52 A 3/2023– 32

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Bc. Kryštofem Hornem v právní věci žalobkyně: Ilona Ptáčková, s.r.o., IČO 24843571 sídlem Družstevní 285 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2022, č. j. 147796/2022/KUSK/OLPPS/RAU, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 10. 2022, č. j. MeUPB 98482/2022DÚ/Kadl/Kadl (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistila, aby při užívání jí provozovaného vozidla byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nezjištěný řidič měl dne 26. 5. 2022 v 14:29 h řídit žalobkyní provozované vozidlo v obci Bohutín v úseku mezi objektem č. p. XA a přechodem pro chodce u základní školy ve směru jízdy na Příbram rychlostí 57 km/h, ačkoliv je v uvedeném úseku nejvyšší dovolená rychlost jízdy stanovena obecnou právní úpravou na 50 km/h, čímž měl tento řidič porušit § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 1 500 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky ve spojení s § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 2. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.

3. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

4. Žalovaný na výzvu soudu v poskytnuté lhůtě nesdělil, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, proto lze s poukazem na § 51 odst. 1 s. ř. s. mít za to, že souhlas s tímto postupem vyjádřil implicite. Žalobkyně takovýto souhlas k výzvě soudu vyjádřila výslovně. Podstatný obsah správního spisu 5. Dne 27. 5. 2022 oznámila Městská policie Příbram správnímu orgánu I. stupně, že se neznámý pachatel dne 26. 5. 2022 v 14:29 h na silnici č. I/18 v obci Bohutín ve směru jízdy na Příbram dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, neboť jako řidič osobního vozidla registrační značky X řídil po pozemní komunikaci toto vozidlo rychlostí 57 km/h (po odečtení maximální přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši 3 km/h), ačkoliv nejvyšší povolená rychlost v daném úseku činila 50 km/h.

6. Ze správního spisu soud dále zjistil, že dne 8. 6. 2022 byla žalobkyni na základě zjištění Městské policie Příbram shora uvedeného doručena výzva k zaplacení určené částky dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Dle správního orgánu I. stupně žalobkyně jako provozovatelka vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci dne 26. 5. 2022 byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Proto byla žalobkyně vyzvána k tomu, aby buď uhradila určenou částku, anebo aby sdělila potřebné údaje o řidiči vozidla.

7. Na základě podání ze dne 15. 6. 2022 zahájil správní orgán I. stupně řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 s paní Ilonou Ptáčkovou. Protože se však v tomto řízení nepodařilo prokázat, že řidičkou vozidla byla jmenovaná fyzická osoba, usnesením ze dne 19. 7. 2022 správní orgán I. stupně řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zastavil. Správnost tohoto postupu potvrdil k odvolání paní Ilony Ptáčkové žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 11. 2022, č. j. 138510/2022/KUSK/OLPPS/RAU.

8. Příkazem ze dne 17. 8. 2022, č. j. MeUPB 82248/2022DÚ/Kadl/Kadl, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a byla jí uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Proti tomuto příkazu podala žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě odpor. Tím došlo ke zrušení příkazu a správní orgán I. stupně pokračoval v řízení.

9. Proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým byla žalobkyně opětovně uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podala žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě odvolání. V odvolání mj. namítala, že správní orgán I. stupně vymezil ve výroku prvostupňového rozhodnutí místo spáchání přestupku nedostatečně konkrétně, resp. zmatečně. Dále žalobkyně namítala, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné pro procesní nepoužitelnost výstupu z měření, neboť rychloměr provozuje obecní policie, která však veřejnost neinformovala o zřízení tohoto automatického technického prostředku, jak požaduje § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991, o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Zpochybnila též to, že by Městská policie Příbram byla vůbec oprávněna v daném místě v obci Bohutín vykonávat svoji činnost, a to i s ohledem na to, že měřený úsek nebyl označen informativními dopravními značkami IP 31a, ačkoliv tímto požadavkem podmínila měření rychlosti obecní policií Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“).

10. Napadeným rozhodnutím žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť námitky žalobkyní uplatněné shledal nedůvodnými. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 11. Žalobkyně v žalobě namítá, že správní orgány ve svých rozhodnutích nedostatečně vymezily místo, kde mělo dojít k překročení rychlosti. Už v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítala, že konec úseku (který byl vymezen „mezi objektem č. p. XA a přechodem pro chodce u základní školy“) není určen dostatečně určitě. Ve směru jízdy na Příbram za objektem č. p. XA se totiž již žádná základní škola nenachází. Správní orgány neoznačily ani pozemní komunikaci či ulici, v níž bylo měření prováděno.

12. Žalobkyně je rovněž názoru, že se žalovaný nepřezkoumatelně vypořádal s odvolací námitkou o nesplnění podmínky dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, podle nějž je obecní policie povinna dostatečným způsobem uveřejnit informaci o zřízení stálého automatického systému pořizujícího záznam rychlosti. Stejně jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítá žalobkyně i v žalobě, že ačkoliv měly být údaje o zřízení stálého automatického systému zveřejněny v Bohutínském zpravodaji, není zřejmé, zda se tištěná verze tohoto zpravodaje někomu vůbec „dostala do ruky“. V případě článku zveřejněného na webových stránkách města Příbram žalobkyně postrádá informaci, kdy byl na internetu zveřejněn. V textu článku pak dle žalobkyně absentuje informace o tom, že stálý automatizovaný systém byl zřízen právě v místě, kde bylo vozidlo žalobkyně změřeno.

13. Žalobkyně dále vyjadřuje svoji pochybnost o tom, zda rychlost měřila vůbec obecní policie. Z Bohutínského zpravodaje i z článku dostupného na internetových stránkách města Příbram totiž vyplývá, že provozovatelem radaru je město Příbram. Skutečnost, že radar provozuje město, uvedl tiskový mluvčí města, tedy oficiální představitel obce. Dle žalobkyně je zřejmé, že měření provádí ten, kdo radar provozuje – tedy město Příbram, nikoliv obecní policie.

14. V další části žaloby žalobkyně namítá, že měření nebylo prováděno v souladu se stanoviskem Policie ČR založeným do správního spisu. Policie ČR v něm požadovala, aby byl úsek označen informativní dopravní značkou IP 31a. S umístěním dopravního značení v daném místě sice počítá dokument Stanovení úpravy místní úpravy provozu na silnici č. I/18 a přiložená technická dokumentace, avšak ve skutečnosti se dopravní značky v místě nenacházejí. Vzhledem k tomu, že dle § 79a zákona o silničním provozu je obecní policie oprávněna měřit rychlost výhradně na místech určeních policií, přičemž je povinna postupovat v součinnosti s policií, musí také respektovat podmínky měření policií stanovené. V daném případě tak bylo měření provedeno v rozporu s § 79a zákona o silničním provozu.

15. Ve zbývající části písemného podání, v němž je obsažena výše specifikovaná žaloba, vyjadřuje žalobkyně nesouhlas se zveřejněním svých osobních údajů, jakož i osobních údajů svého (původního) zástupce na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Vyjádřil názor, že se s veškerými námitkami již dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Místo, v němž neznámý řidič překročil při řízení žalobkyní provozovaného vozidla nejvyšší povolenou rychlost, správní orgány dle žalovaného vymezily dostatečně přesně. Rovněž informace o provádění měření byla dle žalovaného dostatečným způsobem zveřejněna jak v Bohutínském zpravodaji, tak na internetových stránkách města Příbram. Za nedůvodnou žalovaný považuje taktéž námitku porušení § 79a zákona o silničním provozu, neboť ze správního spisu dostatečným způsobem vyplývá, že obecní policie měření prováděla v úseku, který byl označen dopravní značkou IP 31a. Posouzení žalobních bodů 17. Soud uvážil k námitkám uvedeným v jednotlivých částech žaloby takto: Vymezení místa spáchání přestupku 18. Žalobkyně má za to, že správní orgány nevymezily místo spáchání přestupku dostatečně určitě. Správní orgán I. stupně ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedl, že blíže neztotožněný řidič měl překročit nejvyšší dovolenou rychlost „v obci Bohutín v okrese Příbram v úseku mezi objektem čp. XA a přechodem pro chodce u základní školy (ve směru jízdy na Příbram).“ 19. Totožnou námitku žalobkyně formulovala již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž uvedla, že se za objektem č. p. XA v obci Bohutín ve směru jízdy na Příbram již žádná základní škola nenachází a že jediná škola v obci Bohutín je v opačném směru, tj. za domem č. p. XA ve směru jízdy na Rožmitál pod Třemšínem. S uvedenou námitkou se vypořádal již žalovaný, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že neznámý řidič měl jet směrem na Příbram a že „[p]ro nezaměnitelnost místa spáchání není překážkou označení zavedeného úseku měření v obráceném stanovení, tedy proti směru jízdy výše uvedeného motorového vozidla.“ 20. Dle § 93 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky „[v]e výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání (důraz přidal soud).“ 21. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, konstatoval, že „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují.“ Jak však současně vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2006, č. j. 4 As 270/2015 – 42; a ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52), není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno „s absolutní přesností“, ale s ohledem na kontext dané věci postačí i obecnější vymezení místa, kde došlo ke spáchání přestupku.

22. Soud se žalovaným souhlasí, že místo spáchání přestupku bylo ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí vymezeno dostatečně konkrétně. Bylo by sice vskutku vhodnější, pokud by správní orgány úsek označily obráceně, tj. „mezi přechodem pro chodce u základní školy a objektem č. p. XA“, neboť blíže nezjištěný řidič měl míjet uvedené objekty (jak ze shora citované pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmě vyplývá) právě v tomto pořadí. Soud je nicméně názoru, že vzhledem k uvedení směru jízdy (na Příbram) a vzhledem k tomu, že se v Bohutíně nachází jediná základní škola (jak ostatně uvedla i sama žalobkyně), je ve výsledku dostatečně zřejmé, že blíže nezjištěný řidič měl do měřeného úseku vjet právě u této školy a opustit jej u domu č. p. XA. Úvahy o tom, zda se nemohlo jednat o úsek mezi domem č. p. XA a některou ze základních škol nacházejících se v jiných obcích (dle žalobkyně se nachází nejbližší základní škola v Příbrami), považuje soud za zcela liché, a to s ohledem na jasné označení obce, v níž měl nezjištěný řidič žalobkyní provozované vozidlo řídit vyšší než nejvyšší dovolenou rychlostí. Stejně tak je soud názoru, že s ohledem na dostatečnou specifikaci objektů, mezi nimiž se měřený úsek nachází, není ani absence údaje o číslu silnice, po níž měl nezjištěný řidič jet, stejně jako název ulice, po níž komunikace vede (jsou–li vůbec v Bohutíně ulice vymezeny) vadou, pro níž by nebylo možné jednoznačně určit, kde k porušení povinností řidiče došlo. Soud je proto názoru, že sankcionované jednání bylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí specifikováno tak, aby nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. Žalobní bod je proto nedůvodný. Splnění podmínky dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii 23. Žalobkyně dále míní, že Městská policie Příbram nezveřejnila vhodným způsobem informaci o zřízení automatického systému pořizujícího záznam rychlosti a že se žalovaný s touto námitkou, kterou žalobkyně formulovala již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, vypořádal nepřesvědčivě, resp. nepřezkoumatelným způsobem.

24. Dle § 24b odst. 1 zákona o obecní policii „[o]becní policie je oprávněna, je–li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu.“ 25. Dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii „[j]sou–li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“ 26. K povinnosti uveřejnit informace o zřízení stálého automatického systému se v komentářové literatuře uvádí, že „[z]ákon již dále nestanoví, jakým vhodným způsobem se má tato informace zveřejnit. Zda postačuje zveřejnění ve sdělovacích prostředcích, na úřední desce, na informativních značkách při vjezdu do obce nebo např. na webových stránkách obce, není stanoveno.“ (srov.: Vetešník, P., Jemelka, L.: Zákon o obecní policii. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

27. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že z hlediska naplnění požadavků § 24b odst. 2 zákona o obecní policii nestačí provést důkaz toliko vytištěným historickým obsahem webových stránek, nýbrž je třeba rovněž prokázat, že předmětná informace byla uveřejněna přede dnem spáchání přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 247/2020 – 45, bod 16, ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 As 104/2020 – 38, bod 27, či ze dne 3. 12. 2020, č. j. 7 As 177/2019 – 35, bod 19).

28. Žalovaný do správního spisu založil výtisk (srov. č. l. 10/4 správního spisu) článku zveřejněného na webových stránkách města Příbram (www.pribram.cz). Konkrétně se jedná o článek nesoucí název „Radar v Bohutíně zůstane, město ho odkoupí za 700 tisíc“. Z článku se podává, že radar, který je v obci Bohutín instalovaný od prosince 2018 a který dříve provozovala společnost GEMOS, odkoupilo město Příbram, které radar nadále provozuje na základě veřejnoprávní smlouvy s obcí Bohutín. Bezprostředně pod názvem článku se nachází rovněž přesná informace o datu a času jeho zveřejnění: „10. března 2019 (13:17)“. Ostatně na totéž upozornil žalobkyni již žalovaný k její odvolací námitce v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není tedy pravdou, že v případě online verze článku není prokázáno, kdy došlo k jeho zveřejnění. Soud je názoru, že správním orgánem I. stupně do správního spisu založený výtisk webových stránek města Příbram představuje sám o sobě důkaz způsobilý osvědčit naplnění povinnosti obecní policie dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, neboť prokazuje, že došlo k uveřejnění informace o zřízení stálého automatického technického prostředku před spácháním přestupku. Jak ze shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, takovéto zveřejnění informace lze považovat za vhodné ve smyslu § 24b odst. 2 zákona o obecní policii.

29. Vedle toho byl tentýž článek publikován rovněž v obecním informačním časopisu Bohutínský zpravodaj (srov. č. l. 10/1 a 10/2 správního spisu), konkrétně ve vydání z července 2019. Námitku, že není zřejmé, zda se tento časopis vůbec dostal někomu do ruky, považuje soud za ničím nepodloženou spekulaci. Vydává–li obec Bohutín svůj obecní zpravodaj, pak se lze důvodně domnívat, že tak nečiní bezúčelně, nýbrž právě proto, aby o informacích v časopisu uvedených zpravila veřejnost.

30. Co se týče dílčí námitky, že z článku (ať už z verze elektronické či listinné) neplyne informace o tom, kde konkrétně v Bohutíně byl automatizovaný technický prostředek umístěn a že to bylo právě v místě, kde bylo změřeno vozidlo provozované žalobkyní, uvádí soud, že by sice bylo skutečně vhodné, aby veřejnosti byly poskytnuty přesnější informace o umístění radarů, avšak s ohledem na to, že Bohutín je (jak je soudu z vlastní činnosti známo) menší obcí, jíž prochází hlavní silnice mezi Příbrami a Rožmitálem pod Třemšínem, postačuje, že do textu článku byla zakomponována fotografie, ze které je dostatečně patrné, že radary jsou umístěny právě při této hlavní komunikaci Bohutínem procházející. Jinými slovy, s ohledem na menší velikost obce se soudu pouhá informace ve výše citovaném článku o umístění radaru v Bohutíně ve spojení s přiloženou fotografií, na základě níž lze místo měřeného úseku spolehlivě identifikovat, jeví být jako dostačující.

31. V neposlední řadě soud podotýká, že ve správním spisu jsou založeny listiny svědčící o tom, že měřený úsek v Bohutíně byl označen informativní dopravní značkou IP 31a „Měření rychlosti“, přičemž žalobce – jak soud uvede ještě níže – nedoložil, že by k faktické realizaci této místní úpravy, která je dle názoru soudu dostatečným prostředkem pro splnění informační povinnosti dle § 24b odst. 2 zákona o silničním provozu dostačující, ve skutečnosti nedošlo.

32. Soud tedy dospěl k závěru, že ze správního spisu vyplývá, že podmínka dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii byla splněna. Ostatně soud se v minulosti již otázkou splnění informační povinnosti dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii ve vztahu k témuž měřenému úseku zabýval již např. v rozsudku ze dne 4. 8. 2022, č. j. 52 A 17/2021 – 36. S ohledem na listiny založené ve správním spisu již tehdy dospěl k závěru, že veřejnost byla prostřednictvím webových stránek města Příbram o zřízení automatického systému pořizujícího záznam rychlosti zpravena dostatečným způsobem.

33. Žalobní bod s ohledem na shora uvedené není důvodný. Splnění podmínky dle § 79a věty prvé zákona o silničním provozu 34. Žalobkyně dále namítá, že nebylo prokázáno, že měření rychlosti prováděla obecní policie, a naopak vyslovuje domněnku, že tak činilo město Příbram, které – jak z výše citovaného článku vyplývá – radar odkoupilo za 700 tisíc Kč a nadále ho také provozuje. Sama obec však dle § 79a měřit rychlost nesmí.

35. Dle § 79a zákona o silničním provozu platí, že „[z]a účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.“ 36. Z věty prvé citovaného ustanovení vyplývá, že rychlost na pozemních komunikacích může měřit policie a obecní policie. V nyní projednávané věci je zřejmé, že měření prováděla Městská policie Příbram, která v souladu s § 10 odst. 2 zákona o obecní policii podezření ze spáchání přestupku oznámila dne 27. 5. 2022 správnímu orgánu I. stupně (srov. č. l. 1/1 správního spisu). Vyvěrá–li pochybnost žalobkyně o tom, kdo ve skutečnosti v Bohutíně rychlost vozidel měřil, z výše uvedeného článku a v něm uvedených informací o odkupu radarů a jejich provozování městem Příbram, uvádí soud, že obecní policie je orgánem obce, který zřizuje a zrušuje obecní zastupitelstvo obecně závaznou vyhláškou (§ 1 odst. 1 zákona o obecní policii), a řídí ji starosta nebo jiný člen zastupitelstva obce pověřený zastupitelstvem obce (§ 3 odst. 1 zákona o obecní policii). Měří–li tedy rychlost na pozemních komunikacích obecní policie, de facto tak činí obec prostřednictvím jím zřízeného orgánu. Není tedy ani nic podezřelého na skutečnosti, že technické prostředky, jimiž je rychlost vozidel měřena, obec také vlastní a provozuje, neboť je to právě obec (na rozdíl od jejích orgánů), která jakožto veřejnoprávní korporace disponuje právní subjektivitou a může také vlastnit majetek. Žalobní bod je tedy nedůvodný. Splnění podmínky dle § 79a věty druhé zákona o silničním provozu 37. Konečně žalobkyně tvrdí, že nebyla splněna ani podmínka vyplývající z věty druhé výše citovaného § 79a zákona o silničním provozu. Konkrétně má za to, že při měření rychlosti nebyl splněn požadavek, který Policie ČR formulovala v Aktualizovaném vyjádření pro určení míst k měření rychlosti Městskou policií Příbram pro rok 2022 (srov. č. l. 7/1 a 7/2 správního spisu), totiž požadavek, že před začátkem měřeného úseku bude umístěna dopravní značka IP 31a „Měření rychlosti“, která označuje začátek úseku měření rychlosti jízdy obecní policií. V tomtéž dokumentu Policie ČR uvedla, že pokud nebudou podmínky pro měření rychlosti vozidel dodrženy, s měřením rychlosti nesouhlasí. Žalobkyně tvrdí, že se dopravní značení v místě nenachází.

38. K totožné odvolací námitce žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ve správním spisu je založená listina Stanovení místní úpravy provozu na silnici č. I/18. Na základě tohoto dokumentu mělo dojít k umístění dopravního značení požadovaného Policií ČR v Bohutíně v souvislosti s úsekovým měřením. S dopravním značením počítá rovněž technická dokumentace, která je součástí správního spisu. Žalovaný měl proto námitku, že měřený úsek nebyl označen dopravní značkou IP 31 a za vyvrácenou.

39. Soud předně podotýká, že zákonem č. 133/2011 Sb. byl z výše citovaného ustanovení § 79a zákona o silničním provozu vypuštěn odst. 2, dle kterého původně mohla obecní policie měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „Měření rychlosti“ a jehož konec je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „Konec měření rychlosti“. Po nabytí účinnosti zákona č. 133/2011 Sb. již měření rychlosti obecní policí není na označení úseku dopravní značkou vázáno. To však neznamená, že označení úseku dopravními značkami IP 31a a IP 31b nemůže požadovat Policie ČR, která určuje, kde může obecní policie rychlost měřit.

40. Soud uvádí, že z listin založených ve správním spisu skutečně vyplývá, že začátek úseku pozemní komunikace č. I/18 v Bohutíně, v němž Městská policie Příbram provádí měření rychlosti, měl být označen dopravní značkou IP 31a. Vyplývá to ze Stanovení místní úpravy provozu na silnici č. I/18 ze dne 9. 11. 2018, č. j. 140990/2018/KUSK–DOP/Pik (srov. č. l. 11/1 a 11/2 správního spisu), jímž Krajský úřad Středočeského kraje stanovil ve smyslu § 77 zákona o silničním provozu celkem dvě dopravní značky IP 31a u pozemní komunikace č. I/18 v Bohutíně (jednu ve směru na Příbram, jednu ve směru na Rožmitál pod Třemšínem). Dle tohoto dokumentu mělo k faktickému umístění dopravních značek v terénu dojít do 90 dnů od doručení tohoto stanovení. Součástí správního spisu je rovněž technická dokumentace vypracovaná v září roku 2018 společností GEMOS DOPRAVNÍ SYSTÉMY a.s. (srov. č. l. 12/1 – 12/7 správního spisu). Tato dokumentace poskytuje podrobný přehled o umisťovaných radarech, o profilu měřeného úseku, ale také o konkrétním místě, v němž měly být dopravní značky IP 31a zasazeny do terénu.

41. Žalobkyni dává soud zapravdu, namítá–li, že stanovení místní úpravy, na základě něhož mělo dojít k umístění dopravních značek v blízkosti pozemní komunikace, samo o sobě neposkytuje stoprocentní jistotu o tom, že k faktické realizaci místní úpravy skutečně došlo. Ostatně soudu jsou z vlastní činnosti známy případy, kdy navzdory formálnímu stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci ve smyslu § 77 zákona o silničním provozu k faktickému umístění dopravních značek v terénu v avizovaném termínu nedošlo, a ke stanovení místní úpravy tedy došlo toliko „na papíře“. Námitka žalobkyně o neexistenci dopravní značky IP 31a v daném místě – vzdor formálnímu stanovení místní úpravy – tedy není a priori nemyslitelná. Přesto soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobního bodu.

42. Soud považuje za vhodné na tomto místě předně připomenout, jakým způsobem je aplikována zásada oficiality v přestupkovém řízení. Tato zásada znamená, že důkazní břemeno tíží správní orgán. Avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Jakákoliv ničím nepodložená spekulativní námitka či hypotéza ze strany přestupce neznamená, že by správní orgán měl aplikovat tuto zásadu tak, že by provedl rozsáhlé dokazování za účelem v podstatě vyvrácení takových spekulativních námitek a hypotéz, tj. že by každé takové tvrzení musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35; a ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37). Založil–li správní orgán I. stupně do spisu výše identifikované dokumenty (stanovení místní úpravy spolu s technickou dokumentací vztahující se k měřenému úseku), bylo na žalobkyni, aby prokázala, že místní úprava nebyla ve skutečnosti ve stanoveném termínu realizována, tedy že blíže nezjištěný řidič jím provozovaného vozidla ve skutečnosti nebyl dopravní značkou IP 31a o měření rychlosti v inkriminovaném úseku obecní policií informován.

43. Soud je přitom názoru, že výše uvedený požadavek na prokázání absence dopravního značení v místě není v rozporu s tzv. negativní důkazní teorií, neboť v nyní projednávané věci poskytovaly do správního spisu založené podklady zcela přesnou informaci o tom, kde by se měly dopravní značky IP 31a nacházet. Jinými slovy, namítanou neexistenci místní úpravy bylo možné jednoduše prokázat typicky pořízením fotografie z místa a následným porovnáním fotografií, které jsou součástí technické dokumentace a do nichž zpracovatel dokumentace s použitím počítačového programu vizualizoval umísťované svislé dopravního značení. Nejde tedy o situaci, kdy by negativní důkazní skutečnost mohla být bez pochybností „prokázána pouze prokázáním“ komplementární pozitivní skutečnosti, tedy kdy by bylo po žalobkyni požadováno, aby učinila předmětem dokazování negativní skutečnost, jejíž prokazování by bylo v podstatě nemožné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 – 104, č. 951/2006 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10).

44. S ohledem na to, že součástí správního spisu jsou listiny nasvědčující tomu, že se dopravní značení IP 31a v přesně vymezeném místě u pozemní komunikace č. I/18 v Bohutíně nachází, bylo tedy dle názoru soudu na žalobkyni, aby prokázala opak. Protože však její námitka o absenci této informativní dopravní značky zůstala v rovině pouhého tvrzení, neunesla žalobkyně důkazní břemeno, které ji tížilo. I tento žalobní bod proto soud vyhodnotil jako nedůvodný. Nesouhlas žalobkyně a jejího právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů 45. V samém závěru žaloby projevila žalobkyně nesouhlas se zveřejňováním jejích osobních údajů a osobních údajů jejího (původního) zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhla naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že není tato argumentace směřována zdejšímu soudu, soud se jí nezabýval. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 46. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.