52 A 40/2024–16

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Petry Venclové, Ph. D., a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobkyně: V. L. zastoupena obecným zmocněncem D. Z. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21, 170 34 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, jímž by soud a) určil, že „faktický úkon žalovaného správního orgánu Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 29. 7. 2024, číslo jednací X, učiněný prostřednictvím Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Pardubicích, Pernerova 168, 530 02 Pardubice I – Zelené Předměstí, kterým žalovaný správní orgán prohlásil za nepřijatelnou žádost žalobkyně

V. L. ze dne 29. 7. 2024, o přesídlení dočasné ochrany ze Španělského království do České republiky vyznačením nepřijatelnosti na k žádosti přiloženém tiskopise žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, je nezákonný“, b) zakázal „žalovanému správnímu orgánu Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pokračovat v zásahu do práv žalobkyně spočívajícího v tom, že považuje žádost žalobkyně

V. L. ze dne 29. 7. 2024, číslo jednací X, za nepřijatelnou“, c) přikázal „žalovanému Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, obnovit stav před zásahem tím, že bude žádost žalobkyně

V. L. ze dne 29. 7. 2024, číslo jednací X, o přesídlení dočasné ochrany ze Španělského království do České republiky, považovat za přijatelnou a povede o ní řízení“, se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně z důvodu válečného konfliktu na Ukrajině v roce 2022 opustila území Ukrajiny, přicestovala do Španělska a zde v červenci 2022 získala dočasnou ochranu ve smyslu směrnice Rady ze dne 20. července 2011, č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále též „směrnice 2001/55/ES“).

2. Dne 29. 7. 2024 požádala žalobkyně žalovaného prostřednictvím Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Pardubicích o poskynutí dočasné ochrany. V žádosti mimo jiné prohlásila, že je rozvedená, údaje o dalších osobách (např. o dětech) neuvedla. Podání žádosti zdůvodnila tím, že za celou dobu pobytu ve Španělsku „nedokázala proniknout do místní komunity a integrovat se do společnosti“ a pobyt ve Španělsku se pro ni „postupem času stal velmi těžkým, až neúnosným břemenem“. Aby si žalobkyně „uchránila své duševní zdraví, považuje za nezbytné přestěhovat se do jiné bezpečné země“.

3. Žalovaný označil žádost žalobkyně za nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, v rozhodném znění (dále též „zákon č. 65/2022 Sb.“), neboť žalobkyni již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (ve Španělsku). Nepřijatelnost žalovaný vyznačil na zadní stranu formuláře, na němž žalobkyně podala svou žádost.

4. Žalobkyně soudu dne 11. 8. 2024 doručila žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění (dále též „s. ř. s.“), v níž namítala, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 29. 7. 2024 žalobkyni vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalobkyně nezpochybňovala, že ve Španělsku získala dočasnou ochranu, domnívá se však, že tato skutečnost nebrání podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že si je vědoma toho, že dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Ministerstvo vnitra nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti a že soudní přezkum je vyloučen. Žalobkyně je nicméně přesvědčena, že právo na soudním přezkum je třeba dovodit z čl. 29 směrnice 2001/55/ES 29 a z čl. 47 Listiny základních práv EU, event. z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 52 A 52/2023 – 102, na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2024, č. j. 29 A 39/2024–39, a na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C–403/16.

5. Soud o žalobě uvážil následovně:

6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. se ustanovení tohoto zákona použijí přednostně před ustanoveními jiných právních předpisů upravujících právní vztahy podle odstavce 1, nestanoví–li tento zákon jinak.

7. Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie.

8. Podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.

9. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, v rozhodném znění (dále též „zákon o dočasné ochraně cizinců“), žalobu proti rozhodnutí ministerstva lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Podle odst. 2 téhož ustanovení je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu má žalobce hlášené místo pobytu.

10. Dle odůvodnění směrnice 2001/55/ES Evropská rada na svém zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 uznala, že je třeba se dohodnout o otázkách poskytování dočasné ochrany vysídleným osobám na základě solidarity mezi členskými státy (bod 7). Je proto nezbytné vypracovat minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a přijmout opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí na přijímání těchto osob a vyrovnávání se s následky z toho plynoucími (bod 8). Tyto normy a opatření jsou z důvodů účinnosti, souvislosti a soudržnosti, a zejména proto, aby se předešlo riziku druhotného pohybu osob, vzájemně provázané a na sobě závislé. Měly by proto tvořit jediný právní dokument (bod 9).

11. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Za tímto účelem budou vydány potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady.

12. Podle čl. 11 směrnice 2001/55/ES členský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Na základě dvoustranné dohody členské státy mohou rozhodnout, že tento článek nebudou používat.

13. Dle § 15 odst. 2 směrnice 2001/55/ES v případě, že rodinní příslušníci požívají odděleně dočasné ochrany v různých členských státech, zajistí jim členské státy sloučení, jestliže odpovídají popisu v odst. 1 písm. a) a jestliže si to přejí. Členské státy mohou rodinným příslušníkům zajistit sloučení, pokud se ujistí, že odpovídají popisu v odst. 1 písm. b), a jestliže členské státy na základě posouzení daného případu rozhodnou, že nesloučení rodiny by vedlo k mimořádnému strádání jednotlivých rodinných příslušníků.

14. Podle čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES mohou členské státy vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud a) existují závažné důvody se domnívat, že i) tato osoba spáchala zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti, jak jsou definovány v mezinárodních dokumentech vypracovaných za účelem přijetí předpisů týkajících se těchto zločinů; ii) tato osoba spáchala vážný nepolitický zločin mimo území hostitelského členského státu předtím, než na území tohoto státu byla přijata jako osoba požívající dočasné ochrany. Závažnost očekávaného trestního postihu se posoudí na základě povahy trestného činu, z něhož je daná osoba podezřelá. Mimořádně kruté činy mohou být kvalifikovány jako vážné nepolitické zločiny, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem. Toto se vztahuje jak na účastníky trestných činů, tak na jejich návodce; iii) tato osoba je vinna činy proti cílům a zásadám Spojených národů; b) existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu.

15. Podle čl. 29 směrnice 2001/55/ES platí, že osoby vyloučené členským státem z poskytnutí dočasné ochrany nebo zajištění sloučení rodiny jsou oprávněny podat v daném členském státě opravný prostředek.

16. Žalobkyně se vzdor srozumitelně formulované výluce obsažené v § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. dovolává možnosti soudního přezkumu s odkazem na čl. 29 směrnice 2001/55/ES, jemuž podle jejího přesvědčení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. odporuje. Z čl. 29 směrnice 2001/55/ES (i podle Nejvyššího správního soudu – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, bod 23) ovšem neplyne povinnost členského státu podrobit soudnímu přezkumu jakékoli negativní rozhodnutí o žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, popř. faktický úkon (zde vrácení žádosti žadateli jako nepřijatelné) se stejnými důsledky. Opravný prostředek mohou podle citovaného ustanovení podat pouze cizinci, kteří byli vyloučeni z poskytnutí dočasné ochrany [zajištění sloučení rodiny žalobkyně nepožadovala, žádného rodinného příslušníka odpovídajícího popisu v čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/55/ES v žádosti neidentifikovala (příslušné části formuláře nebyly vyplněny), a proto se nelze dovolávat závěrů vyslovených v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2024, č. j. 29 A 39/2024–39, či v odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 52 A 52/2023 – 102]. Žalobkyni však dočasná ochrana již poskytnuta byla, a to ve Španělsku. Soud proto uzavírá, že oprávnění podat v členském státě opravný prostředek podle čl. 29 směrnice 2001/55/ES se na případ žalobkyně nevztahuje (to ostatně v obdobném případě konstatoval i osmý senát Nejvyššího správního soudu v bodě 49 usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37). Žalobkyně z dočasné ochrany vyloučena není, naopak jí disponuje, avšak v jiném členském státě Evropské unie (jde o stát, v němž o dočasnou ochranu sama požádala).

17. Na tomto místě soud připomíná, že čl. 8 odst. 1 Směrnice 2001/55/ES míří na prvotní žádosti vysídlené osoby o udělení povolení k pobytu poté, co tato osoba opustila zemi původu. Mají–li členské státy povinnost udělit prvožadateli povolení k pobytu, pak je účel dočasné ochrany naplňován v tom členském státě, který povolení k pobytu udělil jako první. Z čl. 8 odst. 1 zmíněné směrnice však nevyplývá, že by členský stát byl zároveň povinen udělit povolení k pobytu osobě, která již o povolení k pobytu požádala v jiném členském státě nebo které již bylo povolení k pobytu v jiném členském státě uděleno. To, že jde o právo členského státu, a nikoliv o povinnost, plyne zřetelně z bodu 16 odůvodnění rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též „prováděcí rozhodnutí“), v němž Rada uvedla, že „jakmile členský stát vydá v souladu se směrnicí 2001/55/ES povolení k pobytu, má osoba požívající dočasné ochrany sice právo pohybovat se po dobu 90 dnů během období 180 dnů v rámci celé Unie, ale využití práv vyplývajících z dočasné ochrany by pro ni mělo být možné pouze v členském státě, který povolení k pobytu vydal. Tím by neměla být dotčena možnost členského státu kdykoli se rozhodnout vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany podle tohoto rozhodnutí.“ 18. Členský stát tedy může (ale nemusí) stanovit příznivější podmínky pro osoby požívající dočasné ochrany podle čl. 3 odst. 5 směrnice 2001/55/ES. Nebrání mu proto nic v tom, aby udělil povolení k pobytu rovněž druhožadateli. Pokud však členský stát vnitrostátní právní úpravou vyloučí možnost udělení povolení k pobytu druhožadateli, nijak nesnižuje standard jeho ochrany a neztěžuje mu výkon práv vyplývajících z dočasné ochrany. Ta mu je totiž poskytována v tom členském státě, ve kterém požádal o povolení k pobytu jako první. V tomto ohledu proto není v případě sekundárního udělování povolení k pobytu rozhodný čl. 28 odst. 1 a čl. 29 Směrnice 2001/55/ES. Daná osoba totiž není vyloučena z poskytnutí dočasné ochrany, neboť ta jí bude poskytována nebo je poskytována v jiném členském státě (srov. shodně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023–37, bod 42).

19. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že se členské státy původně dohodly (srov. bod 15 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 a prohlášení členských států ze dne 4. března 2022, 6826/22), že pro účely hromadného přílivu vysídlených osob podle prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 nebudou aplikovat čl. 11 Směrnice 2001/55. To však neznamená nic víc než to, že držitel dočasné ochrany, který by neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemísťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Dotčené osoby tak mohou setrvat na území tohoto jiného členského státu, v takovém případě si však musí zajistit materiální podmínky takového pobytu, když jej upřednostnily před pobytem na území členského státu, který jim poskytl dočasnou ochranu (tyto osoby mají navíc stále možnost se vrátit na území toho členského státu, který jim dočasnou ochranu poskytuje). Nadto Česká republika na jednání Coreperu a Rady dne 24. června 2024 prohlásila (dokument 11031/24, dostupný na eur–lex.europa.eu/legal–content/CS/TXT/PDF/?uri=CONSIL:ST_11119_2024_ADD_1&qid=1724262784641), že již není schopna plně uplatňovat odchylku od čl. 11 Směrnice 2001/55/ES, jak bylo původně dohodnuto v prohlášení ze dne 4. března 2022. Pokud tedy některé soudy z výše zmíněné dohody členských států týkající se aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES v minulosti dovozovaly vznik povinnosti České republiky udělit povolení k pobytu i těm žadatelům, kteří již o povolení k pobytu požádali v jiném členském státě nebo kterým již bylo povolení k pobytu v jiném členském státě uděleno, nemohou tyto závěry – bez ohledu na jejich správnost – ve vztahu k České republice po 24. červnu 2024 obstát.

20. Povinnost členského státu vydat držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany se omezuje podle směrnice 2001/55/ES pouze na případy uvedené v článku 15 směrnice 2001/55/ES a na případy uvedené čl. 26 této směrnice (takovým případem ovšem případ žalobkyně není). Jak v případech uvedených v čl. 15, tak i v případech uvedených v čl. 26 se předpokládá předchozí dohoda členských států na přemístění držitele dočasné ochrany a jeho souhlas.

21. Lze tedy shrnout, že žádný z článků směrnice 2001/55/ES negarantuje právo všech držitelů dočasné ochrany libovolně se mezi různými členskými státy pohybovat, resp. postupně získávat dočasné ochrany ve vícero členských státech dle vlastní volby. Takováto interpretace by zcela vyprázdnila smysl ustanovení čl. 26 a také čl. 15 směrnice 2001/55/ES a odporovala by účelu směrnice 2001/55/ES, jejímž cílem je (mimo jiné) „předejít riziku druhotného pohybu osob“ (viz bod 9 odůvodnění směrnice 2001/55/ES). Postrádalo by smysl, aby čl. 15 směrnice 2001/55/ES upravoval nárok rodinných příslušníků vyjmenovaných v čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/55/ES na sloučení v jiném členském státě, pokud by bylo obecně možné, aby se všichni držitelé dočasné ochrany mezi členskými státy přesouvali dle vlastního uvážení.

22. Soud (ve shodě s druhým senátem Nejvyššího správního soudu – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46, bod 26) neshledal ani rozpor § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Zmiňovaný článek Listiny přímo připouští, aby zákon stanovil výjimky ze soudního přezkumu správních rozhodnutí. Takovou výjimku přinesl § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Jelikož má tento zákon podle svého § 1 odst. 2 aplikační přednost, nepoužije se v tomto případě § 17 zákona o dočasné ochraně.

23. Ani z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie neplyne povinnost zajistit právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55 státnímu příslušníkovi třetí země, který již požívá dočasné ochrany v jiném členském státě. Soud opakuje a shrnuje, že rozhodnutím Rady [dne 4. března 2022 přijala Rada prováděcí rozhodnutí (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES; prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2023/2409 ze dne 19. října 2023 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 byla dočasná ochrana pro kategorie vysídlených osob uvedené v prováděcím rozhodnutí (EU) 2022/382 prodloužena do 4. března 2025; prodloužení dočasné ochrany mimo jiné pomohlo zajistit, aby azylové systémy členských států nebyly přetíženy výrazným nárůstem počtu žádostí o mezinárodní ochranu, které by mohly podat osoby požívající dočasné ochrany do 4. března 2024, pokud by dočasná ochrana do té doby skončila, nebo osoby prchající před válkou na Ukrajině, které přijdou do Unie po tomto datu a před 4. březnem 2025] byla zavedena dočasná ochrana osob, na něž se toto rozhodnutí vztahuje, a následně byla a je členskými státy poskytována ochrana, která má okamžitý a dočasný charakter. Dočasnou ochranu přiznává konkrétní členský stát konkrétním osobám, a to prostřednictvím vydávání povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Členský stát, který státnímu příslušníkovi třetí země udělil toto povolení k pobytu, má vůči němu povinnosti ve smyslu kapitoly III směrnice 2001/55/ES. Státní příslušník třetí země tak výhody plynoucí z dočasné ochrany požívá v konkrétním členském státě, který mu vydal povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, což jednoznačně plyne z prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (viz bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382). Další členský stát proto již nemá povinnost přiznat osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě povolení k pobytu ani výhody s ním související. Pokud totiž cizinec požádá o udělení dočasné ochrany v jednom členském státě nebo ji tamtéž získá, má možnost na jeho území setrvat, je tím splněn účel dočasné ochrany. Smyslem směrnice 2001/55/ES je poskytnout těm, kteří opouštějí zemi původu v důsledku tamních událostí jakési dočasné útočiště, tedy mimořádné pobytové oprávnění, aby se nemuseli vracet do země, kterou z důvodu tamní bezpečnostní situace opustili. Toto je jediný účel dočasné ochrany, není to výkon zaměstnání, studium apod. Jde o nouzové a dočasné řešení mimořádné situace. Z odůvodnění směrnice č. 2001/55/ES (bod 9) je přitom současně zcela zřejmé, že jejím cílem naopak není umožnit druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy. Jakkoliv je, pokud jde o výběr členského státu, kde hodlají požívat výhod dočasné ochrany, státním příslušníkům Ukrajiny dána volnost, je v zájmu zajištění stability a efektivity vnitrostátních přijímacích systémů (resp. v zájmu prevence přetížení a kolapsu těchto systémů) nezbytné na podání (první) žádosti o povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES hledět jako na určení členského státu, který má povinnost dotčené osobě poskytovat výhody plynoucí z dočasné ochrany. Skutečnost, že se členské státy původně dohodly (čl. 15 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382), že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice Rady č. 2001/55/ES, na výše uvedené závěry nemá vliv, neboť důsledkem této dohody je pouze to, že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nadto, jak bylo uvedeno výše, Česká republika na jednání Coreperu a Rady dne 24. června 2024 prohlásila, že již není schopna plně uplatňovat odchylku od čl. 11 směrnice 2001/55/ES, jak bylo původně dohodnuto v prohlášení ze dne 4. března 2022.

24. Na podávání opakovaných žádostí o udělení dočasné ochrany v různých členských státech lze dokonce nahlížet i jako na zneužití práva na podání, respektive získání dočasné ochrany (temporary protection shopping). Navíc tím dochází k dalšímu zatěžování již tak přetížených přijímacích systémů jednotlivých členských států. Pokud se nejedná o případy sloučení rodin rozdělených rodinných příslušníků, které směrnice 2001/55/ES předvídá, je podávání opakovaných žádostí o udělení dočasné ochrany v různých členských státech nepřijatelné. Pokud by Rada (EU) zamýšlela dát dotčeným osobám právo požádat o dočasnou ochranu ve více členských státech najednou či postupně, jistě by toto právo ve směrnici 2001/55/ES zakotvila. Cílem směrnice 2001/55/ES je ovšem naopak vícečetným žádostem zabránit, resp. zabránit druhotnému pohybu osob.

25. Protože, jak bylo vyloženo výše, státní příslušník třetí země, který požívá dočasné ochrany v jednom členském státě a který o tutéž ochranu žádá v jiném členském státě, nemá právo na udělení povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, neexistuje ani právo zaručené právem Unie ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, které by mělo podle tohoto ustanovení podléhat soudní ochraně.

26. Ani žalobkyní zmiňovaný čl. 8 Úmluvy dle ustálené judikatury neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (z poslední doby srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7.2024, č. j. 6 Azs 302/2023–41, bod 28 a judikaturu tam citovanou), nadto žalobkyně, jak již bylo zdůrazněno výše, v žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žádného rodinného příslušníka odpovídajícího popisu v čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/55/ES v žádosti neidentifikovala (jméno, příjmení, datum narození, státní občanství, místo aktuálního pobytu) a neučinila to ani v žalobě. Pouze pro úplnost je však možno zopakovat, že sloučení rodinných příslušníků upravuje čl. 15 ve spojení s čl. 25 a 26 směrnice 2001/55/ES.

27. Rozsudek Soudního dvora EU ve věci ve věci C–403/16 se netýká výkladu právních norem relevantních v této věci, nýbrž výkladu článku 32 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex).

28. Soud tedy (shodně jako druhý senát Nejvyššího správního soudu ve skutkově a právně obdobné věci – viz rozsudek ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022–46) uzavírá, že žaloba je dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. nepřípustná, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. odmítl. (výrok I).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl (výrok II) podle § 60 odst. 3 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla–li žaloba odmítnuta.

30. Soud rozhodl bez jednání, neboť nerozhodoval in meritum (srov. § 51 s. ř. s.).