52 A 41/2016 - 61

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: D.K., nar. „X“, bytem „X“, zastoupen: Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 15. 1. 2016, č.j. 1266/2016/ODSH/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl ze dne 1.10.2015, čj. MěÚ Litomyšl 26532/2015, jimž byl žalobce uznán vinným z porušení ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“) a z naplnění skutkové podstaty přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle ust. 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona o silničním provozu. Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 18.5.2015 v 15:38 hod. v obci Litomyšl, na ulici Na Lánech u domu čp. 21, jako řidič motorového vozidla tovární značky Renault, reg. zn. XY, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod., naměřená rychlost byla 66 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení byla jako skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 63 km/hod. A za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.700,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Nejprve namítl, že již „v odvolacím řízení“ namítal, že použité měřidlo nebylo opatřeno žádnou úřední značkou, přičemž žalovaný k tomu uvedl, že ve spise je založen ověřovací list tohoto měřícího zařízení. Taková úvaha žalovaného, kterou se pokusil vypořádat námitku žalobce, že použitý rychloměr nebyl opatřen úředními značkami, je „invalidní“. Žalovaný se dopustil tzv. deformace důkazů, tato námitka zůstala nevypořádána, zůstala pochybnost o zákonnosti výstupu z takového měření. Z ověřovacího listu, ani z výstupu rychloměru nelze dovodit, že měření bylo provedeno právě rychloměrem, jehož ověření je dokládáno ověřovacím listem, jenž je obsahem spisu, když ve výstupu z rychloměru absentuje údaj např. o výrobním číslu rychloměru. V další části žaloby uvedl žalobce své pochybnosti o změřeném vozidle, když rovněž žalobce v odvolacím řízení namítal, že z výstupu z měření nelze nějak prokázat, že bylo změřeno právě vozidlo žalobce, když z fotografie není rozeznatelná registrační značka a ani markanty, jako je tovární značka vozu, barva vozidla atd. Úvahy žalovaného, kterým se snažil vyvrátit tuto námitku, nejsou dostatečné, pokud žalovaný dovozoval z výpovědi policistů, že změřené vozidlo je vozidlem žalobcem, dopustil se porušení zásady presumpce neviny, žalovaný neuvedl jedinou indicii svědčící o snížené věrohodnosti tvrzení žalobce, upřednostnil verzi policistů. Žalobce tvrdil, že v odvolacím řízení namítal, že změřené vozidlo má na přední kapotě potisky, zatímco jeho vozidlo žádné potisky na přední kapotě nemá, čemuž navrhoval provést důkaz ohledání jeho vozidla, žalovaný se v rozhodnutí nevypořádal s důkazním návrhem na ohledání jeho vozidla. Z fotodokumentace nelze reálně rozpoznat ani obrysy jednotlivých znaků obsažených v registrační značce, zůstala důvodná pochybnost o tom, že změřené vozidlo je vozidlem žalobce. Rozhodnutí I. stupně neobsahuje úvahy o tom, že by přestupek spáchal zaviněně, odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze považovat za přezkoumatelné. K tomu uvedl žalobce své teoretické úvahy týkající se otázky zavinění. Rovněž v části rozhodnutí o přestupku týkající se uložené sankce, spatřoval žalobce vady, když výměra sankce je nezákonná a nepřezkoumatelná, nelze dovodit, které skutečnosti hodnotil správní orgán žalobci ve prospěch a v neprospěch, jak postupoval při výměře sankce. Nezákonnost výměry sankce tak spatřoval žalobce v tom, že správní orgán hodnotil v neprospěch skutečnost, která je obligatorním znakem přestupku, a totiž následek, což je v rozporu se zákazem dvojího přičítání. Pokud správní orgán hodnotil v neprospěch skutečnost, že žalobce má čtyři záznamy v přestupcích, k tomu žalobce namítl, že k tomu nebyl správní orgán oprávněn přihlédnout, neboť v mezidobí došlo k jejich zahlazení. V posledních dvou žalobních bodech jsou obsaženy námitky týkající se neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách, když zmocněnec žalobce s odvoláním správní orgán požádal, aby žalobce poučil o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, což žalovaný neučinil. Žalobce legitimně očekával, že mu informace o oprávněných úředních osobách budou poskytnuty před vydáním rozhodnutí, když uvedl, že tyto informace požaduje k úvaze o vznesení námitky podjatosti. Napadené rozhodnutí pak bylo pro žalobce překvapivým rozhodnutím. Poslední žalobní bod vytýká správním orgánům, že v rozhodnutí nebylo uvedeno, jaký bodový postih je spojen s odsouzením z údajného přestupku, k tomu odkázal na judikaturu NSS, podle něhož je záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření v žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 61a zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3AS 9/2013-35). Podle závěru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, čj. 5AS 126/2011-68 (publikovaný pod č. 3014/2014 Sb. NSS) „řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které byly použity ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, když žalobcem uplatněné námitky nemohly vyvrátit závěry správního orgánů o existenci viny žalobce a samy o sobě nemohly vzbudit důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci, když se v podstatě jednalo o účelové a spekulativní námitky žalobce, ostatně v případech zastupovaných v přestupkových řízeních zmocněncem Mgr. Miloslavem Jarošem (jak v tom bylo v projednávané věci a obdobných věcech, známým uplatňováním takových námitek nejen podepsaného soudu, ale i u NSS, přičemž se jedná o poznatky z rozhodovací činnosti), tyto účelové a obstrukční námitky jsou součástí takové strategie, která je završována podáním účelových žalob advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem (k tomu viz blíže řada rozhodnutí NSS, zejména např. z poslední doby rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2016, čj. 4As 282/2015-32). Součástí této účelové a obstrukční strategie je i to, že v přestupkovém řízení si žalobce zvolil zmocněnce Ing. Miloslava Jaroše, který, jak tom bývá v obdobných přestupkových věcech, uvedl řadu účelových, spekulativních námitek (zpochybnění fotodokumentace, uvedení námitky o tom, že na kapotě vozidla řízeného žalobcem se nemají vyskytovat polepy, měřicí zařízení nebylo opatřeno žádnou úřední značkou, kdy údajně žalobce po vystoupení z vozidla a zkontrolování radaru zjistil, že na měřicím zařízení chybí úřední známky, spekulace o vzdálenosti měřicího zařízení, určení místa pro měření rychlosti atd.). Poté však žalobce pouze formálně uvedený zmocněnec žalobce žádnou konkrétní námitku v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně neuvedl, když jej podal pouze v blanketní formě a nedoplnil tyto námitky ani přes výzvu k doplnění tohoto procesního úkonu. Veškeré námitky poté však košatým způsobem uvedl až v žalobě, kterou podal zmíněný advokát. Volba účelových a obstrukčních prostředků pro zmíněného zmocněnce žalobce, je součástí účelové strategie, která je završována podáváním žalob zmíněným advokátem, který „nikoliv náhodou“ zastupuje žalobce v těchto řízeních (srov. ve vztahu k Ing. Miloslavu Jarošovi např. rozsudek NSS ze dne 18.11.2015, čj. 10As 210/2014-46, ve vztahu k advokátovi Mgr. Topolovi srov. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, čj. 9As 162/2014- 31, ze dne 17.10.2014, čj. 4As 171/2014-26 a zejména ze dne 31.3.2016, čj. 4As 282/2015-32 a řada dalších), přičemž podávání blanketních odvolání ze strany zmíněného zmocněnce (a řady dalších, např. S., V., K. atd.) je zcela typickým projevem této strategie se snahou vyhnout se věcnému posouzení námitek v odvolacím řízení a přenést je až před soud ve snaze vyvolat důvod pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení pro nedostatečné zjištění skutkového stavu; tato účelová strategie zřejmě počítá s tím, že soud ve správním soudnictví již nemůže nahradit činnost správního orgánu a v případě zásadního či rozsáhlého doplnění dokazování je nucen soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro vadu řízení a věc mu vrátit k dalšímu řízení - § 76 odst. 1 písm. b s. ř. s. Zmocněnec Ing. Jaroš, který opakovaně zastupuje v přestupkových věcech, určitě musí vědět, co je obsahem odvolání, tedy že právě v něm je třeba uvést konkrétní věcné námitky. Pokud však bylo podáno pouze blanketní odvolání, aby pak se žaloba poddaná jmenovaným advokátem jen „hemžila“ věcnými a procesními námitkami, kterými je napadáno rozhodnutí o přestupku a krajský soud je tak v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, kdy žalobce zcela účelově vynechal z posouzení těchto námitek odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod, tak tento účelově zvolený postup má podle názoru krajského soudu za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé v těchto celé palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, a protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu, tak v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro tuto vadu v řízení (§ 76 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že bude dosaženo prekluze odpovědnosti za přestupek v důsledku takového postupu. V této strategii se však žalobce mýlí. Ostatně se snaží „zmást“ čtenáře žaloby již v tom, že ve vztahu k jednotlivým námitkám tyto uvádí slovy, že „žalobce v odvolacím řízení namítal“, což pravda není, protože podal pouze blanketní odvolání a tyto námitky uplatnil pouze v řízení před správním orgánem I. stupně. S těmito námitkami se poté ještě vypořádal žalovaný správní orgán, přestože tyto námitky nebyly učiněny součástí odvolání (což samozřejmě je v souladu s revizním principem a nezpůsobuje to nezákonnost rozhodnutí v odvolání), z toho však nelze vyvodit, jak to mylně a účelově činí zástupce žalobce v žalobě, že tudíž tyto námitky uvedl žalobce „v odvolacím řízení“. V odvolacím řízení žádné námitky žalobce, resp. jeho zmíněný zmocněnec, neuvedl. Postup, kdy zmíněný účelově a obstrukčně jednající zmocněnec žalobce podá pouze blanketní odvolání, přičemž věcné námitky jsou obsažené až v žalobě, vyhodnotil ve své judikatuře jako účelový i Nejvyšší správní soud, který dospěl k závěru, že smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ať se o to pokusily (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, čj. 2As 215/2014-43). Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16, kterým může žalobce argumentovat v případné kasační stížnosti, se obecně nevztahuje na celé správní soudnictví, jak zástupce žalobce v obdobných případech u soudu účelově tvrdí, ale vztahuje se jen k azylovému řízení a Ústavní soud v něm mimo jiné uvedl, že „při posuzování ospravedlnitelnosti pozdního sdělení azylově relevantních skutečností a argumentů je také nutno zohlednit zvláštní zranitelnost žadatelů o mezinárodní ochranu“ (v dané věci žalobce takovým žadatelem rozhodně nebyl) a navíc k tomu, aby se soud zabýval novými skutečnostmi sdělenými až v žalobě, musí existovat „ospravedlnitelné důvody“, které Ústavní soud specifikoval konkrétně jen k azylovým věcem, a nelze je vůbec aplikovat v dané věci. Součástí této účelové a obstrukční strategie je i postup, kdy uvedený zmocněnec žalobce se nezúčastní jednání a své účelové námitky zašle správnímu orgánu I. stupně až po vydání rozhodnutí, tedy aby v podstatě zamezil tomu, že by se s nimi vypořádal již správní orgán I. stupně. Poté však podá blanketní odvolání, čímž vytváří pro odvolací orgán prostor pro vytvoření vlastního pochybení, když by ten tyto námitky neobsažené v odvoláních věcně nevypořádal. Ten však v projednávané věci k uvedené, obrazně řečeno, „návnadě“ pro vlastní procesní pochybení nepřihlédl a věcně se s námitkami v žalovaném rozhodnutí vypořádal. Zástupce žalobce totiž vůbec žalobě nevysvětlil, proč zmocněnec žalobce neuvedl tyto námitky v odvolání, když jeho náznak takového vysvětlení obsažený v žalobním bodu označeném jako „neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách“ o tom, že očekával sdělení oprávněné úřední osoby na základě jeho předchozí žádosti, považuje soud za účelové. Nic přece nebránilo zmocněnci žalobci uvést tyto námitky v odvolání a i kdyby rozhodovala v odvolání podjatá úřední osoba, tak by samozřejmě měl možnost se proti takovému postupu bránit, když v takovém případě by krajský soud musel v řízení o žalobě tuto otázku posoudit. V dané věci však bylo třeba zohlednit to, že žaloba v podstatě obsahuje uvedené námitky opakovaně, které byly vzneseny již v řízení před správním orgánem I. stupně a s kterými se vypořádal i žalovaný, přestože bylo podáno blanketní odvolání. Krajský soud se proto k jednotlivým námitkám vyjádřil následujícím způsobem: Jak již bylo uvedeno v dané věci, byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje, že se žalobce dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti, protože podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku. Pro věc je klíčové to, že důkaz o rychlosti vozidla řízeného žalobcem byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. V daném případě měřicí zařízení, o jehož identitě nebyla žádná důvodná pochybnost (za tuto důvodnou pochybnost nelze považovat pouhou spekulativní úvahu žalobce o tom, zda měření bylo provedeno právě rychloměrem, jehož ověření je dokládáno ověřovacím listem). Nejen pro správní orgány, ale i pro soud je podstatné, že rozhodnutí o přestupku vycházelo z úředního záznamu ze dne 27.5.2015, vyhotoveného Městskou policií Litomyšl, z oznámení o dopravním přestupku vyhotoveném na místě projednávání přestupku (žalobce se vůbec nevyjádřil a odmítl podepsat oznámení), dále je ve spisu založen ověřovací list k silničnímu laserovému rychloměru, dále správní orgány vycházely i z vyjádření pana Vinklera ze společnosti LAVET, podle kterého „algoritmus kontroly rychlosti vylučuje pořízení fotografie jiného vozidla, než které bylo skutečně změřeno“ a že pokud by jakýmkoliv způsobem v době fotografování měřeného vozidla přerušeno měření rychlosti, tak by měření bylo vyhodnoceno měřicím zařízením jako neplatné (srov. čl. 9 správního spisu), přičemž toto vyjádření žalobce v žalobě ani nenapadl. Dále podkladem rozhodnutí o přestupku byla příslušná fotodokumentace a provedené důkazy výslechy zasahujících strážníků, kteří potvrdili identifikaci měřeného vozidla. Podkladem rozhodnutí bylo i sdělení policie o určení míst pro měření rychlosti pro Městskou policii Litomyšl. Uvedené podklady tak postačují k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, čj. 1As 83/2013-60, obdobně i rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Pro zmíněnou účelovou a obstrukční strategii je zcela příznačné, že přestupci v obdobných věcech žádné námitky proti výsledkům měření, jež by se dalo rozumně a legitimně očekávat, neuvádějí hned „na místě samém“, když pouze odmítají podepsat oznámení o dopravním přestupku, aby pak až řízení před správním orgánem I. stupně zmíněný zmocněnec vyslovil řadu spekulativních pochybností týkajících se výsledků měření, založených na ničím nepodložených tvrzeních tohoto zmocněnce a jeho verzích, přičemž ten a následně advokát výše jmenovaný v žalobě požaduje, resp. vytýká správním orgánům, že tyto verze měly prověřovat a provádět další dokazování, přičemž na základě těchto účelových verzí zpochybňuje výsledky měření. Jak je známo krajskému soudu z jeho rozhodovací činnosti, jednou tyto verze obsahují tvrzení o nedostatečně nahuštěných pneumatikách policejního vozidla, které provádělo měření, podruhé že bylo toto vozidlo obsazeno čtyřmi policisty a příliš zatíženo v rozporu s návodem k obsluze měřicího zařízení, že se v místě měření vyskytovaly překážky, které bránily přesnému změření rychlosti vozidla, anebo jak tomu bylo v dané věci, až v řízení před správním orgánem I. stupně zmocněnec žalobce tvrdí, že se žalobce došel přesvědčit k měřicímu zařízení, zda toto obsahuje úřední značky a zjistil, že tomu tak nebylo a dále, že jak v žalobě tvrdí, nelze žádným způsobem dovodil, „že měření bylo provedeno právě rychloměrem, jehož ověření je dokládáno ověřovacím listem, jenž je obsahem spisu.“ Žalobce si tak nesprávně vykládá zásadu oficiality v přestupkovém řízení, která znamená, že minimální důkazní břemeno je sice na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu, a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. K tomu NSS uvedl, že „názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013-35). Uvedeným tvrzením obsažených v těchto účelových verzích je třeba poznamenat a žalobci připomenout, resp. jeho zmocněnci a jeho zástupci, že v takovém případě již tíží důkazní břemeno žalobce. V opačném případě by totiž jakoukoliv žalobcem účelovou verzi musel prověřovat správní orgán, tj. musel by v rozporu s negativní teorií prokazovat neexistující skutečnost, tj. musel by žalobci vyvracet, že nedošlo k záměně rychloměru, že jeho tvrzení o neexistujících úředních značkách je pravdivé. Tato tvrzení však nemohou vzbudit důvodné pochybnosti, když navíc podle názoru krajského soudu se jedná o účelové spekulativní námitky, přičemž lze těžko uvěřit tomu, že by žalobce, který odmítl podepsat zmíněné oznámení o přestupku, tak že by se šel přesvědčovat o existenci úředních značek na měřicím zařízení, ostatně kdyby nějaké nedostatky v takovém směru zjistil, tak by určitě to hned uvedl na místě samém zasahujícím policistům do uvedeného oznámení, a nikoliv až prostřednictvím svého účelově jednajícího zmocněnce v řízení před správním orgánem I. stupně. I k uvedenému tvrzení o možné záměně, resp. tvrzení o pochybnosti žalobce o tom, že nelze „dovodit“, že měření bylo provedeno právě zmíněným rychloměrem, jehož ověření je dokládáno ověřovacím listem, jenž je obsahem spisu, tak k tomuto tvrzení neuvádí žádný důkaz svědčící o důvodné pochybnosti, přičemž v podstatě nepřímo obviňuje policisty a správní orgán, v nadsázce řečeno, „ze lži“, v podstatě z podvodného jednání, tj. že by do spisu založili ověřovací list od rychloměru, kterým měření prováděno nebylo. K tomu by však musel žalobce uvést nějaký pádný důkaz či indicie, že by se tak zrovna v jeho případě stalo. Krajský soud pak nemá důvod nevěřit tomu, že ověřovací list založený ve spisu se vztahuje ke zmíněnému měřicímu zařízení a uvedené tvrzení žalobce a jeho verze považuje za zcela účelové a obstrukční, přičemž není třeba „prověřovat“ prováděním dalších důkazů zjištěný skutkový stav věci. Na danou věc tak nedopadá námitka žalobce o deformaci důkazů, námitka žalobce byla vypořádána tím, že správní orgán poukázal na existenci zmíněného ověřovacího listu a nebyl povinen „vyvracet“ účelové tvrzení žalobce o údajné neexistenci úředních značek na měřicím zařízení. Ostatně povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádné odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (srov. rozsudek NSS ze dne 22.10.2014, čj. 6Ads 237/2014-9), námitka může být vypořádána i tak, že správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicitně - námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce nezpůsobuje nezákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu (srov. per analogiam zmíněný rozsudek NSS ze dne 22.10.2014, čj. 6Ads 237/2014-9). Tento žalobní bod a námitky v něm obsažené neshledal krajský soud důvodnými. Navíc, pokud měl žalobce pochybnosti o kvalitě měření, mohl postupovat podle § 11a zákona č. 505/1990 Sb., zákona o metrologii, což neučinil (srov. rozsudek NSS ze dne 27.9.2016, č.j. 1 As 101/2016-77, bod 23). V dalším žalobním bodu žalobce prostřednictvím svého zmíněného zástupce obhajoval další verzi své účelové námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, kterou vznesl zmocněnec Ing. Jaroš v řízení před správním orgánem I. stupně (i ve vztahu k této námitce není pravdou, že žalobce v odvolacím řízení vznesl tuto námitku, jak tvrdí žalobce v žalobě, když bylo podáno pouze blanketní odvolání, které nebylo vůbec v rámci zmíněné účelové a obstrukční strategie doplněno – argumentace soudu výše), tj. že nebylo změřeno vozidlo řízené žalobcem, ale jiné vozidlo, přičemž k tomu uvedl zmocněnec žalobce své konkrétní úvahy (nedostatečné podklady o změřeném vozidle, tj. nedostatky ve fotodokumentaci, tvrzení o tom, že na této fotodokumentaci jsou „polepy“ na přední kapotě, avšak žalobcem řízené vozidlo polepy nemá). Žalovaný k této námitce vznesené před správním orgánem I. stupně uvedl následující argumentaci: „Pokud jde o identifikaci změřeného vozidla, tak není pochyb o tom, že bylo změřeno vozidlo obviněného. Fotodokumentace ve spojení s výslechy zasahujících strážníků tuto identifikaci jednoznačně potvrzuje. Strážníci jednoznačně uvedli, že bylo zastaveno právě to vozidlo, vozidlo Renault, reg. zn. ..., bílé barvy, které bylo předtím změřeno, tedy vozidlo obviněného (viz. č. l. 39, 40, 42 správního spisu). Dále i z pořízené fotodokumentace lze, dle názoru odvolacího orgánu, identifikovat změřené vozidlo, oproti tvrzení obviněného. Lze identifikovat, že se jedná o vozidlo tov. zn. Renault (viz značka na přední masce), bílé barvy – barevná fotografie, s potisky na přední kapotě, a lze dovodit i obrysy registrační značky, která se shoduje s údaji, uvedenými na oznámení o dopravním přestupku vyhotoveném před obviněným na místě přestupku. V této souvislosti odvolací orgán uvádí, že se jedná o barevnou fotodokumentaci, tedy nikoliv černobílou, ze které by nebylo možné zjistit např. barvu změřeného vozidla, a že je přinejmenším podivné tvrzení obviněného, že není z této fotodokumentace zřejmý typ vozidla (značka, model, barva, markanty), ač tomu tak není, viz výše. Obviněný právě na základě této fotodokumentace zpochybňuje změřené vozidlo, např. barvu, když na fotografii je zcela zřetelně vidět bílé vozidlo a „polepy“ na přední kapotě (dle tvrzení obviněného jeho vozidlo „polepy společnosti“ nemá), ač specifikace změřeného vozidla nemají být dostatečně viditelné. Odvolacímu orgánu se tak jeví tato námitka jako účelová, neboť, jak bylo uvedeno výše, o identifikaci změřeného vozidla není pochyb, a i případné „polepy“ je možné odstranit nebo obměnit.“ Právě uvedený závěr žalobce, resp. zástupce žalobce napadl v žalobě, když namítl, že „pokud žalovaný dovozoval z výpovědí policistů, že změřené vozidlo je vozidlem žalobce, dopustil se porušení zásady presumpce neviny, neboť ač žalovaný neuvedl jedinou indicii svědčící o snížené věrohodnosti tvrzení žalobce, upřednostnil verzi policistů.“ K tomu soud uvádí, že zástupce žalobce se v podstatě domáhá naopak „upřednostnění“ verze účelově jednajícího zmocněnce Ing. Jaroše, kterou však krajský soud považuje za nevěrohodnou a spekulativního charakteru. Zástupce žalobce tak v podstatě nepřímo obviňuje strážníky, kteří vypověděli v rámci provedeného dokazování o tom, že skutečně bylo měřeno vozidlo řízené žalobcem, v nadsázce řečeno, „ze lži“. Krajský soud však nevidí jediný důvod pro to, proč by naopak měl přesvědčit námitce zástupce žalobce, když z okolností v dané věci z jejich výpovědí a dalších podkladů nevyplývá jediný důvod, proč by měl soud pochybovat o věrohodnosti podkladů rozhodnutí týkajících se identifikace měřeného vozidla. Krajský soud se naprosto ztotožňuje s výše uvedeným odůvodněním žalovaného rozhodnutí ve vztahu k této námitce, jestliže správní orgán I. stupně a žalovaný vycházely z uvedeného výslechu, tak v tom nelze spatřovat porušení zásady presumpce neviny, kterou si zástupce žalobce účelově mylně vykládá a aplikuje ji v žalobě. Jestliže z provedeného prokazování naopak vyplývá skutečnost, resp. je prokázáno to, že skutečně bylo měřeno vozidlo řízené žalobcem, tak v případě naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného přestupku nelze přece aplikovat zásadu presumpce neviny, protože jestliže je vina plně prokázána na základě provedeného dokazování, tak nelze vůbec hovořit o tom, že by bylo možné zásadu aplikovat. K tomu stačí použít obyčejnou logiku a netřeba k tomu uvádět rozsáhlé teoretické úvahy, jak činí zástupce v žalobě v tomto žalobním bodu. K věrohodnosti výpovědi policistů a potažmo i strážníků městské policie se vyjádřil již i NSS tak, že v dané věci nedostali žádné pochybnosti o věrohodnosti takové výpovědi, např. o tom, že by byli policisté motivováni z hlediska svého odměňování na osvědčení žalobce o spáchání přestupků (o tom nejsou v daném případě ani v náznaku dány specifické okolnosti, které by svědčily o nestandardně horlivém či snad dokonce až šikanóznímu postupu), tedy jestliže v dané věci v podstatě ani žalobce žádnou okolnost způsobit zpochybnit věrohodnost jejich svědeckých výpovědí neuvádí, tak je lze považovat za nestranné svědky (srov. rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, čj. 7As 83/2010-63, dále např. rozsudek ze dne 15.10.2015, čj. 3As 129/2015-32). V případě uvedené verze žalobce tomu je však přesně naopak, když určitě ten nemá zájem na svém vlastním potrestání, čili pokud účelově jednající zmocněnec Ing. Jaroš, který je již všeobecně znám uplatňováním takových svých námitek (argumentace soudu viz výše), tak naopak lze mít vážné a důvodné pochybnosti o věrohodnosti zmíněné verze uplatněné tímto zmocněncem v řízení před správním orgánem I. stupně. Není pravdou, že by žalovaný nepodložil své úvahy o účelovosti této námitky žádnými konkrétními indiciemi, k tomu stačilo plně zmíněné konstatování o tom, že tato námitka je účelová, když ze zmíněných podkladů nevyplývají důvodné pochybnosti o identifikaci změřeného vozidla s tím, že i případné „polepy“ lze možné odstranit nebo obměnit (naopak byl to zástupce žalobce, který v žalobě toto vysvětlení žalovaného v této námitce nijak nevyvrátil, krajský soud k tomu jen dodává, že podstatné je, zda vozidlo mělo polepy v době měření, proto, pokud to bylo jasně zjištěno v přestupkovém řízení, tak dodatečně provádět jakékoliv dokazování se zpětnou účinností by nemohlo prokázat důvodnost zmíněné námitky). Krajský soud se tak ztotožnil s výše uvedeným citovaným závěrem žalovaného a naopak námitku o pochybnostech o změřeném vozidle žalobce neuznal za důvodnou, když se nejednalo o žádnou důvodnou pochybnost, která by se týkala zjištěného skutkového stavu věci, jednalo se jen o spekulativně účelovou námitku. Krajský soud neshledává ani důvodnou námitku týkající se údajného deficitu výroku rozhodnutí o přestupku, ve kterém je uvedeno, že se přestupkového jednání dopustil minimálně ve formě nedbalosti nevědomé. To pro uvedení formy zavinění zcela postačuje. Podstatné je, že způsob jeho protiprávního jednání byl dostatečně vymezen ve výroku rozhodnutí o přestupku a jsou uvedena příslušná ustanovení zákona o silničním provozu a přestupkového zákona s tím, že pro vznik odpovědnosti za tento přestupek plně postačuje existence nedbalostní formy jednání žalobce jako přestupce. Na rozdíl od žalobce je soud názoru, že rozhodnutí je z tohoto hlediska plně přezkoumatelné. Rovněž nedůvodným shledává soud žalobní bod označený jako „sankce“, když naopak výměru sankce považuje soud za přezkoumatelnou a zákonnou. Odůvodnění stahující se k vyměřené sankci obsahuje následující argumentaci správního orgánu I. stupně: „Správní orgán za uvedené jednání uloží sankci za přestupek ve výši od 1.500 Kč do 2.500 Kč. Při uložení sankce správní orgán přihlédl k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a k míře zavinění přestupku, kdy se obviněný dopustil jednání minimálně ve formě nedbalosti nevědomé. Tímto svým jednáním obviněný ohrozil bezpečnosti silničního provozu jako zájem společnosti chráněný zákonem. Zejména však vzhledem k okolnosti, že obviněný, který řidičské oprávnění vlastní od 16.2.1996, a v evidenční kartě řidiče má 4 záznamy v přestupcích, kdy poslední záznam se týká překročení rychlosti v obci ze dne 3.8.2014, byla sankce pokuty za uvedené jednání uložena ve středním pásmu sankčního ustanovení, neboť správní orgán předpokládá, že obviněný se z takto uložené sankce dostatečně poučí.“ Pokud správní orgán I. stupně konstatoval, že žalovaný ohrozil bezpečnost silničního provozu jako zájem společnosti chráněný zákonem, tak z toho bez dalšího automaticky nelze dovodit, že byl porušen zákaz „dvojího přičítání“, jak uvádí žalobce v žalobě. Při uvedení sankce, jak je přímo uvedení o přestupku, přihlédl naopak správní orgán k závažnosti přestupku, tj. ke způsobu jeho spáchání a k míře zavinění přestupku a zohlednil i skutečnost, že žalobce má v evidenční kartě již 4 záznamy o přestupcích, kdy poslední záznam se týká překročení rychlosti v obci ze dne 3.8.2014, přičemž soud neshledává nic nezákonného na závěrečné úvaze správní orgánu I. stupně o tom, proč byla výše pokuty uložena ve středním pásmu sankčního ustanovení, tedy z důvodu, že správní orgán předpokládá, že se žalobce z takto uložené sankce „dostatečně poučí“. Zdůraznění výše uvedené výchovné funkce trestu není nic nezákonného a plně postačuje k zákonnosti a přezkoumatelnosti této části odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Není pravdou, že by správní orgán vůbec nebyl oprávněn přihlížet k předchozím záznamům. Je pravdou, že institut zahlazení odsouzení trestního zákoník z roku 2009 obsahuje, resp. obsahuje zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jakoby nebyl odsouzen, přičemž je nutno analogicky ji aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 3.5.2013, čj. 60A 1/2013-49, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912). Správní orgán je tak v řízení o přestupku v případě, kdy hodnotí jako přitěžující okolnost z předchozího přestupkového jednání, kdy byl uznán vinným předchozím pravomocným rozhodnutím o přestupku za takové jednání, povinen přihlédnout k tomu, že již tento předchozí přestupek byl zahlazen (srov. žalobcem citovaný rozsudek NSS ze dne 28.2.2011, čj. 8As 82/2010-55). K tomuto zahlazení však není povinen správní orgán přihlédnout kdykoliv, ale pouze v případě, kdy jsou splněny podmínky pro aplikaci institutu zahlazení. Tak tomu je podle již zmíněného judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.5.2013, čj. 60A 1/2013-49 (srov. zejména právní věta II. zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS č. 11/2013 pod č. 2912) tehdy, „pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu jednoho roku po výkonu sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení (analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e/ trestního zákoníku z roku 2009) hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupku nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Podle cit. judikátu naopak však v případě, že uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly, tak „správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za nichž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)“ – srov. věta III. v zmíněném judikátu NSS. V dané věci, protože uvedené podmínky pro aplikaci institutu zahlazení splněny nebyly (ze správního spisu a ani z žalovaného rozhodnutí nevyplývá, že by žalobci byl uložen zákaz činnosti spočívající zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán), tak správní orgány byly oprávněny naopak přihlédnout k tomuto předchozímu přestupkovému jednání jako k přitěžující okolnosti. V dané věci se nejednalo o případ, kdy by bylo možné aplikovat zmíněný institut zahlazení, když žalobci nebyl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel žalovaným rozhodnutím a správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby ke skutečnostem, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za niž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédl při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodil příslušný závěr, tj. že jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. To ostatně vyplývá z výše citované části týkající se odůvodnění sankce, které považuje krajský soud na rozdíl od žalobce za přezkoumatelné. Právě proto, že správní orgán k uvedeným skutečnostem přihlédl, tak nemohl dospět k závěru, že by nepostačovalo uložení nižší sankce, což implicitně z rozhodnutí vyplývá a nebylo třeba podrobnějšího odůvodnění rozhodnutí o přestupku v této části. Jistě lze přisvědčit žalobci, že účastník řízení má mít právo být informován v průběhu správního řízení o úřední osobě, která je oprávněna v řízení rozhodovat, a to za účelem vznesení případné námitky podjatosti. Toto právo však není samoúčelné, a pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení na základě žádosti údaj o úřední osobě, tak takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a nemůže být vždy automaticky důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí soudem z důvodu vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31.1.2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách). Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15). V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě vyřizující, resp. rozhodující o odvolání žalobce, by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, když by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci v jeho tvrzení v žalobě skutečně vznikly pochybnosti o nepodjatosti této osoby. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v žalobě tak pouze namítal, že nebyl dodržen uvedený postup, tj. že mu údaj o této úřední osobě nebyl sdělen v průběhu odvolacího řízení, avšak žalobce neuvedl, že vůči této osobě skutečně on sám má pochybnosti o její nepodjatosti, a určitě by uvedl i důvody, které by v jeho případě sdělením této oprávněné úřední osoby, vedly k podání námitky podjatosti. To však žalobce neučinil, čili vůbec v žalobě netvrdil, že by takovou námitku podjatosti v odvolacím řízení podal a neuvedl žádný údaj o tom, že by vůči této konkrétní úřední osobě měl nějaké výhrady z hlediska její nepodjatosti. V takovém případě neinformování žalobce o této úřední osobě bylo jen formálním pochybením, které nemohlo mít vliv na porušení práv žalobce, když žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, tj. na právu namítat podjatost této osoby, neboť žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by tohoto práva skutečně v řízení mohl využít, tj. že měl skutečně důvody pro podání námitky podjatosti, žalobce vůbec v žalobě ani neuvedl, když jistě kdyby tomu bylo naopak, tak by své výhrady týkající se nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalobce v žalobě uvedl. Proto soud dospěl k závěru, že za takové situace by byl výrok žalovaného rozhodnutí stejný, i kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46). Podle platné právní úpravy není obsahem rozhodnutí o přestupku stanovení počtu bodů v registru řidičů, to je předmětem zcela jiného řízení, ne řízení přestupkového. Ustanovení § 77 zákona o přestupcích není uvedeno, že by součástí druhu a výměru sankce měl být i údaj o stanovení počtu bodů v registru řidičů, když v přestupkovém řízení lze udělovat sankci za přestupek jen v dané věci podle zákona o přestupcích, který se v záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle zákona o silničním provozu netýká. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o str. § 60 odst. 1 s. ř. s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladu v řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady v řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení