53 A 8/2017 - 61

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: M. S., trvale bytem, zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. ODSH 52315/2017/PeTr SO3, čj. KUJCK 62408/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. Spr. Přest. 8723, 9776/15/Skl, čj. SO/18295/2015, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dle správního orgánu prvního stupně dopustil nedbalostním jednáním, a dále se jako provozovatel dopustil nedbalostním jednáním přestupku dle § 83 odst. 1 písm. i) zákona 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (zákon o podmínkách provozu na pozemních komunikacích) tím, že dne 20. 10. 2015 v době kolem 16:18 – 19:10 hod. v Českých Budějovicích, v ulici U Černé věže, před domem č. 20, zaparkoval vozidlo Škoda, reg. zn.: X v prostoru za DZ IP13c s dodatkovou tabulkou E13 „Placené Po-Pá 8:00 – 18:00 hod“ a dne 4. 12. 2015 v době 10:15 – 14:20 hod. v Českých Budějovicích, na náměstí Přemysla Otakara II., naproti domu č. 27 zaparkoval totéž vozidlo v prostoru za DZ IP13c s dodatkovou tabulkou E13 „Placené Po-Pá 8:00 – 18:00 hod“, aniž by uhradil příslušný poplatek za stání vozidla. Následně bylo v obou případech zjištěno, že vozidlo je bez platné technické prohlídky, jejíž platnost byla do 21. 12. 2013, tedy svým jednáním porušil § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu a § 38 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Za uvedené přestupkové jednání uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Krajský soud k tomu poznamenává, že správné orgán prvního stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho dřívější rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 2. 2017 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 18. 7. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně namítl, že přestupky byly již prekludovány, neboť k nim mělo dojít dne 20. 10. 2015 a 4. 12. 2015; přestupky tak bylo možné projednat pouze do 20. 10. 2016, resp. do 4. 12. 2016. Žalobce vyjádřil přesvědčení, dle něhož čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“), nabyl účinnosti až 1. 10. 2016. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na metodický pokyn Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 9. 2016, čj. JMK 142349/2016.

5. Žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný nijak nevyjádřil k jeho odvolacím námitkám a důkazním návrhům, které jeho zmocněnec zaslal dne 1. 5. 2017 na adresu elektronické podatelny správního orgánu prvního stupně. V tomto ohledu žalobce navrhl provést důkaz printscreenem odeslané zprávy, popř. ohledání elektronické podatelny správního orgánu znalcem z oboru IT.

6. Současně žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvého stupně, neboť správní orgán se nijak nezabýval např. tím, zda bylo zpoplatnění parkování v souladu s § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zejména zda má zpoplatnění příslušných úseků základ v nařízení obce, zda obec stanovila cenu za parkování v souladu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, a zda se jednalo o místní pozemní komunikaci. S ohledem na zásadu in dubio pro reo je proto nutno dospět k závěru, dle něhož zpoplatnění parkování v příslušných úsecích bylo v rozporu se zákonem; k žádnému přestupku proto v posuzované věci nemohlo dojít.

7. Další námitky žalobce směřují proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak správní orgán dovodil, že vozidlo s prošlou technickou kontrolou je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích.

8. Žalobce též namítá, že žalovaný se nijak nezabýval tím, zda správní orgán ve svém novém rozhodnutí prvého stupně dostál jeho pokynům vysloveným v prvním (zrušujícím) rozhodnutí žalovaného.

9. Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalobce činí i vůči nedostatečnému odůvodnění zavinění, kdy se správní orgán zabýval zaviněním pouze paušálně, a nikoli s ohledem na každý přestupek, jakož se ani nezabýval každým ze zákonných znaků určité formy zavinění. Nepřezkoumatelné jsou dle žalobce i úvahy správného orgány ohledně výměry pokuty, neboť se správní orgán nezabýval zvlášť každým ze zákonných kritérií s ohledem na každý údajný přestupek, a pokud se některým zákonným kritériem zabýval, tak neuvedl, zda se jedná o polehčující či přitěžující okolnost, a jaký vliv má na konečnou výši pokuty.

10. Dále žalobce namítá, že z rozhodnutí není zřejmé, jak správní orgán dovodil, že za provozování vozidla lze považovat i jeho pouhé stání. Také v tom žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

11. Žalobce má rovněž za to, že došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť správní orgán se nijak nezabýval tím, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání údajných přestupků, není pro žalobce příznivější (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, čj. 7 As 34/2013-29).

12. Žalobce dále namítá překvapivost rozhodnutí správného orgánu prvního stupně. Žalobce dne 14. 2. 2017 zaslal správnímu orgánu námitku ohledně prekluze údajných přestupků, ve které požádal o vyrozumění o případném nevyhovění námitce. Správní orgán prvního stupně tomuto požadavku sice vyhověl, když žalobci dne 22. 2. 2017 zaslal písemnost ze dne 20. 2. 2017, čj. SO/18295/2015, ve které uvedl, že k prekluzi přestupků nedošlo. Tuto písemnost však žalobci zaslal současně s rozhodnutím prvého stupně, a žalobce tedy nemohl na toto vyjádření v prvním stupni nijak reagovat, neboť mu bylo doručeno současně s rozhodnutím.

13. Dále žalobce namítá, že žalovaný porušil jeho právo na to mít možnost seznámit se s každým podkladem rozhodnutí. Žalovaný totiž ve svém rozhodnutí uvedl, že ohledně prekluze je jeho právní názor opřen o Metodickou pomůcku Ministerstva vnitra k zákonu č. 204/2015 Sb., který je dostupný na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Žalobce namítá, že tato metodika nebyla obsahem spisu a nebyla ani provedena jako důkaz, a závěr žalovaného je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (neboť je opřen o podklad rozhodnutí, který nebyl proveden jako důkaz a není obsahem spisu), a současně byl porušen předepsaný postup pro dokazování a žalobce tím byl zkrácen na možnostech obhajoby (žalobce v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, čj. 1 As 70/2013-58).

14. Výrok rozhodnutí je dle žalobce stižen vadou pro rozpor s § 68 odst. 2 s. ř. s., neboť v něm není uveden odkaz na ustanovení, ze kterého vyplývá, že vozidlo s prošlou technickou prohlídkou je technicky nezpůsobilé k provozu. Stejně tak není ve výroku obsažen odkaz na nařízení obce, které stanovuje zpoplatnění parkování v předmětných úsecích, jakož i odkaz na opatření obecné povahy, která stanovují údajně porušené dopravní značky ve smyslu § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu (v této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 2 As 48/2008-58).

15. Výrokem je žalobci kladeno za vinu, že stál dne 20. 10. 2015 v době od 16:18 do 19:18 v úseku platnosti dopravní značky č. IP13c s dodatkovou tabulkou E13 „Placené Po-Pá 8:00-18:00“. K tomu žalobce namítá, že od 18:00 bylo parkování na daném místě nepochybně zadarmo. V části jednání, které je žalobci kladeno za vinu jako přestupek, tak chybí znak protiprávnosti, jelikož v době od 18:00 do 19:10 se nemohlo jednat o přestupek. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, čj. 51 A 27/2016-38.

16. Žalobce dále namítá, že v řízení nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že právě žalobce spáchal všechny údajné přestupky. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že neexistuje žádný důkaz o tom, že právě žalobce předmětná vozidla řídil, neboť strážníci obecní policie na dané místo pokaždé dorazili až v okamžiku, kdy vozidlo stálo, přičemž u vozidla se žádná osoba nezdržovala. Žalobce uvedl, že se nedoznal k tomu, že by vozidlo řídil, přičemž ani případné doznání na místě by nepředstavovalo procesně použitelný důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, čj. 7 Tdo 347/2012-17). Stejně tak správní orgány pochybily v tom, že ohledně údajného doznání žalobce o tom, že dané vozidlo řídil, vycházely z dokumentů povahy úředního záznamu, které však jako důkaz nemohou postačovat (žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2016, čj. 6 As 144/2016-36).

17. Žalobce závěrem obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

18. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil nesouhlas s žalobcovým hodnocením účinnosti čl. II odst. 3 zákona č. 204/2015 Sb., k níž dle názoru žalovaného došlo v důsledku čl. XXVI tohoto zákona již 1. 10. 2015. Svůj názor žalovaný opřel o metodickou pomůcku Ministerstva vnitra.

20. K žalobní námitce ohledně nevypořádání se s odvolacími námitkami a důkazními návrhy doručené dne 2. 5. 2017 žalovaný uvádí, že dne 20. 3. 2017 bylo ke správnímu orgánu prvního stupně doručeno blanketní odvolání. Ing. M. J. jakožto zmocněnec odvolatele byl následně správním orgánem vyzván usnesením ze dne 24. 3. 2017, čj. Spř. Přest.: 8723, 9776/15 Skl, k odstranění nedostatků podání ve lhůtě pěti dnů od doručení tohoto usnesení. Jelikož zmocněnec ve stanovené lhůtě své podání nedoplnil, byl spis dne 21. 4. 2017 postoupen k nadřízenému správnímu orgánu. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 18. 5. 2017, čj. KUJCK 62408/2017, odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a napadané rozhodnutí potvrdil. Doplnění odvolacích námitek se do dispozice žalovaného dostalo až dne 19. 5. 2017.

21. O tom, že žalobce je podle karty vozidla provozovatelem vozidla není pochybností, stejně jako, že ho provozoval v předmětné dny - 20. 10. 2015 a 4. 12. 2015, kdy stál s vozidlem v prostoru za dopravní značkou IP13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou tabulkou E13, přičemž provozováním se rozumí i pouhé stání vozidla na komunikaci. Podle výpisu z karty vozidla byla na vozidlo platná technická prohlídka do 21. 12. 2013 a následně poté až od 7. 12. 2015 do 6. 1. 2016. Dle spisového materiálu, kdy se žalobce v obou případech označil jako řidič vozidla, nerespektoval dopravní značku označující parkoviště s parkovacím automatem a zároveň provozoval vozidlo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích.

22. K zrušení původního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně došlo především z důvodu, že ve výroku napadeného rozhodnutí nebylo dostatečně specifikováno, že žalobce byl současně provozovatelem vozidla a jeho jednání tak lze zařadit pod skutkovou podstatu § 83 odst. 1 ve spojení s § 38 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Tato skutečnost byla zřejmá pouze z odůvodnění meritorního rozhodnutí a ve výroku zcela absentovala. Nedostatky zjištěné žalovaným v odvolacím řízení byly nalézacím správním orgánem v dalším řízení odstraněny.

23. K formě zavinění žalovaný vzal za dostačující odůvodnění správního orgánu, že podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Žalobcovo jednání naplnilo znaky nedbalostního jednání, jelikož věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. Stejně tak bylo v řízení prokázáno, že jednání žalobce naplňuje po všech stránkách zákonné znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a zákonné znaky skutkové podstaty přestupku podle § 83 odst. 1 písm. i) o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Uložená pokuta dle žalovaného odpovídá skutkovým zjištěním a míře zavinění žalobce.

24. Ve vztahu k namítanému porušení zákazu retroaktivity žalovaný uvedl, že správní orgány automaticky posuzují, zda je či není nová právní úprava pro pachatele přestupku příznivější.

25. K překvapivému rozhodnutí správního orgánu uvádí, že není povinností správního orgánu vyrozumívat odvolatele o tom, jestli došel ke stejnému názoru jako odvolatel. Vyrozumění, které bylo zasláno zmocněnci odvolatele společně s rozhodnutím, bylo podle žalovaného naprosto nadbytečné, jelikož s uvedenou námitkou se správní orgán musel vypořádat v odůvodnění rozhodnutí.

26. Metodika Ministerstva vnitra byla žalovaným použita pouze na podporu úvahy žalovaného při vydání rozhodnutí, kdy si tuto metodiku žalovaný sám vyhledal ve veřejně dostupných materiálech na internetu.

27. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 2. 2017 je dle žalovaného dostatečně určitý a obsahuje všechna příslušná právní ustanovení, podle nichž bylo v dané věci rozhodováno.

28. Žalovaný má za to, že skutkový stav věci by zjištěn dostatečně, a to na základě především listinných důkazů, kterými jsou úřední záznamy, oznámení o přestupcích, oznámení z místa kontroly parkování, fotodokumentace, kamerové záznamy a karta vozidla. Žalobce během řízení před správním orgánem skutečnost, že by se daných přestupků dopustil, nikterak nerozporoval, ani při ústním jednání dne 12. 1. 2017, které se konalo v přítomnosti zmocněnce.

29. Žalovaný s odkazem na provedené dokazování konstatoval, že skutkový stav věci obžalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

30. K jednání konanému dne 7. 1. 2019 se účastníci řízení nedostavili; žalobce a jeho zástupce se z účasti na jednání písemně omluvili, přičemž souhlasili s tím, aby soud jednal v jejich nepřítomnosti. Žalovaný se jednání nezúčastnil bez omluvy. Důkazní návrhy printscreenem odeslané zprávy, popř. ohledání elektronické podatelny znalcem z oboru IT krajský soud zamítl, neboť směřují k prokázání skutečnosti, která není mezi stranami sporná.

V. Právní hodnocení krajského soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

32. Žaloba není důvodná.

33. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

34. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

35. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že se žalovaný údajně nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v doplnění odvolání ze dne 1. 5. 2017. Správnímu orgánu prvního stupně bylo dne 20. 3. 2017 doručeno blanketní odvolání, na jehož základě byl zmocněnec žalobce vyzván usnesením ze dne 24. 3. 2017 k odstranění nedostatků podání podle § 37 odst. 3 s. ř., k čemuž mu byla poskytnuta přiměřená lhůta 5 dní od doručení usnesení. Usnesení bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 30. 3. 2017. Jelikož žalobce nedoplnil ve stanovené lhůtě odvolání, byl spis předán krajskému úřadu k rozhodnutí. Doplnění odvolání žalobce, doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 2. 5. 2017 bylo značně opožděné a než se dostalo do sféry žalovaného, bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí. Přesto, že v daném případě lze shledat jistou prodlevu správního orgánu prvního stupně v doručení doplnění odvolání krajskému úřadu, tato skutečnost nic nemění na faktu, že doplnění odvolání bylo zmocněncem podáno téměř měsíc po uplynutí stanovené lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovanému bylo toto doplnění doručeno dne 19. 5. 2017, neměl již možnost reagovat, jelikož již 18. 5. 2017 vydal rozhodnutí o odvolání. Tato námitka je tedy nedůvodná.

36. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí spočívající v absenci řešení otázky, zda zpoplatnění parkování je v souladu s § 23 zákona o pozemních komunikacích a zda má zpoplatnění parkování na příslušných úsecích základ v nařízení obce. Soulad zpoplatnění parkování na daných úsecích pozemní komunikace s příslušnými předpisy nebyl v posuzovaném případě jakkoli sporný; notabene ani sám žalobce v tomto ohledu nic bližšího neuvedl. V žádném případě pak v tomto ohledu nepřichází v úvahu aplikace principu in dubio pro reo, neboť tato zásada se týká pochybností skutkových, nikoli právních.

37. K obdobnému závěru dospěl krajský soud též v souvislosti s námitkami chybějícího odůvodnění v otázkách technické nezpůsobilosti s prošlou technickou kontrolou, naplnění pokynů vyslovených v prvním (zrušujícím) rozhodnutí žalovaného či provozování vozidla spočívající v jeho pouhém stání. Opět lze v této souvislosti uzavřít, že žádná z těchto otázek nebyla ve správním řízení spornou, neboť žalobce tyto námitky v průběhu řízení relevantním způsobem neuplatnil (pouze námitku týkající se provozování vozidla žalobce uvedl v opožděném doplnění odvolání, k němuž se však žalovaný – jak krajský soud již shora uvedl – nemohl vyjádřit; tuto námitku však žalobce navíc formuloval coby námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nikoli coby polemiku s výkladem pojmu provozování vozidla, jak uvádí v žalobě). Není úkolem správních orgánů za účastníky domýšlet všechny myslitelné námitky či argumentační linie účastníků řízení a v odůvodnění svých rozhodnutí je pak vypořádávat.

38. Nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že technická nezpůsobilost vozidla při neprokázání technické způsobilosti způsobem dle zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích vyplývá přímo z dikce § 37 písm. c) tohoto zákona. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016 vůči původnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 6. 2016 vytkl, že z výroku tohoto rozhodnutí nebylo zřejmé, že se žalobce shora uvedených přestupků dle § 83 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích dopustil coby provozovatel vozidla, a neztotožnil se s hodnocením formy zavinění těchto přestupků; žalovaný upozornil na skutečnost, že tyto výtky mohou mít vliv na výši uložené sankce a uložil správnímu orgánu prvního stupně se s těmito okolnostmi v novém rozhodnutí vypořádat. Krajský soud ve shodě s žalovaným považuje způsob, jakým správní orgán prvního stupně tyto výtky v novém rozhodnutí reflektoval (viz výroková část a strana 5 jeho rozhodnutí ze dne 20. 2. 2017) za zcela dostatečný.

39. Správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce shora uvedených přestupků dopustil nedbalostním jednáním. Na straně 5 svého rozhodnutí pak k otázce formy zavinění uvedl, že v případě stání na placeném parkovišti bez zaplacení parkovného a vědomého provozování vozidla bez technické prohlídky se jednalo o nedbalostní jednání, neboť žalobce „věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší a neohrozí.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že správní orgán prvního stupně vyhodnotil ve vztahu ke všem nyní projednávaným přestupkům formu zavinění jako vědomou nedbalost.

40. Přezkoumatelným způsobem se pak správní orgán prvního stupně zabýval na téže straně svého rozhodnutí také stanovením výše pokuty. Přihlédl přitom k míře společenské nebezpečnosti, opakovanému spáchání téhož přestupku, formě zavinění a absenci vážného či nenapravitelného následku. Takovéto hodnocení považuje krajský soud ve světle shora nastíněných kritérií přezkoumatelnosti rozhodnutí za zcela dostatečné.

41. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitky prekluze posuzovaného přestupku, přičemž ani této námitce nepřisvědčil.

42. Článek I bod. 6 zákona č. 204/2015 Sb. vnesl do někdejšího § 20 zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nově pravidlo, dle něhož se zahájením řízení o přestupku přerušovala roční lhůta pro jeho projednání, v důsledku čehož započala běžet lhůta nová. Článek II bod. 3 zákona č. 204/2015 Sb. pak stanovil, že „[u]stanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Dle čl. XXVI citovaného zákona pak „[t]ento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2016], s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení [pozn.: tj. 1. 10. 2015].“ 43. Otázkou účinnosti novelizovaného znění § 20 zákona o přestupcích se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 86/2018-38, dovodil, že citované ustanovení ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné tím, že nezahrnutí čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb. „do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter “ (v podrobnostech krajský soud dále pro stručnost pouze odkazuje na odstavce [13] až [27] citovaného rozsudku). Krajský soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru jakkoli odchýlit.

44. Jelikož k nyní posuzovaným přestupkům došlo dne 20. 10. 2015 a 4. 12. 2015, je nutno na tento případ již aplikovat § 20 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích v novelizovaném znění: „(2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ 45. Správní orgán prvního stupně zahájil řízení o přestupku doručením příkazu žalobci dne 14. 3. 2016. Lhůta pro projednání přestupku pak byla ve smyslu citovaných ustanovení dále přerušena rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 6. 2016, které bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2016, a dále opětovným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 2. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 18. 5. 2017, je zřejmé, že k uplynutí roční (ani maximální dvouleté) prekluzivní lhůty v projednávaném případě nedošlo.

46. Nedůvodná je též námitka údajného porušení zákazu retroaktivity na základě čl. 40 odst. 6 Listiny, jakož i § 7 odst. 1 zákona o přestupcích. Na základě principu zákazu retroaktivity správní orgány mají povinnost rozhodovat o odpovědnosti za přestupek a o následné sankci, podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku, není-li úprava účinná v době rozhodnutí pro pachatele příznivější. Nejvyšší správní soud upřesňuje, že „zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele se uplatní toliko v těch případech, kdy ke zmíněné změně zákona v pachatelův prospěch […] došlo v období mezi spácháním přestupku a okamžikem právní moci rozhodnutí o tomto přestupku“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016, čj. 6 As 60/2016-23, č. 3423/2016 Sb. NSS). Žalobce blíže nespecifikoval, jak konkrétně správní orgány postupovaly v jeho neprospěch, neboť pouze obecně odkázal na ustanovení Listiny; krajský soud však v tomto ohledu neshledal na straně správního orgánu žádné pochybení. Správní orgány nejsou v odůvodnění svých rozhodnutí povinny zabývat se výslovně touto otázkou za situace, kdy žádná pozdější úprava, která by měla být pro pachatele příznivější, nebyla vůbec přijata. Nadto se otázkou zákazu retroaktivity hmotněprávních i procesněprávních pravidel výslovně zabýval žalovaný na straně 5 svého rozhodnutí.

47. K námitce překvapivosti rozhodnutí orgánu prvního stupně žalobce krajský soud uvádí, že obsahem prvostupňového rozhodnutí správního orgánu bylo právě i rozsáhlé odůvodnění k otázce prekluze projednávaných přestupků, na které měl možnost žalobce reagovat v odvolání. Skutečnost, že žalobce této možnosti nevyužil, nelze klást k tíži správním orgánům.

48. Žalobce dále namítal, že argumentace žalovaného prostřednictvím Metodické pomůcky Ministerstva vnitra k zákonu č. 204/2015 Sb. nemůže obstát, jelikož tato metodická pomůcka nebyla obsahem spisu a ani nebyla provedena jako důkaz, pouze na ní bylo odkázáno v rozhodnutí žalovaného s připojením internetového odkazu; ani tuto námitku nepovažuje krajský soud za důvodnou.

49. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci, dle níž by zmíněná metodická příručka měla být předmětem dokazování, neboť to z povahy věci slouží pouze k zodpovězení otázek skutkových. Jedná-li se však o pouhou podporu argumentace právní, není nutné provádět takovouto příručkou podobně, jako je tomu v případě odkazů na judikaturu správních soudů či – jak správně poznamenal žalovaný ve vyjádření k žalobě – odkazů na odbornou literaturu. Není pak samozřejmě povinností správních orgánů na každý takovýto (podpůrný) pramen práva účastníky řízení předem upozorňovat. Žalobcův odkaz na rozsudek čj. 1 As 70/2013-58, je pak zcela nepřípadný, neboť Nejvyšší správní soud se v něm zabýval otázkou výkladu a aplikace § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podle něhož může povinný subjekt omezit poskytnutí informace, jestliže se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. V žádném případě však z citovaného rozhodnutí neplyne povinnost správních orgánů zahrnout každý metodický pokyn mající vliv na jejich rozhodování mezi podklady rozhodnutí či dokonce těmito interními správními akty provádět automaticky v každém správním řízení dokazování.

50. Krajský soud se následně zabýval námitkou proti vadám ve výroku rozhodnutí žalovaného. Na základě obecného ustanovení § 68 odst. 2 s. ř. obsahuje výroková část „rozhodnutí řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno a označení účastníků“. V případě výroku rozhodnutí v přestupkovém řízení přestupkový zákon obsahuje vlastní právní úpravu, která má jakožto lex specialis aplikační přednost před obecným ustanovením správního řádu a správní řád se zde použije pouze subsidiárně. Podle § 77 zákona o přestupcích „[v]ýrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ Krajský soud v daném případě neshledal pochybení ve výroku prvoinstančního rozhodnutí, které dostatečně přesně vymezuje daný skutek, vinu, formu zavinění, uložení sankce i právní ustanovení, podle kterých správní orgán prvního stupně v projednávané věci rozhodl.

51. V souvislosti s parkováním bez zaplaceného poplatku za stání vozidla správní orgán prvního stupně odkázal na § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, dle něhož se přestupku dopustí fyzická osoba „jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.“ Dále správní orgán prvního stupně citoval § 4 písm. b) a c) téhož zákona, dle nichž je při provozu na pozemních komunikacích každý povinen „b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.“ Z výroku prvoinstančního rozhodnutí je dále patrno, že se žalobce v daném ohledu dopustil přestupku nerespektováním dopravní značky IP13c s dodatkovou tabulkou E13 „Placené Po-Pá 8:00-18“. Je tak jasně patrno, na základě jakých ustanovení byl žalobce trestán. Vzhledem k tomu, že v dané souvislosti nevznikla žádná pochybnost o platnosti uvedené dopravní značky, správní orgány nepochybily, pokud se touto otázkou výslovně nezabývaly. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 48/2008-58 proto není přiléhavý, neboť v tehdy posuzované věci bylo sporné, zda vozidlo bylo zaparkováno na chodníku či nikoli.

52. Správní orgán prvního stupně ve výroku rozhodnutí dále odkázal na § 83 odst. 1 písm. i) zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, dle něhož se přestupku fyzická osoba dopustí tím, že „jako provozovatel silničního vozidla v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a) provozuje na pozemních komunikacích vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k provozu“ a současně výrok obsahuje i odkaz na § 38 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, který stanoví, že „provozovatel silničního vozidla nesmí provozovat na pozemních komunikacích vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k provozu“. Z uvedeného je tedy opět dostatečně zřejmé, na základě jakých ustanovení byl žalobce v souvislosti s technickou nezpůsobilostí svého vozidla trestán. Co se rozumí vozidlem technicky nezpůsobilým k provozu, vymezuje § 37 odst. 1 písm. c) se jedná o takové vozidlo, u nějž „provozovatel neprokáže jeho technickou způsobilost k provozu na pozemních komunikacích způsobem stanoveným tímto zákonem“, tj. registrační značkou opatřenou platným osvědčením o technické způsobilosti vydané stanicí měření emisí a stanicí technické kontroly. Neuvedení příslušného ustanovení však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, jelikož správní orgán prvního stupně se s danou skutečností dostatečně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí [technická nezpůsobilost vozidla s propadlou platností technické kontroly přitom jasně plyne z § 37 písm. c) zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích; srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, čj. 7 As 332/2016-46].

53. K námitce nesprávnosti výroku z důvodu údajně chybného uvedení času spáchání přestupku, kdy v době od 18:00 do 19:10 se již nejednalo o přestupek, krajský soud uvádí, že dle výroku prvoinstančního rozhodnutí žalobce dne 20. 10. 2018 v době od 16:18 do 19:10 stál v úseku platnosti značky č. IP13c s dodatkovou tabulkou E13 „Placené Po-Pá 8:00- 18:00“, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku § 125c odst. 1 písm. k), neboť v době od 16:18 do 18:00 stál na zpoplatněném parkovišti bez zaplacení příslušného poplatku. Tím správní orgán prvního stupně popsal projednávaný skutek, kterého se žalobce dopustil. Z uvedeného přitom vyplývá pouze tolik, že ke spáchání přestupku došlo v průběhu tohoto časového rozmezí, kdy žalobce na shora specifikovaném místě parkoval, nikoli snad to, že by snad žalobce páchal projednávaný přestupek po celou tuto dobu. Z výroku prvoinstančního rozhodnutí je přitom zcela evidentní, že shledal-li správní orgán prvního stupně porušení dopravní značky s dodatkovou tabulkou vymezující dobu placeného stání do 18:00, nespočívalo žalobcovo přestupkové jednání ve stání vozidla na daném po této hodině. Žalobcův odkaz na rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 51 A 27/2016-38 je proto nepřípadný.

54. Z obsahu spisu má pak krajský soud za dostatečně prokázané, že žalobce se dopustil uvedeného přestupkového jednání, tak jak jej vymezily správní orgány. Z úředních záznamů, jakož i záznamů z audiovizuálních zařízení je zřejmé, že žalobce si byl vědom jak skutečnosti, že vozidlo zaparkoval na placeném parkovišti bez zaplacení parkovného, tak skutečnosti, že vozidlo má propadlou technickou kontrolu, jak vyplývá z karty vozidla, kde je žalobce označen jako jeho provozovatel. Datum poslední technické prohlídky vozidla 6C1 4909 bylo 21. 12. 2009, platnost této prohlídky skončila 21. 12. 2013. Stejně tak dané skutečnosti prokazuje i rozsáhlá fotodokumentace pořízená na místě spáchání přestupku a městský kamerový systém. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán nevycházel pouze z úředních záznamů, jak tvrdí stěžovatel, ale z uceleného řetězce důkazů, prokazujících, že žalobce je osobou, která se dopustila spáchání přestupků podle § 4 písm. b) a c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a přestupku podle § 83 odst. 1 písm. i) ve spojení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Krajský soud tudíž nepovažuje za přiléhavý ani žalobcův odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu čj. 7 Tdo 347/2012-17 a Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 144/2016-36).

55. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje.

VI. Závěr a náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení