53 A 7/2018 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně: F. V., nar. X zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2 proti žalované: Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Pražská třída 558, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 6. 2018, čj. KRPC 77909-25/ČJ-2018-020023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Ustanovené tlumočnici Ing. Janě Jechové se přiznává tlumočné v částce 700 Kč; tato částka bude tlumočnici vyplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 16. 6. 2018 doručena žaloba proti shora označenému rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto tak, že žalobkyně se zajišťuje za účelem správního vyhoštění. Současně byla stanovena doba trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalobkyně namítá nedostatečně a nesprávně zjištěný stav věci, kdy základem rozhodnutí je tvrzení o tom, že žalobkyně by mařila výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Tento závěr však žalovaná nezdůvodnila. Napadené rozhodnutí dále postrádá odůvodnění nutnosti užití institutu zajištění. Z uvedených důvodů považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

3. Žalobkyně zcela konkrétně vypověděla k okolnostem svého osobního života, sdělila žalované adresu, na které se bude zdržovat a kde bude k zastižení. Žalobkyně se na území ČR nacházela legálně. Jednání žalobkyně neodůvodňuje její umístění do ZZC. Kromě předložení padělaného dokladu totožnosti se nedopustila žádného dalšího protiprávního jednání, přičemž samotné prokázání padělaným dokladem k zajištění nepostačuje. Samotné řízení je vedeno na základě pravé totožnosti žalobkyně, která neodmítla údaje o své osobě uvést. Z jejího jednání je tak maximálně zřejmý úmysl najít si zaměstnání, nikoli snad úmysl z území České republiky v případě vyhoštění nevycestovat. Užití zajištění vyžaduje závažné důvody, které však u žalobkyně nenastaly. Obecné fráze o neúctě k právnímu řádu České republiky v této souvislosti nemohou obstát. Aprobování závěrů žalovaného by v důsledku znamenalo, že každý cizinec, který poruší zákon o pobytu cizinců, musí být zajištěn.

4. Žalobkyně uvedla, že coby mladá žena nepředstavuje takovou hrozbu, aby bylo nezbytné její omezení na svobodě, které přirovnala k vazebnímu stíhání (v rámci trestního řízení by přitom její jednání důvodem k uvalení vazby nebylo). Žalobkyně poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, čj. 1 A 79/2012-16, v němž jmenovaný soud dovodil, že ani nerespektování pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění není bez dalšího důvodem k zajištění. Obava, že by žalobkyně mařila samotný výkon vyhoštění, je přitom zcela lichá a nezakládá se na objektivně zjištěném skutkovém stavu.

5. Napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné i v otázce možného využití mírnějších zajišťovacích institutů, neboť k zajištění je možno přistoupit pouze tehdy, pokud nepostačuje uložení některého ze zvláštních opatření. Tato však správní orgán vůbec nevzal v potaz, resp. jejich nevyužití nedostatečně odůvodnil. S ohledem na ústavní zakotvení osobní svobody a nedotknutelnosti člověka v čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod (dále též „LZPS“), jakož i judikaturu Nejvyššího správního soudu (žalobkyně konkrétně citovala jeho rozsudek ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 5/2010-74, příkladmo pak poukázala též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS), představuje zajištění zcela mimořádný institut. Je tudíž nutno nejprve zkoumat možné užití mírnějších prostředků, přičemž úvahy správního orgánu musí být v této souvislosti dostatečně odůvodněny (k tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního sodu ze dne 26. 4. 2012, čj. 4 As 16/2012-30). Tyto závěry se pak uplatní ve vztahu ke všem institutům zajištění obsaženým v hlavě XI zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění tak musí být zřejmé, z jakých skutečností vyplývá obava z maření výkonu správního rozhodnutí a proč účelu správního řízení nelze dosáhnout jinak, což v dané věci absentuje.

6. Žalobkyně dodává, že ze zásady proporcionality vyjádřené v § 2 odst. 3 správního řádu plynou požadavky přiměřenosti zásahu a jeho racionálního zdůvodnění, a také zákaz nadbytečného použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, č. 2/2000 Sb., a ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, č. 410/2001 Sb.

7. Žalobkyně odkazuje na skutečnost, že povinnost využít primárně mírnějšího institutu před samotným zajištěním dovodil též Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, C-61/11 PPU, El Dridi, ECLI:EU:C:2011:

268. Citované rozhodnutí pak navazuje na dřívější judikaturu Soudního dvora k otázce přímého účinku unijní směrnice, která nebyla dostatečně implementována (konkrétně žalobkyně citovala rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986, C-152/84, Marshall, ECLI:EU:C:1986:84, a ze dne 3. 3. 2011, C-203/10, Auto Nikolovi, ECLI:EU:C:2011:118). Žalobkyně zopakovala, že z napadeného rozhodnutí není patrno, proč nemohlo být využito mírnějších prostředků. Žalovaná se nesnažila zjistit, zda zde není jiná osoba, která by mohla za žalobkyni složit peněžitou záruku. Není pak zřejmé ani to, proč nemohla být žalobkyni uložena povinnost pravidelně se k žalované dostavovat, případně povinnost zdržovat se na určité adrese. Nebylo nic jednoduššího než ověřit, zda žalobkyně sdělila pravou adresu svého pobytu.

8. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil.

9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Žalobkyně nejenže se prokázala padělaným dokladem, ale uvedla i nepravdivé informace o své osobnosti tím, že se vydávala za občanku Slovenska. Žalobkyně na území ČR vykonávala nepovolenou výdělečnou činnost, tudíž zde pobývala neoprávněně. Se žalobkyní je vedeno trestní řízení pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. K otázce možného uložení mírnějšího opatření žalovaná uvedla, že do doby zajištění žalobkyně nesložila finanční záruku coby náhradu předpokládaných nákladů správního vyhoštění, přičemž z předchozího jednání žalobkyně žalovaná nenabyla jistotu, že by podmínky mírnějších opatření žalobkyně plnila.

10. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

11. Ze správního spisu byly zjištěny níže uvedené rozhodné skutečnosti.

12. Z úředního záznamu a úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 31. 5. 2018 se podává, že téhož dne provedla hlídka Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v součinnosti se dvěma pracovníky Oblastního inspektorátu práce České Budějovice pobytovou kontrolu ve spol. MEKTEC s. r. o., Rudolfovská 204, České Budějovice (dále též jako „společnost“). Při této kontrole byla kontrolována mezi ostatními cizinci také žalobkyně. Předložila občanský průkaz Slovenské republiky č. X na jméno F. V., nar. X, státní příslušnost Slovensko, platný od 4. 8. 2013 do 4. 8. 2023. Po předložení uvedeného dokladu pojali přítomní policisté podezření, že se jedná o doklad padělaný. To potvrdil na místě pracovník Oddělení dokladů a specializovaných činností České Budějovice. Následně žalobkyně předložila na výzvu svůj pravý platný doklad Ukrajiny č. X, na jméno F. V., nar. X, státní příslušnost Ukrajina. Kopie dokladu je součástí správního spisu. Na personálním oddělení společnosti bylo zjištěno, že žalobkyně zde byla zaregistrována a byla jí vydána přístupová karta na její jméno se dnem nástupu na pracoviště 5. 3. 2018, jako agenturní zaměstnankyni pro Výrobní družstvo GK Albina, IČO:26107121. Žalobkyně byla téhož dne ve 12:00 hod zajištěna spolu s ostatními cizinci dle § 27 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a následně eskortována na pracoviště Odboru cizinecké policie České Budějovice k dalším služebním úkonům z důvodu podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobkyně tedy byla zajištěna, neboť se dopustila jednání, pro které lze její pobyt na území ČR ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění.

13. Dle záznamu o odborném posouzení pravosti dokladu ze dne 31. 5. 2018 byl učiněn závěr, že občanský průkaz Slovenské republiky č. X na jméno F. V., nar. X, státní příslušnost Slovensko, platný od 4. 8. 2013 do 4. 8. 2023, je celkovým padělkem.

14. Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 1. 6. 2018, čj. KRPC 77909-16/ČJ-2018-020023, bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění na základě skutečnosti, že dne 31. 5. 2018 provedla hlídka Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v součinnosti se dvěma pracovníky Oblastního inspektorátu práce České Budějovice pobytovou kontrolu ve spol. MEKTEC s. r. o., Rudolfovská 204, České Budějovice (dále též jako „společnost“). Při této kontrole byla kontrolována mezi ostatními cizinci také žalobkyně. Předložila občanský průkaz Slovenské republiky č. X na jméno F. V., nar. X, státní příslušnost Slovensko, platný od 4. 8. 2013 do 4. 8. 2023. Po předložení uvedeného dokladu pojali přítomní policisté podezření, že se jedná o doklad padělaný. To potvrdil na místě pracovník Oddělení dokladů a specializovaných činností České Budějovice. Následně žalobkyně předložila na výzvu svůj pravý platný doklad Ukrajiny č. X, na jméno F. V., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, s vylepeným polským dlouhodobým vízem č. X, platným od 6. 2. 2018 do 5. 2. 2019, s neomezeným počtem vstupů. V cestovním dokladu žalobkyně je otištěno vstupní přechodové razítko s datem 24. 2. 2018. Současně byla žalobkyně řádně poučena.

15. Z protokolu o výslechu žalobkyně sepsaného dne 1. 6. 2018 se podává, že žalobkyně odpověděla toliko na otázky stran poučení, porozumění, schopnosti vypovídat a zdravotního stavu. Dále sdělila, že má na Ukrajině manžela, s nímž žije v domě u svých rodičů, jiný majetek žalobkyně nemá, je bezdětná. Poté, co uvedla údaje o své osobě a po přetlumočeném porozumění, kterému porozuměla, uvedla, že využívá svého práva nevypovídat. Odmítnutím vypovídat pak reagovala na ostatní otázky správního orgánu.

16. Na základě dožádání policie bylo Ministerstvem vnitra České republiky (dále též „MVČR“)ve smyslu § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců dne 5. 6. 2018 vydáno ve věci žalobkyně závazné stanovisko k možnosti jejího vycestování, které je rovněž součástí správního spisu. Bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně je možné. Nebyly nalezeny žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobkyni hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, mučením, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním. Rovněž byla posuzována situace na Ukrajině z hlediska ozbrojených konfliktů, ani ve vztahu k tomuto nebylo zjištěno, že by žalobkyně mohla být v případě návratu do vlasti v tomto ohledu ohrožena. Součástí spisového materiálu je rovněž dokument MVČR, označený jako „Ukrajina, Informace OAMP, 22. ledna 2018“, který mj. mapuje politickou a bezpečnostní situaci v zemi a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základní svobodách a z něhož MVČR při zpracování závazného stanoviska rovněž vycházelo. MVČR tedy neshledalo, že by vycestování žalobkyně do země původu představovalo rozpor s mezinárodními závazky ČR.

17. Součástí správního spisu je rovněž požadavek žalované na umístění žalobkyně do zařízení pro zajištění cizinců (dále též „ZZC“) a úřední záznam o zajištění žalobkyně ze dne 1. 6. 2018.

18. Napadeným rozhodnutím bylo dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnuto tak, že žalobkyně se zajišťuje za účelem správního vyhoštění. Dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobkyni stanovena doba trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění žalovaná shrnula skutkový stav, konstatovala, že žalobkyně byla zajištěna, neboť se při kontrole prokázala padělaným dokladem, pročež s ní rovněž bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Při sepisování protokolu žalobkyně využila práva nevypovídat. Na základě uvedeného žalovaná dovodila, že z předešlého jednání žalobkyně (prokázání se padělaným dokladem, nepodání výpovědi, absence spolupráce se správním orgánem) je zřejmé, že zde existuje nebezpečí, že bude žalobkyně mařit výkon správního rozhodnutí o správním vyhoštění. Když už tak jednou učinila, mohla by si žalobkyně opatřit opět jiné doklady, které by ji opravňovaly k pobytu na území ČR. Za situace, kdy žalobkyně neplní uložené povinnosti, jako je povinnost předkládat pouze pravé doklady či spolupracovat se správními orgány, neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti správním orgánem jí uložené. Žalobkyně na území ČR jednala v rozporu s právními normami a chráněnými zájmy deklarovanými zákonem o pobytu cizinců. Po zhodnocení skutkového stavu dospěla žalovaná k závěru, že mírnější opatření by nebyla účinná. Od použití zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců správní orgán upustil a tento postup odůvodnil.

19. Příkazem ze dne 2. 6. 2018 byla žalobkyně umístěna ZZC Bělá-Jezová.

20. Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2018, čj. KRPC 77909-32/ČJ-2018-020023, bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU na 2 roky.

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl při jednání nařízeném na den 2. 7. 2018.

22. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterým však nepřisvědčil.

23. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat příkladmo na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.

24. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že v napadeném rozhodnutí absentují úvahy k otázce nezbytnosti zajištění a možného využití zvláštních opatření. Jakkoli je přitom odůvodnění rozhodnutí žalované poměrně stručné, krajský soud neshledal, že by namítanou vadou trpělo. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve shrnula zjištění učiněná v průběhu pobytové kontroly a výslechu žalobkyně. Za klíčové pak považovala především to, že se žalobkyně vědomě prokázala padělaným dokladem, odmítla spolupracovat se správním orgánem, resp. odmítla vypovídat ve věci. Tyto skutečnosti, pak v očích žalované snížily důvěryhodnost žalobkyně natolik, že od možnosti využití zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců upustila. Žalovaná v důsledku předchozího jednání žalobkyně vyslovila obavu, že by se žalobkyně mohla pokusit opatřit si novou identitu, zároveň neskýtá tak záruku, že bude s policejními orgány spolupracovat, resp. že se nebude skrývat, čímž by došlo k maření správního rozhodnutí. Správní orgán nemohl ověřit, zda má žalobkyně dostatek finančních prostředků nutných k dalšímu pobytu na území či složení finanční záruky, neboť žalobkyně odmítla vypovídat. To vedlo k závěru o nemožnosti využít institutu finanční záruky. Žalobkyně do protokolu o výslechu neuvedla ani informace o adrese místa pobytu na území ČR. Žalovaná dále na základě podkladů obsažených ve správním spisu (výpověď žalobkyně, informace o zemi jejího původu a závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti jejího návratu) dospěla k závěru, dle něhož v případě žalobkyně existuje reálný předpoklad, že případné správní vyhoštění bude realizováno. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného ve smyslu shora vytčených kritérií neshledal.

25. Nedůvodnými krajský soud shledal též žalobní námitky věcné povahy, dle nichž nebyl dán důvod k zajištění, resp. nebyl naplněn požadavek subsidiarity využití institutu zajištění coby krajního opatření.

26. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaná oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud „je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání “. Z dikce citovaného ustanovení je patrno, že v něm uvedený výčet případů, v nichž lze dovodit nebezpečí maření či ztěžování řízení o správním vyhoštění, má pouze demonstrativní charakter.

27. Krajský soud nikterak nezpochybňuje žalobkyní obsáhle zdůvodňovaný závěr, dle něhož zajištění cizince (tedy omezení jeho osobní svobody coby ústavně chráněné hodnoty) zpravidla představuje institut mimořádný; to plyne již ze samotného čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, k jehož interpretaci se Soudní dvůr vyjádřil mimo jiné v žalobkyní citovaném pilotním rozsudku ve věci El Dridi (v novější judikatuře se Soudní dvůr k závěrům o v tomto rozhodnutí uvedeným opětovně přihlásil například v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, C-47/15, Affum, ECLI:EU:C:2016:408).

28. V nyní posuzovaném případě ovšem přesto krajský soud neshledal, že by podmínky pro zajištění žalobkyně nebyly dány, neboť její jednání spočívající v úmyslném prokazování totožnosti padělaným dokladem je natolik závažné, že ve svých důsledcích potenciálně vede též k aktivaci trestněprávní odpovědnosti. Nelze pak přehlédnout ani skutečnost, že žalobkyně se pravým dokladem totožnosti (cestovním pasem) prokázala až ve chvíli, kdy policejní hlídka odhalila, že původně předložený doklad byl padělán. Pokud by tedy žalovaná na místě nedisponovala příslušným vybavením, s jehož pomocí bylo možno pravost dokladu ověřit (srov. ve správním spisu založený záznam o odborném posouzení pravosti dokladu ze dne 31. 5. 2018, čj. KRPC- 1997-66/ČJ-2018-020021), lze důvodně předpokládat, že by žalobkyně nadále vystupovala pod falešnou identitou. Způsob, jakým žalobkyně bagatelizuje své jednání, je tedy zcela nepřípadný.

29. Ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2017, čj. 2 Azs 237/2017-20, ve skutkově a právně obdobné věci dovodil, že „[j]iž samotná okolnost, že cizinec užije při prokazování totožnosti padělaný či pozměněný doklad totožnosti některého z členských států EU umožňující mu za běžných okolností vystupovat pod nepravou identitou (příp. je u něho takový doklad nalezen, aniž by cizinec dokázal osvědčit, že jej nehodlal jakkoli užít), je totiž obvykle velmi silným signálem toho, že cizinec je připraven závažně porušovat pravidla České republiky regulující pobyt cizinců. Takový falešný doklad cizinci za běžných okolností (tedy v případě, že nebude prováděna důkladná kontrola umožňující ověřit pravost dokladu) umožňuje pohybovat se po území ČR (a případně i jiných států Schengenského prostoru), ilegálně zde pracovat a prokazovat svoji totožnost v běžných životních situacích. Může případně vést i jakési dva životy – jeden na falešné doklady, druhý na doklady pravé. Jednoduše řečeno, takový doklad umožňuje cizinci vést život, a to dlouhodobě, na pomezí legality či za ní. Proto již samotná možnost jeho užití (a zpravidla tedy i jen prosté držení takových falešných dokladů při sobě) je za běžných okolností dostatečným důvodem k důkladnému zvážení, zda cizince zajistit – v opačném případě totiž není vůbec vyloučeno, že cizinec, který si již jednou byl schopen opatřit falešný doklad, si opatří další falešný doklad a opět se vzdálí dosahu orgánů dohlížejících na dodržování cizineckého práva.“ Citovaný závěr je zcela aplikovatelný i v nyní projednávaném případě.

30. Krajský soud přisvědčil žalované v tom, že předložení falešného dokladu snížilo důvěryhodnost žalobkyně natolik, že užití mírnějších opatření nepřicházelo v úvahu. V protikladu k této skutečnosti totiž nestálo nic, co by závažné protiprávní jednání žalobkyně mohlo jakýmkoli způsobem vyvážit; úvahy žalobkyně o nepřiměřenosti zajištění tak krajský soud považuje za liché. Žalobkyně sama při výslechu konaném dne 1. 6. 2018 poté, co uvedla údaje o své osobě a po přetlumočeném poučení, kterému porozuměla, uvedla, že využívá svého práva nevypovídat. Odmítnutím vypovídat pak reagovala na ostatní otázky správního orgánu. Ke své finanční situaci se nikterak nevyjádřila, neuvedla adresu pobytu na území ČR. Správní orgán tedy mohl vycházet toliko z vlastního šetření. Z něho vyplynulo, že žalobkyně není občanem EU, ani rodinným příslušníkem takové osoby, ani se na území nenachází taková osoba, vůči níž by žalobkyně měla vyživovací povinnost či ji měla v péči. Žalobkyně sama neuvedla žádnou osobu, vůči níž by pociťovala své vyhoštění jako nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života. Na základě uvedeného se žalovaná správně přiklonila k názoru, že nebudou nepřiměřeně zasaženy soukromé či rodinné vazby žalobkyně. Pokud by u žalobkyně takové vazby existovaly, byla by zde menší pravděpodobnost, že se bude spolupráci s žalovanou v průběhu správního řízení vyhýbat (například tím, že by pro žalobkyni představovaly zázemí, které by jen obtížně opouštěla, či složením finanční záruky). Vzhledem k tomu, že žalobkyně de facto odmítla spolupracovat s žalovanou, nebylo možno zjistit adresu, na níž by se žalobkyně v průběhu správního řízení zdržovala, případně zda zde není osoba, která by snad za žalobkyni uhradila finanční záruku (žalobkyně nadto existenci takové osoby nezmínila a ani v žalobě k tomu více neuvádí). S ohledem na shora uvedené nelze akceptovat námitku žalobkyně do vybočení ze zásady proporcionality, neboť rozhodnutí žalované je zcela evidentně naprosto přiměřené zjištěnému skutkovému stavu, když respektuje potřebu obecného zájmu společnosti na tom, aby pobyt na území byl umožněn pouze cizincům, kteří tak činí legálně. Rozhodně zde nepřevažuje zájem na území ČR nelegálně pobývající žalobkyně hledat si zde zaměstnání a užívat k tomu padělaného dokladu. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani žalobkyní bohatě citovaná judikatura, která se ovšem skutkově míjí s projednávanou věcí.

31. Krajský soud tudíž v této souvislosti uzavírá, že žalovaná zajištěním žalobkyně nikterak nepochybila, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádala se všemi relevantními skutečnostmi, které důvody zajištění dostatečným způsobem individualizují (nepředstavují tak pouhé obecné proklamace o neúctě žalobkyně k právnímu řádu, a zároveň z nich ani nelze dovodit, že by snad žalovaná mohla přistoupit k zajištění cizince při jakémkoli porušení zákona o pobytu cizinců). Žalobkyní obecně formulované srovnání institutu zajištění ve smyslu § 124 zákona o pobytu cizinců s vazebním omezením svobody v rámci trestního řízení dle § 67 a násl. trestního řádu je pak – vzhledem k diametrálně odlišnému účelu těchto institutů – zcela liché.

32. Návrh na doplnění řízení výslechem tety žalobkyně soud zamítl, protože tento důkaz nemůže nic změnit na důvěryhodnosti žalobkyně prokazující se padělaným občanským průkazem Slovenské republiky, tím spíše za situace, kdy žalobkyně při výslechu dne 1. 6. 2018 na zcela srozumitelný dotaz na případné příbuzné v České republice odmítla vypovídat. Ani z ostatních odpovědí na dotazy kladené žalobkyni správním orgánem v průběhu tohoto výslechu nelze usoudit, že by se na území ČR nacházeli příbuzní žalobkyně.

33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, pročež ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

35. Ustanovené tlumočnici Ing. Janě Jechové soud přiznal tlumočné v rozsahu 2 hodin po 350 Kč podle § 17 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., v účinném znění, tedy celkem 700 Kč. Odměna za tlumočnický úkon bude vyplacena Krajským soudem v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení