53 A 3/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, České Budějovice, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016, čj. KUJCK 34460/2016, takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 9. 5. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016, čj. KUJCK 34460/2016, sp. zn. ODSH 33518/2016/pevac SO4 (dále též „napadené rozhodnutí“), včetně souvisejícího rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, zn. Spr. př. 4655/15 Lo, ze dne 28. 7. 2015 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 4 písm. b) a v § 18 odst. 3 téhož zákona, neboť dne 22. 6. 2015 v 9:52 hod. v katastru obce Lékařova Lhota, na silnici I/20, ve směru jízdy od Písku na České Budějovice, při řízení vozidla tov. zn. Škoda, reg. zn. X (dále též „vozidlo“) v úseku, kde je povolena rychlost nejvýše 90 km/hod., překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 60 km/hod., když mu byla po započtení možné odchylky měřicího zařízení naměřena rychlost 150 km/hod. Za uvedený přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 5.000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Žalobce předně formuluje pochybnosti o provedeném měření, když napadá nedostatečné vypořádání jeho námitky směřující do způsobilosti použitého rychloměru, neboť v mezidobí mezi provedením ověření rychloměru a změřením žalobce došlo s vysokou pravděpodobností k výměně pneumatik měřicího vozidla, přičemž je povinností správních orgánů v přestupkovém řízení obviněnému vinu prokázat. Ze skutečnosti, že jeden ze zasahujících policistů byl proškolen k obsluze použitého rychloměru nelze dovozovat, že provedl předepsanou „kontrolu přesnosti měření přes tacho“, pročež měl být v průběhu správního řízení proveden výslech zasahujících policistů. Žalobce shledává rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný nevypořádal námitku, že při výměně kol měřicího vozidla mohlo dojít ke škodlivému zásahu do počitadla impulsů, což by vedlo k zániku platnosti ověření. Pochybnost o své vině žalobce zakládá na důvodné pochybnosti o tom, zda v mezidobí mezi ověřením a změřením rychlosti nedošlo k výměně kol a zda byla skutečně provedena předepsaná „kontrola přesnosti měření přes tacho“. Výstup měření provedený neověřeným měřidlem je nepřípustným důkazem dle § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“). K tomu žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3As 29/2011-56, ze dne 24. 9. 2014, čj. 6As 187/2014-60 a ze dne 22. 8. 2013, čj. 1As 45/2013- 37. Jelikož o vině žalobce zůstala důvodná pochybnost, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná pro rozpor s § 3 správního řádu, k čemuž žalobce uvádí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, čj. 4As 28/2013-24. Žalobce má za to, že správní orgány postupovaly v rozporu s právními předpisy, když neprovedly jím navržené důkazy, aby pak žalovaný uvedl, že žalobce svá tvrzení nijak neprokázal. Takový postup žalovaného žalobce hodnotí jako opomenutý důkaz, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaný zcela opomenul neprovedení žalobcem navržených důkazů vypořádat. Uvedená procesní vada má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť mj. porušuje právo žalobce na obhajobu. Žalobce konstatuje vady výroku prvostupňového rozhodnutí, když tento považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Žalobce brojí proti skutkovým zjištěním, neboť popis místa přestupku je v rozporu se skutečností i s obsahem spisu, jelikož přestupek se stal v jiném než v rozhodnutí uvedeném katastrálním území. S odkazem na skutečnost, že výrok musí být srozumitelný, přesný a určitý (podepřeno rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 30Ca 394/99 a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6As 25/2013-23) se žalobce domnívá, že povinností žalovaného bylo prvostupňové rozhodnutí zrušit, případně změnit. Výrok prvostupňového rozhodnutí nemá oporu ve spise, pročež je nezákonný, uvedené rozhodnutí pak nepřezkoumatelné. Z uvedených důvodů bylo zkráceno žalobcovo právo na obhajobu, neboť mu bylo sděleno vadné obvinění a celé řízení je postiženo zmatečností. Žalobce navrhuje provést jako důkaz o přesné hranici k. ú. Lékařova Lhota v okolí objektu Nové Hospody vyjádření Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Z výroku prvostupňového rozhodnutí není zřejmá konkrétní forma zavinění, což odporuje § 22 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v účinném znění (dále též „zákon o přestupcích“) a zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, k čemuž žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, čj. 1As 297/2015-77. Žalobce se cítí být tímto pochybením správního orgánu zkrácen na svých právech a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, čj. 6As 114/2014-69 predikuje, že při potenciální změně nastavení bodového systému by jej mohlo neuvedení formy zavinění poškodit. Tento negativní dopad do sféry žalobce, a to i ve vztahu k soukromým subjektům, by nastal též v případě, že by se konkrétní forma zavinění stala součástí záznamu o přestupku v evidenční kartě řidiče, což by žalobce mohlo poškodit např. u pojišťoven, zaměstnavatelů, v řízení o udělení zbrojního průkazu apod. Stejně tak by byl žalobce poškozen, kdyby se v budoucnu stal účastníkem jiného přestupkového řízení, kde by se k jeho „přestupkové minulosti“ bezesporu přihlíželo při hodnocení jeho osoby. Žalobce si je vědom, že v době rozhodování prvostupňového správního orgánu ještě nebyla forma zavinění náležitostí výroku dle § 77 zákona o přestupcích, v době rozhodování žalovaného již tomu tak bylo, tudíž měla být použita norma účinná v době činění procesního úkonu a žalovaný měl výrok doplnit o údaj o konkrétní formě zavinění. Ve vztahu k výroku rozhodnutí žalobce napadá též skutečnost, že v něm nebyl uveden údaj o spojení údajného přestupku s bodovým postihem, což odporuje judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, čj. 6As 114/2014-69) a způsobuje nezákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Ve vztahu k nejednoznačnému závěru o zavinění žalovaný namítá, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nezákonné pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť se z něj nepodává, v jaké formě zavinění správní orgán uznal žalobce vinným, přičemž zůstala důvodná pochybnost, zda zde zavinění bylo dáno a tedy, zda se jednalo o přestupek. K tomu žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7Tdo 185/2009 a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7Tdo 448/2010. Žalobce již v řízení před prvostupňovým správním orgánem odmítal, že by jel tak rychle, jak je mu kladeno za vinu, jeho jednání tedy mohlo být nezaviněné, způsobené vadou tachometru. Správní orgán se však nijak nezabýval tím, zda žalobce mohl vědět, že naplňuje znaky skutkové podstaty. Žalobce namítá, že mu byl zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložen v rozporu s § 14 dost. 1 zákona o přestupcích, neboť uložená sankce se měla týkat pouze motorových vozidel skupiny B, neboť při řízení motorového vozidla z této skupiny měl přestupek spáchat. Vzhledem k tomu, že zmocněnec žalobce v odvolání výslovně žádal žalovaného, aby byl před vydáním rozhodnutí poučen o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, byla mu tato informace v rozporu s § 15 odst. 4 správního řádu upřena, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno den poté, co byla žalobci zaslána požadovaná informace, přičemž doručeny mu byly oba dokumenty ve stejný den, tj. 10. 3. 2016. Žalobce považuje splnění uvedené povinnosti žalovaným za disimulativní úkon. Takové obcházení zákona odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, neboť bylo žalobci fakticky znemožněno namítat podjatost oprávněné úřední osoby. Tato procesní vada způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, aby vyloučil seznámení se hypoteticky podjatých úředních osob s jeho argumentací, neboť se obával, že by mohlo dojít k „zamlčení“ nebo „ztracení“ doplnění odvolání. Žalobce byl tímto zkrácen na právu vyjádřit své stanovisko v odvolacím řízení, napadené rozhodnutí pro něj bylo tzv. překvapivým rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32Cdo 1019/2009). Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Současně po žalovaném požaduje náhradu nákladů řízení. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby, ve svém vyjádření shrnul žalobní body a vyjádřil se k nim následovně. Žalovaný popírá nedostatečné vypořádání odvolací námitky týkající se platnosti ověření použitého rychloměru. Ve vztahu k námitce nevypořádání se s důkazními materiály neprovedením výslechu policistů žalovaný uvádí, že za daného důkazního stavu by jejich výpověď byla nadbytečná. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že se žalobce nemohl seznámit s návodem k obsluze použitého rychloměru, neboť při ústním jednání do protokolu uvedl, že jím disponuje. Žalovaný zcela odmítá také námitku směřující do nesprávného určení místa spáchání přestupku a přikládá skutečnou mapu hranic katastrálního území obce Lékařova Lhota, která odpovídá údajům uvedeným ve správních rozhodnutích. K absenci formy zavinění žalovaný dodává, že řízení započatá před 1. říjnem 2015 mají být dokončena dle předchozí právní úpravy, která uvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí nevyžadovala. Bodový postih není nutné zahrnout do výroku rozhodnutí, z žalobcem citovaného judikátu tato povinnost neplyne, ani § 11 odst. 1, resp. §77 zákona o přestupcích ji neřadí mezi sankce, které lze uložit za přestupek. K tvrzení, že správní orgán nedostatečně stanovil zavinění, žalovaný uvádí, že prvostupňový správní orgán nebyl povinen zjišťovat formu zavinění daného přestupku a uvedený postup neodporuje ustanovení § 3 správního řádu. Žalovaný obhajuje též uložení sankce zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel, neboť takto uložená sankce odpovídá zákonným požadavkům, protože žalobcem spáchaný přestupek není vázán na určitou konkrétní skupinu řidičského oprávnění. Žalovaný je toho názoru, že před vydáním rozhodnutí sdělil v souladu se žádostí informace o oprávněné úřední osobě pověřené k rozhodování ve věci a nesouhlasí s tvrzením žalobce o vydání „překvapivého“ rozhodnutí. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Podle oznámení přestupku ze dne 22. 6. 2015, čj. KRPC-90354-1/PŘ-2015-020007, potvrzení o převzetí kauce a úředního záznamu z téhož dne, čj. KRPC-90354-3/PŘ-2015- 020007 bylo uvedeného dne v 9:52 hod. v katastru obce Lékařova Lhota, na silnici I/20, ve směru jízdy od Písku na České Budějovice rychloměrem Ramer 10C vozidlu tov. zn. Škoda, reg. zn. X v úseku, kde je povolena rychlost nejvýše 90 km/hod., naměřena rychlost 155 km/hod. (po odečtení odchylky 3% pak rychlost 150 km/hod.). Po zastavení vozidla byl v osobě řidiče vozidla ztotožněn žalobce. Žalobce s přestupkem souhlasil, po telefonické konzultaci s právníkem sepsaný záznam odmítl podepsat, k přestupku se písemně nevyjádřil. Žalobci byla uložena kauce ve výši 5.000,-Kč, kterou na místě uhradil, bloková pokuta uložena nebyla. Ve správním spise je mj. založen ověřovací list silničního radarového rychloměru Ramer 10C, č. 26/15 s platností do 18. 2. 2016, doklad o proškolení stržm. Bc. M. B. k používání uvedeného rychloměru a záznam přestupku s fotodokumentací, na níž je zachyceno vozidlo řízené žalobcem. Záznam přestupku obsahuje výstup z provedeného měření, zejména informace o rychlosti měřeného i měřicího vozidla, datum, čas a místo měření. Prvoinstanční správní orgán na základě postoupených spisových materiálů zahájil proti žalobci řízení a předvolal jej k ústnímu jednání na den 23. 7. 2015. O jednání byl žalobce vyrozuměn Oznámením o zahájení řízení doručeným mu dne 3. 7. 2015. Současně byl žalobce řádně poučen, mj. i o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a právu vyjádřit se k nim. Dle protokolu proběhlo nařízené ústní jednání za účasti zmocněnce žalobce, Ing. M. J., žalobce se nedostavil, svědci nebyli předvoláni. Zmocněnec do protokolu uvedl, že žalobce popírá spáchání přestupku, není si vědom překročení stanovené rychlosti a je přesvědčen o použití rychloměru v rozporu s návodem k obsluze z důvodu výběru špatného místa pro provedení měření, neboť vlivem reflexe došlo ke zkreslení rychlosti. Navrhuje předvolat ke svědeckým výpovědím zasahující policisty. K otázce bez dalšího sděluje, že výběr špatného místa spatřuje ve vzniku reflexe. Na otázku, co mělo způsobit vznik reflexe či v čem spočívá její princip, odmítá odpovídat. Zmocněnec sděluje, že nehodlá uplatnit právo ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, žalobce na osobní účasti při jednání netrvá. K otázce zmocněnec sděluje, že má k dispozici Návod k obsluze Ramer 10C, kterým byla provedena dokumentace rychlosti vozidla obviněného. Dne 28. 7. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí zn. Spr. př. 4655/15 Lo, kterým žalobce uznal vinným z výše uvedeného přestupku, za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím zmocněnce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu v zákonné lhůtě dne 24. 8. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí dne 31. 8. 2015. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 1. 9. 2015 byl žalobce vyzván k jeho doplnění. Na tuto výzvu, doručenou zmocněnci žalobce prostřednictvím datové zprávy dne 4. 9. 2015, nebylo ve stanovené lhůtě reagováno. Dne 29. 10. 2015, tj. více než sedm týdnů po uběhnutí stanovené pětidenní lhůty, bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno doplnění odvolání. Dne 8. 3. 2016 bylo k žádosti uvedené v blanketním odvolání zmocněnci zasláno prostřednictvím datové zprávy sdělení o určení úřední osoby oprávněné k provádění veškerých úkonů správního orgánu v projednávané věci. Uvedené sdělení bylo zmocněnci doručeno dne 10. 3. 2016. Dne 8. 3. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný neshledal v postupu prvoinstančního správního orgánu procesní, věcná ani právní pochybení, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, na základě čehož bylo možné rozhodnout o vině a uložit sankci. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Námitku zániku platnosti ověření rychloměru soud zamítl jako nedůvodnou. Žalobce předjímá, že v mezidobí mezi provedením ověření a změřením žalobce muselo s největší pravděpodobností dojít k výměně pneumatik na měřicím vozidle, která měla mít za následek zánik platnosti tohoto ověření z důvodu podle § 7 odst. 2 písm. b), c) nebo e). Dle uvedeného ustanovení platnost ověření měřidla zaniká, jestliže byly provedeny změny nebo úpravy stanoveného měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti, stanovené měřidlo bylo poškozeno tak, že mohlo ztratit některou vlastnost rozhodnou pro jeho ověření či je zjevné, že i při neporušeném ověření stanoveného měřidla ztratilo toto stanovené měřidlo požadované metrologické vlastnosti. Uvedené důvody zániku měly být dle žalobce způsobeny zmíněnou výměnou pneumatik, při níž mohlo dojít též ke škodlivému zásahu do počitadla impulsů. Krajský soud dospěl s ohledem na § 51 odst. 1 správního řádu k závěru o správnosti provedeného měření a označil za klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. Podle § 3 odst. 3 písm. b) zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, je stanoveným měřidlem takové měřidlo, které je příslušnou vyhláškou stanoveno k povinnému ověřování s ohledem na jeho význam pro stanovení sankcí. Podle bodu 2.2.1 Přílohy vyhlášky č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, podléhají silniční rychloměry, používané při kontrole dodržování pravidel silničního provozu, povinnému ověření s platností jednoho roku. Ze spisu se podává, že k ověření rychloměru došlo dne 19. 2. 2015, konec jeho platnosti byl stanoven ke dni 18. 2. 2016. Přestupek byl spáchán dne 22. 6. 2015, tj. v době platnosti ověřovacího listu a bylo jej možné užívat k měření rychlosti. Ze spisu též vyplývá, že policista, který měření prováděl, byl k měření použitým rychloměrem řádně proškolen. K tomu soud poukazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které, pokud byla rychlost vozidla řízeného žalobcem rychloměrem zaznamenána, musela být metoda měření v souladu s manuálem k obsluze (rozsudek ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27, dále pak např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60). Krajský soud dále konstatuje, že na snímku založeném ve správním spise se v paprsku mezi radarovou hlavou a samotným vozidlem nenachází nic, co by mohlo způsobit reflexi měření (tzn. odraz radarových paprsků) a v konečném důsledku způsobit zkreslit výsledky měření. K tomu též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, čj. 4 As 63/2015-57: „Krajský soud opětovně zdůraznil, že pokud je důkaz o rychlosti pořízen měřícím zařízením (radarem), které splňuje všechny zákonné požadavky, a současně toto měřící zařízení bylo ověřeno, nelze mít o zákonnosti měření žádné pochybnosti. Radar, o jehož identitě není žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (jak stanoví § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii), přičemž ověřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Jednotnost a správnost pracovních měřidel zajišťuje v potřebném rozsahu jejich uživatel kalibrací, není-li pro dané měřidlo vhodnější jiný způsob či metoda (§ 11 odst. 5 zákona o metrologii). Žalobce, který zpochybňoval výsledek měření, si mohl jistě vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku (srov. k tomu § 11 odst. 4 zákona o metrologii). Žalobce nic takového neučinil, proto nemůže vytýkat správnímu orgánu, že měření rychlosti nebylo způsobilé být důkazem v tomto řízení. Ostatně i podle konstantní soudní judikatury je pro věc klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen (rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 - 115)“. Podobně též rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013 – 60: „Z provedeného dokazování před správním orgánem žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj kalibrovaný (k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření). Potenciální nepřesnost měření je navíc zohledněna v odchylce +/- 3 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je tedy chybnost měření objektivně vyloučena. V případě nesprávného nastavení přístroje by přístroj rychlost nezměřil. Rychloměr byl navíc obsluhován řádně proškoleným policistou. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, že stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí vyšší, než byla povolená maximální rychlost na dané pozemní komunikaci“. Námitku zániku platnosti ověření měřícího zařízení z důvodu opakované výměny pneumatik na měřícím vozidle považuje soud za nepodloženou, přičemž vychází z informací zjištěných z návodu k obsluze k měřidlu. Soud se na základě takto získaných poznatků ztotožnil s argumentací žalovaného a dodává, že pokud došlo v době mezi ověřením ke změně pneumatik, nebo výměně kol, není třeba provádět novou kalibraci, resp. ověření kalibrace měřicího vozidla. Je pouze nezbytné provést kontrolu přesnosti měření RADAR PŘES TACHO nebo RADAR TACHO, dle typu rychloměru. Tato kontrola je doporučena před každým měřením za jízdy a neexistují žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by před zahájením předmětného měření nebyla tato kontrola policejní hlídkou provedena. V případě výskytu jakékoliv chyby se objeví na obrazovce rychloměru chybové hlášení. Žalobcovy námitky do rychloměru spočívají pouze ve zpochybnění jeho ověření z důvodu výměny pneumatik na měřicím vozidle, nicméně tato tvrzení nejsou jakkoli doložena. Tvrzení žalobce relevantním způsobem nerozporují závěry správních orgánů. Žalobce musí rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i doložit, což však v souzeném případě neučinil. Pochybnosti o ověření použitého rychloměru shledává soud s ohledem na shora uvedené nedůvodnými. Nad rámec posuzované věci soud uvádí, že žalobce v okamžiku, kdy byl policejní hlídkou bezprostředně po měření rychlosti zastaven, s přestupkem souhlasil a složil stanovenou kauci, ačkoli oznámení přestupku nepodepsal. Řidič vozidla je povinen mít přehled o rychlosti, kterou jím řízené vozidlo jede. Pokud by naměřená rychlost neodpovídala skutečnosti, nedokáže si soud představit, že by tato rychlost nebyla žalobcem na místě rozporována. Konstatuje se, že výměna pneumatik nepředstavuje takovou úpravu měřidla, která může ovlivnit jeho metrologické vlastnosti a nelze z ní usuzovat na rozkalibrování měřicího zařízení, které by zpochybnilo výsledek provedeného měření. Správní orgány neměly s ohledem na obsah spisu důvod k pochybnostem o provedeném měření, stejně tak ani soud. Nad rámec řečeného soud podotýká, že v prvoinstančním řízení nebyly námitky týkající se výměny pneumatik vůbec uplatněny, poprvé byly předneseny až v opožděně dodaném doplnění odvolání, což svědčí jednak o liknavosti žalobce ve vztahu ke správnímu řízení a jednak zavdává důvod k domněnkám o možné účelové procesní taktice žalobce. Stejně tak nelze účinně zpochybnit ani způsob, jakým se s uvedenou námitkou vypořádal žalovaný, který na str. 3 napadeného rozhodnutí dostatečně obsáhle zdůvodnil své stanovisko založené na důvodném přesvědčení, že rychloměr byl použit v souladu s návodem k obsluze. Tvrzení žalobce, že žalovaný odmítl jeho námitky předně z toho důvodu, že v doplnění odvolání argumentoval návodem k obsluze jiného typu rychloměru (PolCam PC 2006), je třeba odmítnout jako zavádějící. Uvedená námitka byla odmítnuta na základě přesvědčivé argumentace žalovaného, který mimo jiné oprávněně upozornil na skutečnost, že žalobce argumentoval citací z návodu k obsluze k jinému typu rychloměru, než jakým bylo vozidlo žalobce změřeno. Ze spisu nevyplývá, že by žalobce vysvětlil, proč citoval jiný návod k obsluze, případně že tak učinil z důvodu, že oba rychloměry fungují na stejném principu. Vzhledem k tomu, že zmocněnec žalobce do protokolu o ústním jednání uvedl, že disponuje návodem k obsluze rychloměru Ramer 10C, nabízelo by se, aby argumentoval právě tímto návodem, nikoli návodem k jinému rychloměru, jak učinil. Za absurdní tedy nelze považovat odmítnutí námitek žalovaným, ale spíše způsob, jakým žalobce dokládá svá tvrzení. Žalobce užitím vět vytržených z kontextu napadeného rozhodnutí naznačuje, že od něj žalovaný požadoval, aby prokázal svou nevinu. Takovou námitku soud nemůže akceptovat, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný dostatečně vyvrátil žalobcovo tvrzení o výměně kol, resp. jeho podezření, že takový postup zakládá neplatnost ověření rychloměru. Není přitom nijak překvapivé ani nestandardní, že správní orgán od žalobce očekával, že svá tvrzení podloží relevantními důkazy, nikoli pouze abstraktními konstrukcemi. K tomu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, čj. 10As 25/2014-48: „Povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011 – 68, bod 18). Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu)...“ Za důvodný nelze považovat ani žalobní bod směřující do neprovedení navrženého důkazu výslechem policistů. Za stavu, kdy spáchání daného přestupku plynulo z důkazů, jež byly součástí správního spisu, bylo by nadbytečné opatřovat ještě důkazy další. Žalobce (zmocněnec) současně nebyl schopen uvést konkrétní důvody, proč by měli být policisté vyslechnuti jako svědci a co by jejich výpověď měla přinést, nebyl zde proto důvod k jejich předvolání. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, čj. 10As 25/2014 – 48: „Ostatně veškerá v odvolání uplatněná žalobcova tvrzení byla jen ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy a žádné důkazy se správnímu orgánu nenabízely ani ze spisu nebo z kontextu věci. Není jasné, a v tom Nejvyšší správní soud dává naprosto za pravdu stěžovateli, co by vlastně výslech policistů mohl pro věc samu přinést. Není smyslem takovéhoto výslechu, aby správní orgán zkoušel policisty ze znalosti manuálu k obsluze měřicího přístroje, ledaže by žalobce snesl věrohodné argumenty, které by tyto znalosti u zasahujících policistů zpochybnily.“ Žalobce výslech policistů požadoval již prostřednictvím zmocněnce, který to uvedl do protokolu o ústním jednání. Uvedený návrh na provedení důkazu odůvodnil potřebou objasnit volbu stanoviště pro měření. Vzhledem k tomu, že policisté si stanoviště nevolili, neboť měření prováděli za jízdy z jedoucího vozidla, pak ani oni nemohli předpokládat, zda a kdy ke změření některého protijedoucího vozidla dojde a v jakém místě se s ním budou míjet. Jejich postup byl zřejmý ze spisového materiálu, pročež správní orgán správně vyhodnotil, že by jejich výslech byl nadbytečný. Žalobce se do oznámení o přestupku vědomě nevyjádřil, ač tuto možnost měl, třeba i v podobě výtky vůči postupu zasahujících policistů či hodnotě naměřené rychlosti. Neprovedení navrženého důkazu, je-li odůvodněno, nezakládá nezákonnost správního rozhodnutí, které je primárně založeno na výsledcích získaných právně konformním způsobem. Policisté by svým svědectvím nemohli přispět ani z hlediska námitky možného ovlivnění výsledků měření rychlosti reflexí, neboť okolnosti jejího vzniku lze posoudit pouze z pořízeného snímku, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy provede jen takové důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgány po důkladné úvaze došly shodně k závěru, že důkaz výslechem policistů takovým návrhem není, přičemž skutečnosti, k jejichž prokázání jej žalobce navrhoval, byly v řízení spolehlivě prokázány. Z protokolu o ústním jednání dále vyplývá, že zmocněnec žalobce byl bez odezvy vyzván, zda se chce vyjádřit k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 správního řádu za předpokladu, že návrhu na provedení důkazu nebude vyhověno. Uzavírá se, že s ohledem na shora uvedené i na obsah spisového materiálu nebyly shledány v provedeném měření rychlosti žádné vady a není pochyb, že bylo uskutečněno v souladu s návodem k obsluze daného rychloměru. Nelze akceptovat právní názor žalobce, který způsob vypořádání tohoto návrhu označil za opomenutý důkaz. Ustanovení § 52 správního řádu zdůrazňuje povinnost správního orgánu odůvodnit ve svém rozhodnutí, proč některé z navržených důkazů odmítl provést. Teprve pokud tak neučiní, zakládá tato skutečnost nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí z důvodu tzv. opomenutých důkazů. Je postaveno najisto, že správní orgány obou stupňů dostatečně odůvodnily neprovedení navrženého důkazu, pročež jej nelze považovat za opomenutý. K námitce, že žalovaný nijak nevypořádal námitku, že při pravděpodobné výměně kol mohlo dojít ke škodlivému zásahu do počitadla impulsů, což by nepochybně též vedlo k zániku platnosti ověření rychloměru, soud uvádí, že stylistická formulace uvedené námitky (chybějící předložka „k“ před slovem „možnému“) znemožňuje její plné pochopení tak, jak jej zřejmě zamýšlel žalobce, pročež způsob, jakým se s ní vypořádal žalovaný lze považovat za dostatečný a nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. K tomu soud opětovně odkazuje na shora citovanou judikaturu a připomíná, že žalobcovy námitky do rychloměru spočívají pouze ve zpochybnění jeho ověření z důvodu výměny pneumatik na měřicím vozidle, nicméně tato tvrzení nejsou jakkoli doložena. Tvrzení žalobce relevantním způsobem nerozporují závěry správních orgánů. Žalobce musí rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i doložit, což však v souzeném případě neučinil. Pochybnosti o ověření použitého rychloměru shledává soud s ohledem na shora uvedené nedůvodnými. Uzavírá se, že nelze důvodně pochybovat o vině žalobce, platnosti ověření použitého rychloměru ani o provedení měření v souladu s návodem k obsluze. Je postaveno najisto, že výstup z měření je přípustným důkazem, který nebyl získán v rozporu se zákonem. Judikatura uvedená na podporu žalobcových tvrzení dopadá na projednávanou věc pouze rámcově, neboť nerespektuje zjištěný skutkový stav. S ohledem na shora uvedené je třeba odmítnout též námitku, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou nezákonná pro rozpor s § 3 správního řádu. Nelze souhlasit ani s námitkou, že žalovaný zcela opomenul vypořádat skutečnost, že neprovedl žalobcem navržené důkazy, jmenovitě návod k obsluze použitého rychloměru, potvrzení o technickém stavu měřicího zařízení, protokol o opětovně provedené kalibraci rychloměru, případně dotaz k Českému metrologickému institutu. Tuto skutečnost nelze klást žalovanému k tíži z důvodu stylistické a tudíž i logické nejasnosti v textu doplnění odvolání, v němž žalobce cituje z návodu k obsluze rychloměru PolCam PC2006, aby hned v následujícím odstavci uvedl, že: „Z tohoto důvodu navrhuje odvolatel provedení návodu k obsluze příslušného měřicího zařízení jako důkazu. Odvolatel navrhuje, aby správní orgán zajistil potvrzení o technickém stavu vozidla či opětovně provedené kalibraci měřicího zařízení.“ Shora uvedené tvrzení žalobce je tedy zavádějící, neboť žalovaný uvedené důkazy neopomenul vypořádat, když v napadeném rozhodnutí uvedl, že: „…tyto námitky se opírají o návod k obsluze k jinému měřicímu zařízení, konkrétně PolCam 2006, kterým nebylo v projednávaném případě měřeno, takto se tedy jedná o námitky irelevantní“. Uzavírá se, že žalovaný uvedené důkazy vypořádal způsobem odpovídajícím formě jejich navržení a nelze mu klást k tíži nepřesnosti a stylistickou neobratnost zabraňující jejich pochopení tak, jak jej zamýšlel žalobce. Napadené rozhodnutí není zatíženo procesní vadou, která by měla za následek jeho nezákonnost, postupem správního orgánu nebylo zasaženo do žalobcova práva na obhajobu. Nad rámec řečeného soud podotýká, že tvrzení žalobce o nemožnosti seznámit se s návodem k obsluze použitého rychloměru se nezakládá na pravdě, neboť zmocněnec žalobce do protokolu o ústním jednání k otázce uvedl, že návodem k obsluze rychloměru Ramer 10C, kterým byla provedena dokumentace rychlosti vozidla, disponuje. Napadá-li žalobce výrok prvostupňového rozhodnutí, který shledává nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nezákonnost, je nutno tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou. Žalobce brojí proti skutkovým zjištěním, ze spisového materiálu se však nepodává, že by popis místa přestupku byl v rozporu se skutečností či obsahem spisu. Naopak je postaveno najisto, že přestupek byl spáchán v katastru obce Lékařova Lhota. Soud ověřil z veřejně dostupných zdrojů (Registr územní identifikace, adres a nemovitostí – Nahlížení do katastru nemovitostí ČÚZK), že místo přestupku tak, jak jej označili policisté a jak je vedeno ve spisové dokumentaci, odpovídá daným souřadnicím GPS a nachází se v katastru obce Lékařova Lhota. Způsob, jakým žalobce označil katastrální území uvedené obce, neodpovídá skutečnosti a není pravdivým zachycením skutečných hranic jmenovaného katastru. Žalobci nebylo sděleno vadné obvinění, proběhnuvší správní řízení rozhodně nelze označit za zmatečné a výrok prvostupňového rozhodnutí splňuje veškeré zákonné požadavky na srozumitelnost, přesnost i určitost, přičemž vydané rozhodnutí je v souladu se zákonem a postupem správních orgánů nebylo nikterak zasaženo do žalobcova práva na obhajobu. Judikatura, kterou na podporu svých tvrzení žalobce označil, ze shora uvedených důvodů nedopadá na posuzovanou věc. Provedení žalobcem navrženého důkazu v podobě vyjádření Českého úřadu zeměměřického a katastrálního považuje soud za nadbytečné, neboť zjištěný skutkový stav ani spisový materiál nezavdává nejmenší pochybnosti o místě spáchání přestupku ani o přesné hranici k. ú. obce Lékařova Lhota. Soudu jsou z jeho předešlé rozhodovací činnosti známy procesní taktiky zmocněnce (potažmo zástupce žalobce), mezi něž patří též zmatečný způsob označování katastrálního území ve vztahu k místu spáchání přestupku. Nelze však připustit, aby za situace, kdy je dostatečně prokázán skutkový stav, byly akceptovány obstrukční taktiky, jejichž jediným cílem je zamezit případnému potrestání pachatele přestupku. Soud se neztotožnil s právním názorem žalobce ve vztahu k povinnosti správních orgánů uvést ve výroku rozhodnutí konkrétní formu zavinění a tuto námitku odmítl jako nedůvodnou. V prvé řadě se upozorňuje, že žalobce odkazuje na nesprávné ustanovení zákona o přestupcích (§ 22), když § 77 zákona o přestupcích ve znění účinném od 1. 10. 2015 uvádí, že: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“Ze spisového materiálu se podává, že přestupek byl spáchán dne 22. 6. 2015, prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 7. 2015 a povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí o přestupku též formu zavinění vstoupila do našeho právního řádu dne 1. 10. 2015, tj. až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Nelze tedy prvostupňovému správnímu orgánu neuvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí vytýkat, neboť jej v okamžiku vydání rozhodnutí žádný právní předpis k takovému postupu nezavazoval. Žalobcovy odkazy na nepřezkoumatelnost či neurčitost prvostupňového rozhodnutí pak postrádají vnitřní logiku i oporu v zákoně, pročež ani judikatura, na niž žalobce odkazuje, nedopadá na žalovanou věc. Rozhodnutí žalovaného již sice bylo vydáno v době účinnosti požadavku na uvedení formy zavinění, jelikož je však z podstaty věci rozhodnutím odvolacího orgánu přezkoumáváno rozhodnutí prvostupňové, jehož obligatorní součástí nebylo uvedení formy zavinění do výroku, nebylo pak ani povinností odvolacího orgán výrok o konkrétní formu zavinění doplňovat, neboť posuzoval soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy účinnými v době vydání prvostupňového rozhodnutí. Spekulativní fabulace žalobce ohledně případné budoucí změny nastavení systému bodového hodnocení, kdy by jej neuvedení formy zavinění mohlo poškodit, jsou zavádějící a ve vztahu k projednávané věci, prokázanému skutkovému stavu a právní úpravě účinné v době spáchání přestupku, resp. v době vydání prvostupňového rozhodnutí, irelevantní. To samé platí i o případném znevýhodnění žalobce u pojišťoven, zaměstnavatelů a apod., neboť zneklidňuje-li jej podoba výroku přestupkových správních rozhodnutí, měl mít, jakožto držitel řidičského oprávnění znalý příslušných předpisů, tuto skutečnost na mysli již v okamžiku, než navýšil rychlost svého vozidla nad zákonem přípustnou mez. Soud rovněž odmítá námitku neuvedení bodového postihu ve výroku. Žalobce k povaze bodového záznamu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, čj. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto judikaturu nepovažuje soud za přiléhavou. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány (ani soudy) rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu žalobcem uváděného judikátu neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, resp. nesrozumitelné pro neurčitost. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, resp. jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje soud za nedůvodnou. S ohledem na shora uvedené soud odmítl též námitku směřující do nejednoznačného závěru o zavinění. Dle § 77 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 9 2015: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ Dle § 68 odst. 3 správního řádu: „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ Nebylo povinností prvostupňového správního orgánu, potažmo žalovaného, zjišťovat formu zavinění daného přestupku a v odůvodnění tedy správně postačilo konstatování, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé, aniž by bylo nutné prokazovat žalobci zavinění úmyslné. Takový postup správního orgánu rozhodně není v rozporu s § 3 správního řádu, neboť byl dostatečně určitě zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, aby bylo postaveno najisto, že žalobce se dopustil přestupku minimálně v nedbalostní formě, aniž by bylo nutné prokazovat vážnější formu zavinění. Žalobci muselo být, jako v té době držiteli řidičského oprávnění znalého předpisů o provozu na pozemních komunikacích, známo, jaká je nejvyšší povolená rychlost na uvedené komunikaci a jakou sankcí může být postižen v případě jejího překročení. Pokud bylo prokázáno, že žalobce rozhodného dne řídil motorové vozidlo, bezesporu tím naplnil skutkovou podstatu projednávaného přestupku. S ohledem na shora uvedené nelze dospět k jinému závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného přestupku, jelikož za daného stavu lze u žalobce presumovat zavinění minimálně ve formě nedbalostní. Z tohoto důvodu nelze považovat prvostupňové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nezákonné pro nedostatečně zjištěný skutkový stav z důvodu absence formy zavinění, neboť nezůstala pochybnost o tom, že žalobce se dopustil přestupkového jednání. Spekulace mířící do možné poruchy tachometru měřeného vozidla není podložena byť sebemenším důkazem, přičemž žalobce je povinen nejen tvrdit, ale svá tvrzení též osvědčit, což v tomto případě nebylo učiněno, nelze tudíž usuzovat na možný skutkový omyl negativní, jak tvrdí žalobce. Žalobcem zmíněné judikáty Nejvyššího soudu jsou bezesporu zajímavé, nicméně se skutkově míjí s projednávanou věcí, tudíž je nelze ve vztahu k ní akceptovat. S tvrzením žalobce, že pachateli přestupku, za který se ukládá zákaz řízení motorových vozidel, lze uložit pouze zákaz řízení té skupiny vozidel, do níž patří motorové vozidlo, jehož řízením byl přestupek spáchán, se soud nemůže ztotožnit. Konstatuje se, že činnost, jíž se ukládaný zákaz týká, byla v souladu se zákonem v rozhodnutí o přestupku přesně a jednoznačně specifikována (§ 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Zákaz činnosti se musí vztahovat k činnosti, s níž spáchaní přestupku bezprostředně souvisí, zpravidla se jedná o zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu. Judikatura Nejvyššího správního soudu sice připouští uložení zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel spadajícího pouze do určité kategorie (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 9 As 7/2009-77), nicméně pouze v případech hodných zvláštního zřetele. V souzeném případě je uložená sankce adekvátní, neboť ze spisu vyplývá, že žalobce se dopouštěl přestupků souvisejících s překračováním nejvyšší povolené rychlosti opakovaně, rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, které nabylo právní moci dne 14. 9. 2007, byl žalobce pravomocně odsouzen k nepodmíněnému odnětí svobody, kdy mu byl současně soudem uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání 36 měsíců. Jedná se tedy o osobu, která v minulosti opakovaně porušovala předpisy o provozu na pozemních komunikacích. Povaha uložené sankce tak plně zohledňuje závažnost projednávaného přestupku i osobu žalobce. Uložená sankce proto reflektuje zákonný rámec, byla uložena v souladu s gramatickým výkladem příslušného ustanovení, její výše byla odůvodněna a nelze ji považovat za nepřiměřenou. Správní orgán se neodchýlil od zjevného (gramatického) výkladu § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, uložil sankci jednoznačně a srozumitelně a vzhledem k tomu, že nebyly předloženy argumenty hodné zvláštního zřetele, nebylo zapotřebí dalšího komentáře. Soud neshledal v postupu správních orgánů v žádném směru extenzivní výklad žalobcem poukazovaného ustanovení, jakékoli pochybnosti navíc správním orgánům nevznikly a z toho důvodu zde nebyl prostor pro uplatnění zásady „pro dubio mitius“. Uzavírá se, že žalovaný správní orgán plně respektoval zásady odvolacího řízení a postupoval zcela v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce brojí proti postupu správního orgánu, když namítá neposkytnutí informací o oprávněných úředních osobách. Tuto námitku soud posoudil jako nedůvodnou. Ze spisového materiálu se podává, že proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím zmocněnce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu v zákonné lhůtě dne 24. 8. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí dne 31. 8. 2015. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 1. 9. 2015 byl žalobce vyzván k jeho doplnění. Na tuto výzvu, doručenou zmocněnci žalobce prostřednictvím datové zprávy dne 4. 9. 2015, nebylo ve stanovené lhůtě reagováno. Dne 29. 10. 2015, tj. více než sedm týdnů po uběhnutí stanovené pětidenní lhůty, bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno doplnění odvolání. Dne 8. 3. 2016 bylo k žádosti uvedené v blanketním odvolání zmocněnci zasláno prostřednictvím datové zprávy sdělení o určení úřední osoby oprávněné k provádění veškerých úkonů správního orgánu v projednávané věci. Uvedené sdělení bylo zmocněnci doručeno dne 10. 3. 2016. Dne 8. 3. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Dle § 15 odst. 4 správního řádu: „O tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena“. Ze zásady publicity veřejné správy, která je protikladem zásady anonymity, tedy vyplývá, že účastník správního řízení má právo žádat správní orgán o sdělení, kdo je v jeho věci oprávněnou úřední osobou. Záznam o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, musí být vyhotoven a do spisu založen i tehdy, pokud účastník o takové sdělení nepožádal. Správní řád taxativně vyjmenovává údaje, jež je při tom oprávněná úřední osoba povinna účastníku řízení sdělit: jedná se o její jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a název organizačního útvaru správního orgánu, v němž je tato oprávněná úřední osoba zařazena. Ve spisové dokumentaci je v souladu se zákonem založen záznam o tom, kdo je v projednávané věci oprávněnou úřední osobou (Ing. P. V.). Soud připouští, že předmětná informace, požadovaná v blanketním odvolání, by mohla být zmocněnci žalobce zaslána i dříve, avšak pouze za předkladu, že by již dříve došlo k určení oprávněné osoby. Ze spisu vyplývá, že k jejímu určení došlo až dne 7. 3. 2016, následujícího dne byl tento dokument vypraven a ještě téhož dne bylo vydáno napadené rozhodnutí. Žalovaný tedy poskytl požadovanou informaci ve chvíli, kdy byla jemu samotnému známa. Žalobcem namítaný postup nelze de iure považovat za vadu. I kdyby však vadou byl, nemohla by taková vada mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a to zejména v kontextu celkového procesního postupu žalobce a námitkám směřujícím do zjištěného skutkového stavu. Postup žalovaného nelze hodnotit jako disimulovaný právní úkon a nelze se ani ztotožnit s tvrzením žalobce, že mu bylo fakticky znemožněno namítat podjatost oprávněné úřední osoby, neboť tato možnost mu zůstala zachována i po vydání napadeného rozhodnutí, stejně tak mohl podat podnět k přezkumnému řízení. K tomu též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016 – 40: „Ve správním soudnictví je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS)“. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalobce, že vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání do doby, než mu bude známa informace o tom, kdo je oprávněnou osobou, která bude o odvolání rozhodovat. Ze spisového materiálu je zřejmé, že blanketní odvolání bylo podáno dne 24. 8. 2015, doplnění odvolání, jímž žalobce uvedl své námitky a stanovisko k napadenému rozhodnutí, pak dne29. 10. 2015. Je tedy zřejmé, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech a vyjádřil se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Absurdně působí žalobcova argumentace obavami, kvůli nimž vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách, aby vyloučil seznámení se hypoteticky podjatých úředních osob s jeho argumentací, neboť se obával, že by mohlo dojít k „zamlčení“ nebo „ztracení“ doplnění odvolání. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný sdělil v souladu se žádostí zástupce žalobce informace o oprávněné úřední osobě, čímž dostál své zákonné povinnosti, napadené rozhodnutí nelze označit za „překvapivé“, neboť žalobce věděl, že je proti němu vedeno správní řízení. Žalovaný rozhodoval na základě spisového materiálu shromážděného v průběhu prvostupňového řízení, který byl v řízení odvolacím doplněn pouze o odvolání a doplnění odvolání žalobcem, tedy naprosto standardním, transparentním a předvídatelným způsobem. Nebyla prokázána procesní vada, nedošlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů ani k obcházení zákona, se žalobcem uvedenou judikaturou je soud obeznámen, její dopad na projednávanou věc je však marginální. Namítaným postupem žalovaného nebylo zasaženo do žalobcových subjektivních veřejných práv, soud proto odmítl námitku jako nedůvodnou. Na základě shora uvedeného a po posouzení navržených důkazů se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy, stejně tak i prvostupňový správní orgán a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci nařízeno jednání na den 21. 11. 2016. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení