52 A 23/2016 - 45

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: K.K., IČ: XY, se sídlem „X“, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.12.2015, č.j. KrÚ 81359/2015/ODSH/12, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28.8.2015, č.j. OSA/P-3471/15-D/34, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky Volkswagen, registrační značky vozidla XY, v rozporu s ust. § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně tím, že dne 5.12.2014, v 11:57 hod., kdy byl přestupek zjištěn a zadokumentován, v ulici K Polabinám 1957 v Pardubicích bylo zaparkováno vozidlo tovární značky Volkswagen, registrační značky vozidla XY v rozporu s DZ IP 25a (zóna s dopravním omezením), resp. bez parkovacího poplatku nebo parkovací karty, čímž se nezjištěný řidič uvedeného vozidla dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, v návaznosti na porušení ust. § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Za spáchaný správní delikt byla žalobci podle ust. § 125f odst. 3, v návaznosti na ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále podle ust. § 79 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou o přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podanou podle části třetí, hlavy II., dílu 1. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), přičemž žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žalobní body: Žalobce namítá, že výzva k úhradě částky, kterou učinil správní orgán ve vztahu k žalobci, jako provozovali vozidla, nesplňovala požadavky § 10 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, nýbrž obsahovala prosté poučení o možnosti sdělit totožnost řidiče vozidla, nikoliv autoritativní stanovení jeho povinnosti. Žalobce má tak zato, že tato výzva nesplňovala požadavky ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a správní orgán I. stupně byl nadále povinen šetřit přestupek řidiče. Tedy žalobce má za to, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jestliže žalobce na výzvu nereagoval, což potvrzuje, pak měl dle něj správní orgán I. stupně pokračovat v šetření přestupku. Naproti tomu správní orgán I. stupně věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), přičemž tento postup byl dle žalobce předčasný. K tomu žalobce ještě uvedl, že pokud by jej správní orgán vyzval řádně, totožnost řidiče vozidla by sdělil. Žalobce dokonce tvrdí, že jestliže na výzvu správního orgánu nereagoval, tak správní orgán měl proti žalobci vést řízení o přestupku podle § 125c odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích pro porušení ust. § 10 odst. 3 téhož zákona. Dále žalobce namítá, že ve věci nebylo provedeno ústní jednání, když takový postup je nezbytný s ohledem na povahu správního deliktu jako trestního obvinění ve smyslu ust. čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Evropská úmluva“), jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tvrdí, že byla porušena zásada bezprostřednosti, jestliže důkazy byly provedeny mimo ústní jednání. Dle žalobce je totiž třeba použít s ohledem na povahu trestního obvinění analogii trestního práva a dovodit povinnost ústního jednání, přičemž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15A 14/2015-35 (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), v němž tento krajský soud dovodil povinnost nařízení ústního jednání v projednávané věci správního deliktu. Rovněž žalobce odkázal na obdobný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.4.2015, č.j. 30A 56/2014-35 a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7.1.2016, č.j. 9As 139/2015-30, kdy žalobce tvrdí, že i v tomto rozsudku je vyslovena povinnost nařídit ústní jednání a zároveň, že byl již překonán rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8As 110/2015-46. Dále žalobce zastává názor, že i pokud by na správní orgán nedopadala povinnost vést ústní jednání, pak měl provést dokazování za osobní účasti žalobce, neboť způsobem, který byl zvolen právě v tomto řízení, byla porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce odkazuje na ust. § 51 odst. 2 správního řádu a dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č.j. 57A 51/2014-34 ze dne 20.7.2015, v němž krajský soud dovodil, že provedení důkazů lze provést pouze v přítomnosti žalobce, a to buď při jednání, nebo mimo jednání podle § 51 odst. 2 správního řádu. Žalobce přitom připouští, že ho správní orgán I. stupně vyrozuměl o konání dokazování mimo ústní jednání a o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, tvrdí však, že nebyl poučen o tom, že má právo se dokazování účastnit. Dále vznesl žalobce námitky do spáchání samotného přestupku, když namítá, že nebylo prokázáno, že řidič vozidla skutečně parkoval v působnosti dopravní značky IP 25a a musel tak být zakoupen parkovací lístek. Namítá, že správní orgán vycházel pouze z úředního záznamu, který nemůže sloužit jako důkazní prostředek, když odkazuje na rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, sp. zn. 1As 96/2008, podle kterého úřední záznam poskytuje tzv. předběžnou informaci o věci a nelze ji považovat za důkaz. Pokud jde o fotografie z místa spáchaného přestupku, pak žalobce tvrdí, že z fotografie není zřejmé, že řidič skutečně zaparkoval v působnosti dopravní značky IP 25a a musel tedy uhradit parkovací lístek. Nadto žalobce namítá, že řidič popírá, že na daném místě dne 5.12.2014, v 11: 57 hod. zaparkoval, neboť je přesvědčen, že zde parkoval dne 6.12.2014, ve 12,30 hod., a to v sobotu, kdy je parkování zpoplatněno do 12 hodin, tedy pokud parkoval bez parkovacího lístku, tak parkoval řádně. Žalobce přitom poukazuje na to, že fotografie ve spise nejsou opatřeny datem ani časem a nelze tak dle něj mít za prokázané, že řidič vozidla na daném místě parkoval 5.12.2014 a nikoliv 6.12.2014. Tedy žalobce tvrdí, že skutkový stav přestupku nebyl dostatečně zjištěn. S ohledem na uvedené žalobce tvrdí, že nemohl spáchat správní delikt, neboť předpokladem spáchání deliktu je právě spáchání přestupku. Dále žalobce uplatnil námitku promlčení správního deliktu provozovatele vozidla, což dovozuje z toho, že údajně není stanovena lhůta k projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, avšak s ohledem na to, že tento musí vykazovat znaky přestupku podle § 125f odst. 2 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, vztahuje se i na tento správní delikt lhůta projednatelnosti přestupku, a to lhůta 1 roku. Žalobce odkázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů, obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod č.j. 8/2013-160/OSP/5: „Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučuje uplatnit v souladu se zásadou správního řízení „in dubio pro reo“.“ Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí včetně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření setrval na skutkovém zhodnocení věci a na právním názoru, který prezentoval v žalobou napadeném rozhodnutí. Pokud jde o námitku neprojednatelnosti přestupku a promlčení správního deliktu, k tomu žalovaný zdůraznil, že řízení o správním deliktu bylo zahájení dne 7.7.2015, přičemž od 7.11.2014 je platný a účinný zákon č. 230/2014 Sb., který novelizoval zákon o provozu na pozemních komunikacích a podle kterého je prekluzivní lhůta k projednání správního deliktu podle § 125e odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích 2 roky po zahájení řízení ode dne „dozvědění se“, nejpozději do 4 let ode dne spáchání, přičemž se vztahuje i na správní delikt provozovatele podle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dále zdůraznil, že provozovatel vozidla se může odpovědnosti za jiný správní delikt zprostit pouze uplatněním tzv. liberačních důvodů, které jsou upraveny v § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, k čemuž v daném případě nedošlo. Pokud jde o provedení dokazování, konstatoval žalovaný, že zástupce žalobce FLEET Control s.r.o. byl vyrozuměn o tom, že se dokazování bude provádět a mohl se tohoto dokazování zúčastnit. Žalovaný přitom odkázal na rozsudek NSS ze dne 13.3.2013, č.j. 1As 157/2012-40, podle kterého není správní orgán povinen postupovat podle § 51 odst. 2 správního řádu, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provádění důkazů listinou. Stejně tak žalovaný odkázal na závěr č. 115 z 8.6.2012 Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu, podle kterého při dokazování prostřednictvím písemných podkladů jsou práva účastníka zajištěna postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu, ust. § 51 odst. 2 správního řádu se tak neuplatní. Pokud jde o prokázání skutkového stavu přestupku, tak žalovaný trvá na tom, že skutek byl prokázáno dostatečně, neboť správní orgány vycházely nejen z úředního záznamu, ale rovněž také z dokumentace a z oznámení přestupku, přičemž nebyly vzneseny žádné pochybnosti ve vztahu k zasahujícím strážníkům v tom ohledu, že by měli na výsledku řízení jakýkoliv zájem, tedy je třeba vycházet z toho, že služební povinnost vykonávali tak, aby při zásahu nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem nebo služebním úkonem, jak se uvádí v rozsudku NSS č.j. 4As 19/2007-114 ze dne 27.9.2007. Rozhodné okolnosti ve věci: Z oznámení Městské policie Pardubice o podezření ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ze dne 13.3.2015 je zřejmé, že se jedná o přestupek ve věci řidiče předmětného vozidla ze dne 5.12.2014, kterého se měl řidič dopustit v 11: 57 hod., přičemž místo přestupku je označeno K Polabinám č.p. 1957, Pardubice, dále je zde uvedena registrační značka vozidla XY a tovární značka vozidla Volkswagen, přičemž záznam byl vytvořen dne 5.12.2014 ve 12:03 hodin. Součástí záznamu jsou 3 fotografie vozidla uvedené registrační značky, z nichž je zřejmé uvedené zaparkované vozidlo. Na fotografii není zachycena dopravní značka IP 25a. Ve správním spise je založena výzva podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích ze dne 26.5.2015, která byla žalobci doručena, což je prokázáno doručenkou založenou ve správním spise, nicméně žalobce ani doručení této výzvy nesporoval, sporoval její obsah. Ve výzvě je přitom v textu výslovně uvedeno, že se jedná o výzvu v souladu s ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když správní orgán I. stupně vyzývá konkrétně žalobce k úhradě peněžité částky ve výši 500 Kč, dále je zde uveden popis přestupku s tím, že totožnost řidiče předmětného vozidla v okamžiku spáchání přestupku nebyla známa a dále je zde tučně uvedeno poučení o tom, že na místo úhrady určené částky může uvedená osoba, tedy žalobce, sdělit totožnost řidiče v době spáchání přestupku, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení výzvy, k čemuž je přiložen formulář. Dále je zde uvedeno, že pokud nebude reagováno na výzvu, tedy nebude uhrazena částka ani nebude sdělen údaj totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, bude s osobou, jíž byla výzva doručována, jakožto s provozovatelem dotčeného vozidla, zahájeno správní řízení pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na provozu na pozemních komunikacích. Rovněž je v poučení obsažen text ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, z něhož vyplývá, za jakých podmínek správní orgán přistoupí k vydání dané výzvy, tedy je z ní zřejmé, že podle § 125h odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích není správnímu orgánu známa totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Rovněž je zde obsaženo poučení o tom, že podle § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích provozovatel vozidla neodpovídá za správní delikt, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Ve správním spise není obsažena žádná reakce žalobce na uvedenou výzvu, jak ostatně žalobce potvrdil, když uvedl, že na výzvu nereagoval. Podle záznamu o odložení věci ze dne 3.7.2015, byla věc přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit neustanovený řidič vozidla, registrační značky XY, dne 5.12.2014, v 11: 57 hod. v ulici K Polabinám 1957 v Pardubicích, kde zaparkoval uvedené vozidlo v rozporu s dopravní značkou DZ IP 25a (zóna s dopravním omezením) bez parkovacího poplatku nebo parkovací karty, podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložena, neboť správní orgán nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Tedy dle názoru krajského soudu je správním spisem jednoznačně doloženo, že věc přestupku byla odložena podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích a podle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dále je ve správním spise založen příkaz ze dne 3.7.2015, který byl žalobci doručen dne 8.7.2015, žalobce ani doručení příkazu nesporoval. V tomto příkazu byl žalobce označen jako osoba, která se jako provozovatel vozidla dopustila správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dne 15.7.2015 obdržel správní orgán I. stupně plnou moc od společnosti FLEET Control s.r.o. k zastupování žalobce, přičemž tento obecný zmocněnec žalobce současně sdělil, že „v době uvedené ve výzvě“ měl vozidlo k užívání a řídil jej pan L.Y., nar. „X“, bytem „X“. Vyrozuměním ze dne 22.7.2015 byl obecný zmocněnec žalobce vyrozuměn o pokračování správního řízení po podaném odporu proti příkazu a dále byl vyrozuměn o provedení důkazu mimo ústní jednání v souladu s ust. § 51 odst. 2 správního řádu, když je výslovně uvedeno, se bude jednat o provedení důkazů listinami obsaženými ve správním spise, a to dne 11.8.2015, v 11:00 hodin, v budově Magistrátu města Pardubic, Štrossova 44, I. patro, dveře č.

113. Dále je zde dáno poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, a to přímo s určením úředních hodin a dále s tím, že po telefonické dohodě je možno sjednat jiný čas. V poučení je rovněž obsažena citace ust. § 51 odst. 2 správního řádu: „Provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“ Ve správním spise (čl. 31) je založen záznam o provedení důkazů listinami obsaženými ve správním spise ze dne 11.8.2015, od 11 do 12 hodin. Dne 28.8.2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jak již popsáno shora, přičemž podle odůvodnění správní orgán I. stupně vycházel z toho, že spáchaný přestupek byl řádně zadokumentován listinnými důkazy, přičemž z registru vozidel vyplynulo, že provozovatelem vozidla je žalobce, což žalobce nesporuje. Správní orgán I. stupně se vyjádřil k označení osoby řidiče v podaném odporu žalobcem, když dovodil, že s ohledem na odložení přestupku podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, když žalobce jako provozovatel vozidla ve stanovené lhůtě neoznačil osobu řidiče, již nebylo možné vést řízení o přestupku a bylo proto řádně zahájeno řízení pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo podáno odvolání, které po výzvě k odstranění vad podání podle § 37 odst. 3, § 82 odst. 2 správního řádu, bylo podáním ze dne 5.10.2015 doplněno, když žalobce tvrdil, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání a dále, že přestupek měl být řešen s konkrétní osobou přestupce, která byla správnímu orgánu známa. Pozornosti krajského soudu přitom neuniklo, že žalobce neuplatnil tvrzení, že údajný přestupce vozidlo zaparkoval dne 6.12.2014, nikoliv dne 5.12.2014, jak tvrdil následně v žalobě. Žalovaný rozhodnutím, které je napadáno žalobou, odvolání žalobce podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a odvoláním naříkané rozhodnutí potvrdil. Žalovaný zdůraznil, že žalobce zůstal i přes řádnou výzvu nečinný a určenou částku neuhradil ani nesdělil totožnost řidiče, proto správní orgán I. stupně v souladu se zákonem věc odložil podle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, co je potvrzeno záznamem o odložení věci a dále v souladu se zákonem zahájil řízení z hlediska odpovědnosti proti provozovateli vozidla pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Pokud šlo o uvedení jména údajného řidiče pana L.Y., pak žalovaný uvedl, že osoba řidiče byla sdělena až v době, kdy již bylo zahájeno řízení o správním deliktu, tedy vzhledem k tomu, že se nejedná o liberační důvod ve smyslu ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, již nemůže být na toto sdělení brán zřetel. Dále žalovaný zdůraznil, že k tomu, aby bylo nařízeno ve věci ústní jednání, nebyly splněny podmínky ust. § 49 odst. 1 správního řádu, neboť to nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení, neboť ve věci byly provedeny důkazy výlučně listinami. Žalobce byl přitom o provádění důkazů listinami mimo ústní jednání řádně vyrozuměn. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů podle, podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), přičemž ve věci bylo provedeno k žádosti žalobce ústní jednání. Krajský soud poznamenává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případě shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na to odůvodnění, což v této věci činí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sbírky NSS, či rozsudky NSS ze dne 2.7.2007, č.j. 4As 11/2006-86, ze dne 29.5.2013, č.j. 2Afs 37/2012-47). K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Tedy krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho potvrzujícím rozhodnutí ve vztahu k vydanému rozhodnutí správního orgánu I. stupně a svoji právní argumentace shrnuje následovně: Nejprve se krajský soud zabýval namítaným nesplněním podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek NSS ze dne 16.11.2014, čj. 1As 131/2014-45). Na prvním místě je tedy odpovědnost přestupce za přestupek, což vyplývá i z ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Zcela jasným primárním úmyslem zákonodárce právní úpravy správního deliktu dle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích „je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu povinnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou“ (srov. rozsudek NSS ze dne 11.12.2014, čj. 3As 7/2014-21). „Bylo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Jen v případě, pokud mají správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, tak jen v tom případě se o to musí pokusit (srov. rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Takovým případem může být například situace, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu informace o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu. V takovém případě správní orgány by měly a mohly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.8.2014, čj. 30A 92/2013-27 citovaný v rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Avšak naopak v případě, pokud provozovatel k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat, nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodů podle § 60 odst. 1 věty za středníkem, zákona o přestupcích, nebo dochází-li k řetězení označených osob, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán o odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt (srov. výše citovaný rozsudek NSS). Tím spíše je podmínka „učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“, když provozovatel vozidla ani takovou osobu ve stanovené lhůtě neoznačí. V daném případě tak uvedená podmínka zahájení správního řízení o správním deliktu splněna nepochybně byla, neboť správní orgán výzvou ze dne 26.5.2015, jak popsáno shora, v souladu s cit. ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích vyzval žalobce jako provozovatele motorového vozidla k úhradě určené částky, současně ho poučil o možnosti sdělit totožnost řidiče, kterému svěřil předmětného dne řízení uvedeného vozidla, čímž v souladu s ust. § 125f odst. 4 zák. o provozu na pozemních komunikacích učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele uvedeného přestupku, a protože byl provozovatel k výzvě nečinný, určenou částku neuhradil a osobu řidiče neuvedl, správní orgán prvního stupně v souladu s platnou právní úpravou zahájil řízení o správním deliktu s žalobcem, v němž se jedná o posouzení věci z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (tj. správní orgán prvního stupně zahájil řízení o správním deliktu vydáním příkazu dne 3.7.205, který byl doručen žalobci dne 8.7.2015). Uvedená výzva tedy obsahovala veškeré náležitosti a námitka žalobce o tom, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s ust. 125f odst. 4 silničního zákona, je nedůvodná. Správní orgán I. stupně tak učinil nezbytné úkony ke zjištění řidiče vozidla, a pokud žalobce nereagoval na zmíněnou výzvu a nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, tak bylo žalobci nutně z poučení obsaženého ve výzvě zřejmé, že v takovém případě vzniká jeho odpovědnost za zmíněný správní delikt. To vyplývá z platné právní úpravy, jejíž znalost se předpokládá (platí totiž zásada „ignorantia iuris non praesumitur nec toleratur“- „neznalost práva se nepředpokládá a ani se netrpí“; protože se jednalo o řidiče motorového vozidla, tím spíše měl a mohl žalobce jako řidič znát předpoklady odpovědnosti za tento správní delikt dle zákona o silničním provozu). Tvrzení žalobce o tom, že nebyl řádně vyzván ke sdělení totožnosti řidiče, tak považuje krajský soud za zcela účelové. Žalobní tvrzení, že s žalobcem mělo být, nereagoval-li na výzvu, zahájeno řízení o přestupku podle § 125c odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích pro porušení ust. § 10 odst. 3 téhož zákona, podle kterého se fyzická osoba dopustí jako provozovatel vozidla přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 1 písm. d) přikáže nebo svěří samostatné řízení vozidla osobě, o níž nezná údaje potřebné k určení její totožnosti, pak krajský soud považuje za nedůvodné. Pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí, je klíčovou otázka, zda se žalobce dopustil správního deliktu založeného na objektivní odpovědnosti, přičemž o tom, zda žalobce znal či neznal údaje o osobě, jíž svěřil vozidlo, neměl správní orgán I. stupně v době zahájení správního řízení o správním deliktu žádné indicie, když pro zahájení správního řízení byla podstatnou pasivita žalobce ve vztahu k učiněné výzvě. Žalobce nesdělil správnímu orgánu I. stupně, že by svěřil vozidlo osobě, jejíž totožnost nezná, čímž by zavdal důvod pro zahájení řízení o přestupku podle 125c odst. 2 zákona o silničním provozu. Naopak, žalobce zůstal pasivní a nesdělil ani žádnou podstatnou skutečnost, která by mu bránila reagovat na uvedenou výzvu, přičemž výzva byla jednoznačná a srozumitelná. Tedy správní orgán I. stupně neměl důvod zahajovat s žalobcem řízení o přestupku podle § 125c odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, naopak postupoval v souladu se zákonem, když s žalobcem zahájil řízení o správním deliktu podle § 125f odst. 1 posledně uvedeného zákona. Další procesní postup žalobce, kdy tento zastoupen společností FLEET CONTROL, s.r.o., jako obecným zmocněncem, sdělil po zahájení správního řízení o správním deliktu jméno a adresu údajného řidiče, hodnotí krajský soud jako účelový. Žalobce přitom nesdělil, a to ani v žalobě, z jakého jiného důvodu kromě toho, že tvrdí nedostatek formálních náležitostí výzvy, správnímu orgánu k této výzvě nesdělil ve lhůtě k tomu stanovené totožnost řidiče. Nadto krajský soud poznamenává, že mu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že právě uvedená společnost FLEET CONTROL, s.r.o., vystupuje v typově shodných správních řízeních jako obecný zmocněnec provozovatelů vozidla s obdobnou procesní strategií, přičemž v řízení před soudem zastupuje týž advokát, jak uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku (v podrobnostech viz např. rozsudek nadepsaného krajského soudu ze dne 27.4.2016, č.j. 52A 100/2015-631). Zcela předvídatelnou reakcí běžně rozumného a řádného občana by 1 „A o tom, že společnost FLEET CONTROL, s.r.o. zastupuje v obdobných věcech účelově, s obstrukčními úmysly, nemá krajský soud pochyby. Tato společnost totiž nabízí pojištění řidičů proti odpovědnosti v obdobných věcech na stránkách www.nechcipokutu.cz, kdy v případech zastupování touto společností nelze nevidět i spojení pana Petra Kocourka, který sám vystupuje jako zmocněnec v obdobných věcech s touto společností, když ten vystupuje jako manažer různých projektů nabízejících řidičům pojištění proti pokutám (bratři Jiří Kocourek a Petr Kocourek jsou již dostatečně známí svým účelovým a obstrukčním jednáním, Jiří Kocourek je jednatelem zmíněné společnosti a Petr Kocourek jejím „ředitelem“, jedná se i o jiné subjekty, např. „Řešíme pokuty o.s.“, „Motoristická vzájemná pojišťovna“ (lze ji identifikovat z dokladů o zaplacení soudního poplatku), když žalobci v těchto věcech jsou dále zastupováni převážně advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, který tuto účelovou a obstrukční strategii obhajuje a vymýšlí pro ni účelovou argumentaci v žalobách (v případě Petra Kocourka a jeho bratra Jiřího Kocourka jejich obstrukční, účelová a zdržovací přitom bylo, pokud by na výzvu správního orgánu reagoval včas, tedy pokud by sdělil správnímu orgánu totožnost řidičem, případně pokud by mu sdělil, z jakých důvodů totožnost řidiče nezná, ale je schopen správnímu orgánu sdělit údaje ke zjištění totožnosti osoby směřující. Nic takového však žalobce neučinil. Takto se jeví jeho tvrzení o totožnosti řidiče, s nímž přichází až v průběhu správního řízení o správním deliktu důvodně jako nevěrohodné a zcela účelové tvrzení, přičemž z hlediska právní úpravy, kdy již bylo zahájeno správní řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla, jde o tvrzení irelevantní. Pokud by totiž krajský soud připustil opak, tedy že má být na základě uvedeného tvrzení vedeno řízení o přestupku s údajným přestupcem, pak by takováto procesní obrana provozovatele vozidla mohla vést k úspěšnému promlčení přestupku, a tudíž by nebyl postižen ani přestupce ani provozovatel vozidla, který nadto může být zároveň právě skutečným přestupcem. Není tedy pravdou, že by správní orgán „žalobce ke sdělení totožnosti řidiče řádně nevyzval“, a že by pak teprve žalobce totožnost řidiče vozidla sdělil. Žalobce tuto možnost měl, řádně mu byla poskytnuta, avšak pokud ji sám nevyužil, a to třeba zřejmě i v důsledku výše zmíněné chybně zvolené účelové procesní strategie, nemůže pak správním orgánům úspěšně vytýkat, že v řízení o správním deliktu, kde již nastupuje místo odpovědnosti za přestupek řidiče motorového vozidla objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, nemohl uplatnit veškeré věcné námitky proti závěrům o spáchání přestupku proti pravidlům silničního provozu. Pokud by zákonodárce hodlal umožnit provozovateli vozidla sdělit totožnost řidiče kdykoliv během již zahájeného správního řízení o správním deliktu, pak by zvolená konstrukce právní úpravy postrádala smysl (stanovení lhůty ke sdělení v kontextu lhůty k projednání přestupku). Proto je třeba takový výklad právní normy odmítnout. Jestliže se tedy sám žalobce zbavil možnosti vyvinit se z odpovědnosti za spáchaný přestupek v přestupkovém řízení (řídil-li vozidlo) tím, že na zmíněnou výzvu nereagoval, tedy neuvedl totožnost řidiče, ať již sebe či jiné osoby, tak v řízení o správním deliktu nastala zcela jiná situace. V řízení o správním deliktu se totiž žalobce mohl zbavit své objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla pouze, pokud by prokázal, že mu jeho vozidlo před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo odcizeno nebo mu byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo že podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel (srov. ust. § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Takové liberační důvody však žalobce neuplatnil. Nelze přitom připustit obcházení objektivní zodpovědnosti provozovatele vozidla, k čemuž procesní strategie žalobce zjevně směřuje. Tedy námitka, která směřovala proti důvodnosti zahájení a důvodnosti vedení správního řízení o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, nemůže obstát. Pokud jde o námitku absence ústního jednání ve věci správního deliktu, které je nutno považovat za trestní obvinění, pak uvádí krajský soud následující argumentaci. Podle § 49 odst. 1 správního řádu, správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. V ust. § 74 odst. 1 zákona o taktika, obvyklá a známá již i Nejvyššímu správnímu soudu, srov. např. rozsudky NSS z 27.2.2014, čj. 4As 118/2013-61, ze dne 26.1.2015, čj. 8As 109/2014-70 atd.).“ přestupcích, je stanovena povinnost nařídit v prvním stupni řízení ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1As 24/2013 – 28, odst. 15, nebo ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19; na okraj možno poznamenat, že vládní návrh nového přestupkového zákona již s tímto specifikem nepočítá, srov. § 80 návrhu, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=555&CT1=0). Naproti tomu v řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 – 53). Tento právní názor prezentuje senát 52A Krajského soudu v Hradci Králové setrvale (z poslední doby srov. rozsudek ze dne 18. 11. 2015, č. j. 52A 22/2015 – 53, na jehož vyčerpávající odůvodnění krajský soud tímto odkazuje) a jeho správnost byla potvrzena i NSS (srov. např. bod 23 odůvodnění rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46). Právní názor osmého senátu NSS nebyl dosud zákonem předvídaným způsobem (§ 17 s. ř. s.) překonán. Opačné názory, na něž žalobce poukazoval, senát 52A nadepsaného krajského soudu vždy označoval za nesprávné a od své ustálené rozhodovací praxe se nehodlá ani v tomto případě odchýlit. Právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, nebyl zpochybněn ani v žalobcem zmiňovaném rozsudku NSS ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Pouze pro úplnost krajský soud připomíná, že soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Žalobci proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Lze též poukázat na to, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě. Ostatně pokud by krajský soud akceptoval tezi žalobce, že v řízení o správním deliktu (obvinění trestní povahy) je vždy (bezvýjimečně) nutné nařídit ústní jednání, nebylo by zřejmě možno využít ani institutu zkrácených (rozkazních /příkazních/) řízení, ačkoliv v řízeních o obviněních trestní povahy (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se tento institut běžně užívá (srov. § 314e až 314g trestního řádu, § 150 správního řádu, § 87 zákona o přestupcích). Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Deliktní jednání žalobce bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání.2 Žalobce se mohl se všemi 2 Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámení s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem prvého stupně řádně poučen, což žalobce ani nezpochybňoval. Nadto, jak uvedeno shora, byl zmocněnec žalobce vyrozuměn o datu a času provedení dokazování mimo ústní jednání, tedy měl otevřenou možnost se provedení dokazování zúčastnit. Pokud měl o takové možnosti svojí účasti pochybnosti, mohl na správní orgán I. stupně učinit v tomto ohledu dotaz, ten však neučinil. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zmocněnci. Žalobce tak nebyl krácen na svých právech, nebylo ani nutno žalobce informovat o tom, že správní orgán bude provádět důkazy listinami založenými ve správním spise, byť toto správní orgán I. stupně učinil. Právo účastníka řízení seznámit se s obsahem správního spisu před vydáním rozhodnutí je totiž dostatečně zaručeno v ust. § 38 odst. 1 či 36 odst. 3 správního řádu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 197/2014 – 263). Naopak procesní postup, kterého se žalobce dovolává, by paralyzoval chod veřejné správy (ve všech řízeních, v nichž se jednání nenařizuje, neboť se vychází pouze z listin založených ve správním spise, by totiž stejně v důsledku žalobcem prosazované interpretace § 51 odst. 2 správního řádu došlo k jakémusi „kvazijednání“ a smysl § 49 odst. 1 správního řádu by se zcela vytratil), přičemž interpretaci právních předpisů vedoucí k takovým absurdním důsledkům je třeba (per reductione ad absurdum) odmítnout. Postup § 51 odst. 2 správního řádu je vyhrazen pro provádění těch důkazů, při jejichž provádění spolupůsobí vedle věcného obsahu důkazu i další skutečnosti (například při výslechu svědka způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti zdroje důkazu - nemohou být vyjádřeny např. v protokolu. Jiná situace je u důkazu listinou (námitky může účastník řízení vznést kdykoliv v průběhu správního řízení nebo v okamžiku, kdy je vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu). Proto např. může i v civilním řízení odvolací soud, aniž důkaz listinou provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 997, a rozsudky ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 2. října 2012, sp. zn. hodnotu (srov. Vedral J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, str. 536 – 537, či rozsudky NSS ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 - 53). 3 Rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 197/2014 – 26: „Smyslem ustanovení § 51 odst. 2 věta první správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem a v návaznosti na to se detailně vyjádřit k důkazu. Je-li však jako důkaz prováděn audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek jediného účastníka řízení, není vadou řízení, pokud nebyl tento účastník informován o provedení důkazu mimo ústní jednání. Bylo by naprosto bezúčelné, aby stěžovatel musel informovat žalobce o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá promítnout audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek samotného žalobce, a tak jím provést důkaz. Uvedené platí tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že v těchto případech platí také zásada písemnosti stanovená § 15 odst. 1 správního řádu, na kterou navazuje § 17 správního řádu, který upravuje obsah správního spisu. Podle § 17 odst. 1 věta druhá správního řádu přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. S obsahem audiovizuálního záznamu se tedy žalobce mohl seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“ 32 Cdo 1669/2012, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a důvody rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013). Ostatně i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu se shodl na tom (viz závěr č. 115 ze dne 8. 6. 2012, dostupný na http://www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-sboru- ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx), že při dokazování prostřednictvím písemných podkladů jsou práva účastníka řízení zajištěna postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu, § 51 odst. 2 správního řádu se neuplatní (pouze pokud by správní orgán přistoupil k získání podkladů jakožto pramenů důkazů jiným způsobem, např. přizváním pracovníka jiného orgánu ke sdělení určitých skutečností významných k objasnění stavu věci, měl by se i zde uplatnit § 51 odst. 2 správního řádu a účastník řízení by měl být o úkonu vyrozuměn). Při vědomí rozdílů mezi soudním řízením správním a správním řízením krajský soud pro úplnost dodává, že ani v řízení před správním soudem se dokazování správním spisem neprovádí, byť z jeho obsahu správní soudy vycházejí a důkazní prostředky (důkazy) v něm obsažené hodnotí. Např. v odůvodnění rozsudku ze dne 12. 11. 2015, č. j. 7 As 238/2015 – 31, NSS uvedl: „Dokazování nicméně není potřeba provádět obsahem správního spisu, neboť ten je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).“ Nad rámec nutného odůvodnění, zejména když krajský soud opakuje, že v dané věci byl žalobce nad rámec povinností správního orgánu I. stupně řádně vyrozuměn o provádění dokazování, je možno dodat i to, že absence ústního jednání není automaticky vadou řízení mající za následek zrušení žalovaného rozhodnutí ani v přestupkovém řízení. NSS se již ve své judikatuře obdobnou otázkou zabýval, a to například v rozsudku ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 As 46/2004 - 60, v jehož odůvodnění konstatoval, že správní orgán, který v prvním stupni v řízení o přestupku rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), se dopustil vady řízení. Tato vada však nemusí mít bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí. Totéž platí i pro případné porušení § 51 odst. 2 správního řádu. Dále se krajský soud vyjadřuje k námitce směřující do prokázání skutkového stavu přestupku. Žalobce předně napadá úřední záznam jako důkaz, přičemž selektivně uvádí rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, čj. 1As 96/2008-115, z nějž dovozuje nemožnost použití úředního záznamu jako důkazu. Dle krajského soudu však z uvedeného rozsudku vyplývá, že úřední záznam lze použít jako důkazní prostředek, avšak dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech (srov. i rozsudek NSS ze dne 16.7.2015, čj. 4As 63/2015-52). Úřední záznam však v dané věci nebyl jediným podkladem pro vydání žalovaného rozhodnutí, důkazy byly provedeny rovněž oznámením přestupku a zejména fotodokumentací. Z provedených důkazů přitom přestupkové jednání neznámého přestupce podle názoru krajského soudu jednoznačně vyplývá, tedy bylo prokázáno příslušnou fotodokumentací a oznámením Městské policie Pardubice. Úvahy žalobce o zpochybnění skutkového stavu považuje krajský soud za nedůvodné a účelové, zejména snahu žalobce tvrdit, že přestupce parkoval na daném místě v jiný den, a to v sobotu a v jiný čas, tedy že se jednalo o povolené parkování. To, zda vozidlo parkovalo na místě spáchání přestupku i v jiný, a to v následující den, je zcela irelevantní, spáchání přestupku neznámým přestupcem, a to parkování bez úhrady parkovacího lístku, bylo jednoznačně prokázáno ve vztahu k místu a času, jak popsáno ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. To, že se jednalo o den 5.12.2014, nikoliv o den 6.12.2014, je podpořeno rovněž datem zpracování oznámení přestupku (5.12.2014). Tedy, jestliže řidič, kterého žalobce uvedl, byť po lhůtě a tudíž irelevantně, tvrdí, že s vozidlem parkoval na místě samém v jiný den, pak žalobce vlastně ani opožděně neuvedl jméno skutečného přestupce, který se přestupku dopustil dne 5.12.2014. Žalobce přitom neuplatnil žádné konkrétní námitky směřující proti nestrannosti a nezaujatosti osob zasahujících strážníků městské policie, tedy neuvedl takové důvodné pochybnosti a neoznačil k nim důkazy, které by byly schopny usvědčit strážníky městské policie ze lži, tedy že buď úmyslně (např. šikanózním jednáním) či z nedbalosti uvedli tyto jasné skutečnosti v záznamu o přestupku mylně. Je třeba opětovně konstatovat, že v případě žalobce se jedná o objektivní odpovědnost, kdy jako liberační důvod nepostačuje jen jeho pochybnost o existenci přestupkového jednání. Tedy správní orgány a potažmo soud nejsou povinny na základě spekulativních, účelových pochybností žalobce o existenci přestupkového jednání provádět rozsáhlé dokazování za účelem jejich vyvrácení. Ostatně ani z žaloby, ani ze správního spisu nevyplývá existence pochybností o tom, že by zasahující strážníci měli na výsledku zásahu jakýkoliv zájem, když vykonávali svou povinnost a nebylo zjištěno, že by při tomto zásahu překročili míru nezbytnou k dosažení legitimního účelu (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 27.9.2007, čj. 4As 19/2007-114). Tedy je třeba vycházet z důvěryhodnosti osob zasahujících strážníků městské policie Pardubice. Nadto je třeba připomenout, že v průběhu správního řízení vedenému proti provozovateli vozidla je pouze omezený prostor pro vznášení námitek proti spáchání přestupku. Žalobce by tak musel prokázat, že zmíněné podklady svědčící o přestupkovém jednání nemohly odpovídat skutečnosti, např. že na fotodokumentaci je zachyceno zcela jiné vozidlo, případně že byl on či jiná osoba s týmž vozidlem v danou dobu na jiném místě, či by musel důvodně zpochybnit věrohodnost zasahujících strážníků městské policie. Žádné takové námitky však žalobce nevznesl, pouze se omezil na údajné tvrzení údajného řidiče, že v místě parkoval toliko následný den po přestupku. Tvrzení o tom, že vozidlo parkovalo dne 6.12.2014 v 12:30 hod. na témže místě, je ve věci irelevantní (nevypovídá o tom, kdo s vozidlem přestupek spáchal dne 5.12.2014), neboť ve věci bylo spáchání přestupku neznámou osobou dne 5.12.2014 fotodokumentací a oznámením přestupku jednoznačně prokázáno. Tedy pokud jde o údajnou chybu v čase a datu zaparkování vozidla, jedná se o tvrzení, kdy žalobce čerpal z údajného vyjádření údajného řidiče, které pro okolnosti celé věci, když žalobce totožnost řidiče nabídl správnímu orgánu až v průběhu správního řízení o správním deliktu, aniž by to jakkoliv odůvodnil a dále, když tvrzení o jiném datu parkování uvedl až v žalobě v rozporu s tvrzením uplatněným v průběhu správního řízení (tehdy tvrdil, že uvádí totožnost řidiče, který řídil vozidlo v době uvedené ve výzvě), nemohlo v dané věci vzbudit u krajského soudu důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje zachyceného zejména v oznámení přestupku ze dne 13.3.2015, ve fotodokumentaci a záznamu vyhotoveném dne 5.12.2014 v 12:03 hod. Tedy krajský soud odmítá důvodnost uplatněné žalobní námitky, že žalobce nemohl být postižen za správní delikt, neboť přestupek nebyl spáchán. K námitce údajného promlčení správního deliktu uvádí krajský soud následující. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla dle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je objektivního charakteru a z platné právní úpravy nevyplývá, že by tato odpovědnost měla zaniknout z důvodu „promlčení“. Žalobce se ve vztahu k námitce týkající se „promlčení“, tj. zániku odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt, dovolává podkladu vyhotoveného Ministerstvem dopravy ČR, pod čj. 8/2013-160/OST/5, (dále jen „metodika“), ve kterém je obsažena metodika k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. města Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000Sb., zákonem č. 297/2011Sb. Tato metodika se týkala doporučení postupu správních orgánů při posouzení otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za zmíněný správní delikt, když reagovala na novou právní úpravu, tj. zákon č. 297/2011 Sb., kterou byl změněn zákon o provozu na pozemních komunikacích mj. tak, že byl nově tento správní delikt provozovatele vozidla stanoven zákonem o provozu na pozemních komunikacích s účinností od 1.1.2012, přičemž § 125f upravující tento správní delikt byl tímto zákonem, tj. zákonem č. 297/2011Sb., do zákona o provozu na pozemních komunikacích, vložen. V ní byl obsažen názor, že je třeba analogicky uplatnit § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy že správní delikt nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tato metodika byla v uvedené době aktuální vzhledem k tomu, že zákon o provozu na pozemních komunikacích neupravoval zánik odpovědnosti za tento správní delikt. S účinností od 7.11.2014 však bylo přijetím zákona č. 230/2014 Sb., mj. novelizováno ust. § 125e odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, které zní takto: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Podle tohoto znění zákona tak již se na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, v projednávané věci, vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, které řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt, když dle ust. § 125e odst. 3 cit. zákona odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Toto ustanovení, tj. § 125e odst. 3 cit. zákona, se tak vztahuje též i na odpovědnost fyzické osoby, tj. v daném případě žalobce, za správní delikt provozovatele vozidla podle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích. V daném případě tak nemohla uplynout lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce, protože ta zaniká do 4 let ode dne, kdy byl spáchán přestupek (přestupek byl spáchán dne 5.12.2014). Zároveň v dané věci byla splněna druhá zákonná podmínka, tj. správní orgán zahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o odpovědnosti žalobce za zmíněný přestupek dozvěděl (doručení oznámení o přestupku dne 13.3.2015), takže odpovědnost žalobce za tento správní delikt nemohla zaniknout (§ 125e odst. 3, § 125e odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení: Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšný žalovaný se tohoto práva při jednání soudu vzdal.

Poučení