52 C 97/2021-116

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci žalobce: [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem náměstí 28. října 24, [PSČ] [obec] zastoupený opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 20.197,05 Kč s příslušenstvím - půjčka takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a. částku 18.000 Kč, b. úrok z prodlení v částce 355,06 Kč c. úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 18.000 Kč za dobu od 16. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci a. částku 2.197,05 Kč, b. úrok v částce 751,55 Kč, c. úrok z prodlení v částce 58,41 Kč, d. úrok ve výši 11,99 % p.a. z částky 18.557,05 Kč za dobu od 16. 7. 2020 do zaplacení e. úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 557,05 Kč za dobu od 16. 7. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.011 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na doplatku soudního poplatku částku 202 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Opatrovnici žalovaného, Mgr. [jméno] [příjmení], advokátce se sídlem [adresa], se přiznává odměna a náhrada nákladů 11.200 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Městského soudu v Brně po právní moci rozsudku.

VI. ČR – Městskému soudu v Brně se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12. 5. 2021 domáhal zaplacení částky 20.197,05 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 24. 9. 2019 smlouvu o rychlé půjčce [číslo] na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 20.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 11,99 % ročně a poplatků formou měsíčních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a věřitel tak úvěr zesplatnil ke dni 27. 4. 2020. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 18.557,05 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 751,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 413,47 Kč a poplatků ve výši 1.640 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek.

2. Opatrovnice žalovaného tvrdila, že finanční prostředky nebyly poskytnuty žalovanému, žalovaný smlouvy nepodepsal, případně žalovaný předloženým smlouvám nerozuměl, neboť je bulharský státní příslušník, už proto jsou neplatné. Dále poukazovala na nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti.

3. Příslušnost českých soudů je dána článkem 7 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, když služba žalovanému, který je cizí státní příslušník, byla poskytnuta na území České republiky. Smlouva se řídí českým právem v souladu s článkem 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, když poskytovatel služby má sídlo na území České republiky. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2019, č. j. 30 Cdo 3853/2017-201, soud o námitce opatrovnice o příslušnosti soudu rozhodnul až v konečném rozhodnutí, když dospěl k závěru, že příslušnost soudu byla dána.

4. Z předložených listinných důkazů, a to výpisu na č. l. 5 spisu, všeobecných podmínek na č. l. 6 spisu, smlouvy o postoupení pohledávky na č. l. 11 spisu, včetně přílohy na č. l. 12 spisu, prohlášení o splatnosti na č. l. 15 spisu, předžalobní výzvy na č. l. 16 spisu, vyrozumění o postoupení pohledávky na č. l. 18 spisu, návrhu na uzavření smlouvy na č. l. 20 spisu, akceptace na č. l. 24 spisu, rámcové smlouvy na č. l. 25 spisu, potvrzení na č. l. 35 spisu, detailů klienta na č. l. 36 spisu, sjetiny na č. l. 37 spisu, seznamu odeslaných výzev na č. l. 40 spisu, produktových podmínek na č. l. 43 spisu, ceníku na č. l. 47 spisu, tabulky na č. l. 95 spisu, sjetiny na č. l. 98 spisu, tabulky na č. l. 99 spisu, výpisu na č. l. 107 spisu s zprávy na č. l. 110 spisu, soud zjistil následující skutkový stav:

5. Dle návrhu na uzavření smlouvy měl mít žalovaný pravidelný čistý příjem 23.000 Kč ze zaměstnání. Jako výdaje byla uvedena částka 7.500 Kč a částka 4.000 Kč na splátkách úvěrů. Žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním domě. Dle výpisu z Katastru na č. l. 107 spisu žalovaný nevlastní ani nevlastnil v České republice žádné nemovitosti. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel poskytnout žalovanému částku 20.000 Kč na účet žalovaného, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 11,99 % ročně. Ve všeobecných podmínkách a produktových podmínkách byla mimo jiné upravena možnost věřitele zešpatnit úvěr. Žalovanému byla dne 24. 9. 2019 vyplacená částka 20.000 Kč na účet, který uvedl v návrhu na uzavření smlouvy dle výpisu na č. l. 5 spisu. Dle tohoto výpisu žalovaný na úvěr celkově zaplatil 2.000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena až na žalobce dle výše uvedených smluv o postoupení pohledávek, což bylo žalovanému oznámeno dle vyrozumění o postoupení pohledávky na č. l. 18 spisu. Věřitel poprvé vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky prohlášením na č. l. 15 spisu. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou na č. l. 16 spisu.

6. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.

7. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle ust. § 565 OZ Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Dle ust. § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Opatrovnice žalovaného namítala, že návrh žalovaný nepodepsal, neoznačila však žádné tvrzení ani důkazy, které by jakkoliv zpochybňovaly pravost podpisu žalovaného na návrhu. Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2017, č. j. 23 Cdo 3895/2016). Soud tak považoval návrh na uzavření smlouvy ze strany žalovaného za zjevně podepsaný.

16. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) a námitky opatrovníka žalovaného zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

18. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

19. Z provedených důkazů a sdělení věřitele soud dospěl k závěru, že věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný měl měsíční příjmy ve výši 23.000 Kč, výdaje pak ve výši 11.500 Kč, převis příjmů nad výdaji tak měl dle zjištění věřitele při předpokládané měsíční splátce úvěru ve výši 1.905 Kč činit 9.595 Kč. Soud má z provedeného dokazování za to, že výdaje žalovaného na život ve výši 7.500 Kč jsou na rok 2019 relativně nízké vzbuzující pochybnost o jejich reálné výši. Věřitel výdaje žalovaného dle provedených důkazů přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou či výpisem z katastru nemovitostí (s ohledem i na skutečnost, že žalovaný uváděl, že žije ve vlastním domě, což se dle výpisu z katastru nepotvrdilo), inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se věřitel vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena), když jen paušálně za výdaje považoval částku 7.500 Kč. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do návrhu sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.

20. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec dle provedených důkazů nezabýval, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

21. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost musel namítat (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalovanému (úvěr ve výši 20.000 Kč zaslaný na účet požadovaný žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalovaný věřiteli již zaplatil částku 2.000 Kč a zbývá mu tak uhradit částku 18.000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 OZ postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat.

23. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani poplatek, neboť podklad pro jeho přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný částku včas neuhradil ani poté, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději doručením prohlášení o okamžité splatnosti, tedy 4. 5. 2020 s ohledem na skutečnost. že se jednalo o běžné poštovní psaní (ust. § 573 OZ), dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a věřiteli a následně žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Soud se nadále nezabýval námitkami žalovaného k užití českého jazyka ve smlouvě s cizincem, když smlouva byla již shledána neplatnou.

25. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 18.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 355,06 Kč, což odpovídá úroků z prodlení z částky 18.000 Kč za období od 5.5.2020 do 15.7.2020 s ohledem na původní nárok žalobce na zaplacení kapitalizovaného úroku z úvěru za období od 18. 11. 2019 do 17. 4. 2020 a s dalším úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 18.000 Kč za dobu od 16. 7. 2020 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

26. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Pod písm. a. se jedná o rozdíl mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení poníženému o částečné plnění žalovaného přiznanou výrokem I. a žalobcem nárokovanou jistinou a poplatky tedy částku 20.197,05 Kč. Pod písm. b. se jedná o kapitalizovaný úrok z úvěru. Pod písm. c) se jedná o rozdíl mezi kapitalizovaným úrokem z prodlení přiznaným výrokem I. a žalobcem nárokovaným kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 413,47 Kč. Pod písm. d. jsou pak zamítnuty další úroky z úvěru, které měly narůst po kapitalizaci úroků. Nakonec pod písm. e. pak soud zamítnul další úroky z prodlení z rozdílu mezi přiznanou částkou a původně žalovanou jistinou.

27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve sporu úspěšnější jak žalovaný a žalovaný je tak povinen žalobci hradit náklady řízení v poměrné výši. Žalobce měl úspěch v 76,37 % a žalovaný v 23,63 %. Žalobce má proto nárok na 52,74 % svých účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají vedle zaplaceného soudního poplatku v částce 1.010 Kč z nákladů právního zastoupení. Zástupce žalobce učinil následující úkony dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT) – příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, písemné podání ve věci – žaloba, vyjádření ze dne 29. 7. 2021, vyjádření k odporu žalovaného, účast na jednání 2x. Celkem se jedná o 3 úkony právní služby učiněné před podáním žaloby a 4 úkony právní služby učiněné po podání žaloby. Zástupci žalobce za každý z úkonů před podáním žaloby dle § 14b AT náleží 300 Kč + 100 Kč režijní paušál + 21% náhrada DPH. Dále zástupci žalobce za každý z úkonů po podání žaloby dle § 7 AT náleží 1.940 Kč + 300 Kč režijní paušál + 21% náhrada DPH. Celkem tedy by žalobci náleželo 13.303,60 Kč 52,74 % z této částky činí 7.011 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit tuto částku přímo k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Soud nepřiznal žalobci náhradu za podání ze dne 2. 6. 2021, jelikož se nejednalo o podání ve věci samé, ale o vyjádření k procesnímu postupu soudu.

28. Žaloba splňuje všechny náležitosti určené § 14b odst. 1 AT, když ustáleným vzorem, o kterém mluví příslušné ustanovení, se nemyslí formulář návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, ale samotný styl a obsah žaloby. Z praxe je soudu známo, že žalobce podává velké množství stejných žalob, ve kterých jsou měněny pouze údaje o úvěru a žalovaných. Z mínění soudu je přesně toto druh žaloby, na který dopadá ustanovení §14b AT.

29. Dle položky 2 bodu 2. Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalobce je tak povinen doplatit část soudního poplatku, který činí 1.010 Kč. Žalobce zaplatil 808 Kč, zbývá mu tak doplatit 202 Kč. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích tak soud zavázal ve výroku III. žalobce k doplacení soudního poplatku.

30. Výrokem IV. byla ustanovené opatrovnici přiznána odměna za řízení v souladu s § 140 odst. 2 o.s.ř. Ustanovená opatrovnice učinila ve věci tyto úkony: přípravu a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci – odpor, replika k vyjádření žalobce a 2 x účast na jednání, kdy se jedná o úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Výše odměny vypočtená z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí dle sazby stanovené dle § 7 advokátního tarifu částku 1.940 Kč. Nákladem ustanoveného zástupce je i režijní paušál stanovený dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby. Celková odměna ustanoveného opatrovníka tedy činí 11.200 Kč.

31. Náhrada nákladů řízení státu za ustanoveného opatrovníka se nepřiznává, jelikož zde není ten, kdo by je měl v souladu s § 149 odst. 2 o.s.ř. hradit.

Poučení