52 A 39/2016 - 127

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: T.M., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.2.2016, č.j. KrÚ 11881/2016/ODSH/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16.11.2015, č.j. OSA/P-5370/14-D/62, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky Volkswagen, registrační značky vozidla XY, v rozporu s ust. § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně tím, že dne 21.3.2014, v době minimálně od 9:43 hod. do 9:48 hod., v ulici K Polabinám (před poliklinikou) v Pardubicích nezjištěný řidič nerespektoval s uvedeným vozidlem dopravní značku IP 13c – „Parkoviště s parkovacím automatem,“ a stál zde bez úhrady parkovacího poplatku/bez viditelně umístěného platného dokladu o úhradě tohoto poplatku, čímž se nezjištěný řidič uvedeného vozidla dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť porušil ust. § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Za spáchaný správní delikt byla žalobci podle ust. § 125f odst. 3, v návaznosti na ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále podle ust. § 79 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou o přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podanou podle části třetí, hlavy II., dílu 1. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), přičemž žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žalobní body: Žalobce namítá, že výzva podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterou učinil správní orgán I stupně ve vztahu k žalobci, jako provozovali vozidla, nesplňovala požadavky § 10 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, nýbrž obsahovala prosté poučení o možnosti sdělit totožnost řidiče vozidla, nikoliv autoritativní stanovení jeho povinnosti. Žalobce má tak zato, že tato výzva nesplňovala požadavky ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a správní orgán I. stupně byl nadále povinen šetřit přestupek řidiče. Tedy žalobce má za to, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu vydáním příkazu, který byl žalobci doručen dne 20.2.2015, v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jestliže žalobce na výzvu nereagoval, což potvrzuje, pak měl dle něj správní orgán I. stupně pokračovat v šetření přestupku, např. vyzvat žalobce k podání vysvětlení, aby takový postup byl v souladu s ust. § 125h odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Naproti tomu správní orgán I. stupně věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), přičemž tento postup byl dle žalobce předčasný. K tomu žalobce ještě uvedl, že pokud by jej správní orgán vyzval řádně, totožnost řidiče vozidla by sdělil. Žalobce tedy shledává nezákonný postup správního orgánu I. stupně, a tudíž i nezákonnost žalovaného, který rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Předvoláním ze dne 5.3.2015 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání a dále byl poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, a to údajně ve lhůtě do 5 dnů od provedení dokazování mimo ústní jednání. Žalobce tvrdí, že ačkoliv se ústního jednání neúčastnil, důvodně očekával další vyrozumění ohledně provádění dokazování mimo ústní jednání. K tomu však nedošlo, ve věci bylo následně již vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K odvolání žalobce však žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil, přičemž správní orgán I stupně žalobce opět vyrozuměl podle § 36 odst. 3 správního řádu, avšak žalobce tvrdí, že nebyl poučen o tom, že má právo se dokazování účastnit. Dokazování tak bylo provedeno bez osobní účasti žalobce, přičemž seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí považuje žalobce za nedostačující. V uvedeném procesním postupu spatřuje žalobce porušení jeho práva na spravedlivý proces, když nebylo nařízeno ústní jednání a dále byla porušena zásada bezprostřednosti, nebylo-li dokazování prováděno v přítomnosti žalobce. Žalobce odkázal na ust. § 51 odst. 2 správního řádu a dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č.j. 57A 51/2014-34 ze dne 20.7.2015 (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), v němž krajský soud dovodil, že provedení důkazů lze provést pouze v přítomnosti žalobce, a to buď při jednání, nebo mimo jednání podle § 51 odst. 2 správního řádu. Žalobce trvá na tom, že ve věci mělo být provedeno ústní jednání, když takový postup je nezbytný s ohledem na povahu správního deliktu jako trestního obvinění ve smyslu ust. čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Evropská úmluva“), jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle žalobce je totiž třeba použít s ohledem na povahu trestního obvinění analogii trestního práva a dovodit povinnost ústního jednání, přičemž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15A 14/2015-35, v němž tento krajský soud dovodil povinnost nařízení ústního jednání v projednávané věci správního deliktu. Žalobce odkázal rovněž na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.4.2015, č.j. 30A 56/2014-35 a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7.1.2016, č.j. 9As 139/2015- 30, kdy žalobce tvrdí, že i v tomto rozsudku je vyslovena povinnost nařídit ústní jednání a zároveň, že byl již překonán rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8As 110/2015-46. V dané věci přitom bylo provedeno ústní jednání, avšak s ohledem na vadnost předvolání, když následně bylo vydané rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno, k němu nelze jako k řádnému ústnímu jednání přihlížet. Dále vznesl žalobce námitky do spáchání samotného přestupku, když namítá, že nebylo prokázáno, že řidič vozidla skutečně parkoval v působnosti dopravní značky IP 13c a musel tak být zakoupen parkovací lístek. Namítá, že správní orgán vycházel pouze z úředního záznamu, který nemůže sloužit jako důkazní prostředek, když odkazuje na rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, sp. zn. 1As 96/2008, podle kterého úřední záznam poskytuje tzv. předběžnou informaci o věci a nelze jej považovat za důkaz. Dle žalobce je oznámení přestupku v podstatě týž listinou. Pokud jde o fotografie z místa spáchaného přestupku, pak žalobce tvrdí, že z fotografie není s ohledem na absenci data a času zřejmé, že řidič skutečně zaparkoval v působnosti dopravní značky IP 13c a že musel uhradit parkovací lístek. Žalobce tvrdí, že na daném místě parkoval v odpoledních hodinách, kdy již parkování není zpoplatněno (Parkování je zpoplatněno ve všední den od 6:00 hod. do 22:00 hod. v sobotu od 7:00 hod. do 12:00 hod). K neprůkaznosti fotografií bez uvedení data a času pořízení odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016, č.j. 30 A 80/2015- 43. Dále žalobce uplatnil námitku promlčení správního deliktu provozovatele vozidla, což dovozuje z toho, že v době spáchání přestupku nebyla stanovena lhůta k projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, avšak s ohledem na to, že tento musí vykazovat znaky přestupku podle § 125f odst. 2 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, vztahovala se na tento správní delikt lhůta projednatelnosti přestupku, a to lhůta 1 roku. Žalobce odkázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů, obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod č.j. 8/2013-160/OST/5: „Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení „in dubio mitius“. Žalobce odmítá, že by bylo možno údajnou chybu v zákoně překlenout výkladem zvoleným žalovaným, který vycházel z aktuálního znění ust. § 125e odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Na podporu svého tvrzení odkázal žalobce na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016, č.j. 30A 80/2015-43, podle kterého jsou veškeré správní delikty spáchané do 6. 11. 2014 včetně promlčeny uplynutím jednoleté lhůty od jejich spáchání. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí včetně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření setrval na skutkovém zhodnocení věci a na právním názoru, který prezentoval v žalobou napadeném rozhodnutí. Pokud jde o námitku neprojednatelnosti přestupku a promlčení správního deliktu, k tomu žalovaný zdůraznil, že řízení o správním deliktu bylo zahájení dne 20.2.2015, přičemž od 7.11.2014 je platný a účinný zákon č. 230/2014 Sb., který novelizoval zákon o provozu na pozemních komunikacích a podle kterého je prekluzivní lhůta k projednání správního deliktu podle § 125e odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, 2 roky po zahájení řízení ode dne „dozvědění se“, nejpozději 4 roky ode dne spáchání, přičemž se vztahuje i na správní delikt provozovatele podle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný odkázal na rozsudek nadepsaného krajského soudu ze dne 27. 4. 2016, č.j. 51 A 100/2015- 63. Dále zdůraznil, že provozovatel vozidla se může odpovědnosti za jiný správní delikt zprostit pouze uplatněním tzv. liberačních důvodů, které jsou upraveny v § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, k čemuž v daném případě nedošlo. Pokud jde o provedení dokazování, konstatoval žalovaný, že zástupce žalobce FLEET Control s.r.o. byl vyrozuměn o tom, že se dokazování bude provádět a mohl se tohoto dokazování zúčastnit. Žalovaný přitom odkázal na rozsudek NSS ze dne 13.3.2013, č.j. 1As 157/2012-40, podle kterého není správní orgán povinen postupovat podle § 51 odst. 2 správního řádu, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provádění důkazů listinou. Stejně tak žalovaný odkázal na závěr č. 115 z 8.6.2012 poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu, podle kterého při dokazování prostřednictvím písemných podkladů jsou práva účastníka zajištěna postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu, ust. § 51 odst. 2 správního řádu se tak neuplatní. Pokud jde o prokázání skutkového stavu přestupku, tak žalovaný trvá na tom, že skutek byl prokázáno dostatečně, neboť správní orgány vycházely nejen z úředního záznamu, ale rovněž z fotodokumentace a z oznámení přestupku, přičemž nebyly vzneseny žádné pochybnosti ve vztahu k zasahujícím strážníkům v tom ohledu, že by měli na výsledku řízení jakýkoliv zájem, tedy je třeba vycházet z toho, že služební povinnost vykonávali tak, aby při zásahu nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem nebo služebním úkonem, jak se uvádí v rozsudku NSS č.j. 4As 19/2007-114 ze dne 27.9.2007. Rozhodné okolnosti ve věci: Z oznámení Městské policie Pardubice o podezření ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ze dne 15.5.2014 je zřejmé, že se jedná o přestupek ve věci řidiče předmětného vozidla ze dne 21.3.2014, kterého se měl řidič dopustit v 9:43 hod. Záznam o přestupku, v němž je uvedeno místo a čas spáchání a reg. zn. vozidla (K Polabinám Pardubice, XY), byl vytvořen dne 21.3.2014 v 9:48 hodin. K záznamu je připojeno pět fotografií vozidla uvedené registrační značky, z nichž je zcela zřejmé stanoviště uvedeného zaparkované vozidla bez parkovacího lístku. Ve správním spise je založena karta vozidla, z níž je prokázáno, že žalobce byl v rozhodné době provozovatelem vozidla, což žalobce ani nesporoval. Výzva podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ze dne 12.11.2014, byla žalobci doručena dne 14.11.2014, což je prokázáno doručenkou založenou ve správním spise, nicméně žalobce ani doručení této výzvy nesporoval, sporoval její obsah. Ve výzvě je přitom v textu výslovně uvedeno, že se jedná o výzvu v souladu s ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když správní orgán I. stupně vyzývá konkrétně žalobce k úhradě peněžité částky ve výši 500 Kč, dále je zde uveden popis přestupku s tím, že totožnost řidiče předmětného vozidla v okamžiku spáchání přestupku nebyla známa, a dále je zde tučně uvedeno poučení o tom, že namísto úhrady určené částky může uvedená osoba, tedy žalobce, sdělit totožnost řidiče v době spáchání přestupku, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení výzvy, k čemuž je přiložen formulář. Dále je zde uvedeno, že pokud nebude reagováno na výzvu, tedy nebude uhrazena částka ani nebude sdělen údaj totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, bude s osobou, jíž byla výzva doručována, jakožto s provozovatelem dotčeného vozidla, zahájeno správní řízení pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na provozu na pozemních komunikacích. Rovněž je v poučení obsažen text ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, z něhož vyplývá, za jakých podmínek správní orgán přistoupí k vydání dané výzvy, tedy je z ní zřejmé, že podle § 125h odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, není správnímu orgánu známa totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Rovněž je zde obsaženo poučení o tom, že podle § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, provozovatel vozidla neodpovídá za správní delikt, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Ve správním spise není obsažena žádná reakce žalobce na uvedenou výzvu, jak ostatně žalobce potvrdil, když uvedl, že na výzvu nereagoval. Podle záznamu o odložení věci ze dne 20.2.2015, byla věc shora již uvedeného přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit neustanovený řidič vozidla, registrační značky 5E1 1259, dne 21.3.2014, v době minimálně od 9:43 hod. do 9:48 hod. podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, odložena, neboť správní orgán nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Tedy správním spisem je jednoznačně doloženo, že věc přestupku byla odložena podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích a podle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dále je ve správním spise založen příkaz ze dne 20.2.2015, který byl žalobci doručen dne 23.2.2015, žalobce doručení příkazu nesporoval. V tomto příkazu byl žalobce označen jako osoba, která se jako provozovatel vozidla dopustila správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dne 2.3.2015 obdržel správní orgán I. stupně plnou moc od společnosti FLEET Control s.r.o. k zastupování žalobce, přičemž tento obecný zmocněnec žalobce podal proti příkazu odpor, aniž by tento krok odůvodnil. Vyrozuměním ze dne 5.3.2015 byl obecný zmocněnec žalobce vyrozuměn o pokračování správního řízení po podaném odporu proti příkazu a dále byl vyrozuměn o konání ústního jednání podle § 49 správního řádu, s tím, že při ústním jednání dne 1.4.2015 budou provedeny listinné důkazy. K ústnímu jednání se žalobce ani jeho obecný zmocněnec nedostavil, byly při něm provedeny listinné důkazy založené ve správním spise. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15.4.2015, č.j. OSA/P-5370/14-D/26, podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, bylo k odvolání žalobce, který namítal, že očekával možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 9.7.2015, č.j. KrÚ 45323/2015/ODSH/14, neboť v textu předvolání bylo obsaženo poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí do 5 dnů od provedení dokazování mimo ústní jednání, k takovému dokazování nedošlo, avšak žalobce očekával, že bude vyrozuměn. Písemnost ze dne 22.7.2015, doručená zmocněnci žalobce obsahuje vyrozumění o pokračování správního řízení, poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání v souladu s ust. § 51 odst. 2 správního řádu, když je zde výslovně uvedeno, že se bude jednat o provedení důkazů listinami obsaženými ve správním spise, a to dne 5.8.2015, v 9:00 hodin, v budově Magistrátu města Pardubic, Štrossova 44, I. patro, dveře č.

111. Dále je zde dáno poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, a to přímo s určením úředních hodin a dále s tím, že po telefonické dohodě je možno sjednat jiný čas. V poučení je rovněž obsažena citace ust. § 51 odst. 2 správního řádu: „O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.“ Zmocněnec žalobce ve vyjádření ze dne 28.7.2015 sdělil správnímu orgánu, že dle něj má být nařízeno ústní jednání. Ve správním spise (čl. 60) je založen záznam o provedení důkazů listinami obsaženými ve správním spise ze dne 5.8.2015, od 9 do 9:30 hodin. Dne 16.11.2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jak již popsáno shora, přičemž podle odůvodnění správní orgán I. stupně vycházel z toho, že spáchaný přestupek byl řádně zadokumentován listinnými důkazy; z registru vozidel vyplynulo, že provozovatelem vozidla je žalobce, což žalobce nesporuje. Správní orgán I. stupně dovodil, že přestupek byl řádně odložen podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Žalobce jako provozovatel vozidla ve stanovené lhůtě neoznačil osobu řidiče, proto bylo řádně zahájeno řízení pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Sankce byla stanovena na spodní hranici a byla zdůrazněna její preventivní funkce. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo podáno blanketní odvolání, v němž žalobce požadoval stanovení lhůty 14 dní k doplnění odvolacích důvodů. K výzvě k odstranění vad podání podle § 37 odst. 3, § 82 odst. 2 správního řádu, ze dne 11.12.2015 bylo podáním ze dne 18.12.2015 odvolání doplněno, když žalobce tvrdil, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání a dále, že správní delikt provozovatele vozidla byl promlčen. Žalovaný rozhodnutím, které je napadáno žalobou, odvolání žalobce podle § 90 odst. 5 správního řádu, zamítl a odvoláním naříkané rozhodnutí potvrdil. Žalovaný zdůraznil, že žalobce jako provozovatel vozidla zůstal i přes řádnou výzvu k označení řidiče nečinný, určenou částku neuhradil ani nesdělil totožnost řidiče, proto správní orgán I. stupně v souladu se zákonem věc odložil podle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, což je potvrzeno záznamem o odložení věci, a dále v souladu se zákonem zahájil řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce přitom neuplatnil liberační důvod ve smyslu ust. § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dále žalovaný zdůraznil, že k tomu, aby bylo nařízeno ve věci ústní jednání, nebyly splněny podmínky ust. § 49 odst. 1 správního řádu, neboť to nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení, neboť ve věci byly provedeny důkazy výlučně listinami, o čemž byl žalobce řádně s předstihem vyrozuměn. Žalovaný rovněž odmítl tvrzené promlčení správního deliktu, neboť lhůtu k projednání správního deliktu je třeba posuzovat podle ust. § 125e odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, která činí 4 roky, přičemž zahájit řízení je třeba do 2 let od spáchání správního deliktu. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), přičemž ve věci bylo provedeno k žádosti žalobce ústní jednání, ač se žalobce ani právní zástupce žalobce k jednání bez omluvy nedostavil. Krajský soud poznamenává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případě shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na to odůvodnění, což v této věci činí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sbírky NSS, či rozsudky NSS ze dne 2.7.2007, č.j. 4As 11/2006-86, ze dne 29.5.2013, č.j. 2Afs 37/2012-47). K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Tedy krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho potvrzujícím rozhodnutí ve vztahu k vydanému rozhodnutí správního orgánu I. stupně a svoji právní argumentace shrnuje následovně: Nejprve se krajský soud zabýval namítaným nesplněním podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek NSS ze dne 16.11.2014, čj. 1As 131/2014-45). Na prvním místě je tedy odpovědnost přestupce za přestupek, což vyplývá i z ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Zcela jasným primárním úmyslem zákonodárce právní úpravy správního deliktu dle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích „je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu povinnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou“ (srov. rozsudek NSS ze dne 11.12.2014, čj. 3As 7/2014-21). „Bylo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Jen v případě, pokud mají správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, tak jen v tom případě se o to musí pokusit (srov. srov. rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Takovým případem může být například situace, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu informace o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu. V takovém případě správní orgány by měly a mohly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.8.2014, čj. 30A 92/2013-27 citovaný v rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Avšak naopak v případě, pokud provozovatel k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat, nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodů podle § 60 odst. 1 věty za středníkem, zákona o přestupcích, nebo dochází-li k řetězení označených osob, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích, naplněna a správní orgán o odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt (srov. výše citovaný rozsudek NSS). Tím spíše je podmínka „učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích, naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“, když provozovatel vozidla ani takovou osobu ve stanovené lhůtě neoznačí, což je právě případ žalobce. V daném případě tak uvedená podmínka zahájení správního řízení o správním deliktu splněna nepochybně byla, neboť správní orgán výzvou ze dne 12.11.2014, jak popsáno shora, v souladu s cit. ust. § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, vyzval žalobce jako provozovatele motorového vozidla k úhradě určené částky, současně ho poučil o možnosti sdělit totožnost řidiče, kterému svěřil předmětného dne řízení uvedeného vozidla, čímž v souladu s ust. § 125f odst. 4 zák. o provozu na pozemních komunikacích, učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele uvedeného přestupku a protože byl provozovatel k výzvě nečinný, určenou částku neuhradil a osobu řidiče neuvedl, správní orgán I stupně v souladu s platnou právní úpravou zahájil řízení o správním deliktu s žalobcem, v němž se jedná o posouzení věci z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (tj. správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu vydáním příkazu dne 20.2.205, který byl doručen žalobci dne 23.2.2015). Uvedená výzva tedy obsahovala veškeré náležitosti a námitka žalobce o tom, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s ust. 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, není důvodná. Správní orgán I. stupně tak učinil nezbytné úkony ke zjištění řidiče vozidla, a pokud žalobce nereagoval na zmíněnou výzvu a nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, tak bylo žalobci nutně z poučení obsaženého ve výzvě zřejmé, že v takovém případě vzniká jeho odpovědnost za zmíněný správní delikt. To vyplývá z platné právní úpravy, jejíž znalost se předpokládá (platí totiž zásada „ignorantia iuris non praesumitur nec toleratur“- „neznalost práva se nepředpokládá a ani se netrpí“; protože se jednalo o řidiče motorového vozidla, tím spíše měl a mohl žalobce jako řidič znát předpoklady odpovědnosti za tento správní delikt dle zákona o provozu na pozemních komunikacích). Tvrzení žalobce o tom, že nebyl řádně vyzván ke sdělení totožnosti řidiče, tak považuje krajský soud za zcela účelové a samotnou výzvou obsaženou ve správním spise vyvrácené. Jestliže se tedy sám žalobce zbavil možnosti vyvinit se z odpovědnosti za spáchaný přestupek v přestupkovém řízení (řídil-li vozidlo) tím, že na zmíněnou výzvu nereagoval, tak v řízení o správním deliktu nastala z hlediska zjišťování skutkového stavu věci zcela jiná situace. V řízení o správním deliktu se totiž žalobce mohl zbavit své objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla zásadně pouze, pokud by prokázal, že mu jeho vozidlo před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo odcizeno nebo mu byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo že podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel (srov. ust. § 125f odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích). Takové liberační důvody však žalobce neuplatnil. Nelze přitom připustit obcházení objektivní zodpovědnosti provozovatele vozidla tím, že by bylo možno připustit jakékoliv námitky směřující do skutkového stavu přestupku, jak uvedeno níže. Pokud jde o námitku absence ústního jednání ve věci správního deliktu, které je nutno považovat za trestní obvinění, pak uvádí krajský soud následující argumentaci. Podle § 49 odst. 1 správního řádu, správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. V ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, je stanovena povinnost nařídit v prvním stupni řízení ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 – 28, odst. 15, nebo ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19; na okraj možno poznamenat, že vládní návrh nového přestupkového zákona již s tímto specifikem nepočítá, srov. § 80 návrhu, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=555&CT1=0). Naproti tomu v řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (srov. např. rozsudek NSS ze dne 11.11.2004, č. j. 3 As 32/2004 – 53). Tento právní názor prezentuje senát 52A Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích setrvale (z poslední doby srov. rozsudek ze dne 18.11.2015, č. j. 52A 22/2015 – 53, na jehož vyčerpávající odůvodnění krajský soud tímto odkazuje) a jeho správnost byla potvrzena i NSS (srov. např. bod 23 odůvodnění rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46). Právní názor osmého senátu NSS nebyl dosud zákonem předvídaným způsobem (§ 17 s. ř. s.) překonán. Opačné názory, na něž žalobce poukazoval, senát 52A nadepsaného krajského soudu vždy označoval za nesprávné a od své ustálené rozhodovací praxe se nehodlá ani v tomto případě odchýlit. Právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, nebyl zpochybněn ani v žalobcem zmiňovaném rozsudku NSS ze dne 7.1.2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Pouze pro úplnost krajský soud připomíná, že soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy, je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy, nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Žalobci proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. To bylo v dané věci nařízeno a proběhlo, ač se jej žalobce ani jeho právní zástupce bez řádné omluvy neúčastnili (blíže viz protokol o jednání krajského soudu ze dne 7.12.2016). Lze též poukázat na to, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17.5.2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 Evropské úmluvy, ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě. Ostatně pokud by krajský soud akceptoval tezi žalobce, že v řízení o správním deliktu (obvinění trestní povahy) je vždy (bezvýjimečně) nutné nařídit ústní jednání, nebylo by zřejmě možno využít ani institutu zkrácených (rozkazních /příkazních/) řízení, ačkoliv v řízeních o obviněních trestní povahy (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se tento institut běžně užívá (srov. § 314e až 314g trestního řádu, § 150 správního řádu, § 87 zákona o přestupcích). Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Deliktní jednání žalobce bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání.1 Žalobce se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu), či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámení s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. Nadto, jak uvedeno shora, byl zmocněnec žalobce vyrozuměn o datu a času provedení dokazování mimo ústní jednání, tedy měl otevřenou možnost se provedení dokazování zúčastnit. Pokud měl o 1 Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“ (srov. Vedral J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, str. 536 – 537, či rozsudky NSS ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 - 53). takové možnosti svojí účasti pochybnosti, mohl na správní orgán I. stupně učinit v tomto ohledu dotaz, ten však neučinil. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zmocněnci. Žalobce tak nebyl krácen na svých právech, nebylo ani nutno žalobce informovat o tom, že správní orgán bude provádět důkazy listinami založenými ve správním spise, byť toto správní orgán I. stupně učinil. Právo účastníka řízení seznámit se s obsahem správního spisu před vydáním rozhodnutí je totiž dostatečně zaručeno v ust. § 38 odst. 1 či § 36 odst. 3 správního řádu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29.5.2015, č. j. 5 As 197/2014 – 262). Naopak procesní postup, kterého se žalobce dovolává, by paralyzoval chod veřejné správy (ve všech řízeních, v nichž se jednání nenařizuje, neboť se vychází pouze z listin založených ve správním spise, by totiž stejně v důsledku žalobcem prosazované interpretace § 51 odst. 2 správního řádu, došlo k jakémusi „kvazijednání“ a smysl § 49 odst. 1 správního řádu, by se zcela vytratil), přičemž interpretaci právních předpisů vedoucí k takovým absurdním důsledkům je třeba (per reductione ad absurdum) odmítnout. Postup § 51 odst. 2 správního řádu, je vyhrazen pro provádění těch důkazů, při jejichž provádění spolupůsobí vedle věcného obsahu důkazu i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti zdroje důkazu - nemohou být vyjádřeny např. v protokolu. Jiná situace je u důkazu listinou (námitky může účastník řízení vznést kdykoliv v průběhu správního řízení nebo v okamžiku, kdy je vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu). Proto např. může i v civilním řízení odvolací soud, aniž důkaz listinou provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 997, a rozsudky ze dne 27.5.2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 2.10.2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 25.1.2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 22.1.2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 25.4.2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a ze dne 24.9.2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, ze dne 25.2.2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15.4.2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013). Ostatně i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu se shodl na tom (viz závěr č. 115 ze dne 8. 6. 2012, dostupný na http://www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-sboru- ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx), že při dokazování prostřednictvím písemných podkladů jsou práva účastníka řízení zajištěna postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu, § 51 odst. 2 správního řádu se neuplatní (pouze pokud by správní orgán přistoupil k získání 2 Rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 197/2014 – 26: „Smyslem ustanovení § 51 odst. 2 věta první správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit s jejich obsahem a v návaznosti na to se detailně vyjádřit k důkazu. Je-li však jako důkaz prováděn audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek jediného účastníka řízení, není vadou řízení, pokud nebyl tento účastník informován o provedení důkazu mimo ústní jednání. Bylo by naprosto bezúčelné, aby stěžovatel musel informovat žalobce o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá promítnout audiovizuální záznam, který byl pořízen z webových stránek samotného žalobce, a tak jím provést důkaz. Uvedené platí tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že v těchto případech platí také zásada písemnosti stanovená § 15 odst. 1 správního řádu, na kterou navazuje § 17 správního řádu, který upravuje obsah správního spisu. Podle § 17 odst. 1 věta druhá správního řádu přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. S obsahem audiovizuálního záznamu se tedy žalobce mohl seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“ podkladů jakožto pramenů důkazů jiným způsobem, např. přizváním pracovníka jiného orgánu ke sdělení určitých skutečností významných k objasnění stavu věci, měl by se i zde uplatnit § 51 odst. 2 správního řádu a účastník řízení by měl být o úkonu vyrozuměn). Při vědomí rozdílů mezi soudním řízením správním a správním řízením krajský soud pro úplnost dodává, že ani v řízení před správním soudem se dokazování správním spisem neprovádí, byť z jeho obsahu správní soudy vycházejí a důkazní prostředky (důkazy) v něm obsažené hodnotí. Např. v odůvodnění rozsudku ze dne 12.11.2015, č. j. 7 As 238/2015- 31, NSS uvedl: „Dokazování nicméně není potřeba provádět obsahem správního spisu, neboť ten je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).“ Nad rámec nutného odůvodnění, zejména když krajský soud opakuje, že v dané věci byl žalobce nad rámec povinností správního orgánu I. stupně řádně vyrozuměn o provádění dokazování, je možno dodat i to, že absence ústního jednání není automaticky vadou řízení mající za následek zrušení žalovaného rozhodnutí ani v přestupkovém řízení. NSS se již ve své judikatuře obdobnou otázkou zabýval, a to například v rozsudku ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 As 46/2004 - 60, v jehož odůvodnění konstatoval, že správní orgán, který v prvním stupni v řízení o přestupku rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), se dopustil vady řízení. Tato vada však nemusí mít bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí. Totéž platí i pro případné porušení § 51 odst. 2 správního řádu. Dále se krajský soud vyjadřuje k námitce směřující do prokázání skutkového stavu přestupku. Žalobce předně napadá úřední záznam jako důkaz, přičemž selektivně uvádí rozsudek NSS ze dne 22.1.2009, čj. 1As 96/2008-115, z nějž dovozuje nemožnost použití úředního záznamu jako důkazu. Dle krajského soudu však z uvedeného rozsudku vyplývá, že úřední záznam lze použít jako důkazní prostředek, avšak dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech (srov. i rozsudek NSS ze dne 16.7.2015, čj. 4As 63/2015-52). Úřední záznam však v dané věci nebyl jediným podkladem pro vydání žalovaného rozhodnutí, důkazy byly provedeny rovněž oznámením přestupku ze dne 15.5.2014 a zejména fotodokumentací. Z provedených důkazů přitom přestupkové jednání neznámého přestupce podle názoru krajského soudu jednoznačně vyplývá, tedy bylo prokázáno příslušnou fotodokumentací a oznámením Městské policie Pardubice. Úvahy žalobce o zpochybnění skutkového stavu považuje krajský soud za nedůvodné a účelové, zejména snahu žalobce tvrdit, že přestupce parkoval na daném místě dne 21.3.2014 v odpoledních hodinách, tedy že se jednalo o povolené parkování. To, zda vozidlo parkovalo na místě spáchání přestupku i v jiný čas téhož dne, je zcela irelevantní, spáchání přestupku neznámým přestupcem, a to parkování bez úhrady parkovacího lístku bylo jednoznačně prokázáno ve vztahu k místu a času, jak popsáno ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. To, že se jednalo o den 21.3.2014, je podpořeno rovněž datem vytvoření záznamu dle „Událost - detail“ (záznam vytvořen dne 21.3.2014, 9:48), které je součástí oznámení přestupku ze dne 15.5.2014. Žalobce přitom neuplatnil žádné konkrétní námitky směřující proti nestrannosti a nezaujatosti osob zasahujících strážníků městské policie, tedy neuvedl takové důvodné pochybnosti a neoznačil k nim důkazy, které by byly schopny usvědčit strážníky městské policie ze lži, tedy že buď úmyslně (např. šikanózním jednáním) či z nedbalosti uvedli tyto jasné skutečnosti v záznamu o přestupku mylně. Je třeba opětovně konstatovat, že v případě žalobce se jedná o objektivní odpovědnost, kdy jako liberační důvod nepostačuje jen jeho pochybnost o existenci přestupkového jednání. Tedy správní orgány a potažmo soud nejsou povinny na základě nepodložených pochybností žalobce o existenci přestupkového jednání provádět rozsáhlé dokazování za účelem jejich vyvrácení. Ostatně ani z žaloby, ani ze správního spisu nevyplývá existence pochybností o tom, že by zasahující strážníci měli na výsledku zásahu jakýkoliv zájem, když vykonávali svou povinnost a nebylo zjištěno, že by při tomto zásahu překročili míru nezbytnou k dosažení legitimního účelu (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 27.9.2007, čj. 4As 19/2007-114). Tedy je třeba vycházet z důvěryhodnosti osob zasahujících strážníků Městské policie Pardubice. Nadto je třeba připomenout, jak již uvedeno shora, že v průběhu správního řízení vedenému proti provozovateli vozidla je pouze omezený prostor pro vznášení námitek proti spáchání přestupku. Žalobce by tak musel prokázat, že zmíněné podklady svědčící o přestupkovém jednání nemohly odpovídat skutečnosti, např. že na fotodokumentaci je zachyceno zcela jiné vozidlo, případně že byl on či jiná osoba s týmž vozidlem v danou dobu na jiném místě, či by právě musel důvodně zpochybnit věrohodnost zasahujících strážníků městské policie. Žádné takové námitky však žalobce nevznesl, pouze se omezil na tvrzení údajného o tom, že v místě parkoval téhož dne v jinou dobu. Takové tvrzení je však ve věci irelevantní, nevypovídá o tom, kdo s vozidlem přestupek v rozhodnou dobu spáchal, přičemž ve věci bylo spáchání přestupku neznámou osobou dne 21.3.2014 od 9:43 hod. do 9:48 hod. fotodokumentací a oznámením přestupku jednoznačně prokázáno. Toto tvrzení přitom uplatnil až v žalobě. Tedy krajský soud odmítá důvodnost uplatněné žalobní námitky, že žalobce nemohl být postižen za správní delikt, neboť přestupek nebyl spáchán. K námitce údajného promlčení správního deliktu uvádí krajský soud následující. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla dle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, je objektivního charakteru a z platné právní úpravy nevyplývá, že by tato odpovědnost měla zaniknout z důvodu „promlčení“. Žalobce se ve vztahu k námitce týkající se „promlčení“, tj. zániku odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt, dovolává podkladu vyhotoveného Ministerstvem dopravy ČR, pod čj. 8/2013-160/OST/5, (dále jen „metodika“), ve kterém je obsažena metodika k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. města Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb. Tato metodika se týkala doporučení postupu správních orgánů při posouzení otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za zmíněný správní delikt, když reagovala na novou právní úpravu, tj. zákon č. 297/2011 Sb., kterou byl změněn zákon o provozu na pozemních komunikacích mj. tak, že byl nově tento správní delikt provozovatele vozidla stanoven zákonem o provozu na pozemních komunikacích s účinností od 1.1.2012, přičemž § 125f upravující tento správní delikt byl tímto zákonem, tj. zákonem č. 297/2011 Sb., do zákona o provozu na pozemních komunikacích, vložen. V ní byl obsažen názor, že je třeba analogicky uplatnit § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy že správní delikt nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tato metodika byla v uvedené době aktuální vzhledem k tomu, že zákon o provozu na pozemních komunikacích neupravoval zánik odpovědnosti za tento správní delikt. S účinností od 7.11.2014 však bylo přijetím zákona č. 230/2014 Sb., mj. novelizováno ust. § 125e odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, které zní takto: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Podle tohoto znění zákona tak již se na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích, v projednávané věci, vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, které řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt, když dle ust. § 125e odst. 3 cit. zákona odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Toto ustanovení, tj. § 125e odst. 3 cit. zákona, se tak vztahuje též i na odpovědnost fyzické osoby, tj. v daném případě žalobce, za správní delikt provozovatele vozidla podle ust. § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích. V daném případě tak nemohla uplynout lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce, protože ta zaniká do 4 let ode dne, kdy byl spáchán přestupek (přestupek byl spáchán dne 21.3.2014). Zároveň v dané věci byla splněna druhá zákonná podmínka, tj. správní orgán zahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o odpovědnosti žalobce za zmíněný přestupek dozvěděl (doručení oznámení o přestupku dne 15.5.2014), takže odpovědnost žalobce za tento správní delikt nemohla zaniknout (§ 125e odst. 3, § 125e odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích). V dané věci přitom nebyl porušen princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnost (retroaktivity) právních norem, tj. v dané věci zákona č. 230/2014 Sb., kterým bylo výše zmíněným způsobem novelizováno ustanovení § 125e zákona o provozu na pozemních komunikacích, a bylo tak s účinností od 7.11.2014 (tj. až po spáchání přestupku) stanoveno výslovně právní úpravou, že i na odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt se vztahuje ust. tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, tedy i ust. právní úpravy lhůt pro zánik odpovědnosti právnických osob za správní delikt. Zákaz retroaktivity právních norem je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat (není pochyb o tom, že tento závěr se vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je v konstantní soudní judikatuře a právní doktríně považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces). Ostatně tento závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že „otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat“. A právě v dané věci se nejedná o takový případ, kdy by došlo k aplikaci nové právní úpravy (cit. zákon č. 230/2014 Sb.) na posouzení trestnosti zmíněného deliktního jednání žalobce, neboť před nabytím účinnosti tohoto zákona bylo toto jednání z hlediska jeho trestnosti (tj. nikoliv z hlediska posouzení doby, po kterou lze postihnout žalobce za tento delikt) upraveno stejně jako po nabytí účinnosti cit. zákona, tj. před 7.11.2014 i po 7.11.2014 bylo takové jednání postižitelné jako předmětný správní delikt. Na daný případ tak nelze aplikovat judikaturu vztahující se k posouzení trestnosti z pohledu zákazu retroaktivity (např. nález Ústavního soudu ze dne 13.6.2002, sp.zn. III. ÚS 611/01). V dané věci se tak jedná o posouzení otázky týkající se doby, v jaké lze toto jednání žalobce postihnout z hlediska jeho odpovědnosti za tento správní delikt. Je sice pravdou, že v době spáchání přestupku ještě nenabyla účinnosti zmíněná právní úprava (zák.č. 230/2014 Sb.), která pro uvedené deliktní jednání žalobce jako fyzické osoby výslovně stanovila výše uvedené lhůty (z hlediska zániku odpovědnosti za tento delikt), to však neznamená, že v té době žádná lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt neexistovala. Zásahy „veřejné moci do soukromé sféry jsou v zásadě vždy limitovány během času“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19.2.2009, č.j. 1 Afs 15/2009-105, bod 20). V dané věci tak i v době spáchání přestupku, kdy ještě neplatil zákon č. 230/2014 Sb., musela existovat lhůta pro zánik této odpovědnosti. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Ministerstva dopravy uvedeným ve zmíněné metodice, tj. že v té době bylo třeba uplatnit analogicky pro zánik odpovědnosti za tento delikt jednoroční lhůtu danou pro zánik odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích jako lhůtu pro zánik odpovědnosti za tento delikt. Krajský soud se však neztotožňuje s názorem žalobce, že i po nabytí účinnosti zákona č. 230/2014 Sb. bylo možné tuto jednoroční lhůtu aplikovat. V důsledku nové právní úpravy, tj. zák.č. 230/2014 Sb., která stanovila pro zánik této odpovědnosti lhůty delší (tj. výše zmíněnou subjektivní dvouroční a objektivní čtyřletou lhůtu) došlo jen k prodloužení již běžící zmíněné jednoroční lhůty, kdy se nejedná o trestnost tohoto jednání, ale jen otázku, jak dokdy je nutno toto jednání postihnout (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21.12.1993, sp.zn. Pl. ÚS 19/93). Takové prodloužení zmíněné lhůty lze považovat i s přihlédnutím k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání pro žalobce za únosné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21.9.2015, sp.zn. Pl. ÚS 18/14) a to tím spíše, že v době spáchání přestupku platily tyto stejné lhůty pro zánik odpovědnosti právnických osob za tento delikt. K „promlčení“, tedy k zániku odpovědnosti žalobce za tento správní delikt nedošlo, proto je námitka nedůvodná. Navíc v neposlední řadě nelze přehlédnout skutečnost, že k zániku odpovědnosti za správní delikt přihlíží soud ex officio, tedy i když to účastník řízení nenamítne (srov. rozsudek NSS ze dne 18.9.2014, č.j. 9 As 33/2014-29). A právě v rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, nastala obdobná situace, kdy sice prekluze (dle žalobce „promlčení“) odpovědnosti za stejný správní delikt sice nebyla žalobcem namítána, ale pokud by byla argumentace žalobce důvodná, musel by k této prekluzi přihlédnout NSS ex officio, což se nestalo a kasační stížnost proti rozsudku nadepsaného soudu ze dne 8.7.2015, č.j. 52 A 65 /2014-38 byla zamítnuta, aniž by NSS dospěl k závěru o zániku odpovědnosti za tento delikt (jak vyplývá ze skutkových okolností této věci, k přestupkovému jednání spočívajícímu v nesprávném parkování došlo dne 15.4.2013, tedy rovněž v době, kdy ještě neplatil zák.č. 230/2014 Sb. a žalované rozhodnutí týkající se rovněž stejného správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, bylo vydáno též až po uplynutí jednoho roku od spáchání přestupku, tj. 12.6.2014, kdy již platila nová čtyřletá objektivní lhůta pro zánik této odpovědnosti dle zák.č. 230/2014 Sb.). Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení: Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšný žalovaný se tohoto práva při jednání soudu vzdal.

Poučení