53 A 4/2017 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce Ing. L. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2017, čj. KUJI 3651/2017 takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 20. 3. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2017, čj. KUJI 3651/2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov (dále též „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 5. 10. 2016, čj. OVV/2082/2016 D-1260/16 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil z nedbalosti porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona, když dne 20. 5. 2016 v 9:33:35 hod. řídil na silnici I. třídy č. 34 v obci Kamenice nad Lipou, místní části Pravíkov, ve směru od obce Kamenice nad Lipou na obec Božejov a následně Ústrašín, osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb 3T, reg. zn. X ( dále též „vozidlo“) a v obci (GPS Y ..., X ...), kde je dovolená rychlost 50 km/h , mu byla naměřena silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI (dále též „rychloměr“ nebo „radar“) rychlost 67 km/h, po odečtu možné odchylky měřicího zařízení (+-3 km/h) pak rychlost 64 km/h. V provozu na pozemních komunikacích tedy žalobce při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 1.700 Kč a náhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Žalobce se současně domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žalobce napadá rozhodnutí v celém rozsahu, když nejprve formuluje své námitky do místa spáchání přestupku. Žalobce považuje výrok prvostupňového rozhodnutí za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost z důvodu specifikace místa spáchání přestupku rozporným způsobem, když toto bylo specifikováno taktéž prostřednictvím GPS údajů. Takto specifikované místo se však dle žalobce nemůže nacházet na území ČR. Z výroku rozhodnutí se o místě spáchání přestupku podávají dva různé údaje. V souvislosti s tím žalobce namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebylo srozumitelně sděleno, kde mělo ke spáchání přestupku dojít. Snímek z měření přitom potvrzuje, že k němu nemohlo dojít v obci, žalovaný tuto skutečnost nikterak neprokázal. Podklady povahy úředního záznamu nejsou způsobilé rozhodnou skutečnost prokázat, k této otázce měli být vyslechnuti zasahující policisté. Žalobce je přesvědčen, že ke změření vozidla došlo mimo obce, v místě, kde platil rychlostní limit 90 km/h, pročež se při naměřené rychlosti nemohl dopustit protiprávního jednání. Následně žalobce namítá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha, která žalovaného vedla k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Žalobce dokonce považuje prvoinstanční rozhodnutí za šablonovité a navrhuje provést jako důkaz všechna rozhodnutí vydané oprávněnou úřední osobou Mgr. A. V. ve věci odvolání proti rozhodnutí o dopravním přestupku v roce 2017 v případech, kde obviněný podal toliko blanketní odvolání. Provedení tohoto důkazu dle žalobce prokáže absenci skutečného přezkumu zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je tedy nutné zrušit pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť se nejedná o úvahu oprávněné úřední osoby, ale o vyplněný vzor. Žalobce se vymezuje také proti uložené pokutě a namítá její nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Správní orgán porušil zákaz dvojího přičítání, neboť žalobci kladl k tíži, že přestupek spáchal aktivním jednáním. Správní orgán taktéž vycházel ze své osobní znalosti, že v daném místě se má nacházet zastavěná část obce. Tím byl žalobce zkrácen na svých právech, jelikož správní orgán vycházel z podkladu rozhodnutí, s nímž nebylo žalobci umožněno se seznámit a vyjádřit se k němu. Výměru pokuty považuje žalobce za nepřezkoumatelnou, jelikož správní orgán nezhodnotil všechna zákonná kritéria a neuvedl, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši pokuty. Výměra pokuty tudíž nevyhovuje požadavkům vysloveným Nejvyšším správním soudem. Žalovaný správní orgán považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Ve svém vyjádření stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, jakým způsobem žalovaný projednávanou věc posoudil a jakými úvahami se řídil. Na tomto svém posouzení přitom žalovaný trvá. Krajský soud ze správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti. Podle záznamu o přestupku ze dne 20. 5. 2016 pořízeného měřicím zařízením bylo na shora popsaném místě změřeno rychloměrem vozidlo žalobce s výslednou rychlostí 67 km/h (bez odchylky), měřeno bylo přijíždějící vozidlo. Součástí záznamu je fotodokumentace, na níž je zachyceno vozidlo žalobce, přičemž záměrný kříž měřicího zařízení je při měření rychlosti umístěn na toto přijíždějící vozidlo. Záznam o přestupku obsahuje výstup z provedeného měření, zejména informace o rychlosti měřeného vozidla, datum, čas a místo měření (Pravíkov, silnice I. třídy č. 34). Ve spisu přiložen ověřovací list rychloměru platný do 25. 4. 2017. Podle úředního záznamu ze dne 26. 5. 2016 byla uvedeného dne shora označenému osobnímu motorovému vozidlu naměřena rychloměrem v obci, kde je povolena max. rychlost 50 km/h, rychlost jízdy 67 km/h (po odečtení možné odchylky radaru pak 64 km/h). V řidiči vozidla byl následně ztotožněn žalobce. Vozidlo bylo zasahujícími policisty řádně zastaveno, od zjištění překročení rychlosti až do místa likvidace bylo vozidlo pod dohledem policistů. Za místo spáchání přestupku označena silnice I. třídy č. 34 v obci Pravíkov, žalobce řídil motorové vozidlo ve směru od obce Kamenice nad Lipou na obec Ústrašín. Obdobné skutečnosti plynou z ručně sepsaného oznámení přestupku, k němuž se žalobce nevyjádřil a odmítl jej podepsat. Žalobce byl ve vozidle sám, provedená zkouška na alkohol vyhodnocena jako negativní. Písemností ze dne 13. 9. 2016 byl žalobce vyrozuměn o zahájení řízení a současně předvolán k ústnímu jednání na den 5. 10. 2016, kam se bez omluvy nedostavil on ani jeho zmocněnec Ing. M. J., ačkoli si dříve vyžádal a osobně dne 29. 9. 2016 převzal fotokopii přestupkového spisu žalobce. Uvedené stvrzuje protokol o ústním projednání přestupku ze dne 5. 10. 2016. Téhož dne bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. Správní orgán konstatoval dosavadní průběh řízení a na základě dokazování uzavřel, že vina žalobce byla dostatečným způsobem prokázána. Při výměře trestu správní orgán přihlédl mj. k okolnostem jeho spáchání a charakteristice dané pozemní komunikace, zhodnotil polehčující i přitěžující okolnosti. K formě zavinění správní orgán uvedl, že žalobci byla prokázána nejméně nedbalost nevědomá. Dne 24. 10. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán nepodepsané blanketní odvolání obecného zmocněnce žalobce. Výzvou ze dne 26. 10. 2016 byl žalobce vyzván, aby podané odvolání uvedl v soulad se zákonnou úpravou a doplnil, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy, resp. nesprávnost rozhodnutí či řízení, které mu předcházelo. K tomu mu byla stanovena lhůta 8 dnů od doručení výzvy, v níž prvoinstanční správní orgán zohlednil skutečnost, že žalobce má k dispozici kopii spisového materiálu. Protokol o ústním jednání byl žalobci zaslán spolu s předmětnou výzvou. Ve stanovené lhůtě žalobce blanketní podání nedoplnil. Dne 10. 1. 2017 žalovaný napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se žalovaný zabýval zjištěným skutkovým stavem a průběhem správního řízení, zhodnotil postup prvoinstančního správního orgánu a konstatoval, že spáchání přestupku bylo na základě shromážděných podkladů spolehlivě zjištěno a prokázáno. Žalovaný uzavřel, že považuje prvoinstanční rozhodnutí za správné a zákonné, zhodnotil též způsob uložení vyměřené sankce, kterou shledal zákonnou a řádně odůvodněnou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Jelikož nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání dle podle § 51 s. ř. s., soud nařídil jednání na den 13. 12. 2017. Žaloba není důvodná. Námitku do místa spáchání přestupku soud shledal nedůvodnou. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že výrok prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost z důvodu specifikace místa spáchání přestupku rozporným způsobem. Prvoinstanční správní orgán správně a dostatečně specifikoval místo spáchání přestupku, jak se z předmětného rozhodnutí podává, když toto vymezil jednak standardním způsobem (silnice I. třídy č. 34 v obci Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov, směr jízdy od obce Kamenice nad Lipou na obec Božejov a následně Ústrašín) a dále pak pomocí GPS souřadnic (Y ..., X ...). Uvedený postup správního orgánu lze vnímat jako výraz hyperkorektnosti, neboť uvádění souřadnic místa spáchání přestupku či jeho specifikaci extrémně přesným způsobem po správních orgánech nelze v jejich rozhodovací činnosti standardně požadovat, jak již judikoval Nejvyšší správní soud (např. rozhodnutí ze dne 10. 3. 2016, čj. 7As 1/2016 – 59). Nejvyšší správní soud se ke specifikaci místa spáchání přestupku dále vyjádřil, když řekl, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným“ (rozhodnutí ze dne 10. 9. 2015, čj. 4As 164/2015-39). Soud se primárně neztotožňuje s tvrzením žalobce o tom, že místo specifikované pomocí shora uvedených souřadnic se nemůže nacházet na území ČR. Toto tvrzení žalobce se nezakládá na pravdě. Soud převedl prostřednictvím veřejně přístupného portálu (www.gcgpx.cz) zeměpisné souřadnice, jimiž je v prvostupňovém rozhodnutí specifikováno místo spáchání přestupku na souřadnice vyjadřující severní šířku a východní délku (N 49.332965° E 015.100462°), tyto následně zadal prostřednictvím internetové mapové aplikace webového portálu www.google.com, aby dospěl k jednoznačnému výsledku, že místo spáchání přestupku se nachází v obci Pravíkov, přesně jak jej označil správní orgán a jak se dokládá ve správním spise. Výstup z tohoto vyhledávání soud v listinné podobě sestávající ze tří listin (převod zeměpisných souřadnic portálem, 2x mapa označující místo vyhledané dle zeměpisných souřadnic) provedl jako důkaz listinou při jednání. Soud tedy ověřil a při jednání listinami prokázal, že souřadnice přesně odpovídají místu spáchání přestupku tak, jak bylo popsáno v rozhodnutí. K uvedenému soud ještě podotýká, že sám žalobce sice zpochybnil způsobilost použitých souřadnic, když tvrdí, že jimi specifikované místo se nenachází v ČR, neuvedl však, kde jinde by se toto místo mělo nacházet. Rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu proto nelze ze shora uvedených důvodů označit za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť tuto soud v uvedeném rozhodnutí neshledal. Bylo nade vší pochybnost prokázáno, že z výroku se o místě spáchání přestupku nepodávají dva různé údaje. Stejně tak nemohlo být v souvislosti s tímto porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, neboť mu jednoznačně bylo sděleno, kde mělo k přestupkovému jednání dojít, předmětné zeměpisné souřadnice odpovídají místu spáchání přestupkového jednání. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobci byla dne 29. 9. 2016 předána fotokopie spisového materiálu, kterou si vyžádal, protokol o ústním jednání, na které byl žalobce řádně předvolán a jehož se bez omluvy nezúčastnil, mu byl prvostupňovým správním orgánem zaslán dne 26. 10. 2016 spolu s výzvou k doplnění odvolání. Součástí spisového materiálu je i oznámení přestupku, resp. úřední záznam ze dne 26. 5. 2016, kde jsou předmětné souřadnice také uvedeny. Vzhledem k tomu, že žalobce měl u sebe fotokopii spisového materiálu, mohl si ověřit, za předpokladu, že by tyto souřadnice správně vyhodnotil, že místo spáchání přestupku se zcela nepochybně nachází právě v obci Pravíkov. Žalobce dále namítá, že ke změření vozidla zcela jistě nedošlo v obci, jak dokládá snímek z měření. Žalovaný dle žalobce tuto skutečnost nikterak neprokázal a podklady povahy úředního záznamu nejsou způsobilé rozhodnou skutečnost prokázat, k této otázce měli být vyslechnutí zasahující policisté. Žalobce je přesvědčen, že ke změření vozidla došlo mimo obce, v místě, kde platil rychlostní limit 90 km/h, pročež se při naměřené rychlosti nemohl dopustit protiprávního jednání. Uvedenou námitku soud označilo za nedůvodnou, neboť naznal, že místo spáchání přestupku bylo dostatečně specifikováno a z provedených důkazů o něm není pochyb. Ze spisového materiálu je zřejmé, že veškeré důkazy byly řádně označeny, provedeny a bylo konstatováno, co z nich vyplývá. Skutkový stav byl dostatečně prokázán mj. oznámením přestupku, oznámením o přestupku z místa kontroly (které žalobce nepodepsal a nevyjádřil se k němu, ač mohl), obsahem úředního záznamu policisty ze dne 26. 5. 2016 či záznamem o přestupku z měřicího zařízení pro vozidlo s registrační značkou 4C42277 (fotografie z překročení rychlosti). Z veškerých listin, včetně obou správních rozhodnutí, se nezaměnitelně a dostatečně určitě podává místo spáchání přestupku (obec Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov, silnice I. třídy č. 34, směr od Kamenice nad Lipou na obec na obec Božejov a následně Ústrašín), kde je povolena maximální rychlost 50 km/h. Správní orgány rozhodnutími konstatovaly porušení příslušného ustanovení zákona o silničním provozu (§ 18 odst. 4) s přesným vymezením místa spáchání přestupku ve výrocích a uvedené následně podrobně odůvodnily. Záznam o přestupku z měřicího zařízení podává jednoznačnou informaci o naměřené rychlosti (67 km/h), ve spise je doložen platný ověřovací list měřidla. Prvostupňový správní orgán vycházel z podkladů postoupených mu orgány Policie ČR majících dostatečnou důkazní hodnotu, tím spíše za situace, kdy žalobce po spáchání přestupku na místě ani v průběhu správního řízení uvedená skutková zjištění nikterak nezpochybnil. Pokud žalobce s uvedenými skutečnostmi nesouhlasil, měl svůj nesouhlas deklarovat na místě, v podobě písemného vyjádření jej zanést do oznámení přestupku. Zůstal však pasivní, nepodával žádné návrhy na doplnění dokazování, ač měl u sebe fotokopii správního spisu, nezúčastnil nařízeného jednání. Námitku místa spáchání přestupku uplatnil poprvé až soudu, podepřel ji však výhradně o snímek z měření. Měl-li žalobce jakékoli pochybnosti o způsobu či místě měření, mohl je uplatnit ve správním řízení, resp. měl je vyjádřit již do oznámení o přestupku z místa kontroly, které bylo zasahujícími policisty na místě zastavení sepsáno a které odmítl podepsat. Žalobce ve vztahu k místu spáchání přestupku dále namítá, že ke změření vozidla nedošlo v obci, což má potvrzovat snímek z měření, kde dle žalobce absentují prvky typické pro městkou zástavbu. S touto námitku se soud neztotožnil mj. z důvodů k námitce místa spáchání přestupku shora konstatovaných. Žalobce sice uvádí, že ke změření vozidla došlo mimo obec, nespecifikuje však, kde se tak mělo stát. Vytýká-li snímku z měření, že na něm jsou zřetelné prvky typické pro meziměstskou zástavbu, pak musí soud konstatovat, že vytýkané patníky či billboard mohou být a také bývají běžně přítomny u komunikací procházejících obcí, což soud považuje za skutečnost všeobecně známou, stejně jako to, že obce obvykle nesestávají z plynulé řady stavení, zástavba bývá naopak přerušena pásy zeleně apod. Tak je tomu také v případě obce Pravíkov, jak lze naznat z již provedeného důkazu listinou (kopie map z webového portálu). Z předmětné kopie mapy zobrazující místo změření vozidla je zcela zřetelný charakter obce. Ten vypovídá o relativně řídké zástavbě, kdy jednotlivá stavení prokládají poměrně široké pásy bez zástavby, evidentně porostlé vegetací. Nelze tedy bez dalšího usoudit, že pokud se na snímku z měření nevyskytují dle žalobce typické znaky pro městskou zástavbu, došlo ke změření vozidla mimo obec. Takový závěr se ze spisového materiálu ani z provedeného dokazování nepodává. Také s ohledem na skutečnost, že ve správním řízení ani v oznámení o přestupku z místa kontroly, které bylo zasahujícími policisty na místě zastavení vozidla sepsáno, žalobce místo spáchání přestupku nezpochybnil, nemá ani soud o místě spáchání přestupku důvodnou pochybnost. Žalobce namítá, že jediné podklady prokazující spáchání přestupku v obci jsou povahy úředního záznamu, z čehož taktéž dovozuje, že správní orgán změření žalobce v obci neprokázal. Tuto námitku shledal soud nedůvodnou. Nelze se totiž v prvé řadě ztotožnit s tvrzením o tom, že správní orgán vycházel výhradně z podkladů povahy úředního záznamu. Správní orgány totiž vycházely mj. z fotografie z místa měření, kde je zachyceno vozidlo řízené žalobcem a označeno místo měření (Pravíkov, silnice č. 34/I) a naměřená rychlost (67 km/h), podkladem rozhodnutí je také ověřovací list rychloměru č. 8012-OL-70130-16. Ze správního spisu je zřejmé, že si správní orgán zajistil dostatek podkladů pro zjištění stavu věci, tyto nebyly vzájemně v rozporu, žalobce byl v průběhu správního řízení de facto pasivní. Lze tedy konstatovat, že správnímu orgánu se podařilo shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání přestupku postaveny najisto. Dokazování sice nemůže spočívat pouze na úředních záznamech, v projednávané věci však platí, že na nich výlučně nespočívalo a shromážděné podklady byly dostatečně způsobilé prokázat veškeré rozhodné skutečnosti, včetně místa měření rychlosti. Provedení výslechu zasahujícího policisty by bylo v daném případě nadbytečné. Žalobce, po celou dobu de facto procesně pasivní, do odvolacího řízení nevnesl důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze spisu plynou jasné důkazy, že žalobce vskutku řídil v obci rychlostí minimálně 64 km/h v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h. V žalobě uplatněná tvrzení jsou v tomto směru ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy a žádné důkazy se správnímu orgánu nenabízely ani ze spisu nebo z kontextu věci. Správní orgány jsou sice povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí, nelze však z této teze za situace, kdy správní orgány nemají jakékoli důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, dovozovat jejich povinnost pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. V dané věci navíc žalobce žádnou vůli nevyjádřil, neboť odvolání mělo čistě blanketní charakter a na nařízeném jednání absentoval. K výslechu policistů by byl správní orgán povinen přistoupit jen tehdy, pokud by ve věci zůstávaly i nadále významné skutkové pochybnosti, respektive pokud by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011 – 51). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Námitku do nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů soud odmítl z níže uvedených důvodů jako nedůvodnou. Žalobce namítá, že v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha, která žalovaného vedla k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Takové tvrzení se ovšem nezakládá na pravdě. Napadené rozhodnutí jednak rekapituluje průběh správního řízení a jednak zcela jasně konstatuje, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu § 3 správního řádu, tj. že zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro soulad napadeného rozhodnutí s požadavky zákonnosti. Žalovaný také konstatoval, že na základě shromážděných podkladů bylo spolehlivě zjištěno a prokázáno spáchání přestupku žalobcem. Uvedl také, že napadené rozhodnutí je správné a v souladu s právními předpisy, byl zjištěn stav věci v souladu se zásadou materiální pravdy, naplněny formální i materiální znaky přestupku a po posouzení přitěžujících a polehčujících okolností uložena příslušná sankce v zákonem stanoveném rozpětí. Ta byla dle žalovaného řádně odůvodněna a jednání žalobce komplexně posouzeno, pročež žalovaný považuje sankci s ohledem na okolnosti spáchání přestupku a osobu žalobce za odpovídající a splňující represivní i preventivně výchovnou funkci. Ve vztahu k uvedené námitce soud připomíná, že v případě dvouinstančního správního řízení tvoří z hlediska soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně jeden celek a správní soudy při přezkumu rozhodnutí druhého stupně přihlížejí i k předchozímu správnímu rozhodnutí. To potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu: „Úkolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu je zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu z roku 2004). Z hlediska ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013 – 25). Vzhledem k tomu, že žalovaný aproboval závěry prvoinstančního správního orgánu a odvolání zamítl, nebylo nutné, aby sám rozvíjel nové úvahy, které by dále rozvíjely úvahy předestřené prvostupňovým správním orgánem, když tyto shledal dostatečnými, což také v odůvodnění konstatoval. To platí tím spíše za situace, kdy žalobce podal pouze blanketní odvolání a nebylo zde námitek k vypořádání. Soud ve smyslu námitky vytýkané pochybení žalovaného neshledal. Žalobce současně považuje prvoinstanční rozhodnutí za šablonovité a navrhuje provést jako důkaz všechna rozhodnutí vydané oprávněnou úřední osobou Mgr. A. V. ve věci odvolání proti rozhodnutí o dopravním přestupku v roce 2017 v případech, kde obviněný podal toliko blanketní odvolání. Stran tvrzené šablonovitosti soud pochybení ve smyslu § 68 správního řádu neshledal, neboť napadené rozhodnutí splňuje všechny zákonné požadavky. Za situace, kdy žalobce podal pouze blanketní odvolání, které ani k výzvě správního orgánu nedoplnil, nebylo možné pojmout jeho vypořádání odlišným způsobem. Skutečnost, že rozhodnutí vydaná proti blanketním odvoláním mohou vykazovat jisté shodné znaky, není překvapivé ani nezákonné. Není podstatné, že žalobce vnímá napadené rozhodnutí jako „šablonovité“, subjektivní stylistické požadavky na jeho formulaci nelze akceptovat. Způsob, jakým žalovaný postupoval, není za daných okolností nezákonný a nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Jiná rozhodnutí vydaná oprávněnou úřední osobou ve věci blanketních odvolání proti rozhodnutí o dopravním přestupku za rok 2017 jsou pro projednávanou věc ze shora uvedených důvodů nepodstatná, soud návrh provést je jako důkaz odmítl pro nedůvodnost a nadbytečnost. Soud absenci skutečného přezkumu zákonnosti prvostupňového rozhodnutí neshledal. Povaha napadeného rozhodnutí nenasvědčuje tomu, že by se nejednalo o úvahu oprávněné úřední osoby, ale o vyplněný vzor. Žalobce se vymezuje také proti uložené pokutě a namítá její nepřezkoumatelnost a nezákonnost. S námitkou se soud neztotožnil. V prvé řadě neshledal, že by správní orgán porušil zákaz dvojího přičítání. Zásada zákazu dvojího přičítání má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality hodnotila a přičítala pachateli dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé znovu jako okolnost polehčující nebo přitěžující (§ 39 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Zásadu zákazu dvojího přičítání je třeba chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2010, čj. 4 Ads 66/2009-101; ze dne 29. 10. 2009, čj. 6 As 22/2009-84; ze dne 20. 4. 2006, čj. 4 As 14/2005-84, či ze dne 25. 1. 2006, čj. 4 As 22/2005-68). Dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h. Přestupek spáchaný žalobcem spočíval v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h. S ohledem na shora uvedené tedy skutečnost, že správní orgán v odůvodnění druhu a výše uložené sankce mj. konstatoval spáchání přestupku aktivním konáním žalobce, nezakládá porušení zákazu dvojího přičítání, neboť tímto konstatováním nedošlo k hodnocení a přičítání jedné a téže skutečnosti dvakrát. Žalobce dále vytýká správnímu orgánu to, že v rozhodnutí vycházel ze své osobní znalosti, v čemž spatřuje porušení svých procesních práv. Z prvostupňového rozhodnutí se podává, že správní orgán konstatoval znalost místa měření spolu s dalšími skutečnosti pouze ve vztahu k odůvodnění druhu a výše sankce. V prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že žalobci byla prokázána minimálně nedbalost nevědomá, tj. nebyl si vědom, že překročil povolenou rychlost, ač toto vědět mohl a měl. Jako řidič totiž má vědět, že v obci je povolena maximální rychlost 50 km/h, dále je povinen mít své vozidlo pod kontrolou; přesto však nejvyšší povolenou rychlost překročil. Konstatování správního orgánu o tom, že žalobce mohl zaznamenat začátek obce i při případném přehlédnutí dopravního značení, neboť v měřeném úseku se již vyskytuje zástavba, není překvapivé. Lze předpokládat, že správní orgány jsou obecně obeznámeny s charakterem obcí spadajících do jejich místí příslušnosti, zvlášť pokud se jedná o obce, kde dochází ke kontrole provozu na pozemních komunikacích, potažmo k páchání dopravních přestupků. O tom, že tento úsek pozemní komunikace procházející obcí Pravíkov je co do rychlosti projíždějících vozidel policií kontrolován, svědčí i skutečnost, že nadepsaný soud již o žalobě ve věci přestupku na úseku dopravy spáchaného v obci Pravíkov dříve rozhodoval (sp. zn. 53A 3/2017). V případě prvostupňového správního orgánu se tedy de facto jedná o skutečnost známou mu z úřední činnosti, ač ji takto přímo neoznačil. Soud neshledal, že by správní orgán tímto konstatováním uvedeným výhradně ve vztahu ke stanovení druhu a výše sankce a označeným jako polehčující okolnost zasáhl do procesních práv žalobce; uvedené nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Žalovaný, resp. prvostupňový správní orgán vycházel také z podkladů rozhodnutí, kde je doložena fotografie z měření, z níž lze též seznat charakter místa, kterým vozidlo žalobce projíždělo. Právě o tyto podklady rozhodnutí založené ve spise se správní orgány primárně opíraly. Také z kopií map z webového portálu www.google.com, jimiž bylo v této věci při jednání dokazováno, lze naznat, že za situace, kdy je jednoznačně prokázáno místo změření vozidla, které se nachází zhruba uprostřed obce, není pochyb o tom, že vozidlo se muselo v okamžiku změření také nacházet v zastavěném území, jinak by stěží mohlo být zachyceno rychloměrem. Ve smyslu zákona o silničním provozu dále platí, že je obec zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami. Jelikož bylo prokázáno, že místo spáchání přestupku se nachází v obci, není tedy pochyb, že se jedná o zastavěné území. Žalobce naříká, že mu nebylo umožněno seznámit se s podkladem rozhodnutí a vyjádřit se k němu, což je vzhledem k procesní pasivitě žalobce v průběhu správního řízení překvapivé. Pokud by se žalobce býval dostavil na ústní jednání, lze důvodně předpokládat, že by byl v jeho přítomnosti správním orgánem hodnocen obrázek z měření a byly by konstatovány skutečnosti správnímu orgánu známé z úřední činnosti, žalobce by se k nim mohl vyjádřit a s podklady se seznámit. To, že se na nařízené ústní jednání nedostavil, nelze přičítat k tíži správnímu orgánu. Ve vztahu k pokutě žalobce dodává, že její výměra je nepřezkoumatelná pro nezhodnocení všech zákonných kritérií. Takové pochybení správních orgánů soud rovněž neshledal, když po přezkumu dospěl k závěru, že výměra pokuty odpovídá zákonným požadavkům i recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Uzavírá se, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy, stejně tak i prvostupňový správní orgán a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení