52 Af 7/2013 - 34

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Aleše Korejtka, v právní věci žalobce: VIKTORIAPLAY, a.s., se sídlem Nitranská 1, 460 01 Liberec, IČ 25402391, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2012, č. j. KrÚ 71198/2012, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemáprávo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2012, č. j. KrÚ 71198/2012, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vysoké Mýto (dále jen „správce poplatku“ nebo „městský úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 5. 2012, č. j. 12012/2012/OFI/IV, jímž tento podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nevyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení ve výši 8.342 Kč za období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2010 s odůvodněním, že místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále také „místní poplatek“ či „poplatek za technické herní zařízení“) je stanoven Obecně závaznou vyhláškou města Vysoké Mýto č. 3/2010 (dále jen „OZV“) a žalobce nemá na místním poplatku evidován vratitelný přeplatek. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou, kdy se domáhal jeho zrušení a též zrušení rozhodnutí městského úřadu pro nezákonnost a náhrady nákladů soudního řízení. Nezákonnost a též nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů žalobce spatřoval v nedostatečném posouzení předmětu poplatkové povinnosti a dále též namítal porušení stěžejních principů výkonu státní správy a s tím souvisejících ústavních práv žalobce žalovaným. Takto obecně formulované námitky žalobce konkretizoval v následujících žalobních bodech:

1. Za stěžejní žalobce považuje vymezení předmětu poplatkové povinnosti, tedy zodpovězení otázky, zda předmětem místního poplatku je centrální loterní systém (dále jen „CLS“) jako celek nebo každý jednotlivý koncový videoloterní terminál. Podle žalobce je to právě CLS, neboť terminál je pouhou součástí celku, neschopnou fungovat samostatně; jedná se toliko o vstupní a zobrazovací zařízení, které v případě odpojení od elektrické sítě nebude vůbec fungovat a v případě odpojení od centrální jednotky bude sice funkční, ale nebude možné na něm provozovat hru. Žalobce žalovanému vytknul, že jeho interpretace opřená o výkladová stanoviska ministerstev financí a vnitra, že provozovatel je povinen platit místní poplatek za každý interaktivní videoloterní terminál, je pouhým právním názorem, v němž absentuje technické posouzení povahy terminálu. Pokud ovšem zákonodárce použil obecnou definici „jiné technické herní zařízení“, je třeba nejprve posoudit každé jednotlivé zařízení a teprve poté učinit právní závěry. Jinými slovy řečeno, chybí-li technické posouzení, chybí skutková zjištění a napadené rozhodnutí nelze věcně přezkoumat. Pokud správní orgány rezignovaly na technické posouzení zařízení, lze v jejich postupu spatřovat prvky svévole, kdy na žalobce uvalily poplatkovou povinnost v rozporu s ústavními principy, zejména se zásadou ukládání daní a poplatků jen na základě zákona a v jeho mezích při zachování základních práv a svobod. Žalobce technicky posoudil předmětná zařízení a teprve poté si utvořil právní názor na věc, a to v tom smyslu, že předmětem poplatkové povinnosti je CLS jako celek. Ústavní soud se k problematice místních poplatků nevyjadřuje, zabývá se pouze možností obcí regulovat na svém území provoz veškerých přístrojů a zařízení. Žalobci bylo uděleno pouze jedno povolení ze dne 31. 12. 2007 k provozu loterie či jiné podobné hry prostřednictvím CLS „MULTIVEGAS,“ který je tvořen centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a jednotlivými koncovými terminály. Provoz dalších koncových interaktivních videoloterních terminálů byl umožněn pouze „doplněním“ rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007 o umístění nových koncových terminálů. Jestliže ministerstvo financí nepovažuje koncové interaktivní videoloterní terminály ve smyslu povolení jejich provozu za samostatná jiná technická herní zařízení, pak je nelze považovat za samostatná jiná technická herní zařízení ani ve smyslu vymezení předmětu poplatkové povinnosti. Rovněž dle vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16. 9. 2010 je CLS funkčně nedělitelné technické zařízení, tedy se jedná o jedno technické herní zařízení.

2. Žalobce nesouhlasí rovněž s názorem žalovaného, že zpoplatnění podléhá každé povolené zařízení, bez ohledu na jeho provoz. Naopak je názoru, že na danou problematiku lze použít nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn. I. ÚS 249/99, který se věnuje způsobu zpoplatnění výherních hracích přístrojů a dovozuje, že zpoplatněn je právě až provozovaný výherní hrací přístroj. V této souvislosti též žalobce odkázal na doporučení veřejného ochránce práv, ministerstva financí, ministerstva vnitra a ministerstva životního prostředí. Podle jeho názoru tak nebyl povinen místní poplatek hradit za období, v němž už byl provoz zařízení ukončen.

3. Místní poplatek ve výši 8.342 Kč byl uhrazen nad rámec poplatkové povinnosti a v této výši tedy má žalobce na účtu městského úřadu přeplatek. Pokud správce poplatku má jiný právní názor než žalobce, tedy že povinnost platit místní poplatek se odvíjí od počtu koncových terminálů, nikoliv jednotlivých CLS, jde o situaci možného dvojího výkladu právního předpisu, kdy je na místě postup předpokládaný ÚS (viz nález sp. zn. IV. ÚS 650/05), tedy dle zásady „v pochybnostech ve prospěch“ poplatníka. Žalovaný se k věci samé vyjádřil podáním ze dne 13. 2. 2013, kdy zdůraznil, že pojem „jiné technické herní zařízení“ nevnímá jako nejasný či nesrozumitelný, jedná se o pojem obecný, zahrnující všechna zařízení, loterie a hry, které eventuálně vzniknou v budoucnosti a budou odlišné od výherních hracích přístrojů, bez nutnosti novelizace příslušných zákonů. Žalobce reagoval replikou ze dne 25. 3. 2013, kdy polemizoval s tvrzením žalovaného, že pojem „jiné technické herní zařízení“ není pojmem nejasným. Poukázal na zákon č. 300/2011 Sb., kdy teprve tímto zákonem byla stanovena povinnost platit místní poplatek za každý jednotlivý videoloterní terminál a tedy před účinností novely nebylo možné tyto terminály učinit předmětem místního poplatku. Dále pak žalobce zopakoval některé své argumenty ze žaloby, na níž setrval. Soud zásadně přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“, tedy v soudním řízení správním platí dispoziční zásada, kdy obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Dispoziční zásada ovšem neplatí bezvýjimečně, určitý průlom představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s. ř. s. v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl, tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non- refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícím se utajovaných informací - srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení LZPS, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. V takovém případě krajský soud může aplikovat hmotněprávní ustanovení LZPS i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008, který se sice vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha je použitelná i v tomto řízení). Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž ve věci rozhodl bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce požádal dne 9. 5. 2012 městský úřad o vrácení zaplaceného místního poplatku vyměřeného platebním výměrem ze dne 16. 8. 2011, č. j. 21715/2011/OFI/IV, ve výši 8.342 Kč s odůvodněním, že tento platební výměr byl na základě odvolání žalobce v celém rozsahu zrušen. O žádosti správce poplatku rozhodl rozhodnutím ze dne 15. 5. 2012 tak, že jí nevyhověl. V odůvodnění uvedl, že z OZV vyplývá povinnost platit místní poplatek za každé jiné technické herní zařízení ve výši 5.000 Kč za každé 3 měsíce, žalobce má na území Vysokého Mýta povolena 3 jiná technická zařízení, za něž činí poplatková povinnost za období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2010 celkem 25 026 Kč a žalobce tuto splnil tak, že uhradil dne 14. 9. 2010 částku 6.631 Kč, dne 20. 1. 2011 částku 4.566 Kč a dne 22. 7. 2011 částku 13.829 Kč. Shora citovaný platební výměr byl zrušen z důvodu nepřihlédnutí k pořadí úhrady poplatku. Žalobce nemá na místním poplatku evidován vratitelný přeplatek, proto žádosti nelze vyhovět. V odvolání proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti žalobce namítl, že v daném období měl povolena a provozoval pouze dvě technická herní zařízení a tedy uhrazením částky dle později zrušeného platebního výměru mu přeplatek vznikl. V dalších částech odvolání žalobce pak uváděl shodně se žalobou, že jiným technickým herním zařízením lze rozumět pouze celý CLS a poplatková povinnost se vztahuje pouze k provozovaným technickým herním zařízením, nikoliv již jen k povoleným. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodnutí správce poplatku potvrdil a žalobcovo odvolání zamítl. K jednotlivým žalobním bodům soud na základě zjištění ze správního spisu uvádí: Ad 1. Nejasnost pojmu „jiné technické herní zařízení“ namítl žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správce poplatku a stejně jako v žalobě dovodil, že předmětem místního poplatku je CLS jako jeden celek. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí reagoval a dospěl k závěru, že pojem „jiné technické herní zařízení“ je zřejmý, a přestože ho zákon o loteriích výslovně nedefinuje, lze z jeho ustanovení dovodit, že „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ jsou technickým herním zařízením. Předmětem poplatku dle § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích ve znění zákona č. 183/2010 Sb. jsou jiná technická herní zařízení, pod něž je možno zařadit herní, technická a jiná než výherní hrací přístroje, přičemž v případě žalobce je počet zpoplatněných jiných technických zařízení roven počtu koncových interaktivních videoloterních zařízení. Platební výměr byl zrušen pouze z toho důvodu, že správce poplatku nepostupoval při úhradách dle ustanovení § 152 daňového řádu, které upravuje pořadí plateb, tedy nikoliv z důvodu neexistence předmětu poplatku. Poplatek byl žalobcem zaplacen v souladu s právní úpravou, na jeho osobním daňovém účtu nebyl evidován žádný přeplatek. Krajský soud se ztotožňuje s výše uvedenými závěry žalovaného s tím, že je doplňuje o následující argumentaci: Je pravdou, že jiné technické herní zařízení musí tvořit funkčně nedělitelný celek, který je schopný realizovat celý herní proces, od začátku až do konce. Soud ovšem neshledává správnou argumentaci žalobce, že ve vztahu k CLS lze za takový funkční systém považovat pouze kompletní CLS. Naopak, tímto funkčním celkem je každá funkčně nedělitelná část tohoto systému, která je schopna realizovat celý herní proces dle § 1 odst. 1 zákona o loteriích a která se kromě centrální jednotky a koncového terminálu skládá z celé řady dalších dílčích komponent a součástí (místní jednotka, místní komunikační síť, kontrolní terminál atd.) tvořících společně s centrální jednotkou a koncovým terminálem funkčně nedělitelné technické herní zařízení. Z tohoto pohledu tedy počet jiných technických herních zařízení je roven počtu jednotlivých koncových terminálů, neboť počet těchto terminálů neovlivňuje ani nepodmiňuje realizaci celého herního procesu na jednotlivých koncových terminálech. Předmětem místního poplatku je tudíž každý povolený interaktivní videoloterní terminál, neboť ten je s pomocí dílčích komponent napojen na centrální jednotku a tak je schopen realizovat celý herní proces od počátku až do konce. Každý terminál pak je představitelem jednoho celku a současně předmětem místního poplatku. Žalobce tedy byl povinen platit místní poplatek za jiná technická herní zařízení povolená ministerstvem financí na území města Vysoké Mýto, přičemž počet těchto zařízení se v případě CLS shoduje s počtem interaktivních videoloterních terminálů žalobci povolených. Jinými slovy řečeno, není pravdou, že žalobce měl poplatkovou povinnost jen k CLS jako celku, bez ohledu na počet jednotlivých interaktivních videoloterních koncových terminálů. Pokud tedy žalobce uhradil poplatek ve výši odpovídající počtu terminálů, splnil povinnost uloženou mu zákonem, resp. na základě zákona OZV a žádný přeplatek mu nemohl vzniknout. Takovýto výklad je v souladu se smyslem a účelem zákonné úpravy, když naopak akceptace žalobcova výkladu by založila značnou nerovnost mezi jednotlivými provozovateli jiných technických herních zařízení, konkrétně CLS. Pokud by se totiž jedním poplatkem zpoplatňoval celý tento systém (CLS), jak interpretuje pojem „jiné technické herní zařízení“ ve vztahu k CLS žalobce, byly by stejně vysokým místním poplatkem zatíženi provozovatelé CLS s různými počty koncových terminálů. Tedy stejný poplatek by odváděl jak provozovatel s jedním, tak provozovatel s pěti, deseti, či více koncovými terminály napojenými na tutéž centrální jednotku (patřícími do téhož CLS). Takovouto interpretaci zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích a OZV soud jako nedůvodně diskriminující odmítá. Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro absenci technického posouzení herního zařízení, krajský soud tuto námitku nesdílí. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že se vypořádal se vznesenými námitkami odvolatele, přičemž ohledně vymezení předmětu poplatkové povinnosti se opřel o sdělení ministerstva financí, zdůvodnil, proč je zpoplatňován každý koncový terminál, když vyšel právě z technického posouzení a správně vystihl, že interaktivní videoloterní koncový terminál společně s centrální jednotkou a dalšími komponenty tvoří funkční celek schopný realizovat celý herní proces. Další technický rozbor CLS podle soudu již byl nadbytečný. Rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem, neboť z něj vyplývá, jak tento správní orgán naložil s odvolacími důvody a vyplývá z něj i dostatečně a srozumitelně skutkový a právní závěr, na jehož základě bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74; rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nálezy ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 a sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 jsou plně použitelné pro danou věc, a to v části, v níž je vyjádřeno, že koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, jsou podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) zákona o loteriích, neboť se jedná nepochybně o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící k témuž účelu. Žalovaným zvolený postup tak nezaložil rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který garantuje ukládání daní a poplatků jen na základě zákona a v obecnější rovině pak rozpor s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod, neboť, jak bylo prokázáno argumentací shora, místní poplatky byly řádně vyměřeny na základě příslušné OZV, která byla vydána v souladu se zákonem o místních poplatcích a se zákonem o loteriích. Pokud se týká argumentace žalobce v tom smyslu, že existuje pouze jediné rozhodnutí o povolení provozu CLS a v případě dalších koncových terminálů je toto rozhodnutí toliko doplňováno, tedy že ani ministerstvo financí nepovažuje terminál za technické herní zařízení, ani s touto se soud neztotožňuje. Jestliže ministerstvo financí žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry podle ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž se jednalo o CLS, tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály, tak bylo oprávněno tím spíše povolit jednotlivé koncové interaktivní videoloterní terminály, přičemž jejich provozování a umístění ministerstvo financí i schválilo. Význam slov „povoluje“ a „schvaluje“ není natolik rozdílný, aby soud mohl přisvědčit tvrzení žalobce o tom, že když ministerstvo financí rozhodlo o povolení provozování loterie nebo jiné podobné hry a schválilo umístění a provozování zařízení v konkrétních provozovnách a v případě umístění nového zařízení je toto rozhodnutí pouze doplňováno ve vztahu k výroku nikoliv „povoluje“, ale k výroku „schvaluje“, tak z této skutečnosti lze vyvodit závěr o tom, že předmětem uvedeného povolení není provozování konkrétních koncových zařízení. Je přece samozřejmé, že pokud byl v rozhodnutí ministerstva financí při vymezení předmětu povolení popsán celý CLS, včetně uvedení koncových videoloterijních terminálů, tak z této skutečnosti nemůže vyplynout jiný závěr než o tom, že součástí uvedeného povolení bylo i toto konkrétní koncové zařízení, tj. koncový videoloterijní terminál. Ad 2. Pokud se týká otázky, kdy se „jiné technické herní zařízení“ stává předmětem místního poplatku, zda již jen povolením jeho provozu, či až jeho uvedením do provozu, správní orgán I. stupně v platebním výměru stručně uvedl, že předmětem místního poplatku jsou jiná technická herní zařízení povolená ministerstvem financí. Oba správní orgány pak vycházely z počtu povolených, nikoliv provozovaných jiných technických herních zařízení. Podle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb.: „Obce mohou vybírat tyto místní poplatky (dále jen "poplatky"): g) poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu15).“ Citované zákonné ustanovení nevzbuzuje podle soudu žádné pochybnosti, resp. umožňuje toliko jediný výklad, a to že předmětem poplatkové povinnosti je každé ministerstvem financí povolené jiné technické herní zařízení, bez ohledu na to, zda již je provozováno. Pokud by měl obstát výklad žalobce, že totiž předmětem poplatku je až provozované povolené technické herní zařízení, muselo by být zákonné ustanovení formulováno jinak. V uvedené podobě lze slovo „provozovaný“ vztáhnout toliko k výhernímu hracímu přístroji, tedy u jiného technického herního zařízení postačí, aby bylo povoleno ministerstvem financí. Soud si je samozřejmě vědom toho, že ve shodě s ÚS je jazykový výklad pouze prvotním přiblížením se k textu zákona, ovšem pokud je text zákona jasný, srozumitelný a nevzbuzující pochybnosti, výklad jazykový plně postačí. Vzhledem k tomu, že správná interpretace zákona o místních poplatcích je pouze jediná, výklad předestřený žalobcem je neudržitelný, pak není možné ani aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch či mírněji. Poplatkovou povinnost – povinnost platit místní poplatek za každé povolené technické herní zařízení (koncový terminál) žalobce měl na základě zákona o místních poplatcích ve spojení s OZV. Nejednalo se tedy o povinnost bez opory v zákoně. Ad 3. Pojem „jiné technické herní zařízení“ byl správními orgány vyložen v souladu se zákonem, dvojí výklad, jak dovozuje žalobce, nebyl podle soudu možný, proto nepřicházela v úvahu ani aplikace zásady „v pochybnostech ve prospěch“. Žalobce uhradil poplatek ve výši 8.342 Kč dle zákona o místních poplatcích a OZV, správní orgány proto správně uzavřely, že žádný vratitelný přeplatek neexistuje a žádosti o jeho vrácení proto nevyhověly. Co se týče námitky žalobce ohledně následné právní úpravy zák. č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterou byla stanovena povinnost provozovatele platit místní poplatek za každý koncový interaktivní videoloterní terminál, krajský soud neshledává v tomto legislativním počinu důvodný argument pro právní závěr o změně předmětu poplatkové povinnosti. Lze připomenout, že na poli správního práva není neobvyklé, dojde-li následnou právní úpravou k precizování stávající právní úpravy. /Tak tomu bylo např. v oblasti stavebního práva ve věci posouzení obecně závazných vyhlášek, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, když zákonodárce následně po ustálení právní praxe toto explicitně vyjádřil zák. č. 91/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb./. Krajský soud uzavřel, že nemá důvod pochybovat o zákonnosti obou správních rozhodnutí, žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou a proto ji postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému toto právo soud nepřiznal, když žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení