52 C 208/2020-87

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [ulice a číslo], [PSČ], [obec a číslo] - [část obce] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátkou, [ulice a číslo], [obec] - [PSČ], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa], [obec] – [část obce] ([obec a číslo]), o zaplacení 119.162,99 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok ve výši 64,99 % ročně z částky 28.517,25 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 109.728 Kč, se zastavuje.

II. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok ve výši 4 % ročně z částky 28.517,25 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 109.728 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46.735 Kč, dále zákonný úrok z prodlení z částky 36.813 Kč ve výši 8,5% ročně od [datum] do [datum] ve výši 86,92 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 33.765 Kč ve výši 8,5% ročně od [datum] do [datum] ve výši 199,31 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 30.715 Kč ve výši 8,5% ročně od [datum] do zaplacení a úrok 25% ročně z částky 28.517,25 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 109.728 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, k rukám její právní zástupkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], ve výši 8.483,80Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.715 Kč se zákonným úrokem z prodlení, dále se smluvní pokutou ve výši 16.020 Kč a s úrokem z úvěru ve výši 89,99 % p.a. z částky 28.517,25 Kč od [datum] Kč do zaplacení. To vše z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum], [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 36.000 Kč, kterou měl žalovaný splácet v 30 měsíčních splátkách, vždy ve výši 3.048 Kč, mezi účastníky byl sjednán také úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 138,16 % p.a.. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a z důvodu prodlení žalovaného, došlo k zesplatnění celého úvěrového dluhu, ke dni [datum]. Dle bodu [číslo] smlouvy se ke dni zesplatnění, celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nesplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny ve výši 34.833,24 Kč. Po zesplatnění žalovaný uhradil 3.048 Kč dne [datum] a 3.050 Kč dne [datum]. Žalovaná částka pak, ve výši 28.735,24 Kč představuje novou jistinu, částka 1.980 Kč smluvní pokutu dle článku [číslo] smlouvy, částka 16.020 Kč představuje smluvní pokutu dle článku [číslo] smlouvy (ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 28.735,24 Kč za každý den prodlení žalované a to od [datum] do vyhotovení této žaloby, tedy do [datum]), a úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný neuhradil žalovanou částku ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odst. 2 věty prvé, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Soud v části žaloby, na které již žalobkyně netrvala, o zaplacení úroku ve výši 64,99 % p.a. z částky 28.517,25 Kč od [datum] do zaplacení, řízení zastavil, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, neboť žalobkyně před zahájením řízení (a po sdělení předběžného právního názoru soudu), vzala žalobu částečně zpět.

4. Dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, z.č. 99/1963 Sb. (dále jen o.s.ř.), soud jednal dne [datum], v nepřítomnosti žalovaného, který byl k ústnímu jednání řádně předvolán, avšak k ústnímu jednání se řádně neomluvil a ani nedostavil.

5. Mezi účastníky byly všechny skutečnosti nesporné, neboť žalovaný byl ve sporu zcela nečinný.

6. Provedeným dokazováním, tvrzením žalobkyně, když žalovaný byl po celou dobu řízení zcela nečinný, dále zejména z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], ze splátkového kalendáře, z Dodatku ke Smlouvě ze dne [datum], z upraveného splátkového kalendáře ze dne [datum], z Prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího, z hodnocení klienta ze dne [datum], z Předsmluvního formuláře ze dne [datum] a ze dne [datum] a z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum], má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 36.000 Kč. Dlužník (žalovaný) se v úvěrové smlouvě zavázal k úhradě pravidelných 30 měsíčních splátek, ve výši 3.048 Kč měsíčně, dle splátkového kalendáře, počínaje měsícem prosinec [rok]. Tvrzením žalobkyně a z dokladu o vyplacení úvěru ze dne [datum], má soud za prokázané, že žalobkyně proplatila žalovanému dne [datum], úvěr ve výši 36.000 Kč na jím označený účet. Tvrzením žalobkyně a z dopisu ze dne [datum] a ze dne [datum], má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky (splátky [číslo]), a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru. Žalovaný však dlužné splátky ve stanoveném termínu neuhradil a dnem [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru, v souladu s bodem [číslo] smlouvy o úvěru. Dle bodu [číslo] smlouvy se ke dni zesplatnění, celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nesplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny ve výši 34.833,24 Kč. Po zesplatnění žalovaný uhradil 3.048 Kč dne [datum] a 3.050 Kč dne [datum]. Dle tvrzení žalobkyně, žalovaný uhradil celkem 16x splátek, patnáctou ve výši 3.048 Kč a 16. splátku ve výši 3.050 Kč, celkem tedy žalovaný uhradil (za poskytnutý úvěr ve výši 35.000 Kč), částku 48.770 Kč. Žalovaný měl v souladu s upraveným splátkovým kalendářem uhradit celkem 31 splátek, vždy ve výši 3.048 Kč měsíčně, ve splátkách byl již započten i smluvní úrok (31 splátek x 3.048 Kč, činí celkové platby od žalovaného ve výši 94.488 Kč). Žalovaná částka ve výši 28.735,24 Kč představuje novou jistinu, dále částka 1.980 Kč představuje smluvní pokutu dle článku [číslo] smlouvy a částka 16.020 Kč představuje smluvní pokutu dle článku [číslo] smlouvy. Žalovaný ani na základě předžalobní výzvy ze dne [datum], svůj dluh do dnešního dne v plné výši neuhradil (tvrzení žalobkyně a předžalobní výzva).

7. Na základě provedeného dokazování a na základě skutkových tvrzení žalobkyně, má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným, byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva, jejímž předmětem byla finanční částka 36.000 Kč, kterou žalobkyně vyplatila žalovanému dne [datum]. Žalovaný se zavázal k úhradě poskytnutého úvěru, v pravidelných 30 měsíčních splátkách, ve výši 3.048 Kč měsíčně, dle splátkového kalendáře, počínaje měsícem prosinec [rok]. Žalovaný po opakovaných urgencích, neuhradil splátku 16, ani do 60 dnů po její splatnosti (splatné dne [datum]), čímž došlo v souladu s bodem [číslo] úvěrové smlouvy k zesplatnění celého úvěru, dnem [datum]. Po zesplatnění žalovaný uhradil 3.048 Kč dne [datum] a 3.050 Kč dne [datum]. Žalovaný do dnešního dne nezaplatil žalobkyni dlužnou částku v žalované výši 46.735 Kč.

8. Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil, dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v platném znění, v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěrovou smlouvu, kterou se úvěrující (žalobkyně) zavazuje, že úvěrovanému (žalovanému) poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, (AN 3/2007 s. 87), tzv.„ lichvářské úroky“.„ V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce„ lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné.

10. Soud v řízení vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (SR 12/2009 s. 464). Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. [obec] smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. [příjmení] odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soud, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).

11. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 242/2011 ze dne 15. 5. 2012, (C 12130), který ve svém rozhodnutí zmiňoval i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, podle kterého za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu smluvního úroku z prodlení, je situace, v níž je dlužník povinen zaplatit věřiteli za prodlení částku, která odpovídá úroku 182 % ročně, se vztahuje jak na úroky jako cenu peněz, tak i na úroky z prodlení. Soud prvního stupně - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - sice uvedený nález Ústavního soudu nepominul, nicméně jej nesprávně vyložil (a proto k němu nepřihlédl), pokud se domníval, že se vztahuje pouze na úroky jako cenu peněz a nikoli na úroky z prodlení. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, k judikatuře Ústavního soudu v této otázce vůbec nepřihlédl. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu je významný v tom, že považuje judikatorní praxi soudů při zvažování vlivu konkrétních okolností pro závěr o rozporu právního úkonu (jímž je ujednání o smluvním úroku z prodlení) s dobrými mravy za správnou, ovšem pouze potud, pokud samotná výše (sazba) smluvních úroků z prodlení nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Přitom v dané věci dospívá k závěru, že úrok z prodlení představující 182 % ročně (ze základu dlužné částky) překračuje hranici, kterou lze z hlediska podstaty a smyslu úroku z prodlení považovat za adekvátní. Tímto způsobem však odvolací soud při poměřování předmětného právního úkonu korektivem dobrých mravů nepostupoval.

12. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (R 104/2012 civ.). Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.

13. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 3907/2010, (C 13220) ze dne 7. 8. 2012„ Ze samotné výše úroku z prodlení (25 % ročně) nelze dovodit, že jde o úrok nepřiměřeně vysoký“.

14. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, 9 Co 29/2020, ze dne 7. 4. 2020. V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

15. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 1490/2019 ze dne 22. 9. 2020. V ustanovení § 1972 o. z. (obdobně též v ustanovení § 1964 o. z.) je stanovena možnost věřitele dovolat se neúčinnosti ujednání o úrocích z prodlení odchylujícího se od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý důvod, a namísto neúčinného ujednání použít zákonná ustanovení, případně nahradit neúčinné ujednání v zájmu spravedlivého uspořádání rozhodnutím soudu. Tato úprava tedy dopadá i na případy, kdy byl bez spravedlivého důvodu sjednán úrok z prodlení výrazně nižší než je sazba stanovená nařízením vlády. V případě ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník obdobnou zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka - podnikatele (srov. § 420 a § 421 o. z.), neobsahuje. Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl„ očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela rozdílné situace. Též v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Tento svůj závěr však založil pouze na posouzení postavení účastnic jako podnikatelek a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí. Nezabýval se dalšími rozhodnými okolnostmi výše zmíněnými (například výší hrozící škody, rizikovostí transakce, okolnostmi sjednávání apod.), z nichž bylo možné dovodit, zda je v poměrech projednávané věci sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky ještě výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.

16. S ohledem na shora uvedená skutková tvrzení, zákonná ustanovení, má soud prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, avšak žalovaný úvěr nesplácel řádně, proto soud důvodné žalobě téměř v plném rozsahu vyhověl. Soud na základě skutkových tvrzení žalobkyně, a po provedeném dokazování, má prokázáno (zejména z předložené úvěrové smlouvy, předsmluvních informací, splátkového kalendáře a z potvrzení o proplacení úvěru), že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva, na základě které žalovaný obdržel od žalobkyně úvěrovanou částku 36.000 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a z důvodu prodlení žalovaného (zejména se splátkou 16, déle než 60 dnů od její splatnosti, která nastala dne [datum]), tak došlo k zesplatnění celého úvěrového dluhu, ke dni [datum], představující novou jistinu ve výši 34.833,24 Kč. S ohledem na to, že po zesplatnění žalovaný uhradil částku 3.048 Kč dne [datum] a částku 3.050 Kč dne [datum], celkově tedy žalovaný uhradil za poskytnutý úvěr již částku 48.770 Kč. Po částečné úhradě žalovaným, pak žalovaná částka, ve výši 28.735,24 Kč představuje novou jistinu, částka 1.980 Kč smluvní pokutu dle článku [číslo] smlouvy, částka 16.020 Kč představuje smluvní pokutu dle článku [číslo] smlouvy (ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 28.735,24 Kč za každý den prodlení žalované a to od [datum] do vyhotovení této žaloby, tedy do [datum]). S ohledem na shora uvedené, proto soud žalobě téměř v plné výši, vyhověl, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 46.735 Kč, tak jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

17. Co se týká smluvního úroku, část byla žalobkyní vzata zpět, a to ve výši 64,99 % ročně a v této části soud řízení i zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Nicméně, i nadále požadovaný smluvní úrok žalobkyní, ve výši 29 % ročně z nové jistiny, soud neshledal za důvodný, zejména s ohledem na současnou judikaturu vyšších soudů a na jednání, které lze označit nejen za jednání v rozporu s dobrými mravy, ale také za jednání, vykazující znaky lichvy, proto byly smluvní úroky v další nepřiměřené výši 4 % ročně zamítnuty, jak je uvedeno i ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Spotřebitel je chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o.z., podle kterého:„ Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 225/2012, který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním. Zde žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 36.000 Kč. Pokud soud podrobně prozkoumal doklady (pracovní smlouvu, výpisy o příjmech žalovaného a výpisů z účtů), které žalovaný předložil při uzavírání smlouvy, ze kterých je patrné, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy (úvěr uzavřen dne [datum]), zaměstnaní, na pozici [anonymizována dvě slova]), pouze na dobu určitou, nejprve do [datum], pak byla pracovní smlouva prodloužena do [datum]. Z výplatních pásek žalovaného dále vyplývá, že jeho příjem v říjnu [rok] činil 16.408 Kč a v září [rok] činil 17.611 Kč. Dále zejména z výpisu z účtu Komerční banky za říjen [rok], vyplývá, že se jedná o dětské konto, které je vedeno na nezletilého syna žalovaného, z výpisu je patrné, že po příchodu výplaty dne [datum] ve výši 16.436 Kč, ihned tentýž den [datum] osoba odlišná od žalovaného ([příjmení] [anonymizováno]) vybírá ještě větší částku ve výši 16.500 Kč. Tato situace se opakuje i následující měsíce, když z výpisu z účtu Komerční banky za říjen a listopad [rok], vyplývá, že po příchodu výplaty dne [datum] ve výši 17.611 Kč, ihned tentýž den [datum] osoba odlišná od žalovaného ([příjmení] [anonymizováno]) vybírá částku ve výši 17.600 Kč, dále po příchodu výplaty dne [datum] ve výši 16.408 Kč, ihned tentýž den [datum] osoba odlišná od žalovaného ([příjmení] [anonymizováno]) vybírá částku ve výši 16.400 Kč. Z jakého důvodu si žalobkyně nezodpověděla otázku, proč žalovaný nechává svůj výdělek opakovaně zasílat na dětské konto a proč je z dětského konta ihned někdo v hotovosti vybírá? Je tak jednoznačně patrné, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy ve finanční tísni, když jeho výdělek nebyl ani zasílán na jeho osobní účet (jak by bylo běžné), ale na účet nezletilého, pravděpodobně z důvodu, aby jeho výdělek nemohl být stižen exekucí. Lze připustit, že výdělek žalovaného může být„ běžně“ zasílán na účet jiné osoby (např. manželky), ale rozhodně není pro schopnost splácení úvěru, pozitivním znakem, že výplata ihned tentýž den, zmizí z účtu. Pokud ve shodný den, po doručení výdělku žalovaného zmizí celá výplata, je tak jednoznačné, že na úhradu úvěru nezůstane téměř nic, což ostatně vyplývá i z platební historie žalovaného, když žalovaný úvěr hradil řádně jen do 7. splátky, pak již docházelo k prodlení a od 16. splátky nebyl úvěr hrazen vůbec. Z listin žalovaného, předložených před uzavřením úvěru, které měli svědčit pro úvěruschopnost žalovaného, muselo být„ zkušené“ žalobkyni, jako opakovanému poskytovateli úvěrů, zřejmé, že žalovaný je v tísni, a že nebude schopen svůj úvěr v plné výši splatit. Z tvrzení žalobkyně má soud prokázáno, že žalovaný z titulu tohoto úvěru celkem uhradil částku 48.770 Kč, přesto je v současné době dlužen již další částku 46.735 Kč. Lze sice akceptovat, že u nižších úvěrů je sjednávána o trochu vyšší sazba úvěru, než když je poskytován úvěr na vysokou částku, nelze však přehlédnout, že ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno vícero smluvních pokut ve prospěch žalobkyně, přičemž tyto smluvní pokuty dostatečně kompenzují náklady žalobkyně při prodlení žalovaného, a tyto smluvní pokuty v tomto soudním řízení byly již uplatněny a soudem byly i přiznány. Pokud žalobkyně požaduje úroky (nikoliv zákonné) do maximální částky 109.728 Kč (viz výrok I. + II. + III.), je rozhodně tato budoucí částka ve zjevném nepoměru, k poskytnutému úvěru, pouze ve výši 36.000 Kč, neboť převyšuje poskytnutý úvěr, více jak 3x. Mezi účastníky byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 138,16 % p.a., žalobkyně však původně požadovala touto žalobou, úrok z úvěru ve výši 89,99 % p.a. z částky 28.517,25 Kč od [datum] Kč do zaplacení, až do dosažení částky 109.728 Kč. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004, soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru, která činila 8,05 % ročně a sazba hypotečního úvěru byla ke dni [datum] ve výši 2 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od [datum] ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen repo sazbou ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích EU, vyplývá ze směrnice [číslo]. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, sestavené v Tabulce B1.5:„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody, na spotřebu“, dostoupnou na internetových stránkách ČNB, kde v období 11/ 2016 měla obvyklá výše roční úrokové sazby činit výši 10,70 % ročně. Pokud byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 138,16 % p.a. (tuto výši pak soud posuzoval jako RPSN), pak sjednaná měsíční úroková sazba činila 11,51 % měsíčně a roční sazba tak přesahovala více jak dvanáctkrát (přesněji 12,9 krát), obvyklou výši roční úrokové sazby, dle [příjmení], v období [anonymizováno] [rok]. Pokud žalobkyně původní žalobou požadovala úrok 89,99 % ročně, tento pak přesahoval více jak osmkrát (přesněji 8,4 krát), obvyklou výši roční úrokové sazby, dle [příjmení], v období [anonymizováno] [rok]. Pokud žalobkyně po částečném zastavení žalobou požadovala úrok 29 % ročně, tento pak přesahoval více jak dvakrát (přesněji 2,7 krát), obvyklou výši roční úrokové sazby, dle ARAD, v období [anonymizováno] [rok]. I když žalobkyně vzala značnou část úroku zpět (ve výši 64,99 % ročně), přes to soud neshledává, že by zbývající úrok ve výši 29 % ročně, s ohledem na tíživou finanční situaci žalovaného spotřebitele a s ohledem na jednání žalobkyně, vykazující rozpor s dobrými mravy a znaky lichvy, byl důvodný. Původně požadovaný úrok podstatně (a po částečném zastavení, nadále) přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Proto soud v souladu s ustanovením § 1802 o.z., stanovil obvyklé úroky, požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Dle shora uvedených statistik [příjmení], v období 11/ 2016, by soud měl striktně žalobkyni přiznat smluvní úrok pouze ve výši 10,70 % ročně, avšak tento zcela nerespektuje okolnosti uzavřené smlouvy o úvěru a situaci na trhu, proto soud s ohledem na § 13 o.z. (kdy v ostatních sporech shodné žalobkyně, [anonymizována dvě slova], soud vždy přiznal maximální úrok ve výši 25 % ročně), za přiměřené a obvyklé smluvní úroky, soud shledal pouze výši 25 % ročně z dlužné nové jistiny (v souladu s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem 9 Co 29/2020, viz odstavec 14), jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí. A v další nepřiměřené výši 4 % ročně, soud úroky zamítl ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Pokud žalobkyně za úvěr v pouhé výši 36.000 Kč, žádala uhradit původně smluvní úrok 89,99 % ročně, jak původně požadovala touto žalobou a jak běžně požaduje i v ostatních sporech, vykazuje její jednání znaky lichvy (§ 1796 o.z.), a již jen z tohoto důvodu, je nutné požadovat úvěrovou smlouvu, za částečně neplatnou, v části nepřiměřeně vysokých smluvních úroků, převyšujících 25 % ročně.

18. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 242/2011), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Soud však po provedeném dokazování a při posouzení okolností daného sporu, shledal projednávaný případ, v části nepřiměřeného úroku z prodlení (původně žalobkyní požadovaného ve výši 89,99 % ročně, po částečném zastavení ve výši 29 % ročně), v rozporu s dobrými mravy, i když žalovaný dlouhodobě věděl, že jeho základní povinností je splácet úvěr, žalovaný se dostal do prodlení a je tak povinen za své prodlení zaplatit sankci, nejen zákonný úrok z prodlení, ale i smluvní úrok z prodlení, díky kterému mu byl žalovanému úvěr ve výši 36.000 Kč. Žalobkyně však nemůže po žalovaném, jako po spotřebiteli, požadovat i nepřiměřeně vysoký smluvní úrok, a to i když se strany na takto nepřiměřeně vysokém úroku dohodly. Žalobkyně si, s ohledem na své zkušenosti a zejména po předložení listin, prokazující úvěruschopnost žalovaného, měla být vědoma, že žalovaný, uzavírá úvěrovou smlouvu v tísni. Soud se domnívá, že pro účely posouzení věci podle § 547 a § 2 odst 3 o.z. není v daném případě právně významná okolnost, že žalovaný řádně nesplácel úvěr, ale významné jsou okolnosti uzavření úvěrové smlouvy (podrobně popsané v odstavci 17). Soud tak posoudil sjednanou výši smluvních úroků, převyšujících 25 % ročně, s ohledem na shora specifikované okolnosti daného případu a zejména s ohledem na úvěr v nízké výši 36.000 Kč, za výši, příčící se dobrým mravům a v této části je označil za neplatné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Cdo 717/2010 a 32 Cdo 1490/2019).

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, dle § 142 odst. 1 o.s.ř. neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Žalobkyni, která byla v řízení právně zastoupena, soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 8.483,80 Kč, tak jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí. Tato částka je tvořena zaplaceným soudním poplatkem dle Sazebníku soudních poplatků, ve znění účinném ke dni podání žaloby, ve výši 2.337 Kč. Dále odměnou právního zástupce žalobce dle § 14b odst. 1, písm c, bod 2) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ vyhlášky“) za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení a podání žaloby) z tarifní hodnoty 46.735 Kč, která činí dle § 7 vyhlášky, částku 1.500 Kč (3 x 500 Kč). Dále jsou tvořeny paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní služby dle § 14b odst. 5 písm a) vyhlášky, v celkové výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Dále za právní úkon, účast u ústního jednání dne [datum], dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky, ve výši 2.980 Kč (1x 2.980 Kč), a a 1 paušální náhradu výdajů, dle § 13 odst. 4 vyhlášky, ve výši 300 Kč (1x 300 Kč). Náklady jsou dále tvořeny i 21 % daní z přidané hodnoty ve výši 1.066,80 Kč (21% z 5.080 Kč) dle § 137 odst. 3 o.s.ř.. Soud použil § 14b vyhlášky, jelikož se v daném případě jednalo o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem, ve skutkově i právně obdobných věcech (úvěrová smlouva), v němž hodnota sporu nepřesáhla 50.000 Kč.

20. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.