52 A 49/2016 - 63

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobce: Reklamní servis RS, spol. s r.o., IČ 49287541, Svaté Anežky České 28, 530 02 Pardubice, zastoupeného Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem, se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad – Pardubický kraj, Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 09.03.2016, č.j. KrÚ-6629/12/2016/OMSŘI/Dr, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení: Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (správní orgán prvního stupně) ze dne 20.11.2015, č.j. MmP 67674/2015, sp. zn. SÚ 58063/2015/Zab, jímž byla žalobci podle ust. § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (stavební zákon) zamítnuta žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Stavba pro reklamu s osvětlením“ na pozemku parc. č. 254/15 v katastrálním území Rosice nad Labem. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle části třetí, hlavy II., dílu 1. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), přičemž žaloba byla podána ve smyslu ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. včas. Žalobní body: Žalobce předně tvrdí, že jeho legitimní záměr byl zamítnut de facto pouze s odkazem na negativní postoj vlastníků sousedních nemovitostí, tedy bez ohledu na objektivní soulad s požadavky stanovenými právní úpravou. Dále namítá, že v lokalitě již stojí stavba téhož druhu a je tak možné zde umístit stavbu s obdobnými parametry. Žalobce uvádí, že žalovaným rozhodnutím byla proto porušena zásada legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu /dále jen „správní řád“/) a že v rozhodnutí stavebního úřadu nebyly uvedeny důvody objektivně opodstatňující odlišný přístup k obdobnému případu. Dále žalobce namítá, že jeho záměr je v souladu s územním plánem, když se nachází na stejné funkční ploše - bydlení nízkopodlažní předměstské – BP) stavba pro reklamu není uvedena jako nepřípustné využití), tedy podmínky v dané lokalitě jsou obdobné jako již u existující stavby pro reklamu (na pozemku parc. č. 133/2 v katastrálním území Rosice nad Labem). Jestliže záměr žalobce není uveden jako nepřípustný v obecně závazné vyhlášce statutárního města Pardubice č. 42/2001, o závazných částech Územního plánu města Pardubice (dále „vyhláška č. 42/2001“), pak je nutné jej posoudit z hlediska výjimečně přípustného využití ve smyslu ust. § 3 odst. 14 citované vyhlášky. Stavebnímu úřadu nepřísluší posuzovat, zda je předmětná stavba žádoucí, jeho úkolem je dle žalobce objektivně posoudit soulad záměru s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona. Dle žalobce regulace obsažená v Územním plánu města Pardubic nemůže být sama o sobě překážkou pro povolení žalobcova záměru, když podobná stavba byla v dané ploše se stejným funkčním využitím již umístěna. Žalobce se domnívá, že jeho stavební záměr musel být stavebním úřadem vyhodnocen jako významně odlišný od záměru již povoleného, jinak by ho stavební úřad jistě povolil. Odlišnosti dle žalobce zřejmě spočívají ve skutečnosti, že předmětná stavba je blíže k sousedním domům (o 2,5m) a že vlastníci okolních pozemků se stavbou nevyjádřili souhlas, což nemůže v perspektivě obecného postupu při povolování staveb obstát. Záměr žalobce měl být ve srovnání s již povolenou stavbou pro reklamu šetrnější, neboť měl být osvětlen po omezenou dobu (přerušení osvětlení na 6 hodin denně), nikoliv nepřetržitě. Žalobce trvá na tom, že předmětný stavební záměr odpovídá i běžně uváděným činitelům důležitým pro kvalitu prostředí (pohodu bydlení) - čistota ovzduší, hladina hluku, zeleň, pach a prach, oslunění. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně předcházejícího rozhodnutí stavebního úřadu (správní orgán prvního stupně) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 12.7.2016 setrval na závěrech uvedených v žalovaném rozhodnutí a zdůraznil, že v případě žalobce, kdy vyhláška č. 42/2001 neuvádí záměr žalobce pro danou funkční plochu dotčeného pozemku mezi přípustnými, podmíněně přípustnými ani nepřípustnými, je na správním orgánu, aby důsledně posoudil, zda záměr je v souladu s charakterem funkční plochy, charakterem území a zda se nevymyká ze zástavby v místě obvyklé. Uvedená funkční plocha je navržena primárně k bydlení, které by mělo požívat nejvyšší stupeň ochrany a to, že v minulosti byla v daném území umístěna stavba stejného typu, nezakládá automaticky nárok na umístění další takové stavby, nýbrž je nutné individuální posouzení předloženého záměru. Žalovaný navrhl, aby soud jako nedůvodnou žalobu zamítl. Rozhodné okolnosti projednávané věci: Dne 25.9.2014 podal žalobce u správní orgán prvního stupně žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení na umístění a povolení předmětné stavby „Stavba pro reklamu s osvětlením“ na pozemku parc. č. 254/15 a parc. č. 133/2, v katastrálním území Rosice nad Labem. Dne 20.10.2014 obdržel stavební úřad od vlastníků sousedních pozemků parc. č. 254/14 a 254/16 katastrální území Rosice nad Labem námitky, ve kterých tito vyjádřili nesouhlas s umístěním předmětné stavby na pozemku parc. č. 254/15. Usnesením ze dne 21.10.2014 pod č.j. MmP 62808/2014, sp. zn. SÚ 58063/2014/Zab, vyloučil stavební úřad ve smyslu ust. § 94a odst. 1 stavebního zákona ze společného územního a stavebního řízení stavební řízení ohledně záměru žalobce na pozemku parc. č. 254/15, když usoudil, že povaha věci společné řízení vylučuje s odkazem na ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona. Podaná žádost žalobce neměla všechny náležitosti ve smyslu ust. § 86 stavebního zákona, stavební úřad vyzval žalobce k jejímu doplnění, územní řízení přerušil a opakovaně na žádost žalobce prodlužoval lhůtu k doplnění podkladů. Ve vyjádření odboru hlavního architekta Magistrátu města Pardubic ze dne 24.10.2014 byl projeven nesouhlas s umístěním předmětné stavby z hlediska souladu s platnou územně plánovací dokumentací. Dne 27.3.2015 doplnil žalobce na výzvu stavebního úřadu podanou žádost o část po něm požadovaných dokladů, konkrétně o stanovisko Městského obvodu Pardubice VII ze dne 11.12.2014 vyjádřené v usnesení č. 22/1-12/2014 Rady MO Pardubice VII, ve kterém je obsažen zásadní nesouhlas s umístěním předmětné stavby z důvodu zhoršení kvality bydlení v dané lokalitě (světelné znečištění, nevhodný prvek narušující vzhled stávající zástavby rodinných domů). Opatřením ze dne 2.9.2015 pod č.j. MmP 51345/2015, stavební úřad oznámil zahájení územního řízení – pokračování řízení a nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 6.10.2015, z ústního jednání byl sepsán protokol. Při ústním jednání byly předloženy písemné námitky účastníků řízení podle ust. § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona (osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno) a námitky účastníka řízení podle ust. § 85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn), ve kterých vyjádřili tito účastníci řízení nesouhlas s projednávaným záměrem. Dne 13.10.2015 obdržel stavební úřad od žalobce písemné vyjádření k podkladům rozhodnutí včetně přílohy – situačního výkresu s maximálním rozpětím panelů požadovaným účastníky řízení. K podkladům rozhodnutí se na výzvu stavebního úřadu vyjádřili starosta Městského obvodu Pardubice VII (dne 26.10.2015) a R.P. (2.10.2015), kteří nadále s umístěním předmětné stavby nesouhlasí. Dne 20.11.2015 vydal stavební úřad pod č.j. MmP 67674/2015, sp. zn. SÚ 58063/2014/Zab, rozhodnutí, kterým žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění předmětné stavby podle ust. § 92 odst. 2 stavebního zákona zamítl. Žalobce se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolal podáním ze dne 9.12.2015. K odvolání žalobce vyjádřili společným dopisem ze dne 29.12.2015 (doplněno podání ze dne 4.1.2016) účastníci řízení /podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona/ opětovně svůj nesouhlas. Žalovaný jako odvolací správní orgán přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v souladu s ust. § 89 odst. 2 správního řádu a dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů podle skutkového a právního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí v souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s., přičemž rozhodl bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Na věc dopadá následující právní úprava. Podle ust. § 2 odst. 4 správního řádu, správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona, umisťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit vliv jejich užívání na území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak. Podle ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona, každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, za tímto účelem si může vyžádat územně plánovací informaci, nejsou-li mu podmínky využití území a vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu známy. Podle ust. § 90 stavebního zákona, v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Podle ust. § 92 odst. 2 stavebního zákona, není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90, nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že umisťovat stavby lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 stavebního zákona. Jde tedy o základní okruhy požadavků, jejichž splněním se stavební úřad musí zabývat v řízení o vydání územního rozhodnutí nebo při postupu před vydáním územního souhlasu, a současně musí být šetrný k zájmům vlastníků sousedních nemovitostí ve smyslu ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona. Stavební úřad i žalovaný tedy ve správním řízení správně posuzovaly otázku, zda je záměr žalobce v souladu s požadavky uvedenými v ust. § 90 stavebního zákona. V daném případě nebylo přitom vydáno územní rozhodnutí pro rozpor s ust. § 90 písm. a), b), c) stavebního zákona a dle ust. § 92 odst. 2 byla žádost o vydání územního rozhodnutí zamítnuta. Stavební úřad i žalovaný vycházely při posuzování záměru stavby pro reklamu z požadavků zakotvených v ust. § 90 stavebního zákona a z dalších relevantních ustanovení především z vyhlášky č. 42/2001 a z vyjádření Odboru hlavního architekta Magistrátu města Pardubic podaného ohledně souladu s územně plánovací dokumentací a z hlediska zásahu stavby stávajících architektonických a urbanistických hodnot daného místa. Posouzení z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací je základním hlediskem posuzování žádosti, s těmito základními dokumenty musí být předkládaný záměr vždy v souladu. Každý, kdo žádá vydání územního rozhodnutí, je povinen zajistit, aby jeho záměr byl v souladu s územně plánovací dokumentací. Dle Územního plánu města Pardubic je plánováno umístění posuzovaného záměru na pozemek, který se nachází v zastavěném stabilizovaném území ve funkční ploše bydlení nízkopodlažní předměstské - BP. Vyhláška č. 42/2001 uvádí, že plochy bydlení nízkopodlažního předměstského jsou územím využitým především pro bydlení a služby obyvatelům v místním měřítku. Převažuje čisté bydlení v rodinných domech s možností integrace zařízení základní občanské vybavenosti, případně s jednotlivými objekty základní občanské vybavenosti. Zástavbu tvoří především rodinné domy a nízkopodlažní bytové domy. Jak uvedl stavební úřad ve svém vyjádření, pro dané území není vypracován regulační plán a vyhláška č. 42/2001 ani jiný obecně závazný předpis nestanovuje žádné regulativy stanovující např. limitní koeficient zastavění pozemku, maximální podlažnost či formu zástavby. Vyhláška č. 42/2001 přitom uvádí, že přípustné využití hlavní pro dané území jsou stavby pro bydlení – rodinné domy. Dále uvádí přípustné využití doplňkové a nepřípustné využití. Vyhláška č. 42/2001 neuvádí záměr žalobce – stavby pro reklamu mezi stavbami explicitně uvedenými v rámci přípustného využití doplňkového ani nepřípustného využití. Správní orgán prvního stupně i žalovaný proto posuzovaly záměr žalobce jako stavbu výjimečně přípustnou ve smyslu ust. § 3 odst. 14 vyhlášky č. 42/2001. Ostatně s tímto posouzením záměru jako stavby výjimečně přípustné žalobce v odvolání i v žalobě souhlasí a uvedl ho ve svém vyjádření i odbor hlavního architekta. Dle ust. § 3 odst. 14 vyhlášky č. 42/2001 jsou za výjimečně přípustné považovány stavby, zařízení a využití území, které nejsou v regulativech jmenovány, neodpovídají příslušné hlavní funkci, ale lze je v území ponechat nebo umístit pouze výjimečně na základě bližšího posouzení všech urbanistických, hygienických, dopravních a ekologických hledisek. Záměr žalobce tak neodpovídá hlavní funkci vymezené funkční plochy – rodinné domy, ale stavbu či zařízení lze na území umístit „pouze výjimečně“ a na základě individuálního bližšího posouzení všech urbanistických, hygienických, dopravních a ekologických hledisek. Není tedy pravda, jak uvádí žalobce, že správní orgány nemohly posuzovat, zda je konkrétní záměr žalobce žádoucí, vyhláška č. 42/2001 v případě výjimečného umístění stavby právě toto posouzení po stavebním úřadu vyžaduje a to posouzení všech konkrétních okolností. Dotčené ust. vyhlášky je přitom v souladu s ust. § 90 stavebního zákona, které předpokládá posouzení souladu každého záměru s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování a s dalšími požadavky stavebního zákona a jiných předpisů. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu je rozhodnutím vydaným na základě správního uvážení. Prostor pro úvahu správního orgánu ovšem není neomezený, má své limity. Ty jsou stanoveny zákonem nebo si je správní orgán musí vymezit ve své rozhodovací praxi sám a následně je také musí dodržovat. Je nutné také zohlednit zcela konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 35/2012 – 40, publikovaný pod č. 2736/2013 Sb. NSS; rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz). Ze shora popsané povahy rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení pak vyplývá také omezený rozsah soudního přezkumu. Soud zkoumá pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda toto uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Za tímto účelem pak soud posuzuje v mezích žalobních bodů, zda správní rozhodnutí bylo vydáno v řádném řízení vymezeném v souladu se zákonem a zda nebylo zatíženo případnou svévolí rozhodujícího orgánu (blíže viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 15/2007 – 106, č. 2066/2010 Sb. NSS; ze dne 27. 6. 2013, č. j.1 Afs 1/2013 – 47; popř. nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07). V nyní posuzované věci krajský soud neshledal, že by stavební úřad překročil meze správního uvážení, nebo že by správní uvážení zneužil, a rozhodl tak svévolně. Stavební úřad i žalovaný posuzovaly navrhovaný záměr žalobce dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 42/2001 a § 90 stavebního zákona a zohlednily konkrétní okolnosti daného případu, zejména vyjádření odboru hlavního architekta a nesouhlas vlastníků sousedních pozemků, jimž v území, které je primárně určeno k zástavbě rodinnými domy, náleží plná ochrana stávající pohody bydlení, zejména, jedná-li se právě o typ stavby, kterou lze povolit pouze výjimečně. Podle ust. § 6 odst. vyhlášky č. 42/2001 musí vymezenému funkčnímu využití ploch odpovídat způsob jeho užívání, zejména účel zde umisťovaných a povolovaných staveb i zařízení včetně využití území a změn stávajících staveb a využití území. Podle ust. § 5 odst. 7 citované vyhlášky lze ve stabilizovaném území realizovat stavby a jejich změny jen v takovém rozsahu, aby nebyl narušen charakter okolní zástavby a její měřítko. Dle vyjádření odboru hlavního architekta jsou totiž plochy nízkopodlažního předměstského bydlení územím využitým především pro bydlení a služby obyvatelům a záměr je tak třeba posuzovat dle ust. § 3 odst. 14 vyhlášky č. 42/2001 jako výjimečně přípustnou stavbu. Odbor hlavního architekta se dále vyjádřil, že s umístěním reklamního zařízení nesouhlasí a to z toho důvodu, že umístění stavby mezi rodinné domy nesplňuje kritéria urbanistická, estetická ani hygienická s ohledem na rozsáhlou osvětlenou plochu. Odbor také ve vyjádření poukázal na ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona, kdy ve stabilizované ploše rodinného bydlení je dán charakter území klidovým bydlením v nízkopodlažních rodinných domech se zázemím zahrad, zde je přitom zamýšlena stavba pro reklamu s nočním osvětlením, jenž výrazně porušuje kvalitu prostředí, výškově významně převyšuje zástavbu, vytváří nežádoucí dominantu s negativním dopadem na okolní zástavbu. Tedy lze shrnout, že s ohledem na typ a účel stavby, nelze v takové případně realizované stavbě shledat žádný pozitivní dopad na danou lokalitu. Stavební úřad dospěl k závěru, že schválení záměru žalobce by bylo v rozporu s § 5 odst. 7 vyhlášky č. 42/2001, kdy lze ve stabilizovaném území realizovat stavby a jejich změny jen v takovém rozsahu, aby nebyl narušen charakter okolní zástavby a její měřítko. Realizace stavby pro reklamu skládající se ze čtyř panelů velikosti 9,6 x 3,6 m ukotvených na ocelovém kruhovém sloupu s výškou horního líce ve výšce maximálně 20,2 m nad terénem a spodního líce panelů maximálně 12 m nad terénem by bylo dle zcela logického závěru stavebního úřadu nevhodným prvkem narušující stávající zástavbu rodinných domů a především díky světelnému znečištění a krátké odstupové vzdálenosti od okolních domů nešetrné k zájmům vlastníků okolních pozemků a zhoršující kvalitu bydlení v lokalitě. Reklamní panely jsou navrženy jako osvětlené, žalobce v žalobě uvádí, že na 6 hodin od 00:00 hod do 6:00 hod má být osvětlení vypnuto. To ale neznamená, že osvětlení nebude narušovat majitele sousedních pozemků. Správní orgán prvního stupně a v souladu s ním žalovaný tak došel dle soudu k logickému závěru, že záměr žalobce neodpovídá charakteru stávající zástavby a jejímu měřítku ani funkčnímu využití dané plochy dle územního plánu a souvisejících předpisů a je v rozporu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního pánování, zejména s architektonickým a urbanistickým charakterem území. Na základě zhoršení kvality bydlení v lokalitě, světelného znečištění a nevhodného prvku narušujícího stávající ráz zástavby rodinných domů, předmětný záměr nerespektuje šetrnost k sousedství ve smyslu ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona ani zachování architektonického a urbanistického charakteru prostředí, což je v rozporu s územně plánovací dokumentací, tedy v rozporu s ust. § 90 písm. a), b), c) stavebního zákona. Krajský soud proto shledal závěr správního orgánu prvního stupně a žalovaného jako zcela logický, nikterak nevybočující, neboť je založen na plně přezkoumatelné správní úvaze, která odpovídá v průběhu správního řízení zjištěným okolnostem dané věci a respektuje tak individuální okolnosti případu. Tedy, krajský soud uzavřel, že stavební úřad posuzoval záměr žalobce důvodně dle ust. § 3 odst. 14 vyhlášky č. 42/2001 jako výjimečně přípustný, zvážil všechny individuální okolnosti případu, postupoval dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 42/2001, vyhodnotil námitky vlastníků sousedních pozemků a učinil skutkově správný závěr o nepřípustnosti povolení umístění stavby. Pokud jde o námitku umístění obdobné stavby v dané lokalitě, pak tato okolnost nezakládá automaticky nárok na umístění další obdobné stavby, jak namítá žalobce, když správní orgán je povinen posoudit umístění takové stavby s ohledem na zcela individuální okolnosti daného případu. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo řádně odůvodněno, obsahovalo rozbor a zhodnocení relevantních podkladů a uvedení úvah, kterými se při posuzování záměru tento stavební úřad řídil. Postupu stavebnímu úřadu nelze ničeho vytknout, individuálně posoudil záměr žalobce z pohledu, zda uvedený záměr žalobce lze v dané funkční ploše umístit, a na základě tohoto individuální posouzení došel zcela oprávněně v mezích správního uvážení k negativnímu závěru. Na rozdíl od stavby pro reklamu, na níž je poukazováno, je totiž předmětná stavba zamýšlena v kratší odstupové vzdálenosti od rodinných domů, přičemž u povolené stavby vlastníci nejbližšího pozemku, na němž je umístěn rodinný dům (vzdálenost 35m od stavby), s umístěním stavby pro reklamu vyjádřili souhlas (str. 10 žalovaného rozhodnutí), jedná se tak o zcela odlišné skutkové okolnosti věci. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani potvrzující rozhodnutí žalovaného tak neporušuje zásadu legitimního očekávání, jak namítá žalobce, nýbrž je plně v souladu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, když stavební úřad posoudil záměr žalobce s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Tedy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno v souladu s ust. § 92 odst. 2 stavebního zákona a rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a naříkané rozhodnutí potvrzeno, bylo vydáno zcela v souladu s ust. § 90 odst. 5 správního řádu. Krajský soud s ohledem na shora uvedenou argumentaci učinil závěr, že žaloba není důvodná, tudíž ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení: Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo soud nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu nevznikly takové náklady řízení, které by přesahovaly rozsah jeho obvyklé úřední činnosti.

Poučení