52 A 35/2016 - 110

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem, v právní věci žalobce: R.Š., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeném: Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 21.1.2016, č.j. 4808/2016/ODSH/8, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl ze dne 9.10.2015, čj. MěÚ Litomyšl 27430/2015, jimž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), když tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 22.6.2015 v 14:59 hod. v obci Němčice, na silnici č. II/358 (u domu č. p. 35), jako řidič vozidla tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky (spz) XY, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích (50 km/h) nejméně o 16 km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/h), neboť mu byla naměřena rychlost nejméně 66 km/h, čímž porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: V žalobním bodu označeném jako „pochybnosti o provedeném měření“ rozvinul žalobce rozsáhle své úvahy o svých pochybnostech, „zda měření rychlosti, jehož výstup správní orgány užily jako důkaz o žalobcově vině, proběhlo v souladu s návodem k obsluze“. K tomu již řízení správním orgánem I. stupně namítal, že měření bylo provedeno „v zatáčce“ chybí „rovnoběžná reference, podle které by bylo vozidlo ustavit“, navrhoval svědeckou výpověď obsluhy rychloměru, ze které by bylo zjištěno, jak bylo vozidlo skutečně „ustaveno“. Správní orgány poukázaly na návod k obsluze měřícího zařízení (RAMER10C) v případě chybného měření se snímek foceného vozidla neuloží i v případě nedodržení návodu k obsluze, avšak dle žalobce rychloměr toliko může měření vyhodnotit jako nesprávné a neuložit záznam o přestupku, nelze tedy dojít k jednoznačnému závěru o správně provedeném měření. Žalovaný se dopustil „deformace důkazů“, když z návodu k obsluze měřícího zařízení dovodil, že pokud je uložen záznam o přestupku, nemohlo být měřící vozidlo postaveno nesprávně. Opakoval své tvrzení o tom, že citovaná část návodu k obsluze hovoří toliko o možnosti rychloměru neuložit záznam o přestupku v případě, že toto měření vyhodnotí jako nesprávné. Nelze tak dovodit, že rychloměr vždy vyhodnotil v případě stacionárního měření toto jako nesprávné, pokud by měřící vozidlo „bylo nesprávně ustaveno“, nebo „pokud by bylo měření provedeno v rozporu s návodem k obsluze v zatáčce.“ Žalobce tak uzavřel, že správní orgány se s námitkami žalobce ohledně měření „v zatáčce“ a nesprávného ustavení měřícího vozidla řádně nevypořádaly, když vycházely z toho, že použitý rychloměr neuloží záznam o přestupku, je-li měření provedeno nesprávně. Tento předpoklad je však podle žalobce nesprávný. Řízení před správní orgány zatížila procesní vada spočívající „v opomenutém důkazu“, když správní orgány neprovedly žalobcem navržené důkazy pro nadbytečnost, toto dokazování by bylo způsobilé prokázat, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze. Měření rychlosti bylo provedeno s rozporu s návodem k obsluze, kdy nebylo měřeno v přímém úseku a dále „lze předpokládat, že měřící vozidlo nebylo ustaveno podélně s vozovkou.“ Prokázání nezbytnosti měření navrhl provést žalobce důkaz čtením návodu k obsluze, při jednání předloží odborné vyjádření, ze kterého vyplyne zakřivení daného úseku pozemní komunikace, k prokázání nezbytnosti ustavení měřícího vozidla podélně s vozovkou žalobce navrhuje provést jako důkaz čtení při jednání str. 71 návodu k obsluze. Vadou žalovaného rozhodnutí je to, že žalovaný zopakoval nezákonnosti z rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Odkaz žalovaného na rozsudek NSS sp. zn. 7As 39/2007 je nepřípadný, ten se týká skutečnosti, že z měření rychlosti příslušnými orgány má privilegované postavení mezi důkazními prostředky, avšak za předpokladu provedení důkazního prostředku v souladu s právními předpisy, tj. jen v případě, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Rovněž není aktuální odkaz žalovaného na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, čj. 61A 12/2015, podle něhož právní orgány ani soudy nemají povinnost prokazovat negativní skutečnosti, tj. že k chybnému měření nedošlo, protože v dané věci žalobce „předestřel“ konkrétní skutkové okolnosti zakládající důvodné pochybnosti o správnosti měření, tj. že místo měření bylo zvoleno nevhodně, nejedná se o přímý úsek, měřící vozidlo nemohlo být ustanoveno rovnoběžně s vozovkou, když v daném místě „zjevně chybí rovnoběžné reference.“ V dalším žalobním bodu označeném jako nepoužitelnost úředního záznamu žalobce namítl, že úřední záznam byl použit jako „klíčový důkaz“, odkaz žalovaného na příslušnou judikaturu týkající se úředních záznamů je nepřípadný, té se týká situace, kdy úřední záznam byl použit toliko jako podpůrná listina. To však není případ žalobce. Žalobce v dalším žalobním dobu označeném jako „zavinění“ namítl, že rozhodnutí o přestupku je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, z textu není zřejmé, jaké konkrétní míře nedbalosti žalobce údajný přestupek měl spáchat, zda ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé. V žalobním bodu označeném jako „sankce“ žalobce namítl, že výměra sankce je nezákonná a nepřezkoumatelná, když nezákonnost spočívá v nerespektování zákazu dvojího přičítání správním orgánem, kdy ten hodnotil v neprospěch žalobce skutečnost, že řidič Š. jízdou v obci při naměřené rychlosti 66 km/h po odečtu ohrožoval bezpečnost silničního provozu jako zájem společnosti chráněný zákonem, v němž spatřuje společenskou nebezpečnost z tohoto protiprávního jednání. Tato skutečnost je však již znakem skutkové podstaty daného přestupku a proto ji nelze hodnotit v neprospěch pachatele v rámci výměry sankce. Rovněž je rozhodnutí v této části nesrozumitelné, když není zřejmé, zda správní orgán zavinění hodnotil žalobci ve prospěch či neprospěch. Rovněž nebyl správní orgán oprávněn ohodnotit to, že žalobce má v evidenční kartě již deset záznamů, v nichž sedm se týká překročení rychlosti, došlo však již k zahlazení těchto záznamů. Ani výměra sankce není přezkoumatelná, není zřejmé, proč správní orgán uložil sankci právě polovinu zákonné sazby, při výměře sankce by měl správní orgán zahrnout do svých úvah i polehčující a přitěžující okolnosti. V dalším žalobním bodu označeném jako „neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách“ žalobce namítl, že odvolání žalovaného požádal, aby ji poučil o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost této osoby, této žádosti však žalovaný nevyhověl. Tato procesní vada měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, žalobce legitimně očekával, že mu informace o oprávněných úředních osobách budou poskytnuty před vydáním napadeného rozhodnutí, žalobce vyčkával s doplněním důvodů „zcela pochopitelně“ s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných osobách, k tomu rozvíjel své rozsáhlé úvahy týkající se jeho procesního postupu. Žalobce odkázal na judikaturu NSS o tom, že ustanovení počtu bodů registru řidičů je trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6, respektive čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tedy ve výroku rozhodnutí o přestupku, že měl být uveden i bodový postih v rámci ustanovení o sankci. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Krajský soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS, „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samo o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správního orgánu o existenci viny žalobce. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchaném přestupku, osvědčení zasahujících policistů pro užívání měřícího zařízení, ověřovací list měřícího zařízení a záznam průběhu měření včetně fotodokumentace, což jsou dostatečné důkazní prostředky k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3 As 9/2013-35). V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (§ 3, § 50 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a potažmo i z rozhodnutí žalovaného, přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno a prokázáno, přičemž správní orgány při rozhodování o vině žalobce nevycházely pouze z oznámení policie ČR o přestupku, ale ze stěžejních podkladů pro vydání tohoto rozhodnutí, tj. z fotodokumentace získané měřícím zařízením a dále z platného ověřovacího listu tohoto měřícího zařízení. Přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno, což vyplývá z pořízené zcela jasné fotodokumentace žalobcem řízeného vozidla, když po zastavení tohoto vozidla byl žalobce jako jeho řidič ztotožněn. Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlost (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Pokud podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci jeho viny. Stěžejním důkazem svědčícím o této vině je v případě uvedeného přestupku vždy záznam o změření vozidla řízeného přestupcem a dále i existence podkladů ověření funkčnosti tohoto měřícího zařízení. Pro věc tedy je klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. V daném případě měřící zařízení, o jehož identitě nebyla žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (srov. zákonný požadavek § 11 odst. 1 zákona o metrologii). Uvedené podklady tak postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný – žalobce dopustil přestupku spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlost (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, a obdobně i rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j 3As 9/2013-35). Námitky žalobce obsažené v jednotlivých žalobních bodech jsou pouze účelového charakteru, a to z následujících důvodů: Jak vyplývá ze správního spisu, v projednávané věci zastupoval žalobce zmocněnec Ing. M. J., který již před správním orgánem I. stupně zpochybňoval to, že byl v dané věci dodržen návod k měřícímu zařízení – radarový měřič RAMER10C, který byl instalován ve služebním vozidle policie Škoda Octavia. Měření bylo dle jeho tvrzení provedeno v zatáčce, tento zmocněnec žalobce navrhoval provést ohledání místa měření za přítomnosti obsluhy měřícího zařízení, navrhoval provést výslech svědků – policistů, aby bylo zjištěno, „jak bylo vozidlo zastaveno“. Tyto návrhy na doplnění dokazování považoval správní orgán I. stupně a potažmo i žalovaný za nadbytečné. Oba správní orgány tudíž vycházely z tzv. automatické funkce tohoto měřícího zařízení, ze které vyplývá, že v případě jakékoliv chyby se snímek foceného vozidla neuloží, a to již v případě, „že by obsluha rychloměru jakýmkoliv způsobem nedodržela návod k obsluze, tehdy by rychlost projíždějící vozidla nebyla vůbec zachycena.“ (srov. rozhodnutí správního orgánu I. stupně str. 3, odst. 3). Zároveň správní orgán konstatoval, že z návodu k obsluze měřícího zařízení nevyplývá, že by měření nemohlo být provedeno v zatáčce. Protože žalobce zopakoval své námitky i v odvolání, tak i žalovaný se otázkou správnosti měření zabýval a vycházel z návodu k obsluze měřícího zařízení (list č. 19 spisu), kde v části v návodu k obsluze k měřícímu zařízení, která zahrnuje bod „zásady pro měření RAMER10C“ přímo uvádí následující závěr: „Měření za jízdy pomocí radaru se neliší od měření z místa. Nastavení parametrů je shodné jako při měření z místa. Měřič RAMER10C si provádí korekci podle vlastní rychlosti automaticky a vždy zobrazí jen skutečnou rychlost měřeného vozidla. Měřit je možné jak vozidla v protisměru tak i předjíždějící vozidla. V případě měření rychlosti předjíždějících vozidel musí být rozdíl mezi měřicím a měřeným vozidlem cca 20km/h. Při měření za jízdy je důležité dodržovat konstantní rychlost měřicího vozidla a neměnit prudce směr jízdy. Měřič při nesprávném způsobu jízdy měřicího vozidla může měření vyhodnotit jako nesprávné a neuloží záznam o přestupku.“ Z výše uvedené části návodu k obsluze žalovaný dospěl k závěru, že „i když je rychlost měřena z místa nebo za jízdy, při nesprávném postavení při způsobu jízdy či stání na místě je měření anulováno a neuloží se záznam o přestupku.“ S tímto závěrem se krajský soud zcela ztotožňuje, když uvedená část návodu k obsluze skutečně svědčí o tzv. automatické funkci měřícího zařízení RAMER10C. Nejvyšší správní soud již konstantně judikuje, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16.1.2013, čj. 3As 82/2012-27, dále pak rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1As 83/2013-62). Základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je to, že měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoliv chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde k automaticky k vypnutí přístroje, tedy že pokud není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřicím zařízením zaznamenaná vůbec není. Z uvedené tzv. automatické funkce měřícího zařízení tak nepochybně vyplývá, že zcela nerozhodné, zda bylo měřeno „v zatáčce“, či přístroj byl správně „ustaven“ (žalobce však tato svá tvrzení nemá ničím podložené, když ani z fotodokumentace nevyplývá, že by skutečně „v zatáčce“ bylo měřeno, neuvádí žádný konkrétní důkaz o tom, že by policisté špatně přístroj „ustavili“, tj. připravili k měření, přičemž důkazní břemeno, jak soud dále uvede, tíží v tomto směru žalobce, nikoliv správní orgány), když podstatné je to, že stěžejní je automatická funkce tohoto přístroje, která by v případě závažných pochybení obsluhy měřicího zařízení měla jediný následek, a to skutečnost, že by nebyl uložen záznam o přestupku (v návodu k obsluze ve větě „měřič při nesprávném způsobu jízdy měřicího vozidla může měření vyhodnotit jako nesprávné a neuloží záznam o přestupku“ je sice použito slovo „může“, avšak celkový smysl této věty je třeba účelově nehledat pouze v tomto slově, ale i v celé této větě, na jejichž konci je jednoznačný závěr o tom, že by v takovém případě měřič „neuložil“ záznam o přestupku, tedy žádný výsledek z tohoto měření by zaznamenán vůbec nebyl). A tím se žalobce zcela účelově snažil žalobě zpochybnit zmíněný závěr o automatické funkci zmíněného měřicího přístroje. Pokud se týče tvrzení žalobce o nesprávnosti argumentací žalovaného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové čj. 61A 12/2015 o tom, že správní orgány ani soudy nemají povinnost prokazovat negativní skutečnosti, totiž, že k „chybnému měření nedošlo“, tak je sice pravdou, že takový závěr neplatí v případě, kdy „přestupce předestře konkrétní skutkové okolnosti, které zakládají důvodné pochybnosti o správnosti měření“, to se však k dané věci žalobci nepodařilo, když, jak správně žalovaný uvedl v žalovaném rozhodnutí, „většinu jeho námitek uvedených v odvolání nelze považovat jinak než za zcela teoretické spekulace“, přičemž „co se týče nesprávného měření, je nutno uvést, že obviněný není znalcem v příslušném oboru.“ K tomu soud uvádí následující skutečnosti: Zásada oficiality v přestupkovém řízení znamená, že minimálně důkazní břemeno je sice na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. K tomu NSS uvedl, že „názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo k zcela absurdním situacím“ (srov. § 52 správního řádu a rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Uvedené pochybnosti o správnosti provedeného měření vznesl zmocněnec Ing. M. J., a to již v řízení před správním orgánem I. stupně (měření v zatáčce, nesprávné ustavení nebo pochybnosti o správném ustavení měřicího přístroje, navržení výslechu policistů, místního ohledání atd.), přičemž tento zmocněnec patří k obstrukčně a účelově jednajícím zmocněncům přestupců, kteří jsou v soudním řízení zastupování advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, a to „nikoliv náhodou“ (k tomu blíže srov. rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, čj. 10As 203/2014-47, ze dne 31.10.2014, čj. 8As 119/2014-34, ze dne 16.7.2015, čj. 4As 63/2015-52 atd. dále např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.7.2014, čj. 30A 38/2014-45; ke zmíněnému advokátovi srov. např. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, čj. 9As 162/2014-31). K účelové a obstrukční strategii použité tímto zmocněncem a obhajované následně zmíněným advokátem, známé z rozhodovací činnosti nejen tohoto soudu, patří vznášení účelových námitek týkajících se údajného nedodržení návodu k obsluze měřících zařízení určených k měření rychlosti motorových vozidel. Tito zmocněnci a následně i zmíněný advokát totiž zastávají názor, že pokud v průběhu správního řízení či soudního řízení uvedou jakoukoliv pochybnost o nedodržení k návodu k obsluze, pak v takovém případě, že správní orgány a potažmo soud jsou povinny přistoupit najít účelovou strategii, jejímž cílem je pouze prodloužit dobu trvání přestupkového řízení s cílem prekluze od povinnosti žalobce za přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Tomu odpovídá i představa o tom, že řízení před správním orgánem měl být prováděn důkaz tímto návodem k obsluze, měli být vyslýcháni policisté, kteří prováděli měření, kdy zmocněnec žalobce by v podstatě „zkoušel“ tyto policisty ze znalosti návodu a jakoukoliv pochybnost by pak použil za účelem, aby přestupce nebyl za své protiprávní jednání po zásluze potrestán. Žalobce si však neuvědomil (resp. jeho zmocněnec a potažmo zástupce v tomto soudním řízení), že pokud žalobce zpochybnil zmíněnou automatickou funkci měřícího zařízení a vznesl zmíněné pochybnosti o provedeném měření (které zmocněnec Ing. J. v rámci účelové a obstrukční strategie uvádí s různými obměnami v podstatě stejným způsobem v každém obdobném přestupkovém řízení i v jiných přestupkových věcech), tak je to žalobce, koho v takovém případě tíží zmíněné důkazní břemeno. Žalovaný správně vycházel ze závěru podepsaného soudu (rozsudek čj. 61A 12/2015), podle něhož správní orgány ani soudy nemají povinnost prokazovat negativní skutečnost, totiž že k chybnému měření nedošlo, přičemž „takovou procesní obranu totiž nelze zaměňovat s procesním postupem, kdy přestupce předestře konkrétní skutkové okolnosti, které zakládají důvodné pochybnosti o správnosti měření“. V dané věci však žalobce, resp. jeho zmocněnec a potažmo zástupce v tomto soudním řízení zůstali v rovině ničím nepodložených pochybností, když „nepředestřeli“ konkrétní skutkové okolnosti, které by vůbec byli schopni založit důvodné pochybnosti o správnosti měření. Jejich pochybnosti jsou pouhá spekulativní „podezření“, že měření nebylo prováděno správně, přičemž oni sami navrhují, aby bylo prováděno rozsáhlé dokazování za účelem zjištění, zda k chybnému měření nedošlo. Například k jejich spekulativní úvaze o údajném chybném nastavení měřicího zařízení neuvedli žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by byla schopna sama o sobě bez dalšího založit důvodnou pochybnost o správnosti měření, ostatně přece žalobce u zmíněného „ustavení“ zmíněného přístroje vůbec nebyl, proto taková pochybnost je pouze ničím nepodloženým spekulativním podezřením, nikoliv takovou konkrétní skutkovou okolností zakládající důvodnou pochybnost o správnosti měření. To, že žalobě přiložil žalobce část návodu k obsluze, obsahující údaje o požadavcích na provádění měření, prokazuje jen, jaké jsou tyto technické údaje týkajících se těchto požadavků (doporučené hodnoty bočního odstupu od měřených vozidel, minimální délka přímého úseku, rádius zakřivení vozovky atd.), avšak žalobce neuvádí žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by zakládala důvodnou pochybnost o správnosti měření, tj. že tyto údaje skutečně nebyly dodrženy. On se naopak dožaduje toho, aby pouhá jeho ničím nepodložená představa o nedodržení těchto údajů, účelově vznesená, byla vyvrácena za pomoci dalšího dokazování, tj. výslechu policistů, ohledání na místě samém atd. K tomu by však musel uvést žalobce konkrétní údaje svědčící nejenom o tom, že tyto hodnoty nebyly dodrženy, ale že v důsledku toho mělo nedodržení těchto hodnot skutečně vliv na výsledek měření. Toto se však žalobci nemůže podařit vzhledem k již uvedené automatické funkci přístroje, protože pokud by došlo k nedodržení návodu k obsluze v takové míře, že by to mělo a mohlo mít vliv na výsledek měření, tak by se záznam vůbec „neuložil“, jak ostatně vyplývá i z části návodu k obsluze citované v žalovaném rozhodnutí (srov. str. 3 žalovaného rozhodnutí). Navíc jeho tvrzení o měření „v zatáčce“ je stejného charakteru, když toto své ničím nepodložené tvrzení nedokládá (viz zmíněné důkazní břemeno) žádným relevantním podkladem. Podle samotným žalobcem, resp. jeho zástupcem, předloženým návodem k obsluze, resp. jeho částí, se jedná o zatáčku, pokud „rádius zakřivení vozovky R < 1600 m“. Žalobce ničím nedokládá, že by se o takový případ jednalo, pouze se domáhá toho, aby jeho spekulativní úvaha byla ověřována za pomoci správním orgánem či potažmo soudem prováděného dokazování, tedy v podstatě se domáhá toho, aby tímto dokazováním bylo ověřeno a zjištěno, že v zatáčce nebylo měřeno. V takovém případě se tedy skutečně z jeho strany jedná o pochybení v názoru na správnost závěru žalovaného o tom, že správní orgány ani soudy nemají povinnosti prokazovat negativní skutečnosti, totiž že k chybnému měření nedošlo. Žalobce totiž nepředestřel konkrétní skutkové okolnosti, které zakládají důvodné pochybnosti o správnosti měření. Kdyby tomu tak nebylo, tak by musela být v přestupkovém řízení dle představ zástupce žalobce požadující provádění dokazování i u soudu, tedy i v soudním řízení, prověřována jakékoliv účelově vznesené pochybnost o správnosti měření, tady např. případné tvrzení o dalších pochybnostech týkajících se nedodržení návodu k obsluze měřícího zařízení, které, jak je podepsanému soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, také hojně advokát zastupující žalobce v těchto přestupkových věcech Mgr. Topol a potažmo stále stejní zmocněnci žalobců v přestupkových řízeních (zejména ing. J.) uplatňují (např. že policejní vozidlo provádějící měření zřejmě nemělo příslušný druh pneumatik pro dané roční období, že mohlo mít správně nenahuštěné pneumatiky, že měřící zařízení nebylo řádně ustaveno, že dopravní značení omezující rychlost v místě měření bylo umístěno dodatečně po měření atd.). Pokud by správní orgány či soudy naivně přistoupily na tuto účelovou a obstrukční strategii, tak by ad absurdum musely prověřovat jakékoliv účelově vznesené pochybnosti týkající se měření rychlosti, např. by pak musely prověřovat obdobné další možné takové pochybnosti o tom, zda vůbec policisté byli v době provádění měření střízliví, zda dokonce nezfalšovali výstup z měření apod. Ostatně již i Ústavní soud se k námitkám zpochybňujících funkci měřícího zařízení vyjádřil takto: „Rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“( srov. rozh. II.ÚS 1050/15 z 31.5.2016). Zmocněnci žalobce a potažmo jeho zástupci se jednalo pouze o to, aby vyvolal účelové pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, se kterým by se správní orgán či potažmo soud ztotožnil. O tom svědčí jeho další účelové námitky, kterými se tento žalobní bod jen „hemží“. Například žalobce tvrdí, že byl změřen v módu stání, pro které návod k obsluze stanoví diametrálně odlišné požadavky (žalobce neříká, jakéže jsou to odlišné požadavky), argumentuje nesprávným odkazem žalovaného na citovanou část návodu k obsluze, neboť se jedná dle názoru žalobce resp. jeho zástupce, o jeho část týkající se „zásad pro měření za jízdy“. Při tom jím samotným citovaná věta „jinými slovy, i když je rychlost měřena z místa nebo za jízdy, při nesprávném postavení, při způsobu jízdy či stání na místě je měření anulováno a neuloží se záznam o přestupku“ je s tímto jeho závěrem zcela v rozporu, když tato citovaná část návodu k obsluze aplikovaná žalovaným se nevztahuje pouze k měření za jízdy. Avšak i kdyby se žalobci podařilo uplatnit námitky, které by skutečně byly podloženy důkazy o „měření v zatáčce“ či o špatném nastavení měřicího zařízení, tak by úspěšnost takových námitek byla znemožněna výše zmíněnou automatickou funkcí měřicího zařízení daného typu, tj. kdyby nebyl návod k obsluze dodržen takovým způsobem, který by ovlivnil správnost měření, tak by se neuložil záznam o přestupku (srov. již výše zmíněná argumentace a žalovaným citovaná část návodu k obsluze). Správní orgány a potažmo i soud dospěly tak k závěru, že nebylo třeba provádět další dokazování, skutkový stav byl spolehlivě na základě zmíněných podkladů zjištěn, v dané věci se proto nemohlo jednat o žádnou „deformaci důkazů“. Není pravdou, že by se správní orgány s námitkami žalobce ohledně „měření v zatáčce a nesprávného ustavení měřicího vozidla“ řádně nevypořádaly, když v dané věci bylo podstatná zmíněná automatická funkce použitého měřicího zařízení. Ostatně i s žalobcem předložené části návodu k obsluze měřicího zařízení vyplývá, že se jedná o doporučení údajů a hodnot provádění měření na základě, např. úsek, ve kterém se bude měření provádět „by měl být“ ve směru jízdy přímým v délce, která je závislá na bočním odstupu měřiče od středu měřeného jízdního pruhu, dále hodnoty bočního odstupu od měřených vozidel a délky přímého úseku jsou jako doporučené hodnoty, nikoliv jako výlučně jediné hodnoty, rovněž z další části týkající se měření v zatáčce nevyplývá, že by takové měření nebylo dovoleno (což ostatně konstatoval již správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí), kdy není dovoleno pouze měření na vnějším okraji zatáčky. Krajský soud tedy uzavřel, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, domáhal se v podstatě provádění dokazování za účelem zjištění, zda v dané věci nedošlo k chybnému měření, k tomu uváděl své obvyklé a tradiční účelové a spekulativní hypotetické představy (měření v zatáčce vyvozuje pouze z fotografie, ani tomu nelze dát za pravdu, když z fotodokumentace takový závěr nevyplývá, rovněž pouze podezírá policisty z nesprávného ustavení, tj. nastavení měřicího zařízení atd.). Rozhodující je však výše zmíněná automatická funkce daného měřicího zařízení. Ostatně o spekulativnosti úvah žalobce, resp. jeho účelových podezření z nedodržení návodu k obsluze, kdy tyto pochybnosti nelze považovat za konkrétní skutkové okolnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o správnosti měření, svědčí i samotné toto tvrzení v žalobě: „…měření rychlosti skutečně nepochybně bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, a to jednat z toho důvodu, že nebylo měřeno v přímém úseku, a dále lze předpokládat, že měřicí vozidlo nebylo ustaveno podélně s vozovkou“. Žalobce tedy předpokládá, tedy pouze uvádí své dohady (tj. pouze se jedná o účelová tvrzení), bez označení konkrétních podkladů svědčících o důvodnosti takových pochybností, že vozidlo nebylo měřeno v přímém úseku a že nebylo ustaveno podélně s vozovkou. Ostatně nesprávnost představy žalobce o zjišťování důkazů o žalobcově vině svědčí již obsah žaloby bodu 2), kdy žalobce existenci důvodné pochybnosti spatřuje ve vztahu ke správnosti provedeného měření pouze v tom, zda měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze. To však není účelem řízení o přestupku, když toto řízení není jakousi inventurou dodržení návodu k obsluze. Ostatně sám návod k obsluze nikde neobsahuje to, že by v důsledku nedodržení návodu k obsluze z hlediska žalobcem uváděných pochybností (měření v zatáčce, ustavení přístroje, atd.) neproběhlo měření správně, naopak z návodu k obsluze vyplývá, že když by došlo k jeho nedodržení rozsahu majícím vliv na výsledku měření, takže by z tohoto měření měřící zařízení záznam z měření vůbec neuložilo (srov. již výše uvedená argumentace soudu). Krajský soud se tak ztotožnil s názorem žalovaného, že v dané věci nebylo třeba provádět žádné další dokazování, v dané věci se nejedná o žádnou vadu žalovaného rozhodnutí, když žalovaný potvrdil zcela zákonné rozhodnutí I. stupně a správně vypořádal námitky žalobce, které zopakoval žalobce, resp. jeho zmocněnec z řízení před správním orgánem I. stupně i následně v odvolání. Na uvedených závěrech nemění ani nic odkaz žalovaného na rozsudek NSS sp. zn. 7As 39/2007, když hodnocení soudu ve vztahu k důkazním prostředkům je zcela odlišné od žalobce, protože dle názoru krajského soudu důkazní prostředky byly provedeny v souladu s právními předpisy. Rovněž je nepřípadný odkaz žalobce na zákon o metrologii, kdy podle názoru žalobce v daném případě existence ověření z ověřovacího listu „použitému rychloměru svědčí pouze v případě, že je měření prováděno v souladu s návodem k obsluze“. Žalobce neuvedl v žalobě žádnou důvodnou konkrétní skutkovou okolnosti, ze které by vyplývalo, že by návod k obsluze dodržen nebyl, jedná se, jak soud již výše uvedl, pouze o účelové představy žalobce, kterými chtěl pouze se pokusit zmocněnec žalobce a posléze zástupce žalobce v žalobě vzbudit u správních orgánů a u soudu pochybnost o výsledcích měření, to se mu však vůbec nepodařilo (ostatně tak jak je tomu v drtivé většině jeho námitek i v obdobných řízeních v jiných přestupkových věcech). Žalobní bod obsahující námitky o pochybnostech o provedeném měření nebyl důvodný. Ani zbývající žalobní body neshledal krajský soud důvodnými. Žalobce se mýlí v tom, že správní orgán podle jeho názoru aplikoval rozsudek NSS ze dne 26.1.2015, sp. zn. 8As 109/2014, který je dle jeho názoru pro danou věc „nepřípadný“. Žalobce totiž vychází ze zcela chybného předpokladu, že totiž úřední záznam v dané věci byl klíčovým důkazem. Z konstantní soudní judikatury NSS vyplývá, že když z dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchání přestupku, osvědčení zasahujících policistů pro užívání měřicího zařízení, ověřovací list měřicího zařízení a záznam průběhu měření vč. fotodokumentace, takto jsou vše „dostatečné důkazní prostředky k objasnění skutkového stavu věci“ (srov. např. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Žalobce účelově přehlédl, že úřední záznam v dané věci nebyl jediným použitým důkazním prostředkem, kdy pouze v případě použití úředního záznamu jako jediného důkazního prostředku není toto přípustné (srov. rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, čj. 1As 96/2008-115). Pro zákonnost výroku žalovaného rozhodnutí je v dané věci podstatné, že v něm byl žalobce uznán vinným „ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona o provozu na pozemních komunikacích“, přičemž výše zmíněným jednáním, tj. překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci dle rozhodnutí o přestupku „tímto porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích a dopustil se tak jednání minimálně ve formě nedbalosti nevědomé.“ To pro zákonnost žalovaného rozhodnutí plně postačuje a rozhodnutí o přestupku neshledává krajský soud nepřezkoumatelný, jak tvrdí žalobce v dalším žalobním bodu označeném jako „zavinění“. Pro odpovědnost za tento přestupek plně postačuje, že pro jeho spáchání stačí existence nedbalosti nevědomé a zjišťování toto, zda se jednalo o nedbalost vědomou, je nadbytečné. Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že by „výměra sankce v rozhodnutí I. stupně byla nezákonná a nepřezkoumatelná“. Skutečnost, že správní orgán konstatoval, v této části rozhodnutí znak skutkové podstaty daného přestupku ještě automaticky bez dalšího neznamená, že nerespektoval „zákaz dvojího přičítání“. Odůvodnění uloženého z druhu a výměry sankce nepovažuje zároveň krajský soud za nesrozumitelné, kdy následně citované odůvodnění považuje krajský soud za zcela dostatečné: Při uložení druhu sankce a její výměry správní orgán plně vycházel jednak ze závažnosti přestupku na úseku bezpečnosti silničního provozu, kdy řidič Š. jízdou v obci při naměřené rychlosti 66 km/hod. po odečtu, ohrožoval bezpečnost silničního provozu jako zájem společnosti chráněný zákonem, v čemž spatřuje společenskou nebezpečnost tohoto protiprávního jednání, přihlédl k míře zavinění přestupku z nedbalosti, kdy řidič nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci, přestože měl a mohl vědět, jakou rychlostí v uvedeném úseku smí jet, tedy měl vědět, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, a vozidlo řídil rychlostí o 16 km/hod. vyšší než dovolenou, přihlédl k následkům, kterým je ohrožení bezpečnosti silničního provozu jako zájmu společnosti. Správní orgán dále přihlédl k osobě obviněného, který řidičské oprávnění sk. B vlastní od r. 1997 a v evidenční kartě řidiče má 10 záznamů, z nichž 7 se týká překročení rychlosti. Zákaz řízení motorových vozidel mu uložen nebyl. Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněného, pokud se týká překročení rychlosti, není ojedinělé, naopak u obviněného se jedná o opakované porušení zákona. Vzhledem k výše uvedenému správní orgán obviněnému za spáchané jednání uložil s ohledem na četnost přestupků týkajících se překročení rychlosti v minulosti, sankci pokuty při středu zákonné sazby, a zároveň předpokládá, že obviněný se ze svého jednání poučí a sankce pokuty bude pro obviněného dostatečným ponaučením do budoucna. Pokud žalobce žalobě tvrdí, že správní orgán hodnotil žalobci v neprospěch to, že v evidenční kartě má 10 záznamů, z nichž 7 se týká překročení rychlosti a namítl, že „správní orgán nebyl oprávněn tyto záznamy hodnotit, neboť již došlo k jejich zahlazení“, tak toto své tvrzení žalobce uvádí pouze v obecné formě, bez skutkových a právních důvodů vztahujících se k tomuto tvrzení (žalobní bod tak k této části je koncipován zcela obecně, když podle ust. § 71 odst. 1 písm. d/ musí být z žalobního bodu patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné). Ostatně „čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji může správní soud přistoupit a posuzovat jej“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24.8.2010, čj. 4As 3/2008-78). Soudní řízení o žalobě ve správním soudnictví není pokračováním správního řízení, přičemž k pouhému tvrzení žalobce v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bez uvedení skutkových a právních důvodů pro toto tvrzení nemůže soud za žalobce „domýšlet další argumenty“ (srov. rozsudek NSS ze dne 6.10.2015, čj. 6Ads 9/2015-31), když „není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24.8.2010, čj. 4AS 3/2008-78). Avšak i kdyby došlo k zahlazení předchozích záznamů v evidenční kartě žalobce jako řidiče (což žalobce nějak blíže nespecifikuje a neuvádí k tomu skutkovou a právní argumentaci, tedy uvedené zahlazení není nějak prokázáno), tak by pro uložení předmětné sankce plně postačovala skutečnost uvedená i ve výše citované části rozhodnutí o přestupku, tedy skutečnost, že „řidič Š. jízdou v obci při naměřené rychlosti 66 km/hod. po odečtu ohrožoval bezpečnost silničního provozu jako zájem společnosti chráněným zákonem, v čemž spatřuje společenskou nebezpečnost tohoto protiprávního jednání“. Tvrzení žalobce o tom, že by odůvodnění výměry sankce mělo obsahovat úvahy správního orgánu o poměru polehčujících a přitěžujících okolností je vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná v podstatě o bagatelní výši sankce (2.000 Kč), tak nelze mít přehnané nároky na odůvodnění rozhodnutí o přestupku, které nelze automaticky ztotožňovat s rozhodnutími v trestních věcech, přestože i přestupky patří do kategorie trestního obvinění. Pro zákonnost odůvodnění sankce plně postačovalo to, co je uvedeno ve výše citované části rozhodnutí o přestupku. Je pravdou, že institut zahlazení odsouzení trestního zákoník z roku 2009 obsahuje, resp. obsahuje zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jakoby nebyl odsouzen, přičemž je nutno analogicky ji aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 3.5.2013, čj. 60A 1/2013-49, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912). Správní orgán je tak v řízení o přestupku v případě, kdy hodnotí jako přitěžující okolnost z předchozího přestupkového jednání, kdy byl uznán vinným předchozím pravomocným rozhodnutím o přestupku za takové jednání, povinen přihlédnout k tomu, že již tento předchozí přestupek byl zahlazen (srov. žalobcem citovaný rozsudek NSS ze dne 28.2.2011, čj. 8As 82/2010-55). K tomuto zahlazení však není povinen správní orgán přihlédnout kdykoliv, ale pouze v případě, kdy jsou splněny podmínky pro aplikaci institutu zahlazení. Tak tomu je podle již zmíněného judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.5.2013, čj. 60A 1/2013-49 (srov. zejména právní věta II. zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912) tehdy, „pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu jednoho roku po výkonu sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení (analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e/ trestního zákoníku z roku 2009) hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupku nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Podle cit. judikátu naopak však v případě, že uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly, tak „správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za nichž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)“ – srov. věta III. v zmíněném judikátu NSS. V dané věci, protože uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly (ze správního spisu a ani z žalovaného rozhodnutí nevyplývá, že by žalobci byl uložen zákaz činnosti spočívající zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán), tak správní orgány byly oprávněny naopak přihlédnout k tomuto předchozímu přestupkovému jednání jako k přitěžující okolnosti. Jistě lze přisvědčit žalobci, že účastník řízení má mít právo být informován v průběhu správního řízení o úřední osobě, která je oprávněna v řízení rozhodovat, a to za účelem vznesení případné námitky podjatosti. Toto právo však není samoúčelné, a pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení na základě žádosti údaj o úřední osobě, tak takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a nemůže být vždy automaticky důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí soudem z důvodu vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách). Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15). V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě vyřizující, resp. rozhodující o odvolání žalobce, by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, když by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci v jeho tvrzení v žalobě skutečně vznikly pochybnosti o nepodjatosti této osoby. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v žalobě tak pouze namítal, že nebyl dodržen uvedený postup, tj. že mu údaj o této úřední osobě nebyl sdělen v průběhu odvolacího řízení, avšak žalobce neuvedl, že vůči této osobě skutečně on sám má pochybnosti o její nepodjatosti, a určitě by uvedl i důvody, které by v jeho případě sdělením této oprávněné úřední osoby, vedly k podání námitky podjatosti. To však žalobce neučinil, čili vůbec v žalobě netvrdil, že by takovou námitku podjatosti v odvolacím řízení podal a neuvedl žádný údaj o tom, že by vůči této konkrétní úřední osobě měl nějaké výhrady z hlediska její nepodjatosti. V takovém případě neinformování žalobce o této úřední osobě bylo jen formálním pochybením, které nemohlo mít vliv na porušení práv žalobce, když žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, tj. na právu namítat podjatost této osoby, neboť žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by tohoto práva skutečně v řízení mohl využít, tj. že měl skutečně důvody pro podání námitky podjatosti, žalobce vůbec v žalobě ani neuvedl, když jistě kdyby tomu bylo naopak, tak by své výhrady týkající se nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalobce v žalobě uvedl. Proto soud dospěl k závěru, že za takové situace by byl výrok žalovaného rozhodnutí stejný, i kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46). Podle platné právní úpravy není obsahem rozhodnutí o přestupku stanovení počtu bodů v registru řidičů, to je předmětem zcela jiného řízení, ne řízení přestupkového. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích není uvedeno, že by součástí druhu a výměru sankce měl být i údaj o stanovení počtu bodů v registru řidičů, když v přestupkovém řízení lze udělovat sankci za přestupek jen v dané věci podle zákona o přestupcích, který se v záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle zákona o silničním provozu netýká. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Žalobce nebyl v řízení úspěšný, neměl právo na náhradu nákladů řízení, úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady v řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení