52 Ad 5/2016 - 99

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobce: FOXCONN CZ s.r.o., IČO 25938002, se sídlem U Zámečku 27, 532 01 Pardubice, zast. Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem, se sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.11.2015, č.j. 5102/1.30/14-5, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20.11.2015, č.j. 5102/1.30/ 14-5, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 21.421 Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Vratislava Urbáška, právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“) odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13.7.2015, č.j. 290/8.30/15-12. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku pracovní doby podle ust. § 28 odst. 1 písm. l zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „ zákon o inspekci práce“) a byla mu dle ust. § 28 odst. 2 písm. c) téhož zákona uložena pokuta ve výši 150.000 Kč a povinnost dle ust. § 79 odst. 5 správního řádu, nahradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako zaměstnavatel opakovaně nezajistil rozvržení pracovní doby, ačkoli k tomu měl povinnost podle zvláštního právního předpisu, když nesplnil povinnost rozvrhnout pracovní dobu šesti zaměstnancům v období od 21.2.2010 do 5.3.2010, dalšímu zaměstnanci v období od 21.2.2010 do 4.3.2010 a dalšímu zaměstnanci v období od 21.2.2010 do 1.3.2010 tak, aby tito měli nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin, čímž porušil ust. § 92 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Žalovaný odůvodnil žalované rozhodnutí tím, že není pochyb o tom, že se žalobce daného správního deliktu skutečně dopustil, když se k němu „doznal“ a přislíbil nápravu. Nadto se žalobce daného přestupku již jednou dopustil, a to v r. 2009, kdy mu byla uložena pokuta ve výši 30.000 Kč. Dle žalovaného nedošlo k zániku odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt, když je na věc nutné aplikovat ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce v platném znění, nikoli ve znění do 31.12.2014, jak namítal žalobce. Žalovaný vycházel z analogie ust. § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále zákon o přestupcích), který má dle něj podle nálezu ÚS, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, hmotněprávní (zánik odpovědnosti pachatele za přestupek) i procesně právní charakter (zánik práva správního orgánu přestupek projednat). Vycházel tedy z toho, že je povinen řídit se procesními lhůtami platnými v době ukládání sankce, když nebylo v rámci novely přijato žádné přechodné ustanovení, jež by na tuto situaci dopadalo a kdy je namístě uplatnit zásadu, že procesní právo platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy s tím, že nastalé právní účinky zůstávají zachovány (rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004). Dle jeho názoru tak nedošlo k uplynutí subjektivní ani objektivní lhůty pro zánik odpovědnosti žalobce za správní delikt. Dále uvedl, že neshledal pochybení správního orgánu I. stupně co do zjištění skutkového stavu, když postupoval v souladu se závazným právním názorem vyjádřením ve vydaném kasačním rozhodnutí Nejvyšší správního soudu (dále jen „NSS“) v této věci, tj. náležitě posoudil všechna zákonná kritéria pro stanovení výše pokuty. Nebylo přitom povinností správního orgánu I. stupně provádět k této otázce další dokazování, když bylo možné rozhodné informace získat z obsahu správního spisu, resp. nahlédnutím do veřejných rejstříků. Postup správního orgánu I. stupně spočívající v zamítnutí návrhů žalobce na provedení důkazu výslechem dotčených zaměstnanců pro nadbytečnost proto považuje za legitimní, když jej řádně zdůvodnil - již při stanovení výše pokuty vycházel jako z polehčující okolnosti z toho, že těmto zaměstnancům nevznikla žádná škoda, resp. újma a nebyl tedy důvod tyto výslechy provádět, navíc v době po cca pěti letech od samotného spáchání správního deliktu. Rovněž by provedení těchto výslechů nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, když se jedná o cizí státní příslušníky, z nichž někteří již Českou republiku opustili. Konečně tuto povinnost správním orgánům neuložil ve svém rozhodnutí ani NSS. Kasačním rozhodnutím NSS pouze uložil správním orgánům opětovně posoudit závažnost spáchaného správního deliktu v rámci stanovení výše pokuty s přihlédnutím k zákonem vyjmenovaným kritériím. Správní orgán I. stupně tak přihlédl ke všem aspektům uvedeným v ust. § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, a to k poměrům právnické osoby (dle dostupných informací z veřejných rejstříků a dle dokladů předložených žalobcem dne 23.1.2015), k závažnosti správního deliktu i ke způsobu jeho spáchání, k následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Vzhledem ke všem těmto okolnostem pak žalovaný považuje stanovenou sankci za zcela přiměřenou, když dosahuje toliko 15% horní hranice zákonné sazby. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě podle ust. § 65a násl. podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) žalobu ke zdejšímu krajskému soudu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a příslušného rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro jejich nezákonnosti. Žalobní body: Žalobce ve svém podání a v replice k vyjádření žalovaného uvádí, že žalovaný ve svém rozhodnutí postupoval v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami správního řízení, když posuzoval trestnost činu podle zákona účinného v době ukládání sankce, nikoli dle zákona účinného v době spáchání daného správního deliktu, čímž připustil retroaktivní působení právní úpravy v neprospěch žalobce. Nesprávně právně totiž posoudil možnost aplikace ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce v platném znění, nikoli ve znění do 31.12.2014. Trestnost deliktu se přitom má posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější (výslovné ust. § 7 zákona o přestupcích či ust. § 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod či čl. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pod uvedený pojem je poté nutné zahrnout všechny znaky a okolnosti, na nichž závisí možnost vyvodit odpovědnost pachatele, tedy všechny hmotněprávní podmínky odpovědnosti za správní delikt, tj. včetně důvodů zániku trestnosti. Důvodem zániku trestnosti (odpovědnosti právnické osoby za správní delikt) je pak i uplynutí lhůty k uložení sankce či pro zahájení řízení k jejímu uložení. V době spáchání správního deliktu činila příslušná subjektivní prekluzivní lhůta, jež má hmotněprávní charakter, 1 rok od zahájení řízení, novelizací ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce k 1.1.2015 však došlo k její změně v tom smyslu, že končí uplynutím 1 roku ode dne, kdy se správní orgán o spáchání správního deliktu dozvěděl, ale nezahájil v dané věci řízení. Dle předcházejícího znění by tak odpovědnost žalobce za spáchání předmětného správního deliktu zanikla již před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím žalovaného, když ke dni jeho vydání uplynulo již 522 dní (s přihlédnutím k nezapočítání doby, kdy ve věci probíhalo soudní řízení dle ust. § 41 s.ř.s.). Správní orgán I. stupně tedy měl řízení ex officio zastavit dle ust. § 76 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. dle ust. § 66 odst. 2 s.ř., když není možné procesně právní vztah založený zahájením řízení o uložení pokuty realizovat, pokud došlo k zániku hmotněprávního odpovědnostního vztahu. Druhá námitka žalobce spočívá v tvrzení, že správní orgány nepostupovaly v daném řízení v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v předcházejícím kasačním rozhodnutí NSS ve věci a neúplně zjistily skutkový stav věci – nedostatečně odůvodnily rozhodnutí o stanovení výše pokuty, když se nijak nezabývaly následkem správního deliktu žalobce. Ve věci nedošlo k žádnému dalšímu dokazování k dané otázce, kdy byly pro nadbytečnost neoprávněně zamítnuty i žalobcovy důkazní návrhy, tj. svědecké výpovědi dotčených zaměstnanců. Ty však měly sloužit k objasnění toho, že dotčení zaměstnanci nepociťují žádnou újmu a nedošlo tak k žádnému škodlivému následku, správní orgány přitom ve svém rozhodnutí zcela opomněly příp. nemajetkovou újmu. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém právním názoru a navrhl zamítnutí žaloby. K námitce žalobce týkající se nesprávné aplikace ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, uvedl, že se touto otázkou zabýval vyčerpávajícím způsobem v napadeném rozhodnutí. Ohledně druhé námitky má žalovaný za to, že správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 2 správní řádu, kdy považuje návrhy žalobce na provedení dalších osmi svědeckých výpovědí pouze za návrhy, jejichž účelem je prodloužit dané řízení a zmařit jeho účel, obzvlášť za situace, kdy žalobce tyto důkazní návrhy uplatnil až v novém řízení, nikoli v řízení předcházejícím, tedy v řízení před rozhodováním věci před Krajským soudem v Ostravě a před NSS). Svědecké výpovědi by navíc dle jeho názoru již nebyly zcela „relevantními“ důkazy s ohledem na časový odstup cca 6 let, kdy bylo navíc v rozhodnutí konstatováno, že dotčeným zaměstnancům žádná újmu nevznikla, přičemž tento závěr je plně ve prospěch žalobce a není tedy nutné objasňovat míru škodlivého následku daného správního deliktu. Posouzení věci krajským soudem: Zdejší krajský soud po zjištění, že žaloba byla proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu zjistil krajský soud následující podstatné skutečnosti: Dne 13.5.2010 a 28.5.2010 vykonal správní orgán I. stupně u žalobce kontrolu dodržování povinností vyplývajících mu z právních předpisů a týkajících se pracovních podmínek a pracovněprávních vztahů. Na jejím základě vydal správní orgán I. stupně dne 25.6.2010 příkaz, č.j. 2645/8.10/10/14.3, jímž žalobce uznal vinného ze spáchání výše uvedeného správního deliktu a uložil mu pokutu ve výši 500.000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení. Tento příkaz byl dle příslušné doručenky žalobci doručen dne 28.6.2010 prostřednictvím datové schránky. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor. Správní orgán I. stupně vydal ve věci rozhodnutí dne 11.10.2010, č.j. 2645/8.10/10/14.3, jímž byl žalobce opětovně uznán vinným ze spáchání daného správního deliktu, a byla mu uložena tatáž pokuta. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, jeho odvolání však bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 10.1.2011, č.j. 3029/1.30/10/14.3, zamítnuto. Rovněž byla následně zamítnuta i správní žaloba podaná dne 11.4.2011 rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.2013, č.j. 38 Ad 18/2011-59, jež nabylo právní moci dne 17.12.2013. Na základě kasační stížnosti však NSS rozsudkem ze dne 20.11.2014, č.j. 9 As 57/2014-41, který nabyl právní moci dne 21.11.2014, toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí žalovaného zrušil a správním orgánům uložil, aby se opětovně zabývaly stanovením výše pokuty, resp. jednotlivými kritérii, která mají význam pro správní uvážení o výši pokuty (poměry žalobce, závažností správního deliktu, způsobem jeho spáchání, následky jeho spáchání a okolnostmi, za nichž byl spáchán). Uložil tedy žalovanému, aby opětovně vyhodnotil individuální závažnost správního deliktu, rozlišil přitěžující a polehčující okolnosti a stanovenou výši pokuty řádně odůvodnil s ohledem na celkový počet zaměstnanců, počet kontrolovaných zaměstnanců, jejich vzájemný poměr, počet hodin zaměstnanců odpracovaných v rozporu s příslušným ustanovením, příčinu porušení pracovní doby, způsob plánování směn a zhodnocení přijatých opatření. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15.12.2014, č.j. 5102/1.30/14-2, bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Následně vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí ze dne 13.7.2015, č.j. 290/8.30/15-12, které bylo k odvolání žalobce potvrzeno žalovaným rozhodnutím. Zdejší krajský soud se nejprve zabýval žalobní námitkou zániku odpovědnosti žalobce za správní delikt, neboť v případě důvodnosti této žalobní námitky by postrádal další přezkum zákonnosti žalovaného rozhodnutí význam. Dle ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, ve znění účinném do 31.12.2014, zaniká odpovědnost právnické osoby za správní delikt, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Po novelizaci tohoto zákona provedené zákonem č. 136/2014 Sb., je však v ustanovení § 36 odst. 2 stanoveno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Zákon č. 136/2014 Sb., přitom v této otázce neobsahuje žádná přechodná ustanovení. V rámci daného zákonného ustanovení je stanovena subjektivní a objektivní prekluzivní lhůta. Objektivní lhůta počínala za předchozí právní úpravy a za úpravy novelizované stále počíná dnem spáchání správního deliktu a končí uplynutím 3 let, v této otázce tak nedošlo v rámci novelizace k žádné změně. Došlo však ke změně v pojetí subjektivní lhůty. Za předchozí právní úpravy byla subjektivní lhůta spojena s okamžikem zahájení správního řízení a končila uplynutím 1 roku od tohoto okamžiku. Dle novelizované úpravy však počíná okamžikem, kdy se správní orgán o spáchání správního deliktu dozví a končí uplynutím 1 roku za předpokladu, že v rámci této lhůty nedošlo ze strany správního orgánu k zahájení řízení. Tedy je zřejmé, že došlo k prodloužení subjektivní lhůty zániku trestnosti správního deliktu. V projednávaném případě došlo ke spáchání pokračujícího správního deliktu, resp. jeho jednotlivých dílčích útoků v době od 21.2.2010 do 5.3.2010 (analogicky viz ust. § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Nedošlo-li by tak k řízení před soudem, došlo by k uplynutí objektivní prekluzivní doby dne 5.3.2013, ust. § 41 správního řádu, však uvádí, že stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, cel, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu, a o promlčecích dobách ve věci náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle zvláštního zákona. Je tedy nutné toto ustanovení zohlednit a k dané lhůtě „připočíst“ dobu, po kterou ve věci probíhalo soudní řízení, a došlo tak k jejímu stavění. Žalobce ve věci podal správní žalobu dne 11.4.2011 a příslušné soudní rozhodnutí nabylo právní moci dne 17.12.2013. Žalobce následně ve věci podal dne 14.1.2014 i kasační stížnost, o níž bylo pravomocně rozhodnuto dne 21.11.2014. Doba, kdy tato soudní řízení běžela (doba od 11.4.2011 do 17.12.2013 a doba od 14.1.2014 do 21.11.2014) se tak do plynutí objektivní prekluzivní lhůty nezapočítává, k jejímu uplynutí by tak došlo až v únoru r. 2017. Objektivní lhůta je tak v daném případě zachována. Jinak je tomu ovšem s lhůtou subjektivní. Mezi stranami je sporné, zda se v této otázce jedná o úpravu hmotněprávní, či procesně právní, tedy, zda je nutné na danou věc aplikovat právní úpravu ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, účinnou v době spáchání správního deliktu, či úpravu účinnou v době rozhodování správního orgánu. Posouzení této otázky má totiž vliv na to, zda došlo k uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty, či nikoli. Byla-li by na věc aplikována právní úprava dřívější, počala by subjektivní lhůta běžet dnem, kdy bylo žalobci oznámeno zahájení řízení ve věci, tedy dnem doručení příkazu správního orgánu I. stupně, tj. ode dne 28.6.2010 (§40 ve spojení s ust. § 150 správního řádu, blíže rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2012, č.j. 38 Ad 51/2010-34). Nedošlo- li by tak k soudnímu řízení, uplynula by subjektivní promlčecí lhůta dne 28.6.2011. Vzhledem k tomu, že však ve věci k soudnímu řízení došlo, je opětovně nutné ve věci postupovat dle ust. § 41 správního řádu. Od zahájení řízení do podání žaloby uplynulo celkem 260 dní (doba od zahájení řízení dne 28.6.2010 do podání žaloby ve věci dne 11.4.2011). Rozhodnutí správního soudu nabylo právní moci dne 17.12.2013, na což žalobce podal po 28 dnech kasační stížnost. Rozhodnutí NSS poté nabylo právní moci dne 21.11.2014. Samotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak bylo vydáno až 13.7.2015, od právní moci rozhodnutí NSS tak k tomuto dni uplynulo už 234 dní. Ode dne zahájení řízení do vydání nepravomocného rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci tudíž uplynulo již celkem 522 dní. Odpovědnost žalobce za spáchaný správní delikt by tedy zanikla ještě před vydáním tohoto rozhodnutí (ke dni 6.2.2015). Došlo-li by však k aplikaci novelizovaného znění ust. § 36 odst. 2, subjektivní lhůta by byla zachována, jelikož se správní orgán I. stupně o spáchání správního deliktu dozvěděl až provedením kontroly v květnu r. 2010, přičemž již dne 25.6.2010 ve věci vydal předmětný příkaz. Dle názoru krajského soudu je namístě aplikovat na danou věc právní úpravu účinnou v době spáchání předmětného správního deliktu, jelikož ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, představuje ustanovení hmotněprávní, protože definuje negativní podmínky trestnosti, resp. odpovědnosti za spáchání správního deliktu. Daná otázka (posouzení zániku odpovědnosti za spáchání správního deliktu) je totiž součástí posouzení správního deliktu jako celku, tedy zda se o správní delikt jedná a kdo za něj popř. odpovídá – posuzuje se nejen protiprávnost daného ujednání a materiální (společenská škodlivost) a formální znaky správního deliktu (obecné znaky – věk, příčetnost, zavinění; a znaky skutkové podstaty - objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránky), ale i to, zda v mezidobí od spáchání správního deliktu do vydání pravomocného rozhodnutí nenastaly takové okolnosti, které jsou důvodem k zániku trestnosti, v jejichž důsledku již nelze správní delikt projednat. Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) týkající se práva na spravedlivý proces upravuje autonomní pojem „trestní obvinění,“ které v sobě zahrnuje nejen obvinění z trestných činů, ale i obvinění z přestupků, správních deliktů apod. Dle rozhodnutí NSS ze dne 27.10.2004, č.j. 6 A 126/2002 (dostupné na www.nssoud.cz) je tak nutné na trestání za správní delikty aplikovat stejný režim jako na trestání za trestné činy: „Platí ústavní záruka vyjádřená v článku 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod spočívající v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, i v řízení o sankci za správní delikty. Ve svých důsledcích to znamená, že rozhodnutí, které za účinnosti nového práva ukládá trest podle práva starého, se musí ve svých důvodech vypořádat s otázkou, zda nové právo vůbec převzalo staré skutkové podstaty, a pokud ano, zda tresty za takové delikty ukládané jsou podle nového práva mírnější nebo přísnější než podle práva starého. Rozhodnutí, které se s touto otázkou vůbec nevypořádá a zcela ji pomine, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ I v oblasti správního trestání je tedy nutné posuzovat stejně jako v oblasti trestního práva trestnost činu, resp. odpovědnost za správní delikt podle zákona účinného v době, kdy byl správní delikt spáchán. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je, že lze užít pozdějšího zákona tehdy, je-li pro pachatele správního deliktu tento zákon příznivější. Posouzení této příznivosti je poté celistvou záležitostí, kdy se „neporovnává“ pouze to, zda je dané jednání „trestné“ i za nové úpravy, ale posuzují se i další aspekty, např. sankce, ale i samotné důvody a podmínky zániku trestnosti, resp. odpovědnosti. V rámci správního trestání právnických osob připadá do úvahy zánik trestnosti uplynutím času a zánikem daného subjektu, jejichž procesním důsledkem je povinnost správního orgánu řízení nezahajovat, popř. již zahájené řízení zastavit, jelikož z důvodu zániku trestnosti, resp. odpovědnosti za správní delikt odpadl důvod předmětného řízení (§ 66 odst. 2 správního řádu). Dochází tak k zániku trestněprávního, resp. „hmotného správně právního“ vztahu mezi státem a daným subjektem, tj. k zániku práva, resp. povinnosti správních orgánů uložit subjektu sankci a jeho povinnosti se této sankci podrobit. Z tohoto důvodu poté již nelze uplatnit procesně právní vztah mezi osobou, vůči níž bylo řízení zahájeno a příslušnými správními orgány. Právě v otázce uplynutí doby jsou zvláštními zákony, v tomto případě zákonem o inspekci práce (přesněji ust. § 36 odst. 2), upraveny zvláštní lhůty, jejichž uplynutím trestnost, resp. odpovědnost daného subjektu za správní delikt zaniká. Tyto lhůty jsou přitom prekluzivní a hmotněprávní (Mates, P. a kol.: Základy správního práva trestního, 3. vydání, Praha: C.H.Beck, 2002). Ke stejnému závěru dospěl ve svém rozhodnutí ze dne 18.9.2012, č. j. 7 Afs 14/2011 – 115, i rozšířený senát NSS. Analogicky lze na tuto věc uplatnit i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997 sp. zn. 2 Tzn 61/97 (dostupné na www.nsoud.cz): „Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Zásada vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není promlčena trestní odpovědnost podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku (resp. promlčeno trestní stíhání podle § 67 odst. 1 tr. zákona), v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu.“ Zánik trestnosti, resp. odpovědnosti za správní delikt nastává za zákonem stanovených okolností, které nastanou po spáchání správního deliktu, ovšem před tím, než je o něm pravomocně rozhodnuto, a způsobí, že trestnost činu, resp. odpovědnost za spáchaný správní delikt, která tu byla v době spáchání správního deliktu, zanikne. Dojde tak k zániku vztahu mezi státem a daným subjektem, jak je uvedeno výše. Příslušné orgány tak již nemohou vůči danému subjektu vyvozovat důsledky spojené se spácháním daného činu, resp. správního deliktu. Jednou zaniklá odpovědnost tedy nemůže následně opětovně vzniknout či obživnout. Docílit toho nelze ani později přijatým zákonem, popř. novelou příslušného zákona. Takový postup by totiž vykazoval rozpor se zákazem retroaktivity pozdějšího zákona nepříznivějšího pro pachatele, než byl ten, podle nějž již došlo k prekluzi jeho odpovědnosti za správní delikt, a jako takový by byl neústavní (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 9 odst. 3 Ústavy). Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 8.6.1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 (dostupné na www.usoud.cz): „patří k základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy), princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.2.1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.“ Přijetím právního výkladu žalovaného by tudíž fakticky došlo k retroaktivnímu výkladu práva v neprospěch žalobce, kterým by došlo k zásahu do jeho základních práv spočívajícím ve „faktickém prodloužení“ prekluzivní doby. Došlo by tedy k „upřednostnění“ procesně právního vztahu mezi správními orgány a žalobcem, resp. procesního práva na úkor vztahu hmotněprávního, resp. práva hmotného, což nelze akceptovat, jelikož je procesně právní vztah od hmotněprávního vztahu odvozen. Pro žalobce je v daném případě příznivější dřívější zákonná úprava, jelikož na jejím základě došlo k zániku jeho odpovědnosti za daný správní delikt a není tak již možné jej za jeho spáchání postihnout. Pro úplnost krajský soud uvádí, že žalovaným odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2701/08 neřeší projednávanou problematiku ani se nevztahuje k zániku trestnosti podle zákona o přestupcích, nýbrž se zabývá obecně prekluzí, a to zejména ve věcech daňových. Obdobně ani rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2016, č.j. 3 Ad 22/2014-44 na danou věc nedopadá, neboť se jednalo o otázku aplikace pro žalobce příznivější právní úpravy, která nabyla účinnosti po vydání rozhodnutí žalovaného. Jestliže žalovaný nepřihlédl k zániku trestnosti správního deliktu, ač k tomu byl povinen ex officio, pak bylo správní řízení stiženo takovou vadou, která způsobila nezákonnost žalovaného rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na uvedený právní závěr, kterým je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.), je pak v dané věci nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalobce. Krajský soud tak napadené rozhodnutí z uvedeného důvodu zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 1, 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný vázán vysloveným právním názorem soudu (§ 78 odst.5 s.ř.s.). Náklady řízení: O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „vyhl. č. 177/1996 Sb.“) a přiznal úspěšnému žalobci účelně vynaložené požadované náklady řízení: a) odměna advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika, účast na jednání soudu /§11 odst. 1 písm. a), d),g) vyhl. č. 177/1996 Sb./ dle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 12.400 Kč (4 x 3.100 Kč) a b) paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 4 úkony právní služby po 300 Kč ve výši 1200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, replika, účast na jednání soudu/§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./). c) náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč ve výši 600 Kč (cesta ze sídla AK k jednání krajského soudu a zpět /§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./). d) náhrada cestovného k jednání soudu a zpět – cesta osobním vozem ve výši 1023,62 Kč za spotřebu pohonných hmot /2,48 x 12,7 l. x 32, 50 Kč podle § 4 písm. b) vyhl. č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, dále jen „vyhl.“/. Uvedené náklady byly zvýšeny o DPH podle § 57 odst. 2 s.ř.s, tedy činí 18 421Kč. Dále krajský soud přiznal žalobci právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3.000 Kč (položka 18 bod 2. písm. a/ sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích). Celkové náklady řízení, které je žalovaný povinen uhradit žalobci, činí 21 421 Kč. Platební místo bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s ust. § 64 s.ř.s. Lhůta ke splnění uložené povinnosti byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 64 s.ř.s.

Poučení