Soudní rozhodnutí (různé) · Rozhodnutí

53 Ca 2/2008

Rozhodnuto 2008-09-23

Právní věta

V řízení o kázeňském přestupku příslušníka bezpečnostního sboru se v otázkách, které nejsou v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů upraveny a jejichž řešení je nezbytné, postupuje podle správního řádu. Pokud výrok rozhodnutí o kázeňském přestupku příslušníka bezpečnostního sboru místo úplného slovního vyjádření projednávaného skutku (správnětrestně relevantní části určitého skutkového děje) obsahuje pouhé zobecnění skutkového zjištění, zruší soud takové rozhodnutí k námitce účastníka řízení pro vady řízení. Dvouměsíční subjektivní lhůta pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek je zachována pouze tehdy, nabude-li v této lhůtě rozhodnutí, jímž je kázeňský trest ukládán, právní moci.

Citované zákony (22)

Rubrum

Řízení ve věcech služebního poměru V řízení o kázeňském přestupku příslušníka bezpečnostního sboru se v otázkách, které nejsou v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů upraveny a jejichž řešení je nezbytné, postupuje podle správního řádu. Pokud výrok rozhodnutí o kázeňském přestupku příslušníka bezpečnostního sboru místo úplného slovního vyjádření projednávaného skutku (správnětrestně relevantní části určitého skutkového děje) obsahuje pouhé zobecnění skutkového zjištění, zruší soud takové rozhodnutí k námitce účastníka řízení pro vady řízení. Dvouměsíční subjektivní lhůta pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek je zachována pouze tehdy, nabude-li v této lhůtě rozhodnutí, jímž je kázeňský trest ukládán, právní moci.

Výrok

Z odůvodnění: Rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 3.6.2008 bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 19.2.2008, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání kázeňského přestupku, kterého se měla dopustit tím, že "v písemném projevu ze dne 8.2.2008 jednala se svým nadřízeným nedůstojným, neslušným a neuctivým způsobem", čímž měla porušit základní povinnost příslušníka stanovenou v § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "SlPoBez"). Za shora popsané jednání byl žalobkyni žalovaným uložen kázeňský trest snížení základního tarifu o 15% na dobu dvou měsíců ve smyslu § 51 odst. 1 písm. b) SlPoBez. Rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, které tvoří společně s rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje materiálně jeden celek, napadla žalobkyně včasnou žalobou. V žalobě žalobkyně namítla, že výrok žalovaného rozhodnutí neobsahuje výstižný popis protiprávního jednání žalobkyně. Žalobkyně dále namítla, že řízení proti ní vedl v rozporu "se zásadou nestrannosti" služební funkcionář (ředitel kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje plk. C.), s nímž měla jednat údajně v rozporu s pravidly služební zdvořilosti. Dále žalobkyně namítla existenci řady procesních vad, které mohly ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Zejména uvedla, že jí nebyl poskytnut dostatečný prostor na přípravu obhajoby a že jí bylo znemožněno zvolit si zástupce, že jí nebylo umožněno pořizovat si kopie spisu, že nebyla seznámena s podklady pro rozhodnutí a že jí nebylo umožněno vyslechnout (resp. dát vyslechnout) plk. C. V neposlední řadě žalobkyně upozornila na to, že kázeňský trest za kázeňský přestupek byl uložen až po uplynutí subjektivní lhůty stanovené § 186 odst. 9 SlPoBez. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje zrušil a věc žalovanému vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady řízení o žalobě. K žalobě se podáním ze dne 7.8.2008 (soudu doručeno dne 11.8.2008) vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření uvedl, že žalobu považuje za nedůvodnou. Výrok rozhodnutí je dle žalovaného konkrétní a určitý, neboť písemných projevů ze dne 8.2.2008, které žalobkyně směrem k nadřízenému toho dne učinila, nebylo "více než jeden", není proto možné ho zaměnit s jiným. Zásada nestrannosti dle žalovaného porušena nebyla, řízení v prvním stupni vedl k tomu příslušný služební funkcionář, který postupoval nestranně. Objektivita posouzení jednání byla dle žalovaného dostatečně zaručena "dvojstupňovostí kázeňského řízení". Žalovaný dále připustil, že ústní jednání bylo nařízeno bezprostředně po zahájení řízení, žalobkyně však "po celou dobu jednání služebního funkcionáře nepožádala o delší čas k přípravě ani nedala jinak najevo záměr nechat se v tomto řízení zastupovat". Kopie listin ze spisu žalobkyni pořízeny nebyly, bylo jí umožněno nahlédnout do spisu. Nepořízení kopií listin dle žalovaného však nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Pokud jde o námitku žalobkyně, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, tak tato je dle žalovaného nedůvodná, neboť žalobkyni bylo v závěru ústního jednání sděleno, že služební funkcionář považuje shromážděný spisový materiál za kompletní a žalobkyně byla vyzvána, aby se k němu vyjádřila. Nedůvodná je dle žalovaného i námitka, že v řízení nebyla vyslechnuta osoba, která podala podnět k zahájení řízení (§ 186 odst. 2 věta druhá SlPoBez), neboť navrhovatel není účastníkem řízení o kázeňskému přestupku. Pokud jde o nedodržení subjektivní lhůty pro uložení kázeňského trestu, pak je žalovaný přesvědčen, že tato byla dodržena, když nelze na daný případ s ohledem na délku subjektivní lhůty (2 měsíce) aplikovat závěry soudní praxe, že za "uložení" trestu je nutno považovat až okamžik nabytí právní moci rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. K vyjádření žalovaného podala žalobkyně stručnou repliku (soudu doručena dne 10.9.2008), v níž pouze konstatovala, že žalovaný nezná ani základní zásady správního řízení, a odkázala na obsah žaloby. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně, jak je patrno ze správního rozhodnutí, byla uznána vinnou ze spáchání kázeňského přestupku, tedy zaviněného jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Kázeňského přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že "v písemném projevu ze dne 8.2.2008 jednala se svým nadřízeným nedůstojným, neslušným a neuctivým způsobem", čímž měla porušit základní povinnost příslušníka stanovenou v § 45 odst. 1 písm. e) SlPoBez. Dle dnes již ustálené soudní praxe (viz např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR ze dne ze dne 15.1.2008, č. j. 2 As 34/2006-73) vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu (kterým rozhodnutí o kázeňském přestupku nepochybně je) musí vždy spočívat ve specifikaci sankcionovaného jednání tak, aby toto nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. To lze zaručit jedině detailním popisem skutku, zejména uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Ve výroku žalovaného rozhodnutí je sice uvedeno, že se žalobkyně dopustila kázeňského přestupku tím, že "v písemném projevu ze dne 8.2.2008 jednala se svým nadřízeným nedůstojným, neslušným a neuctivým způsobem", zcela v něm však absentuje popis onoho konkrétního "nedůstojného, neslušného a neuctivého" jednání, resp. způsobu jednání. Na tomto místě soud připomíná, že výrok rozhodnutí o správním deliktu zásadně musí obsahovat skutkovou větu - tedy úplné slovní vyjádření projednávaného skutku (správnětrestně relevantní části určitého skutkového děje), nikoliv, jak je tomu v projednávané věci, pouhé zobecnění konkrétního skutkového zjištění. Pokud správní orgán ve výroku rozhodnutí o správním deliktu úplné slovní vyjádření projednávaného skutku neuvede, zatíží tím řízení vadou, která způsobuje nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) SŘS], bez ohledu na to, že je skutek popsán v odůvodnění rozhodnutí. Soud dále nepřehlédl, že ačkoliv je zavinění jakožto vnitřní psychický stav přestupce k podstatným složkám kázeňského přestupku obligatorním znakem jeho subjektivní stránky (viz § 50 SlPoBez), rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, stejně jako rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, (právní) závěr o tom, zda tu zavinění ve smyslu § 50 SlPoBez je a v jaké formě (§ 50 odst. 2, 3 SlPoBez), vůbec neobsahuje. Zavinění musí přitom být vždy prokázáno, neboť s ohledem na princip odpovědnosti za zavinění nestačí jen určitý následek způsobit, ale je nutno ho také zavinit. Bez zavinění není přestupek. A tedy ani trest. Musí být zjišťována i forma zavinění, neboť toto zjištění je důležité pro posouzení materiálního znaku deliktu (dolus je "vyšší", resp. těžší formou zavinění než culpa, podobně dolus directus je za stejných okolností závažnější než dolus eventualis atd.), jakož i pro určení druhu kázeňského trestu [viz § 186 odst. 5 SlPoBez, srov. též § 50 SlPoBez, v němž zákonodárce rozlišuje - jistě ne samoúčelně - mezi úmyslem přímým, úmyslem nepřímým, nedbalostí vědomou a nedbalostí nevědomou]. Důvodná je i další námitka žalobkyně, tedy námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený funkcionář. Předně je nutno uvést, že již od dob římských je známa právní zásada nemo iudex in causa sua či nemo iudex indoneus in propria causa, která je známa dokonce i právním laikům (jedná se o obecný princip českého právního řádu, srov. též např. Wintr, J. Říše principů. Obecné a odvětvové principy současného českého práva. Praha: Karolinum, 2006, s. 258). Odrazem této zásady v řízení správním je úprava obsažená v hlavě II., dílu 2 Spř, kterou je nutno s ohledem na absenci úpravy institutu vyloučení z projednávání a rozhodování věci v zákoně o služebním poměru aplikovat (§ 180 odst. 1 SpŘ). Dle § 14 odst. 1 až 4 SpŘ každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený"). Úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Představený úřední osoby, která je vyloučena, za ni bezodkladně určí jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu podřízenosti. Usnesení o tom se pouze poznamená do spisu. Nelze-li určit nikoho jiného, bezodkladně o tom uvědomí nadřízený správní orgán a spolu s tím mu předá spis. Nadřízený správní orgán postupuje podle § 131 odst. 4 SpŘ. Ředitel kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje (plk. C.), jak je patrno ze žalovaného rozhodnutí, rozhodoval o vině (a trestu) žalobkyně za kázeňský přestupek, kterého se měla dopustit tím, že s ním jednala v rozporu s pravidly služební zdvořilosti, tedy rozhodoval o vině žalobkyně za kázeňský přestupek, kterého se měla dopustit vůči němu samému. Řízení zahájil ředitel kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ex offo, tedy evidentně na základě vlastního přesvědčení o tom, že jednání žalobkyně znaky kázeňského přestupku naplňuje, resp. na základě vlastního přesvědčení, že s ním žalobkyně jednala "nedůstojně, neslušně a neuctivě". Soudu je dále z úřední činnosti známo, že žalobkyně se u obecných soudů domáhá na žalovaném přiměřeného zadostiučinění a náhrady nemajetkové újmy z důvodu tvrzené diskriminace žalobkyně ze strany vedoucího pracovníka žalované - ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje plk. C. (věc doposud není pravomocně ukončena). Soud si je vědom toho, že nestrannost je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah rozhodujícího subjektu k projednávané věci v širším smyslu, o níž je schopen relativně přesně referovat toliko rozhodující subjekt sám. Takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti by v praxi nalezla stěží uplatnění, vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení rozhodujícího subjektu. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, v rovině objektivní. Je proto nutno zkoumat, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že rozhodující subjekt určitým, nikoliv nezaujatým, vztahem k věci či k účastníkům řízení disponuje. Soud existenci těchto objektivních okolností, na rozdíl od žalovaného, zjišťoval a dospěl k závěru, že okolnosti výše popsané, tj. a) skutečnost, že ředitel kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje rozhodoval o tom, zda ve vztahu k němu došlo ze strany žalobkyně k porušení služební zdvořilosti (resp. zda s ním žalobkyně komunikovala "nedůstojně, neslušně a neuctivě"), jakož i to, b) že žalobkyně vede s žalovaným soudní spor, v němž ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje označuje za původce diskriminačního jednání (přičemž už ze samotného správního spisu plyne, že vztah ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje a žalobkyně je v současné době evidentně vztahem nikoliv emočně neutrálním), vylučovaly prima facie ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje z projednávání a rozhodování věci, neboť zakládají důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodu jeho vztahu k předmětu řízení a účastnici řízení. Ředitel kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje proto pochybil, pokud nepostupoval v souladu s § 14 odst. 3 SpŘ a bezodkladně neinformoval svého představeného o okolnostech nasvědčujících tomu, že je vyloučen z projednávání a rozhodování věci a ve věci jednal a rozhodl. Nezákonně postupoval i žalovaný, který přes námitku podjatosti výslovně uplatněnou žalobkyní v odvolání proti rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje o této nerozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "pokud jde o tvrzení, že v řízení nebyla řešena otázka podjatosti služebního funkcionáře, toto je neopodstatněné, neboť zákon o služebním poměru takový právní institut nezná". Dále uvedl, že "tvrzení, že takové řízení musí být automaticky nezákonné a odporující požadavkům základních zásad řízení, je neopodstatněné - zákon o služebním poměru žádné ‚základní zásady řízení' neupravuje a právní úprava obsažená ve správním řádu pokud má odvolatelka na mysli tam upravené zásady, se na řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje". V tomto se však žalovaný, jak již bylo naznačeno výše, mýlí. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje ve své části dvanácté relativně samostatnou úpravu o řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava zjevně vyčerpávající (neupravuje řízení "v celém rozsahu"), a proto je třeba aplikovat § 180 odst. 1 SpŘ, dle kterého tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž by tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravovaly, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé. Na tomto místě je nutno uvést, že úkony v řízení ve věcech služebního poměru nejsou pracovněprávními úkony ve smyslu § 1 odst. 3 SrŘ. Věci vyplývající ze služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů nelze totiž pro jejich povahu považovat za věci soukromoprávní. Služební poměr je i byl charakterizován jako institut veřejného práva. Je považován za právní poměr státně zaměstnanecký. Tento právní poměr nevzniká smlouvou, ale mocenským aktem služebního orgánu (rozhodnutím o přijetí do služebního poměru - viz § 17 SlPoBez) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, kde účastníci mají rovné postavení (srov. např. závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 13.12.2007, č. j. Konf 26/2005-9) Obiter dictum soud uvádí, že i tehdy, nepoužil-li by se správní řád pro řízení o kázeňském přestupku ani subsidiárně, je nutno poukázat na § 177 odst. 1 SpŘ, dle kterého se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 SpŘ použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Pokud by nebylo (teoreticky) možno v dané věci použít ani správní řád a ani základní zásady správního řízení, je třeba použít zdravého rozumu či aplikovat již zmiňované obecné pravidlo nemo iudex in casua sua. Obecné pravidlo právní totiž má, jak uvedl Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. 37/97, i v systému psaného práva charakter samostatného pramene práva (byť pouze praeter legem). Pro úplnost soud uvádí, že nemůže obstát argument žalovaného, že "objektivita" posouzení jednání žalobkyně byla dostatečně zajištěna "dvojstupňovostí kázeňského řízení", neboť účastník řízení má zásadně právo na nestranné rozhodování ve všech stupních (ve všech fázích řízení), nikoliv jen v řízení přezkumném, jak se mylně žalovaný domnívá, což plyne z již shora uvedené obecné zásady právní nemo iudex in causa sua, jakož i z právní úpravy vyloučení z projednávání a rozhodování věci obsažené ve správním řádu. Lze proto uzavřít, že i v tomto případě žalovaná postupovala nezákonně a zatížila tak řízení vadou, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) SŘS]. Přisvědčit je nutno ovšem žalobkyni i v tom, že jí nebyl dán dostatečný prostor na přípravu obhajoby a že jí bylo fakticky znemožněno zvolit si zástupce. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 14.2.2008 bylo žalobkyni oznámeno zahájení řízení o kázeňském přestupku a ještě téhož dne proběhlo (jediné) ústní jednání. Ačkoliv žalobkyně, jak je patrno z protokolu o ústním jednání ze dne 14.2.2008, namítala, že neměla dostatek času připravit se na ústní jednání a nebyla jí dána možnost zvolit si zmocněnce, nebylo na tuto námitku ze strany žalovaného vůbec reagováno. Dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že rozhodnutím trestní povahy (criminal offence) ve smyslu čl. 6 Úmluvy je i rozhodnutí o správním deliktu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne ze dne 15.1.2008, č. j. 2 As 34/2006-73), a je proto zásadně nepřijatelné, aby účastníku řízení byl postupem správního orgánu fakticky znemožněno realizovat jeho práva (právo na přípravu obhajoby a právo zvolit si obhájce). V této souvislosti je vhodné poukázat na úpravu obsaženou v § 4 odst. 3 SpŘ, dle kterého správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu (srov. též § 4 odst. 4 SpŘ), jakož i na úpravu obsaženou v § 49 odst. 1 SpŘ, dle kterého, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem. Tato lhůta by měla být s ohledem na § 177 odst. 1 SpŘ zásadně zachována, nebude-li hrozit nebezpečí z prodlení, i v řízení o kázeňském přestupku. Jelikož se tomu tak nestalo, došlo i v tomto případě k porušení zákona, které mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí o věci samé. Pro úplnost soud uvádí, že není pravdou, že by žalobkyně "po celou dobu jednání služebního funkcionáře nepožádala o delší čas k přípravě ani nedala jinak najevo záměr nechat se v tomto řízení zastupovat". Jak je patrno ze strany 1 protokolu o ústním jednání ze dne 14.2.2008, žalobkyně hned v úvodu jednání uvedla: "Zahájení řízení mi bylo předáno dnes, tj. 14.2.2008 tedy v den, kdy je nařízeno ústní jednání. Předvolání k ústnímu jednání je rozkazem, který musím splnit. Neměla jsem tedy dostatek potřebného času připravit se na ústní jednání a nebyla mi dána možnost se v rámci daného řízení nechat zastupovat zmocněncem." Žalobkyně v žalobě též namítala, že jí žalovaný neumožnil pořídit opisy ze spisu. Žalovaný v odůvodnění žalovaného rozhodnutí uvedl, že tak učinil s ohledem na znění § 174 odst. 1 písm. a) SlPoBez, dle kterého má účastník právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, nikoliv opisy. Proto požadavku žalobkyně na pořízení opisu ze spisu nevyhověl. Takovýto výklad dle názoru soudu není správný. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech, či dokonce v odvětvích. Je obecně známou skutečností, že všechny základní procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní, daňový řád (zákon o správě daní a poplatků), jakož i správní řád zakotvují nejen právo účastníka řízení pořizovat si ze spisu výpisy, ale též opisy. Jelikož platí to, co bylo uvedeno shora, tj. že právní řád je jednotný, je proto nutno v pochybnostech o výkladu určitého ustanovení právního řádu toto vykládat v souladu s právním řádem jako systematickým celkem a nikoliv s ním rozporně, obzvláště nelze-li v daném případě nalézt žádný racionální (obhajitelný) důvod, proč pořízení opisů ze spisu žalobkyni neumožnit a trvat a tom, aby si rozhodné skutečnosti ze spisu pouze vypisovala. Ze všech výše uvedených důvodů je proto zjevné, že doslovný jazykový výklad, k němuž se uchýlil žalovaný, je v daném případě neudržitelný. Pro úplnost lze v této souvislosti poukázat na výklad § 23 odst. 1 SpŘ 1967, který zaujal Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 6 A 143/2001. Dle § 23 odst. 1 SpŘ 1967 účastníci řízení a jejich zástupci měli právo nahlížet do spisu s výjimkou protokolu o hlasování a pořizovat si z těchto spisů výpisy. Nejvyšší správní soud v citované věci uzavřel, že účastník správního řízení má právo pořizovat si opisy ze správního spisu, případně požadovat pořízení takových opisů, ač to není v textu § 23 odst. 1 písm. a) SpŘ 1967 výslovně zakotveno. Dle Nejvyššího správního soudu totiž toto vyplývá nejen implicitně ze samotného § 23 odst. 1 SpŘ 1967, ale i ze zásady součinnosti a ze srovnání s úpravou obsaženou v jiných procesních řádech. Lze tedy uzavřít, že pokud žalovaný žalobkyni odmítl pořídit opisy ze správního spisu, porušil tím ustanovení právních předpisů o řízení před správním orgánem. Důvodná je i další námitka žalobkyně, tj. námitka, že nebyla seznámena s podklady pro rozhodnutí. Žalovanému lze přisvědčit v tom, že ředitel kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje žalobkyni umožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí, což je patrno z protokolu o ústním jednání ze dne 14.2.2008. Do vydání prvostupňového správního rozhodnutí nebyl spis o jiné podklady doplňován. Avšak po vydání prvostupňového rozhodnutí a po podání odvolání spis doplňován byl, jak je patrno ze "záznamu o provedeném došetření věci" ze dne 23.5.2008 (do spisu byly zařazeny nové podklady), žalobkyně však o tomto nebyla informována a v rozporu s § 174 odst. 1 písm. b) SlPoBez jí nebylo umožněno se k těmto podkladům a způsobu jejich zjištění vyjádřit, ačkoliv byly podkladem pro vydání doporučení senátu poradní komise pro odvolací orgány Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, jak je patrno z listiny s názvem doporučení senátu poradní komise pro odvolací orgány HZS Pardubického kraje ze dne 23.5.2008. Závěry obsažené v doporučení poradní komise se přitom promítly do odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Žalobkyně má též nepochybně pravdu v tom, že pokud by probíhalo řízení řádně, tj. pokud by ve věci nejednal a nerozhodoval vyloučený služební funkcionář plk. C., bylo by povinností služebního funkcionáře vyslechnout také osobu, která podala podnět k zahájení řízení (§ 186 odst. 2 SlPoBez). Ostatně je právem obviněného ze správního deliktu, jak již bylo uvedeno shora, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [viz též § 174 odst. 1 písm. a) SlPoBez]. Žalobkyně tedy nepochybně měla právo navrhnout provedení výslechu plk. C., který by v případě, že by bylo řízení vedeno řádně, vystupoval nepochybně v procesním postavení navrhovatele. Jelikož však plk. C. z pozice služebního funkcionáře zahájil řízení o kázeňském přestupku de iure ex offo, nemohl být logicky v řízení, které vedl, vyslechnut současně jako navrhovatel, ač jím de facto byl. K námitce žalobkyně, že kázeňský trest za kázeňský přestupek byl uložen až po uplynutí subjektivní lhůty stanovené § 186 odst. 9 SlPoBez, soud uvádí následující. Dle § 186 odst. 9 SlPoBez kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku; do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování za účelem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety (viz např. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publ. jako 163/1998 USn. (sv. 9); vyhlášen též pod č.30/98 Sb.). "Uložením" kázeňského trestu je pak dle ustálené judikatury okamžik, kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost rozhodnutí se podrobit; ta nastává materiální právní mocí rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, protože teprve tímto okamžikem je dotčena právní sféra delikventa (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.6.2004, č. j. 5 A 1/2001-56, publikované pod č. 329 Sb. NSS). V daném případě soud ze správního spisu zjistil, že se příslušný služební funkcionář o jednání žalobkyně, které vykazovalo znaky kázeňského přestupku, dozvěděl z písemného podání žalobkyně dne 8.2.2008. Od tohoto okamžiku tedy započala běžet 2měsíční subjektivní lhůta. Žalované rozhodnutí, jímž byl žalobkyni uložen kázeňský trest, však nabylo právní moci až dne 5.6.2008 (viz potvrzení o převzetí žalovaného rozhodnutí na poslední straně žalovaného rozhodnutí), tedy zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, v níž bylo možno kázeňský trest uložit. Jestliže žalovaný přesto žalobkyni kázeňský trest uložil a řízení podle § 188 písm. d) SlPoBez, porušil podstatně ustanovení o řízení před správním orgánem, přičemž toto porušení mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) SŘS]. K tomuto porušení soud přihlédne z úřední povinnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005, č. j. 3 As 57/2004-39, publikovaný pod č. 845 Sb. NSS). Soud neshledal žádný racionální důvod k odchýlení se od dosavadní judikatury správních soudů týkajících se posuzování okamžiku "uložení" sankce za správní delikt, když (byť relativně krátká) dvouměsíční lhůta stále umožňuje žalovanému reálně postihovat případné přestupky příslušníků bezpečnostního sboru proti služebním povinnostem. Je ostatně v zájmu zachování pořádku a kázně v bezpečnostním sboru případné přestupky proti služebním povinnostem promptně postihovat. Na tomto místě je vhodné znovu zopakovat, že smyslem lhůt (obecně) je urychlení procesu rozhodování za účelem reálného dosažení zamýšlených cílů. Krátká dvouměsíční lhůta je tak zcela legitimním a racionálním prostředek k dosažení cíle výše popsaného (rychlý postih jednání spočívajícího v porušení služební povinnosti ze strany příslušníka bezpečnostního sboru). Ze všech výše uvedených důvodů soud obě žalobou napadená rozhodnutí pro vady řízení z rušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 SŘS).

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (3)