52 C 252/2023 - 54

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno] se sídlem [Anonymizováno], zastoupená [Anonymizováno], advokátkou, se sídlem [Anonymizováno], proti žalované: [Anonymizováno], narozena [Anonymizováno], trvale bytem [Anonymizováno]), o zaplacení částky 40.491,15 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 40.491,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 40.491,15 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro [adresa] dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.491,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu smluvní pokuty z nesplaceného úvěru. Mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva dne [datum], číslo [hodnota], na základě, které žalobkyně poskytla žalované částku 134.000 Kč, kterou měla žalovaná splácet v 18-měsíčních splátkách, vždy ve výši 12.704 Kč. Mezi účastníky byl v úvěrové smlouvě, sjednán také úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 109,36 % p.a.. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně, svůj dluh neuhradila a z důvodu prodlení žalované, tak došlo k zesplatnění celého úvěrového dluhu, ke dni [datum]. S ohledem na to, že žalovaná neplnila své závazky, v předchozím soudním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9, byl vydán rozsudek 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, ve kterém soud mimo jiné rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni, nejen novou jistinu ve výši 158.715,16 Kč, a dále i částky, představující smluvní pokuty dle čl. 6.1 a 6.5 Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 25.510,85 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 158.715,16 Kč za každý den prodlení žalované, a to do [datum]). Žalovaná částka pak, ve výši 40.491,15 Kč představuje DALŠI smluvní pokutu, dle článku 6.5 úvěrové smlouvy v kapitalizované výši, za následující období, které nebylo předmětem předchozího rozsudku v řízení 18 C 17/2020. V tomto řízení, tak žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 158.715,16 Kč za každý den prodlení žalované, a to od [datum] do [datum]. Žalovaná neuhradila žalovanou částku ani na základě předžalobní výzvy ze [datum].

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. K prvému jednání, které soud ve věci nařídil na den [datum], se žalovaná, ačkoliv byla řádně předvolána v souladu s ustanovením § 51 o.s.ř. (dále jen o.s.ř.) nedostavila a ani nepožádala z „důležitého“ důvodu o odročení jednání. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalované, podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez dalšího. V průběhu téhož jednání strana žalobkyně navrhla, aby soud o žalobě rozhodl rozsudkem pro zmeškání, avšak soud neshledal, že by pro jeho vydání byly splněny zákonné podmínky, s ohledem na rozpor s dobrými mravy (viz níže).

4. Provedeným dokazováním, tvrzením žalobkyně, když žalovaná byla po celou dobu řízení zcela nečinná, dále zejména z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum] a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 134.000 Kč, strany si sjednaly úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 109,36 % p.a.. Dlužník (žalovaná) se v úvěrové smlouvě zavázal k úhradě pravidelných 18-měsíčních splátek, ve výši 12.704 Kč měsíčně, nejpozději k 25. dni každého kalendářního měsíce. Tvrzením žalobkyně a z dopisu ze dne [datum], má soud za prokázané, že žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě částky 160.113 Kč. V úvěrové smlouvě bylo sjednáno, že žalovaná (klient) zaplatí žalobkyni celkovou částku ve výši 228.672 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 188 047 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 160 113 Kč od [datum] do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 76,21% p.a. z částky 134 000 od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 274 406 Kč. Rozsudek byl napaden odvoláním. A dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, ve výroku I. odvolacího soudu, byl rozsudek soudu I. stupně, ve vyhovujícím výroku I. co do částky 13 767 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 26 113 Kč od [datum] do zaplacení, co do částky 2 423,87 Kč, úroku ve výši 41,21 % ročně z částky 134 000 Kč od [datum] do zaplacení a co do budoucího úroku nad částku 194 956 Kč zrušen a v této části bylo řízení zastaveno. Dále ve výroku II. odvolacího soudu, byl rozsudek soudu I. stupně, v napadené části vyhovujícího výroku I. co do částky 12 346 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. od [datum] do zaplacení, co do částky 25 510,85 Kč a úroku ve výši 35 % ročně z částky 134 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 194 956 Kč, potvrzen. A ve výroku III. odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 31.115,20 Kč. Rozsudek 18 C nabyl právní moci dne [datum]. Žalovaná částka ve výši 40.491,15 Kč představuje další smluvní pokutu dle článku 6.5 smlouvy, ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 158.715,16 Kč za každý den prodlení žalované, a to od [datum] do [datum]. Žalovaná ani na základě předžalobní výzvy ze dne [datum], svůj dluh do dnešního dne v plné výši neuhradila (tvrzení žalobkyně, předžalobní výzva, podací arch).

5. Na základě provedeného dokazování a na základě skutkových tvrzení žalobkyně, má soud prokázán následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovanou, byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva, jejímž předmětem byla finanční částka 134.000 Kč, v úvěrové smlouvě byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 109,36 % p.a.. Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas,[Anonymizováno]čímž došlo k zesplatnění celého úvěru, dnem [datum]. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 188 047 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 160 113 Kč od [datum] do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 76,21% p.a. z částky 134 000 od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 274 406 Kč. Pravomocným rozsudkem, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, bylo ve výroku[Anonymizováno]I. odvolacího soudu, řízení částečně zastaveno. A dále ve výroku II. odvolacího soudu, byl rozsudek soudu I. stupně, v napadené části vyhovujícího výroku I. co do částky 12 346 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. od [datum] do zaplacení, co do částky 25 510,85 Kč a úroku ve výši 35 % ročně z částky 134 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 194 956 Kč, potvrzen. Žalovaná do dnešního dne nezaplatila žalobkyni dlužnou částku (další smluvní pokutu) v žalované výši 40.491,15 Kč.

6. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel, zejména z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 19 Co 102/2022-61 ze dne 27. 4. 2022, kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že „pokud byl v souzené věci sjednán úrok 81,68 %, jedná se prakticky o desetinásobek. V souladu s výše citovanou judikaturou, je tak závěr soudu I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru se příčí dobrým mravům ve smyslu dle § 580 odst. 1 o.z., tedy se jedná o neplatné ujednání dle § 588 o.z. .Odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, tedy jí musí být známo, že poskytuje úvěry s vysokou úrokovou sazbou. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o moderaci výše úroku z úvěru dle § 577 o.z.. Správný je tak závěr, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 588 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku tak nemá žalobkyně právo ani na další žalobou uplatněné nároky z titulu sjednaného úroku z úvěru, poplatku, ani smluvních pokut. Soud I. stupně posoudil nárok správně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.

7. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel dále zejména, i z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 22 Co 61/2022-40 ze dne 26. 4. 2022, kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že „vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 95,89 % ročně) přesahovala téměř čtyřnásobně dokonce nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad ARAD zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. Odvolací soud, a konkrétně i senát 22 Co, se k této otázce v typově podobných případech, které se týkaly také žalobkyně, již vyslovoval (viz rozsudek ze dne[Anonymizováno]

24. října 2019, č. j. 22 Co 197/201999, jakož i např. z poslední doby rozsudek ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 62 Co 320/2021-57), a to ve prospěch neplatnosti smlouvy jako celku. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není a dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Redukce zachovávající platnost v režimu § 577 o. z. by znamenala v případě jako je tento, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z..“ 8. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by dále v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, [AN 3/2007 s. 87], tzv. „lichvářské úroky“. „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onrf6mjzgy2f6nbqfzygmnrvha" § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onrf6mjzgy2f6nbqfzygmmzz" § 39 ObčZ neplatné.

9. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 [SR 12/2009 s. 464]. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).

10. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 242/2011 ze dne 15. 5. 2012, [C 12130], který ve svém rozhodnutí zmiňoval i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, podle kterého za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu smluvního úroku z prodlení, je situace, v níž je dlužník povinen zaplatit věřiteli za prodlení částku, která odpovídá úroku 182 % ročně, se vztahuje jak na úroky jako cenu peněz, tak i na úroky z prodlení. Soud prvního stupně - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - sice uvedený nález Ústavního soudu nepominul, nicméně jej nesprávně vyložil (a proto k němu nepřihlédl), pokud se domníval, že se vztahuje pouze na úroky jako cenu peněz a nikoli na úroky z prodlení. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, k judikatuře Ústavního soudu v této otázce vůbec nepřihlédl. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu je významný v tom, že považuje judikatorní praxi soudů při zvažování vlivu konkrétních okolností pro závěr o rozporu právního úkonu (jímž je ujednání o smluvním úroku z prodlení) s dobrými mravy za správnou, ovšem pouze potud, pokud samotná výše (sazba) smluvních úroků z prodlení nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Přitom v dané věci dospívá k závěru, že úrok z prodlení představující 182 % ročně (ze základu dlužné částky) překračuje hranici, kterou lze z hlediska podstaty a smyslu úroku z prodlení považovat za adekvátní. Tímto způsobem však odvolací soud při poměřování předmětného právního úkonu korektivem dobrých mravů nepostupoval.

11. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne[Anonymizováno]20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel z[Anonymizováno]rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 [R 104/2012 civ.]. Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.

12. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, 9 Co 29/2020, ze dne 7. 4. 2020. V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

13. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 1490/2019-II. ze dne 22. 9. 2020. V ustanovení § 1972 o. z. (obdobně též v ustanovení § 1964 o. z.) je stanovena možnost věřitele dovolat se neúčinnosti ujednání o úrocích z prodlení odchylujícího se od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý důvod, a namísto neúčinného ujednání použít zákonná ustanovení, případně nahradit neúčinné ujednání v zájmu spravedlivého uspořádání rozhodnutím soudu. Tato úprava tedy dopadá i na případy, kdy byl bez spravedlivého důvodu sjednán úrok z prodlení výrazně nižší než je sazba stanovená nařízením vlády. V případě ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník obdobnou zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka - podnikatele (srov. § 420 a § 421 o. z.), neobsahuje. Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqg5pwsx3vonptkmrt" I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgbpwsx3vonptomry" I. ÚS 728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl „očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgnpws2ljl52xgxzrge3dsxzr" III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela rozdílné situace. Též v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrhfpws2k7ovzv6mzrhe2f6mjy" II. ÚS 3194/18, v němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Tento svůj závěr však založil pouze na posouzení postavení účastnic jako podnikatelek a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí. Nezabýval se dalšími rozhodnými okolnostmi výše zmíněnými (například výší hrozící škody, rizikovostí transakce, okolnostmi sjednávání apod.), z nichž bylo možné dovodit, zda je v poměrech projednávané věci sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky ještě výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.

14. Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil, dle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v platném znění, jako smluvní pokutu. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 13 o.z., je důvodné očekávat, že v jiných právních sporech, který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, rozhodne soud stejně. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle HYPERLINK "https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onrf6mrqgezf6obzfzygmnjyha" § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 242/2011), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

16. Spotřebitel je navíc chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o.z., podle kterého: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 225/2012, který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

17. I když odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), uzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud se v tomto řízení především zabýval, zda nedošlo uplatněním tohoto žalobního návrhu, k porušení dobrých mravů ze strany žalobkyně. Při posuzování dobrých mravů soud vycházel, dle § 2 odst. 3 o.z. (občanského zákoníku), kdy výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dále dle § 547 o.z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. A dle § 580 odst. 1, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat-pod sankcí absolutní neplatnosti-do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Žalovaná v řízení nikterak nezpochybnila skutková tvrzení žalobkyně. Avšak, je nutné zohlednit, z úřední povinnosti soudu (tedy bez toho, aniž by žalovaná takovou skutečnost namítala), že žalovaná při uzavírání smluvního závazku se žalobkyní (při uzavírání smlouvy o úvěru), vystupovala jako spotřebitel, kterému náleží soudní ochrana, dle § 1796 o.z. a § 1813 o.z.. Dále je nutné zohlednit, že žalobkyni byla již pravomocným rozsudkem přiznána značně vysoká částka, která obsahovala zejména značně navýšenou jistinu, a zejména i smluvní pokutu (i když jen do [datum]). Když pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 188 047 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 160 113 Kč od [datum] do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 76,21% p.a. z částky 134 000 od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 274 406 Kč. Rozsudek byl napaden odvoláním. A dále pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, ve výroku I. odvolacího soudu, byl rozsudek soudu I. stupně, ve vyhovujícím výroku I. co do částky 13 767 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 26 113 Kč od [datum] do zaplacení, co do částky 2 423,87 Kč, úroku ve výši 41,21 % ročně z částky 134 000 Kč od [datum] do zaplacení a co do budoucího úroku nad částku 194 956 Kč zrušen a v této části bylo řízení zastaveno. Dále ve výroku II. odvolacího soudu, byl rozsudek soudu I. stupně, v napadené části vyhovujícího výroku I. co do částky 12 346 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. od [datum] do zaplacení, co do částky 25 510,85 Kč a úroku ve výši 35 % ročně z částky 134 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 194 956 Kč, potvrzen. A ve výroku III. odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 31.115,20 Kč. Tedy, z důvodu prodlení žalované, byla žalované uložena povinnost v řízení 18 C, aby své dlužné závazky žalobkyni uhradila.

18. S ohledem na skutková tvrzení ze strany žalobkyně, po provedeném dokazování, dále s ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení, a také s ohledem na četná rozhodnutí vyšších soudů, soud shledal žalobu za nedůvodnou. Pokud by odvolací soud (Městský soud v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, v odstavci 28, 29 rozhodnutí), neuzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná, a že dohodu o úrocích neshledal v rozporu s § 588 o.z., zdejší soud by v řízení vycházel i ze systému časových řad ARAD, přístupného na stránkách České národní banky, a. s., www.cnb.cz, údajů týkajících se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI)ARAD, v roce 2019. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná úvěrová smlouva dne [datum], na základě, které žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 134.000 Kč. Mezi účastníky byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 109,36 % p.a.. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004, by soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru, která činila 9,75 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od 1. ledna 2002 ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen HYPERLINK "https://cs.wikipedia.org/wiki/Repo_sazba" \o "Repo sazba" repo sazbou HYPERLINK "https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_n%C3%A1rodn%C3%AD_banka" \o "Česká národní banka" ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích HYPERLINK "https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie" \o "Evropská unie" EU, vyplývá ze HYPERLINK "https://cs.wikipedia.org/wiki/Sm%C4%9Brnice_Evropsk%C3%A9_unie" \o "Směrnice Evropské unie" směrnice 98/7/ES. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, sestavené v Tabulce B1.5: „ HYPERLINK "https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.STROM_SESTAVY?p_strid=AAABAA&p_sestuid=1611&p_lang=CS" \t "_self" Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody, na spotřebu“, dostoupnou na internetových stránkách ČNB, kde v období 4/2019 měla obvyklá výše roční úrokové sazby činit výši 8,36 % ročně. Pokud byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 109,36 % p.a. (tuto výši pak soud posuzoval jako RPSN), pak sjednaná měsíční úroková sazba by činila 9,11 % měsíčně a roční sazba tak přesahovala více jak devětapůlkrát (13 krát), obvyklou výši roční úrokové sazby, dle ARAD, v období 4/2019. Požadovaný úrok podstatně přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Soud by, s ohledem na rozhodnutí vyšších soudů, shledal úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou (zdejší soud, si je však vědom, odlišného právního názoru odvolacího soudu, č.j. 12 Co 271/2022, který je v tomto řízení respektován), a to s ohledem na úroky požadované v rozporu s dobrými mravy (v nepřiměřené výši 109,36 % ročně), a proto by soud, býval měl žalobkyni přiznat pouze bezdůvodné obohacení, když žalobkyni by bylo možno přiznat, jen neuhrazenou jistinu ze strany žalované, ve výši 134.000 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení od prokazatelného doručení výzvy k úhradě dlužné jistiny. Avšak v předchozím řízení, o stejné úvěrové smlouvě, Obvodní soud pro Prahu 9, rozhodl již pravomocným rozsudkem, č.j. 18 C 17/2020-44 ze dne 21. 5. 2021, právě ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 271/2022-103 ze dne 20. 9. 2022, ve kterém byla žalobkyni jistina (a to navýšená jistina), již přiznána a v této části se tak jedná o pravomocně přiznaný nárok, tedy věc pravomocně rozhodnutou (rei iudicatae), a tuto jistinu již soud žalobkyni opakovaně přiznat nemůže. Ostatně žalobkyně v tomto sporu ani přiznání jistiny již nepožaduje. Žalovaná částka ve výši 40.191,15 Kč představuje DALŠÍ smluvní pokutu, dle článku 6.5 úvěrové smlouvy v kapitalizované výši, za následující období, které nebylo předmětem předchozího rozsudku v řízení 18 C 17/2020. V tomto řízení, tak žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 158.715,16 Kč za každý den prodlení žalované, a to od [datum] do [datum]. S ohledem na shora uvedené, když žalovaná ve smluvní závazku vystupovala jako spotřebitel a zejména z důvodu nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, v další částce 40.491,15 Kč, soud shledal projednávaný případ v rozporu s dobrými mravy, dle § 580 odst 1 o.z., § 588 o.z., navíc když značně vysoká dlužná částka byla žalobkyni již pravomocně přiznána v řízení 18 C 17/2020, i když žalovaná dlouhodobě věděla, že její základní povinností je poskytnutou finanční částku, vrátit zpět žalobkyni. I když platební morálka žalované není řádná, soud by vyhověním této žalobě, způsobil žalované, nikdy nekončící a nepřiměřené zadlužení, které by vedlo k tomu, že žalovaná nebude pravděpodobně nikdy schopna, uhradit základní dluh, tedy novou jistinu a smluvní pokuty, přiznané již v řízení 18 C 17/2020. A proto soud, s ohledem na shora uvedené, žalobu v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, dle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch, avšak v řízení byla nečinná a neučinila žádné vyjádření, nebyla zastoupena právním zástupcem a nepožadovala náhradu nákladů řízení. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

20. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.

Poučení