53 Az 2/2017 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně L. T. T., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2017, čj. OAM-214/ZA-ZA11-HA10-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou nadepsanému soudu dne 16. 10. 2017 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2017, čj. OAM-214/ZA-ZA11-HA10-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně podané dne 15. 3. 2017 tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany se dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Žalobkyně je přesvědčena o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť toto nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Absence náležitého odůvodnění odporuje § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Výroková část napadeného rozhodnutí dle žalobkyně nedostála požadavkům na přesnost a určitost, taktéž tato vada je způsobilá přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k určitosti výrokové části napadeného rozhodnutí žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky na formu rozhodnutí ve smyslu správního řádu co do identifikace žalobkyně coby účastníka správního řízení. Napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům na něj kladených ve smyslu § 68 odst. 2, resp. § 18 odst. 2 správního řádu, není dostatečně určité, tudíž je nezákonné. Stejně tak v napadeném rozhodnutí absentují relevantní právní ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno, i kompetenční ustanovení k řádnému definování věcně a místně příslušného správního orgánu oprávněného ve věci rozhodovat. Po stránce věcné žalobkyně namítá postup správního orgánu, který nezkoumal samotné azylové důvody, opakovanou žádost žalobkyně označil jako nedůvodnou, aniž by vedl příslušné správní řízení. Žalobkyně nesouhlasí s konstatováním správního orgánu o tom, že neuvedla žádnou novou skutečnost odůvodňující opětovné vedení správního řízení. Současně se domnívá, že žalovaný porušil § 3 správního řádu a nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K důvodům opětovného nezahájení správního řízení žalobkyně podotýká, že se od podání první žádosti o mezinárodní ochranu změnila situace, zejména vazby žalobkyně na území České republiky (dále též „ČR“), které jsou nyní mnohem silnější. Žalobkyně porodila dne ... dítě, jehož otcem je občan ČR. Správní orgán však přesto odmítá možnost změny poměrů oproti původnímu podání žádosti. Je zde zřejmý záměr rodiny spojit trvale svůj budoucí život s územím ČR. Správní orgán tuto skutečnost náležitě neověřil, ani nevyzval žalobkyni k jejímu prokázání. Závěrem žalobkyně upozorňuje ve vztahu k problematice prokazování faktů na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou úřadem vysokého komisaře OSN, na základě které se domnívá, že je to správní orgán, kdo by si měl obstarat informace umožňující mu rozhodnout či vyzvat žalobce k jejich prokázání, neboť má v řízení o azylu silnější postavení než žadatelé. Na základě shora uvedeného se žalobkyně domnívá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalobkyně současně požádala o přiznání odkladného účinku žalobě, k čemuž došlo usnesením nadepsaného soudu ze dne 26. 10. 2017, čj. 53 Az 2/2017-19. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K tomu pouze stručně uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo dle jeho názoru žalobou zpochybněno. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 15. 3. 2017 (dále též „žádost“) požádala žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu poskytnutých údajů k žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že žalobkyně je rozvedená, bez vyznání a politického přesvědčení, má dvě děti (N. T. T. a B. P. L.), obě narozené v ČR, odtud vyhoštěné a v současnosti žijící ve Vietnamu. Na území ČR žalobkyně naposledy přicestovala roku 2010 z Německa, v ČR pobývala od roku 2008 s výjimkou měsíční návštěvy ve Vietnamu roku 2010. Žalobkyně dříve nenavštívila jiný stát Evropské unie (dále „EU“), rovněž nedisponovala uděleným vízem či povolením k pobytu. Za důvod žádosti pro mezinárodní ochranu žalobkyně uvedla, že chce mít pojištění a možnost porodit zde dítě, které čeká s občanem ČR. Jiné důvody nemá. O mezinárodní ochranu žádá podruhé, poprvé požádala 7. 5. 2014, kdy jí mezinárodní ochrana udělena nebyla. Z doloženého protokolu vyplývá, že pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl se žalobkyní veden dne 17. 8. 2017 za účasti tlumočníka do vietnamského jazyka. Žalobkyně za důvod žádosti označila rozhodnutí porodit zde své dítě, jehož rodný list doložila. Otcem dítěte je její přítel J. K., občan ČR, bytem P., S. X, uvedené osvědčuje rodný list dítěte, jehož kopie je součástí správního spisu. Vztah žalobkyně s přítelem trvá zhruba jeden rok, společnou domácnost nesdílejí, přítel je ženatý, scházejí se spolu jednou za 2-3 týdny v T. Na syna jí přítel zatím přispěl 1000 Kč, viděl ho celkem čtyřikrát. Dvě starší nezletilé děti žalobkyně pobývají ve Vietnamu, žijí odděleně u jednotlivých prarodičů, žalobkyně je s nimi v kontaktu telefonicky, jinak na jejich výchovu nepřispívá. V návratu do Vietnamu jí nic nebrání, ale chtěla by zde zůstat kvůli dítěti. Plány do budoucna nemá, neumí odhadnout svou situaci v případě návratu do Vietnamu. Nejmladší syn ještě nemá české občanství, přítel ho pro něj bude zařizovat. Na podporu svých tvrzení žalobkyně nedoložila žádné dokumenty. Součástí správního spisu jsou také listinné dokumenty související s dříve podanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobkyně podala dne 7. 5. 2014, tj. materiály z předchozího správního řízení, dále pak protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, které bylo provedeno dne 17. 8. 2017 a protokol o předání žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 4. 10. 2017. Žalobkyně svým podpisem mj. stvrdila, že bere na vědomí skutečnost, že napadené rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 9. 2017, čj. OAM-214/ZA-ZA11-HA10-2017 bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně podané dne 15. 3. 2017 tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle § 10a písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany se dle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Žalovaný při posouzení žádosti vycházel zejména z výpovědi žalobkyně, jí doložených materiálů, informace z Cizineckého infomačního systému a dále z informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Veškeré uvedené učinil součástí správního spisu. Žalobkyni byla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný konstatoval, že aktuální žádost žalobkyně je druhou v pořadí, přičemž předchozí rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nabylo právní moci dne 11. 7. 2014. Žalobkyně je následně napadla neúspěšnou žalobou ke krajskému soudu, resp. kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Žalovaný posoudil důvody současné žádosti žalobkyně a provedl porovnání s jejími tvrzeními učiněnými v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Shledal, že žalobkyně uvádí naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a deklaruje neochotu se tam vrátit jako v průběhu správního řízení o její první žádosti, tj. usiluje tak o legalizaci svého pobytu v ĆR. Žalovaný nepovažuje za relevantní důvod ve smyslu zákona o azylu ani žalobkyní sdělené nové skutečnosti, tj. těhotenství s občanem ČR. Neshledal tedy důvody pro opakované posuzování žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, neboť ta neuvedla žádnou novou skutečnost odůvodňující opětovné vedení správního řízení. Vzhledem k tomu, že žádost žalobkyně byla shledána nepřípustnou, správní řízení bylo zastaveno. Žaloba není důvodná. Soud se neztotožnil s námitkou směřující do určitosti výrokové části napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky na formu rozhodnutí ve smyslu správního řádu co do identifikace žalobkyně coby účastníka správního řízení. Dle § 68 odst. 2 správního řádu se ve „výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení“. Dle § 18 odst. 2 správního řádu se údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí je žalobkyně identifikována jménem a příjmením, datem narození a státní příslušností. Ze spisového materiálu se nepodává, že by měla žalobkyně v ČR trvalý pobyt (viz výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR), žalovaný ji tudíž jeho prostřednictvím nemohl identifikovat. Soud dospěl k závěru, že žalovaný neuvedením místa trvalého pobytu žalobkyně do výrokové části rozhodnutí nepochybil, žalobkyně je pomocí tam uvedených údajů dostatečně identifikována, pročež výroková část netrpí neurčitostí a rozhodnutí tudíž není nezákonné. Soud neshledal a ze správního spisu nevyplynulo riziko záměny žalobkyně s jinou osobou v průběhu správního řízení, žalobkyně toto ani netvrdí. Uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně postačující pro identifikaci žalobkyně, neuvedení některého ze shora vyjmenovaných identifikačních údajů nemohlo mít v daném případě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti soud odkazuje na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, čj. 7 Azs 166/2015 – 48, který vylučuje, že by žalovaný byl povinen žalobkyní tvrzený absentující údaj do výroku rozhodnutí uvádět. „Předně je nutno souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel nemusel být v rozhodnutí identifikován místem trvalého pobytu, neboť má na území České republiky toliko místo hlášeného pobytu ve smyslu ust. § 77 zákona o azylu. Místo hlášeného pobytu přitom správní řád mezi údaje umožňující identifikaci fyzické osoby výslovně neřadí. Uvedení místa hlášeného pobytu může pochopitelně přispět k individualizaci účastníka řízení, nicméně v opačném případě nelze automaticky shledat správní rozhodnutí nezákonným. Kromě toho je nutno poznamenat, že smyslem citovaných ustanovení je dostatečná identifikace účastníka řízení, tak aby nemohlo dojít k jeho záměně s jinou osobou. Nejedná se tedy o samoúčelná pravidla, jejichž nedodržení by automaticky znamenalo nezákonnost správního rozhodnutí. Neuvedení některého z vyjmenovaných identifikačních údajů může mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v případě, že reálně hrozí záměna účastníka řízení s jinou osobou. Tak tomu ovšem v posuzované věci zjevně nebylo a netvrdil to ani sám stěžovatel. Uvedení jména, příjmení, data narození a státní příslušnosti bylo plně postačující pro identifikaci stěžovatele. Ve správním řízení ani v soudním řízení správním nevyvstala jakákoliv pochybnost o tom, že je stěžovatel jedinou osobou s daným jménem, příjmením, datem narození a státní příslušností.“ Žalobkyně dále naříká absenci relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno, stejně jako kompetenčního ustanovení k řádnému definování věcně a místně příslušného správního orgánu oprávněného ve věci rozhodovat. Ani s touto námitkou se soud neztotožnil. Z napadeného rozhodnutí se podává, že relevantní právní ustanovení, na základě kterých bylo rozhodnuto o nepřípustnosti žaloby a zastavení správního řízení, jsou ve výrokové části obsažena. Žalobkyně současně nekonkretizuje, jaká ustanovení v napadeném rozhodnutí postrádá, přičemž soud obecným přezkumem žádné pochybení v tomto smyslu neshledal, napadené rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům. Obdobně soud neshledal důvodnou námitku absence kompetenčního ustanovení. Ustanovení § 69 odst. 1 správního řádu ukládá povinnost označit v písemném vyhotovení rozhodnutí správní orgán, který je vydal. Napadené rozhodnutí prokazatelně obsahuje označení správního orgánu, který ve věci rozhodoval, čímž je splněna zákonná povinnost. Skutečnost, že zde chybí procesní ustanovení, kterým je založena příslušnost tohoto správního orgánu, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. K uvedenému soud připomíná, že příslušnost žalovaného v dané věci plyne ze zákona a nikoli z jeho označení procesním ustanovením v napadeném rozhodnutí. Absence těchto ustanovení tak není pochybením, které by způsobovalo neurčitost výrokové části napadeného rozhodnutí, potažmo žalobkyní tvrzenou nezákonnost. Žalobkyně nenamítá, že by ve věci rozhodoval jiný, než příslušný správní orgán, tj. žalovaný, který je ve výrokové části řádně označen. Žalobkyně dále naříká postup správního orgánu, který nezkoumal samotné azylové důvody, opakovanou žádost žalobkyně označil jako nedůvodnou, aniž by vedl příslušné správní řízení. Ani tuto námitku soud nepřijal. Dle § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst.

1. Tímto ustanovením je pak deklarováno, že podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Žalovaný v průběhu řízení správně shledal, že aktuální žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany na území ČR je již druhou v pořadí. Následně porovnal důvody označené v aktuální žádosti s těmi, které žalobkyně uvedla v předchozí žádosti. Tímto postupem dospěl k závěru, že motiv žalobkyně pro opakované podání žádosti zůstává de facto totožný, je jím snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Žalovaný zohlednil a posoudil nové skutečnosti sdělené žalobkyní, tj. těhotenství, resp. narození dítěte, jehož otcem je občan ČR a skutečnost, že v ČR chce žalobkyně zůstat kvůli zdravotnímu pojištění. Následně konstatoval, že narození dítěte či státní občanství jeho otce nejsou relevantními důvody podřaditelnými pod taxativní výčet důvodů stanovený zákonem o azylu, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Současně uvedl, že žadatelkou tvrzené nové skutečnosti se netýkají změny situace v zemi jejího původu, důvodů jejího odchodu z vlasti, jí prezentovaných problémů, které tam měla mít, ani důvodů, pro něž by měla mít jakékoli obavy v případě svého návratu do země. Žalovaný konstatoval, že nově uvedené skutečnosti rovněž nesvědčí o tom, že by žalobkyně mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by jí hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Je tedy zřejmé, že také toto žalovaný zohlednil, nicméně neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobkyně ve vztahu k jí uváděným skutečnostem, neboť nebyla uvedena žádná nová skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobkyně z vlasti či obav z jejího návratu. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný postupoval zcela v mezích zákona, když konstatoval nepřípustnost podané žádosti, neboť neshledal existenci nových skutečností neuplatněných v předchozím správním řízení, které by případně svědčily o tom, že by žalobkyně mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 či jí hrozila vážná újma podle § 14a. Dle § 10a odst. 2 dále platí, že je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Jelikož byla žádost žalobkyně shledána nepřípustnou, správní řízení bylo v souladu s § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalovaný postupoval zcela v intencích zákona, což nelze úspěšně namítat. Žalobkyně sice uvádí, že si se závěry žalovaného dovoluje vyslovit nesouhlas, „a to z toho důvodu“, věta však již dále nepokračuje, soud tedy nemohl tento nevyřčený důvod posoudit. Vzhledem k tomu, že uvedený důvod měl zakládat rozpor s § 3 správního řádu, nemohl ani toto soud zhodnotit, nicméně obecným přezkumem napadeného rozhodnutí rozpor s tvrzeným ustanovením neshledal. Žalobkyně v souvislosti s tímto tvrdí, že ji měl správní orgán vyzvat k předložení adekvátních dokladů, které by prokázaly skutečnost, již měla žalobkyně zjevně v úmyslu prokázat. Ze žaloby ani spisového materiálu se nepodává, že by žalobkyně cokoli dalšího hodlala prokázat, soud tudíž nemohl ani tuto okolnost hodnotit. Do protokolu o seznámení se s podklady pro rozhodnutí žalobkyně výslovně uvedla, že doplnění podkladů pro rozhodnutí nenavrhuje, stejně jako nechce uvést žádné skutečnosti či nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení žádosti. S ohledem na vyjádření žalobkyně v průběhu správního řízení neměl žalovaný evidentně důvod se domnívat, že žalobkyně hodlá cokoli dalšího prokázat, tudíž zde nebyl důvod ji vyzývat k doložení jakýchkoli skutečností. Závěrem žalobkyně podotýká, že se od podání první žádosti o mezinárodní ochranu změnila situace, zejména vazby žalobkyně na území ČR, které jsou nyní mnohem silnější, neboť porodila dítě, jehož otcem je občan ČR. Správnímu orgánu pak vytýká, že tento odmítá možnost změny poměrů oproti původnímu podání žádosti. Žalobkyně poukazuje na zřejmý záměr rodiny spojit trvale svůj budoucí život s územím ČR a domnívá se, že správní orgán tuto skutečnost náležitě neověřil, ani nevyzval žalobkyni k jejímu prokázání. Taktéž tato námitka není důvodná. Jak bylo konstatováno napadeným rozhodnutím a jak nadepsaný soud připomíná, existence rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. Uvedený názor je podepřen recentní judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť platí, že „rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území ČR“ (2 Azs 66/2008). Závěrem žalobkyně upozorňuje ve vztahu k problematice prokazování faktů na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou úřadem vysokého komisaře OSN, na základě které se domnívá, že je to správní orgán, kdo by si měl obstarat informace umožňující mu rozhodnout či vyzvat žalobce k jejich prokázání, neboť má v řízení o azylu silnější postavení než žadatelé. Na základě shora uvedeného se žalobkyně domnívá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Tento právní názor žalobkyně soud s ohledem na shora uvedené nesdílí. Ze spisového materiálu lze dovodit, že správní orgán nashromáždil veškeré potřebné údaje, žalobkyně do protokolu o seznámení se s podklady pro rozhodnutí uvedla, že doplnění podkladů pro rozhodnutí nenavrhuje. Uzavírá se, že pokud žalobkyně žádá o legalizaci svého pobytu na území ČR, měla se podrobit režimu zákona o pobytu cizinců, nikoliv legalizovat svůj pobyt prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť se jedná o specifický institut, který nelze pro účely legalizace pobytu na území ČR zneužívat. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu s právním řádem a mezinárodními závazky ČR. Žalobkyně nebyla nikterak zkrácena na svých právech, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, napadené rozhodnutí je náležitě odůvodněno a splňuje požadavky na přesnost a určitost, soud neshledal jeho nepřezkoumatelnost. S ohledem na shora uvedené zamítl krajský soud projednávanou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou činnost.

Poučení