53 A 3/2017 - 87

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: X trvale bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. ODSH 111727/2016/pevac SO 9, čj. KUJCK 83864/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Strakonice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. MUST/003200/2016/OD/kop, čj. MUST/009500/2017/OD/kop, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), spáchaným nedbalostí nevědomou ve smyslu § 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Tohoto přestupku se dle správního orgánu prvního stupně dopustil jako řidič osobního vozidla tov. zn. Porsche, r. z. x, tím, že dne 10. 1. 2016 ve 12:29 jel na silnici č. I/4, v ulici Nádražní v obci Volyně, ve směru od obce Strakonice na obec Vimperk, kde mu za výjezdem z čerpací stanice Benzina Policií ČR, Dopravním inspektorátem Strakonice, pomocí silničního laserového rychloměru MicroDigiCam LTI umístěného u domu č.p. 277 u odbočky k vlakovému nádraží byla naměřena rychlost jízdy 77 km/h v obci, v uvedeném úseku komunikace, kde je dovolena nejvyšší rychlost jízdy 50 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 74 km/h. Při řízení vozidla pan R.CH. překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 24 km/h (po odečtení odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h) - tímto skutkem porušil § 4 písm. b) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně dále uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, spáchaným nedbalostí nevědomou ve smyslu § 4 zákona o přestupcích, neboť při následné silniční kontrole nepředložil na výzvu policisty řidičský průkaz ke kontrole - tímto skutkem porušil § 6 odst. 11 zákona o silničním provozu. Za uvedené přestupkové jednání uložil správní orgán prvního stupně podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 2 zákona o přestupcích žalobci pokutu ve výši 3 000 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Krajský soud k tomu poznamenává, že správní orgán prvního stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Na základě odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 3. 2017 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to tak, že výrok rozhodnutí zpřesnil v tom směru, že při rozhodování správního orgánu prvního stupně bylo užito zákona o silničním provozu ve znění účinném ke dni spáchání přestupku. Ve zbytku ponechal rozhodnutí beze změny.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 11. 9. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně namítá, že výměra uložené pokuty je s odkazem na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-63, nezákonná, neboť správní orgán prvního stupně žádným způsobem nezohlednil všechna zákonná kritéria dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Podle žalobce by správní orgán prvního stupně správně měl zohlednit každé kritérium tak, že uvede, jaké konkrétní (prokázané) skutečnosti a jakým způsobem subsumuje pod jaké kritérium, a zda se jedná o okolnost přitěžující či polehčující, a dále by měl uvést to, jakou a proč má to které kritérium závažnost pro konečnou výši pokuty. Správní orgán prvního stupně nijak nezohlednil polehčující okolnost, že spodní hranice skutkové podstaty byla překročena pouze o 4 km/h. Žalobce považuje za polehčující okolnost i to, že se jednalo o silnici I. třídy, kde je obvyklý rychlejší provoz a jedná se rovněž o přehledný úsek s kvalitním povrchem a nelze též pominout, že žalobce řídil luxusní vozidlo, které má velmi dobré brzdy a tedy i nižší brzdnou dráhu než u vozu nižší kategorie.

5. Dále žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně nezohlednil institut zahlazení odsouzení a zřejmě přihlížel i k záznamům starším 3 let, což s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8 As 82/2010-55, není přípustné.

6. Podle žalobce správní orgán prvního stupně nerespektoval zákaz dvojího přičítání, neboť mu kladl k tíži to, že k překročení rychlosti došlo v obci. K porušení zákazu dvojího přičítání došlo i tím, že správní orgán prvního stupně hodnotil místo a čas spáchání přestupků dvakrát.

7. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2011, čj. 11 Kse 21/2009-84, žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně nijak nezohlednil délku řízení, jakož ani svou rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541).

8. Žalobce pak uzavírá, že výměra pokuty je z výše uvedených důvodů nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť zůstává pochybnost o adekvátnosti uložené pokuty, když správní orgán prvního stupně řádně nezohlednil všechna zákonná kritéria ve vztahu k oběma přestupkům zvlášť, a v podstatě nijak neodůvodnil to, proč právě pokuta ve výši 3 000 Kč je podle jeho názoru adekvátní.

9. Žalobce dále namítá, že v řízení před správním orgánem prvního stupně navrhoval provést jako důkaz dokumenty BBC a Daily Mail, které se věnují problematice tzv. slip efektu, v jehož důsledku může dojít ke zkreslení měření laserovými rychloměry. Správní orgán prvního stupně odmítl tyto důkazy provést, protože jsou v anglickém jazyce. Žalobce však jejich obsah ve svých podáních podrobně rozebral v jazyce českém, a proto bylo dle jeho názoru na místě například alespoň dokument BBC jako důkaz provést, neboť se jedná o videozáznam jednotlivých pokusů, a proto není nutné rozumět mluvenému slovu, stačí dokument zhlédnout. Podle žalobce nemá obviněný z přestupku povinnost se hájit, resp. se uplatní zásada vyšetřovací dle § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán prvního stupně měl tedy z úřední povinnosti obstarat překlad těchto dokumentů, neboť po předběžném prověření těchto dokumentů nemohl vyloučit relevanci a závažnost těchto podkladů, neboť jejich obsah vážně zpochybňuje přesnost použitého rychloměru. I kdyby žalobce skutečně byl povinen předložit úřední překlad těchto dokumentů, jak správní orgán prvního stupně dovozuje z § 16 odst. 2 správního řádu, jednalo by se o vadu podání, a tento by měl postupovat dle § 37 odst. 3 správního řádu, tj. vyzvat žalobce, aby postupoval v souladu s § 16 odst. 2 správního řádu a předložil úřední překlad dokumentů.

10. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť se správní orgány nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že v odkazovaných dokumentech BBC a Daily Mail docházelo ke slip efektu při měření s ověřenými rychloměry, a to i při absolutním dodržování návodu k obsluze.

11. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, čj. 9 As 102/2016-50, považuje žalobce za nepřezkoumatelnou úvahu správního orgánu prvního stupně, že by v případě slip efektu došlo k anulování měření, neboť tvrzení nebylo nijak prokázáno. Podstatné podle názoru žalobce zůstává to, že dosud nebylo žádným autorizovaným metrologickým střediskem ověřeno, jaké důsledky na přesnost laserového rychloměru má měření pod jiným než nulovým měřícím úhlem, ačkoliv v zahraničí byly popsány případy, ve kterých při takovém měření prokazatelně došlo ke změření vyšší než skutečné rychlosti v důsledku slip efektu. Stejně tak nebyla nijak úředně ověřena ani údajná schopnost rychloměru vyhodnotit případný slip efekt a anulovat měření. Bylo proto na místě provést navrhovaný znalecký posudek či vyšetřovací pokus, aby bylo objektivně zjištěno, zda ke slip efektu dochází a případně, zda má za následek změření vyšší než skutečné rychlosti, nebo anulaci měření. Podle žalobce nebyla odstraněna pochybnost, že měření bylo ovlivněno v důsledku tzv. slip efektu, a proto ani nebylo možné odmítnout jeho důkazní návrhy v tom směru jako nadbytečné, neboť v této otázce stále panují pochybnosti.

12. Žalobce navrhuje k prokázání svého přesvědčení, že měření bylo ovlivněno tzv. slip efektem v jeho neprospěch, provést jako důkaz již dříve navržené dokazování, a to dokazování formou znaleckého posudku či alespoň vyšetřovacího pokusu, v rámci kterého budou s použitým rychloměrem zopakovány testy provedené v dokazovaných dokumentech BBC a Daily Mail. Jako důkaz pak žalobce navrhuje provést rovněž tyto dokumenty.

13. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů pak žalobce spatřuje rovněž v tom, že se správní orgány nijak nevyjádřily k jeho námitce, že stativ má pouze jednu nohu, a proto nezajišťuje statiku rychloměru.

14. Podobně namítá, že se správní orgán prvního stupně nijak nevypořádal s jeho námitkou, že rozhodně nejel rychlostí, jaká je mu kladena za vinu, neboť si při vjezdu do obce zapnul tempomat na 50 km/h.

15. Žalobce dále uvádí, že od počátku namítal, že mu policisté nechtěli na jeho žádost ukázat rychloměr, což v něm vzbudilo pochybnost, zda na rychloměru nejsou odstraněny či poškozeny úřední značky, a proto navrhoval jeho ohledání. Současně namítal, že policisté s rychloměrem nakládali hrubě, a obával se proto o jeho poškození. V odvolacím řízení pak namítal, že není překvapivé, že policisté uvedli, že na rychloměru byly všechny úřední značky, a dále, že s rychloměrem nakládají opatrně, neboť jinak by přiznali své služební pochybení, čímž by se vystavili riziku kárného postihu. Bylo proto na místě provést ohledání rychloměru či jeho přezkoušení, neboť v případě tvrzení policistů proti tvrzení obviněného nelze bez dalšího upřednostnit tvrzení policisty, ledaže by správní orgán poukázal na indicie svědčící o snížené věrohodnosti obviněného, což se však v tomto případě nestalo a došlo podle žalobce s odkazem na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013-27, k porušení presumpce neviny. K těmto námitkám se však správní orgány podle názoru žalobce nevyjádřily, v čemž žalobce shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

16. Podle žalobce mělo být provedeno navržené ohledání rychloměru, neboť jinak zůstala pochybnost o tom, zda bylo ověření rychloměru stále platné, nebo zda zaniklo dle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.“).

17. Stejně tak mělo být provedeno požadované přezkoušení rychloměru podle § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o metrologii“), neboť na něj měl žalobce jakožto dotčená osoba nesporný nárok. Úvaha správního orgánu prvního stupně, že měl žalobce požádat o přezkoušení již na místě, nemá žádnou oporu v zákoně, neboť právo dotčené osoby požadovat přezkoušení měřidla není nijak časově omezeno.

18. Podle názoru žalobce měl správní orgán prvního stupně nejen vyslovovat své úvahy, že možná došlo k novému ověření, ale toto měl prokazatelně zjistit, a případně, pokud by zjistil, že již bylo provedeno nové ověření, měl obstarat protokol o novém ověření, ze kterého by bylo možné zjistit stav rychloměru před ověřením, jakož i to, zda na něm byly všechny úřední značky a zda byly nepoškozené. Jelikož takové dokazování správní orgán prvního stupně neprovedl, zůstala ve věci pochybnost o ověření rychloměru, kterou žalobce založil svými konkrétními námitkami, že policisté zacházeli s rychloměrem hrubě a že mu odmítli rychloměr ukázat. Tyto námitky nebyly žádnou z úvah správního orgánu prvního stupně řádně vypořádány.

19. Pokud dále správní orgán prvního stupně uvedl, že přezkoušení rychloměru není nutné proto, že z výpovědí policistů vyplývá, že měřili v souladu s návodem k obsluze, namítá k tomu žalobce předně to, že i měření v souladu s návodem k obsluze by bylo nepoužitelné pro řízení o přestupku, bylo-li by provedeno neověřeným rychloměrem, což vyplývá z § 11 odst. 1 zákona o metrologii. Nadto nebylo nijak prokázáno, že bylo měření provedeno v souladu s návodem k obsluze, resp. takový závěr je podle žalobce nepřezkoumatelný, když návod k obsluze nebyl proveden jako důkaz, žalobce přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, čj. 7 As 27/2016-31.

20. Žalobce rovněž odmítl úvahu správního orgánu prvního stupně, že pokud podle svého názoru nebyl věcně a místně příslušný, měl žádost o přezkoušení postoupit a současně přerušit řízení, neboť se jednalo o předběžnou otázku. K této námitce se však správní orgány nijak nevyjádřily, v čemž žalobce shledává předně nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jakož i procesní vadu spočívající v tom, že správní orgány tuto žádost nepostoupily a nepřerušily řízení, ačkoliv v odvolacím řízení měl žalovaný žádosti o přerušení řízení vyhovět podle § 64 odst. 2 správního řádu.

21. Žalobce v řízení namítal, že policistovi řidičský průkaz předložil, avšak pouze tak, že mu jej ukázal, tedy jej nedal tzv. z ruky, ale pouze chtěl policistovi umožnit přečíst a ověřit si údaje uvedené na řidičském průkazu, což žalobce ve svém podání blíže zdůvodňoval. Správní orgán prvního stupně však bez dalšího uzavřel, že tato varianta skutkového děje byla vyvrácena tvrzením policistů, aniž uvedl, na základě čeho dovodil, že je to žalobce, kdo lže, a ne policisté, v čemž žalobce opět shledával porušení presumpce neviny, jak namítal již v odvolání. K této námitce se však žádný ze správních orgánů nijak nevyjádřil, což má podle žalobce za následek nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jakož i porušení presumpce neviny, neboť správní orgány opětovně upřednostnily tvrzení policistů před jeho tvrzením, aniž jakkoliv zdůvodnily, proč považují tvrzení policistů za věrohodnější, přičemž měli poukázat na konkrétní indicie, které věrohodnost tvrzení žalobce snižují. Správní orgán prvního stupně pouze poukázal na to, že jeden z policistů uvedl, že žalobce měl na místě přiznat, že řidičský průkaz neměl u sebe. Taková úvaha je však podle žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, čj. 1 As 204/2015-33, nepřípustná, neboť se jednalo o tzv. reprodukovanou výpověď.

22. Žalobce je přesvědčen, že nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že řidičský průkaz předložil způsobem, jaký byl popsán výše, a správní orgány se proto měly zabývat tím, zda by v takovém případě došlo k porušení § 6 odst. 11 zákona o silničním provozu. Správní orgány se však touto otázkou nijak nezabývaly, a ve věci tak zůstala pochybnost, zda došlo ke spáchání přestupku, resp. je nutné napadená rozhodnutí označit za nepřezkoumatelná. Jeho námitku nemohla vyvrátit ani úvaha správního orgánu prvního stupně, že to měl žalobce uvést již do tiskopisu, neboť žalobce jasně uvedl, že mu policisté neumožnili s do tiskopisu vyjádřit. Obdobně ani skutečnost, že jeho spolujezdkyně se odmítla k věci jakkoliv vyjadřovat, nijak nepotvrzuje či nevyvrací tvrzení žalobce.

23. Žalobce dále zastává názor, že projednávané přestupky bylo možné projednat pouze do 10. 1. 2017, odkázal se přitom na článek II. odst. 3 a článek XXVI. zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“). Z uvedených pak dovozuje, že aplikace § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 204/2015 Sb. (s přerušením běhu prekluzivní lhůty dle odst. 2 a 3) je vázána k účinnosti přechodného ustanovení uvedeného v čl. II téhož zákona, tedy k 1. 10. 2016. Na přestupky spáchané do 30. 9. 2016 bude podle názoru žalobce aplikována původní úprava odpovědnosti za přestupek před účinností novely provedené zákonem č. 204/2015 Sb.

24. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na informační systém Codexis Academia, podle kterého nabývá čl. II zákona č. 204/2015 Sb. účinnosti 1. 10. 2016, jakož i na metodický pokyn Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 9. 2016, čj. JMK 142349/2016.

25. Žalobce dále namítá, že správní orgán postupoval nezákonně, neboť rozhodoval na základě metodiky Ministerstva vnitra vydané k novele zákona o přestupcích, aniž mu umožnil se s tímto podkladem rozhodnutí seznámit či se k němu vyjádřit, neboť tento podklad nebyl obsahem spisu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, čj. 1 As 70/2013-58, žalobce namítá, že účastník řízení má právo i na metodiku, podle které správní orgán postupuje, zvlášť pokud tato vykládá nejasná právní ustanovení jako v tomto případě. Současně měla být metodika provedena jako důkaz na ústním jednání, odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2016, čj. 9 As 139/2015-30.

26. Nadto žalobce namítá, že názor prezentovaný v této metodice je nesprávný. Podle žalobce je i jím provedený výklad možný. S ohledem na zásadu in dubio pro mitius je proto nutné aplikovat výklad zastávaný žalobcem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015-295).

27. Žalobce dále namítá, že žalovaný porušil jeho legitimní očekávání, neboť ačkoliv ve svém zrušujícím rozhodnutí zavázal správní orgán prvního stupně k vypořádání všech odvolacích námitek, tento tomuto pokynu nevyhověl (zcela opomenul např. námitku porušení zásady presumpce neviny a námitky zpochybňující věrohodnost policistů), žalovaný přesto bez jakéhokoliv zdůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Svůj názor mj. opírá o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, čj. 15 A 40/2014-49.

28. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný znovu nevypořádal jeho odvolací námitky uplatněné v prvním odvolacím řízení. Podle názoru žalobce nebyl povinen je znovu podávat v druhém odvolacím řízení, neboť již byly obsahem spisu, a žalovaný se jimi tedy měl zabývat bez ohledu na to, že zavázal správní orgán prvního stupně jejich vypořádáním, neboť žalobce je zamýšlel jako odvolací námitky, nikoliv jako námitky v řízení prvého stupně, a to s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, čj. 78 A 5/2016-22, 29. Žalobce uvedl, že mu byla výrokem uložena pokuta podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, tj. ustanovení, které v době, kdy došlo ke spáchání údajných přestupků, ještě ani neexistovalo.

30. Dále žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně překročil svou pravomoc, pokud mu závazně určil, že pokutu a náklady řízení musí uhradit na účet správního orgánu, jelikož žalobce by jinak měl možnost tuto povinnost splnit i jinými způsoby podle § 163 odst. 3 daňového řádu.

31. Závěrem žalobce obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

32. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

33. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 10. 2017 odmítnul námitku žalobce týkající se nedostatečného zhodnocení všech kritérií při stanovení sankce. Podle žalovaného nelze přihlédnout ke všem kritériím uvedeným v § 12 zákona o přestupcích, ale pouze k těm, které byly v řízení zjištěny a byly správnímu orgánu známy, což tento v daném řízení učinil.

34. K institutu zahlazení, na který se odkazuje žalobce, žalovaný uvádí, že není upraven v relevantních zákonný předpisech, což potvrzuje i skutečnost, že ve výpisu z registru se zobrazují všechny spáchané a zaznamenané přestupky příslušného řidiče. Navíc správní orgán ve svém odůvodnění uvedl, že přihlédl k době spáchání posledního zaznamenaného přestupku v evidenční kartě řidiče (žalobce). Výsledná výše sankce pokuty je pak výsledkem správní úvahy uvedené v odůvodnění rozhodnutí.

35. K namítanému zkreslení rychlosti tzv. slip efektem, žalovaný uvádí, že materiály předložené žalobcem jsou obecné a nemohou zpochybnit správnost měření použitým silničním laserovým měřičem rychlosti; bez příslušného znaleckého posouzení nemají žádnou vypovídací hodnotu. Správní orgán však není povinen tento znalecký posudek provádět, protože je na žalobci, pokud chce zpochybnit platnost provedeného měření, aby toto hodnověrným způsobem prokázal. Správní orgán v řízení disponoval výstupem z řádně ověřeného měřiče rychlosti a nebyly žádné pochybnosti o správnosti provedeného měření. V dokumentech užitá zařízení podle žalovaného tímto ověřovacím procesem zcela zřejmě neprošla a nelze tudíž tato zařízení srovnávat. Žalovaný v této souvislosti na podkladě Ověřovacího listu č. 8012-OL-70157-15, ze dne 9. 6. 2015 s platností do 8. 6. 2016, podrobně odkázal na Certifikát o schválení typu měřidla č. 0111-CS-C141-04 ze dne 11. 10. 2004 ve znění Revize 1 ze dne 24. 3. 2010 a příslušný Systém Micro Digi Cam Manuál uživatele verze 4.1 cz, které k vyjádření přiložil a označil jako důkaz.

36. Na základě výše uvedeného je podle žalovaného zřejmé, že použitý silniční laserový rychloměr slouží k měření rychlosti vozidel v silničním provozu a k tomu účelu byl také v daném přestupkovém řízení užit. Rychloměr prošel schvalovacím procesem podle zákona o metrologii a nelze tedy bez přesně zohledněných konkrétních parametrů zpochybňovat výsledek měření, které bylo provedeno tímto ověřeným a schváleným rychloměrem.

37. K žalobní námitce týkající se žalobcova návrhu na přezkoušení rychloměru podle § 11a odst. 1 zákona o metrologii, žalovaný upozorňuje, že podle platného znění tohoto ustanovení bylo pouze věcí žalobce, který mohl být dotčen nesprávným měřením, aby požádal o přezkoušení užitého měřidla. Tento však toto neučinil a správní orgán není jistě osobou dotčenou případným nesprávným měřením a není tedy oprávněn žádat o přezkoušení užitého měřidla a nemá ani důvod jeho přezkoušení žádat, protože vychází z předložené dokumentace policejního orgánu, jehož součástí byl ověřovací list č. 8012-OL- 70157-15, ze dne 9. 6. 2015 s platností do 8. 6. 2016, který prokazoval ověření rychloměru podle zákona o metrologii a tudíž nebylo pochybností o správné funkci užitého silničního laserového rychloměru.

38. Žalovaný rovněž zásadně odmítá námitku žalobce týkající se jeho tvrzení, že mu policisté odmítli při silniční kontrole ukázat rychloměr a správní orgán neoprávněně odmítl jeho návrh na ohledání užitého rychloměru. Jedná se totiž o pouhé ničím nepodložené tvrzení. Žalobce měl navíc podle žalovaného dostatečnou možnost uvést toto své tvrzení do oznámení o přestupku sepsané na místě policisty, což nejenže neučinil, ale odmítl toto oznámení podepsat a k věci se nijak nevyjádřil. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 As 220/2015-47.

39. Jako nepodložené tvrzení označil žalovaný rovněž tvrzení žalobce, že řidičský průkaz předložil, aby umožnil policistovi přečíst a ověřit si údaje v něm uvedené, avšak nedal jej tzv. z ruky.

40. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s žalobcovým hodnocením účinnosti čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., k níž dle názoru žalovaného došlo v důsledku čl. XXVI tohoto zákona již 1. 10. 2015. Svůj názor žalovaný opřel rovněž o metodickou pomůcku Ministerstva vnitra.

41. K související žalobní námitce, že žalobce nebyl před vydáním rozhodnutí seznámen s obsahem výše uvedené metodické pomůcky Ministerstva vnitra, žalovaný uvádí, že tato byla žalovaným použita pouze na podporu úvahy žalovaného při vydání rozhodnutí, kdy si tuto metodiku žalovaný sám vyhledal ve veřejně dostupných materiálech na internetu. Nejednalo se tedy o důkaz, ale o volně dostupný materiál mající charakter obdobný odborné literatuře.

42. Podle názoru žalovaného je rovněž zřejmé, že došlo k vypořádání námitek žalobce z vyjádření k podkladům i doplněného odvolání, stejně tak správní orgán prvního stupně postupoval správně a v souladu s právním názorem žalovaného a uložil pokutu podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu.

43. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že správní orgán prvního stupně nepřekročil svou pravomoc, když v rozhodnutí stanovil uhradit pokutu a náklady řízení na účet prvostupňového správního orgánu. Podle žalovaného se jedná o běžný a v současné době nejjednodušší způsob úhrady. Pokud však žalobce považoval za jednodušší způsob úhrady v hotovosti, tak jistě toto mohl po domluvě s oprávněnou úřední osobou učinit.

44. Žalovaný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

45. Žalobce, jakož i jeho zástupce se z účasti na jednání konaného dne 25. 2. 2019 omluvili s tím, že souhlasili, aby krajský soud jednal v jejich nepřítomnosti. Žalovaný při jednání setrval na svém procesním stanovisku. Krajský soud důkazní návrhy žalobce usnesením zamítl pro jejich nadbytečnost, resp. irelevanci.

V. Právní hodnocení krajského soudu

46. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

47. Žaloba není důvodná.

48. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

49. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

50. Žalobce označil prvoinstanční rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán prvního stupně řádně nezohlednil všechna zákonná kritéria ve vztahu k oběma přestupkům zvlášť a nijak neodůvodnil to, proč právě pokuta ve výši 3 000 Kč je adekvátní. Taková námitka je však podle krajského soudu zcela neopodstatněná, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahuje na str. 10 a 11 konkrétní a přezkoumatelné úvahy o stanovení výměry sankce. Jmenovaný správní orgán přitom přihlédl zejména k závažnosti jednotlivých přestupků a míře společenské nebezpečnosti, k četnosti přestupků, k formě zavinění, místu a času a dalším okolnostem, za nichž došlo k jeho spáchání, a v neposlední řadě pak rovněž k osobě pachatele. Takovéto hodnocení považuje krajský soud ve světle shora nastíněných kritérií přezkoumatelnosti rozhodnutí za zcela dostatečné. Ostatně žalobce se závěry správního orgánu prvního stupně ohledně uložené výše pokuty v mnoha směrech v podané žalobě dále polemizuje a je tedy zjevné, že se jedná spíše o nesouhlas s právními závěry správního orgánu prvního stupně, než že by tyto závěry nebyly z předmětného rozhodnutí patrné.

51. Krajský soud nemá pochyb ani o zákonnosti uložené pokuty a je přesvědčen, že odůvodnění sankce v dané věci odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-63, podle kterého: „[s]právní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ 52. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je totiž zřejmé, že tento zvážil všechna v řízení zjištěná a posuzovatelná kritéria ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, k těmto přiřadil konkrétní a v řízení prokázané skutečnosti, uvedl jejich relevanci pro výši pokuty a vytvořil tak individuální rámec pro stanovení výše pokuty. Jako přitěžující posoudil překročení rychlosti (o 24 km/h oproti zákonem stanovené nejvyšší dovolené rychlosti), místo a čas spáchání přestupku (silnice I. třídy procházející obcí, kde lze s ohledem na denní dobu, 12:29 hod, a přilehlá stavení předpokládat vyšší výskyt osob). Je třeba zdůraznit, že správní orgán prvního stupně nekladl k tíži žalobce jeho dřívější bohatou přestupkovou minulost, jak nesprávně namítá žalobce. Naopak při posuzování osoby pachatele výslovně uvedl, že „[p]oslední přestupek byl spáchán před pěti lety, což zmírňuje negativní dopad na stanovení výše sankce“. Ostatně pokuta ve výši 3 000 Kč byla uložena při dolní hranici zákonné sazby, neboť zákon umožňuje za uvedené jednání uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč. Okolnost, že v řízení nebyly zjištěny ani žalobcem tvrzeny konkrétní okolnosti jdoucí v jeho prospěch, nelze klást k tíží správních orgánů.

53. Z hlediska výše uložené sankce nutno dodat, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133). Krajský soud považuje v této souvislosti za nezbytné připomenout, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 100/2014-27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty (přestupky a jiné správní delikty), a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě k takovému překročení mezí správního uvážení, resp. jeho zneužití nedošlo.

54. Jako nedůvodná se ve vazbě na výše uvedené jeví krajskému soudu rovněž námitka porušení zákazu dvojího přičítání. Jestliže správní orgán prvního stupně přihlédl k překročení rychlosti o 24 km/h oproti zákonem stanovené nejvyšší dovolené rychlosti, pak v souladu se zmíněným § 12 odst. 1 zákona o přestupcích přihlédnul ke konkrétní závažnosti přestupku. Podobně přihlédnul k místu a času spáchání přestupku (silnice I. třídy procházející obcí, kde lze s ohledem na denní dobu předpokládat vyšší výskyt osob). Naproti tomu překročení rychlosti v obci „o 4 km/h oproti spodní hranici rozpětí“ hodnotil v rámci naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a jeho typové závažnosti.

55. Pokud se žalobce odvolává na přehlednost předmětného úseku a kvalitu povrchu komunikace, kde došlo ke spáchání přestupku, či na technický stav svého luxusního vozidla, lze pouze konstatovat, že tyto nemají podle krajského soudu ve světle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, i přes demonstrativnost jeho výčtu, relevanci.

56. Jak je z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zřejmé, při ukládání sankce za spáchané přestupky tento postupoval v souladu s § 12 zákona o přestupcích, konkrétně jeho odst. 2 a za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uložil sankci podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, tj. podle § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu (pozn. krajského soudu – správní orgány chybou v psaní nepřesně označily aplikované ustanovení, k tomu viz dále). Správní orgán prvního stupně jistě mohl ve svém rozhodnutí výslovně uvést i to, jakou roli hrálo při určení výše pokuty současné spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, skutečnost, že tak neučinil, však nemá podle názoru krajského soudu vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

57. Žalobce se dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2011, čj. 11 Kse 21/2009-84, domáhal zohlednění délky správního řízení. Krajský soud považuje žalobcův odkaz za nepřípadný, neboť v citovaném rozsudku se jednalo o téměř tři roky trvající kárné řízení, naproti tomu žalobce spáchal přestupky dne 10. 1. 2016 a rozhodnutí žalovaného (druhé v téže věci) bylo vydáno dne 20. 3. 2017. Ostatně ze správního spisu je patrno, že délka správního řízení byla v nyní projednávané věci ovlivněna i vlastním chováním žalobce, resp. jím zvoleného zástupce, kteří ji svou nečinností prodlužovali. Podle názoru zdejšího soudu je dle platné právní úpravy délka trvání přestupkového řízení přiléhavěji zohledněna právě prekluzivní lhůtou pro projednání přestupku, o které je blíže pojednáno dále.

58. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, a toliko obecně namítal nezohlednění rozhodovací praxe správním orgánem prvního stupně. Žalobcem uvedený odkaz na rozhodovací praxi je vlastně projevem zásady, aby obdobné přestupky byly postihovány sankcemi vyměřenými v obdobné výši, což odpovídá zásadě zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Krajský soud je, jak podrobně zdůvodnil výše, přesvědčen, že uložená pokuta plně odpovídá individuálním okolnostem případu a byla řádně odůvodněna, přičemž bylo na žalobci, pokud se domníval, že v obdobných případech postupuje správní orgán prvního stupně odchylně, aby toto své tvrzení podložil konkrétním důkazem a svůj názor blíže rozvedl. Žalobce však v tomto ohledu zůstal nečinným a omezil se toliko na obecné, ničím nepodložené tvrzení, obsažené až v žalobě. Shora citované rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2119/2010 závěr krajského soudu potvrzuje, když uvádí, že „[z]námá a dostupná správní praxe soutěžního úřadu sice sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut, slouží ale jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle, a je tak významným vodítkem bránícím neodůvodněným excesům při správním trestání.“ Krajský soud proto neshledal tuto námitku důvodnou.

59. Krajský soud se dále věnoval žalobní námitce neprovedení důkazu dokumenty BCC a Daily Mail, které se věnují problematice slip efektu.

60. Správní orgán prvního stupně v této věci odmítl provést důkaz dokumenty BBC a Daily Mail, neboť uvedené materiály označil za nepodložené tiskové zprávy či reportáže, které nejsou věrohodným důkazním prostředkem. S odkazem na § 16 správního řádu označil tyto materiály, které jsou pořízeny v cizím jazyce, za nepřezkoumatelné a nezabýval se jimi. Současně zamítnul provedení vyšetřovacího pokusu s předmětným rychloměrem. Naproti tomu zdůraznil, že „ověřovací list č. 8012-OL-70157-15 vydaný k danému rychloměru dokládá, že rychloměr lze používat v souladu s právní úpravou metrologie při měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Jedná se o schválenou metodu měření prováděnou odborníky a je naprosto dostačujícím důkazem, který zaručuje správnost měření. Předmětný ověřovací list ověřuje správnost měření od 9. 6. 2015 do 8. 6. 2016, tzn. v době změření vozidla mohl být rychloměr použit při kontrole dodržování nejvyšší dovolené rychlosti. K nastavování a obsluze rychloměru jsou oprávněny osoby, které jsou k tomu proškolené a dle přiložených dokladů o seznámení a obsluze měřícího zařízení je patrné, že oba členové hlídky byli proškoleni k měření a nastavování daného rychloměru v souladu s návodem k obsluze.“ 61. Krajský soud má za to, že takovému postupu nelze nic vytknout. Žalobcem zmíněnou zásadu vyšetřovací, obsaženou v § 50 odst. 3 správního řádu, totiž nelze vnímat izolovaně, ale v kontextu dalších zásad, kterými je ovládáno správní řízení. V daném případě zejména zásadou volného hodnocení důkazů (§ 52 věta druhá správního řádu). Skutečnost, že správní orgán prvního stupně neprovedl žalobcem navržené důkazy, resp. si neobstaral jejich překlad, však není porušením této zásady. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2009, čj. 5 As 29/2009-48, „správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Pokud má tedy správní orgán za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, není povinností navržený důkaz provést. Nezáleží však zcela na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene.“ 62. Z obsahu správního spisu, jakož i samotného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že správní orgán prvního stupně měl skutkový stav za dostatečně zjištěný a řádně zdůvodnil, proč neprovedl žalobcem navrhované důkazy. Nelze mu nic vytknout, když dovodil, že ověřovací list vydaný k tomu autorizovaným subjektem a měření provedené proškolenými policisty, nemohlo být zpochybněno žalobcem navrženými důkazy, z nichž některé navíc byly z pohledu správního orgánu pro jejich cizojazyčnost nepřezkoumatelné. Za této situace by pochopitelně bylo nadbytečné, aby správní orgán prvního stupně volil jiný postup dle správního řádu, jak se nesprávně dodatečně domáhá žalobce. Stejně tak neměl správní orgán prvního stupně důvod, aby se ve svém rozhodnutí zabýval tvrzeními, jež měla vyplývat z odkazovaných dokumentů BBC a Daily Mail.

63. Jestliže žalobce považuje za nepřezkoumatelnou úvahu správního orgánu prvního stupně, že by v případě slip efektu došlo k anulování měření, neboť tvrzení nebylo nijak prokázáno, je třeba předně konstatovat, že tento závěr správního orgánu prvního stupně je vytržen z širšího kontextu podrobného a přezkoumatelného vypořádání námitky žalobce. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 102/2016-50 je proto podle krajského soudu nepřípadný.

64. Správní orgán prvního stupně na str. 7 svého rozhodnutí nejprve podrobně zdůvodnil, kdy může dojít ke slip efektu z důvodu ovlivnění měřícího paprsku objektem, který je mimo svazek laserových paprsků, přičemž na podkladě konkrétních skutečností (zejm. měření rychlosti ze stativu, umístění záměrného kříže uprostřed vozidla na rozhraní přední kapoty vozidla a čelního skla, v těsné blízkosti vozidla nebyly žádné vlivy, které by ovlivnily naměřenou rychlost), tuto možnost v daném případě vyloučil.

65. Správní orgán se dále na str. 8 dotčeného rozhodnutí vyjadřoval rovněž k tvrzení, že k slip efektu dojde, pokud se vozidlo pohybuje vzhledem k radaru pod jiným než nulovým úhlem. Při své argumentaci vycházel z odborného vyjádření ATS-TELCOM PRAHA a.s. ze dne 26. 1. 2016, která je dovozcem předmětného rychloměru na český trh (na č. l. 67 a 68 správního spisu). Označené odborné vyjádření ve svém rozhodnutí podrobně citoval a na základě toho dospěl k závěru, že nemůže dojít ke slip efektu ani z důvodu měření pod jiným než nenulovým úhlem, resp. v případě změření hodnoty, která by vybočovala z průměru, dojde ke stornování měření. Možnost použití tohoto důkazního prostředku přitom potvrzuje i Nejvyšší správní soud. Z rozsudku ze dne 15. 11. 2017, čj. 2 As 191/2017-56, který se týkal užití totožného typu laserového rychloměru, jasně vyplývá, že vyjádření dovozce přístroje je relevantní zdroj informací, který lze použít ve správním (i soudním) řízení jako důkazní prostředek, neboť sám Nejvyšší správní soud z tohoto vyjádření při hodnocení kasačních námitek vycházel. Z citovaného rozhodnutí zdůrazňuje krajský soud závěr, že „Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že poskytl-li certifikovaný a ověřený rychloměr jednoznačný výsledek měření rychlosti namísto chybového hlášení, došlo fakticky k bezvadnému změření rychlosti vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, nebo též rozsudek ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60).“ 66. Ani krajský soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit. V daném případě neexistovala žádná objektivní pochybnost o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla žalobce. Měření bylo provedeno schváleným rychloměrem typu MicroDigiCam LTI výrobního čísla UX018283, který byl ověřen Českým metrologickým institutem cca půl roku před spácháním předmětného přestupku (9. 6. 2015). Rychloměr ovládal proškolený policista, což plyne z Dokladu o seznámení s obsluhou měřícího zařízení ze dne 13. 2. 2014. Klíčovým a relevantním důkazem o naměřené rychlosti je záznam o přestupku ze silničního rychloměru Micro Laser Digi Cam, LTI ze dne 10. 1. 2016 (na č.l. 5 a 14 správního spisu), který kromě zmíněné fotografie měřeného vozidla se záměrným křížem a údaji o vozidle, obsahuje také údaj o naměřené rychlosti, směr jízdy, datum a čas měření, vzdálenost měření 204,6 metrů, číslo snímku z měřiče, výrobní číslo zařízení a jméno osoby, která zařízení nastavila. V nyní projednávaném případě je stěžejní skutečnost, že umístění záměrného kříže na fotografii z měřícího zařízení nevzbudilo jakoukoliv pochybnost o tom, že by nebylo změřeno právě vozidlo stěžovatele a je zřejmé, že měření probíhalo čelem k vozidlu.

67. Krajský soud má z listinných důkazů ve správním spise za prokázané, že měřením rychlosti vozidla žalobce byly spolehlivě zjištěny relevantní skutečnosti. Použité měřící zařízení bylo řádně ověřeno Českým metrologickým institutem a splňovalo veškeré požadavky na přesnost měření. Zpochybňuje-li žalobce přesnost měření tvrzením, že došlo ke slip efektu, je na něm, aby svá tvrzení rovněž prokázal. To žalobce neučinil a neuvedl žádné relevantní skutečnosti a okolnosti, které by jeho tvrzení mohly podpořit. Žalobce zůstal pouze u tvrzení a požadavků na zcela irelevantní důkazní návrhy. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem správních orgánů, že rozhodným důkazem o tom, že předmětný rychloměr bylo možné používat v inkriminované době k měření rychlosti vozidel, bylo platné ověření Českého metrologického institutu. Z téhož důvodu soud neprovedl jako důkaz testy BBC a Daily Mail, které nemohou zpochybnit platné ověření rychloměru pro měření v ČR.

68. Krajský soud nemá důvod pochybovat o tom, že měření rychlosti vozidla žalobce bylo v dané věci provedeno přesně a nebylo ovlivněno v důsledku žalobcem tvrzeného slip efektu. Návod k obsluze resp. Manuál uživatele Systému MicroDigiCam, verze 4.1 cz, ze dne 22. 11. 2007, vydaný společností ATS – TELCOM PRAHA a. s. (založen na č.l. 65 správního spisu), uvádí v Kapitole 4 – používání systému Micro DigiCam pravidla pro volbu stanoviště. Na tomto místě je uvedeno: „[…] je-li to možné stanoviště volte tak, aby úhel mezi měřícím paprskem laseru a směrem pohybu vozidla byl co nejmenší.“ Není tudíž pravda, že musí být dodržen nulový úhel. Pro správné změření rychlosti měřeného vozidla je vyžadován co nejmenší úhel a toto pravidlo vychází z tzv. cosinus efektu. Ten se projevuje, je-li měřící zařízení umístěno dál od proudu měřených vozidel a naměřená rychlost se musí následně zmenšit úměrně k velikosti cosinu úhlu mezi proudem vozidel a osou měření. Aby byla hodnota mezi osou měření a měřeným vozidlem nulová, muselo by být měřící zařízení umístěno přímo naproti měřeným vozidlům, což je prakticky nemožné.

69. Tyto závěry potvrzuje i výše označené odborné vyjádření společnosti ATS – TELCOM PRAHA a. s., o které se ve svém rozhodnutí opřel i prvostupňový správní orgán. Ve vyjádření se uvádí: „V rámci jednoho měření, které trvá cca 0,4 s, proběhne měřící proces skládající se z více než třiceti vyhodnocení rychlosti. Pokud jen jediná hodnota vybočuje z průměru, označí se celé měření za chybné. Objeví se chybové hlášení, celé měření je stornováno a není uloženo. […] V návodu není nikde zmíněn nulový měřící úhel. Nicméně obsluha by se měla vždy snažit, aby byla co nejblíže k jízdní dráze vozidla a tím minimalizovala měřící úhel. To je důležité hlavně proto, aby nebyla naměřená hodnota zbytečně zmenšována, tzv. kosinus efektem, jehož důsledkem je snížení naměřené rychlosti. Toto snížení však není nijak závratné. Např. při měření rychlosti na vzdálenost 200 m a za předpokladu, že obsluha je vzdálena 10 m od osy jedoucího vozidla, je měřící úhel přibližně 2,9 a v tomto případě se jedná o zmenšení rychlosti o 0,21 km/h. Tuto hodnotu lze srovnat s povolenou odchylkou ±3 km/h. Dále je nutno podotknout, že vlivem kosinova efektu se vždy jedná o snížení rychlosti, tzn. ve prospěch řidiče. Navíc se veškeré hodnoty rychlosti v laserovém rychloměru samotném zaokrouhlují na celá čísla, a to směrem dolů.“ I kdyby tedy došlo k odchylce v měřených hodnotách, přístroj by měření vyhodnotil jako chybné a nebyla by zobrazena rychlost měřeného vozidla, resp. měření pod jiným než nenulovým úhlem je vždy ve prospěch měřeného vozidla.

70. Krajský soud se na základě výše uvedeného ztotožňuje se závěry správního orgánu prvního stupně, tedy že v dané věci byl řádně zjištěn skutkový stav tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku. Krajský soud zdůrazňuje, že silniční rychloměr MicroDigiCam LTI je schválen pro používání na území České republiky a způsob jeho užívání je certifikován (viz Certifikát č. 0111-CS-C141-04 ze dne 11. 10. 2004 ve znění Revize 1 ze dne 24. 3. 2010, na který je odkazováno v rámci zmíněného ověřovacího listu). Jedná se tedy o měřidlo ve smyslu zákona o metrologii. Z fotografického snímku č. 14118 založeném ve správním spisu (na č.l. 5 a 14) je zřejmé, že bylo měřeno přijíždějící vozidlo žalobce, r. z. 1AT 3362, neboť zaměřovací kříž je umístěn na tomto vozidle, a jestliže přístroj jeho rychlost zaznamenal, pak lze jakékoliv pochybnosti o změření rychlosti vozidla řízeného žalobcem považovat jen za účelové a spekulativní. Krajský soud proto nepřistoupil k provedení dokazování vyšetřovacím pokusem ani znaleckým posudkem, kterými měly být provedeny testy, jež byly dle žalobce prováděny v zahraničí podle dokumentu BBC a zprávy Daily Mail k možnému vzniku slip efektu. Jelikož šlo opět o tvrzení v hypotetické rovině, kterými chtěl žalobce zpochybnit použití laserového rychloměru, považuje soud tyto důkazní návrhy za zcela nadbytečné a irelevantní.

71. Žalovaný v této souvislosti předložil v řízení před krajským soudem k vyvrácení pochybností o vzniku slip efektu jako důkaz Certifikát o schválení typu měřidla č. 0111-CS-C141-04 ze dne 11. 10. 2004 ve znění Revize 1 ze dne 24. 3. 2010 a příslušný Systém Micro Digi Cam Manuál uživatele verze 4.1 cz. Krajský soud nepřistoupil k provedení těchto důkazů, neboť považuje tyto důkazy za nadbytečné v situaci, kdy přisvědčil závěrům správních orgánů o vyloučení ovlivnění správnosti měření v důsledku slip efektu.

72. Správní orgán prvního stupně řádně vypořádal též námitku týkající se žalobcem tvrzené obavy z chybějících či poškozených úředních značek na rychloměru, resp. hrubého zacházení s rychloměrem ze strany policistů, jakož související důkazní návrh na ohledání rychloměru. Na straně 8 svého rozhodnutí podrobně posoudil výpovědi zasahujících policistů, které označil za konkrétní a vyvracející tvrzení obviněného, když zejména souladnost jejich výpovědí, jakož i vlastní popis jejich kontrolní činnosti z inkriminovaného dne, nenasvědčoval tomu, že by s rychloměrem bylo zacházeno nestandardním způsobem, či tento nebyl opatřen úředními značkami. Ve správním spise je rovněž založen ověřovací list č. 8012-OL-70157-15, který jednoznačným způsobem prokazuje ověření předmětného rychloměru MicroDigiCam LTI Českým metrologickým institutem. Nebyl tudíž jakýkoliv důvod domnívat se, že použitý rychloměr nesprávně měřil, či že platnost ověření měřidla zanikla ve smyslu § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb. Z tohoto důvodu správní orgán prvního stupně zamítl důkaz ohledání použitého silničního laserového rychloměru MicroDigiCam LTI pro nadbytečnost. Podobně nelze v postupu správního orgánu prvního stupně spatřovat porušení presumpce neviny, neboť tento posoudil rozpory mezi jednotlivými důkazy ve světle platné judikatury, o které je podrobně pojednáno níže, a tedy i žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013-27.

73. Pokud žalobce namítá, že ve věci zůstala důvodná pochybnost o platnosti ověření použitého rychloměru a správní orgány tuto pochybnost nevyvrátily, nezakládá se toto tvrzení na zjištěných a prokázaných skutečnostech. Soud má za to, že žalobcův důkazní návrh na ohledání rychloměru byl správním orgánem prvního stupně vypořádán dostatečným způsobem a byla přezkoumatelně odůvodněna nadbytečnost provedení ohledání použitého rychloměru. Správní orgány vycházely z dostatečných důkazů, které plně postačovaly k vydání rozhodnutí o tom, že se žalobce předmětného přestupku dopustil. Ostatně odvolání žalobce, které směřuje proti v pořadí druhému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a je tedy předmětem soudního přezkumu námitku týkající se úředního ověření použitého rychloměru neobsahuje, žalovaný se k ní proto neměl důvod vyjadřovat.

74. Podobně se správní orgán prvního stupně na straně 8 a 9 rozhodnutí vyjádřil k požadavku na přezkoušení měřidla, když uvedl: „K užitému rychloměru byl vydán platný ověřovací list a výpovědi policistů shodně prokazují, že s rychloměrem bylo zacházeno v souladu s návodem k obsluze. Správní orgán nevyhodnotil požadavek přezkoušení měřidla, který obviněný uplatnil ve vyjádření k přestupku, jako žádost dle § 12 správního řádu, neboť samostatné přezkoušení rychloměru více jak s půl ročním odstupem, kdy mezi tím jistě došlo k přezkoušení měřidla Českým metrologickým institutem (platnost původního ověření končila dne 8. 6. 2016 [pozn. krajského soudu – chybou v psaní nesprávně uvedeno datum 8. 6. 2019]), postrádá smysl. Pokud obviněný měl pochybnost o funkčnosti rychloměru, neboť se mu zdálo, že s ním policisté zacházeli hrubě a neodborně, měl hned na místě podat žádost o provedení přezkoušení měřidla nebo měl alespoň tuto obavu vyjádřit např. do tiskopisu Oznámení o přestupku, který mu byl předložen. Avšak obviněný své právo nevyužila a na tiskopis se nevyjádřil a nepodepsal jej. Taktéž výpověď navrhované svědkyně nepotvrdila tvrzení obviněného ohledně špatného zacházení s rychloměrem.“ 75. Na této úvaze neshledal krajský soud nic nepřezkoumatelného. Je evidentní, že pokud měl žalobce důvodné pochybnosti o provedeném měření, měl požadovat přezkoušení měřidla ihned, nikoli až ve vyjádření k přestupku, které učinil až téměř tři měsíce poté. V tomto ohledu lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2016, čj. 1 As 300/2015-35, podle něhož „[p]rokazovat stav věci (nebo místa činu) v minulosti je obecně problematické. Je tomu proto, že v průběhu času se mění stav věci, její vlastnosti, vzezření, funkčnost, apod., ať už v důsledku jejího užívání, vnějších objektivních zejména přírodních jevů (např. počasí) nebo i vědomými dodatečnými zásahy do věci prováděné člověkem. Proto, je-li stav určité věci (místa) důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné dosud provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti.“ Za této situace pochopitelně nebylo nezbytné, aby žalovaný přerušoval řízení do vyřízení žádosti o přezkoušení rychloměru.

76. Jestliže správní orgán prvního stupně zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, že „s rychloměrem bylo zacházeno v souladu s návodem k obsluze“, vyjádřil tím podle názoru krajského soudu, že měření rychloměrem bylo přítomnými policisty provedeno standardním způsobem, resp. v souladu s podmínkami, které zmiňuje návod k obsluze (zejm. Kapitola 4 a v ní obsažený popis volby stanoviště a podmínek měření), jehož výňatek je součástí správního spisu a byl řádným podkladem pro vydání rozhodnutí (na č. l. 65 a 66 správního spisu). Žalobcem učiněný odkaz na rozsudek ze dne 28. 4. 2016, čj. 7 As 27/2016-31, není podle krajského soudu přiléhavý, neboť se v něm Nejvyšší správní soud zabýval otázkou dokazování v řízení před krajským soudem.

77. K námitce, týkající se rozporu v tvrzení ohledně předložení řidičského průkazu žalobcem, krajský soud předně zdůrazňuje, že jednou z hlavních zásad správního řízení je zásada volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu). Při hodnocení důkazů tedy nelze přiznat některému důkaznímu prostředku a priori vyšší váhu než jinému důkaznímu prostředku. V obecné rovině tedy nelze bez dalšího vycházet z toho, že výpověď policisty má větší význam než výpověď jiného svědka.

78. V posuzované věci je přitom důkazní situace taková, že žalobce uvádí, že řidičský průkaz policistům pouze ukázal, tedy jej tzv. nedal z ruky. Zasahující policista, který prováděl zastavení a silniční kontrolu vozidla, prap. Roman Pasovský, naopak tvrdí, že řidič nepředložil řidičský průkaz s tím, že ho nemá u sebe.

79. Situacím, kdy v přestupkovém řízení stojí na jedné straně tvrzení policistů, na straně druhé tvrzení obviněného z přestupku a správní orgán je postaven před dilema, ke kterému tvrzení se má přiklonit, se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře věnuje poměrně často. V rozsudku ze dne 25. 7. 2006, čj. 6 As 47/2005-84, v obecné rovině konstatoval, že existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není ničím neobvyklým. Správní orgán je v takové situaci povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007 - 114, pak Nejvyšší správní soud ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti jeho výpovědi uvedl, „že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z ‚trojjediného zdroje‘, jímž bylo ‚Oznámení přestupku‘, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“ 80. Nejvyšší správní soud sice v nedávné době v některých takových případech zpochybnil rovněž výpověď policistů či strážníků (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010-67), učinil tak však vždy s ohledem na konkrétní a specifické okolnosti dané věci (v citované věci pro šikanózní jednání vůči dotčenému řidiči, spočívající v ničím neodůvodněné a nanejvýš rozsáhlé kontrole řidiče poté, co odmítl vyřídit přestupek v blokovém řízení). Na premise o zásadní hodnověrnosti policisty tudíž tato rozhodnutí nic nemění (ke shodnému závěru srov. rozsudek téhož soudu ze dne 24. 8. 2011, čj. 1 As 42/2011-114).

81. Uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ, neboť krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků – policistů. Z obsahu správního spisu vyplývá, že silniční kontrola se odehrála zcela korektním a zákonným způsobem bez jakéhokoliv náznaku šikanózního či jinak excesivního jednání ze strany zasahujících policistů. Krajský soud má za to, že v daném případě se s výše uvedeným rozporem správní orgán prvního stupně vypořádal dostatečně. Výpověď zasahujícího policisty prap. R.P. koresponduje s výpovědí druhého policisty, pprap. R.Ch., který uvedl, že „když přišel s kolegou ke služebnímu vozidlu, řekl, že nebude nic platit, že věc chce rovnou projednat u správního orgánu. Ještě řidiče lustroval, neboť nepředložil řidičský průkaz“. Ostatně na žádné konkrétní rozpory v tomto ohledu nepoukazuje v podané žalobě ani sám žalobce.

82. Žalobce navrhoval k podpoře svých tvrzení výslech svědkyně Jiřiny Sochorové, která byla jako spolujezdkyně přítomna silniční kontrole. Nelze proto klást k tíži správního orgánu, že tuto svědkyni vyslechl a uvedl, že ani výpověď této svědkyně nepotvrdila tvrzení žalobce, neboť tato překvapivě odmítla k otázce, zda žalobce předložil ke kontrole policistům řidičský průkaz, stejně tak k dalším otázkám, vypovídat. Její výpověď naopak vnesla další pochybnost do věrohodnosti tvrzení žalobce, kterému nesvědčí ani to, že neuvedl skutečnost, že předložil řidičský průkaz, ale nedal jej tzv. z ruky, v tiskopisu oznámení o přestupku ze dne 10. 1. 2016, ale naopak se nevyjádřil a odmítl toto oznámení o přestupku podepsat.

83. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neplyne, že by výpověď žalobce byla označena za nevěrohodnou pouze a bez dalšího pro jeho postavení osoby obviněné z přestupku. Správní orgán prvního stupně přezkoumatelným způsobem zkoumal případné rozpory ve výpovědích zasahujících policistů, posuzoval je v kontextu výpovědi žalobce a svědkyně a své závěry řádně odůvodnil. Skutečnost, že se nakonec ve světle výše uvedeného přiklonil k výpovědi policistů, je pouze výsledkem jeho hodnotící úvahy, která se odehrála na podkladě opatřeného souhrnu podkladů dostatečného k prokázání viny žalobce ze spáchání přestupku podle § 125 c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 6 odst. 11 zákona o silničním provozu a plně v intencích shora uvedené judikatury.

84. Žalobce dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, čj. 1 As 204/2015 – 33, namítl, že v případě výpovědi jednoho z policistů se jednalo o tzv. reprodukovanou výpověď. Krajský soud posoudil tento odkaz jako nepřípadný, protože ve správním řízení byla stěžejním důkazem výpověď policistů o průběhu silniční kontroly v předmětný den a jednání žalobce, tedy o tom, co policisté vnímali svými smysly (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 4 As 48/2004 – 41, či ze dne 21. 6. 2007, čj. 1 As 16/2007 - 106).

85. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitky prekluze posuzovaného přestupku, přičemž ani této námitce nepřisvědčil.

86. Článek I bod. 6 zákona č. 204/2015 Sb. vnesl do někdejšího § 20 zákona o přestupcích nově pravidlo, dle něhož se zahájením řízení o přestupku přerušovala roční lhůta pro jeho projednání, v důsledku čehož započala běžet lhůta nová. Článek II bod. 3 zákona č. 204/2015 Sb. pak stanovil, že „[u]stanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Dle čl. XXVI citovaného zákona pak „[t]ento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2016], s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2015].“ 87. Otázkou účinnosti novelizovaného znění § 20 zákona o přestupcích se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018-38, dovodil, že citované ustanovení ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné tím, že nezahrnutí čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb. „do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter “ (v podrobnostech krajský soud dále pro stručnost pouze odkazuje na odstavce [13] až [27] citovaného rozsudku). Výslovně pak konstatoval, že na věc nelze aplikovat zásadu in dubio mitius, když zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladů. Krajský soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru jakkoli odchýlit a nepřisvědčil žalobcovu odkazu na informační systém Codexis Academia, stejně tak na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 13/2015-295 a aplikaci zásady in dubio mitius.

88. Jelikož k nyní posuzovaným přestupkům došlo dne 10. 1. 2016, je nutno na tento případ již aplikovat § 20 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích v novelizovaném znění: „(2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ 89. Správní orgán prvního stupně zahájil řízení o přestupku doručením předvolání žalobci dne 12. 2. 2016. Lhůta pro projednání přestupku pak byla ve smyslu citovaných ustanovení dále přerušena rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 6. 2016, které bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2016, a dále opětovným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 2. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 11. 7. 2017, je zřejmé, že k uplynutí roční (ani maximální dvouleté) prekluzivní lhůty v projednávaném případě nedošlo.

90. Žalobce dále namítal, že argumentace žalovaného prostřednictvím Metodické pomůcky Ministerstva vnitra k zákonu č. 204/2015 Sb. nemůže obstát, jelikož tato metodická pomůcka nebyla obsahem spisu a ani nebyla provedena jako důkaz, pouze na ní bylo odkázáno v rozhodnutí žalovaného s připojením internetového odkazu; ani tuto námitku nepovažuje krajský soud za důvodnou.

91. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci, dle níž by zmíněná metodická příručka měla být předmětem dokazování, neboť to z povahy věci slouží pouze k zodpovězení otázek skutkových. Jedná-li se však o pouhou podporu argumentace právní, není nutné provádět takovouto příručkou podobně, jako je tomu v případě odkazů na judikaturu správních soudů či – jak správně poznamenal žalovaný ve vyjádření k žalobě – odkazů na odbornou literaturu. Není pak samozřejmě povinností správních orgánů na každý takovýto (podpůrný) pramen práva účastníky řízení předem upozorňovat. Žalobcův odkaz na rozsudek čj. 1 As 70/2013-58 je pak zcela nepřípadný, neboť Nejvyšší správní soud se v něm zabýval otázkou výkladu a aplikace § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podle něhož může povinný subjekt omezit poskytnutí informace, jestliže se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. V žádném případě však z citovaného rozhodnutí neplyne povinnost správních orgánů zahrnout každý metodický pokyn mající vliv na jejich rozhodování mezi podklady rozhodnutí či dokonce těmito interními správními akty provádět automaticky v každém správním řízení dokazování, jak se nesprávně domnívá žalobce odkazujíc přitom rovněž na rozsudek téhož soudu čj. 9 As 139/2015-30.

92. Jako nedůvodnou dále krajský soud posoudil námitku porušení legitimního očekávání žalobce. Krajský soud má za to, že správní orgán prvního stupně se ve svém v pořadí druhém rozhodnutí vyjádřil ke všem námitkám žalobce, které byly obsaženy v doplnění odvolání ze dne 18. 8. 2016. Ostatně s vypořádáním námitky porušení zásady presumpce neviny, jakož i námitky zpochybňující věrohodnost policistů, resp. učiněnými právními závěry správního orgánu prvního stupně žalobce v podrobnostech nesouhlasí (k tomu viz výše). Vzhledem ke skutečnosti, že námitka žalobce byla v tomto směru koncipována značně obecně, neshledal krajský soud důvod, aby podrobně rozváděl, jak správní orgán prvního stupně reagoval na tu, kterou námitku žalobce. Ostatně i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2017, čj. 1 As 252/2016-48, uvedl, že „povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že je krajský soud povinen reagovat na každou jednotlivou dílčí argumentaci, a tu stejně obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace.“ 93. Žalobcem zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, čj. 15 A 40/2014-49, je podle krajského soudu pro nyní posuzovanou věc nerozhodný, neboť se v něm soud zabýval situací, kdy správní orgán prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího správního orgánu, pokud jde o náležitosti výroku rozhodnutí.

94. Jako nepřípadný pak krajský soud posoudil i odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, čj. 78 A 5/2016-22, v němž se soud věnoval otázce posouzení podání podle jeho skutečného obsahu. Podle krajského soudu nelze odvolací námitky, které žalobce předložil v pořadí prvním odvolacím řízení, automaticky vztahovat i na další odvolací řízení, neboť tyto byly vyčerpány rozhodnutím správního orgánu o podaném odvolání (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu). Ostatně nic žalobci nebránilo v tom, aby na obsah původního odvolání odkázal v doplnění odvolání ze dne 18. 8. 2016 a učinil tak tyto námitky předmětem přezkoumání v pořadí druhém odvolacím řízení. Uvedená premisa se týká rovněž námitek žalobce proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, když se tyto explicitně nevyjádřily k jeho námitce, že stativ má pouze jednu nohu a použití tempomatu žalobcem.

95. Nedůvodná je též námitka údajného porušení zákazu retroaktivity spočívající v aplikaci § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, které však v době spáchání údajného přestupku ještě ani neexistovalo. Žalobci lze přisvědčit v tom, že citované ustanovení bylo do zákona o silničním provozu vloženo až novelou tohoto zákona č. 48/2016 Sb. s účinností od 20. 2. 2016, tedy po uskutečnění posuzovaného jednání. Zcela totožná úprava však do té doby byla obsažena v § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu. V obsahu těchto ustanovení silničního zákona tedy nedošlo k žádné změně, resp. došlo pouze k tomu, že od 20. 2. 2016 je ustanovení § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu označeno jako § 125c odst. 5 písm. f) tohoto zákona. Ze strany správního orgánu prvního stupně se tudíž nejedná o retroaktivní aplikaci nového pravidla, nýbrž pouze o nepřesnost v označení příslušného ustanovení, kterou lze přisoudit pouhé chybě v psaní. Takovéto pochybení proto nezakládá nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a je jednoduše odstranitelné postupem dle § 70 správního řádu.

96. Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně překročil svou pravomoc, když mu ve výroku rozhodnutí o přestupku stanovil způsob úhrady pokuty a nákladů řízení bankovním převodem. V napadené části výroku je uvedeno, že „[u]loženou pokutu a náklady řízení je […] povinen zaplatit do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí na účet […], pod VS […].“ Podle krajského soudu tato část výroku neukládá žalobci povinnost zaplatit pokutu a náklady správního řízení bankovním převodem, má však toliko informativní charakter v tom směru, že žalobci poskytuje dostatečné údaje k tomu, aby mohla být bezhotovostní platba uskutečněna a následně správním orgánem jednoznačně identifikována (tj. číslo bankovního účtu a variabilní symbol platby). K totožnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 11. 2018, čj. 6 As 274/2018-42, v němž mj. uvedl: „Lze se však oprávněně domnívat, že pokud by stěžovatel chtěl zaplatit pokutu v hotovosti některým ze způsobů předvídaných v § 163 odst. 3 písm. b) daňového řádu, neměl by s takovým postupem žádné potíže.“ Krajský soud proto i tuto námitku posoudil jako nedůvodnou.

97. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje.

VI. Závěr a náklady řízení

98. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

99. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení