53 Ad 4/2011 - 98

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Miluší Šigutovou, advokátkou, se sídlem Na Bílé 1231, 565 01 Choceň, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25.11.2010, č.j.“X“ takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25.11.2010, č.j. „X“, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 25.11.2010, č.j. „X“, žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 1.4.2010, č.j. 800 419 3527, kterým byla v souladu s čl. II bodem 1 zákona číslo 306/2008 Sb., který mění zákon číslo 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zamítnuta žalobcova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 38 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31.12.2009. Podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí (dále jen „OSSZ“) ze dne 15.2.2010 byl žalobce částečně invalidní podle § 44 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31.12.2009, neboť jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla toliko o 35%. Podle tohoto posudku je žalobce od 1.1.2010 invalidní podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1.1.2010, a to pro invaliditu prvního stupně dle § 39 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť pokles jeho pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu činí 35%. Žalobce podal proti rozhodnutí žalované včasnou žalobu, kterou se domáhal jeho zrušení, vrácení věci žalované k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení, přičemž žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Žalobce trpí lehkou mentální retardací a smíšenou poruchou osobnosti, která se nedá léčit a je trvalého rázu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že pokles žalobcovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti činí 50% a tedy žalobce je částečně invalidní, resp. invalidní pro invaliditu druhého stupně. Tento závěr je v rozporu s objektivním zdravotním stavem žalobce, když pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti odpovídá plnému invalidnímu důchodu, resp. invaliditě III. stupně. Z vyšetření, zejména ze zprávy o komplexním psychologickém vyšetření ze dne 15.3.2010, vyplývá, že pracovní schopnosti žalobce jsou výrazně omezené nejen z důvodu sníženého intelektu, ale rovněž kvůli osobnostní a emoční charakteristikám, kdy u žalobce chybí výkonová motivace, výdrž, trpělivost, samostatnost, a tudíž pracovní uplatnitelnost je minimální. Otec jako žalobcův opatrovník nemohl nikdy žalobci svěřit k hospodaření finanční prostředky, neboť žalobce není schopen s nimi nakládat. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23.11.2009, č.j. 0 Nc 741/2009-33, 4 P a Nc 427/2009, byl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům. K žalobě žalobce připojil zmíněný rozsudek o zbavení způsobilosti k právním úkonům a lékařskou zprávu o vyšetření provedeném dne 15.3.2010. Podáním ze dne 9.5.2011 předložil žalobce další zprávu z komplexního psychologického vyšetření ze dne 21.3.2011, z níž podle něj vyplývá, že zdravotní stav žalobce se nezměnil, a dále i to, že žalobce je schopen se plně soustředit na práci pouze 30-45 minut. Rovněž žalobce předložil rozhodnutí Úřadu práce ČR, pobočky v Pardubicích, kontaktního pracoviště Vysoké Mýto ze dne 28.4.2011, kterým byl žalobce vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, a to v návaznosti na zbavení způsobilosti k právním úkonům, z důvodu zdravotního stavu. Zpráva i rozhodnutí, stejně jako další listiny obsažené v soudním spise, byly Posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky zahrnuty mezi podklady jimi vypracovaných, níže podrobně rozebraných, posudků. Žalovaná využila svého práva a k žalobě se nevyjádřila. Soud byl povinen v souladu s § 75 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž musel vycházet ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 25.11.2010, kdy bylo napadené rozhodnutí žalované č. 800 419 3527/315-lp vydáno. Soud se přitom soustředil na skutečnost, zda závěr o poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti žalobce o 50% a tedy o pouze částečné invaliditě (před 1.1.2010), resp. o invaliditě druhého stupně (od 1.1.2010) je správný a vychází z náležitě posouzeného zdravotního stavu žalobce. O žalobě bylo rozhodnuto při jednání dne 3.10.2012, v přítomnosti žalobcova opatrovníka, zástupkyně žalobce a žalované. Ze správního spisu žalované – lékařské dokumentace OSSZ soud zjistil následující: Žalobce byl uznán částečně invalidním při zjišťovací prohlídce dne 9.8.2004, a to ke dni 27.4.2004, pro lehkou mentální retardaci. Toto rozhodující zdravotní postižení bylo zařazeno podle kapitoly V položky 6 písm. a) přílohy číslo 2 tehdy účinné vyhlášky číslo 284/1995 Sb. a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven na 40%. Žádosti žalobce ze dne 28.11.2005 a ze dne 28.5.2008 o plný invalidní důchod byly žalovanou zamítnuty s odůvodněním, že žalobce je toliko částečně invalidní, a to pro stejné rozhodující zdravotní postižení, jak je uvedeno výše. Dne 28.12.2009 požádal žalobce znovu o přiznání plného invalidního důchodu. Jednání o posouzení jeho zdravotního stavu se uskutečnilo dne 15.2.2010, tedy po nabytí účinnosti nové právní úpravy týkající se invalidních důchodů, resp. posuzování invalidity. Vzhledem k tomu, že žádost byla podána před nabytím účinnosti nové právní úpravy, tj. před 1.1.2010, a v úvahu přicházel jak vznik plné invalidity před tímto datem, tak vznik invalidity III. stupně po tomto datu, posoudila posudková lékařka OSSZ (a následně i posudková služba ČSSZ, jak bude uvedeno níže) správně celou věc jak podle staré, tak podle nové právní úpravy. Z posudku o invaliditě a ze záznamu o jednání č.j. LPS/2009/5227-UO-CSSZ, je zřejmé, že za hlavní příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce byla určena lehká mentální retardace s výrazným narušením všech kognitivních funkcí s tím, že žalobce je osobnost citlivá, snadno zneužitelná, nesamostatná, nespolehlivá. Určené postižení bylo posudkovou lékařkou, MUDr. Miloslavou Limberskou, zařazeno podle kapitoly V položky 6 písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., resp. podle kapitoly V (Duševní poruchy a poruchy chování) položky 8 (Mentální retardace) písm. b) (mentální postižení lehkého stupně, IQ 50- 69, narušení adaptivního chování, značně snížená úroveň sociálních dovedností, je přítomen náhled, zhoršené nebo snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti, výkon některých denních aktivit omezen) přílohy k vyhlášce číslo 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 359/2009 Sb.“), a procentuální míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (právní úprava účinná do 31.12.2009 včetně), resp. pracovní schopnosti (právní úprava účinná od 1.1.2010) byla určena na 35%. U žalobce se tak jedná do 31.12.2009 o částečnou invaliditu a od 1.1.2010 o invaliditu prvního stupně. Rozhodnutí ČSSZ ze dne 1.4.2010, č.j. „X“, bylo na základě včasných námitek žalobce přezkoumáno v námitkovém řízení. Lékařskou posudkovou službou ČSSZ byl dne 11.11.2010 vypracován posudek o invaliditě žalobce, v němž byl vysloven souhlas s posudkovým závěrem OSSZ v tom směru, že žalobce nebyl a není plně invalidní, resp. invalidní pro invaliditu třetího stupně. Přehodnoceno bylo posouzení závažnosti žalobcova onemocnění s tím, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je lehká mentální retardace, ovšem přítomna je ještě smíšená porucha osobnosti, proto pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti je vyšší, třebaže zařazení dle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. a přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb. zůstává. Konkrétně pokles podle kapitoly V položky 6 písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. činí 40% (horní hranice vyhláškového rozpětí), tento se pro další postižení zvyšuje o 10% a celkově tedy činí 50%. Pokles podle kapitoly V položky 8 písm. b) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb. činí 45% (opět horní hranice vyhláškového rozpětí) a po navýšení pro další zdravotní postižení o 5% činí celkem 50%. Žalobce v žalobě žádal přezkoumání rozhodnutí o nepřiznání plného invalidního důchodu, resp. důchodu pro invaliditu třetího stupně, jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení, tedy zpochybňoval hodnocení svého zdravotního stavu, jak bylo provedeno posudkovou lékařkou OSSZ a následně posudkovou službou ČSSZ. Spornou byla jediná otázka, a to posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce a z něj plynoucí procentní míry poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti, k jejímuž posouzení je příslušná na základě § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky (dále jen „PK MPSV ČR“). Soud proto zadal vypracování posudku zdravotního stavu žalobce PK MPSV ČR, pracovištím v Hradci Králové, v Praze a v Ostravě a při jednání dne 3.10.2012 provedl jejich posudky důkaz. Z posudku PK MPSV ČR, pracoviště Hradec Králové, ze dne 13.10.2011 vyplývá, že komise považovala za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce lehkou duševní zaostalost, kdy zdravotní stav žalobce je dlouhodobě stabilizovaný a od doby přiznání částečné invalidity se podstatně nezměnil; odpovídal do 31.12.2009 částečné invaliditě a od 1.1.2010 invaliditě I. stupně. Určené zdravotní postižení komise zařadila dle kapitoly V položky 8 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. a procentní pokles míry pracovní schopnosti žalobce určila z důvodu podstatného omezení schopností sociální adaptace na horní hranici vyhláškou daného rozpětí, tj. na 45%. Komise při svých zjištěních vycházela z lékařských nálezů obsažených ve spise soudu, spisech OSSZ a ČSSZ, ze zdravotní dokumentace ošetřujícího praktického lékaře, MUDr. Petra Palatky, a ze zdravotní dokumentace odborného psychiatra, MUDr. Františka Diblíka. Z posudku PK MPSV ČR, pracoviště Praha, ze dne 12.1.2012 vyplývá, že komise určila jako rozhodující a současně jedinou příčinu dlouhodobě nepříznivého žalobcova zdravotního stavu lehkou mentální retardaci, kterou zařadila dle kapitoly V položky 8 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. a procentní míru poklesu pracovní schopnosti stanovila na 45% s tím, že horní hranici procentního rozpětí volí pro sníženou schopnost sociability a nízké osvojení pracovních návyků. Podle písm. c) či d) komise žalobcovo zdravotní postižení nehodnotila, neboť nebylo objektivizováno mentální postižení středně těžkého stupně, žalobce byl schopen více než jen jednoduchých fyzických a sociálních aktivit, jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly těžce sníženy, byl schopen dobrého sociálního kontaktu. Při vypracování posudku komise vycházela ze soudního spisu, spisové dokumentace OSSZ, zdravotní dokumentace MUDr. Petra Palatky, písemného vyjádření zástupkyně žalobce předloženého při jednání komise, psychiatrické zprávy MUDr. Františka Diblíka, vlastního přešetření žalobce při jednání komise provedeného MUDr. Danou Dufkovou, odbornou lékařkou z oboru psychiatrie. Komise se vyjádřila k závěrům OSSZ ohledně pouze částečné invalidity žalobce v minulosti (v letech 2004 až 2008), když je hodnotila jako správné z posudkově medicínského hlediska. K závěrům ČSSZ v rámci námitkového řízení a následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že se jedná o hodnocení „posudkově mylné“, neboť narušení poznávacích funkcí bylo úměrné intelektu, nedostatek pracovních návyků byl zapříčiněn tím, že k nim žalobce dlouhodobě nikdo nevedl, v žádném případě nebyla objektivizována smíšená porucha osobnosti, tedy psychický stav byl posudkově nadhodnocen. Podle komise jedinci s lehkou mentální retardací jsou obecně schopni používat řeč v běžném životě, být nezávislí v základní sebeobsluze, základních praktických dovednostech, s využitím speciálních výukových programů je možné jejich vzdělání, mohou vykonávat nenáročná nekvalifikovaná nebo málo kvalifikovaná zaměstnání nevyžadující teoretické schopnosti, jsou schopni jisté adaptace na nové podmínky, lze u nich trénovat sociální dovednosti, pracovní návyky i motivaci k práci. V případě žalobce platí vše řečené, navíc u něj lze trénovat i pozornost a krátkodobou paměť, je pouze třeba zavést psychoterapeutické vedení. Žalobce má navíc záliby, které zvládá a které svědčí pro jistou schopnost sociální adaptace. K argumentaci zástupkyně žalobce pak komise na straně 6 svého posudku uvedla toto: Zbavení způsobilosti k právním úkonům se posuzuje jinak než invalidita, nijak s ní nesouvisí. Žalobce je schopen práce pod dohledem, pracovní návyky přitom lze nacvičit, neboť nejde o jejich trvalou ztrátu. V podmínkách chráněné dílny jsou pracovní podmínky jiné než na běžném pracovišti, pokud se žalobce je údajně schopen soustředit na práci jen po dobu 30-45 minut, stačí povzbuzení k pokračování v práci, neboť uvedený interval neznamená, že tím je skončena celodenní žalobcova schopnost práce. Na uvedený posudek reagoval žalobce podáními ze dne 22.2.2012 a ze dne 5.4.2012, kdy trval na vypracování dalšího posudku a též znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství, pracovního lékařství. V podáních bylo zdůrazněno, že otec se snažil žalobce bezvýsledně zaměstnat, přičemž byly popsány problémy, k nimž docházelo, s tím, že žalobce nebyl schopen vykonávat ani pomocné dělnické práce pod občasným dohledem jiné osoby. Dále byl vysloven nesouhlas s tím, že zbavení způsobilosti k právním úkonům nemá souvislost s posuzováním invalidity, přičemž bylo odkázáno na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 26.3.2012, v němž se poukazuje na to, že na jedné straně stát vyřazením žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání „říká“, že ho nemůže zaměstnat, na straně druhé je komisí tvrzeno, že žalobce je schopen částečně pracovat. Podle žalobce je účelem zákona o důchodovém zabezpečení zajištění přiměřeného hmotného zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. V tomto konkrétním případě žalobce bude pobírat nejnižší možný důchod celoživotně, aniž by měl šanci si ho zvýšit, protože je fakticky nezaměstnatelný. Soud by proto dle žalobce měl upustit od aplikace vyhlášky č. 359/2009 Sb., neboť tato je v rozporu se zákonem o důchodovém zabezpečení, resp. Listinou základních práv a svobod, konkrétně jejím čl.

30. Z posudku PK MPSV ČR, pracoviště Ostrava, ze dne 20.6.2012, vyplývá, že komise vycházela ze zdravotní dokumentace MUDr. Petra Palatky včetně odborných lékařských nálezů v posudku uvedených, z vyjádření zástupkyně žalobce, spisové dokumentace OSSZ, ze soudního spisu a z vyšetření provedeného MUDr. Dufkovou při jednání PK MPSV ČR, pracoviště Praha, dne 12.1.2012, přičemž dospěla k závěru, že rozhodující příčinou žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je lehká mentální retardace, kterou zařadila dle kapitoly V položky 8 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. a procentní míru poklesu pracovní schopnosti určila na 45%, tj. na horní hranici, z důvodu snížené schopnosti sociability a nízkého osvojení si pracovních návyků. Komise se vyjádřila též k hodnocení zdravotního stavu žalobce v minulosti provedenému OSSZ a též ČSSZ v námitkovém řízení v roce 2010, a to shodným způsobem jako PK MPSV ČR, pracoviště Praha. Komise rovněž zaujala stanovisko k jednotlivým žalobcovým námitkám, a to na stranách 6 a 7 posudku, kdy tyto vyhodnotila jako nedůvodné. Uvedla, že smíšená porucha osobnosti nikdy nebyla vyšetřeními objektivizována, šlo jen o laickou diagnózu posudkového lékaře ČSSZ, ničím nepodloženou. Dále pak se ztotožnila s tím, že pracovní schopnosti žalobce jsou omezené vlivem sníženého intelektu, když intelektové schopnosti jsou vrozené a zásadněji tréninkem neovlivnitelné, ovšem zároveň zdůraznila, že podmínky práce v chráněné dílně jsou jiné než běžné, motivaci k výkonu, trpělivost a výdrž lze rozvíjet. K souvislosti mezi zbavením způsobilosti k právním úkonům a invaliditou se komise vyslovila na straně 7 následovně: „Zbavení způsobilosti k právním úkonům nemá evidentně vliv na míru poklesu pracovní schopnosti, protože je to formální akt soudu, který má chránit osobu zbavovanou práv, případně další občany, před nežádoucími následky jejího chování, přičemž pro zbavení je nutnou podmínkou duševní postižení, v tomto konkrétním případě a ve vztahu k výkonu práce, mentální retardace, které brání posuzovanému samostatně sjednávat pracovní poměr, nebrání mu však ve vlastním výkonu práce. Zbavení způsobilosti k právním úkonům nezvyšuje dále pokles pracovní schopnosti, způsobený zdravotním postižením, které se posuzuje podle kritérií uvedených v právních předpisech v sociálním pojištění. Zbavení způsobilosti k právním úkonům nevylučuje automaticky výkon soustavného zaměstnání. Je ovšem nutné, aby pracovní smlouvu se zaměstnavatelem sjednával zástupce. Pracovní schopnosti posuzovaného jsou omezeny úměrně jeho rozumovým schopnostem, tzn. že je schopen práce s dohledem. Jak uvedeno výše, pracovní návyky vč. výkonové motivace lze nacvičit, nejde o jejich trvalou absenci.“ K pokusům o zaměstnání žalobce pak komise podotkla, že selhání v zaměstnáních v letech 2001 až 2003 nelze hodnotit jako důsledek trvalé a úplné neschopnosti soustavné pracovní schopnosti, některá zaměstnání byla nevhodná, do chráněné dílny se žalobce nikdy nedostal. Žalobce má mentální, fyzickou i smyslovou kapacitu pro jednoduchou manuální práci pod dohledem, tuto však nevyužíval, nerozvíjel a žil jen z částečného invalidního důchodu. Žalobce proti tomuto posudku vznesl podáním doručeným soudu dne 30.8.2012 a podáním ze dne 2.10.2012 námitky, kdy se především ohradil proti údajné nedostatečné péči, resp. nedostatečnému vedení opatrovníka (otce) s tím, že opatrovník v letech 2001 až 2009 pečoval vedle žalobce o těžce nemocnou manželku, po její smrti se pak plně soustředil na žalobce, vždy chtěl, aby žalobce pracoval, nicméně od obdržení rekomandace ČSSZ, v níž je uvedeno, že žalobce je schopen práce pouze pod dohledem, žalobce nemůže sehnat práci vůbec. Žalobce rovněž zpochybnil některé skutečnosti uvedené v posudku komisí a závěrem zopakoval svou argumentaci k návrhu na neaplikování vyhlášky č. 359/2009 Sb. soudem. K námitkám žalobce soud především poznamenává, že chápe rozhořčení opatrovníka nad některými, podle soudu ne příliš šťastně formulovanými, vyjádřeními, užitými v posudcích PK MPSV ČR, jejichž přečtení v němž mohlo vyvolat dojem, že je mu vyčítána nedostatečná péče o žalobce, a z toho plynoucí pocity rozhořčení a nespravedlnosti. Zároveň však soud musí zdůraznit, že sám tato vyjádření nebere bez dalších podkladů za směrodatná, resp. tato jsou pro rozhodnutí věci bez významu, podstatné je samotné hodnocení zdravotního stavu žalobce a z něj plynoucího poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, resp. pracovní schopnosti. V této souvislosti má soud za prokázané, že rozhodujícím zdravotním postižením žalobce způsobujícím jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je lehká mentální retardace, toto je zařazeno s účinností od 1.1.2010 podle kapitoly V položky 8 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., čemuž odpovídá, s ohledem na žalobcovu sníženou schopnost sociálního začlenění a nízké osvojení pracovních návyků, procentní pokles míry pracovní schopnosti na horní hranici vyhláškou stanoveného rozmezí, tj. 45%. PK MPSV ČR, pracoviště Hradec Králové, pracoviště Praha i pracoviště Ostrava se ve svých posudcích zcela shodly v hodnocení závažnosti zdravotního postižení žalobce a jejich hodnocení je zcela shodné s posouzením učiněným OSSZ. Pracoviště v Praze a v Ostravě se pak obsáhle vyjádřila k posouzení učiněnému posudkovým lékařem ČSSZ, když shodně hodnotila toto posouzení jako mylné, nadhodnocující žalobcovo zdravotní postižení a neodpovídající skutečnosti, přičemž osvětlila proč. Obě pracoviště rovněž výslovně uvedla, že ani v minulosti, tj. před 1.1.2010, nebyl zdravotní stav žalobce takový, aby odpovídal plné invaliditě, tento zdravotní stav je víceméně stabilizovaný. Posudky pracovišť Praha a Ostrava rovněž reagují na jednotlivé žalobcem vznesené námitky, zdůrazňující souvislost mezi zbavením způsobilosti k právním úkonům a invaliditou a tudíž mnohem vyšší míru poklesu žalobcovy pracovní schopnosti, tvrdící faktickou nezaměstnatelnost žalobce a poukazující na bezvýsledné pokusy žalobce zaměstnat, přičemž jejich argumentace je správná, velmi podrobná a soud se s ní plně ztotožňuje. Zbavení způsobilosti k právním úkonům a pokles pracovní schopnosti a k němu se vážící stupeň invalidity jsou skutečně dva rozdílné pojmy. Rozhodnutím o zbavení způsobilosti se má především docílit ochrany žalobce před nechtěnými právními důsledky jeho chování. Toto rozhodnutí však nic nevypovídá o žalobcově schopnosti pracovat, resp. o závažnosti jeho zdravotního postižení z pohledu faktického výkonu práce. Třebaže je žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům, může vykonávat práci, resp. není schopen toliko jednání majícího právní důsledky, tedy jednání způsobujícího změnu jeho právního postavení, kdy v případech takového jednání (právního úkonu) by musel být zastoupen svým opatrovníkem, a to včetně uzavření pracovní smlouvy, smlouvy o pracovní činnosti, atp. Podmínky nároku na invalidní důchod jsou zakotveny v § 38 a násl. zákona o důchodovém pojištění účinného od 1.1.2010 (soud pouze poznamenává, že se již nebude podrobně zabývat právní úpravou účinnou do 1.1.2010, neboť podle OSSZ, ČSSZ i všech tří posudků PK MPSV ČR je zdravotní stav žalobce prakticky dlouhodobě neměnný, tedy pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce před 1.1.2010 rovněž nebyl takový, aby odpovídal plnému invalidnímu důchodu), přičemž jednou z nich je invalidita osoby, která se odvíjí od míry poklesu pracovní schopnosti, když zákon podle této míry rozlišuje tři stupně invalidity. Podle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění: „Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ Podle § 39 odst. 4 téhož zákona: „Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace34b) pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.“ Podle § 108 odst. 2 písm. d) zákona o důchodovém pojištění: „Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou, způsob posouzení a procentní míry poklesu pracovní schopnosti, co se rozumí zcela mimořádnými podmínkami, za nichž je pojištěnec, jehož pracovní schopnost poklesla nejméně o 70 %, schopen výdělečné činnosti, a způsob zhodnocení a využití zachované pracovní schopnosti podle § 39 odst. 4 písm. e) (touto vyhláškou je opakovaně zmiňovaná vyhláška č. 359/2009 Sb. – poznámka soudu).“ Všechny PK MPSV ČR při hodnocení žalobcova zdravotního stavu, resp. stupně jeho invalidity, vyhověly zákonným požadavkům, když hodnotily všechny rozhodné okolnosti. Soud si je plně vědom toho, že žalobce je obtížněji zaměstnatelný, resp. téměř nezaměstnatelný, ovšem tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem zvýšení stupně invalidity. Soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že s menšími či většími problémy při hledání zaměstnání se potýkají prakticky všichni invalidní důchodci, neboť trh práce jim je jen málokdy schopen nabídnout vhodné zaměstnání. Je proto otázkou, zda by stát neměl být v této oblasti více aktivní a zda by se neměl více věnovat rozšíření nabídky pracovních příležitostí, např. i v rámci chráněných dílen či větší podporou zaměstnavatelů zaměstnávajících hendikepované osoby. Rozpor vyhlášky č. 359/2009 Sb. se zákonem o důchodovém pojištění, resp. s čl. 30 Listiny základních práv a svobod soud rovněž neshledal. Citovaná vyhláška pouze provádí zákon o důchodovém pojištění, když tímto zákonem jsou přesně vymezeny mantinely, v nichž se může pohybovat. Čl. 30 Listiny pak hovoří o právu občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, kdy toto právo ovšem nelze vykládat tak, že se musí jednat o příjem rovnající se příjmu pracujícího občana. Výše takového „přiměřeného hmotného zabezpečení“ se odvíjí od možností státu a při posuzování přiměřenosti poskytovaného hmotného zabezpečení bude třeba přihlížet např. k výši životního minima jakožto částky k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (v současné době činí podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. 3 410,- Kč – poznámka soudu), či k možnostem pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb. Důchod sám o sobě nemusí být jediným příjmem občana, resp. nikde není řečeno, že důchod musí občana plně zabezpečit. Jak již bylo nastíněno, jsou zde další zákony z oblasti sociální, podle kterých přichází v úvahu výplata dalších dávek (např. příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí, příspěvek na péči, atp.) Soud tedy uzavírá, že na základě posudků PK MPSV ČR, pracoviště Hradec Králové, pracoviště Praha a pracoviště Ostrava, zejména dvou posledně uvedených, dospěl k závěru shodnému se závěrem ČSSZ v napadeném rozhodnutí, tedy že k datu vydání tohoto rozhodnutí se u žalobce nejednalo o invaliditu třetího stupně. Pracovní schopnost žalobce z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla toliko o 45%, přičemž rozhodujícím zdravotním postižením je lehká mentální retardace, žalobcův zdravotní stav je dlouhodobě stabilizovaný, od přiznání částečné invalidity se podstatně nezměnil a tedy do 31.12.2009 odpovídal částečné invaliditě a od 1.1.2010 odpovídá invaliditě I. stupně. Všechny posudky se plně shodly s posouzením učiněným OSSZ, posudek ČSSZ z námitkového řízení označily za nadhodnocený. Tato skutečnost ovšem nemá vliv na správnost závěru ČSSZ v napadeném rozhodnutí, neboť ČSSZ i přes hodnocení zdravotního stavu žalobce coby závažnějšího, než určily posudky PK MPSV ČR, dospěla ke stejnému závěru jako OSSZ a tyto posudky, totiž že žalobce nebyl invalidní plně a od 1.1.2010 nebyl invalidní pro invaliditu III. stupně. Posudky PK MPSV ČR potvrdily správnost závěru ČSSZ o neexistenci plné invalidity, resp. invalidity III. stupně, tedy správnost napadeného rozhodnutí, kterým byly zamítnuty žalobcovy námitky proti rozhodnutí prvního stupně o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod, resp. invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Posudky, zejména pracovišť Praha a Ostrava, soud hodnotí jako přesvědčivé, podrobné, vycházející z řady odborných lékařských nálezů i z vlastního přešetření žalobce, vypořádávající se pečlivě se žalobcem vznesenými námitkami. Soud nemá coby daným posudkům vytknul (vyjma některých nevhodných slovních obratů ve vztahu k žalobcově opatrovníkovi, jak bylo uvedeno výše – poznámka soudu) a neměl tedy důvod obstarávat další revizní posudek či dokonce znalecký posudek, jak navrhoval žalobce v podáních ze dne 22.2.2012 a ze dne 5.4.2012. Důkaz takovým posudkem by již byl nadbytečným, neboť skutkový stav byl zjištěn a na základě uvedených posudků musel soud žalobu zhodnotit jako nedůvodnou a jako takovou ji zamítnout (§ 65 odst. 1 a § 78 odst. 1 s.ř.s.). Jen závěrem soud opakuje, že si je plně vědom obtížné zaměstnatelnosti žalobce, dopadů na jeho majetkovou situaci, ovšem tato skutečnost nemůže odůvodnit nerespektování zákonných mantinelů a přiznání invalidity III. stupně mimo ně. Takový postup by byl neodůvodněným zvýhodněním vůči ostatním invalidním osobám, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že s obtížemi s nalezením práce se potýkají prakticky všechny invalidní osoby. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, 2 s.ř.s., když žalované jako orgánu ve věcech důchodového pojištění právo na náhradu nákladů nenáleží a neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované nevzniklo. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení