53 Co 369/2021- 162

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Renáty Zimové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvoláním účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 54/2020-118 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. co do částky [částka] mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, co do částky [částka] se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nemajetkové újmě částku [částka] a povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku [částka] (I. a II.), co do částky [částka] žalobu zamítl (I.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě, které probíhalo u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017. Žalobce byl rozsudkem tohoto soudu ze dne [datum] zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku se závěrem, že označený skutek není trestným činem, ale naopak jednáním souladným se zákonem o obcích ve prospěch města Postoloprty. V souvislosti s trestním stíháním trvajícím více jak dva roky vznikla žalobci nemajetková újma, kterou vyčíslil (po přiznání odškodnění žalovanou ve výši [částka]) částkou [částka], neboť došlo k zásahu do jeho osobního, rodinného i profesního života, trestní stíhání se jej dotklo jako ředitele základní školy, pro nějž je extrémně důležitá důvěra a úcta lidí, cítil jeho vliv na přístupu dětí, rodičů i podřízených, po profesní stránce byl vystaven obavám o své další setrvání ve funkci ředitele, když v době trestního stíhání končilo jeho funkční období. Věci se intenzivně věnoval regionální tisk, žalobce špatně spal, trpěl depresivními stavy a myšlenkami, s vlastními dětmi byl nucen diskutovat o tom, co k věci slyšely ve škole, stresující byla i nedůvěra jeho rodičů. Žalobce byl a je místně politicky angažován, jeho sdružení zvítězilo v komunálních volbách a on jako kandidát získal třetí nejvyšší počet hlasů, další volby probíhaly v době trestního stíhání, což jej od účasti odrazovalo, stejně jako postoj rodiny, která ho od ní zrazovala, přesto se voleb účastnil, avšak s obrovským stresem.

3. V průběhu řízení žalobce zpětvzetím žaloby omezil svůj požadavek na částku [částka], řízení bylo proto částečně zataveno ohledně částky [částka].

4. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci i splnění obligatorní podmínky uplatnění nároku podáním doručeným jí dne [datum]. V rámci mimosoudního projednání shledala za dostačující formu kompenzace nemajetkové újmy konstatování porušení práva, omluvu a poskytnutí zadostiučinění v penězích ve výši [částka]. Pokud se jedná o povahu trestní věci, žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, tento druh trestné činnosti obecně nemá výrazně dehonestující charakter, trestní stíhání žalobce trvalo po dobu cca 2 let a 10 měsíců, tuto délku lze vzhledem k okolnostem případu považovat za přiměřenou, ovlivnila ji i skutečnost, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Tvrzenou újmu žalobce prokazuje jen okrajově, pokud jde o medializaci, nelze státu přičítat porušování principu presumpce neviny sdělovacími prostředky, nadto ve většině článků nebylo jméno žalobce výslovně uvedeno.

5. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o zahájení trestního stíhání žalobce dne [datum] pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, a o zproštění obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 4. 2019, č.j. 3 T 19/2017-1492, podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nesporným bylo i uplatnění nároku žalobcem u žalované dne [datum] a v jeho důsledku poskytnuté plnění v částce [částka] a vydání novinových článků o trestním stíhání zastupitelů města Postoloprty v této věci. Po skutkové stránce dále vyšel z účastnické výpovědi žalobce a uzavřel, že žalobce, profesí pedagog, byl jako veřejně činná osoba v komunální sféře po dobu 2 let a 9 měsíců trestně stíhán, též s dalšími veřejně činnými osobami, přičemž u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání, dne [datum] podalo Okresní státní zastupitelství v Lounech obžalobu k Okresnímu soudu v Lounech, [datum] bylo vydáno usnesení, na základě kterého byla věc Okresnímu soudu v Lounech odňata a byla přikázána Okresnímu soudu v Chomutově. Dne [datum] byl ve věci vydán trestní příkaz, proti kterému podal žalobce odpor. Po hlavních líčeních byl žalobce dne [datum] zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V době trestního stíhání i po jeho ukončení žalobce zastával pozici ředitele školy.

6. Na uvedeném skutkovém základě soud prvního stupně odkázal na ust. §§ 1, 7, 8, 13 26 a 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dál jen Odpšk), i na četnou judikaturu vyšších soudů a žalobě vyhověl pouze částečně se závěrem, že uvedeným trestním stíháním jako nezákonným rozhodnutím došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce trvajícím bezmála tři roky. Po tuto dobu byl žalobce vystaven hrozbě trestu odnětí svobody až na šest měsíců nebo zákazu činnosti, jednání, za které byl stíhán, obecně nemá v očích veřejnosti ponižující charakter. Pro skutkovou, procesní složitost, počet obviněných i potřebu znaleckého zkoumání trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Žalobce je osobou veřejně činnou, v místě obecně vnímanou jako autorita a jeho pověst byla znevěrohodněna. V šesti odškodňovacích řízeních o žalobách osob spoluobviněných spolu se žalobcem již soud prvního stupně rozhodl se závěrem, že zadostiučinění ve výši [částka] je dostatečným odškodněním. V projednávané věci soud prvního stupně shledal za odpovídající zvýšit toto zadostiučinění o [částka] při zohlednění žalobcova profesního postavení i postavení zastupitele a vnímání jeho osoby osobami, s nimiž v uvedených pozicích jedná, když zároveň neměl za rozhodné, že navzdory trestnímu stíhání žalobce nebyl odvolán z funkce, ani to, zda uspěl či neuspěl v komunálních volbách. Se závěrem, že trestní stíhání zasáhlo žalobce jako politika na nejcitlivějším místě a zpochybnilo jeho důvěryhodnost, rozhodl tak, aby se mu dostalo celkové satisfakce ve výši [částka]. Žalobci dále přiznal plnou náhradu nákladů řízení s tím, že výše plnění závisela na úvaze soudu.

7. Rozsudek napadli včasnými a přípustnými odvoláními oba účastníci.

8. Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku s tím, že odškodňování obětí nezákonných trestních stíhání bývá symbolické a nevyjadřuje masivní zásah do osobnosti bezúhonných osob. V daném případě specifické důvody spočívají v četných na sebe navazujících pochybeních ze strany státu, v neodborném znaleckém posudku, chybném profesním jednání státní zástupkyně i soudkyně. Nezákonné jednání zasáhlo osoby veřejně známé v teritoriích jejich obcí a měst, a to po dobu několika let, rozdíl v pozici politika celostátního měřítka a politika na malém městě je co do intenzity zásahu výrazně odlišný, má daleko širší faktické dopady. Z judikaturního hlediska má odškodnění co nejvíce odpovídat způsobené újmě, zde přisouzenou osobnostní hodnotu [částka] denně nelze považovat za adekvátní tři roky trvajícímu nezákonnému trestnímu stíhání ve všech procesních fázích. Bezdůvodná kriminalizace bezúhonného člověka, navíc zastupitele, kterého zná každý z obyvatel města, je hluboce frustrující, zvlášť ve spojení s četností uveřejňovaných informací o trestním stíhání. Stejně tak potřeba nekonečného vysvětlování občanům, přátelům, rodině, zaměstnavateli, z nichž ne všichni zaznamenali zprošťující verdikt. Nekvalitní práce státu v trestním řízení nebyla vzata v potaz, ačkoli zprošťující rozsudek v podstatě říká, že důvod pro obvinění a obžalobu byl státem vykonstruován tvrzením o nesprávné kupní ceně i zcela odborně chybným znaleckým posudkem. Při vědomí již vydaných rozhodnutí ve vztahu k dalším osobám stíhaným spolu se žalobcem má za to, že rozhodující pro odškodnění nemělo být, jaký hrozil trest, ale skutečnost, že žalobce musel absolvovat všechny procesní fáze, a to na základě vysoce neprofesionální práce státu. Stíhané jednání, jak jej popisovala policie a státní zástupkyně, se vůbec nestalo, zpětně došlo ke snaze hodnotit vůli města v oblasti samostatné působnosti, což samo osobě je protiústavní. Navrhl změnu zamítavého výroku rozsudku vyhověním žalobě v rozsahu částky [částka], eventuálně částky obdobné výše nebo jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná napadla výrok rozsudku žalobě vyhovující s tím, že ve věci žalobce nedošlo k prokázání žádného zásahu do profesního a politického života. Žalobce tvrdil a pouze svou vlastní účastnickou výpovědí prokazoval, že měl obavy o svůj další profesní život jakožto ředitel základní školy, rovněž se cítil nekonformně v jednání s rodiči či svými zaměstnanci. Údajná„ profesní likvidace“ zůstala pouze v rovině žalobcových vnitřních obav a ten sám v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že ačkoliv měl obavy o to, zda mu bude prodlouženo funkční období ředitele školy bez výběrového řízení, jeho obavy naplněny nebyly, a naopak se mu dostalo podpory ze strany starosty města Rakovník jakožto zřizovatele školy. Věc žalobce není nijak srovnatelná s věcí, kterou Ústavní soud řešil v nálezu II. ÚS 417/2021 poukazovaném žalobcem, neboť ve věci rozhodnuté zmíněným nálezem došlo konkrétně k ukončení politické kariéry primátora města a senátora Senátu Parlamentu České republiky. Žalobci bylo během jeho trestního stíhání prodlouženo funkční období ředitele školy bez výběrového řízení, zúčastnil se voleb do obecního zastupitelstva s lepším výsledkem, než byl jeho výsledek před zahájením trestního stíhání a následně byl zastupitelstvem města zvolen místostarostou. Zásah do profesního či politického života nenastal, nemohla tedy v této souvislosti vzniknout nemajetková újma, kterou by Česká republika byla povinna odškodnit. V této věci poukázala na závěr rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015 ze dne [datum rozhodnutí], kde Nejvyšší soud v otázce souvislosti trestního stíhání a výkonu funkce v představenstvu obchodní společnosti poukázal, že:„ Dle názoru dovolacího soudu ovšem nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly (dle zásady ignoratia juris non excusat), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně.“ Logicky pokud odvolání z funkce v průběhu trestního stíhání nezpůsobuje odpovědnost státu za škodu, tím méně může v situaci, kdy k odvolání z funkce nedošlo, a naopak došlo k prodloužení funkčního období, trestní stíhání žalobce nemohlo způsobovat nemajetkovou újmu ve vztahu k profesnímu životu žalobce. Žalovaná je toho názoru, že vnitřní osobní obavy byly dostatečně a na běžné poměry žalované až nadstandardně odškodněny, neboť žalobce byl stíhán za nedbalostní trestný čin, za který nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Žalobce měl i přes své trestní stíhání podporu ve své rodině, zejména manželce, jak uvedl během účastnického výslechu, v zaměstnání ze strany zřizovatele školy, jíž je ředitel, od občanů města, v němž vykonává funkci zastupitele a místostarosty, když trestní stíhání neovlivnilo volby od zastupitelstva v roce 2018. Žalobce tvrdí osobnostní zásahy prakticky stejně jako řada spoluobviněných, v jejichž případech byla za odpovídající zadostiučinění shledána částka [částka].

10. Žalobce nesouhlasil s odvolací argumentací žalované s tím, že zvýšení odškodnění v jeho případě bylo zcela namístě, byť zastává názor, že mělo být ještě vyšší.

11. K odvolání žalobce žalovaná uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynuly žalobcem tvrzené následky trestního stíhání v jeho rodinném, pracovním a politickém životě, nebyla prokázána excesivní míra vyjadřování orgánů státu pro média, naopak žalobce i ostatní obžalovaní prostřednictvím starosty rozsáhlým článkem městského zpravodaje informovali občany o svém pohledu na věc. Kariéra žalobce trestním stíháním neskončila, kontinuálně probíhala, dokonce se stal místostarostou města.

12. Odvolací soud z titulu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o.s.ř.), o věci rozhodl za souhlasu účastníků bez nařízení jednání v souladu s ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. a opodstatněným shledal pouze odvolání žalované.

13. Soud prvního stupně na podkladě skutkových zjištění, jejichž rozsah není účastníky zpochybňován, vycházel správně z dopadající právní úpravy, správně a podrobně citoval judikaturu vyšších soudů týkající se projednávané problematiky, s jeho základními právními závěry se lze ztotožnit, nikoli však již se zhodnocením tvrzených konkrétních dopadů trestního stíhání do jednotlivých sfér života žalobce a jejich vlivu na výši peněžité satisfakce.

14. V intencích konstantních judikaturních závěrů je pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, podstatná zejména l) povaha trestní věci a v jejím rámci zejména hrozba trestního postihu, 2) délka trestního řízení, 3) následky způsobené v osobnostní sféře poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 a sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]). Všechny tyto okolnosti v daném případě soud prvního stupně zvážil a dospěl ke správnému závěru, že žalobcovo trestní stíhání trvalo přiměřeně dlouhou dobu, za nedbalostní trestný čin, z něhož byl obviněn, mu nehrozil vysoký trest (odnětí svobody nejvýše na dobu 6 měsíců nebo zákaz činnosti), stíhanou činnost z pohledu veřejnosti hodnotil jako nikoli zásadně ponižující. I při vědomí již vydaných rozhodnutí ve skutkově obdobných věcech osob stíhaných ve stejném řízení spolu se žalobcem, jimž bylo na podkladě podaných žalob přiznáno zadostiučinění ve výši [částka], však shledal v případě žalobce důvody pro odškodnění vyšší, a to se zohledněním jeho profesního postavení vedoucího pedagogického pracovníka, ředitele základní školy, a funkci zastupitele, které jsou spojeny s vyšší morální odpovědností. V tomto směru nevzal za rozhodné, že navzdory trestnímu stíhání žalobce nebyl odvolán z funkce a zda uspěl či neuspěl v dalších komunálních volbách, poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 417/2021, zdůrazňující povinnost adekvátního odškodnění nedůvodného zásahu státu.

15. Žalobce namítá, že jeho případ zasluhuje satisfakce v podstatně vyšší peněžní částce, než mu byla poskytnuta, což zakládá především na tom, že jeho trestní stíhání vůbec nemělo proběhnout, neboť bylo založeno na odborně vadném (případně zmanipulovaném) posudku a orgány činné v trestním řízení odborně pochybily, neboť chybně vyložily skutkové i právní otázky s ním související. V tomto směru se však projevuje ryze subjektivní hledisko žalobce, vycházející z úkorného vnímání jeho obvinění z trestného činu, které se ve výsledku ukázalo být nedůvodným. Z pohledu takového výsledku však lze zpětně pochybení orgánů činných v trestním řízení konstatovat vždy, jestliže řízení neskončilo pravomocným odsouzením a právě z tohoto důvodu je poškozenému takovým trestním řízením poskytováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nemůže se tedy jednat o skutečnost tuto újmu zvyšující. V náhradovém řízení nemůže soud posuzovat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující pro vznik nároku na náhradu škody/újmy je pouze jeho výsledek. Žalobce v obecném odsudku svého trestního stíhání netvrdil, že by se některý z orgánů činných v trestním řízení dopustil konkrétního (v trestním řízení zjištěného) procesního pochybení anebo excesu (např. šikanózního postupu) a samotný fakt, že policie či státní zástupce včas neodhalili nedůvodnost jeho trestního stíhání, není důvodem pro vyšší peněžní satisfakci, než byla poskytnuta poškozeným v jiných obdobných případech.

16. Ani ze samotné okolnosti, že žalobce byl stíhán v pozici obecního zastupitele, rovněž nelze dovozovat vznik vyšší nemajetkové újmy. Ten, kdo vykonává veřejnou funkci, si naopak musí být vědom toho, že jeho činnost je pod vyšší veřejnou kontrolou a zároveň se u takové osoby předpokládá vyšší míra odolnosti vůči stresovým faktorům, mezi něž patří i trestní stíhání. Žalobce ostatně netvrdil ani žádný konkrétní následek posuzovaného trestního řízení v oblasti jeho veřejné činnosti, naopak ve volbách, které proběhly za trvání trestního stíhání, byl úspěšnější, než ve volbách předcházejících, z čehož lze důvodně usuzovat, že trestní stíhání oproti jeho tvrzení o obecném vnímání trestné činnosti ve veřejné sféře nijak zásadně negativně neovlivnilo jeho společenský status. Stejně tak jím zdůrazňované obavy o ztrátu profesního postavení se projevily jako liché.

17. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že ve věci další osoby stíhané spolu se žalobcem, paní [jméno] [příjmení], jejíž žaloba o vyšší zadostiučinění než poskytnutých [částka] v rámci mimosoudního projednání nároku byla zamítnuta, již k dovolání žalobkyně rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolací soud v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 2494/2021-264, právě k hodnocení otázky trestního stíhání veřejně činných osob poukázal na rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4002/14), z něhož plyne závěr, že„ ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Nejvyšší soud uvedl, že právě individuální přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud v označeném nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 417/21, podle kterého je obecný soud povinen„ vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy“. U citovaného nálezu se Ústavní soud zabýval odškodňováním veřejně činných osob (politiků), nicméně jím učiněné závěry dopadaly výlučně na situaci, kdy nezákonné stíhání mělo za následek likvidaci politické kariéry poškozené osoby a její vyřazení z další účasti na politickém životě. Nelze tak souhlasit s argumentem, že skutečnost, že poškozený vykonává politickou funkci na malém městě, sama o sobě a bez dalšího odůvodňuje přiznání vyšší částky zadostiučinění.

18. Z odvolací argumentace je zřejmé, že žalobce chce svým návrhem změnit nazírání na nezákonné trestní stíhání občanů vykonávajících funkci v samosprávě, avšak opomíjí, že soudy nižších soudů jsou vázány judikaturou vyšších soudů. Soudy totiž mají povinnost respektovat precedenční závaznost judikatury, což platí jak pro judikaturu Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Smyslem rozhodování Nejvyššího soudu je totiž především sjednocení judikatury obecných soudů. Nejvyšším soudem již učiněný výklad by měl být, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu požadavku právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).

19. K polemice žalobce ohledně výše peněžního zadostiučinění v případech nezákonného trestního stíhání obecně odvolací soud dále uvádí, že toto zadostiučinění představuje pouze určitou fikci kompenzace nehmotné újmy, jež je jinak penězi nevyčíslitelná a proto nemůže být jeho smyslem její plná náhrada. Posuzované trestní řízení se v porovnání s jinými případy nezákonného trestního stíhání nevyznačuje žádným významným specifikem, pro něž by bylo na místě uvažovat o vyšší míře peněžního zadostiučinění, než jaká byla poskytnuta poškozeným ve srovnatelných případech, přitom v této konkrétní věci jsou k dispozici případy bezprostředně s případem žalobce související. Odvolacímu soudu je známo, že ve věcech dalších osob stíhaných spolu se žalobcem vyjma již výše uvedené [jméno] [příjmení] rozhodovaly o téměř shodně zdůvodněných odvoláních žalobců senáty zdejšího soudu, v případech Ing. [jméno] [příjmení] (70 Co 211/2021), [jméno] [příjmení] (20 Co 134/2021), Mgr. [jméno] [příjmení] (30 Co 133/2021), Ing. [jméno] [příjmení] (15 Co 307/2021), v žádném z uvedených řízení nebylo přiznáno zadostiučinění vyšší než žalobkyní dobrovolně poskytnutých [částka]. Přitom v případě [jméno] [příjmení] byly prokázány lehčí dopady trestního stíhání do jejího zdravotního stavu, v případě [jméno] [příjmení] potřeba intenzivnější léčby zdravotních potíží, v případě [jméno] [příjmení] konkrétní dopad do profesní sféry v podobě nemožnosti účastnit se po dobu trestního stíhání výběrových řízení.

20. Výše uvedené lze shrnout tak, že v této konkrétní věci při přihlédnutí k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, k délce trestního stíhání, hrozící výši trestu, neprokázaným konkrétním následkům trestního stíhání, které měly být žalobci způsobeny, i výši odškodnění, poskytnutého poškozeným v obdobných případech – tedy k judikaturou vymezeným kritériím (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je zadostiučinění, které bylo žalobci poskytnuto žalovanou v rámci mimosoudního projednání nároku, zadostiučiněním plně odpovídajícím újmě, která mu byla nezákonným trestním stíháním způsobena. Žalobcovy odvolací námitky tak nemohou zvrátit správnost úvah žalované při mimosoudním jednání, naopak jejich správnost je důvodem pro změnu napadeného rozsudku.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. co do částky [částka] změnil a žalobu zamítl, co do částky [částka] jej jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., když původně žalovanou částku [částka] žalobce omezil bez podílu zavinění žalované na tomto postupu a ohledně zbývající částky [částka] v řízení neuspěl. Je proto povinen nahradit žalované náklady, které jí s projednáním věci před soudem vznikly podle vyhl. č. 254/2015 Sb. za pět úkonů po [částka] (vyjádření k žalobě, příprava k jednání soudu prvního stupně, účast u jednání, odvolání a vyjádření k odvolání žalobce).

Poučení