54 A 1/2016 - 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 2. 2016, č. j. KUJI 10580/2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností ze dne 2. 2. 2016, č. j. KUJI/10580/2016, a rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 16. 12. 2015, č. j. OVV/1373/2015 D-704/15 67959/2015/MUPE se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, a to na bankovní účet č. 2108555672/2700.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 12. 4. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2016, č. j. KUJI 10580/2016, sp. zn. OOSČ 3/2016 OOSC/JN (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru vnitřních věcí, úseku přestupkové agendy a veřejného pořádku (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 12. 2015, č. j. OVV/1373/2015 D - 704/15 67959/2015/MUPE (dále jen „napadené usnesení“). Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení o odvolání, a to z důvodu neodstranění podstatných vad odvolání podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Zastavené odvolací řízení bylo vedeno proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2015, č. j. OVV/1373/2015 D – 704/15 61318/2015/MUPE (dále jen „rozhodnutí o přestupku“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Odvolání bylo podáno dne 16. 11. 2015 z elektronické adresy bez zaručeného elektronického podpisu. Žalobce následně dne 26. 11. 2016, již po uplynutí odvolací lhůty, doručil správnímu orgánu I. stupně totožné odvolání v listinné podobě prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, které však opět nebylo opatřeno podpisem. Správní orgán I. stupně proto vyzval dne 27. 11. 2015 žalobce k doplnění odvolání, pro které stanovil lhůtu sedmi dnů ode dne doručení. V reakci na pasivitu žalobce při odstraňování vad odvolání vydal správní orgán I. stupně dne 16. 12. 2015 napadené usnesení, proti kterému následně dne 29. 12. 2015 podal žalobce prostřednictvím elektronické pošty s uznávaným elektronickým podpisem odvolání, k němuž připojil jako přílohu podepsané odvolání ze dne 26. 11. 2015. Žalovaný dne 2. 2. 2016 vydal napadené rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce proti napadenému usnesení ze dne 16. 12. 2015. (2) Žalobce včas podanou žalobou předně namítá, že vada, která měla být příčinou znemožňující přezkum rozhodnutí o přestupku, byla zhojena dříve, než bylo žalovaným vydáno napadené rozhodnutí. K doplnění podstatných náležitostí podání totiž došlo dne 29. 12. 2015, tedy dříve než nabylo právní moci napadené usnesení doručené dne 17. 12. 2015. Z uvedeného vyplývá, že odvolací řízení dosud nebylo ukončeno a správní orgány byly povinny nadále v řízení pokračovat, jelikož důvod, pro který mělo dojít k zastavení, dne 29. 12. 2015 odpadl. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 2. 2016, je jednoznačné, že vada odvolání směřujícího do meritorního rozhodnutí již v době jeho vydání neexistovala. (3) Žalobce se domnívá, že by bylo možné aplikovat pro postup správních orgánů analogií § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, z něhož plyne, že v případě, kdy je poplatek zaplacen v poslední den lhůty poskytnuté k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení nebo dříve než nabude právní moci, bude takové usnesení zrušeno. (4) Žalobce dále namítá, že se na řízení ke dni 29. 12. 2015 nemohlo hledět jako na ukončené z toho důvodu, že napadené usnesení je rozhodnutím procesním, kterým se upravuje vedení řízení v meritu věci. Tím, že žalobce odstranil vady podaného odvolání před nabytím právní moci napadeného usnesení, měly správní orgány doplněné podání věcně projednat. (5) Žalobce tvrdí, že lhůta, kterou správní orgány poskytly žalobci k odstranění vad, byla lhůtou pořádkovou, tedy nikoli prekluzivní, aby s sebou přinesla zánik práva. Z tvrzení žalobce dále vyplývá, že její zmeškání nezpůsobí ukončení řízení, to nastane teprve nabytím právní moci napadeného usnesení, tím, že byla vada odstraněna ještě před ukončením správního řízení, považuje žalobce zhojení nedostatků za včasné a vydané usnesení o zastavení řízení nemělo na věc vliv. (6) Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, č. j. 9 As 63/2015 – 36, který uvedl, že chybějící podpis na odvolání je důvodem pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu ve spojení s § 93 odst. 1 správního řádu pouze za předpokladu, že skutečně brání v jejím projednání. V předmětném řízení však žalobce shledává nedostatek důvodů pro zastavení řízení, chybějící podpis považuje za pouhou formalitu a odvolává se na názor Nejvyššího správního soudu, který opakovaně konstatoval: „…doručuje-li úřad elektronicky rozhodnutí účastníku řízení, nemusí být toto opatřeno elektronickým podpisem.“ Žalobce též upozorňuje na závěr Nejvyššího správního soudu: „…absence razítka nebo podpisu na úředním rozhodnutí nemá vliv na jeho platnost, nebo právní účinky.“ Na základě uvedeného žalobce dovozuje, že i podání odvolání, která vykazují shodný grafický styl jako jiná podání toutéž osobou učiněná, nevyvolávají pochybnosti o osobě podatele a měla by být projednána. (7) Nejvyšší správní soud judikuje, že situace, kdy absence podpisu na odvolání skutečně brání v projednání, musí být správním orgánem náležitě odůvodněna, což se dle žalobce nestalo a napadené rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. (8) Další žalobní námitkou je nicotnost napadeného usnesení, kterou žalobce spatřuje v nepříslušnosti správního orgánu I. stupně k jeho vydání. Naopak za příslušný správní orgán I. stupně považuje žalobce žalovaného a za příslušný odvolací správní orgán označuje Ministerstvo dopravy. Žalobce opětovně odkazuje na již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž Nejvyšší správní soud přikázal žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, aby ve věci buď meritorně rozhodl, nebo vydal usnesení o zastavení řízení o odvolání. Vychází ze zákonného postupu odvolacího řízení, v němž je příslušný k posouzení, zda vada brání věcnému přezkumu, pouze nadřízený správní orgán, nikoliv správní orgán prvého stupně. K vydání napadeného usnesení byl tedy oprávněn pouze žalovaný, proto žalobce považuje napadené usnesení za nicotné. (9) Žalobce považuje žalobu za přípustnou i přesto, že směřuje do procesního rozhodnutí, kterým se však materiálně končí řízení. Napadené usnesení vydané správním orgánem I. stupně ve spojení s napadeným rozhodnutím, tak znemožnila vydání meritorního rozhodnutí ve věci samé. (10) S ohledem na shora uvedené žalobce navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího napadeného usnesení, zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobce navrhuje, aby mu soud přiznal nárok na náhradu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (11) Žalovaný je toho názoru, že žaloba není důvodná, a navrhuje její zamítnutí. (12) Žalovaný k projednávané žalobě uvedl, že v předmětné věci na opožděně podané odvolání reagoval správní orgán I. stupně vydáním napadeného usnesení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, s odkazem na § 93 odst. 1 správního řádu, který umožňuje postupovat podle ustanovení upravujících řízení před správním orgánem I. stupně. Žalovaný shledává námitku žalobce ohledně nicotnosti za zcela nedůvodnou a tvrdí, že dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, je k zastavení řízení příslušný ten správní orgán, u kterého byla žádost, v tomto případě odvolání, podána. (13) Důvodem zastavení řízení o odvolání byla absence vlastnoručního podpisu na listinném odvolání, která nebyla ani po výzvě doplněna, přičemž takový nedostatek je natolik závažný, že brání v projednání odvolání. Své tvrzení žalovaný podkládá odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2013, č. j. 8 As 1054/2012 – 40, dostupnou odbornou literaturou a Závěrem č. 50 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu. III. Obsah správního spisu (14) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (15) Dne 23. 10. 2015 bylo vydáno správním orgánem I. stupně rozhodnutí o přestupku, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. (16) Proti zmíněnému rozhodnutí o přestupku bylo žalobcem podáno v zákonné lhůtě dne 16. 11. 2015 prostřednictvím elektronické pošty odvolání, které však nebylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem. Vzhledem k tomu, že zaručený elektronický podpis nebyl žalobcem v rozporu s § 37 odst. 4 správního řádu v pětidenní lhůtě doplněn, nabylo rozhodnutí o přestupku ze dne 23. 10. 2015 právní moci ke dni 17. 11. 2015. (17) Žalobce podal odvolání prostřednictvím zprostředkovatele poštovních služeb v listinné podobě, které bylo doručeno správnímu orgánu I. stupně dne 26. 11. 2015, ovšem učinil tak po uplynutí zákonné odvolací lhůty a opět jej neopatřil podpisem. (18) Dne 27. 11. 2015 zaslal správní orgán I. stupně zmocněnci žalobce dle § 37 odst. 3 správního řádu výzvu k doplnění absentovaného podpisu na podaném odvolání ve lhůtě sedmi dnů od doručení. Výzva byla zaslána do datové schránky zástupce žalobce, ta byla téhož dne otevřena oprávněnou osobou, a tedy řádně doručena. Poskytnutá lhůta sedmi dnů však marně uplynula a vady podání nebyly odstraněny. (19) Dne 16. 12. 2015 bylo správním orgánem I. stupně vydáno napadené usnesení o zastavení řízení o odvolání z důvodu neodstranění podstatných vad odvolání bránících v pokračování řízení, podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. (20) Dne 29. 12. 2015 bylo žalobcem v zákonné lhůtě podáno prostřednictvím elektronické pošty s uznávaným elektronickým podpisem odvolání proti napadenému usnesení, v němž žalobce namítal neoprávněnost správního orgánu I. stupně k vydání napadeného usnesení o zastavení řízení ze dne 16. 12. 2015. Přílohou tohoto podání bylo naskenované odvolání proti rozhodnutí o přestupku již opatřené podpisem. (21) Dne 2. 2. 2016 bylo žalovaným vydáno napadené rozhodnutí, kterým dle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a napadené usnesení potvrdil. IV. Právní názor soudu (22) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích danými žalobními body podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (23) Soud shledal závažné vady v postupu správních orgánů, v důsledku kterých došlo k překročení zákonných kompetencí. (24) Vzhledem k tomu, že v zákonné pětidenní lhůtě nedošlo k doplnění odvolání ze dne 16. 11. 2015 o zaručený elektronický podpis, správní orgán nebyl povinen, se takovým elektronickým podáním vůbec zabývat. Bez doplnění odvolání nelze ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu takový úkon vůbec považovat za podání. V daném případě není zákonnou povinností správních orgánů podatele k doplnění vyzývat, což je potvrzeno i rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 – 70. Dne 23. 10. 2015 uplynula pětidenní lhůta k doplnění podání o uznávaný elektronický podpis, v jejímž důsledku nabylo rozhodnutí o přestupku ke dni 17. 11. 2015 právní moci. (25) Správní orgán I. stupně postupoval správně, když po přijetí odvolání ze dne 26. 11. 2015 vyzval zástupce žalobce k doplnění odvolání. Zaslání výzvy k odstranění vad spolu s poskytnutím přiměřené lhůty k opravě je povinností správních orgánů v případě absence předepsaných náležitostí v § 37 odst. 2 správního řádu. Jak stanovuje § 37 odst. 3 správního řádu, správní orgán musí vyzvat odvolatele k odstranění vad ve stanovené lhůtě, kterou určí usnesením v souladu s § 39 odst. 1 tak, aby neohrozila účel řízení ani nenarušila rovnost účastníků. Zákonem je vyžadována vyšší forma výzvy, a to v podobě usnesení, která v předmětném řízení však nebyla dodržena, neboť nesplňovala stanovené náležitosti. Přesto soud vychází z § 39 správního řádu, který umožňuje správním orgánům určit lhůtu, která ačkoli není lhůtou zákonnou, přesto její délka účastníka řízení závazuje. Lhůta určená správním orgánem může být i přiměřeně prodloužena, avšak jen na základě žádosti účastníka, která musí být učiněna dříve, než dojde k jejímu uplynutí, takovou žádost však žalobce neučinil. Žalobcem uvedená námitka, že se jednalo pouze o lhůtu pořádkovou, a nikoli prekluzivní, aby s sebou přinesla zánik práva, je lichá. Soud vzal v potaz praxi správních orgánů, které tolerují podání učiněná i po uplynutí stanovené lhůty, jedná se však o toleranci několika dní, žalobcem však byla lhůta překročena v řádech týdnů. (26) Výzva k doplnění odvolání byla stižena další vadou, jíž byla absence poučení o následcích neodstranění nedostatků v poskytnuté lhůtě. Ačkoli část druhá správního řádu výslovně nestanoví povinnost správního orgánu poučit podatele o následcích neodstranění nedostatků podání ve stanovené lhůtě, je třeba tak dovodit ze základních zásad činnosti správních orgánů, konkrétně § 4 odst. 1 správního řádu, který upozorňuje na pojetí veřejné správy jako služby, zejména pak odst. 2 téhož ustanovení: „Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.“ Ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu považuje soud též za nezbytné zmínit, jelikož umožňuje dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Soud upozorňuje správní orgán na tato zjištěná pochybení a apeluje na správní orgán, aby se při jiných správních řízeních těchto pochybení vyvaroval. (27) Soud je toho názoru, že absence podpisu na odvolání znamená nepochybně natolik podstatnou vadu, pro kterou nelze pokračovat v řízení a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2013, č. j. 8 As 105/2012 – 40, který judikuje: „Chybějící podpis na odvolání je vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení, protože není zřejmé, zda odvolání podala oprávněná osoba.“ Ke stejnému názoru dospěl i již zmiňovaný Závěr č. 50 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 11. 12. 2006, v němž je řečeno: „chybí-li u podání vlastnoruční podpis podatele, není stvrzeno, že podatel se ztotožňuje s obsahem podání, a správní orgán, nebyla-li náprava přes jeho výzvu zjednána, se nebude podáním zabývat.“ (28) Žalobcem namítaný nedostatek důvodů k vydání rozhodnutí o zastavení řízení soud neshledal jako důvodný. Soud naopak souhlasí s tvrzením žalovaného, že absence podpisu na podání je vadou, pro níž nelze pokračovat v řízení. Soud zastává názor, že na předmětnou situaci nelze vztahovat výjimky, umožňující za určitých okolností odhlédnout od správním řádem výslovně požadovaného podpisu podání. Ty lze uplatňovat pouze v případě, kdy by se jednalo o zjevně nadbytečný formalismus, zejména tehdy, dojde-li k podání z datové schránky nebo elektronickým způsobem, ale s uznávaným elektronickým podpisem. Taková situace však nenastala. (29) Soud se neztotožňuje s tvrzením žalobce, který uvedl, že u jednotlivých podání je zapotřebí přihlížet ke grafickému stylu podatele a v případě shody, vyvodit příslušný závěr o podání učiněném příslušnou a oprávněnou osobou a absenci podpisu považovat za pouhou formalitu. Takový postup není možné v rámci zákonem upraveného správního řízení aplikovat, došlo by tím k rezignaci na veškeré zákonné postupy a na dodržování zákonem stanovených náležitostí. Správní orgány nemohou posuzovat soulad grafického stylu veškerých neúplných či vadných podání s jinými podáními učiněnými stejným podatelem. Soud nemůže souhlasit ani s dalším názorem žalobce, v němž ztotožňuje úřední rozhodnutí s podáním účastníků řízení. Na rozhodnutí správních orgánů jsou kladeny odlišné požadavky než na podání účastníků řízení a není možné směšování těchto úkonů. (30) Pokud jde o žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, č. j. 9 As 63/2015 – 36, pak krajský soud uvádí, že s takovým právním názorem nesouhlasí, jestliže se nejedná o výjimky zmiňované v odstavci č. (28), které umožňují upustit ze zákonem stanovených náležitostí podání. Krajský soud podotýká, že odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se týkal otázky určení nečinnosti správních orgánů, tj. zabývá se pouze okrajově posouzením závažnosti absence podpisu na podání, především upravuje formu postupu správních orgánů v řízení při neodstranění vady podání. V nyní posuzovaném případě se nejednalo o nečinnost správních orgánů a zmíněná judikatura tedy není zcela přiléhavá. (31) Soud dále neshledal důvody pro analogické užití § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro postup správních orgánů, jak navrhuje žalobce. Analogie legis má být použita pouze tam, kde právní předpis určitou otázku neřeší, ovšem v předmětné věci se nesetkáváme s mezerou v právu, kde by bylo nezbytné se k ní uchýlit. Zákonná úprava náležitostí podání vztahující se i k absenci podpisu na odvolání je obsažena v § 37 správního řádu a není tedy důvod ztotožňovat postup správních orgánů se situací při absenci úhrady správního poplatku. (32) Soud po důkladném seznámení se spisem dospěl k závěru, že napadené usnesení o zastavení řízení o odvolání podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, nebylo vydáno oprávněným správním orgánem. Soud vychází z § 88 odst. 2 správního řádu, v němž jsou taxativně stanoveny skutečnosti, které umožňují správnímu orgánu I. stupně řízení zastavit ještě před předáním spisu odvolacímu orgánu, v předmětném řízení však správní orgán I. stupně takto postupovat oprávněn nebyl. Neodstranění podstatných vad žádosti není důvodem, na základě kterého by byl správní orgán oprávněn a povinen řízení zastavit, příslušným je odvolací správní orgán, který podle § 90 odst. 4 správního řádu disponuje oprávněním řízení zastavit na základě neomezeného okruhu důvodů, není tedy omezen z hlediska důvodů pro zastavení řízení jako správní orgán I. stupně. I v případě pochybení ze strany správního orgánu I. stupně, který by předal správní spis odvolacímu správnímu orgánu, ačkoli existovaly taxativně stanovené důvody pro zastavení tímto prvostupňovým orgánem, může odvolací správní orgán toto pochybení napravit a řízení zastavit, v opačném případě to však není možné. (33) Soud je přesvědčen, že napadené usnesení bylo vydáno funkčně nepříslušným správním orgánem, který k takovému postupu neměl dostatečné kompetence. V předmětném řízení totiž nebyl dodržen devolutivní účinek odvolacího řízení dle § 89 odst. 1 správního řádu. Jedinou vyjímkou z devolutivního účinku je případ autoremedury podle § 87 správního řádu, v rámci které může správní orgán, jenž vydal napadené rozhodnutí, jej též zrušit či změnit tehdy, vyhoví-li plně odvolání, nezpůsobí újmu žádnému z účastníků a všichni, kterých se řízení týká, vysloví s takovým postupem souhlas. Ke zmíněnému stavu však nedošlo, soud proto konstatuje, že postup orgánů v rámci správního řízení byl v rozporu se správním řádem. (34) S ohledem na výše uvedené se soud dále nezabýval žalobcem namítaným zhojením vad odvolání proti meritornímu rozhodnutí o přestupku, které mělo nastat před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí. Pro soudem vyslovený závěr je rozhodující, že napadené usnesení bylo vydáno nepříslušným správním orgánem. Z toho důvodu, není možné tolerovat natolik závažnou vadu v příslušnosti správních orgánů. (35) Žalobcem argumentovaná nicotnost předmětného usnesení je námitkou zcela neopodstatněnou. Nicotnost správního rozhodnutí v souladu s § 77 odst. 1 správního řádu způsobí jeho vydání věcně nepříslušným správním orgánem, což se v projednávaném případě nestalo. Rozhodnutí č. 793 Sb. NSS považuje za nicotné takové rozhodnutí, které bylo vydáno absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Nelze tedy považovat rozhodnutí vydané funkčně nepříslušným správním orgánem za rozhodnutí nicotné, jelikož se nejedná o absolutní věcnou nepříslušnost. V. Závěr, náklady řízení (36) Krajský soud dospěl k závěru, že ve správním řízení došlo k procedurálnímu pochybení, které spočívalo ve vadách řízení, u nichž nelze vyloučit, že měly za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Proto krajskému soudu nezbylo než napadené rozhodnutí žalovaného a napadené usnesení správního orgánu I. stupně, které mu předcházelo, ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit. Soud věc vrací žalovanému k dalšímu řízení a správní orgány jsou v dalším řízení vázány právním názorem, který soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil. (37) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 11.228 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, 21% DPH ve výši 1.428 Kč, náklady celkem 11.228 Kč. (38) Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení