53 A 2/2016 - 16

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce M. M., nar. X, státní příslušnost Írán, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Pražská 558, České Budějovic, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 4. 2016 č.j. KRPC-52462-18/ČJ-2016-20023, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 2. 5. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2016, č.j. KRPC-52462-18/ČJ-2016-20023, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle ustanovení § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Žalobce předně namítá, že byl rozhodnutím žalované zkrácen na svých právech z důvodu nereflektování ustanovení § 123b a §123c zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, protože se v napadeném rozhodnutí žalovaná dostatečně nezabývala možností uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, ačkoliv tato její povinnost vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7As 107/2012 – 40). Podle žalobce trpí rozhodnutí vadou nedostatečného odůvodnění, neboť zajištění neplní účel a současně není nevyhnutelné. Účelu zajištění lze dosáhnout mírnějšími donucovacími prostředky podle § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců, případně umístěním žalobce do přijímacího střediska, s čímž se žalovaná nevypořádala. Žalobce dále namítá, že přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a neodpovídá konkrétním okolnostem, čímž došlo k porušení ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 2 odst. 4 a § 2 odst. 3 správního řádu. Podle žalobce se žalovaná nezabývala okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, jako například skutečností, že žalobce bojoval proti íránské vládě, byl zatčen a vězněn s následky ublížení na zdraví, jakož i žalobcův úmysl zažádat v ČR o udělení mezinárodní ochrany. Závěrem žalobce namítá, že v napadeném rozhodnutí absentuje náležité odůvodnění, jak jej vyžaduje ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Navrhuje tedy zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost, neboť faktické zbavení osobní svobody je natolik závažný zásah do práv, jenž vyžaduje pečlivé a podrobné odůvodnění výroku rozhodnutí, což v daném případě nebylo žalovanou splněno. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců nebylo možné v daném případě využít, neboť žalobce nenaplnil žádný z předpokladů pro jejich užití. Žalobce přicestoval do ČR poprvé, nemá zde žádné vazby, nemohl policii oznámit místo pobytu, kde by se zdržoval a nedisponoval finančními prostředky potřebnými ke složení finanční záruky nebo k vycestování do země, která je příslušná k rozhodování o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaná tak shledala všechny předpoklady pro zajištění žalobce za účelem jeho předání v souladu s čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, když vzala v potaz, že žalobce od roku 2011 žádal o mezinárodní ochranu celkem třináctkrát v různých státech Evropského společenství, opakovaně nevyčkal na konec řízení o těchto žádostech a neoprávněně odcestoval do jiných zemí opět za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce tímto dlouhodobým jednáním nerespektoval opatření a záměrně a vědomě zneužíval institutu řízení o udělení mezinárodní ochrany. Zároveň u žalobce nebyly shledány důvody pro užití mírnějších alternativ k zajištění. Ze správního spisu poskytnutého žalovanou vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 2. 4. 2016 vyplývá, že téhož dne došlo k zajištění žalobce, a to pro důvodné podezření jeho neoprávněného vstupu na území ČR. Žalobce byl zajištěn při kontrole vlakového spoje č. R1542 jedoucího z Lince do Prahy. Dne 4. 4. 2016 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení, č.j. KRPC-52462-12/ČJ- 2016-020023, ve věci vydání rozhodnutí o jeho povinnosti opustit území podle ustanovení § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne byl žalobci ustanoven tlumočník. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 4. 4. 2016 vyplývá, že žalobce odcestoval z Íránu počátkem roku 2011 z důvodu jeho kurdské národnosti a aktivní účasti v boji proti íránské vládě. Žalobce byl v roce 2010 uvězněn a příslušníky íránské tajné služby byl fyzicky napadán s následky na zdraví (zlomená noha, rozbitý nos). Žalobce se rovněž obával o svůj život, neboť íránská vláda popravuje kurdské bojovníky. Žalobce zaplatil převaděči za celkovou cestu z Íránu do Německa částku 10.000 USD, přičemž k osobě převaděče žádné informace neuvedl. V Německu požádal žalobce o azyl dne 6. 6. 2011 s negativním výsledkem. V září 2011 žalobce opustil Německo a odcestoval do Francie do města Calais, kde se zdržoval 3 týdny. Poté za pomoci jiného převaděče odcestoval do Velké Británie, kde byl zajištěn britskou policií, a kde rovněž zažádal o azyl. Azyl mu udělen nebyl a cca po měsíci byl žalobce vrácen do Německa, kde pobýval cca dva roky v zařízení pro uprchlíky ve městě Karlsruhe, přičemž nedostal odpověď na opětovnou žádost o azyl. Žalobce ze zařízení uprchl a vycestoval opět do Velké Británie, odkud byl vrácen do Německa, poté utekl do Holandska, kde požádal o azyl. Po návratu do Německa žalobce opět uprchl do Švýcarska, kde byla žádost o azyl zamítnuta, a žalobce odcestoval do Belgie, kde požádal o azyl 7. 1. 2015, přičemž bylo žalobci sděleno, že se musí v rámci Dublinského řízení vrátit do Německa. Žalobce tak učinil a vrátil se do Německa, tentokrát do zařízení pro uprchlíky v Hamburku, kde opětovně požádal o azyl. Z Hamburku odcestoval do Dánska v květnu 2015, kde pobýval 4 měsíce a rovněž požádal o azyl s negativní odpovědí. Byl vrácen do Německa, odkud okamžitě odcestoval do Holandska, poté do Francie a za pomoci převaděče opět do Velké Británie, odkud byl znovu navrácen do Německa do zařízení pro uprchlíky v Berlíně. Z Berlína žalobce opět utekl do Lucemburska, kde požádal o azyl. Po sdělení informace, že se bude muset vrátit do Německa, odcestoval žalobce do Francie, odkud chtěl za pomoci převaděče opět do Velké Británie. Kamion, do něhož žalobce nasedl, odjel do Rakouska. Zde žalobce dne 30. 3. 2016 zažádal o azyl, a když mu bylo sděleno, že se bude muset opět vrátit do Německa, žalobce utekl do České republiky. Rozhodnutím žalované ze dne 4. 4. 2016 č.j. KRPC-52462-18/ČJ-2016-20023 došlo k zajištění žalobce dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání podle Dublinského nařízení. Doba trvání zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů. Důvodem zajištění žalobce byla dle žalované důvodná obava z nebezpečí jeho útěku, v důsledku čehož by došlo ke zmaření realizace žalobcova transferu do země, kde požádal o azyl. V případě žalobce navíc není jistá země, která má rozhodovat o jeho žádosti o azyl, neboť žalobce od roku 2011 tuto žádost podal ve více zemích Evropského společenství, což bylo také zjištěno z informačního systému EURODAC. Žalovaná podala žádost o zahájení Dublinského řízení k Ministerstvu vnitra ČR rovněž dne 4. 4. 2016. Žalovaná shledala své obavy důvodné s ohledem na žalobcovo dosavadní chování, neboť žalobce v minulosti opakovaně nevyčkal na konec řízení o žádosti o azyl a odcestoval do jiných zemí, v nichž opět žádal o azyl. Z jednání žalobce žalovaná dospěla k závěru, že v daném případě nelze využít ani zvláštní zákonná opatření, představující alternativu k jeho zajištění. Žalovaná tedy shledala naplnění podmínek čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť na základě žalobcova dosavadního chování je zde dána reálná hrozba nebezpečí žalobcova útěku a užití mírnějšího opatření by ze stejných důvodů nebylo účinné. Dne 4. 4. 2016 bylo žalovanou vydáno rozhodnutí č.j. KRPC-52462-19/ČJ-2016- 020023, podle něhož bude žalobce v případě, že nedojde k jeho předání podle Dublinského nařízení, povinen opustit území České republiky ve lhůtě 7 dnů ode dne ukončení zajištění. Dne 15. 4. 2016 bylo Ministerstvem vnitra ČR, Dublinským střediskem OAMP sděleno žalované prostřednictvím oznámení č.j. OAM-480/DS-PR-2016, že Spolková republika Německo zaslala souhlas s přijetím žalobce. Ministerstvo vnitra ČR rovněž požádalo žalovanou o prodloužení lhůty pro zajištění žalobce do dne možné realizace předání, tedy do 27. 5. 2016. Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2016, č.j. KRPC-52462-36/ČJ-2016-020023 bylo dle ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žalovanou prodlouženo zajištění žalobce, a to o 24 dnů. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí shrnula skutkový stav věci tak, jak byl uveden výše. Dne 11. 4. 2016 bylo za účelem předání zahájeno Dublinské řízení, přičemž dne 15. 4. 2016 byl Spolkovou republikou Německo vydán souhlas s přijetím žalobce zpět na své území. Česká republika má od tohoto data 6 týdnů na realizaci předání žalobce, přičemž jsou řešeny přepravní záležitosti a podklady potřebné pro předání žalobce do Německa. V této souvislosti požádalo Dublinské středisko OAMP o prodloužení lhůty pro zajištění žalobce o 24 dnů s tím, že zajištění bude ukončeno okamžikem předání žalobce k přepravě do Spolkové republiky Německo. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 s. ř. s., v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce ve smyslu poučení podle ust. § 172 odst. 5 zákona po pobytu cizinců, kterého se mu dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, nenavrhl ve lhůtě pěti dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednávané věci. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve svém vyjádření k žalobě. Krajský soud v rámci svých úvah vycházel ze samotného účelu Dublinské úmluvy (Úmluvy o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství). Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Tento systém pak má na straně jedné bránit tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, protože se žádný stát nepokládá za příslušný k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu („refugee in orbit“), a na straně druhé by pak mělo být bráněno tomu, aby tito postupně podávali žádosti o mezinárodní ochranu ve více členských státech se záměrem vyhledávat stát s nejpříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádostmi téhož žadatele („asylum shopping“). Dublinský systém tak zavádí pravidlo meritorního posouzení žádosti žadatele o mezinárodní ochranu jediným členským státem Evropské unie. Upuštění od přímé aplikovatelnosti čl. 28 odst. 2 nařízení by vedlo k praktické rezignaci na cíle Dublinského nařízení a de facto k uvolnění cesty zajištěným cizincům do Schengenského prostoru do jimi zvolené a pro ně nejvíc vhodné či příznivé evropské destinace. Takový striktní a formalistický přístup není dle krajského soudu přípustný. Na druhou stranu musí brát krajský soud rovněž v potaz ustanovení čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení, podle jehož znění musí být zajištění co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu nezbytně nutnou k náležitému provedení požadovaných správních řízení k provedení přemístění cizince. Dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistí policie na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Napadeným rozhodnutím došlo k zajištění žalobce podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení, a to za účelem jeho předání do Spolkové republiky Německo na základě Dublinského nařízení. Důvod zajištění cizince je opřen rovněž o článek 28 odst. 2 Dublinského nařízení, podle kterého mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle Dublinského nařízení, hrozí-li vážné nebezpečí útěku a pokud nelze účinně užít jiná mírnější donucovací opatření. Policie má na základě ust. § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců možnost zvážit uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území. Zvláštním opatřením se pak dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozumí (a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii, nebo (b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území, nebo (c) povinnosti cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Ustanovení § 123c zákona o pobytu cizinců se dále blíže zabývá zvláštním opatřením v podobě finanční záruky poskytnuté cizincem. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká především nedostatečné posouzení možnosti využití mírnějších opatření za účelem vycestování cizince vymezených v ustanovení § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Podle jeho názoru měla žalovaná jen velmi stručně shrnout důvody, proč tato opatření nevyužila, přičemž dle žalobcova názoru jeho zajištění nejen neplní svůj účel, ale zároveň není nevyhnutelné. Vzhledem ke skutečnosti, že ani jedna zákonná forma mírnějších opatření není pro žalobce fakticky dostupná, navrhuje žalobce jinou alternativu, jakou by mohlo být například jeho umístění do přijímacího střediska nebo pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, případně do ubytovny nebo azylového domu. Žalovaná tak v případě zajištění žalobce za účelem jeho následného předání jinému členskému státu Evropské unie byla povinna zabývat se tím, zda v jeho případě nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem realizace jeho předání. Tuto svou úvahu byla žalovaná povinna přezkoumatelným způsobem vyjádřit v rozhodnutí o zajištění žalobce. Žalovaná v rozhodnutí o zajištění žalobce dostatečně shrnula skutkové okolnosti dané věci, když popsala situaci, za jaké došlo k zadržení žalobce. Z informací obsažených ve správním spise i v napadeném rozhodnutí se žalobce jeví jako značně problémový cizinec, u kterého je možno jen stěží očekávat naplnění záruk úspěšného dokončení správního řízení vedeného za účelem jeho předání. V průběhu let 2011 až 2016, tedy od okamžiku žalobcova prvotního vstupu na území Evropské unie až do okamžiku jeho zadržení na území ČR, žalobce opakovaně zažádal o azyl v několika zemích evropského kontinentu (Německo, Velká Británie, Holandsko, Švýcarsko, Belgie, Dánsko, Rakousko), opakovaně z těchto zemí utíkal do jiných zemí, aniž by vyčkal do konce azylového řízení. Na území České republiky vstoupil dne 2. 4. 2016 vůbec poprvé a nemá zde žádné rodinné, pracovní ani jakékoliv jiné vazby, nedisponuje zde žádným majetkem, ani dostatečnou finanční hotovostí. Žalovaná tak přistoupila k zajištění žalobce za účelem jeho přemístění do jiné země Evropského společenství, a to v souladu s čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení. Z dosavadního jednání žalobce lze důvodně vyvodit existenci nebezpečí útěku, kterého se žalobce v minulosti opakovaně dopouštěl, když žádal o azyl v několika zemích Evropského společenství. Z rozhodnutí žalované jednoznačně vyplývá, že nenastaly okolnosti presumované pro použití zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. K institutu zajištění správní orgány přistoupí teprve ve chvíli, kdy mírnější prostředky uplatnit nelze. „[…] To však neznamená, že je třeba k zvláštním opatřením přistoupit i tehdy, pokud konkrétní skutkové okolnosti svědčí tomu, že mírnější donucovací opatření nebudou účinná. V takovém případě je možné zajistit cizince i bez jejich předchozího bezúspěšného využití. Již z čl. 15 návratové směrnice tedy plyne, že podmínkou pro využití zajištění cizince není předchozí marné vyčerpání mírnějších opatření. Vždy je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu a je vždy třeba přesvědčivě zdůvodnit, proč je správní orgán případně nemohl využít.“ viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2012 č.j. 8 A 36/2011-87 (dostupném na www.nssoud.cz). Tato zvláštní opatření za účelem vycestování nepovažuje žalovaná za dostačující, neboť zde existuje nebezpečí útěku žalobce, což žalovaná dovodila z žalobcova dřívějšího chování. Navíc žalobce nemá faktickou možnost naplnit podmínky předpokládané ustanovením § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť podle odst. 1 písm. a) je povinností cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu ohlásit následující den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve stanovené lhůtě. Žalobce v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení uvedl, že na území ČR nemá žádnou adresu pro doručování a nemá zde ani žádného příbuzného, nedisponuje ani dostatečnou finanční hotovostí k případnému zajištění dočasného pobytu na území. Zároveň jednání žalobce neskýtalo záruku, že bude spolupracovat s orgány policie. Podle § 123b odst. 1 písm. b) je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“). Jak plyne z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení, tato podmínka rovněž nemůže být žalobcem splněna, neboť žalobce nebude schopen uhradit náklady spojené s jeho vycestováním z České republiky. Krajský soud se tak plně ztotožnil se závěry učiněnými žalovanou v napadeném rozhodnutí, dle nichž nebude uložení zvláštních opatření v daném případě postačující. Využití zvláštních opatření před tím, než policie přistoupí k samotnému zajištění cizince, navíc není zákonem o pobytu cizinců vyžadováno (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012 č.j. 8As 36/2011 – 83). Z výše uvedených důvodů shledal krajský soud žalobcův požadavek na jeho alternativní umístění jako zcela irelevantní. Krajský soud je toho názoru, že pokud nejsou dány podmínky pro užití zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce, které stanoví zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 123b a § 123c, nemůže být založen důvod pro použití alternativních variant požadovaných žalobcem. Zásah do žalobcovy soukromé sféry je tudíž zcela únosný, a to zejména v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří zde mají pobyt povolen. Odhlédnout nelze ani od chování žalobce, který v průběhu několika let strávených na evropském kontinentu nerespektoval zákony členských států Evropské unie, když opakovaně opouštěl území státu, ve kterých bylo zahájeno azylové řízení. Zajištění žalobce tak lze považovat za přiměřené a adekvátní dané situaci. Takový přístup ze strany cizince, který žádá o přijetí v některém z členských států EU, nelze tolerovat. Dle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Dle čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení se „nebezpečím útěku“ rozumí existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout. Dle ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (účinného od 18. 12. 2015) platí, že policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (Dublinské nařízení), pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Žalovaná se tedy řádně vypořádala s existencí vážného nebezpečí útěku žalobce, přičemž její zdůvodnění koresponduje s kritérii vážného nebezpečí útěku uvedenými v ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna a napadené rozhodnutí je v této otázce řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Krajský soud se nemůže ztotožnit s námitkou žalobce spočívající v jeho tvrzení, že žalovaná nereflektovala skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, jako například žalobcův úmysl požádat v České republice o udělení mezinárodní ochrany, nebo pronásledování žalobce ze strany íránské vlády, proti které bojoval. Krajský soud na tomto místě znovu opakuje účel a smysl Dublinského systému, a to právo žadatele na meritorní posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu pouze jediným členským státem Evropské unie, tzv. „one-chance-only princip“. V souladu s Dublinským nařízením je každý členský stát Evropské unie, společně s Norskem, Islandem, Lichtenštejnskem a Švýcarskem povinen určit, který stát je příslušný k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetího státu, příp. osobou bez státní příslušnosti. Kritéria, podle kterých je členský stát určován, jsou obsažena v kapitole III. Dublinského nařízení. Postup pro nalezení státu je pak Dublinské řízení. Žalobce požádal o azyl v několika státech a v rámci Dublinského řízení byl nalezen stát příslušný k meritornímu rozhodnutí o jeho žádosti. Žalobce ve všech zemích, kde podal žádost o azyl, uváděl skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti. Nejinak tomu bylo v České republice. Žalované v tomto případě nemůže být vyčítáno, že nereflektovala informace uvedené žalobcem v jeho prospěch. Žalovaná se, jakožto správní orgán rozhodující ve věci zajištění za účelem předání cizince, řídila právním řádem České republiky, pro kterou je závazné a přímo aplikovatelné Dublinské nařízení. Podle tohoto nařízení se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu cizince. Rozhodné informace o eventuální žádosti cizince podané v jiném členském státě je možné získat ze systému EURODAC, do něhož ukládají členské státy otisky prstů všech žadatelů o mezinárodní ochranu a cizinců zadržených v souvislosti s neoprávněným překročením hranic členských států, kteří dosáhli věku minimálně 14 let. Žalovaná při provádění úkonů za účelem ukončení pobytu žalobce na území České republiky zjistila právě z informačního systému EURODAC, že byly žalobci v minulosti opakovaně snímány otisky prstů v různých státech Evropského společenství z důvodu žádosti o azyl. V rámci Dublinského řízení byl zjištěn stát příslušný k převzetí žadatele, konkrétně Spolková republika Německo, která se zároveň zavázala přijmout žalobce zpět na své území za podmínek stanovených v Dublinském nařízení. Žalovaná na základě všech zjištěných podkladů a skutečností přistoupila k zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Dublinského nařízení, tak jak jí ukládá č. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a § 129 zákona o pobytu cizinců. Ze všech výše uvedených důvodů bylo rozhodnutí žalované o zajištění žalobce shledáno přiměřeným. Žalovaná dostatečně zdůvodnila, z jakých důvodů k zajištění přistoupila. S těmito důvody se pak ztotožnil rovněž krajský soud. Zásah do žalobcových práv je pak v porovnání s reálným nebezpečím žalobcova útěku únosný a přiměřený. Krajský soud je přesvědčen, že pokud by k zajištění žalobce nedošlo, byla by realizace jeho předání do Německa přinejmenším ohrožena. Článek 28 odst. 3 Dublinského nařízení stanoví, že pokud je osoba zajištěná podle tohoto článku, její přemístění z dožadujícího státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, nejpozději do šesti týdnů od vyhovění žádosti o převzetí či přijetí této osoby. V posuzovaném případě žalovaná obdržela Oznámení o průběhu řízení podle Dublinského nařízení z oddělení Dublinského střediska ze dne 15. 4. 2016, č.j. OAM-480/DS-PR-2016, kde se uvádí, že Spolková republika Německo souhlasila s přijetím žalobce. Česká republika tak má lhůtu šesti týdny k realizaci předání žalobce a v této souvislosti bylo prodlouženo zajištění žalobce o 24 dnů rozhodnutím ze dne 21. 4. 2016, č.j. KRPC-52462-36/ČJ-2016-020023. Soud je přesvědčen, že žalovaná v konkrétním případě žalobce dostatečně zhodnotila aktuální okolnosti jeho individuálního případu z pohledu reálného nebezpečí jeho útěku a maření jeho vydání na území Německa, kde požádal o udělení mezinárodní ochrany. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s přímo aplikovatelným čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení za splnění podmínek daných ust. § 129 odst. 1 a ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení