52 A 25/2022–69

Rubrum

Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry v právní věci žalobce: J. Š. zastoupený advokátem JUDr. Radek Bechyně sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 22. 2. 2022, č. j. KrÚ 16685/2022/ODSH/16, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Žamberk jako správního orgánu I. stupně ze dne 8. 6. 2021, č. j. MÚZBK–16156/2021, jímž byly zamítnuty námitky žalobce proti záznamu 12 bodů v bodovém hodnocení žalobce jako řidiče, přičemž tato rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že v souvislosti s evidovanými přestupky proti pravidlům silničního provozu má žalobce provedený záznam 12 bodů v evidenční kartě řidičů v registru řidičů. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě právní úpravy obsahující bodové hodnocení porušení povinností řidiče stanovených zákonem – srov. § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž v důsledku tohoto rozhodnutí dochází po dosažení 12 bodů vztahujícím se ke spáchaným přestupkům k pozbytí řidičského oprávnění. Před vydáním uvedených rozhodnutí bylo žalobci zasláno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, žalobce využil možnosti podat písemné námitky proti tomuto oznámení, o nichž bylo rozhodnuto výše zmíněným rozhodnutím správního orgánu I. stupně, a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo žalovaným rozhodnutím zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem.

2. Žalobce v žalobě uvedl dva žalobní body, ostatně jak již činí tento zástupce žalobce tradičně v obdobných věcech (například u věcí vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 52 A 46/2019, 52 A 44/2017, 52 A 99/2019, 52 A 40/2021, 52 A 77/2021 atd.), tedy nejprve uvedl námitku, kdy argumentuje rozhodnutími správních orgánů v obdobných věcech, když na tato rozhodnutí odkazuje a zdůrazňuje zásadu legitimního očekávání. V dalším žalobním bodu označeném jako „nezpůsobilost podkladů pro záznam bodů“žalobce tvrdil, že oznámení od věcně příslušných oddělení policie o spáchaných přestupcích nemůže být dostatečným podkladem a musí být vždy porovnáno s předmětným rozhodnutím, kterého se týká, aby mohla být vyloučena možná chyba lidského faktoru, či možná zvůle orgánů veřejné moci. K tomu uvedl několik případů (například že nestačí pouze popis v případě přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti na pokutovém bloku, tj. „rychlost, RJ – rychlost v obci, mimo obec“ atd. Poté uvedl „konkrétní výtky“ jednotlivých pokutových bloků, a to ve vztahu k pokutovému bloku ze dne 8. 1. 2021 a k pokutovému bloku ze dne 29. 1. 2019. Vůči těmto pokutovým blokům, jak je ostatně již pro zástupce žalobce typické a seznatelné z jiných, obdobných věcí (viz věci uvedené výše), zástupce žalobce, aniž předložil k tomu důkazy, zpochybnil obsahy pokutových bloků stejným způsobem jako ve výše uvedených, obdobných věcech, tedy tvrdil, že údaje na pokutových blocích jsou nedostatečné, když nebyla přesně zajištěna osoba přestupce, údaje v kolonkách jsou částečně nečitelné, nejsou zde vypsány požadované údaje (požadavek uvedení rodného čísla, data narození, ověření totožnosti není dle popisu uvedeného předmětných rozhodnutí dostačující), dále uvedl další údajné nedostatky těchto pokutových bloků, tj. že v kolonce popisující místo, dobu a jednání není přesně„zajištěna“ doba spáchání přestupku, nejsou zde údaje o datu a čase spáchání přestupku, údaje jsou nečitelné, název ulice, na níž mělo ke spáchání přestupkového jednání dojít, není uveden, není dostatečně uvedena právní kvalifikace, není dostatečně uvedena forma zavinění a výše finanční sankce, atd. Z toho žalobce vyvodil, že tyto pokutové bloky nebyly způsobilé být podkladem pro záznam bodů do registrů řidičů, když přestupky nebyly konkrétně a individualizovaně vůbec vyhledány. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

5. Předmětem žalovaného rozhodnutí, které tvoří s rozhodnutím správního orgánu jeden celek, je rozhodnutí o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123a – § 123f zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění, dále jen „zákon o silničním provozu“). V řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů správní orgán zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden. Jedná se o logický důsledek zásady presumpce správnosti aktu orgánů veřejné moci, dle které se má za to, že akt orgánů veřejné moci je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídanou formou prohlásí tento akt za nezákonný a zruší jej. Presumpce správnosti se netýká pouze aktů nicotných (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02, nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, či též rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 As 45/2005–188). Jiný postup není ani možný, neboť nelze připustit, že by správní orgán rozhodující o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů měl např. přezkoumávat správnost či zákonnost rozhodnutí soudu. Interpretaci dospívající k tomuto výsledku je tedy nutno kategoricky vyloučit, neboť by vedla k absurdním nepřijatelným důsledkům, kterých mohl rozumný zákonodárce stěží chtít dosáhnout (presumpce racionálního zákonodárce). Správní orgán rozhodující o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona o silničním provozu) je proto oprávněn zkoumat to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá příloze k zákonu o silničním provozu, obsahující bodové hodnocení jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č.j. 9 As 96/2008–44). Tento závěr vyslovil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2009, č. j. 52 Ca 10/2009–78, přičemž NSS se s tímto závěrem ztotožnil (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008–44). Záznam bodů do průkazu řidiče je automatický převod, kdy správní orgán nepřezkoumává správnost rozhodnutí o přestupku, ale pouze zaznamenává na podkladě spisu příslušné body. Tato skutečnost vyplývá i z ust. § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu, který stanoví, že„řidiči motorového vozidla, kterému byla za jednání zařazené do bodového hodnocení pravomocně uložena sankce za přestupek nebo trest za trestní čin, zaznamená příslušný obecný úřad obce s rozšířenou působností v registru řidičů stanovený počet bodů ke dni uložení pokuty v blokovém řízení nebo nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestu za trestný čin“ (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 41/2010–106). Příslušný obecní úřad s rozšířenou působností pouze zaznamenává počet bodů řidiče, popř. provede opravu, jsou–li námitky řidiče odůvodněné v souladu s podkladovými materiály. V námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal, přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, případně že ke spáchání přestupku z jeho strany sice došlo, nicméně byl mu zaznamenán nesprávný (vyšší) počet bodů (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 41/2010–106, dále i např. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010–76).

6. Zároveň je třeba poznamenat, že v námitkovém řízení není řešeno odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydané v řízení o přestupcích, či rozhodnutí vydané v blokovém řízení, tedy nejedná se o pokračování jednoho téhož správního řízení, když předměty těchto řízení jsou naprosto odlišné. Jak již soud uvedl, správní orgán v námitkovém řízení může pouze zkoumat to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu, zda záznam registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení jednání v příloze citovaného zákona. Pouze v případě, že se v řízení o námitkách vyskytnou důvodné pochybnosti o údajích zde zaznamenaných, tak je povinen správní orgán vyžádat si ještě další důkazy prokazující skutečnosti týkající se spáchání přestupku. K takovému postupu však může dojít pouze tehdy, když řidič namítne, že přestupek nespáchal, nebo že si jej není vědom, přičemž je třeba rozlišit případy, kdy řidič pouze uvede, že se přestupku nedopustil, a případy, kdy současně uvede skutečnosti konkretizující toto tvrzení, např. že se v době údajného spáchání přestupku nacházel v jiném místě, nebo že v tuto dobu vozidlo neřídil, případně svá tvrzení podloží navrženými důkazy. Správní orgán vedle těchto tvrzení řidiče současně posuzuje i kvalitu oznámení z toho hlediska, jaké množství údajů prokazující spáchání přestupku konkrétním řidičem obsahuje, to tedy neznamená, že když pouze řidič lakonicky prohlásí, že se přestupku nedopustil, tak že automaticky je povinen správní orgán v takovém případě ex officio prověřovat náležitosti rozhodnutí o přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2012, č. j. 3 As 19/2011–74). Jen v případě důvodných pochybností o údajích zaznamenaných v oznámení policie, na základě kterých je prováděno hodnocení dosaženého počtu bodů, tak nelze z něj bez dalšího vycházet (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011–107, a ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 As 102/2013–38). Ne však vždy vedou zjištění o nedostatcích formálních či obsahových náležitostí k závěru o tom, že pokutový blok nemohl být náležitým podkladem pro zápis bodu v registru řidičů. Pokutový blok je svou povahou správním aktem, který závazně deklaruje, že určitá osoba se dopustila konkrétního, individuálně popsaného jednání, jež naplnilo znaky přestupku, a konstituuje jeho povinnost zaplatit pokutu, přičemž okamžik podpisu pokutového bloku obviněného z přestupku je zároveň okamžikem vydání rozhodnutí o blokovém řízení a okamžikem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a„teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení. Jednoznačně tak potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v ust. § 84 zákona o přestupcích“(srov. rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2010, č.j. 8 As 68/2010–81). Na způsobilost pokutového bloku jako podkladového rozhodnutí pro zápis bodu do registru tak nebude mít zpravidla vliv chybějící uvedení funkce nebo služebního čísla oprávněné osoby, při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je–li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 84 a násl. zákona o přestupcích. Podstatné je, aby„konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním…nelze tedy dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude–li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen. V určitých případech se proto lze spokojit i s pouhým uvedením odkazu na ustanovení zákona o silničním provozu a zákona o přestupcích“(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č.j. 4 As 127/2014–39). Podstatné je, že„namítaná pochybení musí být natolik závažná, že oznámení či rozhodnutí podle ust. § 123b zákona o silničním provozu nelze jako podklad pro zápis vůbec použít, např. z důvodu jeho nesrozumitelnosti, či dokonce nicotnosti“(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č.j. 4 As 127/2014–39). Při zkoumání toho, zda pokutový blok mohl být skutečně podkladem pro zápis bodů do registru řidičů, je třeba proto vycházet vždy z konkrétní situace a je třeba„v každém konkrétním případě posuzovat, zda takové pochybení může mít dopad na způsobilost pokutového bloku být podkladem pro zápis bodů“(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014–39). Např. takovým nedostatkem by mohla být absence podpisu pokutového bloku obviněným z přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2010, č. j. 8 As 68/2010–81).

7. Správní orgán I. stupně nebyl ani povinen přezkoumávat všechna pravomocná rozhodnutí vydaná v blokovém řízení, když, jak již soud uvedl ve výše uvedené úvodní obecné části, ve vztahu k těmto rozhodnutím je nutné aplikovat zásadu presumpce správnosti těchto správních aktů a správní orgán v řízení o námitkách byl pouze oprávněn zkoumat to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu – § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu (k čemuž plně postačuje i oznámení příslušného orgánu policie o spáchaném přestupku), dále zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá příloze zákona o silničním provozu obsahující bodové hodnocení jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008–44). Při zkoumání těchto podkladů by však musely vzniknout důvodné pochybnosti týkající se těchto podkladů a jen v takovém případě by byl povinen správní orgán opatřovat další důkazy. Pouze v případě důvodných pochybností (vyplývající z námitek přestupce) a případně zjištěných správním orgánem z uvedených oznámení policie o uložení pokuty z přestupku, tak jen v takovém případě si musí správní orgán vyžádat pro posouzení námitek další důkazy prokazující skutečnosti uvedené v tomto oznámení policie (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010–76, publikovaných pod č. 2145/2010 Sb. NSS, a dále rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 1/2015–33), tedy těmito dalšími důkazy mohou být i konkrétní pokutové bloky v případě rozhodnutí o přestupcích vydaných v blokovém řízení. Stále je totiž třeba mít na paměti, že předmět řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je posouzení, zda byl tento záznam proveden v souladu se zákonem, a v řízení o námitkách již nelze věcně přezkoumávat právní podklad k rozhodnutí o provedení záznamu do registru řidičů, tedy zpravidla tak již nelze uplatňovat námitky, které mohly být uplatněny v řízení o přestupku, či přezkumu rozhodnutí o přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008–44). V dané věci před správním orgánem I. stupně nebyla vznesena žádná taková námitka, která by mohla byť jen naznačit důvodnou pochybnost o spáchaných přestupcích.

8. Námitky žalobce proti rozhodnutím vydaných formou pokutových bloků míří proti jejich obsahu, čili žalobce v podstatě zpochybňuje a napadá rozhodnutí vydaná v blokovém řízení a obchází tak výše zmíněný závěr vyplývající z konstantní judikatury, tj. že v řízení o námitkách již nelze věcně přezkoumávat právní podklad k rozhodnutí o provedení záznamů do registru řidičů (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008–44). Tyto jeho námitky směřující konkrétně proti pokutovým blokům výše zmíněným nemohou samy o sobě bez dalšího vyvolat zmíněné důvodné pochybnosti.

9. Námitky žalobce se týkají zejména formálních a obsahových náležitostí zmíněných rozhodnutí, přičemž žalobce sám uvádí v žalobě judikaturu NSS, ze které lze dovodit nedůvodnost těchto námitek (jedná se zejména o rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014–39). Z tohoto rozsudku totiž vůbec nevyplývá, že by nebylo možné vyjádřit údaje týkající se přestupkového jednání ve zkratce (popis místa spáchání přestupku, právní kvalifikace, popis přestupkového jednání). Na rozhodnutí vydané v přestupkovém řízení totiž nelze klást stejné nároky jako na rozhodnutí vydané ve správním řízení v případě, kdy žalobce jako přestupce by nesouhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení. Je třeba totiž vycházet z toho, že právě podpisem pokutového bloku žalobce k obvinění v těchto přestupcích vyjádřil svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení a jednoznačně tak potvrdil naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2010, č.j. 8 As 68/2010–81). Právě proto na způsobilost pokutového bloku jako podkladového rozhodnutí nemůže mít vliv to, že v nich byla použita strohá či zkratkovitá formulace. Pokud by tomu tak nebylo, musel by příslušný policista sepisovat v blokovém řízení rozhodnutí stejné jako v jiném správním řízení, když by žalobce nesouhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení, k čemuž by samozřejmě patrně nebylo možné použít ani pokutové bloky z hlediska náročnosti popisu přestupkového jednání, právní kvalifikace, odůvodnění rozhodnutí, poučení atd. Pokud žalobce tedy chtěl mít vyšší nároky na detailní popis přestupkového jednání, tak neměl souhlasit s projednáním přestupku v blokovém řízení, ale měl využít svého práva, které mu nebylo možné odepřít, tj. práva na zahájení správního řízení o přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003–46). Toto své právo však nemůže přenášet do řízení o přezkumu žalovaného rozhodnutí, když v daném případě výše uvedené podklady, oznámení o spáchaných přestupcích, neobsahovaly žádné indicie o vzniku důvodných pochybností týkajících se přestupků, přičemž ani námitky žalobce takové pochybnosti vzbudit nemohly.

10. V projednávané věci nebyl správní orgán povinen vyžadovat v řízení další podklady nutné pro vydání rozhodnutí, tedy pokutové bloky, když k vydání rozhodnutí postačovala pouze oznámení o uložení pokut příkazem na místě ve vztahu k pokutovým blokům ze dne 8. 1. 2021 a ze dne 29. 1. 2019, které žalobce v žalobě zpochybnil. Těchto oznámení bylo možné identifikovat a popsat přestupkové jednání, přičemž není možné připustit důvodnost pochybností žalobce naznačených v odvolání a dále specifikovaných v žalobě. Ostatně sám žalobce přímo z rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014–39, přiléhavě cituje, že „s rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce, když při zohlednění blokového řízení, je možné přijmout i strojové a zkratkovité formulace, je–li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena …“.

11. Z těchto podkladů tyto skutečnosti vyplývají, ostatně již i správní orgán I. stupně byl schopen tyto náležitosti z nich reprodukovat (ve vztahu k výše zmíněným přestupkovým blokům se jedná o Oznámení o uložení pokut příkazem, ve vztahu k záznamu 7 bodů za tři přestupky se jedná o příkaz Magistrátu města Pardubic ze dne 5. 12. 2019). V neposlední řadě je třeba zdůraznit tu část odůvodnění žalovaného rozhodnutí, které žalobce v žalobě ani nezpochybnil a nenapadl věcnou námitkou a které se týká zcela nepodložených a účelových, typizovaných námitek zástupce žalobce, které uplatnil ve správním řízení. Žalovaný totiž nepřehlédl, že zástupce žalobce (jeho zmocněnec) podal univerzální odvolání, které podává „jako na běžícím páse“ i v jiných správních řízeních, která konkrétně žalovaný ve svých rozhodnutích uvedl, přičemž námitky žalobce vůči pokutovým blokům jsou zcela „shodné“ (typizované), které zástupce žalobce (respektive zmocněnec) uplatňuje i v obdobných řízeních. Žalovaný správně uvedl, že „takovémuto způsobu obhajoby není možné poskytnout stejnou váhu jako konkretizovaným námitkám týkajícím se jednotlivých podkladů pro záznam bodů, s nimiž se daňový účastník skutečně seznámil.“ 12. Dále žalovaný v žalovaném rozhodnutí uvedl (strana 7), a ostatně to ani žalobce nezpochybňuje v žalobě, že „zmocněnec účastníka se ani neseznámil se spisovým materiálem, u rozhodnutí vydaných v příkazním řízení namítá tytéž skutečnosti, bez ohledu na to, co je na předmětném bloku uvedeno, námitky jsou naprosto obecné, není z nich zřejmé, za jaký přestupek byla daná bloková pokuta uložena. Zejména se však jedná o tytéž námitky, které uváděl ve všech shora citovaných řízeních.“K tomu pak žalovaný uvedl konkrétní údaje ve vztahu k uvedeným pokutovým blokům, přičemž tyto závěry žalovaného rovněž žalobce ani v žalobě nezpochybnil a proto krajský soud nemá důvod tyto závěry věcně přezkoumávat bez konkrétní věcné námitky žalobce v žalobě, a protože jsou přezkoumatelné a srozumitelné, nemá důvod z nich nevycházet. Krajský soud se tak shoduje s tvrzením žalovaného o tom, že se jedná o „typizované námitky žalobce, které uplatnil zmocněnec žalobce ve správním řízení, aniž by se konkrétně seznámil se správním spisem“, navíc zástupce žalobce ani v soudním řízení nepřipojil jako důkaz tyto pokutové bloky k žalobě, a ani v žalobě netvrdil, že se s nimi skutečně seznámil. Tento zástupce žalobce je svým „kopírovaným“ přístupem k dané problematice znám i v rozhodovací praxi NSS, kdy na činnost tohoto zástupce reagoval NSS v rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 10 As 123/2019–51 následovně: „NSS předesílá, že zástupce stěžovatele podává v celé řadě obdobných případů, v nichž zastupuje jiné stěžovatele, kteří rovněž nasbírali 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, téměř navlas stejné kasační stížnosti (nedávno například ve věci vedené u NSS pod sp. zn. 1 As 366/2018, 1 As 367/2018, 3 As 49/2019; též viz desítky předcházejících kauz.) NSS při projednávání této kasační stížnosti vycházel zejména z této počáteční prejudikatury. Přitom pokládá za zbytečné, aby podrobně po několikáté v téměř stejných případech vysvětloval totéž; i proto, co do posouzení věcných otázek, odkazuje stěžovatel na poměrně košaté odůvodnění rozhodnutí v jiné velmi podobné kauze (rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2018, č. 10 As 141/2018–40).“Stejnou praxi zástupce žalobce „předvádí v řízení před správními orgány a poté před krajskými soudy, jak je zdejšímu soudu známo z jeho rozhodovací praxe, například ve věcech vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 52 A 46/2019, 52 A 44/2017, 52 A 99/2019, 52 A 40/2021, 52 AS 77/2021 atd.“ 13. Stejně jako v řízení před NSS, jak již krajský soud výše uvedl a citoval z rozhodovací praxe NSS, tak i ve správních řízeních a posléze v soudních řízeních u zdejšího krajského soudu stále „dokola“ uvádí žalobce typizované námitky, kdy „kopíruje“ v podstatě námitky směřující proti jednotlivým pokutovým blokům, aniž by ze spisu vyplývalo, že by jako zmocněnec žalobce ve správním řízení se alespoň seznámil se spisovým materiálem, tedy namítá tytéž skutečnosti bez ohledu na to, co je na konkrétních blocích uvedeno.

14. K tomu zdejší soud cituje z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, č. j. 30 A 74/2019–68, přičemž tyto závěry platí i pro projednávanou věc: „Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 6. 2021, č. j. 6 As 174/2019–44 jasně řekl v obdobné věci, v níž vystupuje právní zástupce žalobce, že bez dalšího lze obecně vymezené námitky proti náležitostem pokutového bloku hodnotit jako paušální, typizované a tudíž a priori nevěrohodné. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dodal, že nelze za této situace trvat na tom, aby si správní orgán všechny bloky vyžádal a zkontroloval, to by z námitkového řízení učinilo řízení oficiózní, kterým však není. Námitky v tam řešené věci žalobce formuloval stejně, jako v žalobě krajského soudu. Stejné závěry lze dovodit i z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, například z rozsudku ze dne 4. 1. 2012, č. j. 3 As 19/2011–74. Podle něj ne každé zpochybnění údajů v Oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení zakládá povinnost správního orgánu vyžádat si další listiny, které by tyto údaje prokazovaly. Je třeba rozlišovat případy, kdy je námitka řidiče vyjádřena jen obecně jen od případu, kdy řidič uvede i další skutečnosti, které jeho tvrzení blíže specifikují. Kromě tvrzení řidiče totiž správní orgán posuzuje i kvalitu Oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2017, č. j. 10 As 3/2017–34). Žalobce se mylně domnívá, že v řízení o námitkách proti záznamu bodového hodnocení v registru řidičů je automatickou povinností správního orgánu vyžádat si jednotlivé pokutové bloky a přezkoumávat je. Není tomu tak. Tato povinnost vzniká správnímu orgánu pouze v případě, kdy námitky řidiče jsou dostatečně konkrétní a určité – důvodně tak vzniká pochybnost, že podklad (pokutový blok) pro zápis bodů je skutečně vadný, nebo zápis samotný je v nepořádku.“ 15. Výše uvedené skutečnosti uvedené v žalovaném rozhodnutí, které vyvracejí názor žalobce uvedený i v žalobě, že tedy správní orgán by si měl vyžádat všechny pokutové bloky a přezkoumávat je a že by to snad dokonce měl dělat i krajský soud, nenapadl žádnou konkrétní věcnou námitkou a krajský soud není povinen proti žalobcem nenapadeným skutečnostem a jím nezpochybněné argumentaci obsažené v žalovaném rozhodnutí vyhledávat za žalobce námitky proti těmto skutečnostem a argumentaci proti žalovanému rozhodnutí (srov. str. 10 a násl.), neboť krajský soud přezkoumává žalovaného rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů a smyslem uvedení žalobních bodů [§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.] je jednoznačné ustanovení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby, přičemž „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“(srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78). Krajský soud tedy uzavřel, že v daném případě nebyl správní orgán, a ani soud povinen přezkoumávat jednotlivé pokutové bloky, přičemž v případě předmětné žaloby se jedná o tzv. typizované námitky, které zástupce žalobce v obdobných případech v podstatě „kopíruje“ do žalob a do odvolání proti rozhodnutím správních orgánu I. stupně, aniž by se seznámil s jednotlivými pokutovými bloky a se správním spisem, v takovém případě se podle názoru krajského soudu jedná o tzv. zneužití práva, které nepodléhá právní ochraně, zástupce žalobce z konstantní soudní judikatury NSS (srov. viz výše) musel již opakovaně seznat, že s takovými námitkami nemůže v daném soudním řízení uspět a že se v podstatě jedná pouze o účelovou žalobu. Přes tyto skutečnosti zástupce žalobce neustále „jako na běžícím páse“stále dokola podává kopírovaná podání, tj. odvolání a žaloby, v nichž se domáhá přezkumu jednotlivých pokutových bloků, na což automaticky bez dalšího nevzniká žalobcům jako přestupcům žádný právní nárok. Stejné závěry se vztahují i k další opakované námitce, která se týká různé praxe správních orgánů [bod II. písm. a) žaloby].

16. Na závěru o nedůvodnosti a účelovosti žaloby nic nemohlo změnit ani tvrzení žalobce o rozhodovací praxi jiných správních orgánů (zejména žalobce odkazoval na rozhodnutí jiných správních orgánů), obsažené i v odvolání, přičemž se jím žalovaný zabýval i v žalovaném rozhodnutí.

17. Avšak i kdyby se vůbec s touto námitkou obsaženou v odvolání, tj. poukazem na jinou rozhodovací praxi, žalovaný nezabýval, tak by to nezpůsobilo automaticky bez dalšího nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí, když „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku“(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9 Afs 70/2008–13). Námitku lze totiž vypořádat i tak, že správní orgán může uvést v rozhodnutí odlišný názor od názoru žalobce, který přesvědčivě zdůvodní, a tím, minimálně implicitně, námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnost (srov. výše uvedený rozsudek NSS, který lze stáhnout i na rozhodovací praxi správních orgánů). Ve vztahu k námitce žalobce o tom, že „odvolací správní orgán zcela ignoroval předložené důkazní prostředky“ je třeba uvést, že žalobcem uvedená jiná rozhodnutí správních orgánů jsou stále jen individuálním správním aktem, který je jednostranným správním úkonem, který činí správní úřad nebo jiný oprávněný vykonavatel veřejné správy s cílem vyvolat přímé vnější účinky v jednotlivém případě. Individuální správní akt nemá moc zákona, není všeobecně závazný. Legitimní očekávání může založit pouze taková správní praxe, která je ustálená, jednotná a dlouhodobá a která opakovaně (nikoliv pouze v několika případech) potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132). Správní praxe nemůže být strnulá a nemůže zůstat bez vývoje. Není proto vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována, ale i měněna, když k tomu jsou relevantní důvody. Opačný přístup by mohl vyústit v to, že by se žalovaný nemohl odchýlit od dosavadní právní praxe, která by např. nereflektovala výklad zákona prováděný soudy, byl by ji nucen v rozporu s veřejným zájmem uměle udržovat. Takovou interpretaci principu předvídatelnosti rozhodovací činnosti orgánu veřejné moci ústící k absurdním důsledkům je samozřejmě nutno odmítnout (výklad per reductionen ab absurdum). Ostatně Nejvyšší správní soud již v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005–86 (a následně i v dalších rozhodnutích, za všechny srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 46/2012–87), uvedl, že „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl–li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem – jinak řečeno, účastník se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem).“ 18. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

19. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady v řízení podle obsahu spisu nevznikly.