52 C 134/2021-178

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [ulice a číslo], [PSČ], [obec a číslo], zastoupená JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátem [ulice a číslo], [obec a číslo], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [ulice a číslo], [PSČ], [obec a číslo], v současné době neznámého pobytu, zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátem [anonymizována dvě slova] [číslo], [PSČ], [obec a číslo], o zaplacení 23.269 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 10.769 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.804,43 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.671,87 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13.219,24 Kč od [datum] do [datum] ve výši 9 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 719,24 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně a úrok 29 % ročně z částky 13.219,24 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12.500 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12.500 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne [datum] domáhala po žalované, zaplatit celkovou dlužnou částku ve výši 23.269 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o zápůjčce. Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne [datum], k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy, Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce, otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen„ Podmínky“). Právní předchůdce žalobkyně, jako poskytovatel zápůjčky, posoudila před jejím poskytnutím s odbornou péčí, schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Zejména, provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady, uvedenými v části zákaznické karty, nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Tato skutečnost je potvrzena i v samotné předmětné Smlouvě, ve které je přímo nad podpisem žalovaného uvedeno, že zákazník potvrzuje, že před uzavřením Smlouvy poskytl [anonymizováno] úplné a pravdivé údaje, nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a je si vědom, že si [anonymizováno] tyto informace ověřil a vyhodnotil, že je schopen [anonymizováno] splatit celkovou dlužnou částku, v souladu s podmínkami Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 12.283,00 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2.504,00 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29,00 % ročně sjednanou na straně 1. Smlouvy o zápůjčce, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5.652,00 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4.127,00 Kč (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku, odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku, se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439,00 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum] Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne [datum]. Ke dni [datum] provedla právní předchůdce žalobkyně, vyčíslení a dlužná jistina činila částku 13.219,24 Kč a dlužný poplatek částku 10.049,76 Kč. A po tomto datu do data podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 13.219,24 Kč dále úrokem ve výši 29,00 % ročně (sjednaným ve Smlouvě), a to od [datum], tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru (tzn. pro úhradu celého úvěru), do zaplacení. Žalovaný od uzavření Smlouvy, do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek, uhradil celkem částku 1.500 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena, na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], žalobkyni, jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Ke dni do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek [datum] činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným, částku 32.469,00 Kč Ani za období od podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek, ke dni sepisu této žaloby, nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyni uhrazeno ničeho. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení, celkové dlužné částky ve výši 23.269,00 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 13.219,24 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 10.049,76 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 1.671,87 Kč (úrok ve výši 29,00 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 13.219,24 Kč od [datum], tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do [datum]), dále kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1.804,43 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 9,00 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 13.219,24 Kč od [datum], tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným do [datum]), dále úroků ve výši 29,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13.219,24 Kč od [datum] do zaplacení, a úroků z prodlení v zákonné výši 9,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 13.219,24 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, neboť byl neznámého pobytu, a dle Sdělení Cizinecké policie ze dne 7. 4. 2021, bylo rozhodnuto o vyhoštění žalovaného, když přechodný pobyt v ČR mu byl povolen do 30. 6. 2018. Opatrovník žalovaného při ústním jednání dne 7. 10. 2022, zejména namítal, že uzavřená smlouva je neplatná, s ohledem na nepřiměřeně sjednaný vysoký úrok ve výši 29 % ročně, když běžné úroky u jiných, obvykle poskytovaných zápůjček (úvěrů) byly mnohem nižší, jak plyne ze zprávy Ministerstva financí ČR o vývoji finančního trhu v roce 2018.

3. Na základě listinných důkazů a ze skutkových tvrzení žalobkyně, soud dopěl k následující skutkovým zjištěním. Tvrzením žalobkyně a ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] včetně Smluvních podmínek, má soud prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně, měla v úmyslu, se žalovaným uzavřít platnou smlouvu o zápůjčce, dne [datum], v rámci níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 14.000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s celkovým poplatkem ve výši 12.283 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku ve výši 2.504 Kč, odměny za zpracování zápůjčky ve výši 5.652 Kč a poplatků za vedení zákaznického účtu ve výši 4.127 Kč), a to ve 60 týdenních splátkách po 439 Kč (poslední ve výši 382 Kč), přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný potvrdil převzetí částky 14.000 Kč v hotovosti, podpisem Smlouvy Smluvní úrok byl sjednán ve výši 29 % ročně z dlužné částky. Tvrzením žalobkyně a ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně Přílohy (pohledávka [číslo]) a oznámení o postoupení ze dne [datum], soud zjistil, že pohledávka za žalovaným, vzniklá ze Smlouvy, byla postoupena, s účinností k témuž dni na žalobkyni a žalovaný byl informován o postoupení pohledávek ze Smlouvy, z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, dopisem ze dne [datum]. Tvrzením žalobkyně a dopisem ze dne [datum], včetně podacího lístku ze dne [datum], soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu na jeho poslední známou adresu, žalovaný však do dnešního dne žalovanou částku neuhradil. Tvrzením opatrovníka žalovaného a ze zprávy Ministerstva financí ČR o vývoji finančního trhu v roce 2018 (tabulka 5.3 úrokové sazby ČNB), soud zjistil, že v roce 2018 činila 2T repo sazba výši 1,75 % p.a., diskontní sazba činila v roce 2018 výši 0,75 % p.s. a lombardní sazba činila v roce 2018 výši 2,75 % p.a.. Z veřejné přístupné Databáze časových řad [příjmení] >> Statistická data >> Měnová a finanční statistika >> Měnová statistika >> B. Úrokové sazby MFI včetně objemů >> [příjmení] obchody >> Úrokové sazby (harmonizované), Název sestavy ukazatelů: Tabulka B1 [číslo]: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR (viz webové stránky ČNB), soud zjistil, že úroková sazba v 6/ 2018 činila na spotřebu výši 8,85 %, na koupi bytových nemovitostí výši 2,83 % ročně.

4. Na základě výše uvedených skutkových zjištění, soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 22. 6. 2018 neplatnou Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně, téhož dne žalovanému poskytla částku 14.000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s celkovým poplatkem ve výši 12.283 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 8. 2019. Žalovaný potvrdil převzetí částky 14.000 Kč v hotovosti, podpisem Smlouvy. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 1.500 Kč zpět. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek, ze dne 20. 1. 2020, žalobkyni jako novému věřiteli, přičemž postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný neprokázal, že by na svém dluhu plnil, nad rámec plateb započtených žalobkyní.

5. Soud se nejprve zabýval, jak věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaný) splácet úvěr, tedy spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel tedy poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve. Žalobkyně k doložení toho, jak byla posouzena schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru byla vyzvána soudem, při ústním jednání dne [datum]. K této výzvě se žalobkyně vyjádřila a uvedla, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr. S ohledem na shora uvedené, nelze dospět k závěru, že by věřitel za této situace pečlivě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a nutno uzavřít, že v daném případě věřitel nedostál své povinnosti stanovené mu zákonem a při poskytnutí úvěru, s odbornou péčí neposoudil schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně neprokázala žádným listinným důkazem, že by splnila zákonnou povinnost, dle ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a i když žalobkyně namítala, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. [datum]) a tudíž, neprokázání splnění této povinnosti, tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné Smlouvy. Soud tuto námitku žalobkyně neshledal za důvodnou. Neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně (resp. právní předchůdkyně žalobkyně), nesplnila svou zákonnou povinnost, je smlouva, kterou byl sjednán spotřebitelský úvěr, ze zákona ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., a ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., pro zjevný rozpor se zákonem, absolutně neplatná. Na tomto místě je nutné odkázat na judikaturu vyšších soudů. Například rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém bylo soudem v právní větě zejména vysloveno, že„ dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích”. Také, dle Nálezu ústavního soudu, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LPS. Ústavní soud tak ve svém nálezu dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy.“ Sama žalobkyně si byla vědoma nedostatku svých listinných důkazů, týkajících se úvěruschopnosti, když zároveň v žalobě činila již dopředu, námitku při posuzování neplatnosti smlouvy.

6. Takto zjištěný skutkový stav, soud právně posoudil, dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdy plnila-li strana (právní předchůdkyně žalobkyně), aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 14.000 Kč, žalovaný však na tuto částku žalobkyni do dnešního dne vrátil pouze 1.500 Kč (3 x 500 Kč), na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 12.500 Kč. Postoupení pohledávky na žalobkyni, pak soud posoudil v souladu s ust. § 1879 o.z., na základě kterého může věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka (žalovaného) postupníkovi (žalobkyni).

7. Opatrovník v řízení namítal, že sjednaný smluvní úrok ve výši 29 % ročně je nepřiměřeně vysoký, tudíž celá smlouva o zápůjčce je neplatná. Smluvní úrok z prodlení ve výši 29 % ročně, byl sjednán přímo ve smlouvě, soud však shora vyslovil, že smlouva je neplatná, zejména dle ustanovení § 588 o.z., pro zjevný rozpor se zákonem.

8. Soud při posuzování výše úroku, v řízení vycházel z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 19 Co 102/2022-61 ze dne 27. 4. 2022, kde odvolací soud, uvedl, že„ pokud byl v souzené věci sjednán úrok 81,68 %, jedná se prakticky o desetinásobek. V souladu s výše citovanou judikaturou, je tak závěr soudu I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru se příčí dobrým mravům ve smyslu dle § 580 odst. 1 o.z., tedy se jedná o neplatné ujednání dle § 588 o.z. Odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, tedy jí musí být známo, že poskytuje úvěry s vysokou úrokovou sazbou. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o moderaci výše úroku z úvěru dle § 577 o.z.. Správný je tak závěr, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 588 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku tak nemá žalobkyně právo ani na další žalobou uplatněné nároky z titulu sjednaného úroku z úvěru, poplatku, ani smluvních pokut. Soud I. stupně posoudil nárok správně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.

9. Soud při posuzování výše úroku, v řízení vycházel dále i z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 22 Co 61/2022-40 ze dne 26. 4. 2022 kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 95,89 % ročně) přesahovala téměř čtyřnásobně dokonce nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad ARAD zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. Odvolací soud, a konkrétně i senát 22 Co, se k této otázce v typově podobných případech, které se týkaly také žalobkyně, již vyslovoval (viz rozsudek ze dne 24. října 2019, č. j. 22 Co 197/2019, jakož i např. z poslední doby rozsudek ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 62 Co 320/2021-57), a to ve prospěch neplatnosti smlouvy jako celku. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není a dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Redukce zachovávající platnost v režimu § 577 o. z. by znamenala v případě jako je tento, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z.“ 10. Soud při posuzování výše úroku, v řízení vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, 9 Co 29/2020, ze dne 7. 4. 2020. V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

11. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 242/2011), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

12. I kdyby soud nevyslovil, že smlouva je neplatná, s ohledem na nedostatek posuzování úvěruschopnosti u žalovaného, pak i dle shora specifikovaného právního názoru Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 19 Co 102/2022-61 ze dne 27. 4. 2022 a dle právního názoru Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 22 Co 61/2022-40 ze dne 26. 4. 2022, by soud, shledal smlouvu za absolutně neplatnou, s ohledem na úroky požadované v rozporu s dobrými mravy (v nepřiměřené výši 29 % ročně). Pak by soud, i z tohoto důvodu posuzoval spor, opět jako bezdůvodné obohacení, když lze v řízení přiznat jen neuhrazenou jistinu ze strany žalovaného, zde ve výši 12.500 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení, od prokazatelného doručení výzvy k úhradě. Dle systému časových řad ARAD, přístupného na stránkách České národní banky, a.s., www.cnb.cz, údajů týkajících se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI) ARAD, v 6/ 2018 se tak ve vztahu k domácnostem úrok z úvěru MFI na spotřebu pohyboval ve výši 8,85 % ročně, na koupi bytových nemovitostí ve výši 2,83 % ročně. Také tvrzením opatrovníka žalovaného a ze zprávy Ministerstva financí ČR o vývoji finančního trhu v roce 2018 (tabulka 5.3 úrokové sazby ČNB), soud zjistil, že v roce 2018 činila 2T repo sazba výši 1,75 % p.a., diskontní sazba činila v roce 2018 výši 0,75 % p.s. a lombardní sazba činila v roce 2018 výši 2,75 % p.a.. Je tak jednoznačné, že úrok ve výši 29 % ročně, sjednaný ve smlouvě o zápůjčce, několikanásobně převyšuje běžnou úrokovou sazbu. Soud po provedeném dokazování a při posouzení okolností daného sporu, shledal projednávaný případ, v části nepřiměřeného úroku z prodlení (žalobkyní požadovaného ve výši 29 % ročně), v rozporu s dobrými mravy, i když žalovaný dlouhodobě věděl, že jeho základní povinností je splácet poskytnutou finanční částku jen ve výši 14.000 Kč, žalovaný se dostal do prodlení a je tak povinen za své prodlení zaplatit sankci, zejména zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně (ani právní předchůdkyně žalobkyně) však nemůže po žalovaném, jako po spotřebiteli, požadovat i nepřiměřeně vysoký smluvní úrok, a to i když se strany na takto nepřiměřeně vysokém úroku dohodly. Žalobkyně si, s ohledem na své zkušenosti, měla být vědoma, že žalovaný, uzavírá smlouvu o zápůjčce v tísni, když věděl, že ve stejný měsíc, kdy uzavřel smlouvu, mu končilo i povolení k přechodnému pobytu v ČR. Soud se domnívá, že pro účely posouzení věci podle § 547 a § 2 odst 3 o.z. není v daném případě právně významná okolnost, že žalovaný řádně nesplácel úvěr, ale významné jsou okolnosti uzavření smlouvy. Soud by tak posoudil i sjednanou výši smluvních úroků, ve výši 29 % ročně, s ohledem na shora specifikované okolnosti daného případu a zejména s ohledem na zápůjčku ve velmi nízké výši 14.000 Kč, za výši, příčící se dobrým mravům a tudíž jde o ujednání neplatné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Cdo 717/2010 a 32 Cdo 1490/2019).

13. Soud na základě shora uvedených skutkových tvrzení žalobkyně, po provedeném dokazování a na základě shora uvedených zákonných ustanovení, dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná, jen v části vydání bezdůvodného obohacení pro částku 12.500 Kč. Soud se v tomto řízení neztotožnil s původním právním názorem žalobkyně, tedy, že by právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným platnou smlouvu o zápůjčce, když předmětná smlouva ze dne 22. 6. 2018 je absolutně neplatná, dle ustanovení § 588 o.z., pro zjevný rozpor se zákonem (ale i z důvodu nepřiměřeně vysokých úroků, požadovaných v rozporu s dobrými mravy). Neboť dohodnutá výše úroků (ve výši 29 % ročně) přesahovala trojnásobně uváděné úrokové sazby v systému časových řad ARAD, zveřejňované Českou národní bankou (dle tabulky ve výši 8,85 % ročně), jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy o ujednání, dle ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. Soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o.z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není (jak bylo již judikováno rozhodnutími vyšších soudů). Je jednoznačné, že právní předchůdkyně žalobkyně, i když jako profesionál na trhu poskytuje nebankovní zápůjčky, staví své podnikání na vysoké sazbě úroku z poskytnutých finančních prostředků. Tudíž smlouva o úvěru, uzavřená mezi účastníky sporu, je ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy (na smluvní pokutu, či nepřiměřeně vysoké úroky), ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. a následující ustanovení. Žalobkyně, však v řízení prokázala (z tvrzení žalobkyně, které nebylo opatrovníkem žalovaného sporováno, a poskytnutí finanční částky plyne i z uzavřené smlouvy), že právní předchůdkyně žalobkyně dne 22. 6. 2018 poskytla žalovanému částku 14.000 Kč. Současně žalobkyně prokázala, že žalovaný uhradil žalobkyni jen částku 1.500 Kč (3x 500 Kč). Žalovaný však v řízení neprokázal, že by žalobkyni, do dnešního dne, zbývající oprávněnou částku ve výši 12.500 Kč již vrátil (14.000 – 1.500 Kč). Soud tak po provedeném dokazování uzavřel, že shora popsaným jednáním se žalovaný, bez spravedlivého důvodu obohatil. Proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost, zaplatit žalobkyni částku ve výši 12.500 Kč, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

14. Soud neshledal za důvodnou jak částku 10.769 Kč (představující, dle žalobkyně, zbývající jistinu, když žalobkyně požadovala úhradu jistiny ve výši 23.269 Kč, avšak 12.500 Kč soud žalobkyni přiznal jako bezdůvodné obohacení, tudíž 23.269 12.500 Kč, činí 10.769 Kč), tak část žalobkyní neoprávněně požadovaného příslušenství. A dále soud zamítl žalobu i v části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.804,43 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.671,87 Kč, když kapitalizované úroky byly požadovány z dlužné a neoprávněně vysoké jistiny ve výši 13.219,24 Kč, navíc za období, ve kterém žalovaný nebyl ještě v prodlení, z titulu bezdůvodného obohacení. Soud dále nepřiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 13.219,24 Kč od 21. 1. 2020 do 18. 5. 2022 ve výši 9 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 719,24 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně (když prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení nastalo až dne 19. 5. 2022, následující den po prokazatelném doručení žaloby opatrovníkovi žalovaného). A dále soud nepřiznal neoprávněně požadovaný úrok 29 % ročně z částky 13.219,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

15. Nezaplacením žalovaného dluhu do dne splatnosti (do 18. 5. 2022, tedy po prokazatelném doručení žaloby, opatrovníkovi žalovaného) se žalovaný dostal následující den do prodlení, a vznikla mu tak povinnost platit vedle jistiny dluhu též zákonné úroky z prodlení, dle § 1970 o.z., a to ve výši požadované v žalobě (9 % ročně), které je stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku prodlení, tedy od 19. 5. 2022. Soud v řízení zjistil, že žalobkyně (i právní předchůdkyně žalobkyně) vyzývaly žalovaného, k úhradě žalovaného dluhu, zejména předžalobní výzvou, avšak s ohledem na to, že žalovaný měl smlouvu uzavřít dne 22. 6. 2018, ale současně žalovanému nebyl prodloužen jeho pobyt v ČR, již od 1. 7. 2018, nemohla být žalovanému, žádná z tvrzených listin, řádně doručena. Proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení až do 19. 5. 2022 z přiznané částky 12.500 Kč, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. neboť žalobkyně měla ve věci přibližně stejný úspěch jako neúspěch. Žalobkyně byla v řízení úspěšná pouze v části 12.500 Kč a v malé části požadovaného příslušenství (viz výrok II. tohoto rozhodnutí). Naopak žalobkyně byla neúspěšná, co do částky 10.769 Kč a ve velké části příslušenství (viz zamítavý výrok I. tohoto rozhodnutí). Soud tak s ohledem na výše uvedené rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěch i neúspěch byl přibližně stejný, přičemž žalovanému, který byl zcela nečinný, žádné náklady nevznikly.

17. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.