53 A 1/2019 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: K.P. bytem X zastoupen Mgr. Šárkou Průdkovou advokátkou sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2018, č. j. KUJCK 148611/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 18. 1. 2019 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 26. 2. 2018, č. j. SO/5436/2017. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 2. 3. 2017 v 15.30 hodin v katastrálním území obce Nedabyle, na silnici č. II/156, na úseku komunikace mezi obcemi Nedabyle a Nová Ves, při jízdě ve směru od Českých Budějovic na Trhové Sviny, řídil vozidlo tovární značky BMW, RZ x, se kterým předjel před ním jedoucí vozidlo tovární značky Škoda v úseku, kde bylo předjíždění zakázáno dopravní značkou č. B 21a „Zákaz předjíždění", a tedy jako řidič při řízení vozidla předjel motorové vozidlo v úseku, kde to bylo místní úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu v délce trvání 6 měsíců a náhrada nákladů řízení ve výši 1000 Kč.

2. Žalobce nejprve zrekapituloval důvody, pro které žalovaný zamítl napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání. Následně se vymezil proti argumentaci správních orgánů obou stupňů k oprávněnosti konání jednání dne 4. 12. 2017 bez přítomnosti žalobcova právního zástupce. Na situaci, která je v této věci posuzována, nelze použít žalovaným citované rozhodnutí NSS 6 As 79/2016 a výkladem žalovaného je i určitým způsobem desinterpretován nález ústavního soudu III. ÚS 68/97. Žalovaný dle žalobce paušalizuje striktní přístup, reprezentovaný citovaným rozhodnutím NSS, spočívající v legitimní snaze státních orgánů bránit průtahům v řízení, resp. obstrukcím ze strany účastníků i na tuto věc, aniž by se blíže zabýval konkrétními okolnostmi. Žalovaný vůbec nehodnotí, že v dané věci šlo o omluvu žalobcova právního zástupce z prvého jednání potom, co jeho právní zastoupení převzal, nikoli tedy o opakovanou omluvu nebo opakovanou volbu právního zástupce, která by řízení zásadně prodlužovala nebo hatila. Postup v řízení nebyl důvodnou žádostí o odročení nijak ohrožen. Postup orgánu prvého stupně je pak zcela nezákonný, kdy je od základu porušováno žalobcovo právo na obhajobu, tj. právo být zastoupen osobně zvoleným advokátem. Žalobci není známo, co bránilo orgánu prvého stupně jednání odročit a konat jej v brzkém náhradním termínu. Skutečnost, že je pak při takovém jednání vyslýchán důležitý svědek, je dle žalobce zcela nepochopitelná. Není únosné navíc požadovat, aby se žalobce jednání se všemi důsledky účastnil osobně bez právního zástupce, kterého si za účelem hájení svých práv zvolil. Ve výběru právního zástupce žalobce nemůže být omezován a být nucen k výběru např. advokáta, na jehož straně sice není jednorázová časová kolize, ovšem který se např. problematikou přestupkového řízení nezabývá. Právního zástupce si žalobce zvolil z důvodu jeho zkušeností s přestupkovým řízením za účelem řádného hájení žalobcových práv, a nikoli proto, aby byla žalobcova obhajoba ze strany správního orgánu obcházena. S těmito argumenty, které žalobce vznášel již v podaném odvolání, se žalovaný vůbec nezabýval.

3. Ohledně jednání konaného dne 20. 12. 2017 v žalobcově nepřítomnosti, trvá žalobce na svých dosavadních námitkách. Údaj o tom, že je nemocný, byl uveden v samotné písemné žádosti o odročení jednání, potvrzení o pracovní neschopnosti bylo vydáno lékařem. Ačkoli žalobce trval na osobní účasti při jednání, opět bylo jednáno bez jeho přítomnosti. Není zřejmé, jak mělo být zachováno žalobcovo právo na obhajobu zahrnující právo klást přítomným svědkům otázky, tím, že bylo nařízeno další jednání na den 5. 1. 2018, kde však již svědek Z. předvolán nebyl.

4. Výslech svědka Zemana při jednání dne 4. 12. 2017 je pro výše uvedené procesní vady nepoužitelným důkazem a procesní nepoužitelnost tohoto důkazu nebyla zhojena ani dalším výslechem svědka dne 20. 12. 2017, kdy tento svědek, jak vyplývá z obsahu spisu, v podstatě odmítl vypovídat (pouze odkázal na svou předchozí výpověď). Není rovněž pravdou, že by se nejednalo o důležitý důkaz, když videozáznam, který tento svědek měl na místě pořizovat ohledně stavu dopravního značení, nebyl opatřen datem a jeho výslech měl tedy směřovat k vyjasnění stavu dopravního značení v době přestupku. Výslechem svědka Z. nemůže být prokázáno, že videozáznam policie bez data pořízení, který má dokumentovat stav dopravního značení těsně před událostí, byl skutečně v tento policií tvrzený okamžik pořízen.

5. Žalobce rovněž trvá na námitkách do nedostatečného dokazování spočívajícího v neprovedení navrhovaných důkazů svědectvím žalobcova otce a jeho spolujezdkyně ohledně způsobu žalobcovy jízdy. Zákonnou povinností správního orgánu je jednoznačně prokázat žalobcovu vinu, pročež se žalobce neztotožňuje se závěrem žalovaného o tom, že není povinen vyvracet žalobcova tvrzení. Žalobce zahájil manévr předjetí/objetí přede ním jedoucího vozidla z důvodu signalizace jeho koncových/směrových světel, tudíž ve videozáznamu žalobcova jednání, jak byl policií pořízen a založen do spisu, není toto samozřejmě zachyceno, neboť vozidla byla policisty snímána zepředu. Pokud není prokázán opak, nemůže správní orgán uzavřít, že žalobcem tvrzená signalizace vozidla jedoucího před žalobcem nebyla prokázána. Ke způsobu jízdy před žalobcem jedoucího vozidla žalobce navrhoval výslech výše uvedených svědků, který správní orgán odmítl provést.

6. Žalovaný do vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný trvá na odůvodnění napadeného rozhodnutí ve smyslu žalobcem podaných námitek, které se opakují v projednávané žalobě. Nalézací správní orgán postupoval při nevyhovění žádosti o odročení ústního jednání správně. Žalobci navíc nic nebránilo, aby se jednání nařízeného na den 4. 12. 2017 osobně zúčastnil, což bez omluvy neučinil. Svědek Z. byl opětovně předvolán rovněž na jednání konané dne 20. 12. 2017, kterému byl přítomen zástupce žalobce a svědkovi mohl klást otázky, což také učinil. Co se týče žalobcovy nepřítomnosti na tomto jednání, správní orgán obdržel žádost o odročení jednání den před tímto jednáním, přičemž součástí uvedené žádosti bylo pouze sdělení o onemocnění žalobce a lékařské potvrzení o pracovní neschopnosti. Prvostupňový správní orgán řádně odůvodnil zamítnutí této žádosti, se kterým se žalovaný ztotožnil. Výslech žalobcovy spolujezdkyně a jeho otce by byl rovněž nadbytečný, neboť by nemohl zpochybnit jednoznačně prokázané skutečnosti plynoucí z pořízeného videozáznamu. Ten byl prokazatelně pořízen ve stejný den jako záznam přestupkového jednání žalobce, což potvrdil, ve shodě s ostatními podklady, právě výslech svědka policisty Z.

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Jelikož nebyly splněny podmínky ve smyslu § 51 s. ř. s. pro rozhodnutí bez nařízení jednání, soud rozhodl při jednání konaném dne 30. 10. 2019.

8. Žaloba není důvodná.

9. Žalobce první námitkou vytýká žalovanému, že akceptoval postup prvostupňového správního orgánu spočívající v konání jednání dne 4. 12. 2017 bez přítomnosti žalobcova právního zástupce. Soud tuto námitku nepřijal. Ze správního spisu se podává, že žalobci bylo dne 15. 11. 2017 doručeno předvolání k ústnímu jednání v předmětné přestupkové věci na den 4. 12. 2017 ve 13. hod. Plnou mocí ze dne 30. 11. 2017 žalobce pověřil advokáta Ú., aby ho v této věci zastupoval. Přípisem z téhož dne, doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 1. 12. 2017, byl prvostupňový správní orgán o převzetí zastoupení vyrozuměn. Zároveň jej žalobcův právní zástupce požádal o odročení jednání nařízeného na den 4. 12. 2017 z důvodu kolize tohoto termínu s dříve nařízeným jednáním u Okresního soudu v Českých Budějovicích s tím, že tuto situaci nelze vyřešit pověřením jiného kolegy, neboť v obou věcech je klienty vyžadována osobní účast právního zástupce. Ústní projednání přestupku se konalo ve stanoveném místě a čase bez účasti žalobce, resp. jeho právního zástupce. Byl vyslechnut svědek policista J. Z., který v den spáchání přestupku obsluhoval záznamové zařízení, na které byl zaznamenán přestupek spáchaný žalobcem. Následně bylo nařízeno nové ústní projednání přestupku na den 20. 12. 2017, kde správní orgán uvádí, že tak činí právě na základě žádosti žalobcova právního zástupce. Rovněž na toto jednání byl předvolán svědek policista L. Z. Právní zástupce žalobce opětovně požádal o odročení nařízeného jednání, tentokrát z důvodu onemocnění žalobce, které doložil kopií lékařem vystaveného rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce ze dne 19. 12. 2017 s tím, že žalobce se chce osobně zúčastnit projednání přestupku. Správní orgán nicméně ve stanoveném termínu pokračoval v odročeném ústním jednání ze dne 4. 12. 2017, tentokrát za účasti zástupce žalobce, kterému bylo umožněno klást otázky svědkovi Z. Ten nejprve odkázal na svou svědeckou výpověď ze dne 4. 12. 2017, poté odpovídal na otázky kladené mu zástupcem žalobce. Následně bylo jednání odročeno na den 5. 1. 2018, kdy se dostavil žalobce spolu s právním zástupcem. Svědek policista Z. již na toto jednání předvolán nebyl. Žalobce se vyjádřil ke sdělenému obvinění, dále se k němu a k podkladům rozhodnutí vyjádřil zástupce žalobce, který navrhl provést důkaz výslechem spolujezdkyně žalobce a otce žalobce, který měl jet v době spáchání přestupku se svým vozem za vozidlem žalobce.

10. Z uvedeného vyplývá, že žalobce v době, kdy si sjednal právní zastoupení, byl vyrozuměn o termínu nařízeného ústního projednání přestupku. Rovněž tedy jeho právní zástupce, který zastoupení přijal, si musel být vědom, že se ho nebude moci zúčastnit, a to zejména s ohledem na skutečnost, že, jak sám tvrdí, v obou kolidujících případech klienti trvali na osobní účasti právního zástupce na jednání, čímž byla vyloučena možnost substituce. Jak správně uvedl s odkazem na příslušnou judikaturu žalovaný, žalobcův právní zástupce měl žalobce na možný střet upozornit, stejně jako na skutečnost, že se nebude moci nařízeného jednání před správním orgánem zúčastnit. Názor žalovaného, resp. prvostupňového správního orgánu je v tomto ohledu v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 9. 6. 2016, čj. 6 As 79/2016 – 24), který judikoval, že „zmocněnec stěžovatele odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání a je zcela legitimní žádat využití substituce v případě, kdy zmocněnec již dopředu věděl, že stěžovatele nebude schopen při ústním jednání osobně zastupovat“. V souvislosti s možností substituce Nejvyšší správní soud připomněl, že podle judikatury Ústavního soudu „časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III ÚS 68/97). Krom toho, včasnost omluvy žalobce je nutno posuzovat nikoli s ohledem na to, kdy se o ústním jednání v souvislosti s převzetím zastoupení dověděl zmocněnec sám (tj. od 30. 11. 2017), nýbrž je nutno ji posuzovat vzhledem k okamžiku, kdy byl na jednání řádně, tehdy ještě nezastoupen, předvolán žalobce (15. 11. 2017). Omluva žalobcova právního zástupce z jednání nařízeného na den 4. 12. 2017 tedy nebyla důvodná. Jak dříve judikoval Krajský soud v Hradci Králové, „pracovní přetížení advokáta není důležitým důvodem, překážkou, pro kterou by správní orgán nemohl projednat v jeho nepřítomnosti či nepřítomnosti podezřelého ze spáchání přestupku danou přestupkovou věc. Není překážkou ústního jednání ve smyslu § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích“ (rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 51 A 13/2013). Správní orgán tedy nepostupoval nezákonně, když projednal dne 4. 12. 2017 přestupek bez účasti žalobce, resp. žalobcova právního zástupce, což je podrobně odůvodněno v prvostupňovém (str. 4-5), resp. napadeném rozhodnutí.

11. Soud se neztotožnil ani s námitkou vytýkající žalovanému, že dne 20. 12. 2017 proběhlo odročené ústní projednání přestupku v žalobcově nepřítomnosti, o kterém byl žalobce řádně vyrozuměn prostřednictvím svého právního zástupce. Ten poté, co neúspěšně žádal o odročení řízení z důvodu doloženého onemocnění žalobce, se nařízeného jednání zúčastnil a využil možnosti klást opětovně předvolanému svědkovi otázky. Vzhledem k tomu, že byl nařízenému jednání přítomen zástupce žalobce, který využil svých procesních práv, nelze absolutně souhlasit s tím, že by bylo porušeno žalobcovo právo na obhajobu. Jak judikoval Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozhodnutí, „v případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce. Osobní účast obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala-li by potřeba jej vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgán může požadovat osobní konání zastoupeného v řízení jen tehdy, je-li k tomu oprávněn na základě zákona. Správní orgán tedy může účastníka předvolat k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu (blíže viz např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008 – 61).“ S ohledem na to, že důkaz výslechem žalobce nebyl nezbytný, nebyla ani účast žalobce na ústním jednání dne 20. 12. 2017 nezbytná, pokud zde byl přítomen jeho zástupce. Správní orgán tedy neporušil vedením jednání bez osobní přítomnosti žalobce ustanovení zákona o přestupcích. K porušení žalobcova práva na obhajobu nemohlo dojít ani proto, že žalobce i jeho zástupce byli účastni jednání dne 5. 1. 2018, kdy se žalobce k věci vyjádřil, jeho zástupce mu kladl otázky, bylo zaprotokolováno obvinění sdělené žalobci a provedené důkazy.

12. Nelze akceptovat ani námitku, že výslech svědka Z. při jednání dne 4. 12. 2017 je pro výše uvedené procesní vady nepoužitelným důkazem. Jak vyplývá ze shora učiněných závěrů nadepsaného soudu, procesní pochybení spočívající v nepřítomnosti žalobce, resp. jeho právního zástupce nebylo shledáno ani u ústního jednání nařízeného na den 4. 12. 2017, ani u odročeného jednání na den 20. 12. 2017, nebylo tedy třeba napravovat v tomto ohledu žádnou procesní vadu. Není zde proto důvod namítat procesní nepoužitelnost provedeného výslechu uvedeného svědka. Navíc u odročeného jednání nařízeného na dne 20. 12. 2017 byl přítomen zástupce žalobce, který v souladu se svými procesními oprávněními mj. kladl předvolanému svědkovi J. Z. otázky, přičemž výslech svědka byl ukončen v okamžiku, kdy zástupce žalobce konstatoval, že na svědka již žádné další otázky nemá. Rovněž není pravdou, že by svědek Z. odmítl vypovídat. Ve skutečnosti tento svědek podal ucelenou výpověď na prvním ústním jednání nařízeném na den 4. 12. 2017, kdy mu byly rovněž kladeny otázky ze strany správního orgánu. Žalobce ani jeho zástupce se na toto jednání nedostavili. Přesto správní orgán, ač k tomu nebyl povinen, předvolal tohoto svědka znovu na jednání odročené na den 20. 12. 2017. Svědek do protokolu uvedl, že trvá na své výpovědi, kterou učinil na předchozím jednání dne 4. 12. 2017, s níž se žalobce mohl seznámit ve spisovém materiálu, resp. že k tomu co uvedl, již nemá více co dodat. Následně svědek zodpověděl všechny otázky položené mu zástupcem žalobce. Žalovaný rovněž netvrdil, že by výslech policisty Z. nebyl důležitým důkazem. Pouze upozornil na skutečnost, že tento výslech by býval nemusel být proveden za situace, kdy by nahrávací zařízení, které zaznamenalo přestupek žalobce, obsahovalo rovněž údaj o datu a čase spáchání přestupku. Skutečnost, že správní orgán považoval výslech tohoto svědka za důležitý, vyplývá už z okolnosti, že jej provedl, a to dokonce dvakrát, tj. 4. a 20. 12. 2017. Výslechem tohoto svědka správní orgán odstranil pochybnost o tom, kdy policie provedla záznam dopravního značení kontrolovaného úseku, resp. dokumentaci protiprávního jednání žalobce. Rovněž je třeba připomenou, že žalobce se spolu se zástupcem účastnil dalšího jednání, odročeného na den 5. 1. 2018, kde mohl osobně hájit svá práva odvolatele.

13. Co se týče žalobcem navržených a správním orgánem neprovedených důkazů svědectvím žalobcova otce a jeho spolujezdkyně ohledně způsobu žalobcovy jízdy, ani tuto námitku soud nepřijal. Ze spisového materiálu, resp. ze závěrů správních orgánů není pochyb o tom, že žalobcova vina byla bez důvodných pochybností prokázána. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se uvádí, na základě jakých podkladů byl předmětný přestupek zjištěn a jaké důkazy byly použity v dané věci. Veškeré důkazy byly pečlivě zhodnoceny a provedeny (viz str. 7-9 prvostupňového rozhodnutí). Stejně tak byla zhodnocena společenská nebezpečnost skutku i forma zavinění přestupku (viz str. 9 prvostupňového rozhodnutí). Správní orgán není povinen připustit navržený důkaz, nicméně musí dostatečně odůvodnit, proč tak neučinil, což je pojednáno mj. na str. 6 prvostupňového rozhodnutí. Správní orgán shledal otázku umístěného dopravního značení za dostatečně prokázanou podklady obsaženými ve spise a způsob jízdy vozidla jedoucího před vozidlem žalobce pak za prokázaný pořízeným kamerovým záznamem. Ten jednoznačně dokumentuje okamžik spáchání přestupku žalobcem, tj. manévr předjíždění jiného vozidla v místě, kde je to příslušným dopravním značením zakázáno. Tento obrazový záznam nepřisvědčuje tvrzení žalobce, že před ním jedoucí vozidlo dávalo znamení o změně směru jízdy vpravo, přičemž toto vozidlo i poté, co bylo žalobcem předjeto, nadále plynule pokračuje v jízdě daným směrem, tedy neprovedlo manévr odbočení vpravo. Navíc ze záznamu není zřejmé, že by předjížděné vozidlo vůbec mělo důvod dávat znamení o změně směru jízdy, jelikož v daném úseku evidentně není možnost odbočit vpravo. Pokud by předjížděné vozidlo dávalo jiný signál o změně směru jízdy, např. výstražná světla, na záznamu by toto bylo viditelné. V tomto ohledu správní orgány obou stupňů správně usoudily, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení žalobce. Nemohlo se rovněž jednat o objíždění před žalobcem jedoucího vozidla, protože to je možné až v době zastavení takového vozidla, k čemuž prokazatelně nedošlo, jak lze vidět na obrazovém záznamu. Správní orgán se tvrzeními žalobce ohledně okolností předjíždění před ním jedoucího vozidla zabýval a úspěšně je vyvrátil (viz str. 7-8 prvostupňového a str. 6-7 napadeného rozhodnutí). Nad rámec řečeného soud podotýká, že i pokud by předjížděné vozidlo ukazovalo změnu směru jízdy, měl by žalobce povinnost vyčkat, až tento manévr dokončí, a teprve poté pokračovat v jízdě. Jak vyplývá ze shora uvedeného, skutkový stav byl dostatečně prokázán a nebyl zde důvod pro provedení dokazování výslechem žalobcova otce či jeho spolujezdkyně. Není tedy pochyb o tom, že byla vina žalobce dostatečně prokázána, a to zejména na základě obrazového záznamu, tiskopisu „oznámení přestupku“, pořízených fotografií a svědecké výpovědi svědka Z. V prvostupňovém, resp. napadeném rozhodnutí je přehledně a srozumitelně uvedeno, z jakých důkazů správní orgán vycházel, co z nich bylo zjištěno a jakým jednáním žalobce byly naplněny znaky skutkové podstaty projednávaného přestupku.

14. Na základě shora uvedeného se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí netrpí žádnou namítanou vadou. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.