52 A 56/2016 - 43

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: J.H., nar. „X“, bytem „X“, zastoupen: Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, Na Zlatnici 301/2, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. 3. 2016, č.j. KrÚ 18088/2016/ODSH/12, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Svitavy ze dne 10.12.2015, č.j. 65659-15/OD-SNJ/5599-2015, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, přičemž tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 9.7.2015 v době okolo 07:59 hodin řídil motorové vozidlo tov. zn. Ford registrační značky (dále jen „rz“) XY v obci Březová nad Svitavou na ulici Brněnská před objektem č.o. 45 rychlostí 60 km/hod. (po odečtení tolerance), přičemž v daném místě je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod. Obviněný tedy jako řidič uvedeného vozidla překročil v daném místě nejvyšší dovolenou rychlost v obci (50 km/hod.) o 10 km/hod. Obviněný výše popsaným jednáním (z nedbalosti) porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak výše uvedeného přestupku. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem: V žalobním bodu označeném jako „zavinění“ uvedl námitky, které si týkaly jednak nesrozumitelnosti výroku, dále alternativního závěru o zavinění a odůvodnění zavinění. Podle názoru žalobce je výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, není jasné, jakou formu zavinění vzal správní orgán za zjištěnou. K tomu uvedl zástupce žalobce svou obvyklou rozsáhlou argumentaci zahrnující mimo jiné i teoretické úvahy o nedbalosti vědomé a nevědomé atd. V těchto úvahách pokračoval i v námitce týkající se údajně nedostatečného odůvodnění zavinění, když odůvodnění neobsahuje žádné právně kvalifikační úvahy, které by k závěru o zavinění žalobce logicky vedly, nelze mít za to, že správní orgán I. stupně žalobci prokázal zavinění. V této části rovněž uvedl, že „S ohledem na zásadu in dubio pro reo tak měl dle názoru žalobce správní orgán prvého stupně konstatovat, že nelze vyloučit, že žalobce překročil rychlost např. v důsledku vady tachometru, který mu ukazovat nižší než skutečnou rychlost.“ Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je jednak proto nepřezkoumatelné a i nezákonné, nebylo prokázáno zavinění, správní orgán „vynesl odsuzující rozsudek.“ V dalším žalobním bodu označeném jako „neuvedení bodového postihu ve výroku“ zástupce žalobce uvedl svou rovněž oblíbenou námitku (Mgr. Topol zastupuje v převážné většině těchto věcí u podepsaného soudu), že totiž ve výroku nebyl uveden bodový postih spojený s „odsouzením z údajného přestupku“ dle zákona č. 361/2000 Sb. V žalobním bodu označeném jako „směr jízdy“ namítl žalobce nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí pro nesrozumitelnost, když ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně nejsou patrny všechny skutkové okolnosti jeho údajného jednání. Není patrné, v jakém směru jízdy měl žalobce jet, úsek od začátku obce Březová nad Svitavou k domu č.p. 45 ve směru, kterým jel žalobce, není úsekem určeným Policií ČR pro měření rychlosti vozidel pro Městskou policii Březová nad Svitavou. Navíc konstatoval, že ve vyjádření Policie ČR k určení míst pro měření rychlosti Městskou policií Březová nad Svitavou je uvedeno, že se při měření rychlosti nelze spokojit s místy, kde dochází k překračování předepsané rychlosti a riziko ohrožení dalších účastníků silničního provozu je minimální, například konec obce. Měření neproběhlo v souladu se zákonem a výstup měření nelze považovat za použitelný důkaz. Z toho důvodu je i nezákonné rozhodnutí žalovaného, který „aproboval“ uvedenou nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žalobním bodu označeném jako „nesprávnost měření“ žalobce namítl, že je ze snímků z měření patrné, že měření neproběhlo v souladu s návodem k obsluze. Měřicí zařízení bylo „ustaveno na trávě před domem č.p. 45“, měření nebylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, dům č.p. není rovnoběžný s komunikací, žalobce odkázal na návod k obsluze- na stranu 67, podle něhož musí být deset metrů před měřících blokem umístěna výtyčka tak, aby byla vzdálenost od středu komunikace shodná se vzdáleností měřícího bloku od komunikace. Strážníci pochybili při výběru stanoviště, které jim znemožnilo ustavit měřidlo v souladu s návodem k obsluze. V žalobním bodu označeném jako nezákonnost měření namítl, že nebylo prokázáno měření rychlosti v součinnosti s policií a nebylo prokázáno, že by měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Na tomto místě se žalobce opět vrací k určení místa měření pro měření rychlosti, nebylo dodrženo stanovené místo pro měření Městskou policií, neboť byl změřen již pár desítek metrů před touto kapličkou ve směru jízdy od Brna. Namítl rovněž, že riziko ohrožení dalších účastníků silničního provozu je v místě měření minimální. K tomu rozvinul svou další argumentaci o smyslu pravomoci obecní policie měřit rychlost, kterým není jen udílení pokut, ale prevence, žádal, aby spis byl doplněn o statistiku o nehodovosti v daném místě, z osvědčení o absolvování školení strážníků K. a M. nevyplývá, že by tito prováděli měření, na místě měření byla ještě třetí osoba, která na sobě neměla uniformu a která obsluhovala rychloměr, touto osobou byl zřejmě pan M., který je jednatelem i společníkem soukromé společnosti Inoteska, s.r.o., která vlastní měřicí zařízení, úloha strážníků byla pouze k dořešení zjištění přestupků a obsluha rychloměru byla „plně v gesci civilní osoby“ přestupek žalobci nebyl prokázán, rozhodnutí je nezákonné. Bylo třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. V žalobním bodu označeném jako materiální stránka žalobce kritizuje úvahu správního orgánu týkající se materiální stránky přestupku, správní orgán měl uvést, v čem konkrétně ohrožení z důvodu rychlé jízdy spatřuje, správní orgán netvrdil ani neprokazoval, že se v místě pohybovali chodci, že by obviněný rychlou jízdou ohrozil nebo jen omezil nějakého účastníka silničního provozu. Rovněž je „úsměvná“ úvaha o padlých větvích, správní orgán tak nebyl schopen přesvědčivě doložit naplnění materiálních znaků přestupku. Žalobce uvedl svůj názor o tom, že jízda rychlostí 60 km/h nemusí automaticky ohrožovat zájem veřejnosti, správní orgán se měl zabývat existencí okolností snižujících míru společenské nebezpečnosti. V závěrečném žalobním bodu, rovněž jako v obdobných případech těchto žalob, ve který v převážné většině zastupuje žalobce advokát Mgr. Jaroslav Topol, uvedl svou námitku o neposkytnutí informací oprávněných úředních osobách, kde tvrdil, že žalovaný nevyhověl jeho žádosti o sdělení oprávněné úřední osoby, žalobce údajně legitimně očekával, že mu informace o oprávněných úředních osobách budou poskytnuty před vydáním napadeného rozhodnutí, žalobce pak „pochopitelně“ vyčkával s doplněních důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, proto své odvolání nedoplňoval, neboť „nebylo v jeho zájmu, aby se hypoteticky podjaté oprávněné úřední osoby seznamovali s jeho argumentací, jakož se i obával toho, že by tyto osoby mohly jeho případné doplnění odvolání „zamlčet případně ztratit“. Na tomto místě k tomu soud musí poznamenat, že tuto námitku opakují zcela rozdílní žalobci v podstatě ve všech žalobách týkajících se těchto přestupkových jednání, kdy žalobce zastupuje Mgr. Topol, tedy v podstatě v desítkách až stovkách případů (soud předpokládá důvodně, že tuto námitku neuvádí žalobce jen u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích), žalobci podávají blanketní odvolání právě z důvodu, že mají výše zmíněné „obavy“. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, zdůraznil, že v dané věci bylo podáno pouze blanketní odvolání, navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Předně soud musel konstatovat, že v dané věci bylo v přestupkovém řízení podáno pouze blanketní odvolání, kdy až žalobce prostřednictvím zmíněného advokáta Mgr. Topola uplatnil celou „plejádu“ námitek, kdy v podstatě žaloba míří proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jak je krajskému soudu známo, často zmíněný advokát v řízení o kasačních stížnostech proti rozsudkům krajských soudů namítá nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí z důvodu, že se soud dostatečně nevypořádal s každou námitkou košatým způsobem uvedenou ve vznesených žalobách. Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Krajský soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS, „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samo o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správního orgánu o existenci viny žalobce. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchaném přestupku, osvědčení zasahujících policistů pro užívání měřícího zařízení, ověřovací list měřícího zařízení a záznam průběhu měření včetně fotodokumentace, což jsou dostatečné důkazní prostředky k objasnění skutkového stavu věci, zvláště pak za situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3 As 9/2013-35). V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (§ 3, § 50 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a potažmo i z rozhodnutí žalovaného, přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno a prokázáno, přičemž správní orgány při rozhodování o vině žalobce nevycházely pouze z oznámení policie ČR o přestupku, ale ze stěžejních podkladů pro vydání tohoto rozhodnutí, tj. z fotodokumentace získané měřícím zařízením a dále z platného ověřovacího listu tohoto měřícího zařízení. Přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno, což vyplývá z pořízené zcela jasné fotodokumentace žalobcem řízeného vozidla, když po zastavení tohoto vozidla byl žalobce jako jeho řidič ztotožněn. Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlost (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Pokud podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci jeho viny. Stěžejním důkazem svědčícím o této vině je v případě uvedeného přestupku vždy záznam o změření vozidla řízeného přestupcem a dále i existence podkladů ověření funkčnosti tohoto měřícího zařízení. Pro věc tedy je klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. V daném případě měřící zařízení, o jehož identitě nebyla žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (srov. zákonný požadavek § 11 odst. 1 zákona o metrologii). Uvedené podklady tak postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný – žalobce dopustil přestupku spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlost (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, a obdobně i rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j 3As 9/2013-35). Námitky žalobce obsažené v jednotlivých žalobních bodech jsou pouze účelového charakteru, a to z následujících důvodů: Krajský soud nepřehlédl, že v projednávané věci zastupoval žalobce zmocněnec Ing. M. J., který podle již konstantní soudní judikatury, a to i Nejvyššího správního soudu, patří k obstrukčně a účelově jednajícím zmocněncům přestupců, kteří jsou v soudních řízeních zastupováni advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem, „a to nikoliv náhodou“ (k tomu blíže srov. rozsudky NSS ze dne 27.11.2014, č.j. 10As 203/2014-47, ze dne 31.10.2014, č.j. 8As 119/2014-34, ze dne 16.7.2015, č.j. 4As 63/2015-52 atd., dále např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.7.2014, č.j. 30A 38/2014-45; ke zmíněnému advokátovi srov. např. rozsudek NSS ze dne 3.7.2014, č.j. 9As 162/2014-31). K této účelové strategii nesporně patří postup, kdy tento zmocněnec, jako řada dalších takto účelově jednajících zmocněnců (M. V., R. K., K. S.) podávají jen blanketní odvolání, když neuvedou žádnou věcnou námitku do odvolání, aby pak žaloba podaná jmenovaným advokátem se jen „hemžila“ věcnými a procesními námitkami, kterými je napadáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a krajský soud je tak v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, když žalobce zcela účelově „vynechal“ z posouzení těchto námitek odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod. Tento účelově zvolený postup podle názoru krajského soudu má za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé z těchto celé palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu a v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro tuto vadu řízení (§76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že bude dosaženo prekluze odpovědnosti za přestupek v důsledku takového postupu. V této strategii se však žalobce mýlí. Rovněž tak tomu bylo v projednávané věci (s výjimkou první námitky týkající se tvrzení žalobce o tom, že žalovanému nesdělil oprávněnou úřední osobu). Tento postup vyhodnotil i Nejvyšší správní soud jako účelový. Nejprve to naznačil v rozsudku ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, když uvedl, že je „obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci jako účelová.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60). V obdobném případě, kdy bylo podáno blanketní odvolání, a až v žalobě byla uplatněna věcná námitka, NSS uvedl, že „s ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suploval řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudu posoudit důvodnost námitky ohledně nepřesnost GPS souřadnic, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“… Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, č.j. 2As 215/2014-43). Přes evidentní účelovost zmíněné procesní strategie se krajský soud zabýval žalobními námitkami, k nimž uvádí následující skutkové a právní závěry: Jak soud již uvedl a považuje to za nutné opět zdůraznit, k této obstrukční a účelové strategii patří postup, kdy tento zmocněnec, jako řada výše uvedených dalších podávají jen blanketní odvolání, když neuvedou žádnou věcnou námitku, aby pak žaloba podaná jmenovaným advokátem se „jen hemžila“ věcnými a procesními námitkami, kterými je napadáno rozhodnutí I. stupně a krajský soud je tak v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, když žalobce zcela účelově „vynechal“ z posouzení těchto námitek odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod. Takovým důvodem není jeho tvrzení o tom, že očekával, až správní orgán sdělí oprávněnou úřední osobu k vyřizování jeho odvolání, aby mohl namítnout její podjatost, přece to mohl učinit i v průběhu odvolacího řízení, kdy by mu tato možnost byla zachována. Tento účelově zvolený postup podle názoru krajského soudu má za cíl vyhnout se posouzení těchto námitek odvolacím správním orgánem a spoléhá na to, že soud některé z těchto celé palety účelových námitek vyhoví, rozhodnutí zruší, protože soud již ve správním soudnictví nemůže plně nahradit činnost správního orgánu a v případě potřeby zásadního či rozsáhlého doplnění skutkového stavu má soud jediný způsob řešení, tj. zrušení žalovaného rozhodnutí pro takovou vadu řízení (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že bude dosaženo prekluze odpovědnosti za přestupek v důsledku takového postupu. V takové strategii se však žalobce mýlí, neboť, jak soud již výše uvedl, smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, které tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily (srov. rozsudek NSS ze dne 23.4.2015, č.j. 2As 215/2014-43). V daném případě součástí takové procesní aktivity na straně žalobce bylo i využití opravného prostředku v materiálním slova smyslu, nikoliv podání formálního blanketního odvolání. Ostatně již ze samotné žaloby je zcela zřejmé, že žalobce v žalobě přímo vymezuje svoje žalobní námitky vůči správnímu orgánu I. stupně. Krajský soud však není správním orgánem, který namísto odvolacího správního orgánu, jehož přezkumnou činnost využil žalobce jen formálně, přezkoumával rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Již to podle názoru krajského soudu svědčí o účelovosti takového postupu a soud by se nemusel takovými námitkami ani věcně zabývat. Strategie zástupce žalobce a potažmo i celé zmíněné strategie zmocněnců žalobce je zcela jasná, tj. vyhnout se věcného posouzení námitek vznesených před správním orgánem I. stupně, s nimiž se správní orgán I. stupně vypořádal a poté „zahltit“ soud rozsáhlou argumentací, která napadá odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části, se kterými se tento správní orgán s uvedenými námitkami věcně vypořádal. Krajský soud k tomu dodává, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tyto námitky Ing. J. nevybočují z účelové a obstrukční strategie tohoto zmocněnce, přičemž v dané věci „nikoliv náhodou“ tyto námitky obhajuje a dále rozvíjí rozsáhlými úvahami žalobce, resp. zmíněný advokát i v žalobě. Navíc zástupce žalobce zapomíná na zcela podstatnou skutečnost, a to že si mylně vykládá zásadu oficiality v přestupkovém řízení. Ta, jako v jiném správním řízení, znamená, že minimálně důkazní břemeno je na správním orgánu. Avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Postup zmocněnce a zástupce žalobce v soudním řízení, když tito se dožadují provedení rozsáhlého dokazování za účelem v podstatně vyvrácení jejich pochybností, znamená, že by v takovém případě jakékoliv jejich tvrzení musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění. Žalobce totiž zůstal jen v rovině tohoto účelového zpochybnění, které nemohlo v dané věci vzbudit důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje zachyceného standartní fotodokumentací a standartním způsobem. Jeho pochybnosti nelze považovat za takové, které by založily či by byly vůbec schopny založit takové důvodné pochybnosti o správnosti měření. Ze správního spisu vyplývá a ostatně to není mezi účastníky ani sporné, že správní orgán I. stupně obdržel od Městské policie Březová nad Svitavou dne 17.7.2015 oznámení přestupku, jehož součástí je i úřední záznam ze dne 9.7.2015, dále fotodokumentace s naměřenou rychlostí ze dne 9.7.2015, ověřovací list č. 83/15, určení míst pro měření rychlosti vozidel pro Městskou policii Březová nad Svitavou ze dne 15.12.2014 a osvědčení o absolvovaném školení k obsluze rychloměru (měřič rychlosti ad-9) strážníků R.M. a M.M., dále návod k obsluze měřiče rychlosti ad-9 na cd. Správní orgán I. stupně vydal dne 17.9.2015 příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze zmíněného přestupku, ten byl žalobci doručen a následně obdržel správní orgán plnou moc pro zastupování již všeobecně obstrukčním a účelovým jednáním známým zmocněncem Ing. M. J. (soud ještě dále uvede) a dále i odpor proti tomuto příkazu. Správní orgán I. stupně následně na základě včasného odporu příkaz zrušil, pokračoval v řízení a předvolal k ústnímu jednání na den 9.11.2015 žalobce, zmocněnci rovněž toto předvolání bylo doručeno, přičemž jak žalobce, tak ani jeho zmocněnec Ing. J. se k ústnímu jednání nedostavili a to bez řádné omluvy nebo závažných důvodů, přestože byli poučeni o možných důsledcích své neomluvené účasti u jednání. Při jednání byly provedeny důkazy, a to zmírní podklady rozhodnutí (mimo jiné i návodem k obsluze měřícího zařízení ad-9), žalobce byl prostřednictví svého zmocněnce seznámen s podklady pro rozhodnutí, ten však nevyužil svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a s podklady rozhodnutí se ani neseznámil. Následně bylo vydáno rozhodnutí o přestupku, proti kterému bylo podáno pouze blanketní odvolání, bez uvedení odvolacích důvodů, přičemž veškeré procesní i hmotné námitky uplatnil žalobce prostřednictví zmíněného advokáta až v rozsáhlé žalobě. Krajský soud, jak již výše je uvedeno, byl tak v dané věci v podstatě „pasován“ do role odvolacího orgánu, kdy žalobce zcela účelově vynechal z posouzení těchto námitek žalovaného jako odvolací správní orgán, ač k tomu neměl žádný vážný důvod. Takovým důvodem není jeho tvrzení o tom, že očekával, až správní orgán mu sdělí oprávněnou úřední osobu k vyřizování jeho odvolání, aby mohl případně namítnout její podjatost, přece to mohl učinit i v průběhu odvolacího řízení, kde by mu byla tato možnost zachována. Ostatně námitka nesdělení oprávněné úřední osoby se týkala až žalovaného, přičemž již v řízení o přestupku byl žalobce zastoupen Ing. J., který hojně žalobce v obdobných věcech zastupuje a běžně podává námitky věcného i procesního charakteru i v řízení před správním orgánem I. stupně, často však působí, v nadsázce řečeno, dojmem „mrtvého brouka“, kdy veškeré námitky jsou pak uvedeny až v žalobě. To považuje krajský soud v souladu s celostátními zkušenostmi u soudu ve správním soudnictví, nevyjímaje i NSS (srov. např. rozsudky ze dne 27.11.2014, č.j. 10As 203/2014-48, ze dne 31.10.2014, č.j. 8As 119/2014-34, ze dne 16.7.2015, č.j.4As 63/2015-52, uvedení další judikatury NSS obsahuje i odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2015, č.j. 46A 33/2015-25, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12.5.2015, sp.zn. V. ÚS 1224/15), za součást účelové a obstrukční strategie, která je pak završována podáváním žalob, které na rozdíl od přestupkového řízení obsahují již konkrétní věcné a procesní námitky. Tato účelová strategie je tedy volena v různých formách, kdy buď zmíněný zmocněnec a ještě řada „známých“ dalších (K. S., P. K., M. V., R. K., atd.) buď uplatní námitky jen před správním orgánem I. stupně, a nebo je uvedou až v odvolání, kdy často namítají nedostatky doručování písemnosti od správního orgánu (zejména výzev k odstranění odvolání atd.), anebo, jak tomu bylo v projednávané věci, v přestupkovém řízení se tito zmocněnci „vymlčují“ (nebo zašlou své námitky až po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, či jen „lehce nadhodí“ námitky proti měření rychlosti), aby pak jmenovaný zástupce žalobce „zaplevelil“ žalobu nejen spoustou různých námitek a to i věcného charakteru, ale navíc k ní uvedl košatou argumentaci včetně citace různé judikatury v NSS, kterou účelově používá. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16, kterým s oblibou argumentuje zástupce žalobce i v jiných obdobných věcech, se obecně nevztahuje na celé správní soudnictví, jak účelově vždy tvrdí, ale vztahovalo se jen k azylovému řízení a Ústavní soud v něm mimo jiné uvedl, že „při posuzování ospravedlnitelnosti pozdního sdělení azylově relevantních skutečností a argumentů je také nutno zohlednit zvláštní zranitelnost žadatelů o mezinárodní ochranu“ (v dané věci žalobce takovým žadatelem rozhodně nebyl) a navíc k tomu, aby se soud zabýval novými skutečnostmi sdělenými až v žalobě, musí existovat „ospravedlnitelné důvody“, které Ústavní soud specifikoval konkrétně jen k azylovým věcem, a nelze je vůbec aplikovat v případě možného dalšího tvrzení zástupce žalobce (zřejmě v kasační stížnosti), že žalobce byl schopen svoji „obhajobu formulovat až po konzultaci s advokátem“ a po „seznámení se s problematikou celé věci“, že údajně neměl na advokáta po dobu správního řízení finanční prostředky. Takovému případnému tvrzení žalobce nelze uvěřit, když jednak nejsou vzhledem k obsahu cit. rozhodnutí Ústavního soudu právně relevantní a jednak svá tvrzení žalobce ničím nedoložil, když naopak jeho případ je stejný jako dlouhá řada dalších, řešených už i judikaturou NSS, kdy k účelové a obstrukční strategii završované žalobami advokáta Mgr. Topola patři i skutečnost, že v přestupkovém řízení zastupují stále stejní zmocněnci, jednající účelově a obstrukčně, přičemž ing. J. je jedním z jejich takových „odborníků“ a toto zastoupení se týká řidičů, kteří si nikoliv zadarmo sjednají pojištění proti pokutám, ostatně to plyne i ze skutečnosti, že soudní poplatek za žalobce zaplatila „Motoristická vzájemná pojišťovna“. Aby bylo možné aplikovat žalobcem oblíbenou zásadu „in dubio pro reo“, či aby bylo možné vyhovět jeho požadavku na zrušení žalovaného rozhodnutí z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tak pro takový postup nejsou splněny předpoklady v případě, že se jedná pouze o účelové spekulace a hypotézy ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, když vyvracení takových spekulativních pochybností by znamenalo, že by v takovém případě jakékoli tvrzení zástupce žalobce v žalobě musel dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j.3As 9/2013-35). Tento závěr se vztahuje zejména k žalobním bodům označených jako „směr jízdy“ a „nesprávnost měření“ či k jeho tvrzení o údajném měření rychlosti „panem M.“ ostatně o věrohodnosti takové verze lze mít důvodné závěry o spekulativnosti takové námitky, resp. její věrohodnosti, protože určitě by své tvrzení o měření rychlosti vozidel jinou osobou než policistou, tj. civilní osobou, uvedl žalobce již v úředním záznamu, tedy námitku by uvedl hned „na místě samém“, a nikoliv až v žalobě, navíc z podkladu rozhodnutí vůbec taková skutečnost nevyplývá, pokud žalobce chtěl zpochybnit tyto podklady rozhodnutí, jímž bylo provedeno dokazování, tak měl možnost učinit tak prostřednictví svého zmocněnce v přestupkovém řízení a nikoliv účelově až v žalobě. Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu a potažmo i z rozhodnutí žalovaného, přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno a prokázáno, přičemž správní orgány při rozhodování o vině žalobce nevycházely pouze z oznámení Městské policie o přestupku a z úředního záznamu, ale ze stěžejních podkladů pro vydání tohoto rozhodnutí, a tj. z fotodokumentace získané měřím zařízením a z platného ověřovacího listu tohoto měřicího zařízení. Přestupkové jednání žalobce bylo jasně zdokumentováno, což vyplývá z pořízené zcela jasné fotodokumentace žalobcem řízeného vozidla. Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j.3As 9/2013-35). Jestliže podklady, které správní orgány použili ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovi viny plně postačovali k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku, což bylo v daném případě splněno, nemohla být žaloba úspěšná, i když žalobcem uplatněné námitky nemohly samy o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správních orgánů o existenci jeho viny. Námitky žalobce obsažené v jednotlivých žalobních bodech jsou pouze účelového charakteru, a to z násl. důvodů: Pokud žalobce napadá rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsažené hodnocení subjektivní stránky (zavinění), jest s podivem, že tak činí až v žalobě a v odvolání nic nenamítal. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně tato subjektivní stránka hodnocená násl. způsobem: „Co se týče míry zavinění, tak obecně platí, že úmyslné zavinění je závaznější než nedbalostní. Míra zavinění do jisté míry splývá s okolnostmi, za nichž byl přestupek spáchán. K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění – viz § 3 zákona o přestupcích. Vzhledem k tomu, že zákon o silničním provozu v § 125c výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění, tak v tomto projednávaném případě postačí zavinění z nedbalosti.“ Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak v souladu s touto částí odůvodnění bylo z části popisu protiprávního jednání uvedeno, že žalobce svým jednáním minimálně z nedbalosti porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích. Uvedené závěry týkající se výroku i odůvodnění ve vztahu k hodnocení formy zavinění považuje krajský soud za dostatečné, když je nepodstatné, zda žalobce jednal v nedbalosti vědomé či nevědomé, zda dopravní značení omezující rychlost v místě spáchání přestupku žalobce přehlédl či nerespektoval vědomě. Jako řidič s řidičským oprávněním si však při nejmenším „měl být vědom toho, že i když přehlédne dopravní značení, tak ho toto přehlédnutí nemůže zprostit od povinnosti za zmíněným přestupkem, jednalo se o řidiče s řidičským oprávněním, kterému vznikla povinnost respektovat toto dopravní značení (§ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), tak měl žalobce jako řidič vědět a mohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (další podrobné vysvětlování nebylo potřeba žalobci jako řidiči učinit ani v tomto soudním rozhodnutí, když se jedná určitě o svéprávného, rozumného řidiče, který musí být vědom následků svého protiprávního jednání, ostatně i pro něj platí zásada, že „neznalost zákona neomlouvá).“ Žádné důvody pro aplikaci zásady in „dubio pro reo“ v daném případě splněny nebyly, zmíněnými podklady bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce zmíněného přestupku dopustil, žádné pochybnosti protiprávní jednání nevznikly (tyto vznikly účelově pouze zástupci žalobce v žalobě). Rovněž z výše uvedené části s odůvodněním žalovaného rozhodnutí nevyplývá, že by rozhodnutí bylo nesrozumitelné nebo nezákonné ve vztahu k odůvodnění zavinění. Krajský soud nevidí důvod, proč by měl správní orgán I. stupně „s ohledem na zásadu in dubio pro reo“ konstatovat, že „nelze vyloučit, že žalobce překročil rychlost např. v důsledku vady tachometru, který mu ukazovat nižší než skutečnou rychlost.“ Nic takového z pokladů rozhodnutí nevyplývá, ostatně toto je klasická účelová a zavádějící námitka zástupce žalobce, kdy až v žalobě předestře soudu různé své spekulativní hypotézy a domnívá se, že by správní orgán měl jejich tvrzenou existenci vyvracet. To však je právě z výše zmíněného důvodu vztahujícího se k důkaznímu břemenu vyloučeno, navíc neexistující skutečnost nelze dokazovat (negativní důkazní teorie). Rovněž je nedůvodný žalobní bod označen jako „neuvedení bodového postihu ve výroku“ platná právní úprava nestanoví, že by součástí výroku bylo též uvedení počtu bodů, který byl zaznamenán žalobci v registru řidičů, tento závěr nevyplývá ani z žalobcem citovaného rozsudku NSS ze dne 26.10.2015, č.j. 6As 114/2014-69. Bodový postih, či možnost domáhat se změny zápisu počtu bodů v registru řidičů, je otázkou zcela jiného řízení, tj. řízení o námitkách dle zákona č. 361/2000 Sb. Jako nedůvodnou hodnotí krajský soud námitku týkající se nesprávnosti měření (žalobní bod označený jako „nesprávnost měření“). Žalobcem oblíbený judikát NSS, tj. rozsudek ze dne 8.2.2012, č.j. 3As 29/2011-56 se vztahoval ke zcela jinému skutkovému případu, navíc krajský soud vychází ze zcela jiných premis, které byly obsaženy následně v pozdější judikatuře NSS. Jedná se o problematiku tzv. automatické funkce měřicího zařízení. Judikatura NSS totiž vychází ze závěru opřeného o příslušná ustanovení v návodech (manuálech) k obsluze měřicích zařízení, ve kterých je tato automatická funkce měřicího zařízení obsažena. K tomu netřeba provádět dokazování návodem k obsluze rychloměru, když automatická funkce daného měřicího zařízení byla potvrzena i v konstantní soudní judikatuře NSS, tj. například u rozsudku NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1As 83/2013-60, ve kterém je uvedeno „výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek vypnutí rychloměru, pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek NSS ze dne 16.1.2013, č.j. 3As 82/2012- 27).“ V dané věci pak automatická funkce měřícího zařízení vyplývá z návodu k obsluze předmětného rychloměru (str. 178 a násl.), což vyplývá i z žalovaného rozhodnutí (str.5, 2. odstavec), přičemž žalobce tuto funkci, resp. tento závěr žalovaného nezpochybnil ani v žalobě. Pokud by tak, jak tvrdil žalobce, „strážníci pochybili při výběru stanoviště“, tak podstatné pro zákonnost žalovaného rozhodnutí je to, že pokud byla rychlost měřeného vozidla řízeného žalobcem zaznamenaná, což byla, což ani žalobce v žalobě nezpochybňuje, tak je potřeba vycházet z uvedené automatické funkce měřicího zařízení a v dané věci nemohlo dojít k nesprávnému měření. Ostatně již i Ústavní soud se k námitkám zpochybňujících funkci měřícího zařízení vyjádřil takto: „Rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“( srov. rozh. II.ÚS 1050/15 z 31.5.2016). Rovněž není důvodný žalobní bod označený jako „nezákonnost měření“. Jednak žalobce v průběhu správního řízení a zejména v odvolání vůbec žádnou námitku, která by se týkala výběru určení místa pro měření rychlosti, nevznesl, takže s takovou námitkou, vznesenou až v žalobě, by se krajský soud nemusel vůbec zabývat (argumentace týkající se blanketního odvolání – viz výše). Navíc, jak vyplývá z podkladů rozhodnutí, zejména z úředního záznamu a ze stanoviska Policie ČR určující úseky pro provádění měření rychlosti Městskou policií Březová nad Svitavou, bylo toto měření prováděno v souladu s vymezením míst pro měření Policií ČR, tj. na ulici Brněnská před objektem č. 45 (fotokopie určení míst pro měření rychlosti je založena na č.l. 6 a 7 správního spisu, tento podklad žalobce ani v žalobě nezpochybnil). Krajský soud nevidí důvod, proč by muselo být prokazováno, že měření bylo prováděno v součinnosti s policií, měření bylo prováděno přímo policií a to Městskou policií, jejichž oprávnění ani žalobce v žalobě nezpochybnil. Zároveň ani žalobce nevysvětlil, proč by muselo být prokazováno, že toto měření rychlosti „zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.“ Takovou zákonnou podmínku na měření platná právní úprava nestanoví, ostatně zástupce žalobce by jistě uvedl, když by jen neměl v záměru uplatnit účelovou námitku. Ostatně žalobce ani nenapadl závěr správního orgánu I. stupně, že „z fotodokumentace s naměřenou rychlostí vozidla obviněného je zřejmé, že vozidlo jede v obci Březová nad Svitavou, po ulici Brněnská, ve směru jízdy od Brna na Svitavy.“, a že měření bylo prováděno před objektem č. 45 na ulici Brněnská v obci Březová nad Svitavou. Je tedy nepochybné, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost, která v obci činí 50 km/h. Účelové je rovněž tvrzení žalobce o tom, aby spis byl doplněn o statistiku nehodovosti v daném místě, když on považuje za nutné zjistit, zda měření rychlosti bylo v daném úseku odůvodněné a že se nejednalo o nepřípustnou libovůli. Správní orgán dostatečným způsobem odůvodnil materiální stránku uvedeného jednání, kdy překročení rychlosti více než o 10 km/h lze již považovat za rychlou jízdu ohrožující ostatní účastníky silničního provozu a není třeba dále zkoumat, jaká je v daném místě hustota provozu, zda se zde vyskytují chodci atd. Je třeba připomenout, že skutkové podstaty přestupků jsou formovány tak, aby byly naplňovány v zásadě pouze skutky (činy), které jsou společensky škodlivé. V této souvislosti hovoříme o typové nebezpečnosti (škodlivosti), která je vyjádřena formálními znaky přestupků a příslušnou sankcí, resp. její sazbou na základě rozpětí), jinými slovy, jednání, které naplňuje formální znaky určitě skutkové podstaty, je zásadně naplněn i znak materiální (srov. rozsudek NSS ze dne 6.1.2012, sp.zn. 5As 106/2011). Dále je třeba si uvědomit, že jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem (přestupkem) a jaký trest (sankci) jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (článek 39 Listiny základních práv a svobod). Je to tedy zákonodárce, kdo rozhoduje o tom, jaké jednání (typově) je nutno postihovat prostředky trestního či správního práva trestního, nikoli správní orgán nebo soud. Proto je nutno s materiálním korektivem zacházet velice obezřetně, aby správní orgány a soud, které jsou vázaný zákonem, nenarušovali svým postupem princip dělby moci ve státě, například tím, že sami stanoví, že například překročení rychlosti o 50 km/h při nízké intenzitě provozu na pozemní komunikaci je ještě v pořádku, zatímco na silnici I. třídy nikoli atd., čímž by byl narušen i princip rovnosti před zákonem, kdy někdo by byl trestán a jiný ne. Tedy v případě přestupků, jednání, jež naplňuje formální znaky určitého přestupku, v zásadě naplňuje i znak materiální a pouze ve výjimečných případech nikoli, kdy konkrétní stupeň nebezpečnosti neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím jednáním naplňujícím danou skutkovou podstatu přestupku (srov. např. č. 43/1996 Sb. trestních rozhodnutí). Výjimečný případ byl řešen například v rozsudku NSS ze dne 14.12.2009, č.j. 5As 104/2008-45, který však na daný případ vůbec nelze aplikovat, protože v případě tohoto rozsudku se jednalo o věc, kdy došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti pouze o 2 km/h a právě proto byla z důvodu zcela pochopitelných věnovaná této otázce pozornost ze zcela zvláštním zaměřením na okolnosti vylučující trestnost takovéhoto přestupku. Avšak i v tomto judikátu NSS je uvedeno, že lze obecně vycházet z toho, že „jednání, jehož formální znaky jsou označený zákonem za přestupek, naplnil v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje nebo ohrožuje určitý zájem společnosti“. V daném případě je proto nadbytečné zkoumat situaci v místě měření, když výše uvedené odůvodnění ve vztahu ke společenské nebezpečnosti daného jednání je navíc daná zákonem, přičemž postačuje odůvodnění správního orgánu I. stupně, se kterým se krajský soud zcela ztotožňuje. Rovněž za spekulativní úvahu, ničím nepodloženou, považuje krajský soud tvrzení žalobce o měření panem M., tedy civilní osobou, když určitě by žalobce tuto námitku vznesl alespoň v jednom záznamu či alespoň v průběhu přestupkového řízení, nikoliv až u soudu. Ostatně žalobce na důkaz svého tvrzení ani nenavrhl žádný důkaz, tj. že skutečně prováděl tvrzení „pan M.“, ostatně žalobce ani neuvedl, jak k tomuto tvrzení spekulativního charakteru žalobce sám dospěl (lze tedy důvodně předpokládat, že se jedná o opakovanou námitku zástupce žalobce i z jiných případů, účelově použitou v tomto případě). Z podkladů rozhodnutí pak nevyplývá, že by mohla vůbec vzniknout důvodná pochybnost o tom, zda měření prováděli opravdu strážníci Městské policie. Za scestné již považuje tvrzení žalobce dle části žalobního bodu označeného jako „materiální stránka“ (ke kterému se již soud výše vyjádřil), kdy žalobce tvrdí, že „nelze proto automaticky dovozovat, že jízda rychlostí 60km/h ohrožuje zájem veřejnosti, navíc v době, kdy jsou vozidla vybavena stále lepšími technologiemi a jsou schopna zastavit na kratší vzdálenosti.“ Jednak ve vztahu k materiální stránce zmíněného přestupku se soud již výše vyjádřil zmíněným způsobem a dále je toto tvrzení svým způsobem absurdní. Ve smyslu této argumentace zástupce žalobce totiž s rostoucím „stále lepším“ technologickým zabezpečením motorových vozidel, která jsou schopna zastavit na kratší vzdálenosti, tak se asi dle jeho představy bude snižovat společenská nebezpečnost (či vůbec žádná nebude vznikat) s rostoucí rychlostí, takže za pár let zřejmě podle tohoto absurdního závěru se mohou řidiči „vesele prohánět“ po městech a obcích i stokilometrovou rychlostí, protože budou vybaveny technologiemi, které jsou schopny „zastavit na kratší vzdálenosti.“ Pak ani nemusí v podstatě ad absurdum existovat platná právní úprava omezující rychlost v obcích a pak bude dána pouze způsobem technologického vybavení vozidel zaručujícím „zastavit na kratší vzdálenosti.“ Z výše uvedených důvodů rovněž není možné ve stavu zhodnocení materiální stránky zmíněného přestupku zkoumat hustotu provozu, dobu, kdy k přestupku došlo, zda to bylo v ranních hodinách, atd. To by pak ad absurdum byla platná právní úprava „cárem papíru“, o což se zřejmě v této účelové a obstrukční strategii zástupce žalobce ve skutečnosti jedná. Jistě lze přisvědčit žalobci, že účastník řízení má mít právo být informován v průběhu správního řízení o úřední osobě, která je oprávněna v řízení rozhodovat, a to za účelem vznesení případné námitky podjatosti. Toto právo však není samoúčelné, a pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení na základě žádosti údaj o úřední osobě, tak takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě bez dalšího vést k závěru o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí a nemůže být vždy automaticky důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí soudem z důvodu vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www.stránkách). Právo účastníka řízení na spravedlivý proces není samoúčelné, nýbrž „jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.5.2015, sp.zn. II. ÚS 1449/15). V projednávané věci tak neinformování žalobce o oprávněné úřední osobě vyřizující, resp. rozhodující o odvolání žalobce, by mohlo krátit žalobce na jeho právech pouze tehdy, když by jeho odvolání vyřizovala úřední osoba, vůči které by žalobci v jeho tvrzení v žalobě skutečně vznikly pochybnosti o nepodjatosti této osoby. O tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, se žalobce dozvěděl zcela nesporně z rozhodnutí žalovaného správního orgánu a v žalobě tak pouze namítal, že nebyl dodržen uvedený postup, tj. že mu údaj o této úřední osobě nebyl sdělen v průběhu odvolacího řízení, avšak žalobce neuvedl, že vůči této osobě skutečně on sám má pochybnosti o její nepodjatosti, a určitě by uvedl i důvody, které by v jeho případě sdělením této oprávněné úřední osoby, vedly k podání námitky podjatosti. To však žalobce neučinil, čili vůbec v žalobě netvrdil, že by takovou námitku podjatosti v odvolacím řízení podal a neuvedl žádný údaj o tom, že by vůči této konkrétní úřední osobě měl nějaké výhrady z hlediska její nepodjatosti. V takovém případě neinformování žalobce o této úřední osobě bylo jen formálním pochybením, které nemohlo mít vliv na porušení práv žalobce, když žalobce nebyl krácen na svých procesních právech, tj. na právu namítat podjatost této osoby, neboť žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by tohoto práva skutečně v řízení mohl využít, tj. že měl skutečně důvody pro podání námitky podjatosti, žalobce vůbec v žalobě ani neuvedl, když jistě kdyby tomu bylo naopak, tak by své výhrady týkající se nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalobce v žalobě uvedl. Proto soud dospěl k závěru, že za takové situace by byl výrok žalovaného rozhodnutí stejný, i kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 26.10.2009, č.j. 8Afs 46/2009-46). Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému tyto náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení