53 Az 1/2017 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce V.T.T., datum X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem v České republice: X, zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 471/29, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2017, čj. OAM-955/ZA-ZA11-HA10-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 22. 6. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2017, čj. OAM-955/ZA-ZA11-HA10-2016, kterým nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce se cítí být zkrácen na svých právech, pročež napadá rozhodnutí v celém rozsahu. Ve smyslu žalobních bodů namítá, že žalovaný porušil následující zákonná ustanovení: - § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy; - § 3 správního řádu, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), v souvislosti s - § 50 odst. 2 a odst. 3 správního řádu – správní orgán nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci a napadené rozhodnutí tak nelze považovat za přesvědčivé; - § 50 odst. 4 správního řádu – správní orgán nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo; - § 52 správního řádu, neboť žalovaný neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci; - § 68 odst. 3 správního řádu – správní orgán ve svém odůvodnění neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při vyhodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu, v čemž žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobce konkretizuje žalobní body, když namítá nedodržení požadavků na formu rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Výroková část napadeného rozhodnutí nedostála požadavku na přesnost a určitost, což také způsobuje nezákonnost rozhodnutí. Účastník řízení není v napadeném rozhodnutí náležitě definován, chybí zde soulad s § 18 odst. 2 správního řádu. Absentuje zde také uvedení relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že v průběhu správního řízení uvedl, že v minulosti disponoval platným povolením k pobytu, které si však neprodloužil a následně mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z tohoto důvodu pro legalizaci svého pobytu požádal o udělení mezinárodní ochrany. Na území ČR má materiální i rodinné zázemí, řádně studuje, žije zde s otcem a družkou. Do vlasti se nemůže vrátit, zpět by se již nikdy nedostal. K tomu žalobce namítá porušení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce namítá, že správní orgán nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, napadené rozhodnutí nelze považovat za přesvědčivé. Správní orgán neuvedl, jakými úvahami byl při svém hodnocení daného případu veden, nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Článek 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) stanovuje, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Dle odstavce 2 pak státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Žalobce má za to, že správní orgán se v napadeném rozhodnutí nedostatečně zabýval otázkou splnění podmínek doplňkové ochrany pro žalobce dle § 14a odst. 1 ve spojení s odstavcem 2 písm. d) zákona o azylu. Správní orgán se toliko omezil na konstatování, že vycestováním žalobce by mu nebyla způsobena vážná újma ve smyslu citovaného ustanovení, tj. v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Z obsahu spisu však vyplynulo, že družka a otec žalobce pobývají na území ČR a je v daném případě nutné, aby se žalovaný s touto otázkou v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal v tom smyslu, že uvede, z jakých konkrétních důvodů má za to, že žalobce nesplňuje podmínky doplňkové ochrany dle předmětného ustanovení, a to zejména s ohledem na namítaný článek 8 Úmluvy. Žalovaný měl v napadeném rozhodnutí učinit úvahu co do možného způsobení vážné újmy žalobci v případě jeho vycestování do země původu s ohledem na blízkého rodinného příslušníka žijícího v ČR, nadto státního příslušníka ČR v podobě jeho družky. Jestliže tato úvaha v napadeném rozhodnutí v konkrétní věci chybí, trpí dle žalobce rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítá, že žalovaný měl zohlednit v daném případě též celkovou dobu, po kterou dcera žalobce žije v ČR, možnost žalobce legalizovat svůj pobyt na území ČR za tuto dobu, jakož i finanční situaci žalobce apod. Žalobce odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 5Azs 7/2012, z něhož lze dovodit, že se správní orgán při posuzování „vážné újmy“ musí zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami toho, zda by se mohl žalobce vrátit do země původu, přičemž není-li přestěhování rodiny do země původu právně či fakticky možné, je správní orgán dále povinen zabývat se i tím, zda má žalobce možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana, a zda by případné odloučení žalobce od jeho rodiny, pokud by bylo spojeno s vyřízením oprávnění k pobytu, nebylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Žalobce pro úplnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5Azs 46/2008 – 71 a poukazuje na skutečnost, že nemá v současné době jakoukoli jinou možnost legalizovat si svůj pobyt na území České republiky dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobci nic nebrání si legálně vyřídit pobytové oprávnění dle zákona o pobytu cizinců. Žalovaný by tak měl v tuto chvíli odkázat, jakým způsobem si může žalobce, či kdokoli jiný z Vietnamu, požádat o pobytové oprávnění, když je zcela nemožné podat jakoukoli žádost o pobytové oprávnění z Vietnamu, kdy podávající osoba se nejdříve musí registrovat v systému VISAPOINT, což je zcela nemožné, neboť systém je nefunkční a registrace je možná toliko za úplatek. Pro úplnost odkazuje žalobce na internetové stránky Úřadu vlády ČR, Výboru pro práva cizinců, kde byla problematika VISAPONIT několikráte hodnocena. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Námitky žalobce v žalobě uvedené považuje za zcela neopodstatněné, popírá oprávněnost důvodů uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí správního orgánu. Odkazuje plně na správní spis, zejména na vlastní žádost o udělení azylu a výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval plně v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Žalovaný konstatuje, že důvody pro udělení mezinárodní ochrany na základě zákona o azylu jsou jednoznačně a velmi striktně vymezeny. Mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela závažných příčin, především z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žalobce apod. O takový případ se však nejedná. Jestliže žalobce žádá o legalizaci pobytu v České republice (dále též „ČR“), bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Po provedeném správním řízení tedy nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů, žalovaný také řádně odůvodnil i neudělení doplňkové ochrany či humanitárního azylu. Ve spisu jsou také založeny použité informační zdroje o zemi původu, se kterými se žalobce seznámil a žádné návrhy či námitky neuplatnil. Žalovaný současně rozhodl v souladu s mezinárodními závazky České republiky, přičemž není porušeno právo žalobce na soukromý a rodinný život, jak se mylně domnívá. Žalovaný má za to, že se při posuzování žádosti žalobce o mezinárodní ochranu nedopustil žádné nezákonnosti. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 5. 11. 2016 (dále též „žádost“) požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu poskytnutých údajů k žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že žalobce je svobodný, bez vyznání a politického přesvědčení, bezdětný, jeho zdravotní stav je dobrý. Ze země původu do České republiky přicestoval dne 25. 9. 2013 z Hanoje přes Čínu a Francii, dlouhodobě pobýval v ČR od 1. 3. 2014 do 9. 7. 2015. Jako důvod žádosti pro mezinárodní ochranu žalobce označil sloučení rodiny, neboť má v ČR otce, sestru a českou přítelkyni. Žalobce je student, po studiu by chtěl pracovat. Žádost o prodloužení pobytu podal den později, tj. po vypršení zákonné lhůty. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 11. 2016 žalobce doplnil, že do Vietnamu se nemůže vrátit, nikoho tam nemá. Rodinu má v ČR, brzy přijede i jeho matka. Domácnost sdílí s otcem, strýcem z matčiny strany a tetou. Otec má v ČR trvalý a sestra dlouhodobý pobyt, nikomu z rodiny dosud nebyla na území ČR udělena mezinárodní ochrana. Matka přijede na základě sloučení rodiny s otcem, není přesně zřejmé kdy, dostane trvalý pobyt. Žalobce měl v plánu požádat o pobyt za účelem sloučení rodiny, ale nemohl jej podat z důvodu skončení lhůty víza. Žalobce udržuje rok vztah s přítelkyní, s níž dříve bydlel v Praze, do budoucna počítá s uzavřením sňatku. Ve Vietnamu mu nebezpečí nehrozí, pouze tam nikoho nemá, neví, co by tam dělal, jak by si našel práci. V Čechách je zvyklý, rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektoval z rodinných důvodů, kvůli sestře, otci a přítelkyni. Ve Vietnamu žalobce nikdy potíže neměl, a to ani se státními orgány. Politicky ani veřejně činný není. K dotazu na existenci bezprostřední hrozby při návratu do vlasti žalobce pouze uvedl, že ve Vietnamu nikoho nemá, kdo by mu v životě pomohl, byl tam naposledy v roce 2013. O udělení mezinárodní ochrany žalobce zažádal až nyní na radu právníka. Předchozí právník byl toho názoru, že žádat netřeba, neboť bude stejně vyhoštěn. Součástí správního spisu je dále protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, k němuž došlo dne 9. 11. 2016, resp. dne 18. 4. 2017. Součástí správního spisu je také protokol o výslechu účastníka správního řízení ve věci řízení o správním vyhoštění ze dne 25. 2. 2016 a závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince z téhož dne. Z uvedeného protokolu vyplývá, že žalobce si je vědom, že platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu skončila dne 9. 7. 2015, na OAMP (Odbor azylové a migrační politiky) šel až 25. 2. 2016, aby zjistil, co se s tím dá dělat. Je si vědom neoprávněnosti svého pobytu v ČR a protiprávnosti takového jednání, kroky k legalizaci pobytu žalobce neučinil. Bydlí na studentské ubytovně v Praze (studentská kolej), ve Vietnamu má prarodiče vlastnící domek, u nichž může bydlet. V ČR nemá žádné aktivity, sportovní, kulturní ani společenské vazby. Vyhoštění nebude zásahem do soukromého nebo rodinného života žalobcova otce, který sice vlastní obchod v Kaplici, je však již čtyři měsíce ve Vietnamu. Žalobce v ČR ani EU nemá osobu, pro kterou by jeho vyhoštění bylo z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nepřiměřené, s nikým nesdílí domácnost. Žalobce uvedl, že nemá žádnou překážku ani důvod bránící mu ve vycestování z ČR, vycestuje dobrovolně. V případě vyhoštění mu v domovské zemi nehrozí žádné útrapy, týrání ani stíhání policií. Ze závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince vyplývá, že na základě výpovědi žalobce nedošel OAMP MV ČR k závěru, že by žalobci ve Vietnamu byl uložen trest smrti či mu vykonání trestu hrozí. Není zřejmé, že by žalobci ve vlasti mohlo hrozit mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Ze správní činnosti je rovněž známo, že ve Vietnamu neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Nebyly shledány překážky k vycestování žalobce do vlasti. Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2017, čj. OAM-955/ZA-ZA11-HA10-2016, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b o azylu. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany či její doplňkové formy. Žalobce nesplňuje podmínky § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by byl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Stejně tak žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žádné takové skutečnosti žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, přičemž jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci jeho pobytu v ČR, o pobytové oprávnění v ČR přitom přišel vlastní vinou. Návrat do vlasti odmítá z obavy z absence rodinného a ekonomického zázemí. Žalobcem uváděné obavy z jeho návratu do domovského státu nepředstavují azylově relevantní důvody. Žalobce nesplňuje ani důvody dle § 13 odst. 1 zákona o azylu a nelze mu tak udělit azyl za účelem sloučení rodiny. Konstatovány nebyly ani humanitární důvody ve smyslu § 14 zákona o azylu, když ani sám žalobce se tohoto typu mezinárodní ochrany nedomáhal. V případě žalobce nebyl zjištěn žádný ekonomický či sociální důvod pro udělení tohoto typu azylu. Žalobce nesplňuje ani důvod pro udělení doplňkové ochrany. K tomuto závěru dospěl žalovaný na základě výpovědí žalobce i informací získaných v průběhu správního řízení. K tomuto žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce možnosti vyjádřit se k těmto podkladům rozhodnutí dne 9. 11. 2016 nevyužil a nenavrhl žádné doplnění podkladů. Dne 18. 4. 2017 žalobce tuto možnost využil, pořídil si fotokopie všech zpráv, následně uvedl, že se k nim nechce vyjádřit. V průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě jeho návratu do vlasti hrozila vážná újma v podobě uložení či výkonu trestu smrti. Stejně tak nebylo zjištěno nebezpečí mučení či nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. Z informací získaných v průběhu správního řízení o situaci ve Vietnamu pak bylo zjištěno, že vycestování občanů z Vietnamu je tamními státními orgány podporováno s ohledem na absenci sociálního zabezpečení. Státní fiskální a důchodová politika dokonce počítá s příjmy plynoucími ze zahraničních výdělků svých státních občanů, které tito zasílají svým rodinným příslušníkům do Vietnamu. Negativně tak není vnímána ani snaha těchto občanů získat v zahraničí mezinárodní ochranu, když problémy v případě návratu do vlasti by těmto občanům mohly vzniknout toliko v rovině soukromoprávní, pokud by tito občané nehradili dluhy vzniklé v souvislosti s náklady na cestu do zahraničí. Žalobce navíc nebyl nijak politicky aktivní. Státní vietnamské orgány nejevily o osobu žalobce před jeho odchodem z vlasti žádný zájem, žalovaný nemá důvod domnívat se, že by se o jeho osobu zajímaly po návratu do vlasti, neboť žalobce nebyl nikdy aktivní v kritice současného vietnamského režimu. Po zhodnocení výpovědi žalobce o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení hlavních motivů jeho odchodu z vlasti a aktuálních informačních pramenů v napadeném rozhodnutí uvedených, nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14 a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný neshledal, že by žalobci hrozilo vážné ohrožení života nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech sdělených žalobcem žalovaný shledal, že vycestování žalobce do země původu nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky, neboť je v rukou žalobce, jakým způsobem upraví svůj další pobyt na území ČR. Žalovaný dospěl na základě provedeného správního řízení k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný v průběhu správního řízení současně nezjistil, že by některému rodinnému příslušníkovi žalobce byla udělena doplňková ochrana, neshledal tedy důvod pro udělení doplňkové ochrany žalobci za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b zákona o azylu. Žaloba není důvodná. Žalobce nejprve namítá porušení zákonných ustanovení, jejichž stručný, skutkových výtek prostý výčet následně podává. Soud připomíná rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58), jímž bylo konstatováno, že „žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Právě takového charakteru je však úvodní výčet žalobních bodů. V takto formulovaných žalobních bodech zcela absentují jakákoli konkrétní skutková tvrzení o nezákonnostech - ve skutečnosti se jedná toliko o citace jednotlivých ustanovení zákona. Při obecném výčtu porušených ustanovení správního řádu soud žalobu nemůže projednat v takto obecných mezích, tedy z hlediska, zda nebyla porušena označená ustanovení správního řádu. Takový přezkum by nemohl být přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou žalobu považoval za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti, které jsou označenými ustanoveními správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré jeho úkony a posoudit, zda ustanovením zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako by z těchto hledisek musel úplně zkoumat vydané rozhodnutí, což je nepřípustné. „K žalobě postrádající skutkové výtky by se tak mnohdy dostalo žalobci podrobnějšího přezkumu, než pokud by jimi byl rozsah přezkumu vymezen. Ve vztahu k porušení předpisu hmotněprávního by nedostatek skutkového vymezení žalobních bodů a pouhý odkaz na ustanovení právního předpisu znamenal rozbor všech v úvahu přicházejících podmínek jeho naplnění, což je nereálné. Nakonec pak by akceptace podobných nedostatků žalobních bodů vedla k popření povinnosti žalobní body označit.“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58). Vzhledem k tomu, že žalobce po podání žaloby dne 22. 6. 2017 tuto následujícího dne, tj. v poslední den zákonné lhůty, doplnil, vypořádal soud ty žalobní body, které byly ve smyslu citovaného judikátu náležitě konkretizovány. Soud tedy posuzoval žalobní body v takové rovině obecnosti, v jaké je žalobce předestřel. V níže uvedených žalobních bodech žalobce namítá další skutečnosti, jeho námitky jsou však rázu spíše obecného a tvrzené skutečnosti nejsou systematicky navázány na vytýkaná porušení daných ustanovení zákona. Tomu pak odpovídá struktura vypořádání jednotlivých námitek. Žalobce namítá, že výroková část napadeného rozhodnutí nedostála požadavku na přesnost a určitost, což má způsobovat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tuto námitku soud odmítl jako nedůvodnou. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky zákonem stanovené pro formu rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že účastník řízení zde není náležitě definován ve smyslu § 18 odst. 2 správního řádu. Dle tohoto ustanovení se údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Ve výrokové části rozhodnutí je žalobce identifikován jménem a příjmením, datem narození a státní příslušností. Ze spisového materiálu se nepodává, že by měl žalobce v ČR trvalý pobyt (viz výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR), žalovaný jej tudíž jeho prostřednictvím nemohl identifikovat. Ve spise je založena nájemní smlouva ze dne 19. 8. 2015 mezi V.T.T. jako nájemcem a J.Š. jako pronajímatelem prokazující, že na adrese K., D. 190, bude spolu s nájemcem ubytován žalobce. Soud dospěl k závěru, že žalovaný neuvedením místa žalobcova trvalého pobytu do výrokové části rozhodnutí nepochybil, žalobce je prostřednictvím tam uvedených údajů dostatečně identifikován, pročež výroková část netrpí neurčitostí a rozhodnutí tudíž není nezákonné. Soud neshledal a ze správního spisu nevyplynulo riziko záměny žalobce s jinou osobou v průběhu správního řízení, žalobce toto ani netvrdí. Uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně postačující pro identifikaci žalobce, neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů nemohlo mít v daném případě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti soud odkazuje na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, čj. 7 Azs 166/2015 – 48, který vylučuje, že by žalovaný byl povinen žalobcem tvrzený absentující údaj do výroku rozhodnutí uvádět. „Předně je nutno souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel nemusel být v rozhodnutí identifikován místem trvalého pobytu, neboť má na území České republiky toliko místo hlášeného pobytu ve smyslu ust. § 77 zákona o azylu. Místo hlášeného pobytu přitom správní řád mezi údaje umožňující identifikaci fyzické osoby výslovně neřadí. Uvedení místa hlášeného pobytu může pochopitelně přispět k individualizaci účastníka řízení, nicméně v opačném případě nelze automaticky shledat správní rozhodnutí nezákonným. Kromě toho je nutno poznamenat, že smyslem citovaných ustanovení je dostatečná identifikace účastníka řízení, tak aby nemohlo dojít k jeho záměně s jinou osobou. Nejedná se tedy o samoúčelná pravidla, jejichž nedodržení by automaticky znamenalo nezákonnost správního rozhodnutí. Neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů může mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v případě, že reálně hrozí záměna účastníka řízení s jinou osobou. Tak tomu ovšem v posuzované věci zjevně nebylo a netvrdil to ani sám stěžovatel. Uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně postačující pro identifikaci stěžovatele. Ve správním řízení ani v soudním řízení správním nevyvstala jakákoliv pochybnost o tom, že je stěžovatel jedinou osobou s daným jménem, příjmením, datem narození a státní příslušností.“ Žalobce popisuje skutečnosti sdělené správnímu orgánu v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce tam mj. uvedl, že se do vlasti vrátit nemůže, neboť by došlo ke zpřetrhání rodinných vazeb a on by se nikdy nemohl vrátit zpět do ČR z důvodu udělení trestu vyhoštění. Žádost o povolení k pobytu dle zákona o pobytu cizinců si podat nemůže, a to jak z důvodu vyhoštění, tak kvůli nemožnosti podat žádost o vízum na zastupitelském úřadě v Hanoji. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že v průběhu správního řízení uvedl, že v minulosti disponoval platným povolením k pobytu, které si však neprodloužil a následně mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z tohoto důvodu pro legalizaci svého pobytu požádal o udělení mezinárodní ochrany. Na území ČR má materiální i rodinné zázemí, řádně studuje, žije zde s otcem a družkou. Do vlasti se nemůže vrátit, zpět by se již nikdy nedostal. K tomu žalobce namítá porušení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Uvedenou námitku soud shledal nedůvodnou. Ze spisového materiálu vyplývá, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je toliko legalizace pobytu žalobce na území ČR, aby zde mohl zůstat se svými rodinnými příslušníky a přítelkyní. Z tohoto důvodu žalobce též nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění. Odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nepodal. Žalobce ve správním řízení neuvedl žádné další skutečnosti, které by měl žalovaný v rámci rozhodování o žádosti zhodnotit, netvrdil ani jiné důvody pro udělení mezinárodní ochrany, než shora uvedené, které by mu bránily v návratu do vlasti. Do země původu se odmítá vrátit, neboť tam nemá rodinné zázemí a neví, jak by si našel práci. Žalobce sice dříve disponoval povolením k pobytu, toho však pozbyl de facto vlastní liknavostí. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia mu bylo uděleno s platností do 9. 7. 2015, žalobce však nepodal žádost o jeho prodloužení v zákonem stanovené lhůtě, resp. podal ji opožděně, pročež bylo příslušné správní řízení zastaveno. Další kroky pro legalizaci svého pobytu na území ČR žalobce neučinil. Na území ČR pobýval v době od 9. 7. 2015 neoprávněně. Bez ohledu na subjektivní přání žalobce musí soud konstatovat, že pouhá existence rodinných vazeb žalobce v ČR nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. „Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Podle ustanovení § 13 zákona o azylu může správní orgán udělit azyl za účelem sloučení rodiny v případech hodných zvláštního zřetele i rodinnému příslušníkovi azylanta, ovšem za podmínky trvání manželství již před udělením azylu azylantovi“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, čj. 9Azs 3/2010 – 62). Soud konstatuje, že žalobce v žalobě ani předchozím řízení neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by mu měl být udělen azyl či doplňková ochrana, když žádost o udělení mezinárodní ochrany sám odůvodnil de facto rodinnými vazbami a materiálním zázemím v ČR, potažmo absencí těchto vazeb a neschopností se integrovat do společnosti ve Vietnamu. Je třeba konstatovat, že důvody žalobce pro setrvání v ČR jsou ryze osobního charakteru a nemohou naplnit žádnou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Soud podotýká, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně zákon o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Žalobce si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Žalobcovo tvrzení o tom, že do vlasti se nemůže vrátit, neboť by se již nikdy nedostal zpět, se nezdá být ve světle toho, co vyplynulo ze správního řízení, důvodné. Žalobce rovněž neuvádí příčinu takové domněnky, ponechal ji pouze v rovině obecného konstatování. Z provedeného správního řízení nevyplynulo, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů, žalovaný řádně odůvodnil i neudělení doplňkové ochrany, resp. humanitárního azylu. Žalobcovo tvrzení o tom, že si nemůže podat žádost o povolení k pobytu podle zákona o pobytu cizinců, neboť má uložen trest vyhoštění, je jeho samostatnou úvahou, nemající původ ve správním řízení. Žalobci nic nebrání v tom, aby využil zákonných prostředků k možnému odstranění tvrdosti rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 122 zákona o pobytu cizinců) a následně i dalších institutů, které upravují příslušná ustanovení tohoto zákona. Není rovněž vyloučena možnost, aby žalobce právo na soukromý a rodinný život realizoval ve své zemi původu, jehož jsou oba jeho rodiče státními příslušníky. Především však by vycestování žalobce, jako následek neudělení mezinárodní ochrany, dle názoru soudu nepředstavovalo takový zásah do jeho soukromého života, aby zakládalo rozpor s mezinárodními závazky. K tomu též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, obsahující explicitní úvahu dostatečně ozřejmující, která ustanovení primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy a dokládající, že žalobcem namítaný § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, takovým ustanovením není. „Je totiž v prvé řadě třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu se správním vyhoštěním je dle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti vycestovat z území ČR vždy také doba, po kterou nelze cizinci vstup na toto území umožnit. Proto vedle případných důvodů znemožňujících vycestování cizince, které zakládají policii povinnost udělit cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území i přesto, že je mu uděleno správní vyhoštění (§ 179 ve spojení s § 120a a § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), je v § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců uveden speciální důvod, pro který nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec vydat, a tím je právě situace, kdy by důsledkem správní vyhoštění (tedy fakticky dlouhodobého zákazu pobytu cizince na území ČR) byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. V takovém případě je však naopak cizinec povinen z území ČR vycestovat, neboť namísto správního vyhoštění je mu vystaven výjezdní příkaz (§ 118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), není však vyloučeno, aby následně požádal a v případě splnění zákonných podmínek také získal příslušné povolení k pobytu a mohl se tedy do ČR vrátit. Z dikce § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, nikoliv ustanovení § 179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou dikcí odpovídající ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. Přípustnou míru zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život na území ČR tak nebylo na místě zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, nýbrž tuto otázku bylo v daném případě třeba zkoumat a také byla příslušným správním orgánem zkoumána v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dle § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců (viz rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Oddělení cizinecké policie Klatovy, ze dne 10. 10. 2006, č. j. SCPP-545-13/PL-I-2006, které je součástí správního spisu).“ Současně platí, že pokud žalobce přestal vlastní vinou splňovat podmínky stanovené českým právním řádem pro pobyt cizinců na území, nelze v tom spatřovat porušení mezinárodních závazků ČR. Co se týče žalobcova odkazu na nemožnost podat žádost o vízum na velvyslanectví ČR v Hanoji, soud připomíná recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát dvěma rozsudky ohledně žádostí o vydání tzv. zaměstnanecké karty pro žadatele z Vietnamu řešil letitý problém s potížemi při podávání žádostí o víza o dlouhodobé pobyty. Došel k závěru, že je věcí příslušných úřadů, jakým způsobem „technicky“ uspořádají vyřizování žádostí o pobytová oprávnění tak, aby byly schopny je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům podat takové žádosti lidsky důstojným způsobem a v přiměřeném čase. Je na úřadech, zda ke splnění tohoto úkolu využijí informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně. Do doby, než úřady začnou postupovat v souladu s výše uvedenými zásadami, platí, že pokud žadatel podal svou žádost o pobytové oprávnění nikoli osobně proto, že mu nebylo umožněno ji osobně podat lidsky důstojným způsobem a v přiměřeném čase, je i taková žádost řádně podaná. Žadatel tedy jen kvůli tomu, že žádost nepodal osobně, nemůže být z procesních důvodů odmítnut (viz sp. zn. 10 Azs 153/2016 a sp. zn. 7 Azs 227/2016). Z řečeného je zřejmé, že žalobcova námitka nemožnosti podat žádost o vízum na zastupitelském úřadě v Hanoji, není důvodná. Žalobce rovněž namítá, že napadeným rozhodnutím byl porušen §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Toto soud neshledal, námitka není důvodná. Uvedené ustanovení deklaruje, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona mj. považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce sice vytkl porušení citovaného ustanovení, následně je však nikterak nekonkretizoval, neuvedl, jaké mezinárodní závazky ČR měly být napadeným rozhodnutím porušeny. Soud sám porušení takových závazků neshledal, stejně jako žalovaný, který napadeným rozhodnutím mj. posoudil případné porušení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Jak v této souvislosti uvedl i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58), „žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ K tomu je třeba dále připomenout rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2010, čj. 9 Azs 3/2010 – 62, jímž bylo řečeno, že dle „… ustanovení § 14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy, že by mu po návratu do státu, jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Jaké situace jsou podle zákona považovány za vážnou újmu, stanoví taxativní výčet v § 14a odst. 2 zákona o azylu, pod písm. d) tohoto ustanovení kvalifikuje zákon jako vážnou újmu i vycestování cizince v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy však nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, navázal-li v České republice soukromý vztah. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, se Nejvyšší správní soud k otázce rozsahu mezinárodního závazku založeného čl. 8 Úmluvy vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do rodinného a soukromého života cizince by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva“. Vzhledem k tomu, že je tvrzené porušení citovaného ustanovení navázáno na konstatování skutečnosti, že žalobce má v ČR otce, matku a družku a s ohledem na výslovný odkaz žalobce, soud hodnotil možný rozpor s mezinárodními závazky ve vztahu k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen "Úmluva"). Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může mít namítaný čl. 8 Úmluvy i extrateritoriální účinky, v takovém případě je příslušný orgán povinen posuzovat otázku, zda a do jaké míry je stěžovateli znemožněn rodinný či soukromý život v zemi jeho původu a do jaké míry umožňuje přijímající stát vést takový rodinný či soukromý život. Základem pro posuzování extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy musí být dostatečná tvrzení žadatele, která prokazují, že v případě jeho návratu do země původu bude jeho soukromý život, resp. přenos soukromého života ze země, kde žádá o mezinárodní ochranu, znemožněn. Žalobce však svými obecnými tvrzeními neprokázal, že by v zemi původu nemohl vést soukromý či rodinný život, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti vztahující se k jeho osobě či k osobám v obdobném postavení, svědčící o tom, že by mu k vytvoření soukromého či rodinného života mělo být v zemi původu bráněno, tak, aby mohl soud přistoupit k posuzování extrateritorálního účinku čl. 8 Úmluvy. Žalovaný příslušnými postupy zjistil a v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobcova sestra nefiguruje jako žalobcův rodinný příslušník. Dále bylo žalovaným konstatováno, že žalobce neprokázal, že by neudělením doplňkové ochrany byly porušeny mezinárodní závazky ČR z oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život, s čímž se soud ztotožňuje. Samotné právo žalobce na společný život s otcem a matkou, toho času pobývajícími v ČR, není neudělením mezinárodní ochrany popřeno, neboť tito jsou rovněž státními příslušníky Vietnamu a mohou společně pobývat v místě, kde budou mít všichni možnost legálního pobytu, což nemusí být ovšem nutně území ČR. Rodinné vazby cizince v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Ve vztahu k této námitce lze ještě odkázat na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu, například na rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. V nich se Nejvyšší správní soud vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zákaz pobytu v řádu 18 měsíců takové intenzity jistě nedosahuje. Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Vztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, což není žalobcův případ. Ten by případně mohl naplnit pojem soukromého života zahrnujícího do určité míry i širší aspekty života jednotlivce, včetně práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Ovšem i kdyby v daném případě bylo vůbec možné hovořit o naplnění pojmu rodinného, resp. soukromého života, je třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy. V případě žalobce je však zřejmé, že nutnost vycestování natolik zásadní zásah do jeho osobního života nepředstavuje. Krajský soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí žalovaného, podle nějž s ohledem zejména na možnost návratu rodičů žalobce do země původu a na další relevantní okolnosti nelze dovodit, že by zrovna Česká republika byla jedinou zemí, v níž by výše jmenovaní mohli společně naplňovat svůj soukromý, potažmo rodinný život. Dalším žalobním bodem žalobce napadá skutečnost, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, napadené rozhodnutí nelze považovat za přesvědčivé. Správní orgán neuvedl, jakými úvahami byl při svém hodnocení daného případu veden, nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Toto však zdejší soud ze spisového materiálu neshledal. K námitce týkající se údajných nedostatečných skutkových zjištění odkazuje krajský na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61). Správní soud ze správního spisu nezjistil, že by k některým skutečnostem či podkladům nebylo přihlédnuto. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutkový stav zde byl přiléhavě právně posouzen. Žalobce sám neoznačil žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být žalovaným pominuty. Námitky žalobce zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného. Z napadeného rozhodnutí plyne, že situaci v domovské zemi žalobce zjistil a popsal na základě četných zdrojů. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise. Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaný uvedl četné úvahy, z nichž jeho hodnocení vycházelo a vše, co v rámci provedeného řízení vyšlo najevo, pečlivě zhodnotil. Vycházel přitom především z výpovědí žalobce, informace z Cizineckého informačního centra, závazného stanoviska ZS 29032 ze dne 25. 2. 2016 a vybraných podkladů k jeho vydání, opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 8. 11. 2016 a dále z informací shromážděných v průběhu správního řízení k politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Při zjišťování skutkového stavu žalovaný tedy nepochybil, jeho rozsah je adekvátní okolnostem případu. Žalobce opakovaně vztahuje jím tvrzené skutečnosti k čl. 8 Úmluvy, a to též v souvislosti s namítaným nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Uvedené soud již shora pojednal, když námitku porušení § 14a zákona o azylu odmítl pro nedůvodnost. Totožný názor soud zastává ve vztahu k námitce, že se žalovaný se v napadeném rozhodnutí nedostatečně zabýval otázkou splnění podmínek doplňkové ochrany pro žalobce dle § 14a odst. 1 ve spojení s odstavcem 2 písm. d) zákona o azylu. S tímto tvrzením se soud neztotožnil. Uvedené je vypořádáno na str. 9, odst. 2 a 3 napadeného rozhodnutí. Není rovněž pravdou, že by se správní orgán „toliko omezil na konstatování, že vycestováním žalobce by mu nebyla způsobena vážná újma ve smyslu citovaného ustanovení, tj. v rozporu s mezinárodními závazky ČR“. Žalovaný naopak provedl a popsal výsledky lustrace rodinných vazeb žalobce, vyjádřil se k mezinárodním závazkům ČR v oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život ve vztahu k prokázanému skutkovému stavu a předestřel úvahu vedoucí ke konstatování, z jakých důvodů není neudělením mezinárodní ochrany popřeno žalobcovo právo na rodinný život. Uvedené podpořil judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný v žádném případě nepominul, že z obsahu spisu vyplynula přítomnost družky a otce žalobce na území ČR, což v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal, když uvedl, z jakých konkrétních důvodů má za to, že žalobce nesplňuje podmínky doplňkové ochrany dle předmětného ustanovení. Žalovaný rovněž neopomněl učinit úvahu ohledně žalobcova ročního vztahu s přítelkyní a uvést důvody, z nichž dovodil, že ani v tomto případě nebylo prokázáno, že by neudělením doplňkové ochrany porušila ČR své závazky z oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život. Napadené rozhodnutí tedy netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítá, že žalovaný měl zohlednit v daném případě též celkovou dobu, po kterou dcera žalobce žije v ČR, možnost žalobce legalizovat svůj pobyt na území ČR za tuto dobu, jakož i finanční situaci žalobce apod. Tuto námitku soud posoudil jako nedůvodnou. Soud připomíná, že žalobce je veden jako svobodný a bezdětný, námitka odkazující na dceru nemá opodstatnění ve zjištěném skutkovém stavu a nevychází ani z napadeného rozhodnutí. Není jasné, co měl žalobce na mysli, když požaduje, aby žalovaný zohlednil možnost žalobce „legalizovat svůj pobyt na území ČR za tuto dobu“, o jakou dobu mělo jít apod. Připomíná se, že žalobce přišel o pobytové oprávnění v ČR vlastní vinou, neboť nepožádal v zákonné lhůtě o jeho prodloužení a nastalou situaci řešil podáním žádosti o mezinárodní ochranu, ačkoli tento specifický institut nelze k legalizaci pobytu na území ČR zneužívat. Tuto skutečnost i další aspekty žalobcova pobytu na území ČR žalovaný hodnotil (a příslušnou judikaturou Nejvyššího správního soudu podpořil) např. na str. 4 napadeného rozhodnutí, a to od žalobcova prvního příjezdu do ČR v roce 2013 přes udělení povolení k dlouhodobému pobytu až po pozbytí povolení k legálnímu pobytu na území ČR a soudní vyhoštění. To žalobce nerespektoval, nikoli však z azylově relevantních důvodů, čímž mj. vyjádřil svůj vztah k českému právnímu řádu. Co se týče žalobcovy finanční situace, soud dospěl k závěru, že tuto žalovaný zohlednil, když hodnotil potenciální ekonomické potíže pramenící z tvrzené absence zázemí v zemi původu, a to konkrétně na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 5Azs 7/2012, z něhož lze dle jeho právního názoru dovodit, že se správní orgán při posuzování „vážné újmy“ musí zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami toho, zda by se mohl žalobce vrátit do země původu, přičemž není-li přestěhování rodiny do země původu právně či fakticky možné, je správní orgán dále povinen zabývat se i tím, zda má žalobce možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana, a zda by případné odloučení žalobce od jeho rodiny, pokud by bylo spojeno s vyřízením oprávnění k pobytu, nebylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud je s odkázaným judikátem obeznámen. Nemůže se však spokojit s tím, že žalobce de facto pouze konstatoval, co lze z citovaného judikátu „dovodit“. Pro potřeby žaloby je nutné vytknout, v čem konkrétně žalobce spatřuje pochybení, co žalovanému vytýká, a to případně i ve vztahu k citovanému judikátu. Žalobce však pouze nepřesně parafrázuje právní větu judikátu, aniž by předestřel konkrétní žalobní body, jimiž by se mohl soud zabývat. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu odkázaného judikátu a mezích žalobcem předestřených, neshledal však žádné pochybení správního orgánu, který se s existencí rodinných vazeb žalobce dostatečně vypořádal (srov. str. 9 napadeného rozhodnutí). K tomu se dodává, že odkázaný judikát posuzoval otázky, zda by vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu, žijící v ČR společně se svým nezletilým dítětem a manželem, na jehož příjem je rodina odkázána, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života, a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu. V odkázané věci Nejvyšší správní soud skutečně konstatoval, že „správní orgán je v takovém případě povinen se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku“. Uvedené závěry Nejvyšším správním soudem vyslovené je třeba vztáhnout právě k jím posuzované věci, potažmo k obdobným skutkovým okolnostem, které však v žádném ohledu neodpovídají situaci žalobce, který je zletilý, svobodný a bezdětný, dobrého zdravotního stavu. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce dříve do protokolu o výslechu účastníka ze dne 25. 2. 2016, čj. KRPA-76026/ČJ-2016- 000022, vedeném v řízení o správním vyhoštění, uvedl, že si je vědom neoprávněnosti svého pobytu na území ČR, žádné kroky k jeho další legalizaci neučinil, školu přitom začal studovat až v době, kdy byl na území ČR neoprávněně. Dodal, že financemi disponuje a peníze na letenku si domluví. Peníze jsou mu posílány z Vietnamu, s otcem žijícím v ČR společnou domácnost nesdílí, stejně ani s nikým z EU. Žalobce si nebyl vědom žádné překážky k vycestování z ČR, v případě vyhoštění projevil ochotu odcestovat dobrovolně s tím, že ve Vietnamu bude bydlet u prarodičů, kteří tam vlastní dům. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany provedeném dne 9. 11. 2016 již žalobce uvedl, že se do Vietnamu vrátit nemůže, neboť tam nikoho nemá. Dále tvrdil, že více než rok udržuje citový vztah s přítelkyní, občankou ČR, s níž sdílel společnou domácnost, než se musel kvůli probíhajícímu správnímu řízení přestěhovat k otci. Z uvedeného vyplývá, že žalobcem tvrzené skutečnosti uvedené do zmíněných protokolů v rozmezí necelých devíti měsíců se celkem významně rozcházejí, což soud vede k pochybnostem o jejich věrohodnosti, resp. k pochybnostem o existenci faktických překážek bránících vycestování žalobce. Žalobce k dotazu na vysvětlení některých rozporů do protokolu pouze uvedl, že o ničem takovém nemluvil, má za to, že se jedná o selhání tlumočníka. Takové vysvětlení četných rozporů neexistenci faktických překážek návratu žalobce do vlasti přesvědčivě a uspokojivě nevyvrací. Žalobce dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5Azs 46/2008 – 71, do žaloby vtělil rozsáhlou citaci tohoto judikátu, aniž by k němu konkrétně vztáhl jakoukoli námitku. Toto rozhodnutí již soud shora sám citoval a ozřejmil jeho význam ve vztahu k projednávané věci. Žalobce závěrem namítá, že nemá v současné době jakoukoli jinou možnost legalizovat si svůj pobyt na území České republiky dle zákona o pobytu cizinců. Poukazuje přitom na problematiku systému VISAPOINT a jeho nefunkčnost. Soud se seznámil se žalobcem předloženým důkazem (Úřad vlády ČR – zápis ze zasedání Výboru pro práva cizinců ze dne 19. dubna 2016), tuto námitku nicméně posoudil jako nedůvodnou, když k systému VISAPOINT, resp. k žalobcovu odkazu na nemožnost podat žádost o vízum na velvyslanectví ČR v Hanoji, se vyjádřil výše, včetně odkazu na příslušné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrzení žalobce o nemožnosti požádat ve Vietnamu o pobytové oprávnění nemůže být ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Pokud žalobce žádá o legalizaci svého pobytu na území ČR, měl se podrobit režimu zákona o pobytu cizinců, nikoliv tedy legalizovat svůj pobyt prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť se jedná o specifický institut, který nelze pro účely legalizace pobytu na území ČR zneužívat. Žalovaný v průběhu správního řízení dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyly naplněny podmínky zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany a ta se tudíž neuděluje. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu s právním řádem a mezinárodními závazky ČR. Žalobce nebyl nikterak zkrácen na svých právech, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, napadené rozhodnutí je náležitě odůvodněno, splňuje též požadavky na přesnost a určitost, soud neshledal jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s. Z toho, co bylo uvedeno, se uzavírá, že pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat zvláštní institut mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany, které jsou svou povahou instituty mimořádnými, a které lze využívat pouze v případech, kdy jsou bezezbytku a jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl v řízení o udělení mezinárodní ochrany zkrácen na svých právech, zamítl krajský sodu projednávanou žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou činnost.