52 A 23/2015 - 249

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: P.Z., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 2.3.2015, č.j. KrÚ 14845/2015/ODSH/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle ust. § 92 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) zamítnuto, jako nepřípustné odvolání P. K., bytem Č.A. 601, P. 6, podaném proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 15.4.2014, č.j. OSA/P-193/14-D/33, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, když svým protiprávním jednáním (překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h) naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zák. č. 361/2000 Sb. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem: Žalobce je „ve shodě“ s žalovaným v případě vyhodnocení podání učiněné P. K. ze dne 26.11.2014, z elektronické adresy ... opatřené elektronickým podpisem, a to jako odvolání. Žalobce se však neztotožňuje s názorem žalovaného o tom, že „odvolání bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, když P. K. byl v řízení zmocněncem žalobce, neboť jej ke svému zastupování sám zmocnil, a to osobně učiněným podáním plné moci dopisem, proto nemohl být jím učiněný úkon nepřípustný“. Pokud měl správní orgán pochybnost o existenci zmocnění, bylo jeho povinností vyzvat k doložení bezvadné plné moci žalobce, a to výzvou doručenou přímo žalobci (zmocniteli, účastníku), nikoliv osobě, kterou zatím nelze za zástupce účastníka požadovat. Podatelem může být jak účastník řízení, tak zmocněnec, ten ovšem jen tehdy, není-li o jeho zmocnění pochyb. Plnou moc vystavil zmocněnci právě účastník řízení, proto je účastník tím, kdo učinil správním orgánem zpochybněný úkon, a proto právě ten má vadu odstranit, tomu nasvědčuje ust. § 34 odst. 2 správního řádu. Proto pokud požadoval správní orgán dodání originálu plné moci, nemohl vyzvat k jejímu dodání zmocněnce, kterého touto výzvou zpochybňuje, ale musí tak učinit vůči účastníkovi řízení. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 29.9.2011, č.j. 4As 27/2011-37. Není rovněž pravdivé tvrzení žalovaného, že by výzva k doložení plné moci byla doručena P. K. na jeho elektronickou adresu pro doručování, tj. ..., žalobce navrhuje, aby bylo provedeno dokazování, kde by byla uložena povinnost žalovanému věrohodně doložit vypravení výzvy k odstranění vady P. K. na uvedenou el. adresu. Výzva k odstranění vady tak nebyla doručena ani P. K., jako zmocněnci žalobce. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Při jednání soudu dne 14.10.2015 odkázal zástupce žalobce P.K. ještě na rozsudek NSS ze dne 30.9.2015, č.j. 2 As 181/2015-34. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl argumentaci obhajující postup a právní názor žalovaného, navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Ze správního spisu vyplývá, že v dané věci bylo zahájeno řízení o přestupku proti žalobci, když se jednalo o překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více, přičemž žalobce se tohoto přestupku dopustil podruhé v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců a současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání nařízenému na den 15.4.2014, když předvolání bylo žalobci doručeno dne 24.3.2014. Následně dne 2.4.2014 obdržel správní orgán I. stupně plnou moc pro zvoleného zmocněnce M. V., a protože se žalobce bez náležité omluvy nedostavil, konalo se ústní jednání v nepřítomnosti žalobce a rozhodnutí o přestupku bylo doručeno zmocněnci žalobce. V zákonné lhůtě odvolání proti rozhodnutí o přestupku nebylo podáno, když toto nabylo právní moci dne 20.5.2014. Až dne 26.11.2014 bylo doručeno správnímu orgánu I. stupně odvolání zaslané elektronicky se zaručeným el. podpisem nově zvoleným zmocněncem P. K., přičemž protože k tomuto podání přiložená kopie plné moci nebyla podepsána zmocnitelem, vyzval správní orgán I. stupně zmocněnce žalobce k odstranění této vady podání, tj. doplnění podpisu zmocnitele a náležitosti formy plné moci, která byla v prosté kopii (skenu), přičemž současně byl P. K. vyzván k dodání originálu, resp. úředně ověřené kopie či autorizované a zkonvertované plné moci dle ust. § 22 zák. č. 300/2008 Sb., a to ve lhůtě do 5 dnů od doručení této výzvy s poučením, že v případě jejího nedoplnění nebude zaslaná plná moc akceptována (č.l. 53-56 správního spisu). Jak vyplývá ze správního spisu, tato výzva byla nejprve zaslána na zvolenou e-mailovou adresu P. K., tj. ... (č.l. 55-56 správního spisu), a protože nebylo potvrzeno doručení této výzvy dle ust. § 19 odst. 8 správního řádu, byla tato výzva zaslána na doručovací adresu vedenou v informačním systému evidence obyvatel, tj. P. K. na adresu M. 1482, P., přičemž tato výzva byla doručena fikcí dne 15.12.2014. Uvedená výzva splněna nebyla, proto žalovaný dospěl k závěru, že byl oprávněn vyhodnotit a posoudit náležitosti uvedeného podání, přičemž z důvodu procesní opatrnosti, kdy byl činěn el. cestou úkon za jinou osobu, vyžadoval kvalifikovanější ověření platnosti takto udělené plné moci, a to tím spíše, když z úřední činnosti je žalovanému známo, že následně žalobci v obdobných věcech namítají v žalobách ve správním soudnictví to, že byla zaslána pouhá kopie plné moci, která měla následně pozbýt účinnosti v důsledku nesplnění podmínek dohodnutých mezi zmocněncem a zmocnitelem. Proto byla dle názoru žalovaného namístě obezřetnost správního orgánu I. stupně a v případě nedoplnění plné moci ve formě požadované, pak nebyla plná moc po řádném poučení oprávněně akceptována. Plná moc nebyla podepsána zmocnitelem, nemohly tak nastat účinky plné moci a odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak podala osoba k tomu neoprávněná. Proto žalovaný odvolání P. K., jako nepřípustné zamítl (§ 92 odst. 1 správního řádu). Výše uvedený postup správních orgánů považuje krajský soud za zákonný. K námitkám žalobce uvádí následující argumentaci: Žalobce se mýlí, když tvrdí, že v případě existence pochybností o zmocnění P. K. k zastupování žalobce bylo povinností správního orgánu vyzvat k doložení bezvadné plné moci žalobce, a to „výzvou doručenou přímo žalobci (zmocniteli, účastníku)“. Rovněž je mylný poukaz žalobce na rozsudky NSS ze dne 29.9.2011, č.j. 4As 27/2011-37 a ze dne 30.9.2015, č.j. 2 As 181/2015-34. Podle ust. § 34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) s výjimkou případu, kdy má zastoupený něco v řízení vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Proto i v případě, kdy se jednalo o výzvu k odstranění nedostatku k prokázání zastoupení, nejedná se o úkon, který by měl osobně vykonat pouze účastník řízení (zmocnitel). Poukaz na rozsudek NSS ze dne 29.9.2011, č.j. 4As 27/2011-37 je nepřípadný, neboť v uvedené věci byl k odstranění vad vyzván také nejdříve zmocněnec (advokát), avšak ten nereagoval, přičemž NSS poté dospěl v uvedené věci k závěru, že se s ohledem na okolnosti, dle kterých bylo zřejmé, že zastoupení je vysoce pravděpodobné, měl městský soud pokusit odstranit absenci doložení plné moci také prostřednictvím samotného účastníka řízení (zmocnitele). Správní orgán tedy postupoval správně, pokud výzvu k odstranění vad doručoval zmocněnci a nikoliv zmocniteli. Stejnou námitku řešil již i NSS v rozsudku ze dne 29.1.2015, č.j. 10As 266/2014-32 (srov. bod 42 tohoto rozsudku), který ve vztahu k této námitce a k aplikaci rozsudku NSS č.j. 4As 27/2011- 37 zastal stejný názor, jako nyní krajský soud. V zástupcem uvedeném rozsudku ze dne 30.9.2015, č.j. 2 As 181/2015-34 sice NS konstatoval, že „…k doložení oprávnění činit v řízení úkony jménem zastoupeného je primárně vhodné vyzvat zmocněnce, a teprve nereaguje-li tento, pak samotného účastníka“, k tomu však NSS zároveň uvedl, že „Zároveň však musí být dány okolnosti, dle kterých je zřejmé, že deklarované zastoupení je vysoce pravděpodobné“.. a že „Stále se nejedná o úkon, který by měl osobně vykonat osobně pouze zmocnitel, a odlišnost postupu je dána potřebou šetřit práva účastníků řízení“. Poté NSS v cit. rozsudku konkrétně uvedl, že takovými okolnostmi, dle kterých je zřejmé, že deklarované zastoupení je vysoce pravděpodobné, byl případ řešený rozsudkem NSS č.j. 4 As 27/2011-37, kdy jménem zmocnitele jednal advokát, který sepsal žalobu ke správnímu soudu a také reagoval na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku a ten zaplatil, a právě z těchto okolností vyvodil NSS závěr, že deklarované zastoupení bylo vysoce pravděpodobné. Jedná se tak o zcela výjimečný případ, který nelze ztotožnit s projednávanou věcí. V dané věci je zcela zřejmé, že pokud si žalobce opravdu zvolil svým zmocněncem P. K., známého svým účelovým a obstrukčním jednáním (viz argumentace soudu dále), tak nebyl dán důvod nějak zvlášť „šetřit“ práva žalobce jako účastníka řízení o přestupku a postupovat odlišně od závěru, potvrzeného i zmíněnou judikaturou NSS, že v dané věci se nejednalo o úkon, který by měl vykonat pouze účastník řízení. Pokud si žalobce nevhodně zvolil takového zmocněnce, tak nemohl očekávat, že jeho práva je třeba „nějak šetřit“. Ostatně Ústavní soud pro takovou situaci uvedl v rozhodnutí ze dne 13.11.2014, č.j. III. ÚS 1838/14 následující závěr: „ Z ústavněprávního hlediska tak nelze bez dalšího popřít důvodnost názoru, že s institutem právního zastoupení (jako jednoho z výkonů práva na právní pomoc) je rovněž spojena určitá zodpovědnost za řádný výběr osoby právní pomoc stěžovateli poskytující. Tím nelze přímo omezovat téměř bezbřehou svobodu stěžovatele vybrat si takového zástupce, k němuž cítí maximální možnou důvěru. Na druhou stranu ale musí stěžovatel očekávat, že se jeho svobodná volba, narušující či ohrožující ostatní právně relevantní hodnoty, může ve výsledku obrátit proti němu, zejména nevykonává-li stěžovatelův zvolený zástupce svou činnost de lege artis. Uvedené principy dopadají plně na stěžovatelův případ, když přinejmenším Nejvyšší správní soud zevrubně vypočítává jak pochybení stěžovatele a jeho zástupce, tak i cesty, kterými oba mohli svá pochybení napravit. Nastalou situaci lze tak dle Ústavního soudu pokládat za legitimní důsledek stěžovatelovy nevhodné volby obecného zmocněnce, následované řadou profesionálních pochybení takto zvolené osoby.“ V dané věci pak nemohla obstát ani námitka žalobce o tom, že výzva k doložení plné moci nebyla P. K. doručena na jeho el. adresu. Jedná se o oblíbenou námitku žalobců v přestupkových věcech, ve kterých tyto zastupuje v záhlaví tohoto rozsudku uvedený advokát. Zmocněnci žalobců v těchto věcech (a z úřední činnosti soudu je známo, že k nim patří ti, kteří přestupkové věci činili v podání, tj. M. V., Ing. M. J. a P. K.), patří k dlouhé řadě zmocněnců žalobců v přestupkových věcech zastupovaných jmenovaným advokátem soudních řízení, kteří používají dále uvedenou procesní strategii obstrukčního a účelového charakteru: Krajskému soudu z již dlouhé řady jiných věcí (např. sp. 52 A 60/2014, 52 A 30/2014, 52 A 32/2014, a zejména 52 A 80/2014, kdy se jednalo o stejný typový případ, se stejným zmocněncem a advokátem, který sepsal a podal žalobu) je známo, že v obdobných případech zastupovaných v záhlaví tohoto rozsudku jmenovaným advokátem volí zmocněnci žalobců (R. K., dále M. V., M. J., K. S., P. K.) stejnou či obdobnou procesní strategii. Vždy uplatňují požadavek na doručování písemností na jimi udané e-mailové adresy, převzetí resp. doručení písemností ovšem dle ust. § 19 odst. 8 správního řádu následně nepotvrdí. Písemnost (tedy i rozhodnutí) je jim doručována na adresu trvalého pobytu, vhozena do schránky a doručena fikcí, neboť zásilky zmocněnec nepřebírá. Žalobce pak v žalobě prostřednictvím tohoto stejného právního zástupce, který sepsal žalobu, zpochybňuje toto doručování. Jedná se o stejnou procesní strategii, na první pohled dle předem připraveného scénáře. Ten však používá žalobce v různých verzích (např. v průběhu přestupkového řízení, když zmocněnec hraje roli „mrtvého brouka“ a nereaguje, nepřebírá písemnosti správního orgánu), tak zmocní třetí osobu, aby nahlédla do spisu, a v žalobě podané ve lhůtě jí počítané od tohoto nahlédnutí různými způsoby zpochybňuje doručení konečného rozhodnutí ve věci (např. z bohaté škály zdejším soudem řešených těchto věcí namátkou věc pod sp. zn. 52 A 9/2014 či již zmíněný vedený pod sp.zn. 52 A 80/2014). Obdobný případ řešil i NSS, který k tomu uvedl, že „není náhodou, že v obdobných věcech se stejnou procesní strategií, účelového charakteru, sledující již zcela evidentně mimoprocesní cíle“ (viz rozsudek NSS ze dne 4.5.2011, č.j. 1As 27/2011-81, uveřejněný ve sbírce NSS pod č. 2452/2012, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25.9.1996, sp. zn. III.ÚS 83/96, dále i rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60) „přebírá zastoupení v záhlaví uvedený advokát“ (k tomuto zástupci a uvedené procesní strategii srov. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, č.j. 9 As 162/2014-31). V jiném rozsudku NSS (ze dne 17.10.2014, č.j. 4 As 171/2014-26) rovněž obdobně hodnotí zkušenosti s případy zastupovaným jmenovaným advokátem (dr. Topol) takto: „Nejvyšší správní soud konečně považuje za potřebné zdůraznit, že popsaná procesní strategie, kterou zvolil žalobce v řízení před správními orgány a poté v žalobě v nyní posuzované věci, je zdejšímu soudu známa z jeho úřední činnosti například ve věci vedené pod sp. zn. 3 As 139/2014, sp. zn. 9 As 162/2014 nebo sp. zn. 9 As 144/2014. Jedná se vždy o stejný mechanismus, kdy je účastník správního řízení zastoupen na základě plné moci předložené v kopii a udělené třetí osobě (zpravidla zmocněnci R. K.), který požádá o doručování na elektronickou adresu a následně nepotvrdí převzetí takto doručované písemnosti dle § 19 odst. 8 správního řádu, písemnost se proto doručuje na adresu trvalého pobytu tohoto zmocněnce, kde je písemnost doručena fikcí s následným vhozením do domovní schránky a posléze (s odstupem delší doby) účastník správního řízení (obviněný z přestupku), zmocní další osobu (zde K. S.) k nahlédnutí do správního spisu, pořízení jeho kopie, a v žalobě, kterou následně žalobce podává, je zpochybňována jak správnost doručování zmocněnci, tak i samotné zmocnění zástupce ve správním řízení na základě kopie plné moci. Je také pravidlem, že v řízení o žalobě před správními soudy zastupuje žalobce vždy stejný advokát. Jedná se tedy o promyšlenou procesní taktiku, která má za cíl protahovat správní řízení a dosáhnout prekluze odpovědnosti za přestupek.“ Navíc žalobce rovněž „v průběhu řízení nekonkretizoval, jakým způsobem byl krácen na svých procesních právech, ani neuvedl, jakým způsobem by mohl jeho zmocněnec účinně přispět k ochraně jeho práv“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.5.2001, č.j. 1 As 27/2011-81), když z výše popsaného způsobu jednání je jen důvodnou indicií o tom, že tento zmocněnec (ostatně jako řada dalších výše jmenovaných zmocněnců v obdobných případech zastupovaných stejným advokátem) sloužil pouze obstrukčním záměrům, nikoliv oprávněným zájmům žalobce na poskytnutí skutečné (nikoliv obstrukční a účelové) právní ochrany žalobce, přičemž žaloba je jen nedokonalým pokusem o legalizaci takového postupu. A v případě jmenovaného zmocněnce, P. K., je jeho obstrukční, účelová a zdržovací taktika obvyklá a známá nejen podepsanému soudu, ale již i Nejvyššímu správnímu soudu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.2.2014, č.j. 4As 118/2013-61). P. K. a jeho bratr J. K. jsou soudu známi z úřední činnosti (např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 52 A 58/2014, nebo 52 A 78/2014) svou obstrukční procesní taktikou při zastupování pachatelů přestupků v dopravě. Pro P. K. a jeho bratra J. K. je typické, že patří k řadě účelově jednajících zmocněnců žalobců (K. S., M. V., M. J. atd.), kdy není náhodou, že žaloby podává vždy v záhlaví tohoto rozsudku uvedený advokát Mgr. Topol. Například ve věci řešené podepsaným soudem pod sp.zn. 52 A 87/2013 krajský soud v rozsudku ze dne 12.6.2014, č.j. 52 A 87/2013-39, dospěl k závěru o zneužití práva zmocněncem P. K., který sdělil jako doručovací adresu v přestupkovém řízení správnímu orgánu v Santa Cruz de Tenerife (když adresu na Tenerife a ještě v Panamě si nechal zapsat jako doručovací adresu v Centrální evidenci obyvatel, aby pak mohl tyto adresy účelově s obstrukčními cíli využívat ve správních řízeních), přičemž kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku zamítl NSS rozsudkem ze dne 26.1.2015, č.j. 8 As 109/2014-70. Stejně tak P. K. jednal in fraudem legis v řadě dalších obdobných věcí známých podepsanému soudu z jeho rozhodovací činnosti (např. věc řešená pod sp.zn. 61 A 24/2014, kdy též sdělil správním orgánům uvedenou doručovací adresu), anebo např. v jiné věci řešené podepsaným soudem pod sp.zn. 52 A 73/2014 předkládá až s žalobou jím podepsané „Čestné prohlášení“, v němž účelově tvrdí, že v rámci „experimentu“ prováděného jím a jeho bratrem v rámci činnosti subjektu Nechcipokutu o.s. prováděli kontrolu činnosti policie a přelepili proto dopravní značky stanovujícími v místě měření rychlosti vozidla žalobce v této věci páskou. Účelové jednání jeho bratra J. K. jako zmocněnce žalobců v obdobných věcech takto hodnotil již i NSS (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.2.2014, č.j. 4As 118/2013-61). Jistě není ani náhodou to, že uvedení zmocněnci včetně samotného P. K. zastupují opakovaně v přestupkových řízeních, přičemž ten vystupuje zároveň jako manažer různých projektů nabízejících řidičům pojištění proti pokutám (FLEET Control., s.r.o nabízející toto pojištění na stránkách www.nechcipokutu.cz, kdy J. K. je jejím jednatelem a P. K. „ředitelem“. Ostatně i tato společnost sama zastupuje v přestupkových řízeních jako zmocněnec, kdy používá různých postupů in fraudem legis, a to u správních orgánů v celé ČR, když např. odesílá odvolání proti rozhodnutí o přestupku z Libanonu, jak judikoval i Krajský soud v Ostravě ve věci jím řešené pod sp.zn. 18 A 14/2014, v rozsudku ze dne 5.2.2015). S obstrukčním jednáním P. K. má již i bohaté zkušenosti správní orgán prvního stupně a i žalovaný, jak lze zjistit např. z článku na ww.idnes.cz ze dne 14.7.2013 ... „Muž nabízí pojištění proti pokutám. Úřady ho nahánějí na Kanárech.“ Sám P. K. zde uvádí, že „hrajeme si i s doručovacími adresami i na Kanárských ostrovech, to je pravda. Je to legitimní součást postupu, děláme to kvůli tomu, že úředníci jsou z toho vyplašení“, přičemž legitimní postup správních orgánů se zřejmě jmenovaným nezamlouvá. Údajně P. K. prohlásil, že „Pardubice jsou asi nejvíce zaujatí vůči obviněným z celé republiky“, tvrdil, že „disponujeme zkušenými právníky, kteří jsou schopni každý údajný přestupek obhájit. K udělení pokuty tak vůbec nedochází.“ Opak je však pravdou, což lze zjistit i z rozhodovací činnosti podepsaného soudu, kdy žalobci „pojištění proti pokutám“ od těchto „pojišťoven“ (jedná se nejen o společnost FLEET Control s.r.o., ale i o „Řešíme pokuty, o.s.,“ „Motoristickou vzájemnou pojišťovnu“ atd., lze je identifikovat i z dokladu o zaplacení soudního poplatku) nejsou úspěšní nejen ve správním řízení, ale i když jsou převážně zastupovaní advokátem Mgr. Topolem (a přestože se dokonce k soudu v těchto případech dostaví jako obecný zmocněnec již svým jednáním in fraudem legis sám nechvalně známý P. K., tj. jako např. ve věci řešené podepsaným soudem pod sp. zn. 52 A 58/2014), tak nejsou úspěšní ani v soudním řízení. O tom, že jednání P. K. a dalších zmocněnců v dané věci nevybočilo z uvedené účelovosti a obstrukčnosti, svědčí následující skutečnosti: Nejprve správní orgán I. stupně obdržel písemnou plnou moc pro zmocněnce M. V., na ústní jednání se žalobce bez náležité omluvy a ani M. V. nedostavili, odvolání bylo podané až dalším zmocněncem M. J., a to až po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku (20.5.2014), přičemž toto odvolání bylo blanketní a nebylo podepsáno, vady zmocněnec žalobce ve stanovené lhůtě neodstranil a následně dne 26.11.2014 obdržel správní orgán další odvolání v el. podobě podepsané P. K., avšak plná moc byla doložena v kopii a nebyla zmocnitelem podepsána. Samozřejmě, že jako krajský soud, tak i správní orgány již mají bohaté zkušenosti s uvedenou procesní strategií účelového charakteru, když následně žalobci zastoupeným v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným advokátem namítají, že správní orgán se nemůže spokojit s kopií plné moci, ale že měl být vyžadován originál plné moci a poukazují poté v žalobách na to, že tato plná moc pozbyla následně účinnosti v důsledku nesplnění podmínek dohodnutých mezi zmocněncem a zmocnitelem (např. v žalobě ve věci žalobce Oto Novotného zastoupeného jmenovaným advokátem, proti žalovanému Krajského úřadu Pardubického kraje, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2013, č.j. SpKrÚ 54209/2013-OSDH/12, pak právní zástupce v obdobném případě tvrdil, že „ve věci jednala osoba, která nebyla zplnomocněna žalobcem k provedení žádných úkonů, jelikož ve spise absentuje originální plná moc, kterou žalobce nikdy neposlal, tedy nedošlo ke zplnomocnění osoby. Žalobce se domlouval na případném zastoupení na základě plné moci s panem R. K., kterému zaslal pouze nascanovanou kopii plné moci e-mailem k jeho vnitřní potřebě /evidence/. Dále se s panem K. dohodl, že smlouva o zastoupení je uzavřena dnem, kdy doručí ke správnímu orgánu originál plné moci. R. K. uvedl, že až tímto dnem je jednak uzavřena s nimi smlouva o zastoupení a druhak, že teprve tímto nastávají právní účinky, neboť zmocnění k zastupování dle ust. § 33 odst. 1 správního řádu se prokazuje písemnou plnou mocí, tedy je zřejmé, že na této musí být originál podpisu“.). Správní orgán tak měl důvodné pochybnosti o „čistých úmyslech“ žalobce, resp. hlavně jeho zmocněnců, proto správně vyzval P. K. k předložení originálu plné moci. Rovněž o této osobě, zmocněnci P. K., lze mít důvodné pochybnosti z hlediska jím zvolené procesní strategie při zastupování žalobců v těchto přestupkových věcech. Krajskému soudu je znám jeho účelový postup např. z řízení vedeném pod sp. zn. 52A 87/2013, kdy tento zmocněnec uvedl doručovací adresu na Kanárských ostrovech, ostatně jeho činnost je určitě dostatečně známa i NSS (např. v rozsudku NSS ze dne 27.2.2014, č.j. 4As 118/2013-61, dospěl soud k závěru o důvodném podezření jednání tohoto zmocněnce, jako pokusů o protažení jednání). Nelze nechat bez povšimnutí skutečnost, že P. K. používá různé e-mailové adresy zcela účelově, s obstrukčními cíli. Nejprve se jedná o takovou adresu, pro kterou má vydán „důvěryhodnou certifikační autoritou“ kvalifikovaný certifikát, jak je tvrzeno v žalobě (PostSignum), takže může potvrzovat přijetí datových zpráv zaručeným el. podpisem, avšak poté požaduje zaslání písemností správního orgánu elektronicky na el. adresu, pro kterou však dle poznatku krajského soudu z vlastní rozhodovací činnosti (věc sp.zn. 52 A 115/2014) takový certifikát vydán nemá (...), takže nemůže ani potvrzovat tyto zprávy zaručeným el. podpisem (vyjádření Post Signum ze dne 5.5.2015, které si soud ve věci sp.zn. 52 A 115/2014 vyžádal, je založeno v tomto spisu týkajícího se projednávané věci). Jak krajský soud zná nejen z vlastní rozhodovací činnosti, ale i z rozhodovací činnosti jiných soudů, P. K. mění údaj o požadavku na zasílání na el. adresu účelově tak, že uvede správnímu orgánu takovou, na kterou není technicky ani možné el. podání ze správního orgánu odesílat, když tomu brání diakritika použitá v této adrese (tj. ...), jak uvedl i krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 16.7.2015, č.j. 60 A 4/2015. Ostatně v neposlední řádě krajský soud z vyjádření akreditovaných poskytovatelů certifikačních služeb, tj. z vyjádření eIdentity a.s. ze dne 19.6.2015, I. certifikační autority, a.s. ze dne 22.6.2015 a PostSignum ze dne 5.5.2015 v rámci provedeného dokazování u soudu při jednání dne 14.10.2015 zjistil, že na adresu ... nebyl vydán žádný kvalifikovaný certifikát, který by opravňoval tohoto zmocněnce používat zaručený elektronický podpis. Z toho plyne logický závěr o tom, že i kdyby se podařilo doručit elektronicky písemnost správním orgánem na tuto adresu, tak by její přijetí nemohl P. K. potvrdit zaručeným elektronickým podpisem, jak požaduje správní řád v ust. § 37 odst. 5, přičemž k potvrzení přijetí doručované písemnosti bez elektronického podpisu jako úkonu účastníka řízení nemůže správní orgán vůbec přihlížet (pokud není doplněno dle ust. § 37 odst. 4 správního řádu do 5 dnů písemně či ústně do protokolu či opatřené el. podpisem – lze těžko předpokládat, že by obstrukčně jednající P. K. takto podání obsahující toto potvrzení doplnil dle zákonem stanovených požadavků, když ani nedisponoval el. podpisem k této el. adrese), k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 23.9.2009, č.j. 9 As 90/2008-70. P. K. ani písemnosti zasílané mu datovými zprávami, resp. jejich převzetí, nemůže potvrzovat ve smyslu ust. § 19 odst. 8 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) svým uznávaným elektronickým podpisem, takže se nejednalo o platnou el. adresu, na kterou se správní orgán nebyl ani povinen se pokusit doručovat a byl oprávněn doručovat písemnosti tak, jako by tento zmocněnec jako adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§ 19 odst. 8 správního řádu). Lze jistě hypoteticky konstatovat, že P. K. by mohl potvrdit přijetí el. zprávy z jiné e-mailové adresy, se zaručeným el. podpisem. Zástupce žalobce v žalobě však soudu neuvedl, (dokonce to ani netvrdil!), že by tak činil v zájmu urychlení přestupkového řízení, kdy by bylo možné takový postup případně doložit a prokázat. Pokud však ani ze spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by takový postup (sdělení správnímu orgánu více el. adres, jedné dokonce s diakritickým znaménkem) zvolil zmocněnec žalobce za účelem urychlení řízení, tak správnímu orgánu automaticky nevznikla povinnost doručovat mu na jeho el. adresu a ani mu nevznikla povinnost mu sdělovat, že mu na el. adresu elektronicky písemnosti zasílat nebude. Takový postup může zvolit správní orgán jen v případě, že by došlo k urychlení řízení (§ 19 odst. 3 správního řádu). Pokud by takový závěr neobstál, tak je třeba připomenout, že zvolený postup P. K. nebyl náhodný, ale sloužil nikoliv k urychlení řízení, ale k jeho zpomalení, což již je jednáním in fraudem legis, kdy je účelově s obstrukčními cíli využívaná právní úprava a takové jednání právní ochrany nepožívá. O tom, že tuto „ el. adresu“ sdělil zmocněnec K. správnímu orgánu zcela účelově, s obstrukčním úmyslem, spočívajícím ve znemožnění přijímání datových zpráv odesílaných mu správnímu orgánem, tedy i uvedeného potvrzení dle § 19 odst. 8 správního řádu, nemá krajský soud vzhledem k výše a k níže uvedeným skutečnostem popisujících zkušenosti s takovým jednáním této osoby nejen ze strany správních orgánů a soudů, tedy i podepsaného krajského soudu, ale i NSS (viz argumentace dále), žádných pochyb. Proč by ostatně P. K. sděloval správnímu orgánu takovou adresu, ke které uvedený certifikát neměl, určitě ne proto, aby tím přispěl k urychlení řízení - srov. § 19 odst. 3 správního řádu (pokud ano, tak by to muselo vyplývat z konkrétních okolností, navíc ani sám žalobce takové v žalobě neuvedl a nejsou patrny ani ze správního spisu). Vzhledem k jeho zkušenostem, kdy nezastupoval v těchto věcech poprvé, přičemž bohatě využíval účelových a obstrukčních postupů (viz dále), má soud účel jeho jednání za zcela jasný, tj. znemožnit přijímání datových zpráv a později namítat nedostatky v doručování ze strany správního orgánu a domáhat se prostřednictvím žaloby nikoliv náhodou podané advokátem Mgr. Topolem zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému. Navíc podle nejnovější judikatury NSS povinnost správního orgánu doručovat na elektronickou adresu sdělenou účastníkem dle § 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004 není absolutní a „jestliže písemnost nelze z objektivních technických důvodů, které zjevně nejsou dočasného či nahodilého charakteru, vůbec odeslat (zde emailová adresa zástupce účastníka v přestupkovém řízení obsahující diakritická znaménka), je možné doručit písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§ 19 odst. 8, 9 správního řádu)“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. 8 As 55/2015-26). I v dané věci obsahovala el. adresa zmocněnce žalobce diakritická znaménka. Zároveň nelze vyslovit ani podiv nad tím, že elektronickou adresu obsahující diakritická znaménka zvolila právě osoba vystupující v řízení před správními orgány jako zástupce účastníků, u níž se předpokládá, že jí budou doručovány písemností ze strany různých správních orgánů, jejichž úroveň technické vybavenosti a dostupnost moderních technologií či programů může být často zcela odlišná. I samotná volba této el. adresy s diakritickým znaménkem dle názoru krajského soudu totiž nebyla náhodná. Jistě, i takovou adresu si lze zvolit, ale proč potom k ní neměl P. K. vydán kvalifikovaný certifikát (jak bylo uvedeným dokazováním zjištěno) a proč by zaslání potvrzení o doručení datové zprávy učinil z jiné el. adresy, za účelem urychlení řízení? Nikoliv, naopak, on moc dobře ví, že na el. adresu s diakritickým znaménkem se správním orgánům nedaří doručovat (viz cit. rozsudek NSS). Účastník řízení nese zodpovědnost za zvolený způsob komunikace se správním orgánem a musí akceptovat rozdíly, které jsou spojeny s jednotlivými druhy komunikačních prostředků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, čj. 8 Afs 55/2008 – 70, nebo usnesení ze dne 9. 8. 2012, čj. 9 As 100/2012 – 29). E-mailová komunikace je přitom charakteristická neprůkazností a nedostatkem garance dojití zaslaných zpráv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 16. 7. 2015, čj. 9 As 261/2014 – 44). Účastník řízení, který požádal o doručování na elektronickou adresu podle § 19 odst. 3 správního řádu, proto musí počítat s rizikem nedojití datových zpráv a musí být připraven přijímat případně i písemnosti doručované poštou ve smyslu § 19 odst. 8 a 9 správního řádu. Účelem možnosti požádat o doručování na elektronickou adresu je přitom urychlení řízení, nikoliv umožnění procesních strategií vytvářejících prostor pro následné uplatňování námitek procesních pochybení. „Volba zástupce je, stejně jako volba způsobu komunikace se správním orgánem (viz výše), odpovědností účastníka řízení; pokud si zvolí zmocněnce, jehož strategií je procesní pasivita a vyhýbání se doručování, nese s takovou strategií spojená rizika.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 15.9.2015, č.j. 8 As 57/2015-46). Jestliže zmocněnec zvolil pro doručování el. formu komunikace, musel tak vyjádřit souhlas s tímto způsobem komunikace včetně všech s ním spojených nedostatků a omezení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 9.8.2012, č.j. 9As 100/2012-29 „je odpovědností účastníka řízení, jaký zvolí procesní postup, včetně volby komunikačních prostředků se soudem a akceptace rozdílů, které z povahy jednotlivých komunikačních prostředků uplynou“, přičemž „doručování na el. adresu (e-mailem) není průkazné a ze strany veřejné moci garantované (oproti systému datových schránek), proto také procesní předpisy účinnost doručení svazují s aktivním jednáním na straně adresáta v podobě potvrzení doručení ve stanovené lhůtě, opatřené nadto uznávaným el. podpisem adresáta“ (srov. rozsudek NSS ze dne 16.7.2015, č.j. 9As 261/2014-44). Jestliže si účastník řízení zvolí doručování na el. adresu, tedy i v případě, pokud odešle odvolání elektronicky do el. podatelny správního orgánu, musí nést riziko spočívající v tom, že e-mailová komunikace je považována za nezaručenou, musí proto počítat s možností, že e-mailová zpráva nemusí být z různých důvodů doručena (srov. upozornění v souvislosti s používáním e- mailu při komunikaci se soudy na serveru www.justice.cz, srov. rozsudek NSS ze dne 31.10.2014, č.j. 7Afs 113/2014-33). Dalším znakem e-mailové komunikace je její zásadní neprůkaznost (srov. rozsudek NSS ze dne 16.7.2015, č.j. 9As 261/2014-44). A jak je zcela výstižně uvedeno v rozsudku NSS ze dne 4.9.2015, č.j. 8As 6/2015-37, „je třeba rozlišovat mezi doručováním písemností správním orgánem prostřednictvím e-mailu podle § 19 odst. 8 věta druhá a třetí a e-mailovým podáním účastníka řízení vůči správnímu orgánu, popř. soudu. V případě podání účastníka řízení je rozhodný okamžik dojití podání správnímu orgánu či soudu; proto pro zachování lhůty nestačí, je-li podání odesláno e-mailem poslední den lhůty (srov. např. usnesení NSS ze dne 11.8.2006, č.j. 8Afs 82/2006-68, nebo rozsudek č.j. 7Afs 113/2014-33). Pokud by účastník doložil odeslání písemnosti printscreenem e-mailového klienta či obdobnou formou záznamu o odeslání e-mailu, prokázal by pouze odeslání podání, nikoliv zda (a kdy) podání došlo soudu či správnímu orgánu, a to i pokud by v daném případě nebyl důvod pochybovat o pravosti důkazu odeslání e-mailu. Naproti tomu podle § 19 odst. 8 správního řádu správní orgán doručuje, jakoby účastník nepožádal o doručení na el. adresu (tedy zejména poštou na adresu trvalého pobytu), nepotvrdí-li adresát přijetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání e-mailu. Rozhodnou skutečností je tedy již samotné odeslání e-mailu bez ohledu na to, zda se zpráva dostala do dispozice serveru adresáta. Nejedná se přitom o výraz nerovnosti mezi povinnostmi správního orgánu a účastníka řízení, ale o dvě strany téže mince. Činí-li účastník úkon vůči správnímu orgánu prostřednictvím e-mailu, tedy nezaručeným prostředkem komunikace, je na něm, aby zjistil, zda podání skutečně došlo“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.9.2015, č.j. 8As 6/2015-37, bod 13). V neposlední řadě je nutné poukázat na skutečnost, že na takové doručování nemá účastník správního řízení podle platné právní úpravy žádný zákonný nárok, a lze takto doručovat elektronickou cestou zejména pouze v případě, jestliže to může přispět k urychlení řízení (§ 19 odst. 3 správního řádu). Pokud tedy v dané věci bylo zcela zřejmé, že zmíněnému účelově a obstrukčně jednajícímu zmocněnci žalobce P. K. nelze doručovat tak, že by to přispělo k urychlení řízení, ba právě by takový způsob doručování přispěl naopak ke zpomalení řízení, tak správní orgán byl oprávněn doručovat P. K. tak, jako by o doručování na zmíněnou elektronickou adresu nepožádal, aniž by byl povinen tuto skutečnost P. K. sdělovat (jednání in fraudem legis nepožívá právní ochrany). A o tom, že P. K. jedná jako obecný zmocněnec při zastupování řidičů v přestupkových řízeních a provozovatelů vozidel v řízeních o takovém správním deliktu účelově a obstrukčně, přičemž tato skutečnost je dostatečně známá i správním orgánům, nemá soud žádných pochybností (viz argumentace soudu výše). Ostatně to vyplývá i z judikatury NSS (srov. rozsudek NSS z 15.9.2015, č.j. 8 As 57/2015-46 a zejména rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46 vydaný v obdobné věci). Kdyby ani to nestačilo k posouzení účelovosti a obstrukčnosti jeho jednání, uvádí soud dále: Při jednání soudu dne 14.10.2015 zastupoval žalobce sám P. K. jako obecný zmocněnec, jehož zastoupení nebylo pozdějším usnesením tohoto soudu ze dne 26.10.2015, č.j. 52 A 23/2015-68 připuštěno (kasační stížnosti K. a advokáta Mgr. Topola proti tomuto usnesení NSS rozsudkem ze dne 8.7.2016, č.j. 8 As 164/2015-33 odmítl a zamítl). Ten sám soudu sám nabídl důkazy svědčící o takovém jeho jednání: Při jednání soudu dne 14.10.2015 přítomný sám P. K. jako obecný zmocněnec v té době zastupující žalobce u jednání totiž obsah zmíněných třech vyjádření certifikačních autorit, kterými soud provedl dokazování, zpochybnil, když „nesouhlasil“ se „správností jejich obsahu“ a tvrdil, že „certifikát k el. adrese ... má vydaný od certifikační autority PostSignum“ (viz protokol z jednání soudu ze dne 14.10.2015), což hodlal doložit následně zaslanými listinami, jejichž obsah byl zachycen na dodatečně soudu P. K. předloženém CD. Protože však tyto listiny (zejména se jednalo o žádost P. K. o vydání certifikátu k el. adrese) neobsahovaly údaj o tom, že by takovou adresou on sám disponoval, soud celý obsah tohoto CD zaslal zmíněné certifikační autoritě, tj. PostSignum, o které P. K. při jednání soudu tvrdil, že právě k této el. adrese má certifikát jí vydanou. Z následně doručeného vyjádření PostSignum ze dne 23.11.2015, kterým soud provedl dokazování při dalším soudním jednání, však vyplývá nepravdivost uvedeného tvrzení P. K. (ostatně což pro soud není vůbec překvapivým zjištěním vzhledem k dosavadním zkušenostem nejen tohoto soudu), neboť tato certifikační autorita uvedla ve vyjádření ze dne 23.11.2015, že „k elektronické adrese ... nebyl naší certifikační autoritou PostSignum vydán žádný kvalifikovaný či komerční certifikát“ a dokonce (!) že „naše certifikační autorita PostSignum technicky neumožňuje vydat certifikát s diakritikou v e- mailové adrese“. P. K. předložené listiny, jak vyplývá z tohoto provedeného důkazu, se totiž k uvedené el. adrese nevztahují (tyto údaje se týkaly zcela jiných el. adres, a to ... a ..., nikoliv adresy ...). Pokud P. K. předložil listiny s údaji o tom, že tato mailová adresa byla užívána k odesílání aik přijetí datových zpráv, tak tyto podklady pouze prokazují, že tuto mailovou adresu P. K. využíval, avšak nevyplývá z nich, že se nejednalo jen o obyčejnou el. adresu, ale o el. adresu, ke které by disponoval kvalifikovaným certifikátem k používání el. podpisu, tedy jejich důkazní hodnota je nulová. Proto soud další dokazování neprovedl, když skutkový stav věci je jasný a úplný a netřeba ho doplňovat dalším dokazováním. Tvrzení P. K. a k němu jím předložené podklady o údajné existenci ve skutečnosti neexistujícího kvalifikovaného certifikátu k adrese ... tak lze vysvětlit jen tím, že P. K. i jako zástupce žalobce u soudu pokračoval ve svém účelovém a obstrukčním jednání z přestupkového řízení, tedy že se jen pokusil neúspěšně soud „ošálit“, když se snažil z údajů vztahujících se ke zcela jiné el. adrese „vyrobit“ důkaz o existenci certifikátu k předmětné el. adrese. Zřejmě však poněkud naivně nepočítal s tím, že si soud jeho tvrzení a jím předložené podklady ověří přímo u certifikační autority, anebo se jednalo jen o účelové a obstrukční oddálení rozhodnutí soudu ve věci samé. Ostatně u P. K., známého nejen z rozhodovací činnosti správních orgánů, ale i z rozhodnutí soudů jeho účelovým a obstrukčním jednáním, nepožívajícím právní ochrany, by to nebylo nic překvapivého. On je přece tím, kdo se jako „šéf“ celého podniku zabývajícího se pojišťováním řidičů proti pokutám na tvorbě účelové a obstrukční strategie v přestupkové agendě podílí (viz výše). O tom, že tuto „el. adresu“ sdělil zmocněnec K. správnímu orgánu zcela účelově, s obstrukčním úmyslem, spočívajícím ve znemožnění přijímání datových zpráv odesílaných mu správnímu orgánem, tedy i uvedeného potvrzení dle § 19 odst. 8 správního řádu, nemá krajský soud vzhledem k výše a k níže uvedeným skutečnostem popisujících zkušenosti s takovým jednáním této osoby nejen ze strany správních orgánů a soudů, tedy i podepsaného krajského soudu, ale i NSS (viz argumentace dále), žádných pochyb. Proč by ostatně P. K. sděloval správnímu orgánu takovou adresu, ke které uvedený certifikát neměl a k níž ani el. certifikát možné vydat není (viz výše uvedené vyjádření PostSignum). Vzhledem k jeho zkušenostem, kdy nezastupoval v těchto věcech poprvé, přičemž bohatě využíval účelových a obstrukčních postupů (viz dále), má soud účel jeho jednání za zcela jasný, tj. znemožnit přijímání datových zpráv a později namítat nedostatky v doručování ze strany správního orgánu a domáhat se prostřednictvím žaloby nikoliv náhodou podané advokátem Mgr. Topolem zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému. Navíc podle nejnovější judikatury NSS povinnost správního orgánu doručovat na elektronickou adresu sdělenou účastníkem dle § 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004 není absolutní a „jestliže písemnost nelze z objektivních technických důvodů, které zjevně nejsou dočasného či nahodilého charakteru, vůbec odeslat (zde emailová adresa zástupce účastníka v přestupkovém řízení obsahující diakritická znaménka), je možné doručit písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§ 19 odst. 8, 9 správního řádu)“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. 8 As 55/2015-26). I v dané věci obsahoval el. adresa zmocněnce žalobce diakritická znaménka. Takže když žalobce v žalobě tvrdí, že výzva k odstranění vad odvolání měla být doručována na jeho el. adresu: ..., tak se o žádnou takovou adresu nejednalo, když nebylo možné z ní potvrzovat přijetí zpráv zaručeným el. podpisem (§ 19 odst. 3 a 8 správního řádu). A to svědčí o jasném obstrukčním postupu zmocněnce P. K., tj. zmařit a zpochybnit postup správního orgánu při doručování. Ve světle uvedených skutečností pak vyplývá i účelovost tvrzení žalobce o tom, že P. K. nebyla doručena uvedená výzva na jeho el. adresu, proto soud považoval za dostatečné, když ze správního spisu vyplývá, že tato výzva byla odeslána s tím, že další dokazování v této věci by jen nahrávalo těmto účelovým a obstrukčním zájmům. Navíc, v neposlední řadě musí krajský soud poukázat na zcela mylnou představu žalobce, kterou uplatňuje v záhlaví tohoto rozsudku uvedený advokát velmi často v obdobných věcech, tj. tvrdí, že správní orgán má povinnost doručovat na el. adresu zmocněnce žalobce v případě, když tento o to požádá, a to vždy. Podle ust. § 19 odst. 3 správního řádu nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo el. adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Z uvedeného ustanovení správního řádu tedy vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda uvedenému požadavku vyhoví či nikoliv, když smyslem tohoto postupu je zejména to, aby bylo řízení urychleno. Když však naopak správní orgán dospěje k závěru, že takový způsob doručování nemůže přispět k urychlení řízení, či naopak může přispět ke zpomalení řízení (viz výše uvedené obstrukční a účelové záměry zmocněnců žalobce, tedy i P. K.), tak není povinen automaticky bez dalšího doručovat na tuto zmocněncem žalobce požadovanou a udanou adresu a může doručovat písemnosti tak, jako by adresát o doručení na el. adresu nepožádal (§ 19 odst. 8 správního řádu). Tak tomu bývá zejména v případech, kdy správní orgán má podezření, že sdělení adresy pro doručování nebo el. adresy pouze zdržovací taktikou. Z již dlouhé řady jiných věcí (např. ve věci sp. zn. 52A 60/2014, 52A 30/2014, 52A 32/2014, 52A 80/2013 atd.) je krajskému soudu známo, že v obdobných případech zastupovaných v záhlaví tohoto rozsudku jmenovaným advokátem volí zmocněnci žalobců v řízení již výše zmíněnou obdobnou procesní strategii účelového a obstrukčního charakteru. Tu stejnou zkušenost měl v dané věci i správní orgán, jak ostatně vyplývá z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, proto nebyl ani povinen správní orgán doručovat na el. adresu P. K. zmíněnou výzvu k odstranění vad, ale mohl ji doručit, jak se tomu tak stalo, prostřednictvím držitele poštovní licence, a to fikcí na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná a musel ji zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení