53 A 1/2017 - 25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce J.J., bytem Č. B., X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2016, čj. KUJCK 139163/2016/ODSH, takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 3. 1. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2016, čj. KUJCK 139163/2016/ODSH (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále též „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 15. 7. 2016, čj. 1138/16 Lo (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil z nedbalosti porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona, když dne 30. 1. 2016 v 10:14 hod. v Českých Budějovicích na silnici č. I/34 v ulici Okružní, ve směru jízdy od kruhového objezdu ke křižovatce s ulicí Pražská třída, v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h, řídil automobil tovární značky Peugeot 307, RZ ... po odečtení odchylky rychlostí 64 km/h, čímž jako řidič vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost minimálně o 14 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 1.500 Kč a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Žalobce se současně domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žalobce napadá rozhodnutí v celém rozsahu, když nejprve formuluje své námitky vůči měření rychlosti, které mělo být provedeno v rozporu s návodem k obsluze, pročež je dle § 51 správního řádu nepoužitelným důkazem a odporuje § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v účinném znění (dále též „zákon o metrologii“). Žalobce k tomu odkazuje na příslušnou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3As 29/2011-56, resp. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, čj. 6As 187/2014-60 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2012, čj. 1As 45/2013-37). Ve vztahu k provedenému měření žalobce brojí proti nedodržení požadavku na výběr stanoviště, v důsledku čehož měla vzniknout rušivá reflexe způsobující následné zachycení pouze části změřeného vozidla na snímku. Žalobce dále upozorňuje na skutečnost, že na úseku, kde bylo provedeno měření, se zhruba v polovině nachází zatáčka, jejíž existence velmi pravděpodobně vylučuje použití měřicího přístroje v souladu s návodem k obsluze. Žalovaný měl zjistit přesné místo měření z výpovědí zasahujících policistů a jeho přímost následně přezkoumat. Toto dokazování provedeno nebylo, zůstala tak důvodná pochybnost o tom, kde k měření došlo. Napadená rozhodnutí proto shledává v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobce dále požaduje jím citované části návodu k obsluze provést jako důkaz. Současně vyjadřuje pochybnost o ověření použitého rychloměru, když jeho výrobcem i autorizovaným metrologickým střediskem je tentýž subjekt (RAMET a. s.), z čehož vyvozuje střet zájmů. Z výstupu z měření dále není zřejmé, že se jedná o žalobcovo vozidlo, a to z důvodu nečitelnosti značky. Žalobce považuje prvostupňové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť je zde pouze konstatováno porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, resp. porušení rychlostního limitu v obci, bez odůvodnění, že se o obec skutečně jednalo. Správní orgán se nezabýval tím, zda byl měřený úsek osazen příslušnými značkami ve smyslu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Při absenci dokazování přitom platí in dubio pro reo. Bylo nutné věc posoudit také z hlediska zavinění, jelikož daný úsek z hlediska zastavěnosti nevypadá jako obec ve smyslu definice § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Měl být tedy proveden důkaz územním plánem pro prokázání, zda bylo místo spáchání přestupku zastavěným územím. Ze žalobcova vlastního šetření přitom vyplývá, že místo spáchání přestupku není v celé délce zastavěným územím, není tedy obcí ve smyslu zákona o silničním provozu, pročež shledává výrok prvostupňového rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Z uvedeného žalobce dovozuje, že nikoli v celé délce předmětného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, resp. v jeho větší části platil limit pro rychlost mimo obec (90 km/h). Výrok tedy připouští i výklad, že k údajnému protiprávnímu jednání došlo v místě, kde toto jednání nebylo protiprávním, k čemuž žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015, čj. 2As 111/2015-42). Žalobce vytýká prvostupňovému rozhodnutí absenci údaje o bodovém postihu, pročež je shledává v rozporu s § 77 zákona o přestupcích, obzvlášť za situace, kdy Nejvyšší správní soud judikoval, že bodový postih je sankcí. Výrok prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s citovaným ustanovením také pro neuvedení údaje o konkrétní formě zavinění (nedbalost nevědomá). Žalobce mu vytýká též neurčitost místa spáchání přestupku, neboť je definován jako úsek dlouhý cca 1 km, ačkoli v různých částech tohoto úseku by spáchaný přestupek vykazoval rozdílnou společenskou škodlivost. Úvahy správního orgánu o naplnění materiální stránky přestupku považuje žalobce za naprosto nedostatečné pro jejich formálnost. Současně nebylo prokázáno, že to byl právě žalobce, kdo předmětné vozidlo v okamžiku spáchání přestupku řídil. Vozidlo přitom řídil žalobcův spolujezdec, který si však z důvodu předchozího požití alkoholu vyměnil místo řidiče se žalobcem v okamžiku, kdy nabyl dojmu, že se je snaží dostihnout policisté. Ti nemohli tuto výměnu zaznamenat, neboť vozidlo změřili z protisměru a dostihli je až v okamžiku, kdy bylo odstavené. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby, ve svém vyjádření shrnul žalobní body a vymezil se vůči nim následovně. Námitky směřující do měření rychlosti žalovaný zejména s ohledem na povahu užitého měřidla a prokázaný způsob realizace měření odmítl. Stejný postoj zastává vůči spekulacím žalobce ohledně možného střetu zájmů výrobce měřidla a údajné nečitelnosti registrační značky měřeného vozidla. Žalovaný popírá nedostatečné odůvodnění závěru, že ke změření vozidla došlo mimo obec, neboť důkazy byly řádně označeny, provedeny a bylo konstatováno, co z nich vyplývá. Skutkový stav byl náležitě prokázán, a to zejména s ohledem na procesní aktivitu žalobce samotného. Určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí považuje žalobce z hlediska právní jistoty za dostatečnou s tím, že bylo provedeno řádné dokazování. Žalovaný považuje žalobcem uváděnou judikaturu ve vztahu k neuvedení bodového postihu ve výroku o uložení trestu za nepřiléhavou, neboť z ní neplynou žalobcem činěné závěry. K námitce směřující vůči neuvedené formě zavinění žalovaný poukázal na § 3 zákona o přestupcích, z něhož dovozuje, že výrok rozhodnutí v tomto smyslu vyhovuje zákonným požadavkům, neboť zákon nevyžaduje diferenciaci na nedbalost vědomou a nevědomou. Žalovaný dále považuje za prokázané, že se správní orgán v řízení zabýval materiálním aspektem přestupku a prokázal ho k tíži žalobce. Žalovaný také odmítá pochybnosti o osobě řidiče, neboť tato byla v dané věci dostatečně zajištěna. Podklady pro vydání rozhodnutí, které byly v dané věci užity, považuje žalovaný za dostatečné, doplnění důkazního materiálu by bylo nadbytečné. Krajský soud ze správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti. Podle záznamu o přestupku ze dne 30. 1. 2016 pořízeného měřicím zařízením bylo na shora popsaném místě změřeno rychloměrem vozidlo žalobce s výslednou rychlostí 67 km/h (bez odchylky). Měřeno bylo přijíždějící vozidlo v protisměru. Součástí záznamu je fotografie vozidla z místa měření s označením data, hodiny, rychlosti a místa měření (České Budějovice – město). Ve spisu přiložen ověřovací list rychloměru platný do 2. 8. 2016 a doklad o proškolení policisty provádějícího měření. Podle úředního záznamu ze dne 30. 1. 2016 byla uvedeného dne shora označenému osobnímu motorovému vozidlu naměřena rychloměrem AD9C (dále též „rychloměr“ nebo „radar“) v obci, kde je povolena max. rychlost 50 km/h, rychlost jízdy 67 km/h (po odečtení možné odchylky radaru pak 64 km/h). V řidiči vozidla byl následně ztotožněn žalobce. Za místo spáchání přestupku označeny České Budějovice, ulice Okružní u firmy MANE, ve směru jízdy od kruhového objezdu k ulici Pražská třída. Obdobné skutečnosti plynou z ručně sepsaného oznámení přestupku, k němuž se žalobce nevyjádřil a odmítl jej podepsat. Jako spolujezdec identifikována A.A.K., přechodné bydliště Č.B., u. J. B.

11. Písemností ze dne 6. 4. 2016 byl žalobce předvolán k podání vysvětlení na den 27. 4. 2016, kam se nedostavil. Příkazem k uložení sankce za přestupek, vydaným dne 28. 4. 2016, byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu spočívajícího v porušení ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona. Za uvedené mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce písemný odpor doručený prvostupňovému správnímu orgánu dne 23. 5. 2016, který byl k výzvě správního orgánu dne 6. 6. 2016 doplněn obsahově totožným podáním opatřeným podpisem. Písemností ze dne 7. 6. 2016 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení, předvolán k ústnímu jednání na den 28. 6. 2016 a vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Jak vyplývá z protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 28. 6. 2016, žalobce se na toto jednání nedostavil. Na ústním jednání proběhlo dokazování listinami. Dne 15. 7. 2016 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. Správní orgán konstatoval dosavadní průběh řízení a na základě dokazování uzavřel, že vina žalobce byla dostatečným způsobem prokázána. Při výměře trestu správní orgán přihlédl mj. k okolnostem jeho spáchání, denní době a charakteristice dané pozemní komunikace. K formě zavinění správní orgán uvedl, že k odpovědnosti za daný přestupek postačuje zavinění z nedbalosti. Dne 1. 8. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán nepodepsané blanketní odvolání obecného zmocněnce žalobce. Toto podání bylo dne 8. 8. 2016 doplněno podáním opatřeným zaručeným elektronickým podpisem. Usnesením ze dne 9. 8. 2016 byl žalobce vyzván, aby podané odvolání uvedl v soulad se zákonnou úpravou a doplnil zejména plnou moc k zastupování pro posouzení, zda bylo učiněno oprávněnou osobou. Usnesení bylo vyhověno dodáním plné moci dne 17. 8. 2016. Opravným rozhodnutím ze dne 8. 9. 2016, čj. 1138/16 Lo (dále též „opravné rozhodnutí“), prvostupňový správní orgán změnil výrok prvostupňového rozhodnutí v části, kterou byla žalobci uložena pokuta tak, že slova „podle ustanovení §125c odst. 4 písm. f)“ nahradil slovy „podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g)“. Ostatní text zůstal zachován. Taktéž do opravného rozhodnutí podal žalobce dne 26. 9. 2016 blanketní odvolání. Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016 žalovaný toto odvolání zamítl. Obdobně žalobce rozhodl též napadeným rozhodnutím, když žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 21. 10. 2016, čj. KUJCK 139163/2016/ODSH podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se žalovaný zabýval zjištěným skutkovým stavem a průběhem správního řízení, přezkoumal výměru uložené sankce a rozvinul úvahy prvostupňového správního orgánu ohledně přiměřenosti uložené sankce. Žalovaný se výslovně zabýval naplněním formálních i materiálních znaků přestupku a uzavřel, že v prvostupňovém správním rozhodnutí neshledal procesní či jiná pochybení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a to osoby přestupce, změřené rychlosti, nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku pozemní komunikace a místa spáchání přestupku, shledal krajský soud nedůvodnými. Žalobce se podanou žalobou mj. domáhá přezkoumání skutkových závěrů učiněných správními orgány, neboť namítl, že nebyl dodržen návod k obsluze rychloměru. Nevhodným výběrem stanoviště měla být zaměřena dopravní značka, resp. kovový plot, což způsobilo vznik rušivé reflexe. Zdejší soud se neztotožnil se závěrem žalobce o nepoužitelnosti výstupu z měření coby důkazu. Z fotografie z měření, která je součástí spisového materiálu, se podává, že intenzita radaru byla nastavena na 30 m, záznam byl pořízen za přiblížení 36 mm, rychlost vozidla byla měřena na příjezdu, měřicí vozidlo se nacházelo vpravo od měřeného vozidla, v předpokládaném místě radarového svazku vlevo se nachází přední část měřeného vozidla, na snímku nejsou zachyceny žádné rušivé objekty a měření samo bylo provedeno řádně proškolenou osobou za užití ověřeného rychloměru. Z uvedených důvodů krajský soud konstatuje, že výsledek měření není stižen žádnou zjevnou vadou a není zde důvodných pochybností o průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla, resp. o výběru stanoviště pro měření. Dopravní značka, potažmo plot, které jsou na snímku zachyceny, se zjevně nenacházejí v takové pozici, aby mohly jakýmkoli způsobem negativně ovlivnit výsledek měření. V případě sloupku plotu se jedná o relativně malý objekt, což platí i pro dopravní značku, která se navíc nachází v pozadí snímku. Měřený automobil je tak zjevně největším kovovým objektem na snímku. Ke vzniku rušivé reflexe dochází zpravidla při zasažení většího objektu; její vznik lze sice připustit i při zasažení dopravní značky, ovšem pouze za situace, kdy se tato nachází na exponovaném místě. Nic takového se však z pořízeného snímku nepodává, žádné nežádoucí odrazové plochy na něm nejsou zachyceny. Lze rovněž důvodně předpokládat, že by obrazovka měřicího přístroje indikovala chybové hlášení a měření by se pravděpodobně vůbec neuskutečnilo. Ani toto však ze spisového materiálu nevyplývá. Soud má stejně jako správní orgány za prokázané, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. To, že na snímku je pouze část měřeného vozidla, bylo zřejmě způsobeno větším přiblížením, přesto však platí, že přední část vozidla se nachází v radarovém svazku, což je pro řádný průběh měření rozhodné. Získaný výstup nelze s ohledem na shora řečené označit za nepoužitelný důkaz. Žalobce byl však v průběhu správního řízení vyjma zmíněných procesních úkonů pasivní. Se žalobcem odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu je zdejší soud obeznámen. Žalobcův výběr judikatury je však účelově selektivní, nezohledňující odlišný skutkový stav judikovaných věcí, pročež tato rozhodnutí nedopadají na projednávanou věc. Pochybnosti žalobce o dodržení požadavků na měření spočívající v možnosti, že bylo provedeno v zatáčce, krajský soud odmítl, neboť z fotografie měřeného vozidla není patrné její pořízení na zakřiveném úseku vozovky. Žalobce své tvrzení nijak neprokázal a z dostupných podkladů nemá soud pochybnosti o měření na přímém úseku. Nejasná fotografie okopírovaná do žaloby ze správního spisu, potažmo výseč z mapy bez adresného řádku pořízená z blíže neurčeného portálu, z níž ani není zřejmé, zda se skutečně jedná o město České Budějovice, nemohou názor soudu zvrátit (k dokazování obsahem webové stránky viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, čj. 1As 80/2016-34). I z této doložené mapy je však patrné, že tvrzený úsek komunikace není nikterak členitý. Žalobce do něj sice zaznačil vodorovnou čáru, která zřejmě reprezentuje jeho představu o rovné silnici, na které lze provádět měření, soud mu však v této souvislosti připomíná, že na území České republiky jistě nenajde mnoho komunikací, které by tomuto ideálu vyhovovaly, a přesto je na nich bez problémů měřeno. Princip, na němž rychloměry fungují, totiž není nastaven tak, jak se žalobce snaží soudu naznačit. K podstatě žalobcovy argumentace soudu nezbývá než konstatovat, že rychloměr obvykle neumožní měření, pokud měřené vozidlo v okamžiku měření akceleruje nebo brzdí. Pokud se tak stane, vozidlo není zaměřeno a obsluze se v takovém případě zobrazí informace o neuskutečněném měření. To platí i v případě měření za jízdy, kdy se chyba zobrazí, i pokud akceleruje či brzdí měřící vozidlo. Stejná informace se objeví, když v průběhu měření dojde k prudké změně směru jízdy měřeného nebo měřicího vozidla (např. zatáčka). Soud proto uzavřel, že za žalobcem tvrzených okolností (v zatáčce), by nemohlo vůbec k měření dojít, byla-li by tato zatáčka takového charakteru, že by měření znemožňovala. Pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, čj. 3 As 82/2012 – 27). Úvahy žalobce o postupu v rozporu s návodem k obsluze jsou pouze spekulativní, naopak z fotografie z místa měření vyplývají zcela jiné závěry. Tvrzený rozpor s § 3 správního řádu soud neshledal. Prvoinstanční správní orgán i žalovaný v rozhodnutích uvedly číslo silnice, název ulice i směr, kterým se měřené vozidlo pohybovalo. Místo měření bylo tedy v dané věci specifikováno uspokojivě, dostatečným způsobem je ztotožnitelné též z fotografie pořízené rychloměrem. K tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014-39, „…nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým…V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ Žalobce navíc tuto námitku předestřel až v žalobě, ačkoli judikatura dovodila, že „smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Nové důkazy nelze projednat přes správními soudy, pokud nebyly předloženy ve správním řízení z důvodu pasivity obviněného“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014 – 43). Shledával-li žalobce jakékoli pochybnosti o způsobu či místě měření, měl je uplatnit ve správním řízení. Procesní taktika založená na pasivitě a ponechání si veškeré „argumentační munice“ až na řízení před soudem, nemůže, s ohledem na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, obstát. Pokud nyní žalobce správním orgánům vytýká, že k prokázání přesného místa měření nebyli předvoláni zasahující policisté, nelze než odkázat na dříve uvedené. Žalobce, po celou dobu de facto procesně pasivní, do odvolacího řízení nevnesl důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze spisu plynou jasné důkazy, že žalobce vskutku řídil v obci rychlostí minimálně 64 km/h v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h. V žalobě uplatněná tvrzení jsou v tomto směru ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy a žádné důkazy se správnímu orgánu nenabízely ani ze spisu nebo z kontextu věci. Správní orgány jsou sice povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí, nelze však z této teze za situace, kdy správní orgány nemají jakékoli důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, dovozovat jejich povinnost pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. V dané věci navíc žalobce žádnou vůli nevyjádřil, neboť odvolání mělo čistě blanketní charakter a na nařízeném jednání absentoval. Žalobcovy výtky do prokázání místa měření rychlosti jízdy zůstaly povýtce obecné a akademické. K výslechu policistů by byl správní orgán povinen přistoupit jen tehdy, pokud by ve věci zůstávaly i nadále významné skutkové pochybnosti, respektive pokud by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011 – 51). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Z obdobného důvodu soud považuje provedení žalobcem navrženého důkazu – v žalobě citovaných částí návodu k obsluze rychloměru – za nadbytečné. Soud je s citacemi návodu uvedenými v žalobě obeznámen a žalobci nic nebránilo navrhnout tento důkaz ve správním řízení, což neučinil. Není sice vyloučeno navrhovat nové důkazy v řízení před soudem, ten však nesupluje správní řízení. „Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily.“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2015, čj. 2 As 215/2014 – 43). Žalobcem zvolená procesní taktika jej uvrhla do situace, kdy „nové důkazy nelze projednat před správními soudy, pokud nebyly předloženy ve správním řízení z důvodu pasivity obviněného“ (tamtéž). Není zřejmé, a žalobce to v žalobě neuvádí, k čemu by mohlo, s ohledem na zjištěný skutkový stav, provedení navrženého důkazu přispět. Rozhodnutí správních orgánů ve věci neodporují § 3 správního řádu, o správnosti provedeného měření nemá soud vzhledem k prve uvedenému žádné pochybnosti. Soud nepřistoupil na žalobcovu pochybnost o ověření použitého rychloměru, k čemuž uvádí, že měl-li žalobce pochybnosti o správnosti měření, resp. o metrologických vlastnostech použitého rychloměru, mohl v souladu s § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, požádat o přezkoušení tohoto měřidla. Jelikož to žalobce neučinil, nemůže nyní s úspěchem namítat pochybnosti o správné funkci užitého rychloměru. Pro úplnost krajský soud uvádí, že měření rychlosti bylo učiněno rychloměrem s platným ověřením a řádně proškolenou osobou. Žalobce také mohl zpochybnit hodnoty zaznamenané rychloměrem přímo při zastavení vozidla Policií ČR, ani toto však neučinil. Soud proto nemůže přistoupit na pouhou spekulativní úvahu uplatněnou opět poprvé až v žalobě a založenou na myšlence, že výrobcem i autorizovaným metrologickým střediskem je totožný subjekt, pročež má zájem na tom, aby jeho výsledek získal ověření. Žádné indicie o možném selhání použitého rychloměru se ze spisu nepodávají, žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl, že by např. tachometr jeho vozidla udával v okamžiku měření jinou rychlost, než byla zaznamenána rychloměrem apod. Tato námitka je nedůvodná stejně jako žalobcem tvrzená nečitelnost registrační značky vozidla. Na záznamu přestupku založeném ve spise je na fotografii jasně zachycena přední část vozidla s viditelnou registrační značkou, kterou lze dokonale přečíst na celkové fotografii i v části, kde je tato značka přiblížena. Námitka se prokazatelně nezakládá na pravdě. Další námitkou žalobce vytýká nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobce zpochybňuje, že předmětné měření bylo provedeno v obci. Soud toto neshledal a námitku odmítl pro nedůvodnost. Ze spisového materiálu je zřejmé, že veškeré důkazy byly řádně označeny, provedeny a bylo konstatováno, co z nich vyplývá. Skutkový stav byl dostatečně prokázán mj. oznámením přestupku, oznámením o přestupku z místa kontroly (které žalobce nepodepsal a nevyjádřil se k němu, ač mohl), obsahem úředního záznamu policisty ze dne 30. 1. 2016, záznamem o přestupku z měřicího zařízení pro vozidlo s RZ 6C6 9925 (fotografie z překročení rychlosti) aj. Z veškerých listin, včetně obou správních rozhodnutí, se nezaměnitelně a dostatečně určitě podává místo spáchání přestupku (obec České Budějovice, silnice č. I/34, ulice Okružní ve směru jízdy od kruhového objezdu k ulici Pražská u firmy MANE), kde je povolena maximální rychlost 50 km/h. Správní orgány rozhodnutími konstatovaly porušení příslušného ustanovení zákona o silničním provozu (§ 18 odst. 4) s přesným vymezením místa spáchání přestupku ve výrocích a uvedené následně podrobně odůvodnily. Záznam o přestupku z měřicího zařízení podává jednoznačnou informaci o naměřené rychlosti (67 km/h), ve spise je doložen ověřovací list měřidla i osvědčení o proškolení. Měření bylo prokazatelně uskutečněno k tomu proškolenou a pověřenou osobou. Správní orgán vycházel z podkladů postoupených mu orgány Policie ČR majících dostatečnou důkazní hodnotu, tím spíše za situace, kdy žalobce po spáchání přestupku na místě ani v průběhu správního řízení uvedená skutková zjištění nikterak nezpochybnil. Zůstával naopak pasivní, nepodával žádné návrhy na doplnění dokazování, nezúčastnil se nařízeného jednání. Nejvyšší správní soud se ke specifikaci místa spáchání přestupku vyjádřil, když řekl, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným“ (rozhodnutí ze dne 10. 9. 2015, čj. 4As 164/2015-39). Přestupek vymezený výroky obou správních rozhodnutí takto nastaveným kritériím zcela vyhovuje. Nelze si představit, jak lépe specifikovat místo spáchání přestupku, než jeho přesným vymezením. Správní rozhodnutí plně vyhovují normami a judikaturou nastaveným kritériím, další požadavek na odůvodnění závěru o tom, že se místo spáchání přestupku skutečně nacházelo v obci, je vzhledem k obsahu napadaného rozhodnutí nadbytečný. Po správním orgánu nelze požadovat, aby dokazoval, že jím přesně vymezené místo spáchání přestupku se skutečně nachází v dané obci. Jak žalobce správně uvádí, dle zákona o silničním provozu je obec „zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami“. Žalovaným vymezené místo spáchání přestupku této definici vyhovuje a žalobce nikdy v průběhu správního řízení netvrdil, že by rychlost v daném úseku překročil z důvodu nedostatečného či absentujícího značení. Správní orgány tak neměly důvod při zjišťování skutkového stavu umístění tohoto značení ověřovat, neboť v tomto směru neexistovaly důvodné pochybnosti. Skutek specifikovaný výrokem rozhodnutí musí vyhovovat přísným kritériím, nelze však akceptovat nároky přemrštěné, neúčelné, zavádějící či obstrukčního charakteru. Soud považuje formulaci skutkové věty v napadeném rozhodnutí za vyhovující a nezpůsobující nezákonnost rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené nelze než konstatovat, že místo spáchání přestupku bylo ve výrokové části prvostupňového i napadeného rozhodnutí uvedeno dostatečně určitě. Správní orgány v řízení dostatečně zjistily stav věci, o němž není důvodných pochyb, a to v rozsahu nezbytném pro soulad s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Žalobní návrhy spojené s dokazováním ve vztahu ke stavebnímu zákonu a územnímu plánu či pochybnosti o zavinění žalobce jsou v tomto směru nadbytečné. V dané věci žalovaný prokazatelně vycházel ze shora citované definice obce dle zákona o silničním provozu. Ve správním řízení nebylo žalobcem tvrzeno, natož prokázáno, že by místo spáchání přestupku této definici odporovalo. Správní orgán jej dostatečně charakterizoval a ve vztahu k ukládané sankci detailně popsal, bylo tedy provedeno řádné dokazování. Žalobcem až žalobou vytčené neprovedení dokazování územním plánem by bylo vzhledem k prokazovanému a získaným důkazním prostředkům nadbytečné a neúčelné. Dále platí, že práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích upravuje zákon o silničním provozu, nikoli zákon stavební. To, jak je zastavěné území pro potřeby tohoto zákona vymezeno, není v projednávané věci relevantní. To samé platí ve vztahu k námitce žalobce o tom, že žalovaný nehodnotil zastavěnost území. Tuto povinnost žalovanému žádný předpis neukládá, ani judikatura na ní netrvá. Skutečnost, že zákon o silničním provozu definuje obec jako „zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami“, nezavazuje správní orgány k hodnocení míry zastavěnosti místa spáchání přestupku, nehledě na to, že obec České Budějovice dozajista požadavky zákonné definice zcela naplňuje. Žalobce uvádí, že místo spáchání přestupku nevypadá jako typická obec. Není zřejmé proč tak soudí, ani neuvádí, jak by dle jeho názoru měla „typická obec“ vypadat. Za podstatné soud považuje nejen dostatečné vymezení místa spáchání přestupku, ale též jeho zhodnocení ve vztahu k uložené sankci. Obé bylo prvostupňovým správním orgánem pojednáno dostatečně, viz strana první resp. pátá prvostupňového rozhodnutí. Námitku nepřezkoumatelnosti výroku prvostupňového rozhodnutí pro nesrozumitelnost spočívající v nedostatečně určitém specifikování místa přestupku soud na základě shora uvedeného odmítl jako nedůvodnou. Ke specifikaci místa spáchání přestupku se soud vyjádřil shora včetně uvedení příslušné judikatury, úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku posoudil za dostatečně konkrétně vymezený pro jeho nezaměnitelnost s jiným skutkem. Je přitom lhostejno, zda úsek, na kterém bylo provedeno měření, je v celé své délce zastavěným územím za situace, kdy je tento úsek výrokem rozhodnutí přesně a nezaměnitelně definován a je postaveno najisto, že se nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu. Obecně platí, že řidič smí jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu). Vzhledem k tomu, že žalobci byla na úseku prokazatelně se nacházejícím v obci, který současně není dálnicí ani silnicí pro motorová vozidla, naměřena rychlost 67 km/h (po odpočtu možné odchylky 64 km/h), nelze namítat, že by na tomto úseku byl nastaven rychlostní limit platný pro pozemní komunikace mimo obec (90 km/h). Za zjištěného skutkového stavu je nepochybné, že ke spáchání přestupku nemohlo dojít v místě, kde by byl nastaven jiný rychlostní limit. Žalobcovo jednání soud shledal s určitostí protiprávním a námitku odmítl pro nedůvodnost. Judikát, který žalobce na podporu svých tvrzení doložil coby obdobný projednávané věci (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, čj. 2As 111/2015-42), je soudu znám, na projednávanou věc však vůbec nedopadá. Jednalo se o naprosto odlišný skutkový stav, kdy nebylo správními orgány dostatečně prokázáno, zda právě v tom místě, kde měl být skutek spáchán, bylo zpoplatněno parkování. V projednávané věci je však postaveno najisto, že přestupek byl spáchán v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h, přičemž žalobce jel rychlostí minimálně 64 km/h. Žalobcem vytčený judikát zejména poukazuje na povinnost správního orgánu nečinit závěry o místě spáchání přestupku „až ex post při analýze samotného správního rozhodnutí, nýbrž v samotném řízení o správním deliktu. Výsledek zjištění pak musí nalézt odraz v natolik přesném a jednoznačném popisu skutku, že z něj bude patrné, že parkující vozidlo stálo právě na takovém místě v rámci dané ulice, na němž bylo třeba zaplatit poplatek za parkování“. Nejvyšší správní soud také připomněl, že z „výroku správního orgánu I. stupně musí vyplývat, kde přesně byl skutek spáchán. Tuto vadu rozhodnutí nelze překonat s poukazem na dokumenty (fotografie) ve spisu, jimiž byl proveden důkaz listinou. Výsledek zjištění musí nalézt odraz v přesném a jednoznačném popisu skutku“. Nutno s ohledem na prve uvedené uzavřít, že Nejvyšším správním soudem, resp. žalobcem vytčenými vadami předmětná správní rozhodnutí netrpí, neboť z popisu skutku jsou patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního přestupce, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, kvůli němuž bylo řízení vedeno. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje krajský soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkázal na blíže neupřesněný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud je s jeho rozhodovací činností, včetně usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6As 114/2014, obeznámen, není mu však známa žádná judikatura rozšiřující výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích a žalobce na konkrétní rozhodnutí neodkazuje. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu neznamená, že by bodový záznam musel být obsažen ve výroku rozhodnutí o přestupku v souladu s § 77 zákona o přestupcích. O počtu přičítaných bodů navíc správní orgán nerozhoduje. Počet přičtených bodů je důsledkem pravomocného rozhodnutí o přestupku a vyplývá ze zákonodárcem přijaté tabulky, která jednotlivým jednání přiřazuje určitou bodovou hodnotu. Tento postup je postupem autonomním ve vztahu k řízení o přestupku, resp. je postupem následným. Zdejší soud obdobně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 78 A 12/2016 – 30, z jehož právní věty se podává, že „vyslovovat případný bodový postih řidiče již v rozhodnutí o přestupku správnímu orgánu rozhodujícímu o přestupku nepřísluší, neboť bodový postih se realizuje záznamem bodů v registru řidičů, který obecní úřad obce s rozšířenou působností činí až ex post, konkrétně až poté, co rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nabude právní moci a orgán, který sankci za přestupek uložil, doručí toto rozhodnutí obecnímu úřadu [§ 123b odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Soud rovněž odmítl námitku neuvedení formy zavinění. Dle § 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v účinném znění (dále též „zákon o přestupcích“) k „odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. V případě přestupku kladeného žalobci za vinu zákon nevyžaduje zavinění úmyslné, postačí nižší forma zavinění. Prvostupňový správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval formu zavinění z nedbalosti, v odůvodnění rozhodnutí pak předložil a řádně odůvodnil své úvahy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl (viz strana čtvrtá prvostupňového rozhodnutí). Pojednal taktéž o důvodech, pro něž vyloučil úmyslnou formu zavinění, o rozdílech mezi nedbalostí vědomou a nevědomou, aby dospěl k přesvědčení, že v případě žalobce se jedná o nedbalost nevědomou. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění takto obsáhle pojednal o formě zavinění i přesto, že sankce ve formě pokuty byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Zákonným požadavkům bylo prostým konstatování nedbalosti ve výrokové části učiněno zadost, výrok rozhodnutí je dostatečně určitý, neboť obsahuje údaj o formě zavinění. Námitku neurčitosti výroku rozhodnutí co do místa spáchání přestupku soud shora vypořádal. K uvedenému se dodává, že místo spáchání předmětného přestupku považuje krajský soud za dostatečně určité, byť se může jednat o delší úsek pozemní komunikace. Tento úsek však není nikterak členitý (viz mapka v podané žalobě) a ze správního spisu a ani z tvrzení žalobce se věrohodným způsobem nepodává, že by zde byly stanoveny rozdílné nejvyšší povolené rychlosti, úvaha žalobce o různé míře společenské škodlivosti v různých částech daného úseku je nedůvodná. V kombinaci s časem měření, směrem jízdy, registrační značkou vozidla a s údajem o naměřené rychlosti je skutek kladený žalobci za vinu dostatečným a nezaměnitelným způsobem identifikován. K určitosti místa spáchání přestupku ve výroku správního rozhodnutí lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016, čj. 7As 1/2016 – 59, ze kterého se podává, že vymezení místa spáchání přestupu např. ve formě „na pozemní komunikaci R/10, v katastru obce Příšovice, ve směru na Prahu“ je dostatečně jednoznačné a určité. Nejvyšší správní soud uvedl, že „bližší specifikace místa spáchání přestupku (např. požadovanými souřadnicemi GPS), by v tomto případě byla zcela nadbytečná s nádechem přepjatého formalismu.“ S ohledem na uvedené nelze než konstatovat, že místo spáchání přestupku bylo ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí uvedeno dostatečně určitě, neboť bylo popsáno, že k přestupku došlo v Českých Budějovicích, na silnici č. I/34 v ulici Okružní, ve směru jízdy od kruhového objezdu s ulicí Generála Píky ke křižovatce s ulicí Pražská třída. Soud nepřijal ani námitku o nedostatečnosti úvah správního orgánu o naplnění materiální stránky přestupku. Dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Je prokázáno, že žalobce zaviněným protiprávním jednáním naplnil jak formální, tak i materiální stránku přestupku. Pokud by v žalované věci s ohledem na konkrétní skutková zjištění naplněním formálních znaků přestupkového jednání nebyly současně naplněny i znaky materiální, postrádalo by ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti v obci smysl. Prvostupňový správní orgán se materiální stránkou spáchaného přestupku výslovně zabýval, jak je zřejmé z provedeného procesu dokazování, z něhož vychází odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil rozhodnutím rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 – 73: „… k trestnosti správního deliktu však nepostačuje pouhé naplnění formální stránky dané skutkové podstaty, ale vyžaduje se, aby takové jednání vykazovalo i určitou společenskou nebezpečnost ve vztahu k porušené povinnosti, čímž dochází i k naplnění materiální stránky správního deliktu…“. Rozhodnutím ze dne 9. 8. 2012, čj. 9As 34/2012 – 28 pak konstatoval, že podle „ judikatury zdejšího soudu zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu… Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Lze tak shrnout, že v případě, kdy určitým jednáním budou sice naplněny formální znaky skutkové podstaty daného správního deliktu, ale současně budou existovat natolik významné okolnosti, které budou vylučovat, aby daným jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem, nedojde k naplnění materiálního znaku daného správního deliktu“. S ohledem na shora uvedené nelze než konstatovat, že ze žalobních bodů ani spisového materiálu nelze usuzovat na jakékoli významné okolnosti vylučující, že by jednáním žalobce byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem. Naplnění materiálních znaků přestupku lze považovat za nezpochybnitelné a ve správním řízení dostatečně prokázané. Platí, že žalobce svým jednáním porušil právem chráněný zájem na bezpečném provozu na pozemních komunikacích a ochraně života, zdraví a majetku osob. Za zjištěného skutkového stavu nelze pochybovat o společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti spáchaného přestupku. Uzavírá se, že v žalované věci došlo k současnému naplnění materiálního i formálního znaku skutkové podstaty, neboť žádné významné okolnosti vylučující porušení či ohrožení právem chráněného zájmu společnosti nenastaly (např. krajní nouze, zdravotní problémy, technická závada na vozidle), žalobce je v průběhu správního řízení netvrdil a ani zasahující policejní hlídka žádné podněty v tomto směru dle spisové dokumentace nezaznamenala. Žalobcova obrana, založená až žalobou a spočívající v obecné kritice nedostatečnosti úvah správního orgánu k materiální stránce přestupku, nemůže před soudem uspět. Soud se již shora k místu spáchání přestupku obšírně vyjádřil a tvrzenou atypičnost místa spáchání přestupku odmítl. Povaha místa spáchání přestupku je zohledněná uloženou sankcí a důkladně odůvodněna. Soudu také není jasné, na základě jakého myšlenkového pochodu žalobce usuzuje, že okrajová část obce není typickou obcí. České Budějovice jsou krajským městem, které se, jako každé jiné město, skládá z části centrální i periferií. Ve skutečnosti právě periferie může být více zatížena dopravou, než centrum města, kde je pohyb vozidel obvykle přísněji regulován. Označit takové místo za pouhou „formální obec“ či pochybovat o tom, zda místo spáchání přestupku vůbec obcí je, není důvodné. Ne každé porušení pravidel musí být přestupkem, nicméně v žalované věci není pochyb, že jednání žalobce, jak vyplývá ze spisového materiálu a jak bylo hodnoceno správními orgány, dozajista kritéria stanovená pro přestupkové jednání splňuje. Správní orgány v rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem zhodnotily veškeré okolnosti spáchání přestupku a zohlednily je při následném uložení sankce. Stejně tak je třeba odmítnout námitku vytýkající správnímu orgánu neprokázání skutečnosti, že to byl právě žalobce, kdo vozidlo v okamžiku měření řídil. Žalobce až v žalobě tvrdí, že vozidlo v daném okamžiku řídil jeho spolujezdec, který si se žalobcem vyměnil místo pod dojmem, že se je snaží dostihnout policisté. Nikdy, ať již vzápětí po spáchání přestupku či v průběhu správního řízení, žalobce takovou okolnost netvrdil, ačkoli toto mohl sdělit již zasahujícím policistům. Žalobce si musel být coby držitel řidičského oprávněný znalý dopravních předpisů vědom, jaké důsledky se pro jeho osobu se spácháním daného přestupku pojí, přesto zůstával procesně pasivní. Ze spisového materiálu je zřejmé, že po spáchání přestupku byla osoba žalobce dostatečně ztotožněna a s ohledem na skutková zjištění nemohli mít zasahující policisté ani správní orgány o osobě přestupce žádné pochybnosti, neboť tomuto nic nenasvědčovalo. Krajský soud nemá za prokázané, že by v danou dobu vozidlo neřídil žalobce. Z úředního záznamu sice vyplývá, že v okamžiku zastavení vozidla byla ve vozidle přítomna další osoba vedle žalobce (na místě ztotožněna spolujezdkyně E.A.K.), tato osoba však nebyla zjištěna coby řidič vozidla. Žalobce rovněž uvedl, že hlídka Policie ČR dostihla vozidlo v okamžiku, kdy bylo drahnou dobu odstavené, pročež policisté nemohli vědět, kdo vozidlo řídil. Toto tvrzení je v přímém rozporu s popisem skutkového děje v úředním záznamu ze dne 30. 1. 2016, podle kterého byl „v řidiči po zastavení zjištěn J.J.“, tj. žalobce. Z uvedeného lze dovodit, že policisté nejprve vozidlo zastavili a následně ztotožnili řidiče. Na základě shora uvedeného nemá soud o osobě řidiče a způsobu jejího prokázání správními orgány žádných pochyb. Uzavírá, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy, stejně tak i prvostupňový správní orgán a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci nařízeno jednání na den 28. 6. 2017. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení