53 A 6/2017 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: XX, trvale bytem X, zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. ODSH 23990/2017/PeTr SO4, čj. KUJCK 33455/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 1965-2/16 Ha, čj. SO/4077/2016, uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se dle správního orgánu prvního stupně dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky HYUNDAI i 30, reg. zn. x, v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu dne 15. 2. 2016 v době kolem 9:02 hodin na silnici I/3 ve směru jízdy z Borku do Tábora v k.ú. Lhotice překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec – stanovenou na 90 km/h – o méně než 20 km/h; při odečtení možné 3% tolerance silničního rychloměru RAMER 10C byla žalobci naměřena rychlost 108 km/h. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 2 000 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Krajský soud k tomu poznamenává, že správní orgán prvního stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 9. 2016 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.

2. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 1. 2017 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 16. 5. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně namítl, že přestupek byl již prekludován, neboť k němu mělo dojít 15. 2. 2016; přestupek tak bylo možné projednat pouze do 15. 2. 2017, přičemž rozhodnutí o něm nabylo právní moci až 16. 3. 2017. Žalobce vyjádřil přesvědčení, dle něhož čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“), nabyl účinnosti až 1. 10. 2016. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na metodický pokyn Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 9. 2016, čj. JMK 142349/2016.

5. Žalobce uvedl, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, a výsledek měření je tudíž nepoužitelným důkazem. Měření rychlosti totiž bylo provedeno v zatáčce, přičemž k prokázání tohoto tvrzení žalobce navrhoval provést jako důkaz ohledání místa a získat vyjádření k zakřivení předmětného úseku pozemní komunikace od Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, dále účastnickou výpověď žalobce, jakož i výslech zasahujících policistů, a konečně též návod k obsluze. Správní orgány však tuto námitku posoudily jako nedůvodnou.

6. Na straně 12 návodu k obsluze je uvedeno, že měření z vnějšího okraje zatáčky není povoleno, neboť tím dojde k deformaci měřicího úhlu, která nemůže být kompenzována. Následně je na obrázku 2 návodu k obsluze zobrazen postup ustavení měřicího zařízení pro měření ve vnitřním kraji zatáčky. Za jízdy pak dle žalobcova názoru nelze provádět měření v zatáčce z jejího vnějšího ani vnitřního okraje.

7. K námitce o neexistenci zatáčky provedl žalobce pro správní orgán orientační výpočet poloměru zatáčky, který činí 1131 m. Dle návodu k obsluze se tedy jedná o zatáčku, neboť tato hodnota je menší, než návodem specifikovaných 1600 m. Žalobce uvedl, že pokud by se krajský soud s tímto výpočtem neztotožnil, je nasnadě aby došlo k ohledání místa měření za přítomnosti odborně způsobilého pracovníka s teodolitem.

8. Ve vztahu k výslechu zasahujícího policisty žalobce konstatoval, že by bylo naivní domnívat se, že by policista během podávání svědecké výpovědi přiznal provedení měření v rozporu s návodem k obsluze. Subjektivním tvrzením tohoto svědka přitom není možno vyvrátit objektivní důkaz o existenci zatáčky, kterým je dle názoru žalobce i fotografie z měření jeho vozidla, z níž je údajně patrno, že měřené vozidlo bylo v okamžiku měření nakloněno.

9. K argumentaci správních orgánů, dle níž byl použitý rychloměr ověřen, měření prováděl k tomu proškolený policista a samotná existence záznamu o přestupku prokazuje, že měření proběhlo správně, žalobce uvedl následující. Samotné ověření je toliko jednou z podmínek měření rychlosti silničním rychloměrem, žádným způsobem však ověření samo o sobě nevylučuje, že při měření rychlosti nedojde k porušení návodu k obsluze, jakož ani to, že naměřená rychlost bude zkreslena z jiného důvodu, než je postup non lege artis (v tomto ohledu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, čj. 3 As 77/2015-37). V řízení nebylo prokázáno, že by rychloměr disponoval takovou funkcí, že v případě jakéhokoliv nedodržení návodu k obsluze dojde k ukončení měření a není pořízen snímek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, čj. 1 As 26/2016-33). Právě proto, že rychloměr takovouto funkcí nedisponuje, potřebuje pro svou činnost obsluhu. Tomu odpovídá též výrok ověřovacího listu, podle kterého lze s použitým rychloměrem měřit pouze v souladu s návodem k obsluze.

10. Závěr o vině žalobce tudíž ve výsledku nemá oporu v provedeném dokazování. Bylo proto na místě provést důkazy ohledáním místa a vyjádřením Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, neboť pouze tak bylo možné jednoznačně prokázat, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu nebo v rozporu s návodem k obsluze. Není dále zřejmé, jakým způsobem dospěl správní orgán k tomu, že je nutné z naměřené rychlosti odečíst 3 %; příslušný podklad totiž nebyl proveden coby důkaz a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je proto nepřezkoumatelné.

11. Správní orgány dále porušily zákaz retroaktivity, neboť podle výroku uložil správní orgán prvního stupně sankci podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, které však v době spáchání údajného přestupku ještě ani neexistovalo.

12. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů, neboť pouze rekapituloval průběh správního řízení a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, načež konstatoval, že vše je v pořádku. Žalovaný nijak podrobně nehodnotil postup správního orgánu při vypořádávání uplatněných námitek a návrhů. Nezabýval se pak dokonce ani tím, zda správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s tím, co mu žalovaný přikázal v dřívějším zrušovacím rozhodnutí.

13. Žalobce závěrem obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

14. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil nesouhlas s žalobcovým hodnocením účinnosti čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., k níž dle názoru žalovaného došlo v důsledku čl. XXVI tohoto zákona již 1. 10. 2015. Svůj názor žalovaný opřel o metodickou pomůcku Ministerstva vnitra.

16. K otázce použitelnosti záznamu měření žalovaný uvedl, že záznam byl pořízen měřičem rychlosti, který měl v době spáchání přestupku platný ověřovací list a byl obsluhován proškoleným policistou. Žalovaný konstatoval, že definice zatáčky obsažená v návodu k obsluze je pouze informativního charakteru. Minimální délka rovného úseku představuje pouhé doporučení pro obsluhu rychloměru při výběru stanoviště. Měřidlo měření neprovede, pokud měřené, popř. měřící vozidlo v průběhu měření mění rychlost či směr jízdy. Na místě měření se přitom nenacházely žádné rušivé vlivy schopné zkreslit výsledek měření. Ze spisového materiálu není zřejmé, že by měřidlo při měření zobrazilo jakékoli chybové hlášení; správní orgán prvního stupně měl proto za prokázané, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze.

17. Ze záznamu o přestupku pořízeného při měření Policií České republiky doplněného mapovým podkladem podle GPS nelze usuzovat, že by k měření došlo v úseku zatáčky. Místo měření a stanoviště radaru bylo dostatečně doloženo jak úředním záznamem, tak oznámením o přestupku, mapovým podkladem, tak i výpověďmi policistů, kteří shodně ve svých výpovědích uvedli, že bylo měřeno na rovném úseku. Souřadnice dle GPS zjištěné zařízením RAMER10 přitom nejsou metrologickým údajem a nemají sebemenší vliv na vlastní měření. Jedná se o doplňkovou funkci, aby bylo možno alespoň přibližně zpětně určit místo měření. Ani ze snímku z radaru přitom nevyplývá, že by měření bylo provedeno v zatáčce. Rádius zatáčky 1 600 m je pouze informativním údajem pro výběr místa k měření rychlosti, přičemž proškolená obsluha je sama schopna rozpoznat zatáčku. Dle záznamu z radaru byl v okamžiku měření nastaven dosah radaru 30 m, a lze tudíž zcela vyloučit žalobcovy úvahy o minimální délce rovného úseků v řádu desítek až stovek metrů. Doporučený rovný úsek pro měření při bočním odstupu od měřených vozidel je dle návodu k obsluze 35 m (v tomto ohledu žalovaný poukázal na mapový podklad měřeného místa, dle něhož tato podmínka byla splněna). Správní orgán prvního stupně proto zjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti; nebylo tak již třeba provádět další dokazování.

18. Ve vztahu k namítanému porušení zákazu retroaktivity žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně aplikoval zákon o silničním provozu ve znění pozdějších předpisů a nikoli tedy ve znění ke konkrétnímu datu, což samo o sobě nemůže způsobovat nezákonnost rozhodnutí. Posuzování otázky, zda je později přijatá právní úprava pro pachatele přestupku příznivější, přitom správní orgány provádějí automaticky.

19. Žalovaný s odkazem na provedené dokazování konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a žalobcovy námitky řádně vypořádal. Dále se žalovaný vyjádřil též k otázce materiální stránky posuzovaného přestupku, která byla dle jeho názoru naplněna.

20. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

21. Žalobce se jednání konaného dne 17. 12. 2018 nezúčastnil; v průběhu jednání samotného byla krajskému soudu doručena omluva zástupce žalobce z jednání z důvodu nemoci s tím, že souhlasí, aby krajský soud jednal v jeho nepřítomnosti. Žalovaný při jednání setrval na shora uvedeném stanovisku. Krajský soud následně usnesením zamítl žalobcovy důkazní návrhy z důvodů dále vyložených.

V. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

23. Žaloba není důvodná.

24. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

25. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

26. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že žalovaný údajně nedostatečně hodnotil postup správního orgánu při vypořádávání uplatněných námitek a návrhů. Nezabýval se pak prý ani tím, zda správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s tím, co mu žalovaný v dřívějším zrušovacím rozhodnutí přikázal. Tyto výhrady krajský soud nepovažuje za opodstatněné. Nelze přehlédnout, že žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pouze blanketní odvolání, které přes výzvu k odstranění vad podání ze dne 25. 1. 2017 nikterak nedoplnil. Za této situace nelze žalovanému vytýkat, že nereagoval na žalobcovy námitky a návrhy, neboť v odvolání žádné neuplatnil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní procesní vývoj věci, jakož i provedené důkazy, přičemž neshledal na závěru správního orgánu prvního stupně žádné vady. Úvahy žalovaného v tomto ohledu přitom zcela odpovídají shora vytyčeným kritériím přezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Při absenci odvolacích námitek přitom nebylo povinností žalovaného zabývat se explicitně tím, zda správní orgán prvního stupně dostál příkazům, které mu žalovaný dřívějším rozhodnutím ve věci uložil. Ostatně, že tomu tak dle názoru žalovaného bylo, je zřejmé již z toho, že žalovaný v postupu správního orgánu prvního stupně, jak je popsán v žalobou napadeném rozhodnutí, neshledal žádná pochybení.

27. Nedůvodná je též námitka nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí spočívající v tom, že ve správním spise chybí podklad, na jehož základě správní orgán prvního stupně přistoupil ke snížení naměřené rychlosti žalobcova vozidla o 3 % představující toleranci použitého měřidla. Tato námitka totiž není ve skutečnosti námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního, nýbrž námitkou, dle níž jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, tedy námitkou nezákonnosti; ani taková námitka však nemůže být důvodná, neboť není patrno (a žalobce v tomto ohledu nic bližšího neuvádí), jak by snížení naměřené rychlosti ze 112 km/h na hodnotu 108 km/h, z níž teprve správní orgán prvního stupně vycházel při kvalifikaci přestupku, bylo způsobilé zasáhnout do žalobcových práv.

28. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitky prekluze posuzovaného přestupku, přičemž ani této námitce nepřisvědčil.

29. Článek I bod. 6 zákona č. 204/2015 Sb. vnesl do někdejšího § 20 zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nově pravidlo, dle něhož se zahájením řízení o přestupku přerušovala roční lhůta pro jeho projednání, v důsledku čehož započala běžet lhůta nová. Článek II bod. 3 zákona č. 204/2015 Sb. pak stanovil, že „[u]stanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Dle čl. XXVI citovaného zákona pak „[t]ento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2016], s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2015].“ 30. Otázkou účinnosti novelizovaného znění § 20 zákona o přestupcích se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018-38, dovodil, že citované ustanovení ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné tím, že nezahrnutí čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb. „do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter “ (v podrobnostech krajský soud dále pro stručnost pouze odkazuje na odstavce [13] až [27] citovaného rozsudku). Krajský soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru jakkoli odchýlit.

31. Jelikož k nyní posuzovanému přestupku došlo dne 15. 2. 2016, je nutno na tento případ již aplikovat § 20 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích v novelizovaném znění: „(2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ 32. Správní orgán prvního stupně zahájil řízení o přestupku oznámením ze dne 11. 3. 2016, přičemž žalobci bylo toto oznámení dle doručenky obsažené ve správním spisu doručeno dne 16. 3. 2016. Lhůta pro projednání přestupku pak byla ve smyslu citovaných ustanovení dále přerušena rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 4. 2016, které bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 9. 2016, a dále opětovným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 1. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 16. 3. 2017, je zřejmé, že k uplynutí roční (ani maximální dvouleté) prekluzivní lhůty v projednávaném případě nedošlo.

33. Nedůvodná je též námitka údajného porušení zákazu retroaktivity spočívající v aplikaci § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, které však v době spáchání údajného přestupku ještě ani neexistovalo. Žalobci lze přisvědčit v tom, že písm. g) citovaného ustanovení bylo do zákona o silničním provozu vloženo až novelou tohoto zákona č. 48/2016 Sb. s účinností od 20. 2. 2016, tedy po uskutečnění posuzovaného jednání. Zcela totožná úprava však do té doby byla obsažena v § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu. Ze strany správního orgánu prvního stupně se tudíž nejedná o retroaktivní aplikaci nového pravidla, nýbrž pouze o nepřesnost v označení příslušného ustanovení, kterou lze přisoudit pouhé chybě v psaní. Takovéto pochybení je proto nezakládá nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a je jednoduše odstranitelné postupem dle § 70 správního řádu.

34. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž bylo měření rychlosti provedeno v zatáčce a tím i v rozporu s návodem k obsluze.

35. Správní orgány v tomto ohledu vycházely z mapového podkladu místa měření pořízeného ze serveru Mapy.cz:

36. Žalovaný správně poukázal na skutečnost, že dle návodu k měřidlu RAMER C10, který je taktéž obsažen ve správním spisu, platí, že „[ú]sek, ve kterém se bude měření provádět by měl být ve směru jízdy přímý v délce, která je závislá na bočním odstupu měřiče od středu měřeného jízdního pruhu“, přičemž doporučené hodnoty jsou následující:

37. Krajský soud nemá pochyb, že již pouhým pohledem na tuto mapu je zcela zřejmé, že úsek, kde bylo měření provedeno, je pro účely měření – s ohledem na použité měřítko mapy a doporučené délky přímého úseku silnice dle návodu k obsluze – dostatečně rovný.

38. Žalobce v této souvislosti v žalobě předložil mapu téhož místa ze serveru Mapy.cz. Do této mapy laicky zanesl křivky, na jejichž základě dovozuje, že k měření došlo v zatáčce. Již pro neodbornost zanesení křivek krajský soud považuje tento důkazní prostředek za zcela irelevantní a nepřistoupil proto k jeho provedení coby důkazu.

39. Nelze zároveň přehlédnout, že zanesená úseč, z níž žalobce při svém výpočtu zakřivení vycházel, je pak dle žalobního tvrzení dlouhá 227 m (pozn.: na první pohled je zřejmé, že mapa byla pořízena ve větším měřítku než mapa obsažená ve správním spisu, takže zachycuje i větší úsek silnice I/03). To je ovšem řádově více, než jaké požadavky na přímost komunikace klade návod k obsluze měřiče RAMER 10C. I kdyby byla boční vzdálenost mezi měřícím a měřeným vozidlem 15 m, což je na dvouproudé silnici prakticky nereálné, požaduje (přesněji však pouze doporučuje) návod k obsluze rovný úsek v délce alespoň 60 m. Posuzovat zakřivení komunikace na základě úseku dlouhého přes 200 m je proto zcela nepřípadné. Žalobcova úvaha by totiž pro svou správnost vyžadovala, aby silnice opisovala přesnou kružnici, neboť jedině tak by bylo možné tvrdit, že žádná část posuzovaného úseku není přímá; nadto není ani zřejmé, jakým způsobem dospěl žalobce k zjištění „pixelové délky“ zanesených křivek, kterou následně využil ve svém výpočtu zakřivení.

40. O zakřivení silnice pak nic nevypovídá ani fotografie pořízená při měření, do níž žalobce laicky zanesl osy karoserie a kol žalobcova vozidla. Taktéž tento důkazní prostředek má totiž právě pro neodbornost jeho zpracování zcela mizivou důkazní hodnotu a krajský soud proto nepřistoupil k jeho provedení coby důkazu. Pouhé arbitrární zanesení křivek, které žalobce označil za osy kol a karoserie, není způsobilé náklon vozidla prokázat (i kdyby tomu tak však bylo, ani to by automaticky neznamenalo, že k měření skutečně došlo v zatáčce).

41. Pro uvedené považuje krajský soud žalobcovy úvahy o tom, že k měření došlo v zatáčce za účelové a spekulativní. Krajský soud přitom neshledal za potřebné provádět v daném ohledu jakékoli dokazování, neboť podklady obsažené ve správním spisu poskytují dostatečný základ pro závěr, že při měření obsluha měřiče RAMER 10C nepostupovala v rozporu s návodem k obsluze.

42. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů zveřejňuje.

VI. Závěr a náklady řízení

43. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení