52 Az 9/2019 - 28

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Olgou Stránskou ve věci žalobce: R. E. O., narozený X státní příslušník I. r. t. č. v X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019 , č. j. OAM-498/DS-PR-P13-2019, o udělení mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 28. 5. 2019 Krajskému soudu v Ústí nad Labem, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 41 Az 4/2019-11, postoupena k vyřízení soudu zdejšímu, domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl, že státem příslušným k přijetí žalobce podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je R., a podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť dospěl k závěru, že je žádost podle § 10a písm. b) zákona o azylu ve vztahu k České republice nepřípustná.

2. Žalobce namítl, že žalovaný porušil ustanovení § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), čl. 3 odst. 2 a čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv.

3. Žalobce namítl, že není možné jej předat do R., neboť situace a stav azylové procedury v R. vzbuzuje pochybnosti o absenci hrozby nelidského a ponižujícího zacházení. Nadto není zřejmé, do jaké míry jsou r. státní orgány schopny žádost o azyl řádně posoudit, tak aby bylo dosaženo mezinárodních závazků včetně zásady non-refoulement. Žalobce se domnívá, že azylový systém v R. vykazuje nedostatky v azylovém řízení i v materiálních podmínkách uprchlických zařízení. Během svého zajištění se žalobce potýkal zejména se špatnými hygienickými podmínkami, nemožností vykonávat základní hygienické potřeby a nedostatkem potravin a vody. Žalobce má tedy za to, že podmínky panující v zajišťovacích zařízeních v R. jsou ponižující a v rozporu s lidskou důstojností. Na podporu svých tvrzení ohledně systémových nedostatků azylového řízení v R. žalobce odkázal na zprávu US Department of State ke stavu lidských práv v R. za rok 2017, která uvádí, že: „Zákon stanoví výjimky ze zásady nenavracení a odvolání práva pobytu po prohlášení osoby jako ‚nežádoucí‘. K tomu může dojít například tehdy, když utajované informace nebo ‚opodstatněné náznaky‘ naznačují, že cizinci, žadatelé o mezinárodní ochranu nebo osoby požívající mezinárodní ochrany mají v úmyslu spáchat teroristické činy nebo inklinují k terorizmu. Žadatelé o ochranu, kteří byli prohlášeni za ‚nežádoucí‘ z důvodů bezpečnosti státu, byli zadrženi až do dokončení jejich azylového řízení a poté byli deportováni. Protiuprchlické nálady byly v průběhu roku 2017 i nadále rozšířeny na všech úrovních r. společnosti. Vnímání regionální krize způsobené uprchlíky a přistěhovalci se ze strany veřejnosti změnilo, od počáteční empatie a vlažného přijímání přešlo k nepřátelství a rostoucím antimigrantským rétorikám ve veřejné sféře. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) došlo během roku k několika pouličním střetnutím a konfliktům, které zahrnovaly obtěžování a xenofobní projevy. Několik hlavních r. medií zobrazovalo jako útočníky uprchlíky a žadatele o azyl, zatímco konspirační teorie a projevy nenávisti proti migrantům zaplavovaly sociální sítě. V srpnu během kvalifikačního zápasu Světového poháru mezi R. a A., r. fanoušci zobrazili nápis ‚Ne islamizaci‘, který byl namířen právě proti muslimským migrantům.“ Žalobce dále poukázal na informace dostupné z Asylum Information Database ze dne 2. 7. 2018 o podmínkách v r. uprchlických táborech, kde se konstatuje že: „V r. uprchlických centrech panují nestandartní životní podmínky. Hygienická zařízení včetně sprch zůstávají ve špatném stavu a to i přesto, že byla nedávno sanitována. Nestandardní životní podmínky v uprchlických táborech byly důvodem k obavám mezinárodních organizací již v roce 2017.“ Podle zprávy Asylum Information Database o stavu r. detenčních zařízení za období 2016-2017: „Několik osob, které byly přemístěny z detenčního centra A. do detenčního centra O., nahlásily, že byly zbity a vystaveny ústrkům.“ 4. Žalobce dále namítl, že žalovaný měl povinnost se důsledně zabývat zkoumáním situace v R., avšak postup žalovaného byl ale zcela formální a podklady nedostatečné. Žalobce má za to, že se žalovaný dostatečně nezabýval situací v R. a nezjistil skutkový stav nevzbuzující důvodné pochybnosti, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

5. Žalobce má za to, že nedostatky azylového řízení v R. jsou natolik závažné, že neumožňují jeho předání a i z toho důvodu je vhodné, aby Česká republika nepostupovala formou přemístění žalobce do R., ale naopak přikročila k převzetí azylového případu žalobce ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.

6. Žalobce nedostatky napadeného rozhodnutí dále spatřuje ve skutečnosti, že předmětné rozhodnutí neobsahuje žádné zohlednění individuální situace žalobce. Soulad realizace tzv. Dublinského předání s povinností zamezit vystavení nelidskému a ponižujícímu zacházení žalobce musí být zdůvodněn nejenom obecně, s ohledem na objektivní stav azylové procedury v cílové zemi, ale také konkrétně, s ohledem na individuální okolnosti osoby, která má být předána. Žalovaný však takovou konkrétní úvahu do svého rozhodnutí nevložil a nezkoumal, zda žalobci nehrozí nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení s ohledem na jeho individuální charakteristiky a zejména s ohledem na předcházející zkušenost s ponižujícími podmínkami v uprchlickém zařízení, kterých již v minulosti byl v R. obětí.

7. Žalobce na závěr namítl, že podklady, z kterých žalovaný při rozhodnutí vycházel, měly být konkrétnější a aktuálnější, než ty, na základě kterých bylo napadené rozhodnutí vydáno.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že popírá oprávněnost námitek a nesouhlasí s nimi. Odkázal na obsah správního spisu a napadené rozhodnutí. V případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií stanovených v III kapitole nařízení Dublin III, které by určilo příslušnost České republiky k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobce podal dne 6. 4. 2019 v R., a proto je dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III příslušné k posouzení jeho žádosti R. To také svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uznalo.

9. K námitce žalobce žalovaný poukázal na názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017-29, že: „Není proto účelné a priori nedůvěřovat azylovým systémům a podmínkám v jiných členských zemích, které dosud české správní orgány či soudy v jiných řízeních neshledaly jako problematické, a požadovat, aby správní orgány v každém jednotlivém případě již v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání podle § 129 zákona o pobytu cizinců z vlastní úřední povinnosti řešily otázku, zda bude možné přemístit cizince do jiného členského státu z hlediska důvodů specifikovaných v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení.“ Žalovaný dále připomněl názor Nejvyššího správního soudu, že tzv. dublinský systém stojí na předpokladu, že se žadatelem o mezinárodní ochranu se bude zacházet stejně, ať podá žádost v jakémkoli členském státě (viz rozsudek ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 Azs 324/2016 - 38), přičemž podle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018-28: „v případě každého členského státu, který má být dle nařízení Dublin III příslušným k posuzování žádosti, je nutné uvést úvahu o existenci či neexistenci systémových nedostatků a povinností správních soudů je zkoumat takovou úvahu správních orgánů z úřední povinnosti, přičemž pokud taková úvaha není podložena konkrétními důkazy nebo zcela chybí, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, avšak tento závěr nelze bez dalšího vztáhnout na veškeré v úvahu přicházející členské státy, která mohou být dle čl. 3 nařízení Dublin III příslušné k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu [...] Z čl. 3 odst. 2 nařízeni Dublin III vyplývá, že Česká republika nesmí cizince do země se systémovými nedostatky předat. V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Taková situace by zřejmě nastala například v případě předání cizince do M. či I. Pokud by správní orgán dospěl k závěru, že předání je i tak možné, je nutné, aby tento závěr výslovně vysvětlil. V případě většiny ostatních členských zemí Evropské unie však nelze říct, že by zřejmě či alespoň pravděpodobně trpěly systémovými nedostatky, a proto postačí jen obecná úvaha, jak ji učinil stěžovatel v projednávané věci. V této souvislosti je třeba připomenout, že v právu Evropské unie platí i nadále zásada vzájemné důvěry, jakkoliv otřesená v důsledku migrační krize. Například v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech zn. C-411/10 a C-493/10, je konstatováno, že ‚[z] přezkumu předpisů tvořících společný evropský azylový systém vyplývá, že tento systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož i EÚLP, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.‘ Lze tedy dovodit, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž v případě většiny členských zemí tato domněnka vyvrácena nebyla.“ 10. Žalovaný s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že v předmětné věci nebyla domněnka o dodržování základních lidských práv ze strany R. nikdy vyvrácena. K tomu doplnil, že pokud by se během pobytu žalobce v této zemi vyskytly nějaké problémy, má žalobce možnost obrátit o pomoc na příslušné tamní orgány či instituce. Dle žalovaného z uvedených i dostupných informací vyplývá, že R. dlouhodobě a aktivně řeší kapacitu ubytovacích azylových středisek na svém území. Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti:

11. Dne 11. 4. 2019 byl žalobce zajištěn na dálnici D1 (162 km ve směru na P.) při kontrole zavazadlového prostoru dodávkového vozidla M., v němž cestoval spolu s dalšími 12 osobami. Na služebně byla zjištěna shoda daktyloskopických otisků se záznamem z R. ze dne 6. 4. 2019.

12. Při výslechu konaném dne 11. 4. 2019 žalobce uvedl, že z I. odcestoval s bratrancem v březnu tohoto roku. Cestu zařizoval otec žalobce. Nejprve odcestovali do I., kde jim bylo nařízeno nechat cestovní pasy. Pak v nákladovém prostoru kamionu vyrazili do N., kde má žalobce bratra. V R. byl s bratrancem zajištěn policií a asi dva dny strávili v táboře. Do dodávky nastoupili včera okolo 21 hodin. Řidič jim ukázal vstup do úkrytu. Jeli nepřetržitě asi 10 hodin. Vyhoštění by podle žalobce představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Do I. se nechce vrátit, protože se obává terorismu.

13. Podle vyjádření Ministerstva vnitra R. ze dne 24. 4. 2019 žalobce dne 5. 4. 2019 požádal o udělení mezinárodní ochrany v R., přičemž jeho žádost je nadále posuzována. Současně byla akceptována žádost České republiky o přijetí žalobce zpět do R.

14. Při pohovoru konaném dne 29. 4. 2019 žalobce uvedl, že z vlasti odcestoval, aby pomohl nemocnému otci, s nímž žil v horách. Nebyla tam práce a žalobce se chtěl dostat k bratrovi do N. Cestovali (pozn. soudu: s bratrancem) letecky do I., kde na příkaz převaděčů nechali cestovní doklady, a pak cestovali nákladním autem do R. Tam byli asi pět dní. Tři dny byli v nějakém kempu bez jídla a vody v nelidských podmínkách. Další dva dny strávili v nějakém parku. V místě, kam byli odvezeni, se dle žalobce nedalo spát. Byl tam zápach a blechy a nebyla k dispozici teplá voda, jídlo ani pití. Následně se chtěli dostat nákladním autem do N., kde má žalobce bratra a sestru.

15. Napadeným rozhodnutím žalovaný shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou a řízení zastavil, neboť státem příslušným k přijetí žalobce je R., které akceptovalo žádost České republiky o přijetí žalobce zpět. Žalovaný dodal, že na základě Informace OAMP ze dne 5. 4. 2018 v případě R. neexistují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systematickým nedostatkům v azylovém řízení či podmínkách přijetí žadatelů. Dodal, že na úrovni Evropské unie a jejích orgánů, Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí, které by takové nedostatky deklarovalo. Argumentace žalobce o nelidských podmínkách nebyla dle žalovaného nijak doložena, přičemž žalobce výslovně potvrdil, že se cítí zdráv a nepotřebuje žádnou zvláštní lékařskou péči.

16. Soud posoudil žalobu v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozhodnutí podle čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Soud v předmětné věci rozhodl podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení takový postup soudu akceptovali.

17. Podle § 3 správního řádu: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ 18. Soud v předmětné věci konstatuje, že úvaha žalovaného o neexistenci systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v R. je dostatečným způsobem podložena Informací OAMP ze dne 5. 4. 2018. Žalobce sice při pohovoru konaném dne 29. 4. 2019 uvedl, že v místě, kam byli v R. s bratrancem odvezeni, byly nelidské podmínky, byť soud nepřehlédl, že při výslechu konaném dne 11. 4. 2019 žádné potíže nezmiňoval, avšak na podporu svých tvrzení o nelidských podmínkách nepoukázal na žádné relevantní doklady. V žalobě žalobce sice poukázal na zprávu US Department of State ke stavu lidských práv v R. za rok 2017 a na informace dostupné z Asylum Information Database, avšak ty nepotvrzují tvrzení žalobce o absenci jídla a pití, respektive o existenci systémových nedostatků. Zprávy, na které žalobce poukázal, se zmiňují pouze o nestandartních podmínkách v uprchlických centrech, avšak nepotvrzují, že by zde nebyla dostupná teplá voda či byla obyvatelům upírána potrava a pitná voda, tím spíše neosvědčují existenci systémových nedostatků. Tvrzení žalobce nejsou tedy ani v souvislosti s odkazovanými zprávami způsobilé zpochybnit podložený závěr žalovaného o neexistenci systémových nedostatků azylového systému v R.

19. Soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016-37, kde soud uvedl: „Uvedená úprava byla přijata v reakci na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 2011, M. S. S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech N. S. proti Secretary of State for the Home Department, C–411/10, a M. E. a další proti Refugee Applications Commissioner a Minister for Justice, Equality and Law Reform, C–493/10, Sb. rozh., I-13905). Soudní dvůr tedy již podal výklad pravidla unijního práva, které je v projednávané věci třeba aplikovat, byť tak učinil ještě dříve, než bylo zakotveno v nařízení Dublin III. V citované věci vycházel z toho, že evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a předpokladu, že zacházení s žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavky Listiny základních práv Evropské unie, Ženevské úmluvy i Evropské úmluvy o lidských právech, jinými slovy na domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí a žadatele o mezinárodní ochranu je do něj možné přemístit (body 75 až 80 rozsudku). Dovodil však, že tato domněnka je vyvratitelná, jelikož nelze vyloučit, že systém v praxi v určitém členském státě naráží na závažné funkční problémy, tudíž existuje riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy (bod 81). Možnost vyvrácení domněnky nicméně neznamená, že jakékoli porušení základního práva určitým členským státem se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat pravidla pro určení příslušnosti k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit (body 82 až 85). Je tomu tak pouze tehdy, kdy je třeba vážně se obávat, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení (bod 86). Nejvyšší správní soud aplikoval uvedené závěry v projednávané věci a dospěl k tomu, že stěžovatelkou předložené důkazy skutečně nemohly vést k vážným obavám o dostatečně intenzivních nedostatcích.“ 20. Soud v intencích citovaného názoru Nejvyššího správního soudu k námitkám žalobce, že se měl žalovaný důsledně zabývat zkoumáním situace v R., zohlednit individuální situaci žalobce a za tímto účelem si opatřit konkrétnější a aktuálnější podklady rozhodnutí, konstatuje, že žalobce v řízení nepředložil natolik podrobné a přesvědčivé argumenty, které by byly způsobilé zpochybnit závěr žalovaného. Pokud by žalobce v průběhu pohovoru dostatečně konkrétně popsal okolnosti svého pobytu ve středisku pro uprchlíky, které vzhledem k minimálnímu časovému odstupu musel mít v živé paměti, a svá tvrzení doplnil o odpovídající zprávy dokumentující systematické problémy v zemi, do níž má být žadatel předán, bylo by povinností žalovaného se s jeho argumenty náležitě vypořádat. V předmětné věci však zůstala argumentace žalobce velice obecná a zcela nepodložená. V žalobě sice žalobce svá tvrzení, že situace ve střediscích v R. vykazuje určité potíže, určitým způsobem doložil, avšak konkrétní tvrzení o absenci potravy a pitné i teplé užitkové vody zůstaly zcela nepodložené. Soud na základě uvedených skutečností konstatuje, že žalovaný nebyl povinen se zabývat existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů podrobnějším způsobem, než jak se touto otázkou zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť ze strany žalobce nebyly vzneseny žádné kvalifikované pochybnosti o systémových nedostatcích. Rovněž soud vzhledem k obecnosti tvrzení žalobce považuje podklady napadeného rozhodnutí za zcela postačující. Námitky žalobce tedy nejsou důvodné.

21. Soud pro úplnost dodává, že ani po doplnění zpráv o situaci v R. v podané žalobě nelze potvrdit tvrzení žalobce, že nedostatky azylového řízení v R. jsou natolik závažné, že neumožňují jeho předání, a proto soud neshledal argumentaci žalobce, že je dán důvod k převzetí jeho azylového případu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, důvodnou.

22. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji výrokem pod bodem I podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

23. Soud dále výrokem pod bodem II podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení