53 A 7/2018 - 18

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobkyně: V. D., státní příslušnice U., trvale bytem X zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Císařem, se sídlem Vinohradská 22, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2018, čj. CPR-16889-5/ČJ-2017-930310-C235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 10. 2018 žalobkyně napadá shora označené rozhodnutí, kterým žalovaná zamítla její odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 4. 2017, čj. KRPS-53334- 34/ČJ-2017-010025. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území států Evropské unie, v délce jednoho roku.

2. Dle žalované správní orgán I. stupně správně podřadil posuzovaný případ pod § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně v České republice vykonávala práci spočívající v balení čokoládových výrobků, ačkoli nedisponovala žádným povolením k zaměstnání na území České republiky, byť podle § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), pro tuto činnost potřebovala povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. Žalobkyně nespadala do žádné z výjimek vypočtených v § 98 zákona o zaměstnanosti. Konkrétně je správním spisem prokázáno, že zde žalobkyně v období od 5. 2. 2017 do 16. 2. 2017 pracovala bez povolení k zaměstnání. Správní orgán I. stupně si také vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, podle něhož zde není překážka vycestování. K odvolacím námitkám žalovaná uvedla, že má za to, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně; skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně nebyl správní orgán I. stupně povinen zjišťovat, jestliže je žalobkyně ani sama netvrdila. V řízení také nevyplynulo, že by žalobkyně práci vykonávala legálně. Na posuzovaný případ nelze aplikovat § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť se neprokázalo naplnění podmínek pro jeho užití, tedy že zahraniční zaměstnavatel vysílá svého pracovníka do České republiky k provedení služby. Naopak žalobkyně sama uvedla, že z Ukrajiny přijela pracovat do České republiky.

3. Žalovaná dále uvedla, že polské vízum, kterým žalobkyně disponovala, jí neopravňovalo k zaměstnání na území ostatních členských států Evropské unie, ale pouze na území Polské republiky. Uložit správní vyhoštění žalobkyni je povinností správního orgánu přímo navazující na zjištění, že naplnila příslušnou skutkovou podstatu, nedojde-li k závěru, že by to bylo nepřiměřené. To se v dané věci nestalo. Žalovaná se ztotožnila se závěry prvostupňového rozhodnutí na straně 3 až 4. Uložení správního vyhoštění po dobu jednoho roku je přiměřené vzhledem k okolnostem případu. Doba k vycestování byla stanovena přiměřeně, neboť žalobkyně neuvedla žádné překážky, které by ji bránily ve vycestování. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 4. Žalobkyně nejprve namítla, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav, jak jí to ukládá § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, k tomuto navíc přistupuje povinnost správního orgánu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu je povinnost ukládána, v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu. V průběhu správního řízení se žalovaná omezila na důkladné zjištění skutečností v neprospěch žalobkyně, aniž by stejnou pozornost věnovala zjišťování skutečností v její prospěch. V této souvislosti došlo také k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť žalovaná nedbala, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobkyně.

5. Žalobkyně odmítla závěry správních orgánů obou stupňů týkající se charakteru její činnosti. Přitom závěry žalované v podstatě kopírují závěry správního orgánu I. stupně. Žalobkyně má za to, že na území České republiky vykonávala legální činnost, neboť měla veškeré doklady řádně vyřízené, byla vyslána svým polským zaměstnavatelem, pro nějž stále pracovala, za což jí poskytoval mzdu. Toto zjištění ostatně podporují provedené důkazy. Závěry správního orgánu I. stupně, že se jedná o skryté poskytnutí pracovní síly, tedy nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně proto setrvala na námitkách, které uplatnila již v odvolání, přičemž hlavní pochybení spatřuje v činnosti žalované, která nedostatečně vypořádala odvolací námitky.

6. Žalobkyně namítla, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vedení řízení o správním vyhoštění, natož pak pro vydání rozhodnutí ve věci. Uvedla, že má platné pobytové oprávnění na území Polska, přičemž toto pobytové oprávnění jí rovněž umožňuje výkon zaměstnání. Zdůraznila, že v České republice pracovala v souladu se zákonem. Pro výkon své činnosti nepotřebovala povolení k zaměstnání, neboť byla do České republiky vyslána svým zahraničním zaměstnavatelem. Žalobkyně se neztotožnila se závěry žalované ohledně důsledku výkonu její činnosti. Má za to, že závěry jsou v rozporu s evropskou legislativou.

7. Žalobkyně namítla, že je zaměstnankyní polské společnosti, což bylo jednoznačně prokázáno listinnými důkazy. Tato společnost byla najata k provedení díla na území České republiky. Princip volného pohybu služeb mimo jiné umožňuje, aby právnické osoby, které jsou usazeny v jednom členském státě, dočasně nabízely a poskytovaly služby v jiném členském státě Evropské unie. Zaměstnavatel žalobkyně tedy zcela v souladu s evropskou legislativou získává zakázky v rámci své podnikatelské činnosti, a to na celém území EU, tedy i v České republice. Plní tak v souladu s legislativou své zakázky prostřednictvím zaměstnanců v pracovním poměru, k nimž patří žalobkyně. Žalobkyně shrnula, že má povolení k pobytu na území Polska, které ji opravňuje k výkonu práce pro polského zaměstnavatele, aniž by byla nějak omezena v tom, v jakém rozsahu pro něj může pracovat.

8. Žalobkyně dále poukázala na to, že je pouhou zaměstnankyní polského zaměstnavatele, je povinna řídit se pokyny zaměstnavatele. Žalobkyně jakožto prostá dělnice je práva neznalá. Získala povolení k pobytu na území Polska, které ji opravňuje i k výkonu závislé práce. Našla si v Polsku zaměstnání. Splnila všechny požadavky, které jsou na její osobu právním řádem kladeny. Zaměstnavatel ji vyslal vykonávat práci a žalobkyně pouze plnila zadané pracovní úkoly. Žalobkyni tedy není možno postihovat za případné pochybení jejího zaměstnavatele, neboť je povinna řídit se jeho pokyny. Žalobkyně byla přesvědčena, že splnila všechny podmínky pro to, aby mohla být na území Polska zaměstnána. Její vyslání mimo území Polska bylo smluvně upraveno a českým orgánům oznámeno.

9. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že je přesvědčena o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o uložené opatření. Jak samotná forma uloženého opatření, tak délka správního vyhoštění byla vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, především pokud jde o zásady proporcionality a právní jistoty. I kdyby byla žalobkyně zaměstnavatelem určena k výkonu práce v České republice v rozporu se zákonem, sama neměla žádnou možnost tuto situaci ovlivnit, ani nemohla vědět, že je postup nezákonný, neboť přeshraniční vysílání pracovníků je značně komplikované. Žalobkyně měla všechna potřebná povolení, její činnost byla ohlášena českým úřadům, byly uzavřeny všechny potřebné smlouvy. S ohledem na tyto okolnosti je uložení správního vyhoštění nepřiměřeným zásahem. Je nutno vážit následky, které má uložené správní vyhoštění pro život žalobkyně a její možnost cestovat po území společenství i do budoucna, a volit řešení, které těmto okolnostem odpovídá nejlépe a při co možná nejmenší míře zásahu do práv postižené osoby. Správní orgán I. stupně měl přistoupit k variantě, která by umožňovala smírné řešení, a umožnit žalobkyni dobrovolné opuštění území České republiky či jiný obdobný přístup. Správní vyhoštění představuje zásadní stigma, jež negativně ovlivní budoucí život cizince. Žalobkyně má platné pobytové oprávnění pro území Polska. V případě umožnění dobrovolného opuštění České republiky či uložení povinnosti k opuštění území by žalobkyně mohla dále pobývat v Polsku. Žalobkyně však v důsledku uloženého správního vyhoštění přijde i o možnost pobytu na území Polska. Uložení správního vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého života. Je nerozhodné, že žalobkyni nyní již nesvědčí povolení k pobytu v Polsku, neboť správní vyhoštění nejenže má vliv na aktuální povolení, ale znemožňuje rovněž jeho udělení v budoucnu.

10. Žalobkyně dále namítla nedostatečně zjištěný stav věci, neboť nebyly provedeny relevantní důkazy týkající se vztahů mezi zainteresovanými subjekty. Je zjevné, že žalobkyně si zakázku v České republice nesháněla sama. Její zaměstnavatel měl zakázku dohodnutou s jinou společností. Objasnění vztahu mezi společnostmi a toho, zda se jednalo o provedení díla subdodávkou, by jistě mohlo vyvrátit spekulace správních orgánů o řetězení vztahů k obcházení zákona. Žalobkyně má za to, že se jednalo o standardní obchodní vztahy a že správní orgány obou stupňů zcela nedostatečně zjistily stav věci.

11. Žalobkyně dále namítla, že neměla možnost se náležitě vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti správního vyhoštění. Žalovaná nesprávně posoudila otázku přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. K tomu citovala § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně přiměřenost rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nepřezkoumal, pouze vypočetl všechna zákonná kritéria, s nimiž se však nijak nevypořádal. Úvaha o dopadu rozhodnutí na život žalobkyně je tak čistě formalistická, bez vztahu k posuzované věci, pro niž je rozhodné, že pobytová historie může žalobkyni zmařit opětovnou pobytovou žádost. Nemůže být jediným kritériem, že žalobkyně má na Ukrajině zázemí. Žalovaná nezohlednila, že žalobkyně má stále povolený pobyt v Polsku a nemožnost tam pobývat má nesporně dopad do jejího soukromého života. V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

12. Žalobkyně dále namítla, že správní vyhoštění jí bylo uloženo neúčelně a celkově zbytečně. Žalobkyně totiž opustila Českou republiku krátce po zahájení řízení o správním vyhoštění, neboť nechtěla porušovat právní předpisy. Přestože má za to, že v České republice vykonávala činnost zcela legálně, opustila ji, aby se nevystavovala dalšímu postihu. Vyhoštění je proto nutno vnímat jako opatření nadbytečné, neboť již bylo dosaženo ochrany zájmů společnosti, které navíc žalobkyni nad únosnou míru zatěžuje. Správní řízení je vedeno více než jeden rok, tři čtvrtě roku pak odvolací řízení. Žalobkyně se prakticky po celou dobu řízení zdržuje mimo území České republiky. Lhůta uloženého vyhoštění však začne běžet až po skončení řízení.

13. Dále žalobkyně namítla, že žalovaná nedostatečně a nepřezkoumatelně posoudila možnost jejího vycestování. Z napadeného rozhodnutí ani z podkladů obsažených ve správním spisu není patrné, jak žalovaná dospěla k závěru, že jí v případě návratu na Ukrajinu nehrozí nebezpečí vážné újmy. Žalobkyně, která má legitimní obavy z návratu do vlasti (srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu k pojmu vážná újma), tak nemá možnost na tento závěr jakkoli reagovat.

14. Žalobkyně dále namítla, že jí bylo správní vyhoštění uloženo v délce, která nebyla nijak přezkoumatelně zdůvodněna. Nemůže obstát konstatování žalované, že byla tato doba stanovena na samé spodní hranici, neboť se stále jedná o velice dlouhou dobu. Správní vyhoštění ve výměře 6 měsíců (pozn. soudu: zástupce žalobkyně měl patrně nejen na tomto místě na mysli 1 rok) není odůvodněno okolnostmi případu ani osobou žalobkyně a rovněž je v rozporu s praxí správního orgánu I. stupně. Jednalo se přitom jen o několik dní údajně nelegální práce vykonané trestně zachovalou a legálně zde pobývající žalobkyní.

15. Konečně žalobkyně namítla, že rozhodnutí bylo nepřiměřené ve vztahu k celkové délce řízení. Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění do sedmi dnů od okamžiku zahájení řízení. Správní orgány však vedly řízení více než jeden rok a bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců. Žalobkyně neměla možnost pobývat na území po celou dobu řízení, což bude následováno omezením trvajícím dalších 6 měsíců. Proto má správní vyhoštění za nadbytečné a nepřiměřené situaci.

16. Žalovaná ve stručném vyjádření k žalobě po posouzení žalobních námitek odkázala na napadené rozhodnutí a spisový materiál. Má za to, že v daném případě postupovala v souladu s právními předpisy, proto navrhla zamítnutí žaloby.

17. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání; žalovaný vyjádřil s tímto postupem výslovný souhlas, žalobce pak udělil souhlas implicite, neboť na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělil, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 18. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Žaloba byla podána ve lhůtě dle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žaloba je tedy věcně projednatelná.

19. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 20. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 16. 2. 2017 byla žalobkyně kontrolována hlídkou Policie České republiky během výkonu práce ve společnosti Ch. na adrese O., K. (dále jen „Ch.“), a to spolu s dalšími 11 cizinci ukrajinské státní příslušnosti. Všichni vykonávali práci spočívající v balení čokoládových výrobků, vstup na pracoviště je povolen jen v pracovním oděvu s pokrývkou hlavy, docházka do zaměstnání je evidována elektronicky. Bylo zjištěno, že společnost Ch. zaměstnává vedle svých kmenových zaměstnanců i agenturní zaměstnance, které jí na základě rámcových smluv dodávají společnosti P. L. W. a H. M. M. A. (dále jen „H. M. M.“). Posledně uvedená společnost dodává společnosti Ch. zaměstnance dvou polských společností, a to buď P., nebo P., které sídlí na shodné adrese ve V. Při kontrole žalobkyně předložila cestovní doklad, v němž bylo vyznačeno vízum typu C, platné pro státy Schengenu v době od 3. 10. 2016 do 18. 7. 2017, které žalobkyni opravňuje k pobytu na dobu 90 dnů, s možností opakovaného vstupu přes vnější hranici (MULT). Vízum bylo vydáno polskými orgány (konzulátem ve Lvově). V cestovním dokladu je pomocí razítka vyznačen příjezd do schengenského prostoru dne 1. 2. 2017 (hraniční přechod Vyšné Nemecké, Slovenská republika). V cizineckém informačním systému je zaneseno hlášení o ubytování na adrese Z., Ž., v termínu od 2. 2. 2017 do 30. 4. 2017, účelem pobytu je zaměstnání. Žalobkyně nepředložila povolení k zaměstnání.

21. Na základě výše uvedeného bylo s žalobkyní ještě týž den zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. V průběhu svého výslechu žalobkyně uvedla, že do České republiky přicestovala za prací. Přijela autobusem do obce Ž., kde byla ubytována, přičemž poplatek za ubytování jí měl být strháván ze mzdy. Na Ukrajině telefonicky kontaktovala pána jménem V. Domluvila se s ním na místě výkonu práce v K. v čokoládovně. Pracovala zde asi týden. Do práce ji spolu s ostatními pracovníky vozil autobus, který zajistila agentura zprostředkující přístup do společnosti Ch. Balila zde ručně i za pomoci stroje čokoládové výrobky. Při práci nepotřebovala žádné nářadí ani pracovní pomůcky. Pouze jí přivezli čokoládové výrobky v bednách. Na začátku jí práci zadal vedoucí směny. Poté již dělala jen to samé dokola. Její mzda byla 65 Kč/hod., v hotovosti ji měl vyplácet pan V., jakožto zprostředkovatel práce ze společnosti H. M. M. Žádná mzda jí nebyla vyplacena. Ve společnosti chtěla pracovat až do května. Nikde jinde nepracovala. V roce 2016 pracovala v České republice v pekárně v obci u K. Pracovní oblečení, které měla na sobě při zadržení, dostala ve společnosti Ch. V České republice neuzavřela žádnou pracovní smlouvu ani jinou dohodu. S panem V. se dohodla jen ústně. Polské vízum si vyřídila na Ukrajině za účelem práce v České republice. Žalobkyně uvedla, že v České republice má jen strýce, ale neví, kde bydlí, nenavštěvují se. Na Ukrajině má manžela a dvě děti, s nimiž bydlí v rodinném domě. Správní vyhoštění nebude mít žádný vliv na její soukromý a rodinný život. V České republice nemá žádné kulturní či společenské vazby, závazky či pohledávky. Její zdravotní stav je dobrý. Disponuje finančními prostředky pro návrat na Ukrajinu, přičemž jí tam nic nehrozí.

22. V průběhu řízení byly předloženy následující listiny týkající se výkonu práce žalobkyně. Podle výpisu docházky žalobkyně za únor 2017 pracovala pro společnost Ch. v dvanáctihodinových směnách šest dní v týdnu. Dále je součástí spisu rámcová smlouva o dočasném umístění zaměstnanců pracovní agentury ve výrobním závodu společnosti Ch. uzavřená mezi uvedenou společností jakožto uživatelem a společností H. M. M. A. jakožto dodavatelem. Předmětem smlouvy je činnost pracovní agentury spočívající v dočasném umísťování zaměstnanců pracovní agentury k provádění práce pro uživatele, za což se uživatel zavázal platit dohodnutou cenu.

23. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se správní orgán I. stupně obrátil na Úřad práce České republiky s dotazem, zda bylo žalobkyni vydáno povolení k zaměstnání na území České republiky, přičemž bylo potvrzeno, že v době provedené kontroly žalobkyně povolením k zaměstnání nedisponovala. Správní orgán I. stupně se dále obrátil s žádostí o informaci cestou společného centra na polskou stranu s dotazem, zda žalobkyně disponuje polským povolením k zaměstnání a k čemu ji opravňuje udělené polské vízum. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal od Ministerstva vnitra závazné stanovisko ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců, ze kterého plyne, že vycestování žalobkyně je možné. Ministerstvo v závazném stanovisku vyjmenovalo podklady (zprávy o zemi původu), z kterých při posuzování možnosti vycestování vycházelo. Z nich vyplynulo, že bezpečnostní situace v zemi původu žalobkyně, konkrétně v Zakarpatské oblasti, je v současné době natolik uspokojivá, že umožňuje bezpečný návrat žalobkyně.

24. Ze sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru mezinárodních vztahů, ze dne 23. 2. 2017 plyne, že předmětem činnosti polského zaměstnavatele, společnosti P., je vyhledávání pracovních příležitostí a vyhledávání zaměstnanců. Polský zaměstnavatel má sídlo ve V. Potvrdil, že zaměstnává občany Ukrajiny v zemědělsko- potravinářské činnosti, ale nevysílá je na práci do zahraničí.

25. Od 20. 2. 2017 byla žalobkyně zastoupena v řízení advokátem. Dne 6. 4. 2017 vyrozuměl správní orgán I. stupně zástupce žalobkyně o tom, že ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění. Poučil ho o procesních právech dle § 36 správního řádu a o tom, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může žalobkyně využít ve lhůtě 7 dnů. Žalobkyně svého práva využila prostřednictvím svého zástupce dne 12. 4. 2017. Po seznámení se spisem požádala o lhůtu k vyjádření do 24. 4. 2017. Dne 28. 4. 2017 správní orgán I. stupně provedl úřední záznam, podle nějž žalobkyně dosud nepodala žádné vyjádření.

26. Správní orgán I. stupně vydal dne 28. 4. 2017 rozhodnutí čj. KRPS-53334-34/ČJ-2017-010025, kterým uložil žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovil v délce 1 roku. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně v době od 5. 2. 2017 do 16. 2. 2017 pracovala ve společnosti Ch. bez povolení k zaměstnání, ačkoliv toto povolení bylo podmínkou výkonu pracovní činnosti. Na základě mezinárodní spolupráce bylo polskými orgány sděleno, že žalobkyně se nepřihlásila k práci u polského zaměstnavatele. Skutečnost, že žalobkyně pracovala na území České republiky bez povolení k zaměstnání, byla ověřena na Úřadu práce České republiky. Správní vyhoštění nelze považovat za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně, neboť ta od počátku věděla, že se na území Evropské unie může zdržovat pouze po dobu platnosti víza, poté se musí vrátit na Ukrajinu. Sama žalobkyně uvedla, že neměla v úmyslu trávit v České republice delší čas, přesně věděla, že po skončení platnosti polského víza se bude muset vrátit. Vzhledem k délce pobytu v České republice nemohla žalobkyně navázat žádné společenské ani kulturní vazby, nemá zde žádný vztah podobný vztahu rodinnému, naopak na Ukrajině žije celá její rodina. Situace v místě bydliště žalobkyně jí umožňuje bezpečný návrat do vlasti, sama neuvedla žádnou překážku, která by jí v návratu bránila. Doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na spodní hranici, přičemž bylo zohledněno, že žalobkyně vykonávala nelegální práci po uvedenou dobu. Nelegální zaměstnávání cizinců je přitom v současnosti vnímáno jako velký společenský problém a v zájmu státu je proti tomuto negativnímu jevu účinně bojovat.

27. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce odvolání, v němž uplatnila shodné odvolací námitky jako v žalobě, jejíž obsah je podrobně zrekapitulován výše. Navíc zde namítla, že lhůta k vycestování v délce deseti dnů je nepřiměřeně krátká. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žádné důkazní návrhy nevznesla.

28. Žalovaná vzhledem k obsahu odvolacích námitek požádala Ministerstvo vnitra o přezkoumání jeho závazného stanovisko; ministr vnitra závazným stanoviskem ze dne 20. 4. 2018 potvrdil závazné stanovisko ze dne 23. 2. 2017. Zástupce žalobkyně byl dne 14. 5. 2018 vyrozuměn o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí, byla mu poskytnuta lhůta 10 dnů pro vyjádření se k podkladům. Žalobkyně tohoto práva nevyužila.

29. Žalovaná vydala dne 19. 9. 2018 žalobou napadené rozhodnutí. Posouzení žalobních bodů 30. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Podle § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zaměstnáním pro účely tohoto zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. Za zaměstnání se rovněž považuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Podle § 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 14. 8. 2017, může být cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak. Cizinec může být dále přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky. Podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 14. 8. 2017, se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.

31. K první námitce žalobkyně, že si správní orgány neopatřily dostatečné podklady pro svá rozhodnutí, a proto nezjistily stav věci bez významných pochybností a v nezbytném rozsahu, uvádí soud následující. Žalovaná při svém rozhodování vycházela z celé řady podkladů, které jsou součástí správního spisu. Těmito podklady jsou rozhodnutí správního orgánu I. stupně, odvolání proti tomuto rozhodnutí, včetně jeho doplnění, oznámení o zahájení správního řízení, protokol o výslechu žalobkyně, kopie docházky za měsíce únor 2017 vedené společností Ch., rámcová smlouva, závazná stanoviska Ministerstva vnitra (včetně zpráv o zemi původu), informace získané součinností s polskými orgány, spisový materiál správního orgánu I. stupně a lustrace v informačních systémech. Podle soudu byl na základě těchto podkladů zjištěn stav věci dostatečně. Soud nesouhlasí se žalobkyní, že ohledně stavu věci panovaly významné pochybnosti, ani že skutkový stav nebyl zjištěn v nezbytném rozsahu. Žalobkyně ve své námitce nijak nespecifikuje, v čem (v jakém konkrétním skutkovém aspektu) spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, ani nezpochybňuje žádný z podkladů pro vydání rozhodnutí. V této obecné rovině proto soud dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů byly opatřeny dostatečné podklady, v nichž měl zjištěný stav věci potřebnou oporu, přičemž žalovaný přihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Z obsahu spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, kterou by správní orgány opomenuly zohlednit, žalobkyně pak žádnou takovou konkrétní skutečnost neoznačila, ve své námitce setrvala jen v naprosto obecné rovině. Není přitom na soudu, aby namísto žalobkyně dohledával jednotlivé nezákonnosti, resp. vady řízení, jinak by přestal být nestranným orgánem povolaným k rozhodnutí sporu a stal se advokátem žalobkyně.

32. Žalovaný provedl dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť v tomto ohledu vyslechl samotnou žalobkyni a provedl důkaz všemi dostupnými listinami týkajícími se pracovněprávního vztahu a listinami dokládajícími dobu přítomnosti žalobkyně na území České republiky (razítka v cestovním pasu, docházka vedená společností Ch.). Na základě těchto důkazů byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy činnosti vykonávané žalobkyní ve výrobních prostorech společnosti Ch. Provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné, ostatně žalobkyně žádný konkrétní důkazní návrh nevznesla. Stejně tak okolnosti týkající se přiměřenosti vyhoštění ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobkyně byly zjištěny v potřebném rozsahu, a to výslechem žalobkyně, která jako jediná mohla uvést všechny skutečnosti relevantní pro posouzení této otázky, správní orgány z její výpovědi vycházely a nezpochybnily žádnou skutečnost uvedenou žalobkyní. Ani v žalobě žalobkyně nezmínila žádnou novou skutečnost, kterou by bylo třeba vzít do úvahy při poměřování přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění ve vztahu k právu na soukromý a rodinný život.

33. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením žalobkyně, že neměla prakticky možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti správního vyhoštění. K těmto skutečnostem se mohla žalobkyně vyjádřit jednak v rámci své výpovědi, což rovněž v přítomnosti tlumočníka učinila, a dále kdykoliv poté. Žalobkyně je již od řízení před správním orgánem I. stupně zastoupena advokátem. Správní orgány obou stupňů umožnily žalobkyni vždy před vydáním rozhodnutí vyjádřit se ke shromážděným podkladům. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by správní orgány opomněly náležitě objasnit a zhodnotit pro účely posouzení přiměřenosti správního vyhoštění ve vztahu k rodinnému a soukromému životu. Výtky žalobkyně jsou ve vztahu k této otázce zcela obecné a omezují se na vyjádření obecného nesouhlasu s posouzením otázky přiměřenosti. Soudu nicméně není zřejmé, jak by mohlo být správní vyhoštění nepřiměřené ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobkyně, jestliže její dvě děti a manžel bydlí na Ukrajině v rodinném domě, na území České republiky žije pouze její strýc, s nímž se nestýká, a jiné příbuzné ani osoby blízké zde nemá. Sama žalobkyně pak vzhledem k relativně krátkému pobytu na území Evropské unie zde ani nemohla stihnout navázat žádné hluboké soukromé vazby, a to i vzhledem k tomu, že po většinu této doby vykonávala práci. Na území České republiky nemá žádné vlastní bydlení, přespává na ubytovně. Žalobní bod tak není důvodný.

34. K námitce žalobkyně napadající správnost právního závěru žalované, že žalobkyně na území České republiky pracovala bez povolení k výkonu zaměstnání, neboť měla veškeré doklady řádně vyřízené, byla vyslána svým polským zaměstnavatelem, pro nějž stále pracovala, za což jí poskytoval mzdu, uvádí soud následující. Je nepochybné, že činnost, kterou žalobkyně vykonávala na území České republiky v K. v provozu společnosti Ch., svým charakterem naplňuje znaky závislé práce. Žalobkyně totiž práci vykonávala ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet (nikoliv svým jménem a na svůj účet), na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu (viz rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013 – 35, nebo rozsudek ze dne 15. 2. 2017, čj. 1 Ads 272/2016 – 53). Povaha práce spočívala v balení čokoládových výrobků ve výrobním provozu, žalobkyně vykonávala práci při rovnoměrně rozvržené pracovní době (dvanáctihodinové směny). Práci jí přidělovali a její výkon kontrolovali zaměstnanci společnosti Ch. Od této společnosti rovněž obdržela pracovní oděv, tato společnost jí evidovala docházku. Za odvedenou práci jí měl pan V. vyplácet mzdu, hrazena byla i ubytovna nacházející se u výrobního závodu společnosti Ch. Žalobkyně nepopírá, že by v provozovně společnosti Ch. vykonávala závislou práci, nicméně argumentuje tím, že tuto práci konala pro svého polského zaměstnavatele, který ji vyslal k výkonu práce ke společnosti Ch.

35. Jediné povolení k pobytu bylo žalobkyni vydáno Polskou republikou (vízum typu „C“). Jedná se o tzv. schengenské krátkodobé vízum vydaná podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), které jeho držitele opravňuje toliko k pobytu na území členských států Evropské unie, které se podílí na schengenském acquis. Jakkoliv toto vízum může být vydáno za účelem zaměstnání jeho držitele, neopravňuje ho samo o sobě k výkonu zaměstnání, nýbrž toliko k pobytu na území členských států Evropské unie za účelem výkonu zaměstnání (nejedná se o kombinované povolení k pobytu i k zaměstnání). Jelikož krátkodobé schengenské vízum vydané Polskou republikou neopravňuje jeho držitele k výkonu zaměstnání na území Polské republiky, nemůže jej logicky opravňovat k výkonu zaměstnání ani na území České republiky. O tom, že by žalobkyně byla držitelkou povolení k zaměstnání vydaného polskými orgány, nejsou ve spisu žádné informace. Držitelem povolení k zaměstnání vydaného orgány České republiky (resp. tzv. zaměstnanecké karty) žalobkyně není, což bylo prověřeno jak lustrací systémů Policie České republiky, tak dotazem na Úřad práce České republiky, ostatně to potvrdila i sama žalobkyně.

36. Soud se proto zabýval otázkou, zda výkon zaměstnání žalobkyní na území České republiky je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§ 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Povolení k zaměstnání se vyžaduje právě i v případě, má-li být cizinec, jehož zaměstnavatelem je zahraniční subjekt, svým zaměstnavatelem vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy (§ 95 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Pokud je však předmětem této smlouvy dočasné přidělení cizince k výkonu práce k uživateli, úřad práce povolení nevydá (§ 95 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 28. 7. 2017 – toto časové znění zákona o zaměstnanosti je rozhodné pro posouzení věci z důvodu, že k výkonu zaměstnání došlo v únoru 2017), což navazuje na § 66 větu třetí zákona o zaměstnanosti.

37. Výjimku z tohoto pravidla představuje § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle nějž se nevyžaduje povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31.

38. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku vyšel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice 96/71/ES“), která upravuje tři různé formy nadnárodního poskytování služeb: a) podnik usazený na území jednoho členského státu vyšle pracovníka na území jiného členského státu na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem; b) podnik vyšle pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem; c) jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšle pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (279/80, Webb, C-307/09, Vicoplus) pak dovodil, že službou, na kterou se vztahuje svoboda volného pohybu služeb, je i poskytování pracovní síly. Vzhledem k tomu, že přeshraniční poskytování pracovní síly je z obchodního a sociálního hlediska mimořádně citlivou oblastí a může mít značný dopad na pracovní trh členského státu, v němž sídlí příjemce takové služby (příjemce pracovní síly), mohou členské státy podřídit takové vysílání pracovníků požadavku získání pracovního povolení (k tomu srov. § 95 odst. 1 a 4 zákona o zaměstnanosti). Nejvyšší správní soud s ohledem na další judikaturu Soudního dvora Evropské unie (C-91/13, Essent Energie) dodal, že pracovníci, kteří vykonávají svou hlavní činnost v členském státě, kde je usazen podnik poskytující služby, a do hostitelského členského státu byli jako pracovní síla poskytnuti pouze dočasně a za účelem splnění konkrétní činnosti, neusilují o začlenění na pracovní trh, a nemohou tak pro tento trh představovat ohrožení.

39. Na základě těchto východisek dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří ačkoliv byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní činnosti.

40. Soud v nyní posuzované věci vyšel z výše uvedeného výkladu § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a v rámci jeho aplikace na projednávanou věc dospěl k následujícím závěrům. Žalobkyně ve výpovědi uvedla, že práci ve společnosti Ch. jí zprostředkovala česká společnost H. M. M. Netvrdila, že by někdy pracovala pro jakoukoliv polskou společnost, ani v průběhu správního řízení nepředložila žádnou pracovní smlouvu. V tomto případě mělo být vše dojednáno pouze ústně s panem V., představitelem společnosti H. M. M. Polské společnosti nefigurují ani ve výše uvedené rámcové smlouvě, což je jediný smluvní dokument, jenž byl v dané věci získán. V průběhu řízení tedy nebylo vůbec prokázáno, že žalobkyně je zaměstnankyní některé z polských společností uvedených v úředním záznamu ze dne 16. 2. 2017 na základě šetření ve společnosti Ch. Rámcová smlouva o dočasném umístění zaměstnanců totiž společnost Ch. uzavřela se společností H. M. M. jakožto agenturou práce a z jejího textu nelze dovodit, že by se vztahovala na žalobkyni. Nebylo ani zjištěno, že by společnost H. M. M. zaslala krajské pobočce Úřadu práce České republiky informaci o tom, že žalobkyně jakožto zaměstnankyně polské společnosti je vyslána na území České republiky k výkonu práce (§ 87 zákona o zaměstnanosti). Soud proto nemůže přisvědčit žalobkyni, že obsah správního spisu prokazuje pravdivost jejího tvrzení, že byla na území České republiky vyslána k výkonu práce jejím polským zaměstnavatelem. V této souvislosti je třeba poukázat též na to, že žalobkyně neprokázala, že by jí bylo vydáno povolení k výkonu zaměstnání na území Polské republiky (schengenské vízum typu C, jakkoliv může být vydáno za účelem zaměstnání, neopravňuje samo o sobě cizince k výkonu zaměstnání). Obsah spisu nasvědčuje tomu, že k vyslání žalobkyně ve skutečnosti vůbec nedošlo a že žalobkyně byla zaměstnancem společnosti Ch., u níž fakticky vykonávala činnost vykazující znaky závislé práce, popř. společnosti H. M. M., která ji ke společnosti Ch. přidělila k výkonu práce. Žalobkyně neprokázala, že by v jejím případě byla splněna hypotéza § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, a tedy že by byla oprávněna konat na území České republiky závislou práci, aniž by byla držitelem českého povolení k zaměstnání.

41. I kdyby však soud plně vyšel z tvrzení žalobkyně, tedy měl je za prokázaná, přesto by nebyly splněny podmínky aplikace § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Plnění, které měl polský zaměstnavatel poskytnout na území České republiky, není službou ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES. Podstata „služby“ totiž v daném případě nespočívá ve vykonání určité činnosti, zhotovení díla (např. v podobě provedení stavebních prací, řemeslných prací, kontrolních prací, montáži věcí), nýbrž v pronájmu pracovní síly ve formě přidělení zaměstnance polského zaměstnavatele k českému příjemci pracovní síly (společnost Ch). Tento závěr soud opírá o skutečnost, že česká společnost H. M. M., u níž měla žalobkyně vykonávat práci na základě příkazu polského zaměstnavatele (blíže neoznačeného), je agenturou práce. Ve výrobním závodu společnosti Ch. vykonávala žalobkyně shodnou práci jako kmenoví zaměstnanci této společnosti, pracovní oděv jí poskytla společnost Ch., která evidovala také její docházku. Z výpovědi žalobkyně pak vyplynulo, že v průběhu výkonu práce u společnosti Ch. nebyla řízena ani kontrolována ze strany polského zaměstnavatele, práci jí přidělovali zaměstnanci společnosti Ch. (vedoucí směny). Vazba k polskému zaměstnavateli byla uchována pouze v tom směru, že jí měl poskytovat mzdu a hradit náklady ubytování v K. Nelze tedy dovodit, že by v průběhu výkonu práce u společnosti Ch. bylo zachováno přímé pouto žalobkyně a jejího polského zaměstnavatele, tedy že konala práci jeho jménem, na jeho účet a odpovědnost, podle jeho pokynů, pod jeho dozorem a s využitím jeho pracovních pomůcek. Z toho plyne, že k vyslání žalobkyně na území České republiky došlo podle čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71/ES.

42. Soud se dále s ohledem na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku čj. 2 Azs 289/2017 – 36 zabýval tím, zda žalobkyně, jež byla vyslána na území České republiky jako pracovní síla, vykonávala svoji hlavní činnost u polského zaměstnavatele na území Polské republiky, tedy zda její vyslání do České republiky bylo jen dočasným odlehčovacím opatřením. Byť se žalovaná tímto aspektem výslovně nezabývala, vedly správní orgány dokazování i tímto směrem a jejich zjištění zřetelně vyplývají z obsahu správního spisu. Soud vyšel z toho, že žalobkyně podle svých slov přicestovala z Ukrajiny rovnou do České republiky, kde vzápětí nastoupila do práce ve společnosti Ch. Tomu odpovídá i to, že podle otisku přechodového razítka vstoupila na území Evropské unie přes slovenský hraniční přechod Vyšné Nemecké dne 1. 2. 2017 a ode dne 2. 2. 2017 byl nahlášen její pobyt na území České republiky. Dne 5. 2. 2017 již nastoupila k výkonu práce ke společnosti Ch. Z tvrzení žalobkyně ani z obsahu správního spisu neplyne, že by před nástupem u společnosti Ch. žalobkyně pracovala v Polsku. Pouze uvedla, že již v roce 2016 pracovala v České republice v pekárně v nejmenované obci u K. Měla v úmyslu se z České republiky vrátit na Ukrajinu. Tyto skutečnosti ústí v jediný možný závěr, a sice že žalobkyně nekonala pro svého údajného polského zaměstnavatele na území Polské republiky žádnou pracovní činnost a nikdy nehodlala jakoukoliv pracovní činnost v Polsku vykonávat. Od počátku bylo zjevným cílem všech zainteresovaných subjektů, aby žalobkyně vykonávala pracovní činnost výlučně na území České republiky.

43. Ze všech výše uvedených skutečností plyne, že pravou podstatou výkonu práce žalobkyně na území České republiky nebylo konat práci v rámci poskytnutí konkrétní služby jejím polským zaměstnavatelem příjemci služby na území České republiky. Žalobkyně byla přidělena jejím polským zaměstnavatelem k výkonu práce u společnosti Ch., aniž by kdy konala na území Polské republiky práci pro svého polského zaměstnavatele. Je tedy zřejmé, že podstatou činnosti polského zaměstnavatele bylo poskytnout českým smluvním partnerům neomezené služby agentury práce, tedy zajistit jim pracovní sílu. Tuto činnost nelze podřadit § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Naopak spadá pod § 95 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, takže žalobkyně mohla konat závislou práci pouze na základě povolení k zaměstnání vydaného Úřadem práce České republiky. Takové povolení žalobkyně neměla, tedy byla na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoli bylo toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Pochybnosti panující ohledně vztahu žalobkyně a polského zaměstnavatele (absence pracovní smlouvy) jsou nerozhodné z hlediska podřazení zjištěného skutkového stavu (v rozsahu, který není těmito pochybnostmi zasažen) pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť je zřejmé, že žalobkyně byla zaměstnána na území České republiky bez povolení k zaměstnání, ačkoliv jej k výkonu zaměstnání potřebovala.

44. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně nebyla na základě pracovního povolení vydaného orgány Polské republiky oprávněna vykonávat práci pro společnost Ch. na území České republiky. Výkon práce u tohoto subjektu byl podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobkyně však nebyla držitelkou takového povolení, ani to netvrdí, takže vykonávala závislou práci (zaměstnání) na území České republiky bez potřebného povolení k zaměstnání. Naplnila tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců (shodně též rozsudek NSS ze dne 5. 4. 2017, čj. 6 Azs 60/2017 – 13).

45. Není přitom rozhodné, zda žalobkyně o tom, že potřebovala pro výkon práce na území České republiky povolení k zaměstnání, věděla, resp. zda byla svým zaměstnavatelem utvrzována v tom, že může na území České republiky vykonávat práci bez dalšího povolení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2012, čj. 9 As 102/2011 – 80, dovodil, že „[s]právní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. (…) Tato v zásadě preventivní podstata správního vyhoštění má svůj význam zejména z hlediska zavinění cizince, které není třeba prokazovat a při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu.“ 46. Nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že jen konala práci podle pokynů svého polského zaměstnavatele. Tato skutečnost nemění nic na tom, že žalobkyně vykonávala na území České republiky závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání. Toho si ostatně žalobkyně mohla být vědoma, neboť sama neměla v úmyslu konat práci pro svého polského zaměstnavatele na území Polské republiky, nýbrž toliko na území České republiky. Musela si být současně vědoma důvodu, proč nemůže uzavřít pracovněprávní vztah přímo s českou společností. Z Ukrajiny přicestovala přímo na území České republiky na základě krátkodobého schengenského víza. Měla a mohla si být vědoma důvodu, proč bez dalšího nemůže pracovat u české společnosti. Důsledky, které z toho plynou, tedy naplnění skutkové podstaty pro uložení správního vyhoštění, nejsou jakkoliv závislé na zavinění či osobních pohnutkách cizince ve vztahu k tomuto protiprávnímu jednání. Tvrzení žalobkyně ani rámcová smlouva obsažená ve správním spisu neposkytují žalobkyni žádnou „imunitu“ ve vztahu k odpovědnosti za vlastní protiprávní jednání a následkům z toho plynoucím. Žalobkyně, ač neznalá českého práva, je osobně odpovědná za to, aby vykonávala závislou práci na území České republiky v souladu s právními předpisy (zákonem o zaměstnanosti). Bylo na ní, aby si sama ověřila, zda je výkon závislé práce možný v souladu s právním řádem státu, na jehož území má být práce vykonávána. To nicméně neznamená, že by paralelně s tím nemohla vzniknout odpovědnost za umožnění výkonu závislé práce bez potřebného povolení i dalším subjektům. Žalobní bod je nedůvodný.

47. Žalobkyně dále namítla, že správní orgány se neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, nýbrž měly preferovat smírnou cestu a umožnit žalobkyni vycestovat z území České republiky, a to vzhledem k tomu, že měla v té době platné polské vízum. K tomu soud uvádí, že § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv. Skutečnost, že žalobkyně měla v době zjištění nelegální práce platné schengenské krátkodobé vízum (v době rozhodování žalované již jeho platnost uplynula), nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (viz rozsudek NSS čj. 2 Azs 289/2017 – 31, bod 45). I kdyby byla žalobkyně držitelem schengenského víza, nejde o překážku, která by bránila vydání správního vyhoštění, neboť správní vyhoštění postihuje různé typy protiprávního jednání cizince, ačkoliv je oprávněn pobývat na území České republiky (v daném případě je nicméně třeba zdůraznit, že žalobkyně nebyla oprávněna pobývat na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání).

48. Správní vyhoštění je nástrojem k ukončení pobytu na území. Uložení správního vyhoštění nevylučuje možnost, aby cizinec sám z území České republiky vycestoval na území jiného členského státu, jenž mu vydal povolení k pobytu (v daném případě na území Polské republiky). Naopak, zákon předpokládá, že cizinec po udělení správního vyhoštění dobrovolně ve stanovené lhůtě opustí území České republiky. Udělení správního vyhoštění nebránilo žalobkyni v tom, aby nadále pobývala na území Polské republiky z titulu schengenského krátkodobého víza (z ničeho však neplyne, že by žalobkyně měla v úmyslu pobývat v Polské republice). S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobkyně do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie [návětí § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 24 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II)], a povinnost českých orgánů konzultovat případ žalobkyně s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Účelem této konzultace je informovat členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, o zařazení cizince do evidence osob, kterým má být odepřen vstup na území, a to za účelem zvážení, zda nezruší jím vydané povolení (schengenské krátkodobé vízum) opravňující žalobkyni k pobytu na území Evropské unie. Pokud členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, jej nezruší, odstraní členský stát, jenž vydal správní vyhoštění, z Schengenského informačního systému záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na území Evropské unie. V takovém případě zanese stát, jenž udělil cizinci správní vyhoštění, záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na jeho území, toliko do vnitrostátního informačního systému; udělení správního vyhoštění tak má de facto právní účinky toliko ve vztahu k území toho členského státu, který správní vyhoštění vydal, nikoliv vůči všem členským státům Evropské unie. Z výše uvedeného plyne, že uložení správního vyhoštění správními orgány České republiky bez dalšího nevede k tomu, že by žalobkyně nebyla oprávněna nadále pobývat na základě stále platného schengenského krátkodobého víza na území Polské republiky.

49. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po dobu, co byla držitelkou schengenského krátkodobého víza vydaného orgány Polské republiky, jednala v rozporu s právním řádem jiného členského státu Evropské unie, neboť na jeho území bez potřebného povolení k zaměstnání vykonávala závislou práci, není evidence žalobkyně v Schengenském informačním systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie, nepřiměřená ani ve vztahu k případné další žádosti o vydání víza nebo jiného druhu povolení k pobytu. Jenom proto, že Polská republika žalobkyni v minulosti vydala krátkodobé vízum, nevznikl žalobkyni nárok na vydání dalšího obdobného víza kdykoliv v budoucnu. Nelze odhlížet od toho, že žalobkyně během platnosti původního víza porušila pobytový režim, neboť bez potřebného povolení vykonávala práci na území jiného členského státu Evropské unie. Existence záznamu v Schengenském informačním systému nadto nepůsobí absolutní zákaz udělit žalobkyni vízum či jiný druh pobytového oprávnění (k tomu viz čl. 25 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody). Žalovaná tedy postupovala v souladu se zákonem o pobytu cizinců, jestliže na věc aplikovala jeho § 119 odst. 1 písm. b). Žalobní bod je nedůvodný.

50. Rovněž tak námitka, že správní orgány nesprávně vyhodnotily přiměřenost zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně a své závěry nedostatečně odůvodnily, neboť nezohlednily konkrétní situaci žalobkyně, je nedůvodná. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán zohlední při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

51. K tomu soud nejprve konstatuje, že žalobkyně měla právo se v řízení vyjadřovat v celém jeho průběhu až do vydání rozhodnutí (srov. § 36 odst. 1 správního řádu). Konkrétně byla o tom poučena dne 6. 4. 2017 a opětovně pak dne 14. 5. 2018, avšak ani v jednom případě svého práva nevyužila. S ohledem na to, co bylo uvedeno, a na to, že byla žalobkyně v průběhu řízení zastoupena advokátem, nemůže nyní namítat, že nedostala prostor k vyjádření. Úvaha žalované v napadeném rozhodnutí je založena na tom, že vycestování žalobkyně do vlasti je z povahy věci zásahem do jejího života, nikoli však zásahem nepřiměřeným. Žalobkyně sama uvedla, že zde nemá rodinné ani jiné vazby, nehrozí jí tedy odloučení od jejích blízkých. Žalobkyně si vyřídila pracovní vízum Polské republiky pouze z toho důvodu, že chtěla krátkodobě pracovat v České republice. Nemá v úmyslu zde zůstat, chce se vrátit na Ukrajinu. K integraci žalobkyně do české společnosti nedošlo, neboť na to pobývala na území České republiky krátkou dobu, sama o to ani neusilovala. Správní orgány zcela správně vzaly do úvahy, že žalobkyně zanechala na Ukrajině své děti a manžela, tedy ty nejbližší rodinné vztahy ji váží k zemi, jejíž je občankou, nikoliv k České republice či jinému členskému státu Evropské unie. Dále zohlednily i zdravotní stav žalobkyně, jež ho sama označila za dobrý, takže potřebu jejího setrvání na území České republiky nelze odůvodnit ani nepříznivým zdravotním stavem. Skutečnost, že žalobkyně měla v době zjištění nelegálního zaměstnávání platné povolení k pobytu i zaměstnání vydané Polskou republikou, nelze vzít při hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění do úvahy, neboť sama o sobě nesvědčí o existenci jakéhokoliv aspektu rodinného či soukromého života, který by žalobkyně vedla na území kteréhokoliv členského státu Evropské unie. Vzhledem k výše uvedenému nemůže vyhoštění představovat nepřiměřený zásah ani s ohledem na to, že v důsledku stanovení doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie, jí nebude moci být uděleno vízum či jiný typ povolení k pobytu ani v budoucnu. Soud tedy uzavírá, že správní orgány v úplnosti zjistily všechny skutečnosti nezbytné pro posouzení přiměřenosti zásahu představovaného správním vyhoštěním do soukromého a rodinného života a vyhodnotily je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Dospěly ke správnému závěru, že důsledky správního vyhoštění nejsou nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně.

52. Pokud jde o posouzení existence překážky pro vycestování z důvodu nepříznivé bezpečnostní situace na Ukrajině (vnitřní ozbrojený konflikt), ani v tomto ohledu neshledal soud žádné pochybení. Správní orgán I. stupně rozhodl o neexistenci překážek vycestování na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra, v rámci odvolacího řízení požádala žalovaná o jeho přezkoumání ministrem vnitra. V obou závazných stanoviscích se konstatuje, že vycestování žalobkyně do země původu je možné. Ministerstvo vnitra i ministr vnitra se přitom výslovně zabývali i bezpečnostní situací v zemi původu, přičemž vyšli z toho, že nepříznivá bezpečnostní situace se vztahuje pouze k Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Žalobkyně nicméně bydlí v Zakarpatské oblasti, kde je bezpečnostní situace poklidná. Závazná stanoviska vychází ze zpráv o zemi původu, které jsou součástí správního spisu vedeného správním orgánem I. stupně a žalovanou. Z nich skutečně vyplývá, že v Zakarpatské oblasti nejsou zaznamenávány žádné bezpečnostní incidenty, situace zde je poklidná (viz informaci odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2016 a 22. 1. 2018 týkající se politické a bezpečnostní situace, vojenské služby, vnitřně přesídlených osob). Ve vztahu k § 179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců je rozhodující, že podle zpráv o zemi původu, které jsou rovněž součástí správního spisu, nepanuje na Ukrajině stav tzv. totálního konfliktu, tedy situace, že by žalobkyně z důvodu pouhé přítomnosti na kterémkoliv místě na Ukrajině mohla utrpět zranění nebo být usmrcena v souvislosti s probíhajícím vnitrostátním ozbrojeným konfliktem (viz usnesení NSS ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014 – 17).

53. Za této situace bylo povinností žalobkyně prokázat dostatečnou míru individualizace, tj. že ona osobně by pravděpodobně byla vystavena jako civilistka útoku v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Potřebná míra individualizace je naplněna zpravidla tehdy, když žalobkyně již utrpěla vážnou újmu nebo byla vystavena přímým hrozbám způsobení vážné újmy, nebo pokud ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu země původu, ve kterém skutečně žalobkyně pobývala, a nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, nebo pokud jsou u žalobkyně dány jiné faktory (osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že se žalobkyně stane terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24). Žalobkyně ve správním ani soudním řízení neprokázala, že by před odjezdem ze země původu utrpěla v důsledku ozbrojeného konfliktu vážnou újmu nebo byla takovou újmou ohrožena. Žalobkyně nebydlela v místě, které je zasaženo ozbrojenými operacemi, nýbrž bydlela v Zakarpatské oblasti v západní části Ukrajiny. Do této oblasti se přitom může bez obtíží vrátit, nachází se v ní rodinný dům, v němž před svým odjezdem žila. Bezpečnostní situace v tomto konkrétním místě nepochybně není jakkoliv napjatá, neboť žalobkyně tam zanechala svého manžela s dětmi. Žalobkyně neuvedla v řízení žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval jakýkoliv důvod, který by zvyšoval riziko, že se stane v zemi původu jakožto civilistka terčem svévolného násilí, naopak výslovně potvrdila, že jí žádná újma nehrozí. Ministerstvo vnitra i ministr vnitra tedy správně dovodili, že žalobkyni nehrozí v případě návratu do země původu vážná újma ve smyslu § 179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy nejsou dány důvody bránící vycestování. Žalobní bod není důvodný.

54. Žalobkyně dále namítla, že jí bylo správní vyhoštění uloženo na dobu 1 roku, která nebyla nijak přezkoumatelně zdůvodněna. Soud k tomu podotýká, že by délka této doby byla stanovena nepřezkoumatelně tehdy, pokud by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo vůbec patrné, proč ji žalovaná stanovila právě v této a nikoli v jiné délce. To však není případ napadeného rozhodnutí. Žalovaná na straně 10 napadeného rozhodnutí stručně vysvětlila, že správní orgán I. stupně při určení této doby postupoval správně. Bylo zohledněno nezákonné a nežádoucí jednání cizinky, jeho délka a současně skutečnost, že se ze strany žalobkyně jedná o prvé takové porušení. Soud má tedy za to, že správní orgány vzaly do úvahy rozhodující okolnosti, tedy závažnost protiprávního jednání a jeho dobu trvání. Stanovení doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 1 roku není vzhledem k právě uvedeným východiskům zjevně excesivní. Odpovídá rozhodovací praxi v obdobných případech. Námitka je nedůvodná.

55. Konečně žalobkyně namítla, že rozhodnutí bylo nepřiměřené ve vztahu k celkové délce řízení. Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění do 7 dnů od okamžiku zahájení řízení. Správní orgány však vedly řízení více než 1 rok a bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku. Žalobkyně neměla možnost pobývat na území po celou dobu řízení, což bude následováno omezením trvajícím další 1 rok. Proto má správní vyhoštění za nadbytečné a nepřiměřené situaci. K tomu soud konstatuje, že žalobkyně byla správním orgánem I. stupně informována o tom, že ve věci bude probíhat další šetření, a proto není možné skončit řízení v zákonem předvídané sedmidenní lhůtě. Z výše uvedeného rozboru problematiky je zřejmé, že rozhodování v obdobných případech zpravidla vyžaduje více než zákonem stanovených 7 dní. Ani tento případ nebyl výjimkou. Ze skutečnosti, že řízení vzhledem k jeho komplikovanosti trvalo delší dobu, nelze dovozovat, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo nadbytečné či nepřiměřené situaci. Jak již soud popsal, správní orgány nemají žádný prostor ke správnímu uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv (viz body 47 a násl. výše). Skutečnost, že žalobkyně řízení nijak nekomplikovala či že území státu dobrovolně opustila v průběhu správního řízení, na tom nemůže nic změnit. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že po zahájení řízení o správním vyhoštění nemohla dále pobývat na území České republiky, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění nabývá svých účinků až jeho vykonatelností, která nastává až po jeho právní moci, resp. v případě podání žaloby až po právní moci rozhodnutí soudu. Jak soud odůvodnil již výše, žalobkyně nepochybně mohla využít svého víza k pobytu na území Polské republiky, která jí vízum vydala. Žalobní bod je nedůvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 56. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalované soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jí nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení