53 A 13/2017 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: X, bytem X zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2017, č. j. KUJCK 90063/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 29. 9. 2017 se žalobce domáhá soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 24. 7. 2017, č. j. KUJCK 90063/2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále též „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 10. 4. 2017, čj. SO/1865/2017 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil z nedbalosti porušením ustanovení § 4 písm. a), b), § 18 odst. 4 téhož zákona tím, že dne 15. 1. 2017 ve 12:07 hod. jako řidič vozidla tovární značky Peugeot, registrační značky x po pozemní komunikaci I. třídy č. 34 v obci Štěpánovice, ulice Třeboňská, u domu č. p. 270, ve směru od obce české Budějovice na obec Třeboň nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci, neboť mu byla silničním radarový rychloměrem Ramer 10C (dále též „rychloměr“ nebo „radar“) naměřena rychlost jízdy 82 km/hod., po odečtu možné odchylky pak nejméně 79 km/hod. Tímto žalobce jako řidič vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/hod. a více. Za uvedený přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 2.500 Kč a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Žalobce se současně domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce nejprve formuluje své výhrady do uložené pokuty. Namítá její nezákonnost pro neodůvodnění užití správní úvahy, jelikož správní orgán nevyjádřil vliv jednotlivých hodnocených kritérií na výši uložené pokuty, ač je k tomu dle judikatury Nejvyššího správního soudu povinen. Žalobci bylo tímto znemožněno přiléhavě argumentovat, přitom se domnívá, že u něj byly splněny předpoklady pro uložení pokuty pod minimální zákonnou hranicí. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož v něm zcela absentuje odůvodnění hodnocení jednotlivých kritérií při ukládání sankce. Správní orgán vůbec nezohlednil § 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „ zákon o odpovědnosti za přestupky“), který měl být ve věci žalobce užit, neboť tato nová úprava je pro žalobce příznivější, když umožňuje uložit pokutu nižší, než je zákonná spodní hranice sankce. Správní orgán byl povinen zmíněné ustanovení § 44 uvést ve výroku rozhodnutí a s přihlédnutím k existenci tohoto ustanovení také rozhodovat. Žalobce je toho názoru, že u něj byly předpoklady pro snížení pokuty splněny, když v jeho případě je řada polehčujících okolností, v důsledku kterých je závažnost spáchaného přestupku minimální. Jindy se žalobce striktně řídí předpisy, jednalo se o výjimečnou situaci, uložením nižší pokuty bylo možné nápravy žalobce dosáhnout. Z výše uvedeného důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné.

3. Žalobce dále namítá nestanovení konkrétní formy zavinění. Pro celkové pojetí rozhodnutí nestačí formu zavinění označit jako nedbalost, je třeba upřesnit, zda se jednalo o nedbalost vědomou či nevědomou, což správní orgán neučinil, pročež je rozhodnutí stiženou vadou, pro kterou je nutné ho zrušit. Při nedbalosti nevědomé by přitom bylo možné navrhnout snížení sankce pod zákonem stanovenou spodní hranici. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné.

4. K měření rychlosti žalobce namítá, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, skutkový stav nemá oporu ve spise a došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Správní orgány obou stupňů pochybily, když konstatovaly, že měření rychlosti proběhlo v souladu s návodem k obsluze, aniž by tento důkaz provedly. Skutečnost, že fungování rychloměru je žalovanému známo z úřední činnosti, nemůže provedení předmětného důkazu nahradit. Žalovaný byl dále povinen seznámit žalobce s tím, co konkrétně je mu z úřední činnosti známo a odkud, jelikož se jedná o podklad pro vydání rozhodnutí. Vytčený postup správního orgánu zakládá vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) a c)s. ř. s.

5. Žalobce se současně domnívá, že rychloměr byl chybně ustaven, což je zřejmé ze snímku z rychloměru, kde je patrný velký záběr kamery na pravou stranu vozovky. Žalobcem navržený důkaz provedením ohledání místa měl prokázat, že měření bylo provedeno pod jiným úhlem, než stanoví návod k obsluze. Navržený důkaz proveden nebyl, aniž by to správní orgán odůvodnil. Obecné konstatování o tom, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nelze považovat za odůvodnění neprovedení konkrétního navrženého důkazu. Žalobce se vymezuje i vůči odůvodnění žalovaného, že místo spáchání přestupku bylo popsáno hlídkou policie zcela jednoznačně a odpovídají mu GPS souřadnice. Souřadnice GPS jsou pouze orientační, skutečnost, že bylo měřeno certifikovaným přístrojem, je irelevantní, neboť to nevylučuje možnost chybné manipulace ze strany policistů, ač byli proškoleni. Provedení důkazu ohledáním místa tedy bylo dle žalobce klíčové. V návaznosti na to měl žalovaný provést důkaz návodem k obsluze. Uvedené zakládá vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

6. Ve vztahu k nejvyšší dovolené rychlosti žalobce namítá, že v místě měření byla nejvyšší dovolená rychlost 70 km/hod., pročež byl jím spáchaný přestupek méně závažný. Úřední záznam policie nemůže svědčit jako důkaz, nelze vyloučit jeho chybnost. Podstatné není ani to, že žalobce uvedenou námitku uplatnil až v odvolacím řízení. Úřední záznam je v rozporu s tvrzením žalobce, které bylo označeno za nedůvěryhodné, aniž by byl proveden důkaz ohledáním místa. Žalovaný tak postupoval v rozporu s § 3 s. ř. s., nevypořádal se dostatečně s námitkou žalobce a jeho tvrzení nevyvrátil.

7. Žalovaný správní orgán je přesvědčen, že žaloba není důvodná a navrhl její zamítnutí. K jednotlivým námitkám uvedl, že pokuta byla prvostupňovým správním orgánem uložena před účinností zákona o odpovědnosti za přestupky, a to na spodní hranici zákonného rozpětí. Přestupkový zákon účinný v době rozhodování prvostupňového správního orgánu neumožňoval snížení pod tuto hranici, pročež se odůvodnění sankce jeví jako dostatečné. Stanovenou formu zavinění považuje žalovaný za dostatečnou. Ve vztahu k měření rychlosti a tvrzenému chybnému nastavení rychloměru se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že snímek z rychloměru zcela nezaměnitelně zachytil rychlost vozidla žalobce, včetně registrační značky a směru měření. Snímek nevykazuje žádné vady, rychloměr byl certifikován a místo měření je popsáno v úředním záznamu hlídky. K nepřipuštění důkazu žalovaný uvedl, že toto bylo náležitě odůvodněno, přičemž správní orgány nejsou návrhy účastníků vázány. Tvrzení žalobce zpochybňující nejvyšší dovolenou rychlost je nepodložené.

8. Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z „Oznámení o dopravním přestupku“ ze dne 15. 1. 2017 sepsaném na místě spáchání přestupku, resp. z úředního záznamu z téhož dne, se podává, že byla žalobci coby řidiči shora označeného vozidla dne 15. 1. 2017 ve 12:07 hod. na pozemní komunikaci I. třídy č. 34 v obci Štěpánovice, ulice Třeboňská, u domu č. p. 270, ve směru od obce České Budějovice na obec Třeboň naměřena rychloměrem rychlost jízdy 82 km/hod., po odečtu možné odchylky pak nejméně 79 km/hod, a to v úseku, kde je stanovena maximální rychlost 50 km/hod. Vozidlo bylo při stálém vizuálním kontaktu zastaveno, nacházela se v něm pouze jedna osoba. Žalobce se do oznámení nevyjádřil a odmítl jej podepsat. Do správního spisu je založen ověřovací list rychloměru č. 249/16 s platností do 29. 11. 2017 a osvědčení potvrzující, že zasahující policisté absolvovali odbornou přípravu pro obsluhu a údržbu užitého rychloměru.

9. Písemností ze dne 16. 3. 2017, doručenou dne 22. 3. 2017, byl žalobce prvostupňovým správním orgánem předvolán k ústnímu jednání na den 5. 4. 2017. Bylo mu sděleno zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Žalobce byl mj. poučen ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a § 36 správního řádu.

10. Součástí správního spisu je plná moc udělená žalobcem pro zastupování ve věci Ing. Miloslavu Jarošovi, který se dne 30. 3. 2017 dostavil k prvostupňovému správnímu orgánu za účelem seznámení se se spisem a pořízení fotokopie spisového materiálu.

11. Dle protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 5. 4. 2017 toto proběhlo přes řádné předvolání a poučení bez účasti žalobce, potažmo jeho zástupce, který se bez omluvy nedostavil.

12. K věci se zástupce žalobce vyjádřil dne 9. 4. 2017 prostřednictvím emailu. Sdělil, že přezkoumal provedené měření a shledal je v rozporu s návodem k obsluze. V radarovém svazku se nacházel sloup veřejného osvětlení, zástupce žalobce k tomu doložil diagram, který dle jeho názoru prokazuje skutečnost, že se v radarovém svazku nacházel objekt, který se v něm nacházet nesměl. Dále je dle zástupce žalobce zřejmé, že rychloměr byl špatně ustaven, a to hlavně kvůli velkému záběru kamery rychloměru na pravou stranu vozovky, což způsobuje zkreslené výsledky hodnot měření. Nedodržení návodu k obsluze bude možno prokázat provedením geometrické analýzy, k čemuž je nutné zjistit polohu vozidla. Souřadnice GPS, které jsou součástí spisového materiálu, poukazují na místo, kde se vozidlo nemohlo nacházet.

13. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 10. 4. 2017, čj. SO/1865/2017 byl žalobce uznán vinným ze spáchání shora popsaného přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 2 500 Kč a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

14. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal dne 2. 5. 2017 blanketární odvolání. Usnesením ze dne 3. 5. 2017 jej prvostupňový správní orgán vyzval k doplnění odvolání, což žalobce ve stanovené pětidenní lhůtě neučinil. Doplnění odvolání bylo doručeno opožděně až dne 31. 5. 2017. Žalobce jím vyslovil námitky do výroku rozhodnutí pro neuvedení přesné formy zavinění ve smyslu nedbalosti vědomé či nevědomé a neuvedení konkrétní číselné hodnoty označující o kolik byla rychlost překročena ve výroku rozhodnutí. Dále vyslovil námitku o měření v rozporu s návodem k obsluze z důvodu výskytu sloupu veřejného osvětlení v dráze paprsku rychloměru a neprovedení důkazu návodem k obsluze. Následně vyslovil námitku do nesprávného ustavení rychloměru, který v důsledku toho měřil zkresleně, což vyplývá z výstupu z měření. Konstatoval také pochybnost o tom, zda bylo změřeno právě vozidlo žalobce a poukázal na skutečnost, že žalobce při průjezdu obcí Štěpánovice své vozidlo neřídil.

15. Odvolání bylo projednáno napadeným rozhodnutím. Žalovaný nemá k procesnímu postupu prvostupňového správního orgánu žádných výtek, skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Bylo prokázáno, že se žalobce dopustil přestupkového jednání tak, jak je mu kladeno za vinu. Snímek z rychloměru nevykazuje vad, rychloměr je certifikovaným zařízením s platným ověřením. Místo spáchání přestupku bylo dostatečně specifikováno, s vozidlem byl do jeho zastavení a ztotožnění žalobce udržen vizuální kontakt. Formu zavinění, stanovená v prvostupňovém rozhodnutí jako nedbalost, nelze považovat za vadu výroku. Spáchání přestupku z nedbalosti bylo žalobci prokázáno. Sloup veřejného osvětlení nemohl způsobit reflexi, neboť se nenachází v prostoru radarového svazku. Důkaz ohledáním místa přestupku a provedením návodu k obsluze žalovaný odmítl s tím, že skutkový stav byl náležitě zjištěn, nejsou o něm důvodné pochybnosti. Při neexistenci zjevného porušení povinnosti obsluhy radaru je doklad o proškolení policistů dostatečným podkladem pro kladné vyhodnocení postupu měření rychlosti. O ustavení rychloměru není pochyb, bylo popsáno policisty dostatečně. Žalobcova pochybnost o nejvyšší dovolené rychlosti v místě přestupku není ničím podložena. Uložená sankce je zákonná a byla dostatečně odůvodněna. Žalovaný z výše uvedených důvodů prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

17. Žaloba není důvodná.

18. Soud nepřijal žalobcovu námitku o nezákonnosti uložené pokuty. Z prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí je zřejmé, že za situace, kdy správní orgán neměl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a spáchání přestupku žalobcem, byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč, tj. na samé spodní hranici zákonné sazby. Bylo konstatováno, že správní orgán zkoumal společenskou nebezpečnost, míru zavinění i osobu žalobce a zvážil všechny okolnosti případu. Správní orgán zhodnotil, že žalobce spáchal přestupek v obci, kde je po obou stranách zástavba rodinných domků, chodníky, ovšem s minimálním pohybem chodců. Komunikace je relativně rovná, přehledná, v době spáchání přestupku byl provoz spíše nízký. Jednáním žalobce nedošlo k ohrožení ani omezení ostatních účastníků provozu, společenská nebezpečnost byla spíše nižší. Správní orgán též přihlédl k osobě žalobce, když konstatoval, že z výpisu z evidenční karty řidiče je zřejmé, že tento za poslední tři roky nespáchal žádný bodovaný přestupek. S ohledem na uvedené polehčující okolnosti byla uložena pokuta v dané výši. Žalovaný pak konstatoval, že sankce byla odpovídajícím účelem odůvodněna, doplnil obecné úvahy o smyslu a účelu sankce a připomněl, že překročení nejvyšší povolené rychlosti v zastavěné části obce vždy přináší nebezpečí pro další účastníky silničního provozu.

19. Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. V tomto směru krajský soud neshledal v rozhodnutí správních orgánů pochybení. Odůvodnění pokuty je zcela dostatečné, z prvostupňového rozhodnutí se jednoznačně podává, že správní orgán shledal pouze polehčující okolnosti, které srozumitelně formuloval a zasadil do kontextu rozhodnutí, aby dospěl k přesvědčivému závěru o uložení pokuty na samé spodní hranici sazby. Výše uložené sankce je zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem daného případu. Napadené rozhodnutí nikterak neodporuje odkázanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a současně jej nelze považovat za nepřezkoumatelné.

20. Argumentace žalobce o tom, že u něj byly splněny předpoklady pro uložení pokuty pod minimální zákonnou hranicí, je zcela lichá, tuto námitku soud nepřijal. V případech, kdy zákon stanoví i dolní hranici sazby pokuty, která není v zákonech upravujících skutkové podstaty přestupků pokaždé stanovena, upravuje zákon o odpovědnosti za přestupky podmínky mimořádného snížení výměry pokuty. Bez ohledu na to, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí nebyl zákon o odpovědnosti za přestupky účinný, je třeba konstatovat, že mimořádné snížení výměry pokuty je institutem výjimečným, který je správní orgán oprávněn, nikoliv povinen, využít s pouze za zákonem stanovených důvodů. Z tohoto důvodu jeho využití nelze odůvodňovat běžně se vyskytujícími skutečnostmi nebo přesvědčením správního orgánu o tom, že správní trest uložený na dolní hranici sazby pokuty je pro pachatele přísný. Důvodem k mimořádnému snížení výměry pokuty by nemělo být ani vedení řádného života, náhrada způsobené škody, doznání se k přestupku nebo lítost nad spácháním přestupku. Správní orgán při stanovení výše pokuty vzal v potaz skutečnost, že žalobce ve třech letech předcházejících spáchání přestupku nespáchal žádný bodovaný přestupek, pročež mj. uložil žalobci pokutu na spodní hranici zákonné sazby. Nicméně s ohledem na právě řečené nelze žádat, aby tato skutečnost (nulová frekvence dopravních přestupků, tj. řádný řidič) byla vůbec kdy důvodem pro mimořádné snížení pokuty, zvláště s ohledem na povahu spáchaného přestupku, kdy bylo prokázáno, že žalobce projížděl obcí rychlostí minimálně 79 km/hod. Správní orgán sice může (ovšem nemusí!), pokud nejsou splněny podmínky pro využití jiných institutů, posoudit specifické okolnosti konkrétního případu, a reagovat tak na situaci, že by pokuta byla nepřiměřeně přísná i v této nejnižší možné výměře. Využití tohoto institutu musí být v rozhodnutí o přestupku uvedeno v jeho výrokové části, kterým je obviněný uznán vinným (§ 93), a musí být řádně odůvodněno, ovšem pouze za situace, kdy správní orgán tohoto institutu využije, k čemuž projednávané věci nedošlo. Správní orgán nebyl povinen postupovat ve vztahu k § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky tak, jak namítá žalobce. Jak judikoval Nejvyšší správní soud (sp. zn. 6 As 48/2007), ukládání pokut za přestupky se děje ve sféře volného správního uvážení, „tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon vymezuje. Správní orgán přitom dbá na přiměřenost sankce z hlediska jejího účelu. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že se správní orgán musí důsledně řídit pravidly pro ukládání sankcí, která jsou obsažena v obecné i zvláštní části přestupkového zákona. Zásada individualizace sankce pak ukládá, aby druh, kombinace a intenzita sankcí odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu. Správní orgán je proto povinen zabývat se jednotlivými kritérii pro stanovení sankce, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí o druhu a výměře sankce. Vzhledem k tomu, že je nezbytné, aby správní uvážení bylo přezkoumatelné soudem a současně i srozumitelné účastníkům řízení, musí pak být tento postup objasněn v odůvodnění rozhodnutí“. Není pochyb o tom, že žalovaný shora vysloveným požadavkům v projednávané věci vyhověl.

21. Soud nepřijal ani námitku do formy zavinění. Žalobcova argumentace, že pro celkové pojetí rozhodnutí nestačí formu zavinění označit jako nedbalost, se nezakládá na pravdě. Dle § 3 přestupkového zákona k „odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. V případě přestupku kladeného žalobci za vinu zákon nevyžaduje zavinění úmyslné, postačí nižší forma zavinění. Prvostupňový správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval formu zavinění z nedbalosti, v odůvodnění rozhodnutí pak předložil a řádně odůvodnil své úvahy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. Pojednal taktéž o důvodech, pro něž vyloučil úmyslnou formu zavinění, aby dospěl k přesvědčení, že v případě žalobce se jedná o nedbalost nevědomou. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění takto obsáhle pojednal o formě zavinění i přesto, že sankce ve formě pokuty byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Zákonným požadavkům bylo prostým konstatováním nedbalosti ve výrokové části učiněno zadost, výrok rozhodnutí je dostatečně určitý, neboť obsahuje údaj o formě zavinění. Pro úplnost lze dodat, že také § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje, že k „odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. V dané věci zákon výslovně nutnost úmyslného zavinění nestanovuje, tudíž ani nová právní úprava v tomto ohledu nepřináší změnu. Napadené rozhodnutí není stiženou žalobcem tvrzenou vadou, tj. není nepřezkoumatelné.

22. Soud se neztotožnil s námitkou o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud neshledal, že by skutkový stav neměl oporu ve spise a došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Žalobce mylně tvrdí, že správní orgány obou stupňů pochybily, když konstatovaly provedení měření v souladu s návodem k obsluze, aniž by tento provedly jako důkaz. Je třeba si uvědomit, že žalobce, ač řádně předvolán, se na nařízené jednání nedostavil, ačkoli zde mohl navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Až několik dní poté zaslal prostřednictvím emailu vyjádření, kde vyslovil své přesvědčení o provedení měření v rozporu s návodem k obsluze z toho důvodu, že se na snímku z měření v radarovém svazku nacházel sloup veřejného osvětlení. Prvostupňovým, resp. napadeným rozhodnutím bylo konstatováno, že sloup veřejného osvětlení namítaný žalobcem je na samé hraně snímku, tj. že v radarovém svazku není žádný předmět, který by mohl ovlivnit měření. Snímek z měření je součástí spisového materiálu, soud jeho posouzením dospěl k totožnému závěru. Navíc za situace, kdy žalobce tvrdil, že dle návodu k obsluze nesmí být v radarovém svazku žádný předmět, který by mohl způsobit reflexi a ze snímku z radaru je přitom jednoznačně zřejmé, že v radarovém svazku není viditelná žádná odrazová plocha, pročež je negativní ovlivnění měření vyloučeno, zde nebyl důvod provádět důkaz návodem k obsluze, což žalovaný naprosto srozumitelně odůvodnil (strana 2 a 3 napadeného rozhodnutí). Správní orgány jsou se žalobcem zajedno v tom, že v radarovém svazku nesmí být předměty, které by mohly způsobit reflexi. Shledaly však, což soud ze správního spisu ověřil, že se tam žádné takové předměty nenacházely. Rychlost byla měřena schváleným rychloměrem s platným ověřovacím listem proškolenými policisty. Za takové situace by provedení návodu k obsluze bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Současně platí, že obecná znalost metrologie, potažmo principů, na základě kterých fungují rychloměry a schopnost vyhodnocování snímků, je součástí odborné průpravy žalovaného, bez které by stěží mohl vykonávat svou činnost. Nelze požadovat, aby žalovaný dokládal, která školení jeho zaměstnanci absolvovali a co přesně se na nich naučili. Žalovaný přesto soudu o své vůli doložil osvědčení prokazující, že jeho zaměstnanec, Bc. P.H., který byl určen jako oprávněná úřední osoba, absolvoval odborné přípravy pro užívání silničních rychloměrů typů RAMER7, AD9, RAMER10 a PolCam ve všech modifikacích. V projednávané věci bylo měřeno rychloměrem RAMER 10C, žalovaný byl tedy naprosto schopen vyjadřovat se k fungování předmětného rychloměru a hodnotit záznam jím pořízený. Je evidentní, že žalovaný i policisté provádějící měření byli řádně proškoleni a nelze tedy bez jasných indicií zpochybňovat jejich postup. Správní orgán za dostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy neměl důvodné pochybnosti způsobilé zatížit řízení (tj. měření rychlosti a postup policie) takovou nesrovnalostí, která by skutkový stav vyvrátila, nebyl povinen provádět důkaz navržený žalobcem. Neprovedení důkazu návodem k obsluze bylo přitom řádně odůvodněno. Soud neshledal vytýkané vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s.

23. Žalobce namítá, že nebyl proveden navržený důkaz ohledáním místa, který požadoval k prokázání, zda rychloměr byl správně ustaven, aniž by to správní orgán odůvodnil. Tuto námitku soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Z fotografie z měření, která je součástí spisového materiálu, se podává, že bylo měřeno v automatizovaném režimu, intenzita radaru byla nastavena na 30 m, záznam byl pořízen za přiblížení 40 mm, rychlost vozidla byla měřena na odjezdu, měřicí vozidlo se nacházelo vpravo od měřeného vozidla, v předpokládaném místě radarového svazku v levé části snímku se nachází zadní část měřeného vozidla, na snímku nejsou zachyceny žádné rušivé objekty a měření samo bylo provedeno řádně proškolenou osobou za užití ověřeného rychloměru. Z uvedených důvodů krajský soud konstatuje, že výsledek měření není stižen žádnou zjevnou vadou a není zde důvodných pochybností o průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla, resp. o výběru stanoviště pro měření. Sloup veřejného osvětlení, který je na snímku zachycen, se zjevně nenachází v takové pozici, aby mohl jakýmkoli způsobem negativně ovlivnit výsledek měření. Měřený automobil je tedy zjevně největším kovovým objektem na snímku. Ke vzniku rušivé reflexe dochází zpravidla při zasažení většího objektu; její vznik lze sice připustit i při zasažení sloupu veřejného osvětlení, ovšem pouze za situace, kdy se tento nachází na exponovaném místě. Nic takového se však z pořízeného snímku nepodává, žádné nežádoucí odrazové plochy na něm nejsou zachyceny. Lze rovněž důvodně předpokládat, že by obrazovka měřicího přístroje indikovala chybové hlášení a měření by se pravděpodobně vůbec neuskutečnilo. Ani toto však ze spisového materiálu nevyplývá. Soud má stejně jako správní orgány za prokázané, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. Zadní část vozidla se nachází v radarovém svazku, což je pro řádný průběh měření rozhodné. Není zde objektivní důvod se domnívat, že rychloměr byl chybně ustaven. V případě, kdy z dalších okolností není zjevné jakékoli pochybení, by důkaz ohledání místa byl nadbytečným a nelze jej provádět pouze na základě nedůvodné a ničím nepodložené fabulace žalobce. To by bylo v rozporu se zásadami správního řízení. Soudu není zřejmé, proč by měl být velký záběr kamery rychloměru na pravou stranu vozovky indikátorem jakéhokoli pochybení při ustavení vozidla. Dále soud připomíná, že ani provedením důkazu ohledáním místa by nebylo možné zpětně rekonstruovat, pod jakým úhlem bylo měřeno. Ze snímku je zjevné, že bylo měřeno na rovném úseku, je na něm zřetelná krajnice a podoba snímku nevznáší pochybnosti o rovnoběžném ustavení měřicího vozidla s vodicí bílou čarou. Neprovedení navrženého důkazu bylo dostatečně odůvodněno. Co se týče GPS souřadnic, tyto jsou pouze orientační a ze spisového materiálu je zřejmé, že správní orgány nevycházely při určení místa spáchání přestupku pouze z těchto souřadnic, když jej precizně popsaly slovy. K ověření, zda bylo měřeno pod správným úhlem, nemohou GPS souřadnice nikterak přispět. Uzavírá se, že za dostatečně zjištěného skutkového stavu při objektivní neexistenci důvodných pochybností zde nebyl důvod pro připuštění důkazu ohledáním místa či provedením návodu k obsluze. Se žalobcem odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu je zdejší soud obeznámen. Žalobcův výběr judikatury je však účelově selektivní, nezohledňující odlišný skutkový stav judikovaných věcí, pročež tato rozhodnutí nedopadají na projednávanou věc. Soud neshledal vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

24. Důvodná není ani námitka do nejvyšší dovolené rychlosti. Veškerý spisový materiál (záznam z rychloměru, oznámení o dopravním přestupku, úřední záznam) podává o místě spáchání přestupku jednoznačnou informaci, tj. že k němu došlo na pozemní komunikaci I. třídy č. 34 v obci Štěpánovice, ulice Třeboňská, u domu č. p. 270, ve směru od obce České Budějovice na obec Třeboň. Místo spáchání přestupku bylo tedy naprosto nezaměnitelně specifikováno. Zde byla vozidlu řízenému žalobcem naměřena rychlost 82 km/hod., po odečtu možné odchylky pak nejméně 79 km/hod, a to v úseku, kde je stanovena maximální rychlost 50 km/hod. Vozidlo bylo při stálém vizuálním kontaktu zastaveno, nacházela se v něm pouze jedna osoba. Žalobce se do oznámení nevyjádřil a odmítl jej podepsat. Jednak je třeba konstatovat, že pokud se žalobce domníval, že nejvyšší dovolená rychlost v měřeném úseku je 70 km/hod., měl tuto skutečnost uvést do vyjádření a podepsat jej, což neučinil. Výstup z rychloměru jednoznačně zachycuje vozidlo jedoucí v zastavěném úseku komunikace a podává shora uvedené informace o místě spáchání přestupku, a to včetně rychlostního limitu 50 km/hod. Není zde jediná indicie svědčící o jiném než shora uvedeném rychlostním limitu. Žalobce pouze tvrdí, že v daném úseku je rychlostní limit 70 km/hod., nicméně na podporu svého tvrzení neudává byť jediný důkaz a nepředložil jej ani ve správním řízení.

25. Žalobce namítá, že úřední záznam nemůže sloužit sám o sobě jako důkaz. Soud připomíná, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, což správní orgány učinily. Skutkový stav správní orgány zjistily na základě dostatečného množství podkladů, které nebyly ve vzájemném rozporu, tj. shromáždily tolik důkazních prostředků, kolik bylo třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání přestupku postaveny najisto. Nevycházely přitom pouze z úředního záznamu, ale i z dalších podkladů (oznámení přestupku, výstup z rychloměru, ověřovací list rychloměru, doklad o proškolení policistů). Ničím nepodložená námitka o tom, že v obci byl rychlostní limit 70 km/hod., uplatněná žalobcem až v odvolání, proto nemůže obstát. Není zde pochyb, že přestupek byl spáchán v obci, a to u domu č. 270, tedy evidentně v zastavěném území. Nicméně je lhostejno, zda úsek, na kterém bylo provedeno měření, je v celé své délce zastavěným územím za situace, kdy je tento úsek výrokem rozhodnutí přesně a nezaměnitelně definován, tak jako v tomto případě a je postaveno najisto, že se nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu. Obecně platí, že řidič smí jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu). Vzhledem k tomu, že žalobci byla na úseku prokazatelně se nacházejícím v obci, který současně není dálnicí ani silnicí pro motorová vozidla, naměřena rychlost 82 km/hod. (po odpočtu možné odchylky 79 km/hod.), nelze namítat, že by na tomto úseku byl nastaven jiný rychlostní limit. Za zjištěného skutkového stavu je nepochybné, že ke spáchání přestupku nemohlo dojít v místě, kde by byl nastaven jiný rychlostní limit. Žalovaný správně shledal žalobcovu námitku nepodloženou, také soud ji odmítl pro nedůvodnost. Za daných okolností zde nebyl důvod pro důkaz ohledáním místa, a to opět z hlediska nadbytečnosti a zachování procesní ekonomie. S ohledem na shora řečené nelze přisvědčit žalobci, že žalovaný porušil § 3 správního řádu, k doplnění dokazování zde nebyl relevantní důvod.

26. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není pochyb o tom, že skutkový stav byl náležitě zjištěn, spáchání předmětného přestupku bylo žalobci prokázáno, není zde opomenutých důkazů, veškeré důkazní návrhy jsou náležitě vypořádány. Se žalobcem odkázanými judikáty je soud obeznámen, tyto však nedopadají přiléhavě na projednávanou věc, jejich výběr je účelově selektivní, citace jsou vytrženy z kontextu a žalobce o ně nesprávně opírá svá tvrzení. Soud uzavírá, že nelze akceptovat tendence směřující proti smyslu správního řízení, zvláště spočívají-li v procesních taktikách založených na pasivitě a účelovém prodlužování správního řízení; takové postupy nemohou vést k úspěchu. Na základě shora uvedeného se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy, napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. Jelikož nebyly splněny předpoklady podle § 51 s. ř. s., soud nařídil jednání na den 28. 2. 2018.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení