52 A 61/2016 - 81

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem ve věci žalobce: N.D., nar. „X“, bytem „X“, zastoupen obecným zmocněncem V.D., nar. „X“, bytem „X“, za účasti: J.R., bytem „X“, zastoupen: JUDr. Denis Mitrovič, advokát se sídlem AK v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí čp. 274, 517 21 Týniště nad Orlicí, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.6.2016, č. j. KrÚ 41787/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl ze dne 31. 3. 2016, č. j. MěÚ Litomyšl 09081/2016, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích v příslušném znění. Zmíněného přestupku se žalobce měl dopustit tím, že dne 17. 6. 2015 v době kolem 19:40 hod v kulturním domě v obci Poříčí u Litomyšle po skončení zasedání zastupitelstva obce úmyslně narušil občanské soužití drobným ublížením na zdraví, když kousl do předloktí levé ruky poškozeného J.R., nar. „X“, bytem „X“, čímž poškozenému způsobil hematom a oděrku. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2500 Kč. Současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč a povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 90 Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že dle žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno v souladu se zákonem, a to v rámci řízení, které netrpělo žádnými zásadními procesními vadami. Správní orgán prvního stupně se dle žalovaného velmi podrobně zabýval veškerými skutečnostmi zjištěnými na základě provedených důkazů, přičemž náležitě zjistil skutkový stav, na jeho základě dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že žalobce se přestupku proti občanskému soužití dopustil, a tento svůj závěr řádně odůvodnil. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobce skutečně poškozeného kousnul, ani že se tak stalo v momentu, kdy se mu poškozený spolu s dalšími osobami snažili z ruky vytrhnout kameru. Obrana žalobce spočívala v tvrzení, že jednal v nutné obraně, neboť ze strany poškozeného i dalších přítomných osob došlo k útoku na jeho majetek. Tvrzený útok ani to, že podmínky nutné obrany ze strany žalobce skutečně nastaly, nelze dle žalovaného po provedeném dokazování vyloučit, s ohledem na zásadu in dubio pro reo proto vycházel z toho, že žalobce skutečně napaden byl a že podmínky pro jednání v nutné obraně byly splněny. Žalovaný s ohledem na nevěrohodnost provedených svědeckých výpovědí považoval za stěžejní důkaz kamerovým a zvukovým záznamem pořízeným žalobcem, který zachycuje situaci bezprostředně předcházející celému incidentu. V této souvislosti žalovaný odkázal na argumentaci prvostupňového správního orgánu v otázce využitelnosti soukromé nahrávky pro účely dokazování v přestupkovém řízení. Podle ní v posuzovaném případě mohl být záznam, byť pořízený soukromou osobou bez souhlasu některých zaznamenávaných osob, v řízení jako důkaz použit, neboť společenský zájem na objasnění protiprávních jednání má dle názoru správního orgánu prvního stupně přednost před ochranou osobnostních práv osob na nahrávce zachycených. Žalovaný se současně ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně v tom, že výslech dalších žalobcem navrhovaných svědků by byl nadbytečným, neboť skutkový stav byl v řízení provedenými důkazy objasněn dostatečně a klíčové pro rozhodnutí ve věci je zejména posouzení přiměřenosti nutné obrany ze strany žalobce. Žalovaný přitom zhodnotil, že způsob, jakým žalobce odvracel útok poškozeného, byl zcela zjevně nepřiměřený. Cílem poškozeného totiž nebylo odcizit žalobci kameru, kterou držel v ruce, nýbrž zabránit tomu, aby žalobce pokračoval v nahrávání poškozeného i dalších osob, které byly po skončení zasedání zastupitelstva na místě přítomny. Jakkoliv jednání poškozeného nebylo vhodné a tento měl jednoznačně zvolit jiný způsob, jak žalobci v nahrávání zamezit, obrana žalobce spočívající v pokousání poškozeného se žalovanému jeví jako zcela neadekvátní. Žalobce v prvé řadě nemusel setrvávat v místnosti, pokud se cítil v nebezpečí. Celou situaci vyprovokoval svým předchozím jednáním, kdy ostatní účastníky zasedání bez jejich souhlasu nahrával na kameru, vyzýval je ke sdělení jmen a na jejich výtky reagoval zcela nevhodným způsobem. Samotný útok pak mohl zcela jistě odvrátit mírnějšími prostředky, neboť se mohl bránit útoku rukou, v níž držel kameru, rovněž tak mohl k obraně využít stativu, jenž držel ve druhé ruce. Taková obrana by byla rozhodně přiměřenější než kousání poškozeného. Podle názoru žalovaného je stisk lidských zubů velmi bolestivý a způsobilý zapříčinit závažný zdravotní následek, ať už v podobě samotné rány, nebo možného zanesení infekce. Vzhledem ke zcela zřejmé nepřiměřenosti obrany žalobce dospěl žalovaný k závěru, že podmínky nutné obrany nebyly v daném případě splněny, a žalobce se tak přestupku, který je mu kladen za vinu, dopustil, přičemž jednal v úmyslu nepřímém. Žalovaný v napadeném rozhodnutí akcentoval zejména okolnosti, které svědčí v neprospěch žalobce, tedy že to byl právě žalobce, kdo již před započetím zasedání zastupitelstva natáčel na kameru nejen zastupitele, ale i přítomné občany, ačkoliv byl výslovně upozorněn na to, že tito si nepřejí být natáčeni, a pokračoval v tom i po skončení zasedání, kdy se navíc tázal zúčastněných osob na jejich osobní údaje. Tímto svým jednáním dle žalovaného zasáhl do práva na ochranu soukromí nahrávaných osob a nebylo tak vůbec překvapivé, že byl ostatními vyzýván k odchodu, byť se tak dělo nevhodným způsobem. Svojí zcela neadekvátní reakcí, kdy žalobce křičel, oháněl se stativem kamery, padal a požadoval přivolání policie, pak útok na svoji osobu de facto vyprovokoval. Žalobce v podané žalobě rozporoval skutkové závěry učiněné žalovaným. Popřel, že by se přítomných občanů vyptával na jejich jména, učinil tak pouze v jednom případě, a to u L.B.. Poukázal na skutečnost, že to nebyl on, kdo celý konflikt převedl z roviny slovní do roviny fyzického střetu. K napadení jeho osoby došlo opakovaně, žalobce přitom po celou dobu pouze ustupoval, sám na ostatní nikterak neútočil. Kameru se mu z ramena nejprve pokusil strhnout J.M., následně i R.B. a někteří další přítomní. Žalobce nesouhlasil s tím, že by v jeho případě šlo o nepřiměřenou obranu proti útoku poškozeného. Argumentoval tím, že účinná obrana musí být důraznější než útok, aby pachatele odradila. Poškozený je vyšší postavy než žalobce, ten v jedné ruce držel stativ kamery (za tuto ruku ho současně držel syn poškozeného T.R.) a vzhledem k tomu, že byl těsně obklopen dalšími osobami, bránit se nemohl ani druhou, v tu chvíli volnou rukou, jak naznačuje žalovaný. Pokud tedy ke své obraně použil zubů, nešlo o obranu nepřiměřenou. Žalobce dále poukázal na to, že pro jednání v nutné obraně není podmínkou subsidiarita, tedy nemožnost vyhnout se útoku jinak. Nebylo tedy povinností žalobce, aby v danou chvíli ke své obraně užil mírnějších prostředků. Žalovaný uzavírá, že žalobci zřetelně nikdo ublížit nechtěl, což dovozuje ze skutečnosti, že ani poté, kdy žalobce poškozeného kousnul, se na žalobce nikdo nevrhnul. K tomuto závěru ovšem žalobce uvádí, že žádný ze svědků vyslechnutých v přestupkovém řízení kousnutí neviděl a z jejich reakce tedy nelze bez dalšího dovozovat, že žalobci žádné nebezpečí nehrozilo. Žalovaný navíc nevyhověl návrhu žalobce a odmítl vyslechnout více než třicet svědků incidentu, kteří mohli celou událost osvětlit. Žalobce zdůraznil i fakt, že před samotným kousnutím opakovaně žádal o přivolání policie, čímž se pokusil předejít tomu, aby následně musel jednat v nutné obraně. Policii se pokoušela zavolat i jeho manželka, přítomné osoby jí v tom ale bránily, a to dokonce fyzickým atakem. K závěru, že nahráváním osob po skončení zasedání zastupitelstva zasahoval do jejich práva na ochranu soukromí a osobních údajů, žalobce uvedl, že cílem natáčení bylo zjistit názory zastupitelů i ostatních občanů na věci veřejné a zlepšit transparentnost veřejné správy. Žalobce se tímto způsobem zároveň „jistil“ proti napadání a pomluvám, kterých byly s manželkou v poslední době terčem. S manželkou navíc vydávají věstník Mladočovské vidle, v němž o záležitostech, které se na zasedání zastupitelstva projednávají, informují veřejnost. Zákon přitom připouští, aby osoby, které pořizují zvukový či obrazový záznam za účelem zpravodajství, tak přiměřeným způsobem učinily bez svolení zaznamenávané osoby (tzv. novinářská licence). Poškozený jakožto osoba veřejně činná měl dle žalobce snést větší míru zájmu, pozornosti a rovněž i kritiky ze strany veřejnosti než jiný občan. Jeho jednání tak nelze omlouvat tím, že bylo zasahováno do jeho soukromí. Navíc je zřetelný rozdíl mezi pořizováním zvukové a obrazové nahrávky a jejím případným zveřejněním. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a současně aby přiznal žalobě odkladný účinek. O návrhu na přiznání odkladného účinku krajský soud již rozhodl usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. 52A 61/2016 – 39, jež nabylo právní moci dne 20. 7. 2016, přičemž odkladný účinek podané žalobě nepřiznal. Ve vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a uvedl argumentaci k žalobě obhajující závěry uvedené v obou rozhodnutích správních orgánů. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud po zjištění, že žaloba proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného byla podána oprávněnou osobou (§ 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění, dále jen „s.ř.s.“) v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a že žaloba je přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d), § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Nejen z odůvodnění napadeného rozhodnutí je poměrně evidentní, že na základě dokazování provedeného ve správním řízení se správním orgánům nepodařilo objasnit skutkový stav věci způsobem, který by vyloučil jakékoliv pochybnosti o detailním průběhu celého incidentu. Krajský soud ovšem konstatuje, že v této skutečnosti nelze spatřovat pochybení správních orgánů. Ve správním řízení byli vyslechnuti žalobce, jeho manželka, poškozený i devět dalších osob, které se podle výsledků předběžného policejního šetření bezprostředně účastnily potyčky mezi žalobcem a poškozeným, popřípadě se v danou chvíli nacházely v blízkosti místa, kde k napadení žalobce došlo. Zároveň byl proveden i důkaz audiozáznamem a videozáznamem pořízeným žalobcem, na nichž je částečně zachycen sled událostí a které zobrazují zejména situaci, jež bezprostředně předcházela napadení žalobce. Jak správně podotýká žalovaný, správní orgán prvního stupně se poměrně podrobně zabýval hodnocením věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, jejich porovnáním s původními výpověďmi svědků učiněnými v rámci podání vysvětlení na policii, jakož i vztahem jednotlivých svědků k účastníkům správního řízení. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem obou správních orgánů, že výslech dalších svědků by v dané věci byl nadbytečný, neboť by jen stěží mohl lépe objasnit skutkový stav věci, když všichni hlavní aktéři incidentu i osoby, které se nacházely nejblíže konfliktu, vyslechnuti byli. Žalovaný správně poukázal na to, že za stěžejní důkaz ve věci je třeba považovat kamerový záznam, neboť mezi jednotlivými výpověďmi svědků se jednak objevuje celá řada rozporů, jednak je zřejmé, že svědci vždy straní některému z účastníků správního řízení. Ve věci posouzení přípustnosti provedení důkazu soukromým kamerovým záznamem ve správním řízení krajský soud souhlasí se závěry obou správních orgánů a pro zjednodušení v této souvislosti zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, respektive na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jehož argumentace je v této otázce velice výstižná a přiléhavá. Ani ze zmíněného kamerového záznamu však není možné bez pochybností usuzovat na průběh napadení žalobce poškozeným, neboť obrazová část zachycuje z větší části pouze děj předcházející napadení a rovněž zvuková nahrávka sama o sobě není zcela průkazná. Za nesporné lze ve věci označit to, že žalobce má s některými občany v místě svého bydliště, respektive v místě, kde se konalo předmětné zasedání zastupitelstva, tedy v obci Poříčí u Litomyšle, nevyřešené spory. Sám žalobce připouští, že z tohoto důvodu nosí při sobě zapnutý diktafon a kameru, aby „mohl zajistit důkazy pro případné pomluvy či falešná obvinění“. Žalobce rovněž nepopírá, že poškozeného do předloktí levé ruky skutečně kousnul. Z lékařské zprávy z chirurgické ambulance Litomyšlské nemocnice, a.s., ze dne 17. 6. 2015, vyhotovené v 20:26 hod, která je obsažena ve správním spise, přitom vyplývá, že poškozený utrpěl otevřenou ránu levého předloktí, hematom a drobnou oděrku. Byla mu nařízena léčba antibiotiky, které měl brát třikrát denně. Ani tuto skutečnost žalobce v řízení jakkoliv nesporoval. Značně se však liší skutkové verze žalobce a poškozeného, kterými popisují průběh celého incidentu. Vzhledem ke shora uvedeným nejasnostem a rozporům ve výpovědích svědků krajský soud považuje za správný postup žalovaného, který ve smyslu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ vycházel ze skutkové verze tak, jak ji vylíčil žalobce, neboť ostatní provedené důkazy tuto verzi jednoznačně nevyvrací. Žalobce dle svých slov po skončení zasedání zastupitelstva setrval v místnosti, neboť se chtěl zúčastnit volné diskuze o projednávaných záležitostech. Přitom pokračoval v nahrávání na kameru tak, jak činil již v průběhu zasedání. Vedle stojícího L.B. se následně dotázal, jak se jmenuje, neboť byl zvědavý, zda se nejedná o příbuzného některého ze zastupitelů. V tu chvíli k němu zezadu přistoupil J.M. a chtěl mu vzít kameru, kterou měl zajištěnou páskem přes krk. Současně se kolem žalobce shlukla skupina několika lidí, kteří křičeli, snažili se žalobci zabránit v natáčení a přimět ho k odchodu z místnosti. Žalobce před nimi couval a vylezl na stůl, z něhož však spadl. Poté žalobce uprchl do druhého rohu místnosti, přičemž pravou rukou držel kameru a levou ruku, v níž měl stativ, mu pak držel syn poškozeného T.R.. Za této situace poškozený chytil žalobce za krk a žalobce zareagoval tím, že poškozeného kousnul do předloktí. Ani tato obrana však nezamezila tomu, aby se kamery zmocnili. Podmínky nutné obrany v řízení o přestupku vymezuje ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích. Podle citované normy není přestupkem jednání, kterým někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Nutnou obranu lze přitom užít pouze proti činu protiprávnímu, což znamená, že v nutné obraně nejedná ten, kdo se brání jednání právem dovolenému. Proto nelze nutnou obranu použít proti jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi, jakož i proti jednáním, kterými někdo vykonával své právo nebo povinnost. V této souvislosti je důležité zmínit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 As 17/2007, podle něhož se při posuzování trestnosti správních deliktů aplikují obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů (lze tedy nepochybně vycházet i ze související judikatury trestních soudů), a zároveň rozhodnutí ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 1 As 35/2008, v němž Nejvyšší správní soud uzavírá, že o nutnou obranu podle zákona o přestupcích nejde jen tehdy, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Žalovaný dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že podmínky nutné obrany v případě napadení žalobce byly splněny a že je třeba se zabývat pouze tím, zda tato obrana byla přiměřená způsobu útoku. S tímto názorem se krajský soud ztotožňuje. Aby bylo možné určit, zda žalobce v posuzované věci skutečně odvracel protiprávní útok na zájem chráněný zákonem, je předně třeba zabývat se tím, za jakých okolností k napadení žalobce došlo a rovněž co tomuto napadení předcházelo. Je nepochybné, že žalobce svým předchozím jednáním vznik konfliktu víceméně vyprovokoval. V kontextu jeho nepříliš dobrých vztahů s některými účastníky zasedání zastupitelstva mu muselo být zřejmé, že v okamžiku, kdy bude jiné osoby bez jejich souhlasu, respektive bez ohledu na jejich výslovný nesouhlas kamerovat, může to vést ke vzniku konfliktní situace. Žalobce tak přesto činil a dokonce žádal nahrávané, aby mu na kameru sdělovali svá jména. Není přitom podstatné, zda tak učinil pouze u jím jmenovaného L.B., nebo i u dalších osob. Žalobce tak tímto způsobem jednoznačně zavdal příčinu k pozdějšímu útoku poškozeného. Uvedená skutečnost však sama o sobě nevylučuje nutnou obranu z jeho strany, neboť ta je možná i proti vyprovokovanému útoku (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 403). Žalobce však podle názoru soudu nejenže porušil zásady slušného chování, nýbrž svým jednáním zasáhl i do práva nahrávaných osob na ochranu soukromí. Za určitých podmínek jistě bylo přípustné, aby žalobce nahrával průběh zasedání zastupitelstva, přičemž v takové chvíli by bylo legální nejen nahrávání zastupitelů samotných, ale i dalších občanů, kteří by při zasedání se svými návrhy či připomínkami aktivně vystupovali, neboť by se jednalo o záznam veřejného jednání, kdy i na projevy jeho účastníků je třeba nahlížet jako na projevy veřejné. Nebylo by tedy na místě hovořit v této souvislosti o zásahu do jejich soukromí. Diametrálně odlišná situace však nastala v okamžiku, kdy bylo zasedání prokazatelně skončeno a někteří jeho účastníci se již začali rozcházet. Pokud žalobce v takovou chvíli pokračoval v nahrávání osob, bylo již ve smyslu § 84 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), zapotřebí vyžádat si jejich výslovný souhlas. Neobstojí argument žalobce, podle něhož tento disponoval tzv. zpravodajskou licencí (viz ust. § 89 o. z.) a souhlas nahrávaných osob tudíž nepotřeboval. I pokud by soud připustil, že žalobce jako vydavatel čtvrtletníku Mladočovské vidle zmíněnou zpravodajskou licencí disponuje, tato by se opět mohla vztahovat pouze k záznamu průběhu samotného zasedání zastupitelstva, o němž žalobce dle svých slov hodlal ve svém periodiku referovat, nikoliv však již na události následující po jeho skončení. Zpravodajství totiž spočívá v informování veřejnosti o věcech oprávněného veřejného zájmu, včetně jejich kritického hodnocení, přičemž není rozhodné, zda se tak děje slovem, obrazem, karikaturou či jinak (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 182). Pokud tedy žalobce nahrával i poté, kdy zasedání zastupitelstva bylo oficiálně ukončeno, nejednalo se již o zaznamenávání věcí oprávněného veřejného zájmu a zpravodajská licence se na takové nahrávání nevztahovala. Tím, že žalobce nahrával ostatní účastníky zasedání bez jejich souhlasu, zasáhl do jejich práva na ochranu soukromí. To představuje jedno ze základních lidských práv, vymezených naším právním řádem dokonce na ústavní úrovni, a to v čl. 7 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena a omezena může být pouze v zákonem stanovených případech. Ust. § 14 odst. 2 věty prvé o. z. přitom připouští, aby v situaci, kdy hrozí bezprostřední neoprávněný zásah do práva, každá takto ohrožená osoba takový zásah odvrátila tzv. svépomocí, tedy úsilím a prostředky, které se jí v jejím postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Podstata svépomoci spočívá v tom, že si oprávněný subjekt vynucuje uskutečnění svého práva vlastní mocí a silou. Tzv. dovolená svépomoc je právem ohrožené osoby k odvrácení bezprostředního a neoprávněného zásahu do práva. Dovolená svépomoc odpovídá mezím zákonného povolení a je tak okolností, jež vylučuje protiprávnost, v opačném případě, kdy z těchto mezí vybočuje, jde o exces, který nepožívá právní ochrany, neboť zákon nedovoluje tzv. útočnou svépomoc. Zásadně je svépomoc možná tam, kde se nelze účinně dovolat pomoci moci veřejné, výjimečně i tam, kde hrozí takový bezprostřední zásah do práv, který by ohroženému neumožňoval užít standardní postup k dosažení soudního rozhodnutí a k jeho výkonu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1335/2013). Krajský soud má za to, že v posuzované věci osoby, jimž prokazatelně ze strany žalobce hrozil bezprostřední neoprávněný zásah do jejich práva na ochranu soukromí, mezi nimi tedy i poškozený, byly oprávněny odvrátit zmiňovaný zásah svépomocí (viz citované ustanovení § 14 odst. 2 věty prvé o. z.), neboť bylo zřejmé, že případný zásah ze strany orgánů veřejné moci by přišel pozdě a nemohl by účinně jejich právo zabezpečit. Žalobce byl jak zastupiteli, tak i některými ostatními osobami přítomnými v danou chvíli v místnosti opakovaně vyzýván k tomu, aby přestal nahrávat a odešel, neboť zasedání bylo ukončeno. Žalobce na tyto výzvy nereagoval, naopak se přinejmenším po Lukáši Bartošovi domáhal toho, aby mu na kameru sdělil své jméno. Je nabíledni, že takové jednání ještě přispělo k rozjitření atmosféry. Vzhledem k tomu, že na jejich slovní výzvy nebylo ze strany žalobce reagováno, nezbylo zúčastněným osobám, než přistoupit k důraznějšímu jednání, pokusit se žalobcovu kameru vypnout a zabránit tak v dalším nahrávání. Zcela logickým důsledkem této snahy pak bylo, že došlo k pokusu dočasně žalobci kameru za účelem jejího vypnutí odebrat. V těchto intencích by bylo dle názoru krajského soudu možno posoudit jednání přítomných osob jako svépomoc. Pokud však v rámci zmíněného pokusu o odebrání kamery poškozený chytil žalobce pod krkem (přičemž soud z této skutkové verze ze shora popsaných důvodů vychází), jedná se o exces, neboť takové jednání nelze hodnotit jako vzhledem k okolnostem přiměřené. Poškozený nebyl jediný, kdo se o odebrání kamery žalobci pokoušel, ve spolupráci s ostatními přítomnými osobami tedy zcela jistě bylo možno dosáhnout uvedeného cíle mírnějšími prostředky. Navíc nelze zdůvodnit fyzický atak ochranou práva na nedotknutelnost soukromí. Jednání poškozeného proto nebylo svépomocí ve smyslu § 14 odst. 2 věty prvé o. z., a tedy jednáním dovoleným, proti němuž není nutná obrana přípustná. Podmínky pro to, aby žalobce jednal v nutné obraně, tak byly splněny, neboť žalobce odvracel trvající útok na svůj majetek. Rozhodující pro posouzení toho, zda je dána odpovědnost žalobce za přestupek, který je mu kladen za vinu, zůstala otázka přiměřenosti jeho obrany ve vztahu ke způsobu útoku poškozeného. Jak již bylo řečeno výše, o nutnou obranu nejde pouze tehdy, pokud byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana je přitom vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany, i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 853/2014). Zároveň platí, že je-li z okolností případu zřejmé, že pachatel nebyl vystaven takovému útoku poškozeného, kterým by byl ohrožen na životě nebo zdraví, pak zpravidla nelze uvažovat o použití nutné obrany jen z toho důvodu, že útok poškozeného směřoval na majetek obviněného. Zájem na ochraně zdraví totiž převažuje nad zájmem na ochraně majetku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 903/2014). Právě tento závěr dle názoru krajského soudu dopadá i na posuzovanou věc. Jestliže nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, pak a contrario platí, že může být nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená. Pojem "zcela zjevně" je tu nutno vykládat v subjektivním pojetí, tedy tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránící se osobě, což dává soudu možnost, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí, jednak aby tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Při zkoumání přiměřenosti nutné obrany je třeba vždy pečlivě uvážit všechny rozhodné okolnosti případu v celém jeho vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě, a to vždy se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). Při hodnocení rozhodných okolností, za kterých k útoku došlo, i charakteru tohoto útoku hraje roli nejen samotný fakt, jakým způsobem byl útok veden. Důležitá je i osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, které se při útoku projevily, hrozící součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, případné použití zbraně, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, za podmínky, že je lze zahrnout pod pojem “způsob útoku” a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 406). Byť je vždy velice obtížné dovozovat subjektivní pocity a psychické rozpoložení, v jakém se určitá osoba v danou chvíli nacházela, krajský soud má na základě provedených důkazů za to, že existuje hned několik skutečností, které musely být žalobci nepochybně zřejmé již v době, kdy útok poškozeného vůči němu započal. Žalobce v prvé řadě dozajista věděl, že poškozený na něj zaútočil v reakci na to, že žalobce neuposlechl výzvy poškozeného i dalších osob, neopustil zasedací místnost a pokračoval proti vůli přítomných v nahrávání na kameru. Stejně tak si po těchto stupňovaných slovních výzvách žalobce musel být vědom, že takové jeho jednání je v rozporu přinejmenším se zásadami rozumného, slušného a uvážlivého chování a že je pravděpodobné, že ze strany nahrávaných vyvolá obrannou reakci. Svým postojem však naopak celou situaci ještě vyostřil a k samotnému útoku tak nepochybně sám přispěl. Je pravdou, že vedle poškozeného se do konfliktu se žalobcem dostaly i další osoby, nicméně z předchozí slovní výměny názorů muselo být žalobci jednoznačně zřejmé, že cílem útoku není ublížit mu na zdraví, nýbrž zamezit mu v tom, aby i nadále přítomné osoby natáčel. Nelze tedy přistoupit na to, že by žalobcova obava z případných následků útoku měla být násobena tím, že stál v danou chvíli sám proti přesile útočníků. Poškozený tím, že žalobce ve snaze domoci se vydání kamery chytil pod krkem, sice postupoval výrazně nepřiměřeně, a jak již bylo řečeno, překročil tak meze jinak dle názoru soudu v dané situaci přípustné svépomoci (tzv. intenzivní exces), ani v tuto chvíli však neměl jediný důvod domnívat se, že je ohroženo jeho zdraví či dokonce život. Útok poškozeného směřoval výhradně vůči majetku žalobce, přičemž jeho cílem ani nebylo připravit žalobce o jeho kameru, nýbrž dosáhnout toho, aby ji žalobce vypnul a nadále již nenahrával. I ze skutečnosti, že k útoku došlo na veřejně přístupném místě a za přítomnosti mnoha svědků, muselo být žalobci jasné, že poškozený nemá v úmyslu jej zranit či mu jakkoliv ublížit. Pro posouzení přiměřenosti obrany žalobce je rovněž třeba srovnat následek, který žalobci reálně hrozil, tedy omezení vlastnického práva ke kameře spočívající v dočasném omezení její držby a možnosti dispozic s ní, s následkem způsobeným v důsledku obrany žalobce poškozenému. Ten prokazatelně utrpěl otevřenou ránu v předloktí, přičemž byl nucen léčit se následně antibiotiky a vznikla mu tedy újma na zdraví, byť nikterak závažná. Ze shora popsané judikatury přitom jednoznačně vyplývá, že v případech, kdy dochází k útoku na majetek obránce, je nutná obrana, v jejímž rámci vznikne útočníkovi újma na zdraví, přípustná pouze ve zcela výjimečných případech, neboť zdraví je považováno za důležitější hodnotu než majetek. V daném případě proto, jak již bylo uvedeno, žalobce neměl důvod vnímat útok poškozeného jako ohrožení svého života či zdraví. Ve světle všech zmíněných skutečností tak dle názoru soudu není možné dospět k jinému závěru než k tomu, že obrana ze strany žalobce byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku vedenému poškozeným, pročež takové jednání nelze posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích, tedy jako okolnost, která by vylučovala protiprávnost jednání žalobce. Ten tudíž zmíněným jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a za tento přestupek byl napadeným rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uznán vinným zcela po právu. Žalobcem navrhované dokazování při jednání soudu dne 1.2.2017 soud neprováděl, neboť skutkový stav věci považoval za spolehlivě zjištěný. Navíc dokazování nemůže být prováděno v případě prokazování nesporných skutečností, přičemž žalobce navrhoval provedení dokazování za účelem prokázání skutečnosti, že byl v inkriminované době držen pod krkem, což ale sporné není (viz argumentace soudu výše). Jelikož podaná žaloba nebyla důvodná, krajskému soudu nezbylo, než ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, neboť mu dle obsahu soudního spisu nevznikly žádné takové náklady, které by převyšovaly běžný rozsah jeho úřední činnosti.

Poučení