52 A 51/2016 - 83

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: R.B., nar. dne „X“, bytem „X“, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.3.2015, č.j. KrÚ 20874/2016/ODSH/13, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 18.1.2016, č.j. OSA/P- 9120/15-D/51, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobce jako provozovatel vozidla tovární značky BMW, reg. zn. vozidla XY, dopustil správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“), a to tím, že jednal v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když nezajistil, aby při užití výše uvedeného vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť dne 6.7.2015 v 17:00 hod. v úseku silnice III/3239 u 4 km u písníku Oplatil nezjištěný řidič uvedené vozidlo zaparkoval v rozporu s dopravní značkou č. B28 (zákaz zastavení). Tímto jednáním se nezjištěný řidič dopustil přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, protože porušil ust. § 4 písm. c) téhož zákona. Za uvedený správní delikt byla žalobci v souladu s ust. § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, uložena peněžitá pokuta ve výši 1.500 Kč. Na základě ust. § 79 odst. 5 správního řádu a ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., byla žalobci uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno v souladu s právními předpisy, považuje jej za správné a dostatečně odůvodněné. Správní orgán I. stupně po zjištění, že byl spáchán přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, vyzval žalobce/provozovatele vozidla, aby zaplatil stanovenou pokutu, popř. sdělil jméno řidiče. Žalobce sice jméno řidiče sdělil, ovšem správnímu orgánu I. stupně se nepodařilo na sdělenou adresu doručit předvolání k podání vysvětlení, proto bylo řízení ve věci přestupku, jehož se měl dopustit řidič daného vozidla odloženo. Ve věci tudíž byly splněny podmínky pro projednání správního deliktu žalobce jako provozovatele tohoto vozidla. Ústní jednání ve věci správní orgán I. stupně nenařizoval, neboť takovou povinnost pro daný případ nelze dovodit z ust. § 49 správního řádu. Žalobce tak byl pouze vyrozuměn o pokračování v řízení a poučen podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s.ř.s.“) žalobu ke zdejšímu krajskému soudu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobní body: Žalobce tvrdí nezákonnost žalovaného rozhodnutí. V prvé řadě žalobce namítá, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž zásadně zkrátil jeho práva, neboť žalobce správnímu orgánu I. stupně řádně sdělil totožnost řidiče, ale ten neprovedl všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele daného přestupku, když označené osobě zaslal pouze předvolání k podání vysvětlení. Správní orgán I. stupně měl využít další opatření vedoucí ke zjištění skutečného pachatele přestupku, např. pořádkové opatření, opětovné předvolání, popř. předvolání k podání vysvětlení samotného žalobce, který by mohl předložit další důkazy o tom, že vozidlo řídila označená osoba, což mu bylo znemožněno, neboť se o odložení věci dozvěděl až ze samotného příkazu. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí ve věci bylo chybně vydáno bez nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho účasti. Tímto postupem došlo ke zkrácení jeho práv dle ust. § 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále „Evropská úmluva“) i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když má žalobce právo na to, aby byla věc projednána v jeho přítomnosti či v přítomnosti jeho zástupce a rovněž má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům. Žalobce měl totiž v této věci analogické postavení jako v trestním řízení, či řízení o přestupku, k čemuž odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15 A 14/2015 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015. Další námitka žalobce směřuje do neprokázání parkování neznámého řidiče daného vozidla v působnosti dopravní značky „B28“. Tato skutečnost totiž plyne pouze z „odevzdání věci,“ které je však ze své podstaty pouze úředním záznamem, který není považován za důkazní prostředek. Jedná se navíc o procesní záznam Policie ČR, kterým se postupuje věc k projednání správnímu orgánu. Z pořízených fotografií není možné dovodit, že by předmětné vozidlo skutečně v daném místě parkovalo, jelikož jsou fotografie (fotografie auta, další fotografie předmětné značky) bez zjevných souvislostí. Ve spise tak absentuje jakýkoli důkaz svědčící o protiprávním jednání řidiče, není tedy možné, aby byl žalobce stíhán za správní delikt. Konečně žalobce namítá, že již samotná skutková podstata daného správního deliktu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy i základními právy, když ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče, tedy vyžaduje nesplnitelné chování, když provozovatel není schopen ovlivnit chování řidiče. Citované ustanovení je tak dle žalobce zcela v rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť provozovatel je automaticky shledán vinným. Žalobce je toho názoru, že omezení základních práv provozovatele vozidla přesahují svými negativními důsledky klady, které představuje veřejný zájem. Tím tak v konečném důsledku došlo k zásahu do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na argumentaci uvedené v žalovaném rozhodnutí. Dle spisového materiálu správní orgán I. stupně učinil všechny kroky ke zjištění řidiče/přestupce, jehož žalobce označil, tedy pana A.A., kdy mu zaslal předvolání k podání vysvětlení na sdělenou adresu trvalého pobytu „X“ i na doručovací adresu D. 13, B. Obě tato předvolání se však správnímu orgánu vrátila s tím, že je na dané adrese adresát neznámý. V daném případě pak nepřipadalo v úvahu ukládání pořádkových pokut, jež se ukládají pouze v případě, kdy se předvolaná osoba na předvolání bez závažného důvodu nedostaví, nebo bez udání důvodu podání vysvětlení odmítá. Dle názoru žalovaného tak správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zásadami správního uvážení a vyvinul dostatečnou snahu ke zjištění rozhodných skutečností, takže nedošlo k porušení ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. K námitce neprovedení ústního jednání žalovaný uvedl, že tato povinnost není pro řízení o správním deliktu výslovně stanovena a nelze ji dovodit ani z ust. § 49 odst. 1 správního řádu. Správní orgán I. stupně žalobce vyrozuměl o pokračování v řízení, dále o tom, že dne 7.1.2016 provede dokazování mimo ústní jednání (o němž byl pořízen záznam) a poučil jej ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Tímto postupem tak žalobce nebyl nikterak krácen na svých právech, když se v daném případě jedná o řízení o správním deliktu, kdy není rozhodováno o vině, ale jedná se o objektivní odpovědnost. Žalovaný se rovněž neztotožňuje ani s námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu přestupku. Dle jeho názoru je spisovým materiálem prokázáno, že se řidič přestupku dopustil, když neměl důvod zpochybňovat fotodokumentaci pořízenou Policií ČR, která byla správnímu orgánu I. stupně postoupena spolu s odevzdáním věci. Žalobce rovněž tuto obecnou námitku, aniž by předestřel svoji verzi skutkového děje, uvedl až v samotné žalobě. Rovněž má žalovaný za to, že se u „odevzdání věci“ nejedná o úřední záznam. Námitky žalobce proto žalovaný považoval za nedůvodné a navrhl zamítnutí žaloby. Přípustnost žaloby: Krajský soud po zjištění, že byla žaloba proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§71 odst. 1 písm. d a §75 odst. 2 s.ř.s.), přičemž po provedeném ústním jednání (bez přítomnosti žalobce a jeho právního zástupce - viz protokol jednání) ve věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumání žalovaného rozhodnutí přitom krajský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Rozhodné okolnosti ve věci: Z obsahu správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti. Z listiny označené jako odevzdání věci Policie ČR, územního odboru Pardubice, dopravního inspektorátu, vyplývá, že správnímu orgánu I. stupně byla dne 24.7.2015 podle § 58 odst. 36 písm. a) zákona o přestupcích, odevzdána věc - podezření ze spáchání správního deliktu ve smyslu ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť provozovatel vozidla tovární značky BMW 530 Dp71, SPZ XY (žalobce), nezajistil ve smyslu ust. § 10 odst. 3 téhož zákona, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. K naplnění znaků správního deliktu přitom mělo dojít dne 6.7.2015 v 17:00 hod. v úseku silnice III/3239 u 4 km u písníku Oplatil, kdy zde nezjištěný řidič uvedené vozidlo zaparkoval v rozporu s dopravní značkou č. „B28“ (zákaz zastavení). Dané jednání vykazuje znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kdy porušení pravidel spočívá ve smyslu ust. § 125f odst. 2 téhož zákona v neoprávněném zastavení, nebo stání. Zároveň však nedošlo k dopravní nehodě. Současně s touto listinou byla správnímu orgánu předložena rovněž karta vozidla a výpis z registru vozidel, jež prokazují, že žalobce je provozovatelem předmětného vozidla, dále byly předloženy tři fotografie, jež prokazují, že předmětné vozidlo bylo zadokumentováno příslušnou hlídkou Policie ČR, jak stojí v místě působnosti zákazové značky – zákazu zastavení. Dne 13.8.2015 byla žalobci doručena (doloženo doručenkou) výzva správního orgánu I. stupně podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, v níž byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů uhradil peněžitou částku 500 Kč, popř. aby v dané lhůtě písemně sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání výše uvedeného přestupku. Žalobce byl rovněž poučen o tom, že jinak dojde k zahájení řízení s ním jakožto provozovatelem předmětného vozidla pro správní delikt podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a o tom, že se sdělení totožnosti řidiče považuje za podání vysvětlení ve věci, dále byl poučen o možnosti jeho odepření a o ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Součástí této výzvy byly i pořízené fotografie. Na tuto výzvu žalobce reagoval dne 26.8.2015, kdy prostřednictvím zmocněnce FLEET Conrol, s.r.o. správnímu orgánu I. stupně sdělil, že řidičem předmětného vozidla byl v rozhodné době pan A,A, nar. „X“ trvale bytem „X“, s doručovací adresou D. 13, B. (adresou zjištěnou z uzavřené nájemní smlouvy k vozidlu). Nájemní smlouvu však žalobce nepředložil. Správní orgán se pokusil předvolat označeného řidiče k ústnímu jednání nařízenému na den 21.10.2015, přičemž mu předvolání zaslal na obě výše uvedené adresy. Obě předvolání se však správnímu orgánu I. stupně vrátila s tím, že je adresát neznámý (Quatar post: return to sender „Unknown“) a ve vztahu k doručovací adrese v Brně z důvodu neznámého adresáta a rovněž s poznámkou, že zde není schránka (doloženo příslušnými doručenkami). Ze záznamu o odložení věci plyne, že dne 30.10.2015 správní orgán I. stupně řízení ve věci příslušného přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, odložil dle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, jelikož do 60 dnů, ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Následně správní orgán I. stupně ve věci vydal dne 30.10.2015 příkaz, č.j. OSA/P- 9120/15-D/25, jímž rozhodl o tom, že se žalobce předmětného správního deliktu dopustil a uložil mu za to pokutu ve výši 1.500 Kč. Proti tomu podal žalobce dne 10.11.2015 odpor bez bližšího odůvodnění. Na jeho základě byl žalobce správním orgánem I. stupně dne 8.12.2015 vyrozuměn v souladu s ust. § 46 správního řádu, o pokračování správního řízení po podaném odporu, o termínu a místu provedení důkazů ve věci mimo ústní jednání (7.1.2016 v 8:00 hod.) a byl poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu se stanovením lhůty 5 dnů od provedení důkazů mimo ústní jednání. Ve správním spise je rovněž založen záznam o provedení důkazu listinou ze dne 7.1.2016 mimo ústní jednání. Žalobce ani jeho zmocněnec se k provedení důkazů nedostavil. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 18.1.2016, č.j. OSA/P-9120/156- D/51, bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil předmětného správního deliktu, za což mu byla uložena peněžitá pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení, jak již uvedeno shora. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že kroky ke zjištění totožnosti řidiče jako pachatele přestupku nebyly úspěšné, řízení o předmětném přestupku proto bylo odloženo a následně bylo zahájeno správní řízení o spáchání správního deliktu vůči žalobci jako provozovateli daného vozidla. Žalobce se nedostavil k provedení důkazu listinou, ani se ve stanovené lhůtě k provedeným důkazům nevyjádřil, přičemž bylo spisovým materiálem dostatečně prokázáno, že se žalobce předmětného správního deliktu dopustil, když ve věci nastupuje jeho objektivní odpovědnost, tedy odpovědnost za výsledek. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání dne 4.2.2016, když namítal, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, čímž došlo ke krácení jeho práv, a dále, že správnímu orgánu nevzniklo právo na zahájení řízení o správním deliktu, neboť měl věc řešit jako přestupek s konkrétní osobou přestupce, která mu byla známa. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu I. stupně, proto podle § 90 odst. 5 správního řádu, odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Posouzení krajským soudem: Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela ztotožňuje se skutkovými závěry a s právním názorem žalovaného vysloveným v žalovaném rozhodnutí. Smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se soud v případech shody jeho názoru s odůvodněním napadeného rozhodnutí může odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale rozhoduje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130). K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ K jednotlivým žalobním námitkám žalobce dále krajský soud uvádí následující argumentaci. První žalobní námitka žalobce se týká neprovedení všech nezbytných kroků správním orgánem I. stupně ke zjištění totožnosti řidiče/přestupce, tedy postupu správního orgánu v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. K tomu je třeba uvést, že lze přisvědčit žalobci, že „správní delikt provozovatele vozidla vymezený v § 125f zákona č. 361/2000 Sb. je možné chápat jako delikt subsidiární - až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Primárně tedy za spáchaný delikt odpovídá řidič vozidla. Až tehdy, nelze-li skutečného řidiče na základě žádných důkazů či indicií zjistit a vést proti němu přestupkové řízení, nese odpovědnost za delikt provozovatel vozidla“(viz rozsudek NSS, ze dne 31.7.2015, č.j. 4 As 101/2015-29; rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tento závěr navíc vyplývá i z ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dle odst. 4 citovaného zák. ustanovení poté obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Ust. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, následně stanoví, že provozovatel za daný správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. V ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, jsou stanoveny tzv. liberační důvody, tedy provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Ve správním řízení bylo prokázáno z údajů z registru vozidel a karty řidiče, že žalobce je provozovatelem předmětného vozidla (§ 2 písm. b) zákona o silničním provozu). Ze správního spisu poté vyplývá, že k výzvě správního orgánu I. stupně podle ust. § 125h zákona o silničním provozu, žalobce označil řidiče, který měl v rozhodné době, kdy došlo ke spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 14 písm. k) zákona o silničním provozu, vozidlo v držení, a to A.A. a uvedl i údajnou adresu jeho trvalého pobytu a adresu pro doručování. Spácháním shora uvedeného přestupku přitom došlo k naplnění, resp. porušení ust. § 10 odst. 3 téhož zákona, když žalobce řádně nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Správní orgán I. stupně proto postupoval v souladu s tímto ustanovením a označeného řidiče předvolal k podání vysvětlení dle ust. § 60 zákona o přestupcích, které uvádí, že je každý povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku; podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým (§ 68 odst. 4) hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. Obě předvolání se mu však vrátila zpět s tím, že adresát není znám. Správní orgán I. stupně přitom neměl k dispozici další údaje o této osobě, proto řízení o spáchaném přestupku důvodně odložil v souladu s ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, které stanoví, že správní orgán řízení odloží, nezjistí-li do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dle názoru krajského soudu tak správní orgán učinil všechny kroky ke zjištění totožnosti řidiče přestupce, když využil všechny možnosti, jež mu zákon stanoví a které v daném případě přicházely rozumně do úvahy. Byl to přitom právě žalobce, kdo mohl správnímu orgánu I. stupně doložit zejména údajnou nájemní smlouvu, případně uvést bližší okolnosti k údajnému řidiči vozidla v rozhodné době, nic takového však žalobce ani dodatečně v průběhu správního řízení, dokonce ani ve vyvolaném soudním řízení, neučinil. Pro úplnost je vhodné doplnit, že podle ust. § 60 odst. 2 zákona o přestupcích, nebylo možné předvolané osobě udělit pořádkovou pokutu, když tu je možné uložit pouze v tom případě, kdy se předvolaný bez závažných důvodů nedostaví na výzvu ke správnímu orgánu k podání vysvětlení, nebo bezdůvodně podání vysvětlení odmítá. V daném případě se však správnímu orgánu nepodařilo předvolání ani řádně doručit. Opětovné předvolání poté nepřipadalo vzhledem k důvodům, proč se předvolání nepodařilo doručit, také v úvahu. Uvedené kroky by vedly pouze k prodloužení řízení a byly by zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Konečně předvolání samotného žalobce k podání vysvětlení ve věci by rovněž nevedlo ke zjištění rozhodných skutečností. Žalobce měl již možnost ve věci vysvětlení podat, o čemž byl řádně poučen v souladu s ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, ve výzvě, kdy uvedl řidiče, který měl vozidlo v dané době řídit. V tomto vyjádření navíc uvedl, že měl označený řidič vozidlo v dané době v držení na základě nájemní smlouvy, z čehož lze dovodit, že žalobce neměl vozidlo v dohledu, alespoň to netvrdil, nemohl by tedy prokázat, že vozidlo v rozhodné době skutečně řídil právě označený řidič. Ani jeho další vyjádření ve věci by tak nevedlo k tomu, že by ve věci byly prokázány všechny rozhodné skutečnosti, které by vedly k zahájení řízení o přestupku označeného řidiče, resp. k prokázání jeho viny. Tímto postupem tak nebyla nikterak krácena práva žalobce, když se dle názoru zdejšího soudu jednalo o postup zcela v souladu s doléhající shora uvedenou právní úpravou. „Šlo by totiž proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku“ (viz rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, č. j. 8 As 110/2015- 46). Správní orgán I. stupně neměl dle názoru zdejšího soudu reálnou možnost zjistit totožnost přestupce, jelikož označenou osobu nebylo možné dohledat, resp. se jí nepodařilo řádně doručit předvolání k podání vysvětlení. Jen v případě, pokud mají správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, tak jen v tom případě se o to musí pokusit (viz rozsudek NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Takovým případem může být například situace, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu informace o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu. V takovém případě by správní orgány měly a mohly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.8.2014, čj. 30A 92/2013-27 citovaný v rozsudku NSS ze dne 22.10.2015, čj. 8As 110/2015-46). Avšak naopak v případě, pokud provozovatel k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat, nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodů podle § 60 odst. 1 věty za středníkem, zákona o přestupcích, nebo dochází-li k řetězení označených osob, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích, naplněna a správní orgán o odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt (viz výše citovaný rozsudek NSS). Tím spíše je podmínka „učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích, naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“, když provozovatel vozidla označí ve stanovené lhůtě cizince, jemuž prokazatelně nelze doručovat. Za daného stavu věci správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, když nebyly dány žádné rozumné indicie o skutečné osobě řidiče vozidla v době spáchání přestupku, přičemž tvrzení žalobce o údajném řidiči se jeví spíše jako účelové. Podmínka učinění nezbytných kroků proto byla ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, naplněna a správní orgán po odložení věci byl povinen projednat správní delikt žalobce jako provozovatele předmětného vozidla. Další žalobní námitka směřovala proti neprovedení ústního jednání ve věci, čímž mělo dojít ke zkrácení práv žalobce plynoucích jednak z Evropské úmluvy a jednak z Listiny základních práv a svobod. Dle ust. § 49 odst. 1 správního řádu, nařídí správní orgán ústní jednání v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem. Tuto povinnost nemá vůči účastníkovi, který se práva účasti na ústním jednání vzdal. V projednávané věci nevyplývá povinnost provést ústní jednání ze zákona, proto bylo namístě, aby správní orgán I. stupně posoudil, zda je nařízení ústního jednání v dané věci nutné ke splnění účelu řízení, když dospěl k závěru, že tomu tak není. S tímto závěrem se krajský soud zcela ztotožňuje. V dané věci byl žalobce projednáván za spáchání správního deliktu, tedy deliktu, u něhož se neposuzuje zavinění, jelikož se jedná o objektivní odpovědnost s přípustnými liberačními důvody dle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, nejedná se tedy o řízení o přestupku podle zákona o přestupcích /viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, v němž NSS konstatoval, že: „Skutková podstata podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích nepostihuje provozovatele vozidla za přestupek (zákon takové jednání jako přestupek sám neoznačuje - srov. dle § 2 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), nýbrž jej činí odpovědným za správní delikt. Zprostit odpovědnosti za tento správní delikt se přitom provozovatel vozidla může pouze za okolností předvídaných odstavcem 5. Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f zákona o provozu na pomezních komunikacích je tedy konstruována jako objektivní s přípustnými liberačními důvody, k naplnění skutkové podstaty není vyžadováno zavinění delikventa.“/ Tedy v řízení o přestupku, nikoliv v řízení o správním deliktu, musí být vina přestupce bez důvodných pochybností prokázána, kvůli čemuž je namístě vést ústní jednání, aby bylo zaručeno právo přestupce vyjadřovat se ke všem skutečnostem a důkazům, které jsou mu kladeny za vinu. V projednávané věci byl žalobce projednáván nikoli za zavinění, nýbrž za výsledek, tedy za nezajištění toho, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Správní orgány tedy neměly povinnost vést ústní jednání, když to nebylo nutné ani ke splnění účelu řízení ani k uplatnění práv žalobce, když byly součástí správního spisu dostatečné listinné důkazy a když se skutkově jednalo o jednoduchý případ, tedy další dokazování nebylo nutné provádět. Postup správního orgánu I. stupně byl tak v souladu se zásadou procesní ekonomie i s právními předpisy, když žalobce byl vyrozuměn o pokračování v řízení po podání odporu do příkazu a kdy byl zcela konkrétně vyrozuměn o provedení listinných důkazů mimo ústní jednání podle ust. § 51 odst. 2 správního řádu, tedy měl zcela reálnou možnost se provedení dokazování mimo ústní jednání zúčastnit. Žalobce byl také řádně poučen v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu, bylo mu umožněno vyjádřit se po dobu 5 pracovních dnů po provedení důkazů mimo ústní jednání k podkladům rozhodnutí a uplatnit všechny své námitky a důkazní návrhy, kterými by prokázal výše popsané liberační důvody či uplatnil zcela zásadní výhrady zcela vyvracející spáchání přestupku. Žalobce však ani této možnosti nevyužil. Krajský soud přitom nesdílí názor žalobce, že se jedná o řízení, ve kterém by se mělo analogicky postupovat jako v trestním řízení, resp. v řízení o přestupku tak, aby bylo jednáno v souladu s Evropskou úmluvou. Takováto paušální analogie postrádá vzhledem k výše uvedenému smysl, když se jedná o správní delikt, tedy o odpovědnost za výsledek, nikoli o prokazování viny v důsledku zahájení trestního, resp. přestupkového řízení (viz rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8.7.2015, č.j. 52 A 65/2014-38). Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.4.2015, č.j. 15 A 14/2015 a na rozhodnutí NSS ze dne 7.1.2016, sp.zn. 9 As 139/2015. Zdejší krajský soud však v této i v obdobných věcech setrvale odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, v němž je obsažen dosud právní úpravou s.ř.s předpokládaným způsobem nepřekonaný právní závěr, že: „Soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě." Uvedený závěr je pak potvrzen i v rozhodnutí NSS ze dne 9.6.2016, č.j. 2 As 26/2016-45, které uvádí, že: „Správní orgán I. stupně nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení nenařídil ústní jednání a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spisu. Tento závěr zároveň není v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatelka poukazovala v kasační stížnosti, jelikož i zde bylo vysloveno, že správní řád v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení (viz rozsudek ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30)“. Konečně zastávaný právní názor nebyl zpochybněn ani v žalobcem zmiňovaném rozsudku NSS ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 - 30. Dle názoru krajského soudu je nedůvodnou námitkou i třetí námitka žalobce týkající se nedostatečného prokázání spáchaného přestupku řidičem jím provozovaného vozidla. Pakliže žalobce měl zcela zásadní argumenty plně vyvracející přestupkové jednání, mohl své námitky uplatnit již v podání vysvětlení po výzvě správního orgánu I. stupně, popř. v samotném řízení o správním deliktu. Námitka proti zjištěnému skutkovému stavu věci (tvrzená neprůkaznost fotografií) však takového stupně závažnosti s ohledem na obsah správního spisu nedosahuje a zejména byla uplatněna ze strany žalobce až v samotné žalobě - jedná se tak dle názoru krajského soudu o námitku ryze účelovou, přičemž je třeba zdůraznit, že smyslem soudního přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany pouze v případech, kdy se osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Tento závěr zdejšího soudu je podložen např. rozsudkem NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1 As 83/2013-60, kde je uvedeno, že: „Je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová". Obdobně lze na danou věc aplikovat i rozhodnutí NSS ze dne 23.4.2015, 2 As 2015-43, kde je řečeno: „Jelikož nebyla tato námitka před správními orgány učiněna a nedošlo tak k vyvolání důvodných pochybností, nebylo povinností správních orgánů se jí nijak zvlášť; tj. preventivně, zabývat ani v řízení v prvním stupni a, s ohledem na rozsah přezkumu, ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Vzhledem k pasivitě stěžovatele v průběhu celého správního řízení nelze jeho námitku ohledně souřadnic GPS v současné fázi řízení projednat, neboť nebyla v důsledku pasivity stěžovatele přezkoumávána v průběhu správního řízení." K dané námitce tak krajský soud i přes právě uvedené uvádí, že protiprávní jednání, které splňovalo všechny znaky přestupku, bylo ve správním řízení jednoznačně prokázáno fotodokumentací pořízenou Policií ČR, kdy žalobce neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by měl zdejší soud pochybovat o nestrannosti a nezávislosti policistů, kteří danou fotodokumentaci pořídili, tedy v tom ohledu, že by měli na výsledku řízení jakýkoliv zájem, proto je třeba vycházet z toho, že služební povinnost vykonávali tak, aby při zásahu nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem nebo služebním úkonem, jak se uvádí v rozsudku NSS č.j. 4As 19/2007-114 ze dne 27.9.2007. Žalobce ani nesporoval, že v rozhodné době dopravní značka „B28“ byla na shora popsaném místě umístěna. K povaze „odevzdání věci“ poté krajský soud uvádí, že dle ust. § 58 zákona o přestupcích, orgány Policie České republiky, Vojenské policie (dále jen "orgán policie"), státní orgány a orgány obce oznamují příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li samy příslušné k jejich projednávání. V oznámení uvedou zejména, který přestupek je ve skutku spatřován, důkazní prostředky, které jsou jim známy a které prokazují, že jde o přestupek a že byl spáchán určitou osobou, je-li známa. Oznamuje-li poté přestupky příslušným správním orgánům orgán policie a jedná-li se mimo jiné o přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, učiní orgán policie nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem. O zjištěných skutečnostech poté sepíše orgán policie úřední záznam, který přiloží k oznámení. Oznámení učiní orgán policie nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví. Po provedení nezbytných šetření orgán policie a) věc odevzdá příslušnému orgánu, jde-li o jednání mající znaky přestupku, které se projednává podle zvláštních předpisů, nebo jde-li o jiný správní delikt než přestupek anebo nasvědčují-li skutečnosti, že jde o trestný čin, nebo b) věc odloží, není-li dáno podezření z přestupku nebo nelze-li přestupek projednat, anebo nezjistí-li do jednoho měsíce ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující podezření, že jej spáchala určitá osoba; pominou-li důvody odložení, věc oznámí, není-li na místě věc vyřídit jinak. Z tohoto ustanovení tedy jasně vyplývá, že odevzdání věci Policií ČR je úkonem sui generis, kterým tento státní orgán plní svou povinnost oznámit příslušnému správnímu orgánu přestupky, jiné správní delikty atd., jež není sám oprávněn projednat. V samotném oznámení jsou přitom uvedeny pouze základní údaje o daném protiprávním jednání, jehož spáchání je prokázáno přiloženými důkazními prostředky, v tomto případě výpisem z registru vozidel, karty řidiče a jako stěžením důkazem pořízenými fotografiemi. Samotné oznámení je tak podkladem pro zahájení řízení, které je postaveno naroveň poznatkům z vlastní činnosti správního orgánu (rozsudek NSS ze dne 23.3.2016, č.j. 6 As 128/2015-32). Fotografie přitom s údaji obsaženými v „popisu protiprávního jednání“ odevzdání věci ze dne 24.7.2015 přitom zcela korespondují, nelze proto ani přisvědčit žalobci, že nejsou ve vzájemné souvislosti, když zachycují dopravní značku a vozidlo žalobce s detailem reg. zn. vozidla, přičemž, jak již uvedeno, nebyly uplatněny žádné námitky proti nestrannosti dotčených policistů. Tedy ani námitka směřující do samotného spáchání přestupku nemůže obstát. Poslední námitkou žalobce bylo, že je již samotná skutková podstata daného správního deliktu v rozporu s Ústavou, ústavními principy i základními právy. K této námitce krajský soud odkazuje jednak na výše uvedená rozhodnutí týkající se toho, že je daný správní delikt založen na objektivní odpovědnosti (není tedy možné argumentovat zásadou presumpce neviny, když se vina v tomto případě nedokazuje) a jednak na rozhodnutí NSS ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21 v němž je vysloven tento závěr: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci-nástroje spáchání protiprávnosti- z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ Rovněž i Ústavní soud dospěl k závěru, že se nejedná o úpravu protiústavní. Usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na www.nalus.usoud.cz), totiž odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu. V odůvodnění zmíněného usnesení přitom uvedl: „Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě dostatečného důkazního stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný správní delikt jako důvodné." Jak dále uvedl NSS v rozsudku ze dne 23.3.2016, č.j. 6 As 128/2015-32: „Z tohoto lze tedy dovozovat obecný závěr o ústavní konformnosti předmětné právní úpravy. Pokud by totiž Ústavní soud považoval předmětné ustanovení za protiústavní, byla by pak jeho aplikace provedená správními orgány a soudy logicky stižena protiústavností. Ústavní soud však výslovně uvedl, že v postupu soudů a správních orgánů nespatřuje pochybení dosahující intenzity protiústavnosti.“ Na základě uvedeného je tedy krajský soud jednoznačného názoru, že se nejedná o protiústavní právní úpravu. Krajský soud se proto plně ztotožnil se skutkovým hodnocením i právním názorem věci, jak jej provedl žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, resp. i správní orgán I. stupně, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, takže mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení při jednání soudu vzdal.