53 Az 10/2018 - 33

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobkyně: L. M., narozena X státní příslušnost Ukrajina, bytem K. J., N., zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Císařem, se sídlem Vinohradská 22, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2018, čj. OAM-49/ZA-ZA11-K09-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně podanou žalobou napadá shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se jedná již o druhou žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu. Žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany z důvodu, že se v České republice stará o svého invalidního manžela s českou státní příslušností, který je na její péči závislý, dále z důvodu, že se již nemá v zemi původu kam vrátit, neboť po svém odjezdu v roce 1997 přerušila veškeré styky. V průběhu řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně čelila jakýmkoliv problémům se státními orgány, policií, armádou nebo soudy. Pokud jde o strach žalobkyně z bývalého zaměstnavatele, který ji křivě obvinil z krádeže, vyhrožoval a nutil ji k náhradě škody, žalovaná neshledala znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jednalo se o ojedinělý incident, k němuž došlo před více než dvaceti lety a který nelze považovat za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. Žalobkyně se v této věci neobrátila s žádostí o pomoc na policii ani jiný státní orgán. Nehrozí jí ani diskriminace ve vztahu k přístupu k léčbě v zemi původu. Žalovaný neshledal splnění podmínek dle § 12 zákona o azylu pro udělení azylu. Splněny nejsou ani podmínky pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť zdravotní stav žalobkyně není takového charakteru, aby odůvodnil jeho udělení. Žalobkyně není bezprostředně ohrožena na životě a odpovídající léčba je jí přístupná také v zemi původu. Jde-li o zdravotní stav manžela žalobkyně, žalovaný nemá za to, že by byl odkázán na její péči. Žalovaný rovněž neshledal naplnění podmínek udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť soukromý a rodinný život žalobkyně je možný také v zemi původu a nehrozí jí jiné skutečnosti, které by bylo možné označit za vážnou újmu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 2. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Poukázala na to, že není náležitě odůvodněno, což odporuje § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004, Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V tom spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dále uvedla, že výroková část napadeného rozhodnutí nedostála požadavkům na přesnost a určitost, přičemž i tato vada je způsobilá přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí.

3. Žalobkyně namítla, že žalovaný zcela nedostatečně posoudil jednotlivé důvody pro udělení azylu a neodůvodnil své závěry. Tím nerespektoval požadavky § 68 odst. 3 správního řádu, neboť velká většina odůvodnění sestává z konstatování zjištěných skutečností, respektive z přepisů vyjádření žalobkyně a citací shromážděných podkladů, aniž by na ně žalovaný adekvátně reagoval. Žalovaný tedy prakticky vůbec nezohlednil shromážděné podklady a nevázal je k aktuální situaci žalobkyně.

4. Žalobkyně má za to, že závěry žalovaného o důvodnosti udělení azylu podle § 12 zákona o azylu jsou zcela protichůdné a svědčí o jeho nezájmu posoudit náležitě důvodnost žádosti žalobkyně, což svědčí o nepochopení tohoto institutu a podmínek jeho aplikace. Žalovaný uvedl, že žalobkyně nebyla ve své vlasti členkou politické strany ani nevyvíjela žádnou činnost k uplatnění svých politických práv a svobod. To však samo o sobě není podstatou a jediným důvodem, pro něž by mohl být udělen azyl. Žalovaný tedy ostatní faktory zcela ignoroval. Žalobkyně vzhledem k dokladům a svým tvrzením spíše požadovala udělení jiné formy mezinárodní ochrany.

5. Žalobkyně poukázala na to, že ve vztahu k důvodům azylové ochrany dle § 14 zákona o azylu nebyly naplněny požadavky ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, a proto je napadené rozhodnutí v tomto bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobkyně při pohovorech opakovaně tvrdila, že v případě návratu do vlasti jí hrozí nebezpečí ze strany soukromých osob. Na Ukrajině přitom nebyla více než 20 let a na území ČR má invalidního manžela, o kterého se musí starat. Zdůraznila, že rozhodnutí musí být přezkoumatelné, tedy nemůže být založeno na libovůli. K tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 31/2003, a ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, z nějž citovala. Konstatovala, že posouzení je vždy založeno na uvážení správního orgánu a soudy zde mají omezený rozsah přezkumu, nicméně zákaz libovůle platí pro všechny druhy rozhodnutí správních orgánů, tedy i v případě posouzení důvodnosti udělení humanitárního azylu. V případě žalobkyně by bylo nehumánní azyl neudělit, neboť žije v České republice přes dvacet let a v zemi původu již nemá žádné zázemí. Je zde provdána za českého občana, který je částečně invalidní, a proto o něj stále pečuje. Navíc sama prodělala vážné onemocnění, pro něž se zde dlouhodobě léčí. Toto závažné onemocnění ve spojení s péčí o nemocného manžela představuje důvod pro udělení humanitárního azylu. Úvahy žalovaného mají znaky libovůle, neboť obtíže žalobkyně zlehčoval nebo problémy manžela odmítal, aniž by si sám zjistil skutečný stav a manžela k věci vyslechl.

6. Žalobkyně namítla, že předestřela žalovanému dostatečně jasný a konkrétní „azylový příběh“, který jasně naplňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. V této souvislosti odkázala na Metodickou příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 1992, z níž citovala úryvek týkající se prokazování skutečností. Pokud žalovaný konstatoval, že žalobkyně neposkytla dostatečnou podporu pro svá tvrzení, není tento postoj nijak podložen a jde pouze o subjektivní hodnocení na úrovni obecných spekulací. Žalovaný stejně odmítl přispět svou aktivní činností ke zjištění skutkového stavu věci a zároveň opominul obecné pravidlo, podle nějž existují-li pochybnosti za situace, kdy nelze tvrzení žadatele ověřit, vždy se straní žadateli a jeho žádosti se vyhoví. Žalovaný tedy pochybil, pokud neudělil humanitární azyl, přičemž při svém rozhodování překročil meze správního uvážení. Bylo jeho povinností, aby ověřil skutečný stav věci.

7. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný pochybil při posouzení důvodnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 zákona o azylu. Má za to, že v jejím případě by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Nuceným vycestováním by totiž s ohledem na zdravotní stav manžela žalobkyně došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). K tomu odkázala na důvodovou zprávu k novele č. 165/2006 Sb., z níž citovala.

8. Žalobkyně má dále za to, že jí hrozí azylově relevantní újma spočívající v nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Netýká se to pouze nebezpečí ze strany státních orgánů, ale samozřejmě jakéhokoliv nebezpečí v případě návratu do vlasti, z nějž by mohla vzniknout azylově relevantní újma. K tomu odkázala na rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82, z nějž citovala. Žalobkyně v průběhu správního řízení poukazovala na zcela konkrétní a důvodné nebezpečí pro její život, což bylo také důvodem jejího odchodu z vlasti. Žalovaný však tyto důvody bez jediného zdůvodnění odmítl jako čistě účelové. Navíc žalobkyni odkázal na pomoc ze strany státních orgánů, ačkoliv sám potvrdil, že s ohledem na bující korupci nelze na pomoc státních institucí spoléhat. To ostatně potvrzují i podklady shromážděné žalovaným. Závěry žalovaného jsou pak ve srovnání se zjištěnými skutečnostmi zcela nelogické a neodůvodněné.

9. Žalobkyně uzavřela, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu, přičemž ty podstatné pro posouzení žádosti dokonce zcela ignoroval nebo uvedl zavádějící informace. Napadené rozhodnutí pak nedostatečně odůvodnil, proto je nepřezkoumatelné, a tedy nezákonné.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 7. 2018 popřel oprávněnost žalobních námitek a současně s nimi nesouhlasil, neboť neprokázaly, že by porušil ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu a trval na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla, a opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení pak dospěl k závěru, že žalobkyni nehrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. a), b), či že neexistují reálné důvody k udělení mezinárodní ochrany dle § 13, § 14, § 14a nebo § 14b zákona o azylu.

11. Žalovaný uvedl, že žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu je v kontextu všech okolností účelová. Snaží se tak zlegalizovat si svůj pobyt v České republice poté, co selhaly všechny její snahy o legalizaci prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně pobývá v České republice již od roku 1997, zprvu na základě povoleného dlouhodobého pobytu k podnikání, nicméně v roce 2000 jí již pobyt na našem území nebyl prodloužen ani za pomocí úplatků. Proto se zde od té doby nacházela nelegálně, a to až do roku 2003, kdy poprvé požádala o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyni mezinárodní ochrana nebyla udělena, a tak se zde od roku 2004 až do roku 2016 nacházela bez jakéhokoliv povolení k pobytu. Žalovaný má za to, že je žádost žalobkyně účelová, neboť ji podala až po několikaletém pobytu v České republice, nikoliv bezprostředně po příjezdu z Ukrajiny. K tomu odkázal na rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, a ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 2 Azs 137/2005.

12. Žalovaný připomněl, že snaha o legalizaci pobytu prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu nemůže být azylově relevantní (viz rozsudky NSS ze dne 16. 2. 2005, čj. 4 Azs 333/2004 – 69, ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004 – 44, ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Azs 187/2004 – 94). Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že mezinárodní ochrana je institutem zcela výjimečným (viz rozsudky ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 7 Azs 117/2004), který neslouží jako náhrada institutů zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně měla při legalizaci svého pobytu postupovat podle režimu zákona o pobytu cizinců, na jehož základě by jí při splnění potřebných podmínek byl pobyt na území České republiky zlegalizován. Jmenovaná zde pobývala několik let nelegálně a svůj pobyt si dlouhou dobu nesnažila zlegalizovat. Z pohovoru vyplývá, že svého nelegálního pobytu si byla plně vědoma, avšak k jeho legalizaci žádné aktivní kroky nepodnikla. Z žádosti o udělení mezinárodní ochrany navíc vyplývá snaha o legalizaci pobytu, jelikož tvrzeným důvodem žádosti je setrvat na území České republiky z důvodu uzavření sňatku se státním občanem a péče o něj.

13. Žalovaný odmítl tvrzení, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně nezabýval okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Na straně 12 až 15 napadeného rozhodnutí se žalovaný dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabýval možností udělení humanitárního azylu, a to jak ve spojitosti se zdravotním stavem žalobkyně, tak ve vztahu k tvrzením žalobkyně, že se stará o svého invalidního manžela. Žalovaný podotýká, že humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory. K tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 A 720/2000.

14. Žalovaný má za to, že z popsaných zdravotních obtíží a lékařských zpráv neplyne, že by celkový zdravotní stav žalobkyně dosahoval takové intenzity, která by odůvodňovala udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu. Žalobkyně je od roku 2016, kdy podstoupila operační zákrok štítné žlázy, léčena ambulantně a další zákrok plánovaný nemá. Z lékařských zpráv vyplývá, že po totální thyreoidektomii v roce 2016 a následné terapii radiojódem bylo dosaženo remise nemoci bez nutnosti další onkologické léčby. Veškerá lékařská vyšetření z let 2016 až 2018 konstatují, že je žalobkyně bez známek recidivy základního onemocnění. Žalovaný nezpochybnil zdravotní problémy žalobkyně, má však za to, že zdravotní stav žalobkyně nenaplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu. Samotný fakt, že zdravotnictví v ČR je na jiné úrovni než na Ukrajině, nelze podřadit pod důvod hodný zvláštního zřetele. Z důvodu probíhajících bojů v jihovýchodních oblastech země může mít tato skutečnost dopad na podfinancování zdravotnictví a celkovou nižší úroveň ukrajinské zdravotní péče, nicméně toto je fakt, který se dotýká veškerého obyvatelstva Ukrajiny, nedopadá výhradně na žalobkyni. Žalovaný se zabýval ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu i tvrzeními žalobkyně, že se stará o svého invalidního manžela, který je zcela odkázaný na její péči. Konkrétně tato tvrzení žalovaný zhodnotil na stranách 14 a 15 napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou čistě účelová a v rozporu s tím, co žalobkyně v průběhu řízení uvedla.

15. Žalovaný dostatečně zhodnotil i rodinné vazby žalobkyně na straně 19 a 20 napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že realizace soukromého a rodinného života není bezpodmínečně vázána na zdejší území. Žalobkyni zároveň není neudělením mezinárodní ochrany znemožněn vstup na území do budoucna, jak je tomu v případech správního vyhoštění. V jejím případě bylo řízení o správním vyhoštění zastaveno, jak uvedla. Může tedy svůj pobytový status řešit v mezích zákona o pobytu cizinců. K otázce zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně odkázal žalovaný na četnou judikaturu NSS, z níž citoval. Žalovaný má za to, že v případě žalobkyně se nejedná o nepřiměřený zásah, čímž se obsáhle zabýval v napadeném rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že k porušení čl. 8 Úmluvy neudělením mezinárodní ochrany a následným vycestováním by došlo v situaci, kdy by byl znemožněn rodinný či soukromý život v zemi původu žalobkyně (viz rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71), což se v řízení neprokázalo. Posouzení žaloby 16. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

17. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 19. 1. 2016 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci poskytnutí údajů k žádosti uvedla, že se hlásí k ruské národnosti. Je schopna dorozumět se česky a rusky, je bez náboženského vyznání, není členkou žádné strany, organizace ani není jinak politicky aktivní. Je rozvedená a v České republice žije asi deset let se svým přítelem. Na Ukrajině má dvě dospělé děti, s nimiž není v kontaktu. Do České republiky přijela vlakem v roce 1997. V roce 2003 nebo 2004 zde podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla zamítnuta. Dále uvedla, že její zdravotní stav je dobrý, přičemž od září 2015 pravidelně chodí k lékaři kvůli štítné žláze. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že se nemá kam vrátit. Stará se zde o přítele, který je na ní hodně závislý, neboť před pěti lety prodělal mozkovou příhodu. Je invalida, a proto se o něj musí starat. Přítel jí v podstatě zachránil život, a proto ho teď, když potřebuje její pomoc, nemůže opustit. Přijala ji i jeho rodina a nikoho jiného nemá. S přítelem se chtějí vzít. Ukrajina je pro ni již cizí stát, neumí ukrajinsky ani pořádně rusky. Stýká se zde jen s Čechy a má tu hodně přátel, kteří jí pomáhají. Rodinu má tu a jinam už nechce.

18. Dne 22. 1. 2016 byl se žalobkyní proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v českém jazyce. Z protokolu o něm plyne, že první řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo ukončeno v roce 2004. Předchozím přítelem byla zneužívána jako služka, proto od něj utekla. Krátce na to spáchal sebevraždu. Ujal se jí současný přítel, o nějž nyní pečuje. Má za to, že jí tehdy zachránil život. Svůj pobyt si snažila zlegalizovat prostřednictvím známého policisty a ukrajinské a ruské ambasády. Po neúspěšných pokusech na další snahy rezignovala. Poté se sama přihlásila na policii. Bylo zahájeno řízení o vyhoštění, které bylo následně zastaveno. Nyní se svým přítelem žije již deset let. Jeho děti s nimi nebydlí, někdy u nich nechají vnoučata. Přítel je v invalidním důchodu druhého stupně. Asi před pěti lety utrpěl úraz hlavy, roztříštil si lebku a došlo ke krvácení do mozku. Stará se o něj v podstatě sama. Přítel nemá žádnou asistentku, jeho děti pro ně pouze nakupují. Žalobkyně se nemůže přihlásit jako pečovatelka, protože je tu nelegálně. Přítel je na ní velmi závislý. Musí ho mít stále pod dohledem, není vůbec soběstačný. Je schopen běžných činností, ale potřebuje mít vedle sebe blízkého člověka. Nemůže ho nechat doma samotného, protože míval deprese a chtěl skočit z okna.

19. Ke svému zdravotnímu stavu žalobkyně uvedla, že dříve chodila k lékaři s ženskými obtížemi a od září 2015 jej navštěvuje kvůli problémům se štítnou žlázou, neboť se jí na krku udělala velká boule. K zázemí na Ukrajině žalobkyně uvedla, že tam již nic nemá. Od roku 1997 není s nikým v kontaktu. Když odjížděla, byla již rozvedená a děti zůstaly u manžela. Odmala vyrůstala u prarodičů, matka ji opustila v osmi měsících a otec se k ní nehlásil. Ve čtrnácti letech odjela na učiliště na Ukrajinu, kde žila na internátu. Na Ukrajině nemá žádné příbuzné, není v kontaktu ani se svými dětmi. Na otázku, co žalobkyni brání v tom, aby odjela na Ukrajinu a požádala si tam o nové vízum k pobytu, odpověděla, že nikam nepojede. Nemá tam kam jet, nemá na to prostředky a pochybuje, že by ji tam někdo přijal. Na Ukrajinu se nechce vrátit také proto, že tam dříve pracovala jako hlavní účetní u jednoho podnikatele. Došlo ke ztrátě peněz a on vyhrožoval, že zaměstnance postřílí.

20. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklad zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 8. 2015 o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16. 5. 2015 do 15. 8. 2015, informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 21. 5. 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015, zprávu Freedom House ze dne 28. 1. 2015 o svobodě ve světě 2015 – Ukrajina, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 27. 1. 2016 – Ukrajina a žádost o mezinárodní ochranu z roku 2003 včetně protokolu o pohovoru k této žádosti.

21. Dalšími podklady pro vydání rozhodnutí mimo jiné byla žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru, oddací list žalobkyně a výše zmíněného přítele ze dne 29. 2. 2016, informace o pozemku p. č. st. X v katastrálním území Neratovice, evidenční list manžela žalobkyně ze dne 1. 1. 2016, vyrozumění o zastavení řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 7. 1. 2016, souhlas s nahlédnutím do zdravotní dokumentace a pořízením jejích kopií ze dne 22. 1. 2016, lékařská zpráva endokrinologické ambulance Nemocnice Na Bulovce ze dne 16. 9. 2015, 12. 11. 2015, 17. 5. 2016, kartička tohoto oddělení s termíny návštěv, lékařská zpráva Nemocnice Na Bulovce, kliniky ORL ze dne 17. 5. 2016 s diagnózou C73, zhoubný novotvar štítné žlázy, lékařská zpráva kliniky nukleární medicíny a endokrinologie Fakultní nemocnice v Motole (dále jen „FN Motol“) ze dne 25. 5. 2016, podle níž je žalobkyně přijata k doléčení radiojódem ke dni 4. 7. 2016, propouštěcí zpráva oddělení ORL Nemocnice Na Bulovce ze dne 21. 6. 2016, souhrn k operačnímu výkonu totální thyreoidectomie ze dne 9. 6. 2016, poučení pacienta po léčebné aplikaci radioaktivního jódu s instrukcemi platícími do 18. 7. 2016, propouštěcí zpráva kliniky nukleární medicíny a endokrinologie Fakultní nemocnice v Motole ze dne 16. 7. 2016 včetně zprávy ostatním ošetřujícím lékařům žalobkyně, lékařská zpráva kliniky ORL Nemocnice Na Bulovce ze dne 21. 6. 2016, lékařská zpráva z ambulantních vyšetření ze dne 18. 8. 2016 (jiné nemoci hlasivek), 29. 8. 2016 (bolest kolena), 30. 8. 2016 (kontrola štítné žlázy), protokol o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 22. 9. 2016, podle nějž se žalobkyně neseznámila s obsahem podkladů, neboť je jí situace na Ukrajině známa. Žalobkyně uvedla, že má rakovinu štítné žlázy, je pod kontrolou lékařů a léčí se s koleny, přičemž spis doplnila o lékařskou zprávu. Obsahem spisu je dále lékařská zpráva FN Motol ze dne 8. 11. 2016 (se závěrem bez známek lokální recidivy onemocnění štítné žlázy), lékařská zpráva kliniky ORL Nemocnice na Bulovce ze dne 10. 11. 2016 (jiné nemoci hlasivek, jiné anxiózně fobické poruchy).

22. Žalovaný vyrozuměním ze dne 3. 2. 2017 informoval žalobkyni o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí z důvodu vyhodnocení dokumentů zaslaných žalobkyní a podkladů, s nimiž byla seznámena dne 22. 9. 2016. Žalovaný dále pro posouzení žádosti shromáždil jako podklad informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 6. 2016 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 16. 12. 2015 o úrovni a dostupnosti lékařské péče, přístupu ukrajinských občanů na pracovní trh, k sociálnímu systému a ke vzdělání, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016 o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16. 11. 2015 do 15. 2. 2016, zprávu Freedom House ze dne 27. 1. 2016 o svobodě ve světě 2016 – Ukrajina, výroční zprávu Amnesty International 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016, informaci Světové zdravotnické organizace, Evropského střediska pro sledování zdravotních systémů a politik z roku 2015 – Ukrajina: Průzkum zdravotního systému. Dne 10. 3. 2017 žalovaný informoval žalobkyni o dalším prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí.

23. Žalobkyně dále průběžně zasílala žalovanému aktuální lékařské zprávy o svém zdravotním stavu. Obsahem správního spisu je tedy lékařská zpráva FN Motol ze dne 17. 3. 2017, 9. 6. 2017, 14. 8. 2017 (vždy se závěrem bez známek lokální recidivy onemocnění štítné žlázy), lékařská zpráva interního oddělení nemocnice v Brandýse nad Labem ze dne 23. 10. 2017 (bolestivý spasmus pletence horní končetiny) a lékařská zpráva z neurologie ze dne 24. 10. 2017. Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 7. 2. 2018 plyne, že se žalobkyně nechtěla seznámit s předloženými podklady a předložila lékařskou zprávu ze dne 15. 1. 2018 (neurologické vyšetření). Žalovaný dále pro posouzení žádosti shromáždil jako podklad informaci belgického generálního ředitelství úřadu pro imigraci ze dne 8. 6. 2017 o dostupnosti onkologické a gastroenterologické léčby se zaměřením na Zakarpatskou oblast, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 17. 10. 2017 o postavení osob bez státní příslušnosti na Ukrajině, vydávání cestovních dokladů ukrajinskými zastupitelskými úřady, informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 9. 2017, Ukrajina, národnostní menšiny, demografie, legislativa, jazyk diskriminace menšin a cizinců, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 7. 2016 o možnosti podat stížnost proti postupu příslušníků policejních orgánů či jiných orgánů státní moci, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 8. 2017 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, zprávu Freedom House z ledna 2018 o svobodě ve světě 2018 – Ukrajina, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018 – Ukrajina, informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. 10. 2017 o vnitřně vysídlených osobách – aktuální počty, legislativa, postavení ve společnosti, státní a nestátní asistence, a informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 22. 1. 2018 Ukrajina, Situace v zemi - politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby.

24. Dne 27. 3. 2018 byl se žalobkyní v českém jazyce proveden doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně při něm uvedla, že je vdaná, dochází na léčení, neboť měla rakovinu. Dále se léčí se syndromem karpálního tunelu. Manžel je invalida, má půlku hlavy umělou. Stará se o něj, jsou na sobě závislí. Manžel pobírá důchod ve výši 8 800 Kč, pobírají 2 000 Kč jako doplatek na bydlení. Žalobkyně vše prodala, aby měli peníze. Společně žijí z toho, co žalobkyně vydělá. Není jí dobře, ale pracuje. Kdyby jí nebyl udělen azyl, nebude mít chuť do života. Vdala se za přítele, aby se proces usnadnil. Žijí ve společné domácnosti v pronajatém bytě. K aktuálnímu zdravotnímu stavu žalobkyně uvedla, že se necítí dobře, cítí se unavená, chvíli jí je vedro, chvíli zima. Bere předepsanou medikaci (uvedla jejich seznam) a léčí se u psychiatra. Nesmí být vystavena nervovému vypětí, jinak omdlévá. Hodinu až dvě bývá v práci a pak odpočívá doma. Pravidelně navštěvuje psychiatrii, praktickou lékařku a lékaře v souvislosti se syndromem karpálního tunelu, kvůli čemuž dochází také na rehabilitaci rukou. Žalobkyně zatím nemá plánovaný žádný další lékařský zákrok nebo operaci. Doložila aktuální lékařské zprávy. Podle vyjádření lékařů může léčba trvat tři až čtyři roky, přičemž se onemocnění může vrátit. Měla předepsaný radioaktivní lék. V důsledku zdravotního stavu může pracovat jen dvě hodiny, pak bývá hodně unavená, stoupne jí tlak, je jí vedro a musí si vzít léky, které jí trochu uleví. Manžel ujde maximálně sto metrů. Žalobkyně pracuje v kuchyni restaurace, vydává jídlo nebo jako servírka přes obědy.

25. Žalobkyně dále uvedla, že zdravotní stav manžela je ještě horší. Pracoval jako řidič autobusu. Po úrazu prodělal krvácení do mozku. Zhoršil se mu duševní stav („trochu se zbláznil“) a dlouho se léčil. Je velmi náladový. Bylo mu odebráno řidičské oprávnění nutné pro výkon původního zaměstnání a zbylo mu pouze řidičské oprávnění k osobnímu autu. Má lehce ochrnutou pravou část těla, kulhá a nic neunese. Umyje si hrníček, ale to je vše. Když je to lepší, je schopen řídit auto, přičemž musí řídit levou rukou. Žalobkyně nezná přesnou diagnózu manžela, byl mu přiznán druhý stupeň invalidity. Manžel je nezaměstnaný, neboť kvůli zdravotnímu stavu nemůže pracovat. Pobírá invalidní důchod ve výši 8 841 Kč a příspěvek na bydlení 2 000 Kč, což nepokryje jejich běžné výdaje. Bez příjmu žalobkyně by nevyšli s penězi. Manžel není soběstačný. Uvaří si kávu, ohřeje oběd, ale vše musí mít připraveno. Špatně chodí, nechodí ani na nákup. Žalobkyně mu musí pomáhat i s hygienou. Není schopen zvládat běžné činnosti, např. má umělý chrup, který si sám nevyčistí. Její péče o manžela spočívá v tom, že se úplně sama stará o domácnost, vaří, pere apod. Stará se o jeho hygienu, na záchod si sice dojde sám, ale není schopen hygieny. Manžel má syna, s nímž není v kontaktu, a dceru. Na péči o něj se nijak nepodílejí.

26. Žalobkyně zopakovala důvod, proč opustila Ukrajinu (vyhrožování ze strany bývalého zaměstnavatele). Na policii se s tím neobrátila, neboť se bála. Měla za to, že je zkorumpovaná a že by bez peněz nic neudělali. Od roku 1997 bývalý zaměstnavatel žalobkyni už nekontaktoval. Dále uvedla, že v České republice podnikala, měla živnostenský list a vízum za účelem podnikání, které ji bylo prodlužováno. Po uplynutí platnosti víza k podnikání se s tehdejším přítelem obrátili na zaměstnankyni cizinecké policie a předali jí úplatek 100 000 Kč, aby žalobkyni vyřídila pobytové oprávnění. To však neučinila a žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany. Už si nepamatuje, kdy to bylo. Žádost byla zamítnuta, stejně tak i žaloba. Bývalý přítel veškeré dokumenty zničil, týral ji, zastal se jí až současný manžel. O mezinárodní ochranu nepožádala bezprostředně po svém příjezdu, neboť měla vízum. Původně se chtěla vrátit, ale teď se tu stará o manžela, a tak chce zůstat. Své problémy v České republice neřešila, neboť bývalý přítel byl policista, měl tam známé a bála se, neboť je nechával policií i sledovat. Bývalý přítel jí spálil veškeré doklady, nyní má pouze výjezdní cestovní doklad vystavený ukrajinskou ambasádou. Pobyt si žalobkyně snažila zlegalizovat na podzim roku 2016 a začátkem roku 2017. Sdělili jí, že nemá pas, a proto nemůže žádat o jiný typ pobytu než o azyl. Nemá peníze na to, aby se vrátila na Ukrajinu a zařídila si tam cestovní doklad.

27. Žalobkyně žila na Ukrajině ve městě Ch. na jihu země v bytě manželových rodičů. Dva dny po rozvodu se odstěhovala a nic tam nemá. Tvrdila, že na Ukrajině nemá žádné příbuzné a nemá se kam vrátit. Neví, kde žijí její děti, není s nimi v kontaktu. Naposledy s nimi byla v kontaktu v roce 1997, kdy dceři bylo třináct a synovi deset let. V této části pohovoru se žalobkyně rozplakala. Nezkoušela je kontaktovat, protože na ně neměla číslo a manžel jí řekl, že mají jinou matku. Naposledy byla v kontaktu s někým na Ukrajině v roce 1998, kdy volala bývalému manželovi. Žalobkyně nesdělila, kdy byla na Ukrajině naposledy. Závěrem pohovoru žalobkyně předložila poukaz na vyšetření mamografem v protonovém centru Nemocnice na Bulovce. Obsahem správního spisu je dále lékařská zpráva FN Motol ze dne 16. 8. 2017, podle níž jsou výsledky laboratorního vyšetření provedeného po vysazení hormonů štítné žlázy v pořádku.

28. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

29. Soud projednal žalobu při jednání, které nařídil na žádost žalobkyně. Při jednání setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích.

30. Žalobkyně nejprve obecně tvrdila v bodu 4 žaloby, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a není náležitě odůvodněno, což odporuje § 68 odst. 3 správního řádu. V tom spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Takové tvrzení však není žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

31. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spisu, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jimi tvrzené nezákonnosti (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Na tomto právním názoru setrval rozšířený senát NSS i v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, v němž s odkazem na svůj předchozí, výše citovaný rozsudek potvrdil, že náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jemu domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Aplikovatelnost těchto judikatorních závěrů i na žaloby proti rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany byla potvrzena usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, čj. 10 Azs 65/2017 – 72.

32. Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobkyně nedostála, neboť jde pouze o parafrázi ustanovení správního řádu, která měla být porušena, aniž by žalobkyně uvedla konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobkyně a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti (viz rozsudek NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 31). Za řádně formulované a včasné žalobní body tak lze považovat pouze námitky, byť mnohdy obecné, obsažené v bodu 5 a násl. žaloby. V tomto rozsahu soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí.

33. Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže nebude zjištěn v řízení o udělení mezinárodní ochrany důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

34. K obecné námitce žalobkyně, že výroková část napadeného rozhodnutí není dostatečně přesná a určitá, soud konstatuje, že výroková část napadeného rozhodnutí splňuje veškeré náležitosti požadované zákonem, a nijak se tedy nevymyká standardům výroků rozhodnutí v obdobných věcech. Žalobkyně konkrétně neuvedla, jaká náležitost výroku rozhodnutí není formulována dostatečně přesně a určitě, soud se proto omezil pouze na obecné vypořádání tohoto žalobního bodu, blíže se jím zabývat nemohl, neboť mu to neumožnila přílišná obecnost žalobního bodu (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 32).

35. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný zcela nedostatečně posoudil jednotlivé důvody pro udělení azylu a neodůvodnil své závěry. Tím nerespektoval požadavky § 68 odst. 3 správního řádu, neboť velká většina odůvodnění sestává z konstatování zjištěných skutečností, respektive z přepisů vyjádření žalobkyně a citací shromážděných podkladů, aniž by na ně žalovaný adekvátně reagoval. Žalovaný tedy prakticky vůbec nezohlednil shromážděné podklady a nevázal je k aktuální situaci žalobkyně. Soud se žalobkyní nesouhlasí, neboť žalovaný nejenže uvedl, z jakých podkladů při vydání rozhodnutí vycházel (z pohovorů k žádosti, předložených lékařských zpráv, aktuálních zpráv o zemi původu a dalších podkladů), ale kromě jejich konstatování provedl úvahy o tom, zda povaha tvrzených a doložených skutečností naplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Své úvahy srozumitelně popsal a závěry dostatečně odůvodnil. Jinými slovy, žalovaný přezkoumatelným způsobem srovnal shromážděné podklady s požadavky zákona pro udělení mezinárodní ochrany a dospěl k závěru, že v případě žalobkyně podmínky nejsou naplněny. Žalobní bod je nedůvodný.

36. Žalobkyně dále namítla, že závěry žalovaného o nedůvodnosti udělení azylu podle § 12 zákona o azylu jsou zcela protichůdné a svědčí o jeho nezájmu posoudit náležitě důvodnost žádosti žalobkyně. Kromě skutečnosti, že žalobkyně nebyla ve své vlasti členem politické strany ani nevyvíjela žádnou činnost k uplatnění svých politických práv a svobod, žalovaný zcela ignoroval ostatní faktory, přičemž žalobkyně spíše požadovala udělení jiné formy mezinárodní ochrany. Soud k tomu uvádí, že žalovaný se podrobně zabýval důvody udělení azylu podle § 12 zákona o azylu na stranách 8 až 12 napadeného rozhodnutí, tedy věnoval jim celkem čtyři strany. Z nich plyne, že se zabýval odůvodněností udělení azylu jak podle § 12 písm. a), tak písm. b) ve spojení s § 2 odst. 4 zákona o azylu. Přitom vzal v úvahu tvrzení a skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu celého řízení o žádosti žalobkyně. Zabýval se tedy tím, zda žalobkyně tvrdila skutečnosti, z nichž je možné dovozovat pronásledování z azylově relevantních důvodů, tvrzenou absencí zázemí žalobkyně na Ukrajině, zdravotním stavem žalobkyně i jejího manžela a přístupem k léčbě v zemi původu a také vyhrožováním žalobkyni ze strany soukromého subjektu. Dospěl ke správnému závěru, že žádnou z těchto okolností nelze podřadit pod § 12 zákona o azylu. Tvrdí-li žalobkyně, že jsou závěry žalovaného zcela protichůdné, aniž by rozvedla, v čem spatřuje nedostatky, soud k tomu vzhledem k výše uvedenému nemá nic, co by dodal, neboť nemůže nahrazovat její procesní aktivitu. V části odůvodnění napadeného rozhodnutí, která se týká tzv. azylu pro pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, soud žádné vnitřní rozpory neshledal. Jinými formami mezinárodní ochrany se žalovaný zabýval na dalších stranách napadeného rozhodnutí. Žalobní bod je nedůvodný.

37. Žalobkyně dále namítla, že ve vztahu k důvodům azylové ochrany dle § 14 zákona o azylu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V případě žalobkyně by bylo nehumánní azyl neudělit, neboť žije v České republice přes dvacet let a v zemi původu již nemá žádné zázemí. Je zde provdána za českého občana, který je částečně invalidní, a proto o něj stále pečuje. Navíc sama prodělala vážné onemocnění, pro něž se zde dlouhodobě léčí. Toto závažné onemocnění ve spojení s péčí o nemocného manžela představuje důvod pro udělení humanitárního azylu. Uvedla, že úvahy žalovaného mají znaky libovůle, neboť obtíže žalobkyně a jejího manžela zlehčoval nebo odmítal, aniž by si sám zjistil skutečný stav a manžela k věci vyslechl, přičemž překročil meze správního uvážení.

38. Podle § 14 zákona o azylu platí, že pokud v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Zákonodárce při úpravě podmínek pro udělení humanitárního azylu zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a správního uvážení (rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 – 72).

39. Vzhledem ke kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení v § 14 zákona o azylu, žalovaný nejdříve musí interpretovat neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení, jak mu ukládá zákon, při němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí – udělení či neudělení humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná, není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu udělen být nemůže. Rozlišování mezi oběma fázemi rozhodování žalovaného o (ne)udělení humanitárního azylu má zásadní význam pro jeho přezkum soudem. Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1 druhá věta s. ř. s.), výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav jsou v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, je v dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem neurčitého právního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti případu tento pojem naplňují či nikoliv. Soudní praxe byla v této otázce sjednocena usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011 – 154, přičemž následnou rozhodovací činností NSS byla výslovně vztažena i na rozhodování dle § 14 zákona o azylu (viz rozsudek ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014 – 27).

40. Dle dlouhodobě ustálené judikatury dopadá humanitární azyl toliko na závažné situace jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, viz též usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016, čj. 6 Azs 34/2016 – 30). Právě takové mimořádné okolnosti lze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele.

41. Ačkoliv se žalobkyně v průběhu správního řízení výslovně nedomáhala udělení humanitárního azylu, žalovaný se zabýval důvodností jeho udělení na stranách 12 až 15 napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný dospěl k závěru, že v dané věci nejde o případ hodný zvláštního zřetele. Žalovaný vzal do úvahy zdravotní stav žalobkyně ve světle předložených lékařských zpráv, soběstačnost jejího manžela s ohledem na jeho zdravotní stav a socioekonomické zázemí žalobkyně. Zabýval se tedy hledisky, která jsou pro udělení humanitárního azylu relevantní a která vyplynula z pohovorů provedených se žalobkyní a jí předložených dokladů.

42. Soud k tomu uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezlehčoval problémy žalobkyně. Vycházel z obsahu četných lékařských zpráv, z nichž plyne, že žalobkyně prodělala závažné onemocnění, rakovinu štítné žlázy, ale po operačním zákroku (odstranění štítné žlázy) dlouhodobě nevykazuje znaky návratu tohoto onemocnění. Medikace euthyroxem je celoživotní, neboť tím má být žalobkyni dodáván hormon, který za normálních okolností produkuje štítná žláza. Zdravotní stav žalobkyně je proto třeba označit za stabilizovaný, nebyly prokázány žádné známky svědčící o negativní prognóze dalšího vývoje onemocnění žalobkyně. Žalovaný shromáždil jako podklad pro vydání rozhodnutí zprávu Světové zdravotnické organizace popisující zdravotní systém v zemi původu a zprávu belgického generálního ředitelství úřadu pro imigraci o dostupnosti onkologické léčby. Neplynou z ní žádné informace, které by nasvědčovaly tomu, že by žalobkyni nebyla v zemi původu dostupná nezbytná lékařská péče spočívající ve sledování zdravotního stavu po odstranění štítné žlázy a předepisování potřebné hormonální léčby. Obecně platí, že z hlediska mezinárodní ochrany je relevantní pouze takové onemocnění žadatele, které je akutní a velmi závažné, jestliže nelze předpokládat, že by vzhledem k úrovni a dostupnosti zdravotní péče mohlo být v potřebném standardu léčeno v zemi původu. Nejsou-li tyto mimořádné okolnosti naplněny, není povinností státu zmírňovat rozdíly v úrovni zdravotních systémů v zemi původu a zemi, kde se žadatel uchází o mezinárodní ochranu, za pomoci poskytnutí bezplatné a neomezené zdravotnické péče všem cizincům, kteří nemají oprávnění pobývat na jeho území (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014 – 27, body 22 a 23). V této souvislosti je třeba připomenout kontext, v němž byla podána žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu. Žalobkyně pobývala na území České republiky zhruba od roku 2004 bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, neměla žádný doklad totožnosti, nebyla ve styku s českými úřady. Neměla zdravotní pojištění, lékařská ošetření musela hradit v hotovosti. Od září 2015 navštěvovala lékaře kvůli štítné žláze, udělala se jí na krku velká boule. V lednu 2016 podala žalobkyně žádost o mezinárodní ochranu, v důsledku čehož získala nárok na bezplatnou lékařskou péči v režimu § 88 zákona o azylu. Dne 6. 5. 2016 se pak podrobila operačnímu zákroku a následné léčbě. Skutečné důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu po tolika letech nerušeného ilegálního pobytu na území České republiky jsou tedy nabíledni. Podle posledních předložených lékařských zpráv nebyly zjištěny známky remise nádorového onemocnění. Ostatní zdravotní problémy žalobkyně (psychické obtíže, syndrom karpálního tunelu) nepředstavují závažný stav, jenž by žalobkyni ohrožoval na životě a vyžadoval vysoce specializovanou léčbu nedostupnou v zemi původu.

43. Žalovaný vzal do úvahy i skutečnost, že žalobkyně se od roku 1997 zdržuje na území České republiky a nemá v zemi původu žádné zázemí. Na podkladě informace od Ministerstva zahraničních věcí ČR ověřil, že je v možnostech žalobkyně, která nemá žádný doklad totožnosti, získat ho v zemi původu, ke vstupu na území země původu jí může zastupitelský úřad země původu vystavit jednorázový cestovní doklad, jak ostatně již v minulosti učinil. Pokud jde o intenzitu vazeb žalobkyně na území České republiky a absenci jakéhokoliv zázemí v zemi původu, je třeba zdůraznit, že žalobkyně pobývala na území České republiky legálně pouze v době od roku 1997 do roku 2000 a posléze v průběhu řízení o azylu, včetně navazujícího soudního přezkumu, v letech 2003 a 2004. Žalovaný zcela správně dovodil, že žalobkyně nemohla očekávat, že bude moct setrvat na území České republiky, a měla proto přijmout taková opatření, jimiž by zabránila odcizení od země původu a usnadnila svůj návrat do země původu, neboť v souladu s právními předpisy byla povinna vycestovat z území České republiky. Žalobkyně se dle soudu nemůže ku svému prospěchu dovolávat skutečností, které nastaly v důsledku toho, že porušovala povinnosti stanovené právními předpisy České republiky. Jestliže tedy po dobu svého ilegálního pobytu na území České republiky zde navázala blízké osobní a rodinné vztahy a naopak se zcela odcizila svému vztahovému zázemí v zemi původu, nelze tyto skutečnosti hodnotit v její prospěch. Žalobkyni nepochybně právně ani fakticky nic nebrání v návratu do země původu. V tomto ohledu se ostatně vůbec nenachází v mimořádné situaci, neboť obdobnými okolnostmi se vyznačuje velká část žádostí o udělení mezinárodní ochrany, zejména žádostí ukrajinských státních občanů dlouhodobě pobývajících na území České republiky.

44. Žalovaný věnoval pozornost také zdravotnímu stavu manžela žalobkyně, přesněji dopadu tohoto stavu na jeho soběstačnost. K tomu je třeba uvést, že závislost manžela na péči žalobkyně je skutečností, která se nedotýká samotné žalobkyně, nýbrž jejího manžela. Tvrzení žalobkyně o schopnostech jejího manžela jsou částečně rozporná, na jedné straně uváděla, že není schopen vůbec ničeho a potřebuje dopomoc i při hygieně, na druhé straně uvedla, že mu byl ponechán řidičský průkaz na osobní automobil, dokonce ji dovezl z Neratovic přes Prahu na pohovor do Kostelce nad Orlicí, což již vykazuje notnou dávku sil a koncentrace, je schopen dojít si nakoupit apod. V průběhu řízení o mezinárodní ochraně pobývala žalobkyně několikrát po určitou dobu mimo společnou domácnost, a to jednak v přijímacím středisku, jednak v nemocničním zařízení, přičemž její manžel byl po tuto dobu doma. Jakkoliv soud nezpochybňuje, že manžel žalobkyně vyžaduje péči, pomoc a dohled, je zřejmé, že není bezmocný (ostatně dle tvrzení žalobkyně mu byl přiznán jen II. stupeň invalidity). Ze skutečnosti, že žalobkyně je jedinou osobou, která o svého manžela fakticky pečuje, nelze dovodit, že by mu péči nemohl poskytovat někdo jiný, a to buď jeho dcera, s níž udržuje kontakt, nebo profesionální poskytovatelé sociálních služeb (je- li zdravotní stav manžela skutečně tak závažný, jak žalobkyně místy tvrdila, má patrně nárok na příspěvek na péči, který je určen právě na úhradu sociálních služeb). Je tedy zřejmé, že nezbytnou péči o manžela žalobkyně lze v případě, že bude žalobkyně povinna vycestovat z území České republiky, zajistit jinak.

45. Soud považuje za významné zdůraznit, že žalobkyně v žalobě nenapadla správnost skutkových závěrů, které žalovaný učinil ve vztahu k jednotlivým aspektům, které vzal do úvahy při posuzování otázky, zda případ žalobkyně je hodný zvláštního zřetele (tj. vyléčení zhoubného nádorového onemocnění štítné žlázy a stabilizace zdravotního stavu žalobkyně, omezenou schopnost manžela žalobkyně postarat se o sebe, právní možnost návratu do země původu a přístupu ke zdravotní péči). Žalobkyně pouze napadla správnost právního posouzení věci, tedy zda případ žalobkyně je hodný zvláštního zřetele. Soud proto vyšel ze skutkových závěrů žalovaného, jejichž správnost nemohl bez odpovídajícího žalobního bodu přezkoumat, a zabýval se pouze správností závěru žalovaného, že případ žalobkyně není hodný zvláštního zřetele. Soud dospěl k závěru, že žalovaný vyložil tento neurčitý právní pojem v souladu s ustálenou judikaturou a odpovídajícím způsobem jej též aplikoval na zjištěný skutkový stav. Závěr žalovaného, že žalobkyní uvedené skutečnosti nepředstavují případ hodný zvláštního zřetele, je správný. Jestliže tedy posuzovanou věc nelze podřadit pod hypotézu § 14 zákona o azylu pro nenaplnění neurčitého právního pojmu, nemohl se soud již zabývat výtkami ohledně svévole žalovaného při výkonu jeho diskrečního oprávnění a překročení jeho mezí, neboť žalovanému se za této situace prostor pro správní uvážení vůbec neotevřel. Bylo by tomu tak pouze za situace, kdy by případ žalobkyně byl hodný zvláštního zřetele (viz rozsudek NSS čj. 1 Azs 200/2014 – 27, bod 28).

46. Žalobkyně v bodě 7 žaloby, v němž napadla neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu, citovala z příručky Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pravidla, jimiž se řídí dokazování skutečností v řízení o udělení mezinárodní ochrany. K tomu soud uvádí, že napadené rozhodnutí není založeno na tom, že by žalobkyně kterékoliv ze svých tvrzení neprokázala, nýbrž na závěru, že žalobkyní tvrzené skutečnosti neodůvodňují přiznání kterékoliv z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný nepostupoval v rozporu se zásadou, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany není povinen prokazovat svá tvrzení jinak než vlastní věrohodnou výpovědí (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 – 57). Odkaz žalobkyně na tato pravidla se tedy míjí s rozhodovacími důvody žalovaného.

47. Soud tedy shrnuje, že žalobní bod napadající neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je nedůvodný.

48. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný pochybil při posouzení důvodnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 zákona o azylu. Má za to, že v jejím případě by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Nuceným vycestováním by totiž s ohledem na zdravotní stav manžela žalobkyně došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, tedy k nepřípustnému zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života. K tomu soud považuje za významné zdůraznit, že povinnost vycestovat z území České republiky nezakládá rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany (zejména pak nepředstavuje zákaz pro povolení dalšího vstupu a pobytu na území), nýbrž skutečnost, že žalobkyni nesvědčí žádné pobytové oprávnění ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Zákaz vstupu na území České republiky, jehož důsledkem je právě zásah do rodinných vazeb, pak je obecně ukládán až rozhodnutím o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, potvrdil, že ochrany před zásahem do soukromého a rodinného života v podobě uložení správního vyhoštění se musí cizinec domáhat v řízení o vyhoštění (resp. v navazujícím soudním řízení), nikoliv v řízení o mezinárodní ochraně (shodně též usnesení NSS ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Žalobkyni přitom správní vyhoštění uděleno nebylo, doložila, že toto řízení bylo zastaveno, takže jí nic nebrání v tom, aby v budoucnu vstoupila na území České republiky v souladu s vízovým kodexem Evropské unie a zákonem o pobytu cizinců.

49. Doplňkovou ochranu založenou na § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (ani jinou formu mezinárodní ochrany) nelze považovat za nástroj, jenž by měl poskytnout ochranu soukromému a rodinnému životu žadatele o mezinárodní ochranu, který vede na území České republiky. Nebyl-li tuzemský soukromý či rodinný život dostatečně zohledněn v jiných řízeních (např. v řízení o vydání povolení k pobytu, řízení o správním vyhoštění, trestním řízení při ukládání trestu vyhoštění), ať již z důvodu, že aplikovatelná právní norma nepředvídá zohlednění soukromého či rodinného života, nebo z důvodu nesprávného posouzení této otázky, nebo z důvodu nedostatečné procesní aktivity žadatele o mezinárodní ochranu, neznamená to, že by se v řízení o mezinárodní ochraně znovu otevíral prostor pro posouzení zásahu případného vycestování do země původu spojeného s dlouhodobějším zákazem vstupu na území České republiky do tuzemského soukromého a rodinného života žadatele. Účelem žádosti o mezinárodní ochranu nemůže být vyloučit pomocí aplikace § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu právní následky rozhodnutí vydaných dle jiných právních předpisů (typicky dle zákona o pobytu cizinců), v nichž se posuzuje přiměřenost přijatého opatření ve vztahu k zásahu do tuzemského soukromého a rodinného života žadatele. Oprávnění k pobytu na území České republiky zaniklo žalobkyni uplynutím platnosti povolení k pobytu v roce 2000 a posléze ukončením soudního přezkumu rozhodnutí o první žádosti žalobkyně o udělení azylu v roce 2004.

50. Syntézou výše uvedeného lze dospět k závěru, že ochrana před nepřiměřeným zásahem rozhodnutí orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života, který žalobkyně udržuje na území České republiky, je žalobkyni dostupná v řízeních, která ústí ve vydání rozhodnutí, jimiž se žadateli ukončuje (neprodlužuje) legální pobyt na území České republiky, ukládá povinnost vycestovat z území České republiky a zakazuje vstup na její území. V tomto kontextu je tedy třeba vnímat opodstatněnost závěru, k němuž dospěla judikatura správních soudů, že pouze v důsledku povinnosti vycestovat z území České republiky do země původu nedochází k zásahu do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu (tato povinnost by musela být spojena s dlouhodobým zákazem vstupu na území České republiky, jenž však nemá původ v rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu). Pod § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu tak lze podřadit případy, kdy by v důsledku vycestování žadatele o mezinárodní ochranu do země původu byl porušen tzv. extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy, tj. že by vycestováním žadatele o mezinárodní ochranu do země původu byl znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu, nikoliv že vycestováním by bylo znemožněno udržování a další rozvíjení rodinného a soukromého života etablovaného v České republice. Pouze v případě, že by návratem do země původu byl znemožněn rodinný či soukromý život v zemi původu, je legitimní zvažovat, zda přijímající stát není povinen umožnit žadateli o mezinárodní ochranu přenést jeho rodinný, resp. soukromý život na území přijímajícího státu, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, dále rozsudek ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Ostatně z § 2 odst. 9 a 10 a § 14a odst. 1 zákona o azylu plyne, že z pohledu přiznání doplňkové ochrany je relevantní pouze hrozba vážné újmy, jejímž původcem je stát, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu občanem, resp. soukromé osoby na území tohoto státu. Stát, jehož je žadatel občanem, může být původcem hrozby vážné újmy spočívající v zásahu do rodinného či soukromého života pouze v situacích, na které dopadá extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy. Cizí stát nemůže ohrožovat rodinný a soukromý život, který žadatel o mezinárodní ochranu udržuje na území státu, v němž žádá o mezinárodní ochranu.

51. Žalovaný se na stranách 19 a 20 s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vypořádal a správně dovodil, že rodinné vazby žalobkyně v České republice nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Z judikatury plyne, že relevantní je pouze tzv. extrateritoriální účinek práva na rodinný život, tedy nemožnost vést rodinný život v zemi původu. Žalobkyně svými tvrzeními dle soudu neprokázala, že by jí bylo znemožněno realizovat soukromý a rodinný život v zemi původu. Žalovaný na podkladě shromážděných zpráv o zemi důvodu přesvědčivě dovodil, že žalobkyni bude umožněno navrátit se do země původu, kde si bude moct opatřit doklady nezbytné pro realizaci jejích občanských, hospodářských a sociálních práv. Manžel žalobkyně není pochopitelně povinen následovat ji do země původu, jedná se však o jeho rozhodnutí, jehož důsledkem případně bude rozdělení páru. V této souvislosti je nicméně třeba poukázat na to, že žalobkyně navázala vztah se svým současným manželem v době, kdy pobývala na území České republiky neoprávněně, což věděl i její současný manžel. Oba tedy museli vědět, že jejich budoucí společný život v České republice je nejistý a museli počítat s tím, že buď společně přesídlí do země původu žalobkyně, nebo dojde k rozdělení jejich soužití, pakliže nebudou splněny podmínky pro legalizaci pobytu žalobkyně na území České republiky. Tyto podmínky jsou přitom upraveny v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a nikoliv v zákonu o azylu. Pokud žalobkyně dlouhodobě a stabilně udržuje skutečný partnerský vztah s občanem České republiky, s nímž žije ve společné domácnosti a o něhož pečuje, přičemž tento vztah byl završen uzavřením manželství, je nepochybně rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Z tohoto titulu splňuje podmínky pro snazší získání pobytového oprávnění na území České republiky. Právě tímto směrem musí žalobkyně upřít svoji snahu o opatření pobytového titulu. Žalovaný dále správně poukázal na to, že s ohledem na bezvízový styk mezi Českou republikou a zemí původu žalobkyně nebrání nic v tom, aby se žalobkyně s manželem navštěvovali. A ostatně nic nebrání ani v tom, aby manžel následoval žalobkyni a společně vedli rodinný život v zemi původu žalobkyně. Z tvrzení žalobkyně plyne, že její manžel není v České republice zaměstnán, nepodniká zde a nemá tu ani žádné významné majetkové hodnoty, invalidní důchod, který pobírá, mu může být vyplácen, ačkoliv bude žít na Ukrajině. Na straně manžela žalobkyně tedy nelze shledat nepřekonatelné překážky, které by bránily jeho přesídlení do země původu žalobkyně.

52. Z výše uvedeného vyplývá, že pouhým vycestováním žalobkyně nedojde k porušení článku 8 Úmluvy, a není zde dán důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a dost. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobní bod je nedůvodný.

53. Žalobkyně dále namítla, že jí hrozí újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Uvedla, že v průběhu správního řízení poukazovala na zcela konkrétní a důvodné nebezpečí pro její život, což bylo také důvodem jejího odchodu z vlasti. Žalovaný však tyto důvody bez jediného zdůvodnění odmítl jako čistě účelové a žalobkyni odkázal na pomoc ze strany státních orgánů, ačkoliv sám potvrdil, že s ohledem na bující korupci nelze na pomoc státních institucí spoléhat. Soud konstatuje, že žalovaný se situací ohledně vyhrožování ze strany bývalého zaměstnavatele žalobkyně zabýval na straně 17 napadeného rozhodnutí v souvislosti s aplikací citovaného ustanovení (ohledně přičitatelnosti jednání soukromých osob státu jsou použitelné i úvahy žalovaného obsažené na str. 9 rozhodnutí ve vztahu k azylu pro pronásledování). Zohlednil zde zejména tu skutečnost, že k incidentu došlo již v roce 1997, tedy před více než dvaceti lety. Od té doby podle tvrzení žalobkyně se ji bývalý zaměstnavatel nijak nepokusil kontaktovat. Proto je dosti nepravděpodobné, že by ve svém jednání pokračoval po návratu žalobkyně do země původu. Dále žalovaný zdůraznil, že žalobkyně měla možnost obrátit se na státní orgány, především na policii, s žádostí o ochranu, což žalobkyně neučinila, neboť krátce na to odjela ze země.

54. Soud doplňuje, že se se závěry žalovaného ztotožňuje. Tento incident nelze považovat za důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí, není přiměřeně pravděpodobné, že by se žalobkyně stala v případě návratu do země původu terčem dalšího vyhrožování. Doplňkovou ochranu lze totiž přiznat jen za podmínky, že existuje skutečné nebezpečí vážné újmy. Spojení „skutečné nebezpečí“ souvisí s otázkou pravděpodobnosti, že se obava z vážné újmy naplní, a s požadovaným důkazním standardem. Podstatu testu reálného nebezpečí vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82: „Reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho… Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]).“ Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se tvrzením žalobkyně věcně zabýval a dospěl ke správnému závěru, tedy neodmítl jej bez jediného zdůvodnění, jak tvrdila žalobkyně. Správně poukázal s ohledem na obsah zpráv o zemi původu též na to, že v současnosti existuje v zemi původu žalobkyně přiměřeně efektivní systém policejní ochrany před kriminální činností, přičemž ani osobní zkušenost žalobkyně, která se před svým odchodem ze země původu na policii vůbec neobrátila, ani obsah zpráv o zemi původu nenasvědčují spekulaci žalobkyně, že by jí byla policejní ochrana odmítnuta, popř. že by nebyla efektivní. Žalobní bod je nedůvodný.

55. Soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečným způsobem v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o žádosti a zcela dostatečně jej odůvodnil. Napadené rozhodnutí je tedy přezkoumatelné a v souladu se zákonem. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 56. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení