52 C 261/2024 - 47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudkyní Mgr. Katarínou Kuhnovou v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČ: [IČO žalobkyně] se sídlem [Adresa žalobkyně], zastoupená [Jméno Zástupce], advokátkou, se sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného], trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 37.419,26 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro [adresa] dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení, z titulu smluvní pokuty z nesplaceného úvěru. Mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva dne [datum], číslo [hodnota], na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka], kterou měl žalovaný splácet v 48- měsíčních splátkách, vždy ve výši [částka]. Mezi účastníky byl v úvěrové smlouvě, sjednán také úrok zápůjční úrokové sazby 39,98 % p.a. a výše předpokládané roční procentní sazby nákladů (RPSN) ve výši 48,18%. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně, na svůj dluh neuhradil ničeho a z důvodu prodlení žalovaného, tak došlo k zesplatnění celého úvěrového dluhu, dopisem ze dne [datum]. S ohledem na to, že žalovaný neplnil své závazky, byl v předchozím soudním řízení u Obvodního soudu pro [adresa], vydán rozsudek [spisová značka] ze dne [datum], ve kterém soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni nejen jistinu ve výši [částka], ale dále i částky, představující smluvní pokuty dle čl. 6.1 a 6.5 Smlouvy (smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalovaného, a to do [datum]). Žalovaná částka pak, ve výši [částka] představuje DALŠI smluvní pokutu, dle článku 6.5 úvěrové smlouvy v kapitalizované výši, za následující období, které nebylo předmětem předchozího rozsudku v řízení [spisová značka]. V tomto řízení, tak žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalovaného, a to od [datum] do [datum]. Žalovaný neuhradil žalovanou částku ani na základě předžalobní výzvy ze [datum].

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K prvému jednání, které soud ve věci nařídil na den [datum], se žalovaný, ačkoliv byl řádně předvolán v souladu s ustanovením § 51 o.s.ř. (dále jen o.s.ř.) nedostavil a ani nepožádal z „důležitého“ důvodu o odročení jednání. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného, podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez dalšího. V průběhu téhož jednání strana žalobkyně navrhla, aby soud o žalobě rozhodl rozsudkem pro zmeškání, avšak soud neshledal, že by pro jeho vydání byly splněny zákonné podmínky, s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (viz níže).

4. Provedeným dokazováním, tvrzením žalobkyně, když žalovaný byl po celou dobu řízení zcela nečinný, dále zejména z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum] a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. [spisová značka] ze dne [datum], má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva (kterou soud níže označil za neplatnou), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], strany si sjednaly úrok zápůjční úrokové sazby ve výši 39,98 % p.a. a výše předpokládané roční procentní sazby nákladů (RPSN) ve výši 48,18%. Dlužník (žalovaný) se v úvěrové smlouvě zavázal k úhradě pravidelných 48 měsíčních splátek, ve výši [částka] měsíčně, nejpozději k 25. dni každého kalendářního měsíce. Tvrzením žalobkyně a z dopisu ze dne [datum], má soud za prokázané, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], č.j. [spisová značka] ze dne [datum], byla žalovanému ve výroku I., uložena povinnost zaplatit dlužnou částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále částku [částka] a úrok ve výši 39,98 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrok ve výši 8,25% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Ve výroku II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka]. Rozsudek 68 C nabyl právní moci dne [datum]. Žalovaná částka ve výši [částka] představuje další smluvní pokutu dle článku 6.5 smlouvy, ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalovaného, a to od [datum] do [datum]. Žalovaný ani na základě předžalobní výzvy ze dne [datum], svůj dluh do dnešního dne v plné výši neuhradil (tvrzení žalobkyně, předžalobní výzva, podací arch).

5. Na základě provedeného dokazování a na základě skutkových tvrzení žalobkyně, má soud prokázán následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným, byla dne [datum] uzavřena neplatná úvěrová smlouva, jejímž předmětem byla finanční částka [částka], v úvěrové smlouvě byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru, zápůjční úroková sazba ve výši 39,98 % p.a. a výše předpokládané roční procentní sazby nákladů (RPSN) ve výši 48,18%. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, čímž došlo k zesplatnění celého úvěru, dopisem ze dne [datum]. Pravomocným rozsudkem pro zmeškání, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. [spisová značka] ze dne [datum], byla žalovanému ve výroku I., uložena povinnost zaplatit dlužnou částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále částku [částka] a úrok ve výši 39,98 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrok ve výši 8,25% ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Žalovaný do dnešního dne nezaplatil žalobkyni dlužnou částku (další smluvní pokutu) v žalované výši [částka].

6. Soud v řízení vycházel, zejména z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. [spisová značka] ze dne [datum], kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že „pokud byl v souzené věci sjednán úrok 81,68 %, jedná se prakticky o desetinásobek. V souladu s výše citovanou judikaturou, je tak závěr soudu I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru se příčí dobrým mravům ve smyslu dle § 580 odst. 1 o.z., tedy se jedná o neplatné ujednání dle § 588 o.z. .Odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, tedy jí musí být známo, že poskytuje úvěry s vysokou úrokovou sazbou. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o moderaci výše úroku z úvěru dle § 577 o.z.. Správný je tak závěr, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 588 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku tak nemá žalobkyně právo ani na další žalobou uplatněné nároky z titulu sjednaného úroku z úvěru, poplatku, ani smluvních pokut. Soud I. stupně posoudil nárok správně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.

7. Soud v řízení vycházel dále zejména, i z právního názoru v rozsudku Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. 22 Co 61/2022-40 ze dne 26. 4. 2022, kde odvolací soud, v řízení shodné žalobkyně, uvedl, že „vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 95,89 % ročně) přesahovala téměř čtyřnásobně dokonce nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad ARAD zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné. Odvolací soud, a konkrétně i senát 22 Co, se k této otázce v typově podobných případech, které se týkaly také žalobkyně, již vyslovoval (viz rozsudek ze dne 24. října 2019, č. j. 22 Co 197/201999, jakož i např. z poslední doby rozsudek ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 62 Co 320/2021-57), a to ve prospěch neplatnosti smlouvy jako celku. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není a dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Redukce zachovávající platnost v režimu § 577 o. z. by znamenala v případě jako je tento, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z..“ 8. Soud dále v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, [AN 3/2007 s. 87], tzv. „lichvářské úroky“. „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků) pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253 TrZ), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši 5 % měsíčně (tj. 60 % ročně) při splatnosti půjčky za tři roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 ObčZ, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ neplatné.

9. Soud v řízení vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 [SR 12/2009 s. 464]. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy – v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. [adresa] smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka odpovídající úroku 182 % ročně je již očividně za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, která je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaným v demokratických právních státech, chápaným nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).

10. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 242/2011 ze dne 15. 5. 2012, [C 12130], který ve svém rozhodnutí zmiňoval i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, podle kterého za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu smluvního úroku z prodlení, je situace, v níž je dlužník povinen zaplatit věřiteli za prodlení částku, která odpovídá úroku 182 % ročně, se vztahuje jak na úroky jako cenu peněz, tak i na úroky z prodlení. Soud prvního stupně - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - sice uvedený nález Ústavního soudu nepominul, nicméně jej nesprávně vyložil (a proto k němu nepřihlédl), pokud se domníval, že se vztahuje pouze na úroky jako cenu peněz a nikoli na úroky z prodlení. Odvolací soud, jak již bylo zmíněno výše, k judikatuře Ústavního soudu v této otázce vůbec nepřihlédl. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu je významný v tom, že považuje judikatorní praxi soudů při zvažování vlivu konkrétních okolností pro závěr o rozporu právního úkonu (jímž je ujednání o smluvním úroku z prodlení) s dobrými mravy za správnou, ovšem pouze potud, pokud samotná výše (sazba) smluvních úroků z prodlení nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Přitom v dané věci dospívá k závěru, že úrok z prodlení představující 182 % ročně (ze základu dlužné částky) překračuje hranici, kterou lze z hlediska podstaty a smyslu úroku z prodlení považovat za adekvátní. Tímto způsobem však odvolací soud při poměřování předmětného právního úkonu korektivem dobrých mravů nepostupoval.

11. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] [R 104/2012 civ.]. Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.

12. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v [adresa], [spisová značka], ze dne [datum]. V případě, že ujednání úvěrové smlouvy o výši smluvního úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, náleží úvěrujícímu obvyklý úrok, přičemž při stanovení výše obvyklého úroku lze vycházet z databáze České národní banky (z časových řad ARAD).

13. Soud v řízení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, 32 Cdo 1490/2019-II. ze dne [datum]. V ustanovení § 1972 o. z. (obdobně též v ustanovení § 1964 o. z.) je stanovena možnost věřitele dovolat se neúčinnosti ujednání o úrocích z prodlení odchylujícího se od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý důvod, a namísto neúčinného ujednání použít zákonná ustanovení, případně nahradit neúčinné ujednání v zájmu spravedlivého uspořádání rozhodnutím soudu. Tato úprava tedy dopadá i na případy, kdy byl bez spravedlivého důvodu sjednán úrok z prodlení výrazně nižší než je sazba stanovená nařízením vlády. V případě ujednání excesivně vysokého úroku z prodlení však občanský zákoník obdobnou zvláštní úpravu, jež by upravovala ochranu dlužníka - podnikatele (srov. § 420 a § 421 o. z.), neobsahuje. Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl „očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela rozdílné situace. Též v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Tento svůj závěr však založil pouze na posouzení postavení účastnic jako podnikatelek a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí. Nezabýval se dalšími rozhodnými okolnostmi výše zmíněnými (například výší hrozící škody, rizikovostí transakce, okolnostmi sjednávání apod.), z nichž bylo možné dovodit, zda je v poměrech projednávané věci sjednaná výše úroku z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky ještě výší odůvodnitelnou plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.

14. Takto zjištěný skutkový stav soud právně posoudil, dle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v platném znění, jako smluvní pokutu. Dle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 13 o.z., je důvodné očekávat, že v jiných právních sporech, který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, rozhodne soud stejně. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Normy občanského práva, jsou podle výslovné úpravy § 1 odst. 2 o.z., zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. Což znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však své meze a nemůže se dostat, pod sankcí absolutní neplatnosti, do rozporu se zákonem (§ 580 odst.1 o.z.). Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 547 o.z., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu k žalobě na vrácení zaplaceného nájemného ze strany nájemce, v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Ustanovení § 547 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 523/07 (obdobně pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu [spisová značka]), porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní.

16. Spotřebitel je chráněn i proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku, výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, avšak nikoliv bez omezení. Ochranu (spotřebitele) poskytuje ustanovení § 1796 o.z., podle kterého: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Uvedené ustanovení téměř kopíruje s vymezením lichvy, obsaženém v trestním zákoníku. Ohledně zneužití stavu tísně, ve které se spotřebitel nachází, a díky které dochází k uzavření i zjevně nevýhodných úvěrových smluv, lze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], který ve svém odůvodnění uvedl: Pro závěr, zda poškozený jednal v tísni, kterou pak pachatel trestného činu lichvy zneužil, není podstatné, zda se do tísně poškozený dostal vlastním přičiněním, nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Pokud poškozený mohl hrozícímu stavu tísně předejít například uhrazením splatných pohledávek z jiných finančních zdrojů a neučinil tak a do stavu tísně se nakonec reálně dostal, nevylučuje to trestní odpovědnost pachatele (lichváře). Podstatné je, aby pachatel, vědom si tísnivé situace poškozeného, jí zneužil a poskytl mu řešení např. ve formě krátkodobého úvěru nebo půjčky, za něž si nechá smluvně slíbit takové plnění, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním.

17. S ohledem na skutková tvrzení ze strany žalobkyně, po provedeném dokazování, dále s ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení, a také s ohledem na četná rozhodnutí vyšších soudů, zejména rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. [spisová značka] ze dne [datum] a rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozhodnutí, č.j. [spisová značka] ze dne [datum] (ve kterých bylo rozhodováno o sporu stejné žalobkyně a jiného klienta), ve spojení s § 13 o.z., soud shledal žalobu za nedůvodnou. Soud v řízení vycházel i ze systému časových řad ARAD, přístupného na stránkách České národní banky, a. s., www.cnb.cz, údajů týkajících se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI)ARAD, v roce [Anonymizováno]. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná úvěrová smlouva dne [datum], na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši [částka]. Mezi účastníky byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši zápůjční úrokové sazby 39,98 % p.a. a výše předpokládané roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr činila výši 48,18 %. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu [spisová značka], soud zohlednil i výši zákonného úroku z prodlení ke dni poskytnutí úvěru, která činila 10 % ročně. Smluvní úrok není sice zákonem ani vyhláškou stanoven, avšak musí splňovat přiměřenost, s ohledem na okolnost případu. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je v Česku od [datum] ze zákona povinen uvádět u své nabídky i RPSN (roční procentní sazba nákladů). Když RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Pokud poskytovatel tuto povinnost nesplní, je jím poskytnutý úvěr automaticky úročen \o "Repo sazba" repo sazbou \o "Česká národní banka" ČNB (což je zpravidla pro zákazníka výrazně výhodnější). Obdobnou povinnost mají i poskytovatelé v ostatních zemích \o "Evropská unie" EU, vyplývá ze \o "Směrnice Evropské unie" směrnice 98/7/ES. Jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, Klientské úrokové sazby: Úroková sazba z nových úvěrů NFP - [adresa] úvěry (do 30 mil. Kč), Míra v %, Procenta, Měsíční, dostoupnou na internetových stránkách ČNB, kde v období 2/2020 měla obvyklá výše roční úrokové sazby činit výši 4,15 % ročně. Pokud byl sjednán úrok za poskytnutí úvěru ve výši sazby 39,98 % p.a. (a RPSN ve výši 48,18 %), pak sjednaná měsíční úroková sazba by činila [právnická osoba] % měsíčně (a RPSN ve výši 4 %) a roční sazba tak přesahovala, více jak devětkrát (9 krát), obvyklou výši roční úrokové sazby, dle ARAD, v období 2/2020. Požadovaný úrok podstatně přesahoval úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Soud s ohledem na rozhodnutí vyšších soudů, shledal úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, s ohledem na úroky požadované v rozporu s dobrými mravy (v nepřiměřené výši 39,98 % ročně), a proto by soud, mohl žalobkyni přiznat pouze bezdůvodné obohacení, když žalobkyni by bylo možno přiznat, jen neuhrazenou jistinu ze strany žalovaného, ve výši [částka], včetně zákonného úroku z prodlení od prokazatelného doručení výzvy k úhradě dlužné jistiny. Avšak v předchozím řízení, o stejné úvěrové smlouvě, Obvodní soud pro [adresa], rozhodl rozsudkem pro zmeškání, č.j. [spisová značka] ze dne [datum], ve kterém byla žalobkyni tato jistina již přiznána a v této části se tak jedná o pravomocně přiznaný nárok, tedy věc pravomocně rozhodnutou (rei iudicatae), a tuto jistinu již soud žalobkyni opakovaně přiznat nemůže. Ostatně žalobkyně v tomto sporu ani přiznání jistiny již nepožaduje. Žalovaná částka ve výši [částka] představuje DALŠÍ smluvní pokutu, dle článku 6.5 úvěrové smlouvy v kapitalizované výši, za následující období, které nebylo předmětem předchozího rozsudku v řízení [spisová značka]. V tomto řízení, tak žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalovaného, a to od [datum] do [datum]. Z důvodu nepřiměřeně požadovaných úroků v úvěrové smlouvě, ve výši 39,98 % p.a. (a RPSN ve výši 48,18 %), soud shledal projednávaný případ v rozporu s dobrými mravy, dle § 580 odst 1 o.z., § 588 o.z., navíc když značně vysoká dlužná částka byla žalobkyni již pravomocně přiznána v řízení [spisová značka], i když žalovaný dlouhodobě věděl, že jeho základní povinností je poskytnutou finanční částku vrátit zpět žalobkyni. Soud tak po provedeném dokazování a při posouzení okolností daného sporu, shledal úvěrovou smlouvu ze dne [datum], za absolutně neplatnou. A proto soud, s ohledem na shora uvedené, žalobu v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, dle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak v řízení byl nečinný a neučinil žádné vyjádření, nebyl zastoupen právním zástupcem a nepožadoval náhradu nákladů řízení. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

19. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti pro její prodloužení.

Poučení