53 A 5/2019 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: V. D. T., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen Mgr. Petrem Václavkem advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie P. O. BOX 78 sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2019, č. j. CPR-23493-8/ČJ-2017-930310- V242 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 27. 5. 2019 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2019, č. j. CPR- 23493-8/ČJ-2017-930310-V242 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 20. 7. 2017 č. j. KRPC-37828-50/ČJ-2017-020023, kterým bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku.

2. Žalobní důvody vycházejí z namítaného nedostatečně zjištěného skutkové stavu; správní orgán opominul zjišťovat skutečnosti ve prospěch žalobce ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán rovněž porušil § 2 odst. 2 a 3 správního řádu, přijaté řešení neodpovídá okolnostem řešeného případu, nebyly rovněž šetřeny zájmy žalobce.

3. Žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s nepřiměřeností vydaného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Žalobce se nacházel na území ČR nelegálně toliko jeden pracovní den a učinil vše pro legalizaci svého pobytu. Do ČR přicestoval v dobré víře, že mu bude vydána zaměstnanecká karta, na což vynaložil mnoho finančních prostředků. Na OAMP mu bylo následně sděleno, že bude muset opět vycestovat, nicméně vzniklé komplikace byly na straně zaměstnavatele. Žalobce činil vše pro získání pobytu, v čemž mu přisvědčil nadepsaný soud svým rozsudkem sp. zn. 50 A 16/2017 ze dne 8. 11. 2017, resp. Nejvyšší správní soud (sp. zn. 7 Azs 387/2017), když byly konstatovány nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů i soudu. Žádost žalobce byla definitivně zamítnuta až dne 24. 4. 2019, tj. více než 2 roky poté, co žalobce tři dny nelegálně pobýval na území ČR. Žalovaná se navíc odchýlila od své rozhodovací praxe, což žalobce dokládá rozhodnutími žalované v jiných věcech, z nichž cituje. Tímto byla porušena zásada legitimního očekávání a způsobena nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že žalobci bylo pro nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění překvalifikováno na povinnost opustit území za nezměněné situace, neumožňuje, aby mu nyní bylo opět vyhoštění uloženo.

4. Žalobce rovněž namítá, že správní orgány nikterak nereflektovaly skutečnost, že nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života je neurčitým právním pojmem, nikoli správním uvážením, k čemuž žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. Azs 240/2014-37, resp. rozhodnutí ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013-34. Správní orgány způsobily nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když rezignovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů na osobu žalobce, zvláště s ohledem na nepoměr několika hodin jeho nelegálního pobytu v ČR v porovnání s ročním zákazem pobytu na území.

5. Žalobce je tudíž přesvědčen o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o uložené opatření. Samotná forma uloženého opatření i délka správního vyhoštění byly vyměřeny nepřiměřeně okolnostem případu, což odporuje zejména zásadám proporcionality a právní jistoty. Žalobce pobýval na území ČR pouze jeden pracovní den a podnikl veškeré kroky k legalizaci svého pobytu. Správní vyhoštění je proto v rozporu s ustanoveními § 119a odst. 2 a § 174a zákona č. 326/1999 Sb. Délka správního vyhoštění je rovněž nepřiměřená okolnostem případu. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a nezákonné pro nedostatečně zjištěný stav věci.

6. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout, s ohledem na konstatovanou totožnost žalobních námitek s námitkami odvolacími bylo plně odkázáno na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v dané věci.

7. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

8. Žalobce přicestoval do ČR dne 18. 3. 2016 za účelem převzetí zaměstnanecké karty, která mu měla být vydána pro pracovní místo ve Zdíkách zprostředkované spol. Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466. Následně se na Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) České Budějovice dozvěděl, že mu zaměstnanecká karta nebude vydána a současně mu byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 15. 7. 2016. Dne 16. 7. 2016 byl žalobci udělen Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „OPKPE“) České Budějovice výjezdní příkaz s dobou platnosti do 13. 9. 2016. Žalobce byl poučen, že při nedostatku finančních prostředků na vycestování může využít pomoci Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Žalobce v době platnosti výjezdního příkazu nevycestoval, jako důvod uvedl nedostatek finančních prostředků.

9. V poslední den trvání oprávněného pobytu se žalobce dne 13. 9. 2016 dostavil na OPKPE České Budějovice, kde mu byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 13. 10. 2016. Žalobce byl opětovně poučen, že tento je opravňuje k přechodnému pobytu na území po dobu nezbytnou k provedení neodkladných úkonů a vycestování z území.

10. Dne 14. 10. 2016 se žalobce již po uplynutí doby platnosti výjezdního příkazu dostavil na OPKPE České Budějovice. Se žalobcem bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce porušil povinnost cizince stanovenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, když pobýval na území ČR bez víza, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. V průběhu správního řízení bylo správním orgánem zjištěno, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, pročež v souladu s § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců považoval správní orgán zahájené řízení ve věci správního vyhoštění za řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců.

11. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016 byla žalobci stanovena povinnost opustit území a byl mu vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 28. 12. 2016. Žalobce podal v průběhu doby stanovené k opuštění území žádost o stanovení nové doby k opuštění území z důvodu probíhajícího odvolacího řízení ohledně vydání zaměstnanecké karty žalobci a dále z nedostatku finančních prostředků na koupi letenky. Této žádosti bylo vyhověno stanovením nové doby k opuštění území v délce 30 dnů, tj. do 1. 2. 2017.

12. Dne 31. 1. 2017 požádal žalobce o stanovení nové doby k opuštění území z důvodu podané žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu, kdy tuto žádost je oprávněn podat účastník, který je svědkem nebo poškozeným v trestním řízení a jeho účast na řízení je nezbytná. Této žádosti bylo správním orgánem vyhověno a byla stanovena nová doba k opuštění území v délce 30 dnů, tj. do 3. 3. 2017.

13. Dne 6. 3. 2017 se žalobce dostavil na OPKPE České Budějovice, a to po uplynutí doby k opuštění území. Žalobce pobýval na území ČR bez víza, tj. neoprávněně od 4. 3. 2017, čímž porušil povinnost stanovenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu s ním bylo zahájeno řízení podle § 46 odst. 1 správního řádu správní řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobci bylo současně uloženo zvláštní opatření za účelem vycestování cizince dle § 123b odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. povinnost žalobce osobně se hlásit policii v době policií stanovené, a to každé pondělí v 10 hod. až do vycestování. Toto zvláštní opatření bylo mj. uloženo z toho důvodu, že žalobce se odmítl vyjádřit do protokolu k věci svého neoprávněného pobytu, tudíž správní orgán s ohledem na ostatní skutečnosti shledal, že žalobcova důvěryhodnost je oslabena.

14. Žalobce byl předvolán k výslechu, ovšem do protokolu o výslechu ze dne 18. 4. 2019 se opět odmítl vyjádřit. Ve stanovené lhůtě tak neučinil ani jeho právní zástupce. Po seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí žalobce do vyjádření uvedl jako důvod nevycestování rodinné vazby na území a nedostatek finančních prostředků k vycestování. Žalobce zde má tetu, tudíž by případné vyhoštění zasáhlo fatálně do soukromého a rodinného života žalobce i jeho tety.

15. Součástí správního spisu je rovněž Závazné stanovisko k vycestování žalobce ze dne 8. 6. 2017 a podklady pro jeho vydání, kde je konstatováno, že vycestování žalobce do Vietnamu je možné.

16. Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2017 č. j. KRPC-37828-50/ČJ-2017-020023 prvostupňový správní orgán žalobci uložil dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Správní orgán po zhodnocení všech skutkových okolností dané věci dospěl k závěru, že žalobce naplnil zákonné podmínky pro správní vyhoštění. Žalobce se v průběhu správního řízení opakovaně odmítl vyjádřit nejen k věci svého neoprávněného pobytu, ale též k okolnostem a dopadům případného správního vyhoštění. Dopad vyhoštění na osobu žalobce, avšak přípustný, byl konstatován pouze v soukromém a rodinném životě. Bylo shledáno, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce pro něj neznamená nepřiměřený zásah.

17. Žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí včasným odvoláním, jímž zpochybnil v prvé řadě zákonnost správního rozhodnutí a namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalobce se vymezil zejména proti neprovedení navrhovaného výslechu žalobcovy tety, neaktuálnosti závazného stanoviska k vycestování, liknavosti správního orgánu ve vztahu k povinnosti informovat žalobce o lhůtách k vycestování a nedostatečně posouzenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.

18. K žádosti správního orgánu bylo opětovně ve věci žalobce vypracováno a do spisu založeno „Závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince“ ze dne 19. 3. 2019, jímž se potvrzuje, že vycestování žalobce je možné.

19. Odvolání žalobce bylo projednáno napadeným rozhodnutím, jímž bylo toto odvolání zamítnuto a rozhodnutí o vyhoštění bylo potvrzeno. Žalobní námitky shledal žalovaný neopodstatněnými. Prvostupňovým správním orgánem byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Navrženým výslechem tety žalobce se prvostupňový správní orgán zabýval a konstatoval, že by neměl na posouzení přiměřenosti podstatný vliv, s čímž se žalovaný ztotožnil. Žalobci samému byl dán podvakrát prostor k vyjádření se, což by bylo pro posouzení přiměřenosti prvostupňového rozhodnutí daleko podstatnější, žalobce to však do protokolu ani jednou neučinil; vyjádřil se toliko stručně písemně. Bylo konstatováno, že žalobce má v domovské zemi zázemí, důvodem jeho cesty do ČR byl výkon zaměstnání, nikoli společný pobyt s tetou. Ta jej může navíc navštěvovat v domovské zemi. V průběhu správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti svědčící o tom, že by absence výslechu tety žalobce měla zásadní dopad na posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Původní závazné stanovisko k vycestování žalobce bylo potvrzeno závazným stanoviskem ze dne 19. 3. 2019, které opět potvrdilo, že vycestování žalobce je možné. V případě žalobce byl správní orgán povinen správní vyhoštění uložit, nebyl zde prostor pro odklon. Žalobce se ke správnímu orgánu sice dostavil dobrovolně, ovšem až v době, kdy na území pobýval neoprávněně. Tato skutečnost byla zohledněna při stanovení doby zákazu pobytu.

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Jelikož nebyly splněny podmínky pro rozhodování bez nařízení jednání ve smyslu § 51 s.ř.s., soud nařídil jednání na den 17. 7. 2019.

21. Žaloba není důvodná.

22. Žalobce v prvé řadě namítá nezákonnost z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci; tuto námitku soud nepřijal. Nelze se ztotožnit se závěrem žalobce o tom, že nebyly zjišťovány skutečnosti v jeho prospěch ve smyslu § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Jak se podává ze správního spisu, resp. z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, v průběhu správního řízení bylo postupováno v souladu se správním řádem. Žalobce neupřesnil, v čem konkrétně spatřuje nedostatečné zjištění skutkového stavu, jaké skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce měly být správním orgánem opomenuty. Je třeba připomenout, že ačkoli je předmětné řízení zahajováno z moci úřední a správní orgán z vlastní iniciativy opatřuje důkazy, což prokazatelně učinil, bylo i na samotném žalobci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil a doložil skutečnosti svědčící v jeho prospěch. To však žalobce v uspokojivé míře neučinil, což je zřejmé zejména z protokolů o výslechu účastníka řízení, do kterých žalobce odmítl vypovídat, ačkoli právě zde mohl a měl uvést skutečnosti svědčící v jeho prospěch, ať již ve vztahu k rodinným a osobním vazbám či ke svému pobytu; že tak neučinil, nelze klást k tíži správního orgánu. Žalobci byla dána v průběhu správního řízení možnost navrhovat důkazy ve smyslu § 36 správního řádu, vyjádřit své stanovisko a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Žalobce se vyjádřil toliko písemně, když prostřednictvím svého právního zástupce poskytl vyjádření k podkladům před vydáním správního rozhodnutí doručené správnímu orgánu dne 11. 7. 2017. Zde uvedl, že do ČR přijel za účelem zaměstnanecké karty, nemá platné povolení k pobytu, tudíž nikde nepracuje a nemá ani živnostenské oprávnění. K rodinným a osobním poměrům uvedl, že zde má rodinné vazby, tj. svoji tetu, což mu brání k návratu do domovské země. Uvedl sice, že případné vyhoštění by fatálně zasáhlo do jeho soukromého a rodinného života i života jeho tety, blíže však tento zásah nespecifikoval. Toliko navrhl provedení výslechu své tety, ale neuvedl již, jaké skutečnosti by měly být tímto výslechem konkrétně osvědčeny či jak by mohl, krom posouzení přiměřenosti, přispět k rozhodování správního orgánu. Správní orgán se s nepřipuštěním důkazního návrhu řádně vypořádal (viz str. 4 prvostupňového rozhodnutí). Ani v odvolání pak žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by svědčily v jeho prospěch a které by správní orgán opomněl hodnotit. Správní orgán neporušuje postup podle správního řádu, nepřihlédne-li ke skutečnostem jemu neznámým, které s ohledem na jejich povahu může uvést jen účastník řízení. Nelze než zopakovat, že je to rovněž cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, kdo by měl aktivně napomoci tomu, aby byl v řízení před správním orgánem zjištěn a prokázán nepřiměřený zásah do chráněných práv cizince, pokud mu cokoli nasvědčuje. Uzavírá se, že správním orgánem I. stupně byl náležitě zjištěn skutečný stav věci, správní orgán si opatřil veškeré podklady (srov. výčet podkladů uvedený na str. 5 prvostupňového rozhodnutí) a zjistil všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce, tj. v řízení postupoval zcela v souladu s § 50 správního řádu. Správní soud rovněž neshledal porušení § 2 odst. 2 a 3 správního řádu. Žalobce k této námitce nic konkrétního neuvedl a soud obecným přezkumem neshledal, že by přijaté řešení neodpovídalo okolnostem řešeného případu, potažmo že by nebyly šetřeny zájmy žalobce. Správní orgány se skutečností, zda je přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem, resp. zda odpovídá okolnostem daného případu, rovněž zabývaly.

23. Soud nepřijal ani námitku o tom, že nebyla žalovanou dostatečně vypořádána nepřiměřenost zásahu vydaného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Konkrétní argumentace přiměřenosti se nachází na str. 8-9 napadeného rozhodnutí. Správní orgán zásah do soukromého a rodinného života žalobce hodnotil, stejně tak byl odůvodněn závěr, proč vyhoštění žalobce nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Zájem cizince na ochraně soukromého a rodinného života nemůže být nadřazen oprávněnému zájmu státu na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Bylo prokázáno, že žalobce na území ČR pobýval bez povolení k pobytu, čímž se dopustil porušení právních předpisů, přičemž je nejvyšším zájmem státu, aby cizinci pobývající na jeho území respektovali právní normy, tedy aby zde pobývali oprávněně. Žalobce byl řádně poučen, a tedy srozuměn s tím, že je povinen opustit území ČR. Dokonce bylo opakovaně vyhověno jeho žádostem o stanovení nové doby k vycestování. Žalobce přitom pokaždé podával tuto žádost až na samém konci doby určené mu k vycestování. Byl rovněž poučen o tom, že pokud nemá finanční prostředky na vycestování, může využít pomoci Mezinárodní organizace pro uprchlíky (viz vyjádření správního orgánu ve věci správního vyhoštění cizince ze dne 2. 6. 2017). Žalobce přesto opakovaně při žádostech o stanovení nové doby k vycestování uváděl jako důvod pro nevycestování právě nedostatek finančních prostředků. Z toho lze usoudit, že žalobcova ochota opustit ČR, ač zde neměl platné pobytové oprávnění, byla značně oslabena. Rovněž není pravdou, že žalobce se nelegálně nacházel na území ČR toliko jeden pracovní den. Ze správního spisu je patrné, že se jednalo o opakované porušení povinnosti žalobcem. Právní řád ČR v tomto smyslu porušil již na počátku svého pobytu na území ČR, kdy mu byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 13. 10. 2016. Žalobce byl opakovaně poučen, že tento je opravňuje k přechodnému pobytu na území po dobu nezbytnou k provedení neodkladných úkonů a vycestování z území. Žalobce opět nevycestoval, a dne 14. 10. 2016 se již po uplynutí doby platnosti výjezdního příkazu dostavil na OPKPE České Budějovice, pročež s ním bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016 byla žalobci stanovena povinnost opustit území. I přesto, že správní orgán využil odklonu a žalobce nebyl vyhoštěn (pouze mu byla stanovena povinnost opustit území), žalobce opětovně porušil právní řád ČR a znovu pobýval na území ČR nelegálně. Ke správnímu orgánu se dostavil až 6. 3. 2017, ačkoli byl povinen odcestovat do 3. 3. 2017. Z toho je zřejmé, že v ČR pobýval nelegálně 3 dny, spolu s předchozím nedodržením stanovené doby pro vycestování dokonce 4 dny. Je lhostejno, zda se jednalo o dny pracovní či nikoli. Žalobce věděl, do kterého data je povinen vycestovat, přesto tak (opakovaně) neučinil. Musel si být vědom, že poslední den doby určené k vycestování, tedy den 3. 3. 2017, je posledním pracovním dnem týdne, měl se tedy ke správnímu orgánu dostavit v tento den či v některý předešlý den. Neučinil-li tak, nelze evidentní pochybení žalobce přičítat k tíži správního orgánu. Navíc se jednalo o opakované prodloužení doby k vycestování, žalobce byl řádně poučen o povinnosti opustit území ČR i o možnosti využít při nedostatku finančních prostředků pomoci Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Jeho opakované tvrzení o tom, že nemá dostatek prostředků na vycestování, tímto ztrácí na relevanci. Žalobce neučinil žádné kroky k tomu, aby opustil území ČR, jak mu bylo uloženo. Je lidsky pochopitelné, že žalobce po vynaloženém úsilí na vycestování ze země původu touží i nadále pobývat na území ČR, nelze však akceptovat, aby tak činil prostřednictvím nelegálního pobytu. V tomto ohledu je nerozhodné, zda žalobce přicestoval v dobré víře, že mu bude vydána zaměstnanecká karta a že ji nedostal z důvodů na straně zaměstnavatele.

24. Co se týče žalobcem odkázaných rozhodnutí; v případě rozhodnutí nadepsaného soudu sp. zn. 50 A 16/2017 ze dne 8. 11. 2017, nelze tvrdit, že jím byla konstatována nezákonnost postupu správního orgánu i skutečnost, že žalobce činil veškeré kroky k získání pobytu. Toto rozhodnutí bylo totiž zrušeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, čj. 7 Azs 387/2017 – 24. Nejvyšší správní soud pak v označeném rozhodnutí konstatoval, že „provedené dokazování potvrzuje, že se žalobce do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé. Ani tento fakt však není způsobilý zhojit skutečnost, že žalobce nemůže plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, tedy být zaměstnán na pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo. Podle Nejvyššího správního soudu v projednávané věci převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území České republiky s tím, že na plnění účelu pobytu je nezbytné nahlížet jako na kategorii objektivní, nezávislou na vůli cizince. Pokud cizinec nemůže plnit účel pobytu, jedná o okolnost, která představuje závažnou překážku pobytu zamezující vydání zaměstnanecké karty. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s krajským soudem, podle kterého je rozhodující skutečnost, že byl žalobce uveden zaměstnavatelem v omyl. Naopak z uvedených důvodů je možné nevydat zaměstnaneckou kartu i v situaci, kdy správní orgány prokázaly, že žalobce nemůže plnit účel pobytu, kterým je výkon zaměstnání na pozici specifikované v žádosti…“ Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, „že žalobci nevzniklo v souvislosti s vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty legitimní očekávání, že mu bude vydána i zaměstnanecká karta samotná. Rozhodující je, že v mezičase vyšly najevo nové zásadní skutečnosti, které odůvodňují zamítnutí žádosti, a správní orgány proto do legitimního očekávání žalobce zasáhly v souladu se zákonem“. Dalším rozhodnutím nadepsaný soud ve věci zaměstnanecké karty žalobce podanou žalobu zamítl, toto rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud potvrdil, když zamítl kasační stížnost žalobce (rozhodnutí ze dne 25. 4. 2019, čj. 7 Azs 256/2018 – 27). Skutečnost, že se tak stalo až dva roky poté, co došlo k žalobcovu nezákonnému pobytu na území ČR, není pro projednávanou věc relevantní. Uvedeným rozhodnutím bylo rozhodováno o vydání zaměstnanecké karty žalobce, nikoli o jeho vyhoštění. Žalobce byl povinen území ČR opustit na základě opakovaně vydávaných výjezdních příkazů, což neučinil. Již v červnu 2018 přitom nadepsaný soud po předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zamítl žalobcovu žalobu ve věci vydání zaměstnanecké karty, žalobci tedy muselo být více než zřejmé, že jeho pobyt na území ČR bude ukončen.

25. Co se týče tvrzeného odchýlení se žalované od rozhodovací praxe, ani tuto námitku soud nepřijal. Soudu nepřísluší posuzovat jednotlivá rozhodnutí žalované ve věcech odlišných od věci projednávané, neboť nejsou předmětem soudního přezkumu. Dále je ze žalobcem odkázaných a doložených rozhodnutí žalované v jiných věcech zřejmé, že tyto se skutkově rozcházejí s projednávanou věcí, nelze tedy argumentovat zásadou legitimního očekávání. V podstatě se jedná o případy, kdy cizinci pobývali na území ČR skutečně pouze jeden den, nikoli opakovaně a v řádu několika dní jako žalobce, a se správními orgány aktivně spolupracovali. V žalobcově případě místo aktivní spolupráce převažovala snaha o neustále prodlužování pobytu na území, ač byl dle výjezdních příkazů povinen vycestovat a byl mu dán dostatečný časový prostor k dobrovolnému vycestování. Žalobce byl rovněž o veškerých povinnostech s vycestováním souvisejících řádně poučen a informován o možnosti získat finanční prostředky na vycestování prostřednictvím Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Žalobce přesto setrvával na území ČR a jeho jedinou prokázanou aktivitou v tomto směru bylo dobrovolné dostavení se ke správnímu orgánu v okamžiku, kdy žádal o stanovení nové doby k vycestování. Takové jednání rozhodně nelze považovat za aktivní spolupráci se správním orgánem. Namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je tedy nepřijatelná.

26. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením, že když byla dříve žalobci uložena povinnost opustit území, nelze mu za nezměněné situace uložit správní vyhoštění. Jednak je třeba zdůraznit, že situace se ode dne vydání rozhodnutí ze dne 25. 11. 2016, jímž byla žalobci uložena povinnost opustit území, zásadně změnila. Je pravdou, že původně vedené řízení o správním vyhoštění žalobce bylo ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců považováno za řízení o povinnosti opustit území, a to z důvodu, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce spočívající ve skutečnosti, že v krátké době, po kterou žalobce neoprávněně pobýval na území ČR a v důvodech ekonomických. Správní orgán totiž akceptoval tvrzení žalobce o tom, že se domníval, že se ke správnímu orgánu dostavil ještě v době trvání legálního pobytu, ač tomu tak nebylo, přičemž žalobce překročil stanovenou dobu o pouhý jeden. Jak se však později ukázalo, žalobce přes vstřícný přístup správního orgánu znovu porušil povinnost stanovenou mu zákonem o pobytu cizinců, a opět pobýval na území ČR nelegálně, tentokráte již v řádu dnů. Jednalo se tedy o druhé porušení dané povinnosti. Žalobce současně nevyužil možnosti opustit území dobrovolně a ještě dvakrát požádal o stanovení nové doby k opuštění území, přičemž správní orgán mu pokaždé vyhověl. Žalobce přesto na území ČR setrval a neučinil žádný zjevný krok k tomu, aby území opustil, jak mu bylo (opakovaně) uloženo.

27. Soud nepřijal ani námitku vytýkající, že správní orgány nikterak nereflektovaly skutečnost, že nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života je neurčitým právním pojmem, nikoli správním uvážením; k tomu žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nadepsaný soud je s citovanou judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. Azs 240/2014-37, resp. rozhodnutí ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013-34) obeznámen. Správní uvážení je situace, kdy zákon umožňuje správnímu úřadu rozhodnout v určitých mezích podle vlastního uvážení. Je to výběr mezi více správnými rozhodnutími, z nichž však pouze jedno je nejvhodnější. Takový postup u správních orgánů nadepsaný soud v projednávané věci ve vztahu k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce neshledal. Žalobce nekonkretizoval, v čem přímo by měl spočívat, obecným posouzením projednávané věci takové pochybení není zřejmé.

28. Soud se nemůže ztotožnit ani s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou měly správní orgány způsobit tím, že rezignovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů na osobu žalobce, zvláště s ohledem na nepoměr několika hodin jeho nelegálního pobytu v ČR v porovnání s ročním zákazem pobytu na území. Jak se podává z prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí, správní orgány se zcela odpovídajícím způsobem vypořádaly s posouzením přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány zkoumaly přiměřenost zásahu rozhodnutí odvíjející se od posouzení jednotlivých kritérií přiměřenosti nastíněných v § 174a zákona o pobytu cizinců. Za tímto účelem shromáždily dostatek podkladů, žalobci opakovaně umožnily se k uvedenému vyjádřit. Žalobce není osobou vysokého věku a jeho zdravotní stav mu nebrání ve vycestování. V rozhodnutích obou stupňů bylo zhodnoceno, že v dané věci k nepřiměřenému zásahu nedošlo (viz str. 5-6 prvostupňového a str. 8-9 napadeného rozhodnutí). Žalobce na území ČR pobýval bez povolení k pobytu, čímž se dopustil porušení právních předpisů, a je v zájmu ČR, aby na jejím území pobývali pouze ti cizinci, kteří pro pobyt splňují zákonné předpoklady. Žalobce přitom neuvádí, jaká další hlediska měla být správními orgány posuzována, resp. jaká byla opomenuta. Soud znovu připomíná, že chtěl-li žalobce cokoli dalšího v tomto smyslu uvést, mohl tak učinit do protokolu o výslechu (což neučinil), resp. do vyjádření se k podkladům před vydáním správního rozhodnutí. Pokud tak neučinil, nelze tuto skutečnost klást k tíži správního orgánu. Rozhodnutí o správním vyhoštění vždy zasáhne do života vyhoštěného cizince, což je zákonem předpokládaný důsledek zjištěného protiprávního jednání. Skutečnost, že má žalobce v ČR tetu, jak uvedl do písemného vyjádření, sama o sobě neznamená, že nelze přistoupit k jeho vyhoštění, jsou-li po to dány zákonné důvody. Jak bylo žalovaným konstatováno, žalobce až do svého příjezdu do ČR bezproblémově pobýval v zemi původu, důvodem jeho cesty do ČR byl výkon zaměstnání, nikoli společný pobyt s tetou. V průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalobce v ČR tetu někdy dříve navštívil či že by mezi nimi existovala silnější citová vazba, než jaká odpovídá danému příbuzenskému vztahu. Žalobce byl až do svého příjezdu do ČR schopen v zemi původu pobývat i bez přítomnosti své tety, není důvod pochybovat, že by tomu tak nemohlo být i nadále. Žalobce může být s tetou v kontaktu prostřednictvím komunikačních prostředků, teta jej rovněž může navštívit v zemi původu. Uzavírá se, že žalovaný se podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 119a odst. 2) zákona o pobytu cizinců.

29. Co se týče namítané nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o uložené opatření, ani tuto námitku soud nepřijal. Forma uloženého opatření i délka správního vyhoštění byly vyměřeny zcela přiměřeně okolnostem případu a neodporují zásadám proporcionality a právní jistoty. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských státu EU v délce 1 roku byla stanovena v mezích zákonného rozpětí, tj. v souladu se zákonem o pobytu cizinců a s ohledem na vytýkaná jednání. Protiprávním jednáním žalobce prokazatelně došlo k naplnění skutkové podstaty stanovené v § 119a odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Byla rovněž zhodnocena závažnost a délka protiprávního jednání; stanovená doba 1 roku je přiměřená s ohledem na závažnost protiprávního jednání, neboť horní hranice zákonného rozpětí je 3 roky. Žalobce věděl, že nedisponuje žádným pobytovým oprávněním, přesto na území ČR nadále setrvával, ačkoli si musel být vědom, že je povinen jej opustit. Žalobce toliko prodlužoval délku svého pobytu, když opakovaně žádal o stanovení nové doby k vycestování, a to vždy až ke konci předešlé doby stanovené mu k vycestování. Podvakráte mu tato „taktika“ selhala, když se dostavil ke správnímu orgánu až poté, co doba stanovené k vycestování uplynula. Za daných okolností nelze považovat vyhoštění s určenou délkou zákazu vstupu na území EU za nepřiměřené opatření. Namítaný rozpor uloženého správního vyhoštění s ustanoveními § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců soud s ohledem na shora uvedené neshledal. Délka správního vyhoštění je zcela přiměřená okolnostem případu, jak bylo řečeno. Napadené rozhodnutí nelze ze žalobou vymezených důvodů považovat za nepřezkoumatelné a nezákonné pro nedostatečně zjištěný stav věci.

30. Vzhledem ke shora označeným důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšné žalované v řízení žádné náklady přesahující rozsah její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení