalovaného ve vztahu k tvrzené údajné participaci soukromého subjektu na měření byl tedy dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další, žalobcem navržené dokazování. Z argumentace zástupce žalobce vyplývá, že by jakákoliv námitka vznesená v přestupkovém řízení pro správní orgán znamenala, že by musel za účelem jejího vyvrácení provádět žalobcem navržené dokazování i v situaci, kdy skutkový stav věci je zcela jasný a vyplývá z již správním orgánem I. stupně dostatečně provedeného dokazování. Jistě v zájmu žalobce je vzbudit pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a uplatnit své námitky za účelem aplikace zásady in dubio pro reo s cílem zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci správního orgánu k dalšímu řízení, avšak k tomu v dané věci uplatnil pouze účelové námitky, které samy o sobě nemohly být důvodem pro aplikaci zmíněné zásady, když skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem a proto nebylo třeba provádět žádné žalobcem navržené dokazování. Ad 2 Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázání vina žalobce, která zpravidla postačí k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3AS 9/2013-35). Podle závěru obsaženém v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, čj.5AS 126/2011-68 (publikovaný pod č. 3014/2014 Sb. NSS) „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném k rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány tomuto požadavku dostály. Podklady, které byly použity ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci jeho viny. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchání přestupku, ověřovací list k silničnímu radarovému rychloměru AD9T, určení míst pro měření rychlosti vozidel pro Městskou policii Březová nad Svitavou, osvědčení o proškolení obsluhy měřícího zařízení a pak zejména fotodokumentace změřené rychlosti. Tyto důkazní prostředky jsou zcela dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, čj. 3AS 9/2013-35). Pro věc bylo klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen měřícím zařízení, které splňovalo všechny zákonné požadavky, měření neprováděla soukromá osoba, ale obecní policie (viz ad 1), měřící zařízení bylo v souladu se zákonem o metrologii ověřeno, přičemž ověřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti a pouze Český metrologický institut je oprávněn zjišťovat u uživatelů plnění povinností předkládat stanovená měřidla k ověření, přičemž zjistí-li, že je používáno stanovené měřidlo bez platného ověření, měřidlo zaplombuje nebo zruší úřední značku (§ 11 odst. 2 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění). Pokud žalobce zpochybňoval výsledek měření, tak si „mohl jistě vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku“ (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2011, čj. 1AS 42/2011-115, bod 37), když podle § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Žalobce nic takového neučinil a místo toho volil zcela účelově jinou cestu, tj. za pomoci obecného zmocněnce Ing. M. J. (mimo jiné známého z úřední činnosti soudu aiz judikaturní činnosti NSS svou účelovou a obstrukční strategií – srov. např. rozsudky NSS ze dne 27. 11. 2014, čj. 10As 203/2014-48, ze dne 31. 10. 2014, čj. 8As 119/2014-34 či ze dne 16. 7. 2015, čj. 4As 63/2015-52 – zejména bod 38) snažil zcela účelově zpochybnit provádění a výsledky měření daným měřícím zařízení tvrzením, že rychlost vozidla byla měřena v rozporu s návodem k obsluze, když jeho rychlost byla měřena „v zatáčce“. Tuto námitku zmocněnec žalobce účelově uvedl i v odvolání, přičemž odvolací orgán správně k tomu uvedl, že „vozidlo obviněného je v záběru zcela zřetelně umístěno uprostřed daného záběru, s jasnou čitelnosti registrační značky, a ve výhledu nejsou žádné předměty, které by jakýmkoliv způsobem ovlivnily zjištění změřené rychlosti. Z návodu k obsluze měřícího zařízení, konkr. na str. 178, vyplývá, že „V případě výskytu jakékoliv chyby se objeví na obrazovce chybové hlášení“, tedy nedojde ke změření rychlosti. V daném případě je ve spise založen záznam změřené rychlosti, tudíž nedošlo k chybě měření a bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze.“ V této souvislosti odkázal na konstantní soudní judikaturu, zejména NSS (např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, čj. 1As 83/2013-60). Závěr správních orgánů byl tak založen na tzv. automatické funkci měřícího zařízení, ze které vyplývá, že jestliže by došlo k důsledku rozporu průběhu měření s postupem měření dle návodu k obsluze měřícího zařízení, tak by se na obrazovce objevilo chybové hlášení a ke změření rychlosti vozidla by vůbec nedošlo. K tomu Nejvyšší správní soud již konstantně judikuje, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, čj. 3As 82/2012-27, rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, čj. 1As 83/2013-60). Základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je však prokázání skutečnosti, že daný typ měřícího zařízení takto funguje, tedy při jakémkoliv chybném měření dojde k automaticky k vypnutí přístroje. K prokázání této skutečnosti postačuje buď vyjádření výrobce měřícího zařízení (obvykle to bývá obchodní společnost RAMET, a. s. Kunovice, přičemž takové vyjádření o automatické funkci podané výrobcem měřícího zařízení úplně postačuje a nelze pochybovat o jeho věrohodnosti – srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, čj. 3As 82/2012-27), anebo jen plně postačuje, když je tato automatická funkce doložena návodem k obsluze měřícího zařízení. V dané věci tato automatická funkce měřícího zařízení byla ve správním řízení prokázána jak návodem k obsluze (srov. viz výše citovaný závěr žalovaného správního orgánu) a dále vyjádřením Rametu a. s. Kunovice, které však již nebylo nutné, neboť udaná automatická funkce vyplývá plně ze zmíněného návodu k obsluze. Ostatně jak správně konstatoval žalovaný v žalovaném rozhodnutí, „tuto skutečnost, tedy ustavení měřícího zařízení i provádění měření v souladu s návodem k obsluze potvrdilo i vyjádření pana H. z AMS ( AMS – RAMET a.s. – pozn. krajského soudu). I bez tohoto vyjádření by bylo možné ze zajištěných důkazů a s odkazem na výše uvedené judikáty (záznam změřené rychlosti, návod k obsluze měřícího zařízení, měření certifikovaným přístrojem a k tomu proškolenou obsluhou), dospět k jednoznačnému závěru o vině obviněného.“ Pokud žalobce i nadále v žalobě zpochybňuje takto zjištěný skutkový stav, tvrdí opětovně, že se jedná o „znaleckou otázku“, tak se mýlí. Pokud byla výše zmíněným způsobem automatická funkce zmíněného přístroje doložena, tak je provádění dalšího dokazování nadbytečné (součástí zmíněné účelové a obstrukční strategie, kdy tuto obhajuje zástupce – advokát Mgr. Topol, který „nikoliv náhodou“ zastupuje žalobce v těchto věcech, kdy často vystupuje rovněž jmenovaný zmocněnec Ing. J., je účelové úsilí o vyvolání pochybností o zjištěném skutkovém stavu za účelem „jeho došetření“, tj. tato strategie směřuje k tomu, aby žalobce uspěl v řízení před soudem ve správním soudnictví na základě účelových námitek o potřebě provést další dokazován, tj. zejména za pomoci znaleckých posudků, což samozřejmě v případě vrácení věci správnímu orgánu by vedlo k prodloužení přestupkového řízení a zániku odpovědnosti žalobce za přestupek, což je hlavním cílem této strategie). A zároveň součástí této účelové strategie je to, že zmocněnci žalobců uvedou řadu účelových námitek a poté, pokud žalovaný zejména na všechny odvolací námitky nereaguje a „nevyvrátí“ každé účelové tvrzení obsažené zejména v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak zástupce žalobce s oblibou poukazuje na vadu žalovaného rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Ne jinak tomu tak bylo i v dané věci, kdy žalobce v tomto žalobním bodu namítl, že správní orgán ve svém rozhodnutí „nijak nereflektoval“ na jeho účelové námitky zahrnující tvrzení o podjatosti výrobce rychloměrů, o tom, že výrobce použitého rychloměru má finanční zájem na tom, aby jeho výrobek působil vůči jeho klientům jako bezvadný, že navrhoval znalecký posudek atd. Tak k tomu je třeba připomenout, že „povinnost orgánu veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku“ (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v Nizozemí). Ostatně jak NSS výstižně a stručně k rozsahu přezkumu ve správním řízení či soudním řízení uvedl, „…ve vztahu jak k napadenému rozsudku, tak k rozhodnutím správních orgánů uplatnil stěžovatel námitky nepřezkoumatelnosti. Lze s ním jistě souhlasit, že nelze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, pokud toto nesplňuje formální předpoklady přezkoumatelnosti. Nicméně tento obecní postulát nelze vykládat tak, že soud (ať již krajský soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí správního orgánu, nebo zdejší soud ve vztahu ke krajskému soudu) bude automaticky rušit každé rozhodnutí, které se nevypořádá beze zbytku s celou odvolací, resp. žalobní argumentací. Docházelo by pak ke zcela absurdním rozhodnutím zejména v případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí věcně správné a nebyla řádně nebo vůbec vypořádána dílčí námitka, která by však nemohla mít i v případě důvodnosti vliv na zákonnost samotného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2015, čj. 2Afs 7/2015-73). Pro zákonnost žalovaného rozhodnutí je podstatné, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení a pokud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka správního řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicitně – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nezpůsobuje zákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takový požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásada efektivity a hospodárnosti řízení (srov. per analogiam ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudů, které lze stáhnout však i na rozhodnutí správních orgánů rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2014, čj. 6Ads 237/2014-9). V dané věci proto plně postačovalo, když žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí odůvodnil, z jakých podkladů správní orgány vycházely a jak byla zjištěna vina žalobce, přičemž za dostatečné vyjádření k těmto účelovým námitkám a návrhu na doplnění dokazování je závěr žalovaného o tom, že „z obsahu odůvodnění vyplývá, že správní orgán I. stupně námitky obviněného směřující do nedostatečně zjištěného skutkového stavu a návrhy na jeho doplnění odmítl. Správní orgán I. stupně není povinen konkrétně reagovat na všechny námitky účastníka směřující jedním směrem v případě, že je z napadeného rozhodnutí zřejmé, jakým způsobem a na základě jakých důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině účastníka, tedy o jednoznačně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán I. stupně, byť poněkud stručně, ale jednoznačně zkonstatoval, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že byl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to včetně vyjádření AMS. Pokud správní orgán I. stupně pouze uvedl, že z tohoto vyjádření, ve shodě s dalšími důkazy, vyplývá měření v souladu se zákonem, považoval dané vyjádření za věrohodné. Pokud tedy byl prokázán skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti i dalšími důkazy, nebylo třeba se podrobně zabývat obsáhlou námitkou odvolatele týkající se odbornosti vedoucího AMS a rozsahem podkladů pro jeho odborné vyjádření, pokud jeho závěr odpovídal dalším důkazům založeným ve spise, a to včetně jeho možné podjatosti“ (srov. str. 5 žalovaného rozhodnutí). Tento způsob vypořádání žalovaného s účelovými námitkami a návrhy na doplnění dokazování považuje krajský soud za zcela dostatečný a obě rozhodnutí shledává přezkoumatelnými, přičemž opětovně krajský soud k tomu uvádí, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem a nebylo třeba jej doplňovat dalším, žalobcem navrhovaným dokazováním. Ostatně k tomu ještě krajský soud dodává, že pokud žalobce namítal, že výrobce rychloměrů je nepochybně ve věci „podjatý“, tak se jedná o jeho spekulativní názor, tvrzení, které však není ex oficio povinen ověřovat správní orgán nějakým dalším dokazováním, ale v takovém případě je důkazní břemeno na straně žalobce, přičemž správní orgány a potažmo soudy nejsou povinny „vyvracet“ každou spekulativní, ničím nepodloženou námitku účastníka správního řízení (srov. tvrzení např. bod 32 žaloby, že nebyla nějak vyvrácena námitka žalobce, že odborné vyjádření je v tomto směru „mimoběžné“), když vina žalobce vyplývá jednoznačně z výše uvedených podkladů a není třeba „vyvracet“ tyto ničím nepodložené spekulativní a účelové námitky žalobce. Ad3 Právě zmíněná účelovost námitek jako typický projev účelové a obstrukční strategie zahrnuje podávání různých procesních námitek, které však nemůžou mít samy o sobě bez dalšího vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci v postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech, se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách). Neuvedení oprávněné úřední osoby není takovou vadou rozhodnutí, která by sama o sobě bez dalšího měla vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí a byla důvodem pro jeho zrušení. Samotné porušení ustanovení § 15 odst. 4 správního řádu, ve kterém je upravena povinnost správních orgánů sdělit účastníkovi správního řízení oprávněnou úřední osobu, tedy skutečnost, že správní orgány nesdělí účastníkovi řízení, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, jakkoliv „jde o procesní pochybení správního orgánu, nicméně nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, protože podle § 89 odst. 2 se k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohli mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, nepřihlíží“ (srov. Vedral J., Správní řad, komentář, nakladatelství BOVA Polygon Praha, červen 2006, str. 143). Účelem tohoto ustanovení je mimo jiné to, aby účastník správního řízení mohl využít znalost jména oprávněné úřední osoby např. podáním námitky podjatosti. V dané věci ani v žalobě nevyplývá, že by zástupce žalobce či zmocněnec žalobce takovouto námitkou vůči oprávněné úřední osobě disponovali a hodlali ji vůbec vznést, tedy žalobce nemohl být na svých právech nějak zkrácen. Tvrzení žalobce o tom, že „legitimně očekávali“, že správní orgány na jeho žádost o sdělení osobních údajů oprávněné úřední osoby budou reagovat, pročež „vyčkával s doplněním odvolání, neboť zcela pochopitelně nechtěl, aby se hypoteticky podjatá úřední osoba seznámila s důvody jeho odvolání,“ je zcela evidentně účelová. I kdyby se totiž „hypoteticky podjatá úřední osoba“ seznámila s důvody jeho odvolání, tak by bylo podstatné, zda v dané věci by se podílela na vydání rozhodnutí, pak pouze v tomto případě by mohlo dojít k vadě řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Tak k tomu v dané věci nebylo a námitka žalobce je jen účelová, když „nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1449/15). Tato námitka však sama o sobě bez dalšího nemůže zakládat důvod pro zrušení žalovaného rozhodnutí. Ad 4 Je pravdou, že institut zahlazení odsouzení trestního zákoník z roku 2009 obsahuje, resp. obsahuje zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jakoby nebyl odsouzen, přičemž je nutno analogicky ji aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, čj. 60A 1/2013-49, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912). Správní orgán je tak v řízení o přestupku v případě, kdy hodnotí jako přitěžující okolnost z předchozího přestupkovém jednání, kdy byl uznán vinným předchozím pravomocným rozhodnutím o přestupku za takové jednání, povinen přihlédnout k tomu, že již tento předchozí přestupek byl zahlazen (srov. žalobcem citovaný rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2011, čj. 8As 82/2010-55). K tomuto zahlazení však není povinen správní orgán přihlédnout kdykoliv, ale pouze v případě, kdy jsou splněny podmínky pro aplikaci institutu zahlazení. Tak tomu je podle již zmíněného judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, čj. 60A 1/2013-49 (srov. zejména právní věta II. zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912) tehdy, „pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu jednoho roku po výkonu sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení (analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e/ trestního zákoníku z roku 2009) hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupku nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Podle cit. judikátu naopak však v případě, že uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly, tak „správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za nichž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)“ – srov. věta III. v zmíněném judikátu NSS. V dané věci, protože uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly (ze správního spisu a ani z žalovaného rozhodnutí nevyplývá, že by žalobci byl uložen zákaz činnosti spočívající zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán), tak správní orgány byly oprávněny naopak přihlédnout k tomuto předchozímu přestupkovému jednání jako k přitěžující okolnosti, což dostatečným způsobem bylo odůvodněno v rozhodnutí správního orgánu takto: „Správní orgán uložil pokutu u vrchní hranice zákonem stanoveného rozpětí (lze uložit pokutu od 1500 Kč do 2500 Kč), v dobré víře, že takto stanovená sankce obviněného z přestupku ovlivní natolik, aby se obdobného jednání v budoucnosti již nedopustil. Správní orgán musí konstatovat, že v souladu s ust. § 87 odst. 4) zákona o přestupcích obviněnému z přestupku nelze uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce bez toho, aby byly uvedeny v příkaze. Jako k přitěžující okolnosti přihlédl správní orgán k té skutečnosti, že přestupku dle ust. § 125c odst. 1) písm. f) bod 4) silničního zákona se obviněný z přestupku dopustil dne 30. 1. 2014, kdy byla věc vyřízena v blokovém řízení Městskou policií Pardubice s uložením blokové pokuty 1000 Kč, kdy rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 1. 2014. Správní orgán se domnívá, že takto uložená sankce bude pro obviněného z přestupku dostačujícím varováním, aby do budoucna více dbal pravidel silničního provozu stanovených zákonem a dodržoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci v souladu se silničním zákonem. Uloženou sankci považuje správní orgán za odůvodněnou, přiměřenou a v plné míře respektující ustanovení § 12 zákona o přestupcích.“ Tento žalobní bod, stejně jako všechny výše uvedené, nebyl důvodný. Krajský soud opětovně opakuje, že v dané věci byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn a to i ve vztahu prokázání způsobu měření obecní policií, proto nebylo třeba provádět další, žalobcem navržené rozsáhlé dokazování. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o str. § 60 odst. 1 s. ř. s., i když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladu v řízení a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení