53 A 3/2018 - 21

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobkyně: Y. Z., narozená X státní příslušnost Ukrajina, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 3. 2018, č. j. CPR-27420-6/ČJ-2017-930310- V234 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 22. 3. 2018 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 3. 2018, č. j. CPR-27420- 6/ČJ-2017-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 8. 2017, č. j. KRPC-69419-38/ČJ-2017-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 12 měsíců, neboť žalobkyně naplnila důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, když byla minimálně od 4. 2. 2017 do 2. 5. 2017 zaměstnána ve firmě Domita a. s., ulice Stránského 2291/8, Tábor, jako pomocná dělnice vykonávající činnost zpracování těsta bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

2. Žalobkyně předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobkyně dále nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu ukládající správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně, neboť nebyly zjištěny skutečnosti ve prospěch žalobkyně. V této souvislosti došlo též k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, jelikož správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy žalobkyně.

3. Žalobkyně odmítá závěr, že měla na území ČR vykonávat nelegální činnost. Žalobkyně měla mít veškeré doklady řádně vyřízené, na území ČR byla vyslána polským zaměstnavatelem, zde pro něj, ač u jiné firmy, stále pracovala, za což jí byla zaměstnavatelem poskytována mzda.

4. Žalobkyně namítá, že pro řízení a potažmo pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly vůbec splněny podmínky, neboť má platné pobytové oprávnění na území Polska, které jí umožňuje rovněž výkon zaměstnání. Žalobkyně je zaměstnankyní polské společnosti, která byla najata k provedení díla na území ČR. Pro výkon činnosti na území ČR tedy žalobkyně vůbec nepotřebovala povolení k zaměstnání. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s evropskou legislativou.

5. Žalobkyně podotýká, že pokud mělo dojít k porušení povinností, toto porušení nebylo na straně žalobkyně. Žalobkyně splnila veškeré požadavky, které byly na její osobu kladeny, získala povolení k pobytu na území Polska opravňující ji též k výkonu závislé práce, obstarala si zaměstnání a následně byla zaměstnavatelem vyslána na území ČR k plnění pracovního úkolu. Vyslání žalobkyně mimo území Polska bylo smluvně podchyceno a oznámeno českým orgánům. Žalobkyně neměla tušení, že by se mohlo jednat o nezákonnou situaci. Uložení správního vyhoštění je za daných podmínek nepřiměřeným zásahem, neboť žalobkyně přijde i o možnost pobytu na území Polska.

6. Nedostatečnost zjištěného skutkového stavu spatřuje žalobkyně především v absenci provedení relevantních důkazů, neboť nebyly prověřeny podstatné skutečnosti ve vztahu k jednotlivým zainteresovaným subjektům. Žalobkyně si zakázku na území ČR nesháněla sama, pracovala pro svého zaměstnavatele, který měl zakázku dohodnutu se zadavatelem; zaměstnavatel žalobkyně byl tedy jeho subdodavatelem. Podle žalobkyně by objasnění vztahů jednotlivých společností a nutnosti zajistit provedení díla subdodávkou mohlo výrazně přispět vysvětlení podstatných skutečností, o nichž správní orgány pouze spekulovaly v kontextu s řetězením vztahů a obcházením zákona. Správní orgány nedostatečně zjistily stav věci, nebylo zjištěno nic o okolnostech vyslání žalobkyně na území ČR, což má vliv na zákonnost rozhodnutí.

7. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že vízum vydané v Polsku v tzv. zjednodušeném systému neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR. Vízum není omezeno na území jediného státu, ale na jediného zaměstnavatele. Podle žalobkyně bylo bez významu posouzení, za jakých podmínek může být cizinec přijat na území ČR do zaměstnání, neboť žalobkyně na území ČR vykonávala práci pro svého polského zaměstnavatele.

8. Žalobkyně namítá, že jí prakticky nebylo umožněno vyjádřit se náležitě ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti rozhodnutí. Pokud jde o zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, správní orgán přiměřenost rozhodnutí o vyhoštění posoudil nedostatečně, což odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů i ustanovením zákona o pobytu cizinců. Prvoinstanční správní orgán se nevypořádal s důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobkyně, nezohlednil specifika daného případu, rozhodoval formalisticky, což odporuje správnímu řádu a způsobuje nepřezkoumatelnost. Není nijak hodnoceno, že žalobkyně má povolen legální pobyt na území Polska, na což bude mít vyhoštění z celého území EU neblahý dopad.

9. Žalobkyně dále shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti vycestování žalobkyně z území ČR, když správní orgány nikterak nehodnotily hrozbu nebezpečí vážné újmy v domovském státě, na jehož území probíhá ozbrojený konflikt. Ze správního spisu není zjevné, jak správní orgán ke svým závěrům dospěl. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 – 61.

10. Žalobkyně závěrem naříká stanovení délky vyhoštění, která nebyla přezkoumatelně zdůvodněna.

11. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a potvrdila, že setrvává na závěrech tam učiněných.

12. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

13. Dle úředního záznamu ze dne 2. 5. 2017, v 15:50 hodin provedla hlídka Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor, pobytovou kontrolu v pekárně Domita a. s., Stránského 2291/8, Tábor (dále jen „pekárna“), kde byla žalobkyně zkontrolována při práci v pekárně spočívající ve zpracování těsta, konkrétně v pletení pečiva. Žalobkyně hlídce předložila ukrajinský cestovní doklad č. FF271551 s vylepeným národním vízem s územní platností pro Polskou republiku č. 009527202, typ „D-05“ MULT, 180 dnů, s platností od 1. 1. 2017 do 19. 8. 2017. Žalobkyně však nedisponovala povolením k zaměstnání na území ČR ani příslušným živnostenským oprávněním. Na základě toho bylo se žalobkyní téhož dne zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

14. V průběhu výslechu konaného dne 2. 5. 2017 žalobkyně uvedla, že vízum do Polské republiky ji zařídila nějaká firma na Ukrajině, po přicestování do Polska dne 31. 1. 2017 jí neznámý občan Polské republiky sdělil, že pojede pracovat dále do ČR. Dne 3. 2. 2017 přijela žalobkyně do Tábora, kde byla ubytována neznámým Ukrajincem a dne 4. 2. 2017 začala pracovat v pekárně (Domita a.s.). V pekárně žádnou pracovní smlouvu nesepisovala. Asi po 14 dnech předal uvedený Ukrajinec žalobkyni blíže nespecifikovaný dokument s tím, že na jeho základě může v České republice legálně pracovat. Za tuto službu požadoval po žalobkyni měsíčně 3 500 Kč, což jí strhával z vydělaných peněz. V průběhu výslechu žalobkyně uvedla, že v České republice nemá žádné rodinné či osobní vazby, její rodina žije na Ukrajině. V ČR si pouze chtěla vydělat peníze, na Ukrajině bydlí s rodiči v rodinném domě a má dceru ve věku sedmi let. Žalobkyni nic nebrání v návratu do země původu, v oblasti kde, bydlí, neprobíhají žádné vojenské nepokoje či boje. Případné správní vyhoštění na ni bude mít jen ekonomický dopad.

15. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se správní orgán I. stupně obrátil na Úřad práce ČR s dotazem, zda má žalobkyně platné povolení k zaměstnání nebo zda byla nahlášena jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. S obdobným dotazem se prvostupňový správní orgán obrátil i na živnostenský úřad. Oba tyto správní úřady sdělily ke vzneseným dotazům svá negativní stanoviska dne 3. 5. 2017.

16. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra. Ze závazného stanoviska vydaného dne 3. 5. 2017, Ev. č. ZS3524 plyne, že vycestování žalobkyně je možné.

17. Dne 18. 5. 2017 byl správním orgánem I. stupně vyhotoven protokol o vyjádření účastníka řízení sepsaný podle § 18 odst. 1 správního řádu, ve kterém byla žalobkyně poučena o možnosti uplatnit svá procesní práva. Žalobkyni bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu, seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a byla jí dána možnost se k nim vyjádřit. Žalobkyně tento protokol v zastoupení podepsala.

18. K návrhu žalobkyně byla pro účely zjištění skutečného stavu věci předvolána svědkyně M. F. (dále též jako „svědkyně“), jednatelka společnosti H. M. M. Agentura s. r. o. (dále též jako „pracovní agentura“), aby byla vyslechnuta k problematice zaměstnávání cizinců v pekárně Domita a. s. Do protokolu ze dne 10. 7. 2017 pak svědkyně uvedla, že je jednatelkou označené pracovní agentury, která má s pekárnou Domita uzavřenu Smlouvu o dílo. Cizinci zaměstnaní v pekárnách Domita nejsou zaměstnanci pracovní agentury. Pekárna pracovní agenturu na počátku roku 2017 požádala o dodání pracovníků ze států EU. Svědkyně oslovila polskou pracovní agenturu, která pak postupně posílala pracovníky - cizince do pekáren. Svědkyně splnila povinnost uvedené cizince nahlásit na úřadu práce jako ty, u nichž se pracovní povolení nevyžaduje. Po příjezdu do Prahy tyto cizince otec svědkyně dopravil do Tábora. Za odpracované hodiny posílala pracovní agentura fakturu pekárně, z vyfakturované částky pak odečetla náklady na bydlení a peníze posílané polské pracovní agentuře. Uvedení cizinci poté obdrželi cca 11 000 Kč. Svědkyně následně doložila Dohodu o dočasném přidělení zaměstnance uzavřenou mezi polskou pracovní agenturou POLFIZ SP. Z O O, zastoupenou pracovní agenturou, v níž je svědkyně jednatelkou, jako zaměstnavatelem, a pekárnou Domita a. s., upravující postup pro dočasné přidělování zaměstnanců. Přílohou této smlouvy je jmenný seznam přidělených zaměstnanců včetně žalobkyně. Dále byla doložena Příkazní smlouva a Smlouva o poskytování služeb, uzavřená mezi polskou pracovní agenturou POLFIZ SP. Z O O, jako příkazcem a pracovní agenturou H. M. M. Agentura s. r. o., coby příkazníkem, jejímž předmětem je závazek příkazníka obstarat pro příkazce sjednání a uzavření smlouvy o dílo, resp. sjednání zakázky, která bude následně plněna zaměstnanci příkazce.

19. Poté, co byla žalobkyně správním orgánem vyrozuměna o skončení dokazování a možnosti vyjádřit se k podkladům, bylo správnímu orgánu doručeno dne 8. 8. 2017 její vyjádření, do něhož uvedla, že správní řízení je vedeno nedůvodně, navrhla jeho zastavení a žádala o doplnění dokazování výslechem svědků – řídících pracovníků zainteresovaných subjektů.

20. Správní orgán I. stupně vydal dne 17. 8. 2017 prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobkyni uložil správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a stanovil dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 12 měsíců. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že posouzením všech skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně naplnila podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo prokázáno, že žalobkyně pracovala na území České republiky bez povolení k zaměstnání. K přiměřenosti rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně nemá vytvořeny žádné soukromé ani rodinné vazby na území Evropské unie, v návratu do domovského státu jí nic nebrání. Její pobyt na území ČR je pouze ekonomického charakteru. Prvostupňový správní orgán shledal, že rozhodnutím bude přiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobkyně.

21. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 22. 8. 2017 odvolání, které bylo dne 15. 9. 2017 doplněno. Žalobkyně namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav a uvedla, že je zaměstnankyní polské společnosti, což bylo prokázáno listinnými důkazy. Tato polská společnost byla najata k provedení díla na území České republiky a princip volného pohybu služeb mimo jiné umožňuje, aby právnické osoby z jednoho členského státu poskytly služby jinému členskému státu. Zaměstnavatel žalobkyně v souladu s legislativou EU vyslal žalobkyni na území ČR za účelem plnění pracovních povinností. Žalobkyně nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání, jako zaměstnanec si nevybírá místo svojí působnosti; byl jí přidělen pracovní úkol, který byla povinna splnit. Žalobkyně proto namítla nepřiměřenost vydaného rozhodnutí coby zásahu do soukromého života. Žalobkyně neměla možnost vyjádřit ke skutečnostem rozhodným pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Soud shledal, že námitky uplatněné v odvolání veskrze odpovídají námitkám obsaženým v podané žalobě.

22. Dne 10. 10. 2018 žalobkyně doložila rozhodnutí téhož prvostupňového správního orgánu v obdobné věci, kdy uvedený správní orgán v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil odlišnou délku vyhoštění, kratší o polovinu, než je tomu v projednávané věci, aniž by byl takový postup jakkoli odůvodněn.

23. Jelikož odvoláním byl napaden též výrok o otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobkyně, podmíněný závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 4. 5. 2017, ev. č. ZS35292, požádala žalovaná ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu Ministerstvo vnitra o potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Dne 28. 11. 2017 ministr vnitra závazné stanovisko ze dne 4. 5. 2017 potvrdil, přičemž jsou ve správním spise založeny veškeré dokumenty, z nichž při rozhodování vycházel. Jedná se konkrétně o Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 13. 6. 2017 o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16. 2. - 15. 5. 2017 a informace OAMP MVČR – Ukrajina, Přehled vývoje na Ukrajině včetně situace na východě země (stav srpen 2017) ze dne 1. 9. 2017.

24. Žalobkyně byla dne 3. 1. 2018 vyrozuměna o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla jí poskytnuta lhůta 5 dnů pro vyjádření se k podkladům.

25. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 3. 2018.

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas.

27. Žaloba není důvodná.

28. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání“.

29. První námitku žalobkyně, že správními orgány nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet podkladů, z nichž vycházela, tyto jsou také součástí spisového materiálu (úřední záznam o zajištění cizince ze dne 2. 5. 2017, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 5. 2017, protokol o výslechu žalobkyně ze dne 2. 5. 2017, sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky České Budějovice ze dne 3. 5. 2017, sdělení živnostenského úřadu MÚ Tábor ze dne 3. 5. 2017, závazné stanovisko Ministerstva vnitra Odboru azylové a migrační politiky ev. č. ZS35292 ze dne 4. 5. 2017, závazné stanovisko Ministra vnitra č. j. MV-124974-2/OAM-2017 ze dne 28. 11. 2017, resp. kompletní spisový materiál vedený pod č. j. KRPC-69419/ČJ-2017-020025). Krajský soud má za to, že dle obsahu důkazů byl skutkový stav ve věci zjištěn dostatečně. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu projednávané věci. Žalobkyně byla vyslechnuta správním orgánem I. stupně, o čemž je ve spise založen protokol, a z něj jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Stejně tak byla k návrhu žalobkyně vyslechnuta svědkyně M. F., jednatelka společnosti H. M. M. Agentura s. r. o. Žalobkyni tedy byla poskytnuta možnost vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí.

30. Soud neshledal, že by byly opomenuty skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně. Správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud obecným přezkumem neshledal, že by správní orgán tuto zákonnou povinnost pominul. Tato povinnost správního orgánu v sobě ovšem nezahrnuje nutnost vyhovět všem důkazním návrhům žalobkyně, případně osvojit si její právní názor. Dokazování provedené správním orgánem bylo dostatečné, odpovídající charakteru tvrzení předestřených žalobkyní. Připomíná se, že bylo také na žalobkyni, aby přesvědčivě tvrdila a osvědčila skutečnosti svědčící v její prospěch, byly-li takové. Okolnost, že tak neučinila ani v podaném odvolání, nelze klást k tíži správního orgánu. Soud proto neshledal porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu namítané žalobkyní.

31. Žalobkyně tvrdí, že veškeré doklady měla řádně vyřízené, na území ČR byla vyslána polským zaměstnavatelem, zde pro něj, ač u jiné firmy, stále pracovala, za což jí byla zaměstnavatelem poskytována mzda. Soud shledal, že tvrzení, která žalobkyně předestřela v odvolání a v podané žalobě, se obsahově neshodují se skutečnostmi, které byly žalobkyní uváděny v rámci výslechu o údajném vyslání její osoby na území ČR v rámci výkonu pracovní činnosti pro polskou společnost. Ve světle důkazního materiálu a správního spisu se z tohoto důvodu jeví jako účelové. Žalobkyně nikterak nedoložila existenci pracovní smlouvy s polským zaměstnavatelem, naopak při výslechu uvedla, že v Polsku nikdy nepracovala, není zaměstnancem žádné polské společnosti ani nebyla vyslána agenturou; žádnou pracovní smlouvou nedisponuje. Práci v pekárně jí sehnal nějaký Ukrajinec, který jí také vyplácí mzdu. Žalobkyně také během správního řízení nepředložila žádné listiny, které by prokazovaly legálnost její výdělečné činnosti, nemá živnostenské oprávnění ani není osobou samostatně výdělečně činnou. Ve spise založené listiny (Dohoda o dočasném přidělení zaměstnance, Příkazní smlouva a Smlouva o poskytování služeb) pouze navozují dojem legálnosti výdělečné činnosti žalobkyně, tuto však neprokazují. Námitka žalobkyně, že má platné pobytové oprávnění na území Polska, resp. že je zaměstnankyní polské společnosti, která byla najata k provedení díla na území ČR, se ve světle řečeného jeví zcela lichou.

32. Žalobkyně následně specifikuje konkrétní aspekty nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jež měly spočívat v absenci provedeného dokazování ohledně vztahů mezi zainteresovanými subjekty. Krajský soud spatřuje i toto tvrzení jako nedůvodné, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla vyslána polským zaměstnavatelem na základě jakékoliv smlouvy, smlouvy o dílo či dohody o provedení práce nebo jiné formy dvoustranné dohody. Správní orgány provedly dokazování v potřebném rozsahu a na základě těchto důkazů byly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy činnosti vykonávané žalobkyní na území České republiky. Soud tak dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nedošlo v tomto ohledu k jakémukoliv pochybení, podklady byly opatřeny v dostatečné míře a skutkový stav byl zjištěn bez pochybností. Listinné důkazy pro vydání rozhodnutí představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení. Ze spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, která by měla být správními orgány opomenuta.

33. Ohledně zpochybnění výkonu nelegální činnosti uvádí krajský soud následující. Není pochyb o tom, že činnost vykonávaná žalobkyní v pekárně svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že pracovala 5 dní v týdnu, 2 dny v týdnu měla volno. Žalobkyně tak vykonávala práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35). Jednou za měsíc měl žalobkyni neznámý Ukrajinec předat finanční obnos za vykonanou práci, jak žalobkyně uvedla při výslechu do protokolu. V žalobě obsažené tvrzení žalobkyně, že nadále dostávala mzdu od svého polského zaměstnavatele, se tudíž nezakládá na pravdě a není nikterak důkazně podloženo. Žalobkyně disponovala jediným povolením k pobytu i k zaměstnání (vízum „D-05“) vydaným Polskou republikou. Toto povolení jeho držitele opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010, rovněž k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu nejdéle 3 měsíců v průběhu jakéhokoliv šestiměsíčního období. Co se však týče povolení k zaměstnání, je toto vízum typu „D“ spojeno pouze s územím státu, který jej vydal. V nyní posuzované věci bylo vízum žalobkyni vydáno Polskou republikou a žalobkyně tudíž byla oprávněna vykonávat zaměstnání pouze na území Polska, nikoliv v České republice. Správní orgány prověřily, že žalobkyně není držitelkou pracovního oprávnění na území České republiky.

34. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraniční subjekt) vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je pak výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států, obsažená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. V nyní posuzované věci se však o výše uvedenou situaci nejedná, neboť žalobkyně není v žádném pracovním poměru s jakýmkoliv polským zaměstnavatelem. Žalobkyně to sice v podané žalobě tvrdí, nicméně své tvrzení nikterak nedoložila. V kontextu uvedeného nemůže obstát ani tvrzení žalobkyně, že k porušení povinnosti, pokud k nějakému mělo dojít, nenastalo na její straně, když splnila veškeré požadavky kladené na její osobu a získala povolení k pobytu na území Polska. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 „z žádného přímo použitelného evropského právního předpisu nevyplývá povinnost členského státu umožnit občanům třetích zemí výkon zaměstnání na svém území, pokud jsou tito občané držiteli dlouhodobého víza a pracovního povolení v jiném členském státě.“ Není současně rozhodné, zda žalobkyně o tom, že na území ČR potřebuje pro výkon práce příslušné povolení, věděla. Nejvyšší správní soud judikoval rozhodnutím ze dne 23. 2. 2012, čj. 9 As 102/2011-80 tak, že „při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu“. Žalobkyně by za žádných okolností nemohla přenést odpovědnost za své jednání na případného polského zaměstnavatele, neboť žádný zaměstnanec nemusí plnit pokyny, na jejichž základě by se dopustil protiprávního jednání.

35. Konstatuje se, že vykonávanou činností žalobkyně byly kumulativně splněny všechny definiční znaky závislé práce. Bylo současně prokázáno, že žalobkyně zde pracovala pro českého zaměstnavatele bez patřičného povolení. Soud v kontextu výše uvedeného učinil závěr, že žalobkyně nebyla oprávněna vykonávat zaměstnání na území České republiky. Výkon zaměstnání na území ČR je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobkyně tudíž na území ČR vykonávala závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo správními orgány prokázáno. Žalobkyně svým jednáním naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

36. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku stran nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedeným povinnostem správní orgány zcela dostály a zohlednily skutečnosti vymezené v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Sama žalobkyně v průběhu výslechu konstatovala, že na území České republiky, potažmo Evropské unie, nemá žádné rodinné či obdobné osobní vazby, do ČR přijela pouze za účelem výdělku, je zdravá, rodinu má na Ukrajině a nic jí nebrání v návratu tam. K jakékoliv integraci žalobkyně na území České republiky evidentně nedošlo.

37. Nelze přisvědčit ani námitce, že správní orgány žalobkyni neumožnily vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí, zejména k jeho přiměřenosti. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyni byla zachována veškerá procesní práva, stejně tak jí byla dána možnost, aby se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřila k podkladům rozhodnutí. Pokud tak ve vztahu k přiměřenosti či k jiným skutečnost neučinila, je třeba takové chování žalobkyně akceptovat. Soud proto uzavírá, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobkyně a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, k němuž správní orgány dospěly, je podle soudu správný a soud se s ním beze zbytku ztotožnil. Namítanou nepřezkoumatelnost ani formalistický přístup k rozhodování soud neshledal.

38. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení, že se správní orgán nezabýval dopadem vyhoštění na pobytové oprávnění žalobkyně na území Polska. Napadeným rozhodnutím je totiž mj. zcela jasně konstatováno, že pobytové oprávnění žalobkyně nemusí být rozhodnutím o správním vyhoštění dotčeno, neboť na základě tzv. konzultačního řízení může být Polskou republikou zachováno, byť jen s platností mimo území ČR (srov. str. 10 a násl. napadeného rozhodnutí).

39. Ohledně námitky, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, ale měly preferovat možnost vycestování žalobkyně z území České republiky vzhledem k platnosti polského víza, uvádí krajský soud následující. Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Za situace, kdy správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobkyně na území České republiky, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení pobytu žalobkyně na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobkyně z území České republiky vycestovala sama na území jiného členského státu, který jí vydal povolení k pobytu, tedy v tomto případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tak nebránilo žalobkyni v pobytu na území Polska, pokud měla platné pobytové oprávnění. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobkyně do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobkyně s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedené Schengenské dohody. Podle tohoto článku: „Vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup“. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení Schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů České republiky nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobkyně nebude oprávněna pobývat na území Polska. Žalobkyně sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušila pobytový režim, když bez platného povolení vykonávala práci na území jiného členského státu Evropské unie, existence záznamu v Schengenském informačním systému ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobkyni vízum či jiný druh pobytového oprávnění (viz čl. 52 odst. 1 Úmluvy k provedené Schengenské dohody).

40. K otázce existence překážky pro vycestování žalobkyně z důvodů nepříznivé politické situace na Ukrajině nadepsaný soud konstatuje, že ani zde neshledal důvodnost uplatněné námitky. Správní orgán rozhodl o této otázce v kontextu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které bylo k žádosti správního orgánu Ministrem vnitra potvrzeno. Zároveň jím bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně je možné. Správní orgány se podrobně zabývaly bezpečnostní, politickou i lidskoprávní otázkou a konstatovaly, že oblast, z níž žalobkyně přicestovala, nevykazuje jakýkoliv bezpečnostní problém pro její návrat. Závazná stanoviska vychází ze zpráv, které krajský soud výše specifikoval aiz nich jednoznačně vyplývá, že v Zakarpatské oblasti nejsou zaznamenány žádné bezpečnostní incidenty a situace zde je poklidná. Nebylo shledáno, že by návrat žalobkyně do země její státní příslušnosti představoval rozpor s mezinárodními závazky ČR.

41. Ohledně poslední žalobní námitky směřující do přezkoumatelnosti odůvodnění délky vyhoštění krajský soud uvádí, že stanovení doby zákazu vstupu žalobkyně na území je výsledkem správního uvážení a proto podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Žalovaná k žalobkyní odkázanému rozhodnutí vydanému v jiném správním řízení ve věci jiné účastnice správně uvedla, že jednotlivá řízení jsou vedena samostatně a nezávisle. Pro projednávanou věc je významné, že stanovená doba správního vyhoštění byla náležitě odůvodněna a nevybočuje z rozhodovací praxe. Správní orgán zohlednil dobu, po kterou byla žalobkyně na území ČR prokazatelně zaměstnána bez příslušného povolení, závažnost protiprávního jednání a jeho společenskou nebezpečnost. Vzal současně v potaz i účinnou lítost, kterou žalobkyně v průběhu řízení projevila. Protiprávní jednání žalobkyně lze posoudit jako společensky škodlivé, neboť problematika nelegálního zaměstnávání je v současné době velmi aktuální a v celospolečenském měřítku je vnímána jako závažná. Správní orgány proto stanovily dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 12 měsíců, což je v dolní polovině zákonem stanoveného rozpětí, když zákon umožňuje stanovit tuto dobu až na pět let. Krajský soud tudíž nepovažuje odůvodnění této délky ze strany správních orgánů za nepřezkoumatelné, námitku žalobkyně proto nepřijal.

42. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení