52 A 41/2022–59

Rubrum

Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Venclové, Ph. D., a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. Ondřeje Bartoše ve věci žalobce: RPIC reality, s. r. o., IČO: 08783845, sídlem Nová 306, Polabiny, 530 09 Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. 6. 2022, č. j. KrÚ 48357/2022/34/OMSŘI/Vod/, sp. zn. SpKrÚ 25487/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce podal u Magistrátu města Pardubic, stavebního úřadu (dále též „stavební úřad“), žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby s názvem „Bytový dům Varšavská, Pardubice, Polabiny, Varšavská“, a to na pozemcích označených jako st. parc. č. 6175/1 a parc. č. 4432 v kat. území Pardubice (dále též „předmětná stavba“ či „předmětný stavební záměr“). [OBRÁZEK] Letecký snímek s vyznačením lokality (zdroj: www.mapy.cz)

2. Orgán územního plánování (Magistrát města Pardubic, Odbor hlavního architekta, oddělení územního plánování) označil v závazném stanovisku (§ 149 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „správní řád“) ze dne 26. 1. 2022, č. j. MmP 7168/2022, záměr žalobce, který má být realizován ve stabilizované ploše, za nepřípustný, neboť (mimo jiné) odporuje § 3 odst. 3[1] textové části územního plánu města Pardubice, dle kterého je ve stabilizovaných plochách možná pouze dostavba stávajících proluk (případně změny využití již zkolaudovaných staveb). V daném případě nejde o dostavbu proluky, navíc realizací předmětného stavebního záměru by v rozporu s § 5 odst. 5[2] textové části územního plánu města Pardubice došlo k narušení charakteru okolní zástavby.

3. Jelikož bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprováděl stavební úřad v souladu s § 149 odst. 6 správního řádu další dokazování a žádost žalobce o vydání rozhodnutí o umístění předmětné stavby rozhodnutím ze dne 9. 3. 2022, č. j. MmP 25465/2022, sp. zn. SÚ 20225/2022/DUB, zamítl.

4. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání. Odvolání žalobce směřovalo proti výše uvedenému závaznému stanovisku Magistrátu města Pardubic, Odbor hlavního architekta, oddělení územního plánování (dále též „MmP OHA“), ze dne 26. 1. 2022, č. j. MmP 7168/2022, a proto žalovaný požádal v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu nadřízený správní orgán správnímu orgánu, který v odvolání napadené závazné stanovisko vydal, tj. Krajský úřad Pardubického kraje, Odbor rozvoje, oddělení územního plánování (dále též „KrÚ OR“), o potvrzení nebo o změnu závazného stanoviska MmP OHA. KrÚ OR stanoviskem ze dne 9. 5. 2022, č. j. KrÚ 31547/2022, závazné stanovisko MmP OHA ze dne 26. 1. 2022, č. j. MmP 7168/2022, potvrdil.

5. KrÚ OR se ztotožnil se závěrem závazného stanoviska MmP OHA, že předmětný stavební záměr není v souladu s územním plánem. KrÚ OR zdůraznil, že podle platného územního plánu města Pardubice se stavební záměr umísťuje do funkční plochy BS – Bydlení vícepodlažní sídlištní, jejímž hlavním využitím jsou stavby pro bydlení vícepodlažní. V § 3 odst. 3) textové části územního plánu města Pardubice se uvádí: „Současně zastavěné území tvoří plochy stabilizované, na kterých územní plán nepředpokládá přestavbu a změnu funkčního využití ploch. Na těchto plochách je možná pouze dostavba stávajících proluk, případně změny využití již zkolaudovaných staveb.“ KrÚ OR konstatoval, že záměr je navržen do současně zastavěného území, do stabilizované plochy, ale nejedná se o dostavbu stávající proluky. Pojem „proluka“ je užíván s cílem umožnit doplnění stávající souvislé zástavby vhodnou stavbou při respektování všech urbanistických a architektonických zásad a zároveň zajistit vhodné podmínky pro vnitřní prostředí staveb. Základním požadavkem však je, že se umísťovanou stavbou skutečně doplňuje stávající souvislá zástavba, která předurčuje objemové parametry umísťované stavby, což je smyslem ustanovení o proluce (včetně proluky nárožní). Proluka musí být v každém případě prolukou mezi zastavěnými stavebními pozemky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“), na kterých stojí budovy (viz Metodickou pomůcku k umísťování staveb v prolukách, Ministerstvo pro místní rozvoj, 2013). V tomto konkrétním případě se nejedná o doplnění stávající souvislé zástavby, a tudíž ani o dostavbu stávající proluky. KrÚ OR aproboval též závěr MmP OHA, že stavební záměr odporuje § 5 odst. 5) textové části územního plánu města Pardubice, dle kterého lze „ve stabilizovaném urbanizovaném území realizovat stavby a jejich změny jen v takovém rozsahu, aby nebyl narušen charakter okolní zástavby a její měřítko“. KrÚ OR připomněl, že urbanistický koncept architektů K. a N., který se realizoval v podobě sídliště Polabiny v Pardubicích, představuje jedno z historicky a urbanisticky významných děl poválečné architektury [v podrobnostech viz např. http://www.panelaci.cz/sidliste/pardubicky–kraj/pardubice–polabiny]. Realizací této koncepce byl založen charakter řešeného území, s nímž musí být předmětný stavební záměr v souladu. Dle KrÚ OR je pro toto území typická pravidelně uspořádaná rozvolněná sídlištní zástavba. Mezi vícepodlažními bytovými domy jsou v celém sídlišti velké rozestupy (dle orientace a výšky bytových domů se jedná o vzdálenosti cca 30–35 m) přímo úměrné velikosti jednotlivých objektů. Vzniklé volné plochy jsou využívány pro veřejnou zeleň, veřejný mobiliář, komunikace atd. Umístění záměru cca 6,3 m od hrany stávajícího bytového domu představuje bezprecedentní zásah do již stabilizované a ucelené struktury zástavby v tomto území (v situaci a ve vizualizacích navíc nejsou zobrazeny balkony ani vystupující část fasády stávajícího bytového domu, odstup od stávajícího bytového domu by tedy ve skutečnosti byl ještě menší). Záměr narušuje charakter stávající rozvolněné zástavby bytových domů v ulici Varšavská, protože ji zahušťuje způsobem, jaký se v řešeném území nevyskytuje. Dle KrÚ OR lze konstatovat, že přestavbou původního objektu občanské vybavenosti na stávající bytový dům čp. 546 bylo toto stabilizované území pro výstavbu již vyčerpáno.

6. Vzhledem k tomu, že KrÚ OR stanoviskem ze dne 9. 5. 2022, č. j. KrÚ 31547/2022, závazné stanovisko MmP OHA ze dne 26. 1. 2022, č. j. MmP 7168/2022, potvrdil, uzavřel žalovaný, že stavební úřad postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud žádost žalobce zamítl, neboť dle § 149 odst. 6 správního řádu platí, že pokud bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. Odvolání žalobce proto nebylo shledáno důvodným a žalovaný jej rozhodnutím ze dne 14. 6. 2022, č. j. KrÚ 48357/2022/34/OMSŘI/Vod/, sp. zn. SpKrÚ 25487/2022, zamítl.

7. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. 6. 2022, č. j. KrÚ 48357/2022/34/OMSŘI/Vod/, sp. zn. SpKrÚ 25487/2022, podal žalobce žalobu, v níž předně namítal, že závazná stanoviska orgánů územního plánování jsou nepřezkoumatelná. Vzdor tomuto konstatování ovšem žalobce následně v žalobě polemizoval se závěrem žalovaného, že předmětný stavební záměr koliduje s § 3 odst. 3 textové části územního plánu města Pardubice, neboť se nejedná o dostavbu proluky. Ačkoliv orgány územního plánování ve svých závazných stanoviscích akcentovaly, že se umísťovanou stavbou zřetelně nedoplňuje stávající souvislá zástavba, která předurčuje objemové parametry umísťované stavby [resp. pozemky, na nichž má být záměr realizován, nejsou pozemky mezi zastavěnými stavebními pozemky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona], žalobce poněkud nesrozumitelně v žalobě poukazoval na to, že se „ve stabilizovaném území zastavěného území města Pardubice zcela běžně povolují novostavby i bytových domů, a to i na pozemcích, na kterých v době vydání územního rozhodnutí stály stavby“, což žalobce považuje za „diskriminační“. V této souvislosti žalobce upozornil na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2014, č. j. 52 A 12/2014–49, a na čtyři případy, kdy byly „v závazných stanoviscích odsouhlaseny“ stavby na „současně zastavěných pozemcích“. Žalobce se domnívá, že by měl být § 3 odst. 3 územního plánu města, dle kterého je ve stabilizovaných plochách možná pouze dostavba stávajících proluk, zrušen, neboť „není v mnoha případech respektován“ a „brání nové výstavbě“, protože „stávajících proluk mezi zastavěnými stavebními pozemky je zde minimum“ [návrh na zrušení územního plánu města Pardubice v § 3 odst. 3 byl vyloučen k samostatnému projednání a soud jej rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 52 A 47/2022 – 45, zamítl]. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem orgánů územního plánování, že by realizací předmětného stavebního záměru došlo k narušení charakteru okolní zástavby. Dle žalobce nebyl tento závěr orgánů územního plánování vyslovený v odůvodnění jejich závazných stanovisek dostatečně odůvodněn, nadto KrÚ OR řádně nereagoval na všechny jeho četné odvolací námitky. Žalobce je přesvědčen, že jde pouze „o ničím nepodložený osobní názor oprávněné úřední osoby na navrhované umístění a řešení stavby bytového domu“. Nadto orgány územního plánování zcela nadbytečně konstatovaly, že předmětný stavební záměr není v souladu s cíli a úkoly územního plánování, neboť pokud již zmíněné orgány dospěly k závěru, že stavební záměr odporuje územnímu plánu, nebylo třeba „podrobně řešit otázku jeho souladu s cíli a úkoly územního plánování, protože rozpor záměru s ÚP současně prokazuje i rozpor s cíli a úkoly územního plánování“. Žalobce je přesvědčen, že jeho tavební záměr byl zamítnut „pod tlakem rádoby odborné veřejnosti a vedení MČ Pardubice II“. Ze všech výše uvedených důvodů by dle žalobce mělo být žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc by měla být žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě [jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal; ostatně rozhodnutí soudu je primárně reakcí na žalobní námitky, teprve až v druhé řadě – a pouze tehdy, je–li to pro vyjasnění stěžejních otázek nezbytné – případně může reagovat i na vyjádření k žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41, bod 9)] setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. II.

9. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí [přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. Předně soud připomíná, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní – tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí [„není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68)]. Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok jeho rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, bod 24), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci – pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů – nesmí být přemrštěné. Jiný postup by ohrožoval funkčnost orgánů veřejné moci, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 9 As 413/2018 – 43, bod 21). Z výše uvedených důvodů proto např. soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48, bod 35, popř. rozsudky téhož soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 As 140/2019 – 93, bod 41, a ze dne 5. 3. 2021, č. j. 5 As 267/2019 – 106, bod 66). Implicitně lze samozřejmě vypořádat i důkazní návrhy účastníků řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 35/19, bod 62, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016 – 61, body 42 a 44, a ze dne 11. 7. 2019, č. j. 5 Ads 213/2018 – 25, bod 18).

11. Současně platí, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené, a proto bude soud tam, kde se se závěry správních orgánů shodne, na tyto odkazovat, event. je stručně shrne. Soud přitom není povinen hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány (podobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 – 128, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 6 As 72/2014 – 88), resp. soud není povinen vše znovu převyprávět „vlastními slovy“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20).

12. Konečně je vhodné ve vztahu k samotnému soudnímu přezkumu dodat i to, že pojem „úplný přezkum“ (plná jurisdikce) není ani Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 40378/10 – Fazia Ali proti Spojenému království) vykládán doslova a Evropský soud pro lidská práva se v zásadě spokojí, bude–li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke zvláštnostem řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dle Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva (srov. např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. 11. 1995, § 47).

13. K žalobním námitkám pak soud uvádí, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jímž byla ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně podle § 149 odst. 6 správního řádu zamítnuta žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí, neboť v průběhu řízení o žádosti byla vydána závazná stanoviska orgánů územního plánování (viz § 96b stavebního zákona a § 149 správního řádu), která znemožňovala žádosti vyhovět. Žalobce v žalobě namítal, že předmětná závazná stanoviska jsou nepřezkoumatelná, event. nezákonná.

14. K tomu soud uvádí, že závazné stanovisko dle § 96b stavebního zákona je úkonem orgánu územního plánování jakožto dotčeného orgánu státní správy. Tento úkon není samostatným správním rozhodnutím a jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu (stavebního úřadu). Závaznost stanoviska plyne z § 149 odst. 6 správního řádu, podle kterého jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

15. Závazné stanovisko nelze napadnout samostatně správní žalobou, neboť se jedná toliko o podklad rozhodnutí správních orgánů. Soudní přezkum jeho obsahu je tak umožněn až v rámci přezkumu konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113, č. 2434/2011 Sb. NSS).

16. Podle § 75 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud přezkoumává zákonnost závazného stanoviska, nikoliv jeho věcnou správnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 As 222/2019 – 45, bod 25). Věcný přezkum odborných závěrů závazného stanoviska není možný (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 3 As 81/2013 – 38, ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 386/2017 – 49, a ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 As 316/2021 – 39, bod 19). Jsou–li odborné důvody v závazném stanovisku vysvětleny srozumitelně a logicky, správním soudům je nepřísluší zpochybňovat (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020, č. j. 9 As 262/2019 – 41, bod 29).

17. Jelikož žalobce v žalobě především namítal nepřezkoumatelnost výše zmíněných závazných stanovisek orgánů územního plánování, zabýval se soud nejprve touto základní žalobní námitkou, neboť případná nepřezkoumatelnost závazného stanoviska způsobuje též nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jemuž slouží jako podklad (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 As 222/2019 – 45, bod 24). Podle § 149 odst. 2 správního řádu závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání, a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. Závazná stanoviska KrÚ OR (ze dne 9. 5. 2022, č. j. KrÚ 31547/2022) a MmP OHA (ze dne 26. 1. 2022, č. j. MmP 7168/2022) všechny výše uvedené náležitosti mají. Jak je patrno ze stručného shrnutí argumentace orgánů územního plánování pod bodem 5 tohoto rozsudku, úvahy v daných závazných stanoviscích jsou srozumitelné, racionální a respektují pravidla formální logiky. Tyto úvahy též byly učiněny na základě dostatečných podkladů (zejména projektové dokumentace, která je zobrazením stavebního záměru, katastrálních map, ortofotosnímků, hlavního výkresu územního plánu města Pardubice, projektu M. N. apod.). Skutkové závěry obou dotčených orgánů státní správy jsou dostatečné, korespondují s obsahem podkladů závazných stanovisek a jsou logické. Za těchto okolností pak soud není oprávněn tyto skutkové závěry přehodnocovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 As 316/2021 – 39, bod 23, a ze dne 28. 2. 2007, č. j. 5 Afs 165/2005 – 96). Soud tedy shrnuje, že ani jedno ze závazných stanovisek orgánů územního plánování není nepřezkoumatelné.

18. Soud na tomto místě připomíná, že orgány územního plánování označily ve svých závazných stanoviscích stavební záměr žalobce za nepřípustný (§ 96b odst. 3 stavebního zákona) především proto, že stavební záměr odporuje § 3 odst. 3 textové části územního plánu města Pardubice [ustanovení § 3 odst. 3 územního plánu města Pardubice soud přitom hodnotí jako dostatečně přesné, jasné, srozumitelné (lingvisticky i právně) a s předvídatelnými následky]. Mezi účastníky je nesporné, že stavební záměr žalobce má být realizován v současně zastavěném území, ve stabilizované ploše, na které územní plán nepředpokládá přestavbu a změnu funkčního využití. Dle § 3 odst. 3 textové části územního plánu města Pardubice, který soud neshledal nezákonným a návrh žalobce na jeho zrušení zamítl rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 52 A 47/2022 – 45, na jehož obsah, jenž je účastníkům znám, soud v podrobnostech odkazuje] je na této ploše možná pouze dostavba stávajících proluk, případně je možné realizovat změny využití již zkolaudovaných staveb. Předmětný stavební záměr nespočívá ve změně využití již zkolaudovaných staveb, má jít o novostavbu bytového domu (viz projektovou dokumentaci), a dle orgánů územního plánování nejde ani o dostavbu stávající proluky, neboť nejde o doplnění stávající souvislé zástavby, která předurčuje objemové parametry umísťované stavby, resp. nejde o vyplnění „mezery“ mezi zastavěnými stavebními pozemky [natož o nárožní proluku (to ostatně ani nebylo žalobcem tvrzeno)], jak je patrno z map, které jsou součástí odůvodnění závazných stanovisek, a z projektové dokumentace. Tento řádně odůvodněný a logický závěr plně odpovídá ustálené správní a soudní praxi. Proluka je terminus technicus běžně užívaný odbornou i laickou veřejností a o jeho významu nepanují žádné pochybnosti [srov. např. ČSN 73 4301 – Obytné budovy – Poznámka k čl. 4.3.4., popř. Metodickou pomůcku k umísťování staveb v prolukách Ministerstva pro místní rozvoj, odboru stavebního řádu, z června 2013, dostupnou na http://www.mmr.cz/getmedia/540fffb4–3586–4351–95ed–7472fa2107d8/Proluka–final.pdf (ani jeden z těchto dokumentů sice není právně závazný, oba však obsahují odborné definice, které jsou správní i soudní praxí dlouhodobě akceptovány)]. V soudní praxi se ustálil názor, z něhož vyšly i orgány územního plánování (a následně i stavební úřad a žalovaný), že „prolukou se rozumí pozemek určený k zástavbě domem ve stávající souvislé zástavbě, tj. řadě pozemků, na kterých stojí domy, včetně volného nároží ulic“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 As 141/2020 – 35, bod 16, či rozsudky téhož soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 As 111/2013 – 31, ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 391/2019 – 32, a ze dne 22. 12. 2020, č. j. 4 As 143/2020 – 42). Tato soudy a správními orgány bez výhrad dlouhodobě akceptovaná definice, která vychází ze starších právních předpisů, technických norem a odborné literatury (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 As 141/2020 – 35, body 14 a 16), je pak užita i v novém stavebním zákoně [srov. § 12 písm. o) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, dle kterého se stavební prolukou rozumí nezastavěný prostor ve stávající souvislé zástavbě, včetně nezastavěného nároží, který je určen k zastavění] a lze ji nalézt i v § 2 písm. q) nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Závěr orgánů územního plánování a žalovaného, že v daném případě by nešlo o dostavbu proluky, neboť pozemky, na nichž má být stavební záměr realizován, nejsou „pozemky určenými k zástavbě domem ve stávající souvislé zástavbě, tj. řadě pozemků, na kterých stojí domy (včetně volného nároží ulic)“, tedy v žádném případě není excesivní (resp. nezákonný), jak je na prvý pohled patrno z ortofotomap, katastrálních map, projektové dokumentace (i Nejvyšší správní soud trvá na tom, že za stávající souvislou zástavbu je třeba považovat pouze „stavby určené k bydlení stojící v řadě nebo konec této řady v nároží ulic“ – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 As 141/2020 – 35, bod 24). Již vůbec pak orgány územního plánování nevycházely z rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2014, č. j. 52 A 12/2014–49, v němž soud řešil specifickou situaci, kdy nebylo vyhověno žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby na pozemku, který byl v době rozhodování stavebního úřadu celý zastavěn jinou stavbou, jež měla být účelově odstraněna (za účelem vytvoření proluky), ačkoliv to její stavebně technický stav nutně nevyžadoval.

19. Námitka žalobce, že se „ve stabilizovaném území zastavěného území města Pardubice zcela běžně povolují novostavby i bytových domů, a to i na pozemcích, na kterých v době vydání územního rozhodnutí stály stavby“, se zcela míjí s důvody, které vedly orgány územního plánování k závěru o nepřípustnosti stavebního záměru žalobce, neboť na pozemku evidovaném v katastru nemovitostí parc. č. 4432 v k. ú. Pardubice, na němž má být novostavba postavena, se žádná stavba nenachází. [OBRÁZEK] Zdroj.www.cuzk.cz 20. Nebylo tedy třeba ani provádět dokazování závaznými stanovisky (resp. správními spisy, jejichž součástí tato závazná stanoviska jsou), která se týkala čtyř žalobcem zmiňovaných staveb, jež měly být dle tvrzení žalobce postaveny na pozemcích zastavěných v době rozhodování o umístění stavby jinou stavbou, neboť se nejedná o srovnatelné případy, a tudíž nemůže být řeč o diskriminaci. Nejvyšší správní soud navíc v minulosti konstatoval, že aplikace zásady předvídatelnosti či rovného zacházení nemůže být ve věcech tohoto typu argumentem, proč by dotčené orgány státní správy měly vyslovit kladné stanovisko s umístěním stavby. V tomto typu řízení totiž tyto zásady nacházejí jen omezené uplatnění, neboť soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a s úkoly územního plánování musí být s ohledem na jedinečnost každého stavebního záměru a každé jednotlivé lokality posuzován v každém jednotlivém případě přísně individuálně (srov. – mutatis mutandis – např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 As 316/2021 – 39, bod 24).

21. Současně je třeba zdůraznit, že soud dospěl k závěru, že závazná stanoviska orgánů územního plánování, která byla závazným podkladem žalobou napadeného rozhodnutí, neodporují zákonu, přičemž účastník se nemůže domáhat, abysprávní orgán nadále dodržoval svoji případnou předchozí nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem). Je tomu tak proto, že zásada legitimního očekávání nemá absolutní hodnotu a je např. omezena jinými zásadami, zejména zásadou legality. Jedním ze závažných důvodů, na základě nichž může správní orgán prolomit legitimní očekávání účastníků správního řízení, je tedy rozpor dosavadního rozhodování správního orgánu s právními předpisy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 – 77, ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 Afs 27/2009 – 98, ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 84/2012 – 48, ze dne 5. 5. 2016, č. j. 5 Ads 76/2015 – 80, ze dne 10. 5. 2016, č. j. 8 As 86/2015 – 70, ze de 31. 5. 2016, č. j. 4 Ads 229/2015 – 48, a ze dne 18. 9. 2019, č. j. 7 Afs 36/2018 – 43).

22. Vzhledem k tomu, že závěr, že stavební záměr žalobce odporuje § 3 odst. 3 textové části územního plánu města Pardubice, sám o sobě postačoval k tomu, aby byl označen za nepřípustný a žádost žalobce byla zamítnuta, nemusely se orgány územního plánování a ani správní orgány zabývat dalšími námitkami žalobce, neboť ty nebyly nijak způsobilé ovlivnit zmíněný klíčový závěr (a tedy ani ovlivnit výrok žalobou napadeného rozhodnutí – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, bod 24). Zejména nebylo nezbytné se zabývat případným rozporem předmětného stavebního záměru s § 5 odst. 5 textové části územního plánu města Pardubice, neboť tím, zda v důsledku realizace stavebního záměru dojde k narušení charakteru okolní zástavby a jejího měřítka, má smysl se zabývat pouze tehdy, pokud je umístění záměru do určitého území dle územního plánu vůbec možné. Soud tedy pouze pro úplnost a nad rámec nutného odůvodnění dodává, že orgány územního plánování v závazných stanoviscích nejprve správně připomněly (viz stranu 5 závazného stanoviska MmP OHA ze dne 26. 1. 2022, č. j. MmP 7168/2022), že charakter zástavby je dán spolupůsobením formy (struktury) zástavby a architektonického výrazu jednotlivých staveb, stavebních souborů a nezastavěných ploch. Orgány územního plánování též správně vysvětlily, že struktura zástavby se skládá ze dvou hlavních složek: půdorysného, tj. plošného uspořádání zástavby, a prostorového uspořádání zástavby (například intenzita zastavění pozemků, hmotové řešení – podlažnost, převládající tvary střech, orientace hřebene apod.). Následně orgány územního plánování uvedly (viz zejména stanovisko KrÚ OR), že mezi vícepodlažními bytovými domy jsou v celém sídlišti velké rozestupy (dle orientace a výšky bytových domů se jedná o vzdálenosti cca 30–35 m) přímo úměrné velikosti jednotlivých objektů. Vzniklé volné plochy jsou využívány pro veřejnou zeleň, veřejný mobiliář, komunikace atd. Umístění záměru cca 6,3 m od hrany stávajícího bytového domu představuje bezprecedentní zásah do již stabilizované a ucelené struktury zástavby v tomto území (v situaci a ve vizualizacích navíc nejsou zobrazeny balkony ani vystupující část fasády stávajícího bytového domu, odstup od stávajícího bytového domu by tedy ve skutečnosti byl ještě menší). Záměr tak dle orgánů územního plánování narušuje charakter stávající rozvolněné zástavby bytových domů v ulici Varšavská, protože ji zahušťuje způsobem, jaký se v řešeném území nevyskytuje. Tento závěr orgánů územního plánování o rozporu stavebního záměru s § 5 odst. 5 textové části územního plánu města Pardubice je řádně odůvodněný, logický a má oporu ve shromážděných podkladech, nebylo tedy nutno reagovat na četné dílčí námitky žalobce, jež nebyly způsobilé nijak jej změnit [žalobce v žalobě navíc žádnou námitkou nezpochybnil, že mezi vícepodlažními bytovými domy jsou v celém sídlišti velké rozestupy (dle orientace a výšky bytových domů se jedná o vzdálenosti cca 30–35 m) přímo úměrné velikosti jednotlivých objektů a že umístění předmětného stavebního záměru cca 6,3 m od hrany stávajícího bytového domu představuje bezprecedentní zásah do již stabilizované a ucelené struktury zástavby v tomto území]. Navíc, jak již soud vysvětlil výše, obecně platí, že orgán veřejné moci nemá povinnost reagovat na každou dílčí námitku (tvrzení) účastníka řízení a tu vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat se se smyslem argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2022, č. j. 1 Afs 118/2022 – 53, bod 17, či rozsudek téhož soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013–19). Soud naopak souhlasí s žalobcem, že se orgány územního plánování v situaci, kdy dospěly k závěru, že stavební záměr odporuje územnímu plánu, nadbytečně zabývaly tím, zda je předmětný stavební záměr v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Takový postup je nezbytný pouze v případě opačném, neboť v zájmu naplnění cílů a úkolů územního plánování (§ 18 a § 19 stavebního zákona) lze nepochybně např. stanovit urbanistické, architektonické, estetické a další (např. stanovit pořadí výstavby, požadavky na řešení veřejných prostranství) podmínky, které územní plán neobsahuje. Nadbytečné úvahy orgánů územního plánování však neměly žádný vliv na zákonnost či srozumitelnost jejich závazných stanovisek a ani následných správních rozhodnutí (superfluum non nocet).

23. Tvrzení, že stavební záměr žalobce byl zamítnut „pod tlakem rádoby odborné veřejnosti a vedení MČ Pardubice II“, žalobce, kterého tíží břemeno důkazní, ničím neprokázal. Naopak ze shora uvedeného je zřejmé, že žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí byla zamítnuta proto, že stavební záměr žalobce orgány územního plánování vyhodnotily jako nepřípustný. Jejich závazná stanoviska přitom jsou řádně odůvodněna, úvahy orgánů územního plánování jsou srozumitelné, racionální, respektují pravidla formální logiky a byly učiněny na základě dostatečných podkladů, přičemž skutkové závěry obou dotčených orgánů státní správy korespondují s obsahem podkladů závazných stanovisek. Rozhodně tedy nejde „o ničím nepodložený osobní názor oprávněné úřední osoby na navrhované umístění a řešení stavby bytového domu“, jak tvrdí žalobce.

24. Závěrem soud pro úplnost dodává, že neprováděl žalobcem navržené dokazování listinami založenými ve správním spise. V řízení před správním soudem se dokazování správním spisem neprovádí, byť z jeho obsahu správní soudy vycházejí a důkazní prostředky (důkazy) v něm obsažené hodnotí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS, a ze dne 12. 11. 2015, č. j. 7 As 238/2015 – 31]. III.

25. Soud tedy shrnuje, že základní žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I). Rozhodl přitom bez jednání, když zákonem stanovené podmínky pro takový postup byly splněny (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

26. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud rozhodl (výrok II), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.