54 A 1/2017 - 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce K.K., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2017, č. j. KUJCK 14169/2017, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 2. 3. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2017, č. j. KUJCK 14169/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání žalobce, a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Blatná (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 11. 2016, č. j. MUBL 11676/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se žalobce měl dopustit dne 21. 6. 2016 na silnici I/20 v obci Blatná ve směru od obce Tchořovice na Písek před odbočkou na silnici III/0219, když řídil osobní automobil tovární značky VW Passat, RZ Xas tímto vozidlem jel ve 13:00 hodin po odečtení možné odchylky rychlostí 95 km/hod. v úseku, na kterém je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/hod., při řízení motorového vozidla tak překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 45 km/hod. Žalobci byla podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, podle § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona byla žalobci uložena sankce zákazu činnosti na dobu 6 měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a dále byl povinen uhradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. 2) Žalobce předně namítal neplatnost provedeného měření rychlosti měřicím přístrojem MicroDigiCam, neboť záměrný kříž nebyl správně zaměřen. Na podporu svého závěru žalobce odkazoval na vyjádření Českého metrologického institutu (dále jen „ČMI“) a vyjádření společnosti ATS - TELCOM PRAHA, a. s., která je výhradním zástupcem výrobce použitého měřicího přístroje pro ČR (dále jen „společnost ATS - TELCOM Praha, a. s.“) a jehož vyjádření si obstaral správní orgán I. stupně, označil žalobce za nevěrohodné. Žalobce namítal, že společnost ATS - TELCOM Praha, a. s. jistě nebude konstatovat chybovost užitého rychloměru, neboť by tím poškodila své obchodní zájmy. Žalobce spatřuje v postupu správních orgánů porušení práva na spravedlivý proces, když upřednostnily vyjádření společnosti ATS - TELCOM Praha, a. s. před vyjádřením ČMI, aniž by to náležitě zdůvodnily. Žalobce, vědom si skutečnosti, že správní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, upozornil na své právo na odůvodnění a označil proto postup správních orgánů za nepřípustný projev libovůle při hodnocení důkazů. 3) Žalobce označil úvahy správních orgánů o divergenci za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgány neuvedly, odkud při svých úvahách čerpaly. Žalobce rozporoval závěr správních orgánů, neboť o skutečnosti, kde se nacházel střed záměrného kříže, vyvstávaly pochybnosti. Žalobce je přesvědčen o relevantnosti skutečnosti, že záměrný kříž se nezpochybnitelně nenachází na vozidle a provedené měření rychlosti tedy bylo neplatné. 4) Dále namítal závažnou procesní vadu spočívající v opomenutí důkazu. Žalobce předložil v řízení před správním orgánem I. stupně vyjádření ČMI a přestože výslovně neuvedl, že jej navrhuje provést jako důkaz, měl za to, že jeho úmysl byl zjevný. Pokud správní orgán I. stupně nevěděl, jakým způsobem s vyjádřením ČMI naložit, měl postupovat v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu a svou pochybnost odstranit. Žalobce nastínil další případy, v nichž spatřoval opomenutí důkazu v postupu správních orgánů. Jednalo se o dotaz na výrobce rychloměru ohledně vlivu nedodržení předepsané vzdálenosti měření rychlosti na změřenou rychlost, návrh na provedení odkazovaného dokumentu BBC jako důkazu k námitce tzv. „slip efectu“ a návrhu na jeho překlad. 5) Další žalobní námitka se týkala možného zaměření měřícího bodu do světel měřeného vozidla. V souvislosti s tím žalobce navrhoval zpracování znaleckého posudku a jeho provedení jako důkazu, dále požadoval provedení důkazu videozáznamem, z něhož by bylo možné zjistit polohu měřícího bodu v průběhu měření. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27 a uvedl, že nelze učinit závěr o tom, kde se měřící bod v průběhu měření nacházel a to proto, že tak nelze dovodit pouze z poskytnutého snímku, neboť zpravidla pozice záměrného kříže nesouhlasí s pozicí měřícího bodu v průběhu měření. V důsledku zmíněného označil argumentaci správního orgánu I. stupně k neprovedení znaleckého posudku jako mylnou. 6) Žalobce v žalobě tvrdil, že rychloměr a úřední značky na něm byly poškozeny, což uvedl již v řízení před správními orgány, a požadoval provést jako důkaz ohledání použitého rychloměru a jeho přezkoušení, to správní orgán I. stupně vyhodnotil jako nadbytečné a neúčelné. Odkazoval na zásadu „in dubio pro reo“ uplatňovanou v řízení o přestupku a nutnost takovou zásadu aplikovat v případě provedení ohledání a zjištění, že na rychloměru nejsou všechny úřední značky, nebo že nejsou v nepoškozeném stavu. Poškození nebo odstranění některé úřední značky způsobí zánik ověření rychloměru podle § 7 odst. 2 písm. d) vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb. a na provedené měření rychlosti je pak nutno nahlížet jako na neplatné v rozporu s § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990, o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, a výstup z takového měření by byl nepřípustným důkazem podle § 51 odst. 1 správního řádu. Žalobce se domníval, že navržené ohledání rychloměru vneslo do věci pochybnost, kterou bylo nutné odstranit, nicméně správní orgány takový návrh opomenuly a nevypořádaly se s neprovedením navrhovaného dokazování. 7) Žalobce dále rozporoval tvrzení žalovaného, že v případě vadného měření by došlo k chybovému hlášení a výsledek měření by nebyl zaznamenán, neboť v něm spatřoval nepřezkoumatelnost spočívající v neuvedení, odkud je taková informace získána. Nedůvodné považoval žalobce také tvrzení žalovaného, že měřicí přístroj obsluhoval k tomu proškolený policista, neboť i lidé trpí chybovostí, což opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 As 77/2015-37. 8) Žalobce měl za to, že předtím, než byl zastaven policisty, neprojel kolem dopravní značky č. IZ 4a („Obec“), což mu nebylo vyvráceno ani zasahujícími policisty, kterým takovou skutečnost sdělil. Skutečnost, že na snímku z provedeného měření je zjevná dopravní značka č. IZ 4b, žalobce nerozporoval, nicméně nevztahovala se pro jízdní pruh, v němž jel žalobce. K fotodokumentaci z místa měření, která je součástí spisu, žalobce uvedl, že má nulovou vypovídající hodnotu, neboť byla pořízena v dubnu 2012, zatímco údajný přestupek měl být spáchán v červnu 2016. Žalobce spatřoval důvodnou pochybnost ve skutečnosti, zda byla předmětná dopravní značka v daném místě a čase skutečně umístěna. Žalobce namítal, že ke změření došlo ještě před zástavbou a nadto následující zástavba nemá typicky „městský“ charakter. Žalobce tím zpochybnil také závěr správních orgánů o zavinění. 9) Další žalobní námitkou byla rozporována výše uložené pokuty, kterou žalobce považuje za nezákonnou, neboť překročil povolenou rychlost pouze o 5 km/hod. nad rychlostní limit. Žalobce označil za nepřezkoumatelnou také úvahu, že v místě a čase změření byl silný provoz motorových vozidel a rovněž pohyb chodců, a domníval se, že správní orgány přihlédly při stanovení výše sankce k dříve spáchaným přestupkům žalobce, a tím nerespektovaly institut zahlazení odsouzení. Odůvodnění výše pokuty označil žalobce za nedostatečné a odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005-63. 10) Závěrem žalobce namítal, že výrok B. prvostupňového rozhodnutí, jímž byl uložen zákaz činnosti po dobu šesti měsíců, nebyl dostatečně určitý, neboť z něj nebylo zjevné, jaká činnost byla žalobci zakázána. Dále namítl, že plošný zákaz řízení motorových vozidel všude, a nikoliv pouze na pozemních komunikacích, by byl nezákonný, neboť správní orgán může uložit zákaz činnosti jen co do činnosti, ke které je nezbytné veřejnoprávní povolení, a to je pouze na pozemních komunikacích. V důsledku zmíněných skutečností shledal žalobce rozhodnutí I. stupně za nepřezkoumatelné a nezákonné. II. Vyjádření žalovaného 11) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. 12) Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že z přiloženého snímku je po přiblížení zřejmé, že střed záměrného kříže není na vozovce, nýbrž na spodní části vozidla, konkrétně na předním dolním plastu, a jednalo se proto o platné měření. Žalovaný obstaral v dané věci vyjádření společnosti ATS- TELCOM Praha, a. s., která označila napadené měření za platné. Žalovaný proto neshledal důvod pro požádání ČMI o zpracování vyjádření a uvedl, že provedení takového vyjádření jako důkazu nebylo žalobcem navrhováno. 13) K námitce zaměření světel žalovaný konstatoval, že z přiloženého snímku z laserového rychloměru bylo nepochybné, že záměrný kříž byl na spodní části vozidla a nenacházel se v blízkosti světel. Návrh na ohledání použitého rychloměru žalovaný vyhodnotil jako nadbytečný důkazní prostředek a sdělil, že návrh na přezkoušení rychloměru podán nebyl. 14) Žalovaný dále rozporoval tvrzení žalobce, že by v oznámení přestupku ze dne 22. 6. 2016 a ve vyjádření ze dne 8. 8. 2016 žalobce uvedl, že neprojel kolem žádné dopravní značky „Obec“, neboť dne 22. 6. 2016 nebylo žádné oznámení sepsáno. Pokud mínil oznámení přestupku sepisované dne 21. 6. 2016, měl možnost se k věci vyjádřit, což však neučinil, a odmítl oznámení podepsat, proto není prokázáno, že by byla taková námitka vznesena. Ani ve vyjádření žalobce ze dne 8. 8. 2016 nebyla popřena existence dopravní značky „Obec“. 15) Žalovaný dále posoudil uloženou sankci za přezkoumatelnou a netrpící vadou. K námitce, jakým způsobem dospěl žalovaný k žalobcem zpochybňovanému závěru, že místo spáchání přestupku je místem se silným provozem motorových vozidel a pohybem osob, žalovaný uvedl, že tak blíže rozvedl na straně 4. prvostupňového rozhodnutí. 16) Žalovaný se na závěr vyjádřil k další uložené sankci, která byla formulována jako „zákaz činnosti“, takové vymezení sankce považoval žalovaný v souladu s právními předpisy. Za smysl takové sankce žalovaný označil dočasné vyřazení osoby z možnosti, mimo jiné, vykonávat činnost, která byla zakázána a je zapotřebí k jejímu provádění zvláštního povolení či oprávnění. Vzhledem k tomu, že přestupek žalobce nebyl vázán na určitou skupinu vozidel, nelze ani trest zákazu činnosti omezovat na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. III. Stručný obsah správních spisů. 17) Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti. 18) Dne 21. 6. 2016 bylo podáno oznámení přestupku č. j. KRPC-97041/PŘ-2016-020706. Ve správním spise byl založen záznam o přestupku, ověřovací list č. 8012-OL-70069-16 vydaný dne 3. 3. 2016, doklady o seznámení s obsluhou měřicího zařízení ze dne 13. 2. 2014 prokazující, že prap. R.P. a prap. M.Z. byli náležitě proškoleni k používání laserového měřiče rychlosti systému MicroDigiCam. Součástí správního spisu byla evidenční karta řidiče (žalobce), v níž bylo uvedeno celkem 15 záznamů. 19) Správní orgán I. stupně dne 12. 7. 2016 zahájil pod č. j. MUBL 7906/2016 řízení o přestupku, uvědomil o ústním jednání a předvolal účastníka řízení na den 2. 8. 2016, o průběhu tohoto jednání byl zpracován protokol č. j. MUBL 8653/2016. Téhož dne 2. 8. 2016 byl žalobce vyrozuměn o právu vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, k čemuž byla žalobci poskytnuta lhůta 8 dnů. 20) Dne 9. 8. 2016 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce k přestupkovému řízení, v němž zásadně popíral, že by se dopustil projednávaného přestupku. Správní orgán I. stupně dne 24. 8. 2016 požádal společnost ATS - TELCOM Praha, a. s. o poskytnutí vyjádření k položeným otázkám, na něž byly zodpovězeny odpovědi již dne 25. 8. 2016. 21) Ve správním spise bylo založeno rozhodnutí ze dne 15. 12. 2015, č. j. KUJCK 91604/2015/ODSH, jímž bylo povoleno Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje zvláštní užívání v rozhodnutí uvedených úseků silnic I. tříd Jihočeského kraje. Dne 31. 8. 2016 žádal správní orgán I. stupně společnost ATS - TELCOM Praha, a. s. o zaslání návodu k obsluze, který byl obratem doručen správnímu orgánu I. stupně s upozorněním, že není povoleno jeho další šíření. 22) Dne 6. 10. 2016 vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobce o právu vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, k čemuž mu poskytl lhůtu 8 dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Správní orgán I. stupně vydal dne 1. 11. 2016 prvostupňové rozhodnutí, v němž uznal žalobce vinným ze spáchání nedbalostního přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to porušením § 18 odst. 4 téhož zákona. Správní orgán I. stupně se vypořádal se všemi výhradami k měření, které uvedl žalobce ve vyjádření k přestupkovému řízení ze dne 8. 8. 2016. 23) Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 21. 11. 2016 blanketní odvolání a požadoval ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů zaslání kopie protokolu o ústním jednání a části spisu, která je tvořena podklady předanými policisty. K tomu správní orgán I. stupně sdělil, že učiněné podání nebylo opatřeno elektronickým podpisem, proto musí podání potvrdit do 5 dnů některým ze stanovených způsobů. Podání bylo dne 28. 11. 2016 zasláno již s elektronickým podpisem, založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaným akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. 24) Správní orgán I. stupně dne 29. 11. 2016 vyzýval žalobce ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu k doplnění podání, k čemuž poskytl lhůtu 7 dnů ode dne doručení výzvy, té však nebylo využito. Dne 19. 12. 2016 byl předán spis se stanoviskem žalovanému. 25) Žalovaný dne 24. 1. 2017 vydal napadené rozhodnutí č. j. KUJCK 14169/2017, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 26) Správnímu orgánu I. stupně byla dne 3. 3. 2017 doručena žádost žalobce o odklad výkonu rozhodnutí I. stupně, ten dne 6. 3. 2017 vydal usnesení č. j. MUBL 2262/2017, jímž vyhověl žádosti žalobce o odložení výkonu rozhodnutí. IV. Právní názor soudu 27) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. 28) Krajský soud se v prvé řadě zabýval ústřední žalobní námitkou spočívající v tvrzené neplatnosti provedeného měření rychlosti. Dílčí námitkou podporující tvrzenou neplatnost měření rychlosti bylo nesprávné umístění záměrného kříže. Krajský soud vzal za prokázané, že záměrný kříž byl umístěn na přední spodní části osobního automobilu, konkrétně předním spodním plastu. Provedené měření potvrdila společnost ATS- TELCOM Praha, a. s. Ta ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 2016 k předmětnému řízení konstatovala, že „měření je platné, střed kříže leží na vozidle“. Krajský soud vzal takové odborné vyjádření za zásadní pro posouzení správnosti naměřené rychlosti a má za to, že provedené měření bylo bezvadné. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, který je přímo aplikovatelný na projednávanou věc. „Ačkoli je odůvodnění rozhodnutí krajského soudu velmi stručné, uvádí zásadní argument, tedy že správnost naměřené rychlosti vozidla stěžovatele potvrzuje odborné vyjádření společnosti ATS -TELCOM PRAHA, a. s., ze dne 14. 2. 2011.“ 29) Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že ohledně vyjádření společnosti ATS - TELCOM PRAHA, a. s. je sporná jeho věrohodnost. Krajský soud nemá pochybnosti o věrohodnosti takového vyjádření a je přesvědčen o správnosti závěrů z něho vyplývajících. Žalobce žádným relevantním tvrzením ani důkazem nezpochybnil vypovídající hodnotu takového vyjádření. Žalobce odkazoval na vyjádření Českého metrologického institutu (dále jen „ČMI“), který měl údajně dospět k opačnému závěru, avšak krajskému soudu odkazované vyjádření ČMI nebylo předloženo. Krajský soud se nad rámec své činnosti telefonicky dotazoval správního orgánu I. stupně, zda disponuje žalobcem odkazovaným vyjádřením ČMI, k čemuž mu bylo sděleno, že vyjádření ČMI nebylo správním orgánům žalobcem předloženo, přestože v žalobě uváděl, že jej přiložil ke svému vyjádření ze dne 8. 8. 2016. Krajský soud má za to, že vyjádření společnosti ATS - TELCOM PRAHA, a. s. je zásadní pro projednávanou věc, neboť bylo zpracováno pro daný konkrétní případ na rozdíl od údajného obecného vyjádření ČMI, které předestíral žalobce. Krajský soud nemá žádné pochybnosti o věrohodnosti a pravdivosti vyjádření společnosti ATS - TELCOM Praha, a. s. 30) V souvislosti s namítaným postavením záměrného kříže krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27, v němž vzal krajský soud za prokázané: „ (…) pokud by došlo k chybě při měření rychlosti, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě měření. (…) Pokud by byl zaměřovací bod dán na sloup, nebo cokoli nepohybujícího se, ukázala by se rychlost 0 km/hod.“ Tvrzené zaměření měřícího bodu na vozovku namísto vozidla, je s ohledem na zmíněné zcela mylné, neboť pokud by došlo k zaměření vozovky, bylo by technicky nemožné naměřit rychlost 98 km/hod., po odečtu tolerance 95 km/hod. 31) Krajský soud proto konstatuje, že pro naměření rychlosti je rozhodující zaměřovací bod, který prokazatelně směřoval na přední spodní část vozidla, neboť pokud by byl namířen na vozovku, jak uvedl žalobce, nebyla by změřena rychlost větší než 0 km/hod. Na platnost a správnost měření neměla žádný vliv ani skutečnost, že záměrný kříž nepokrýval ve všech svých délkách vozidlo, rozhodující totiž je zaměření měřícího bodu. Ve stejném smyslu se vyjádřila také společnost ATS - TELCOM PRAHA, a. s., která na otázku, zda způsobí neplatnost měření skutečnost, že záměrný kříž ležel částečně mimo měřené vozidlo, odpověděl, že „měření je platné, střed kříže leží na vozidle“. 32) Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti úvahy o divergenci, neboť není zřejmé, odkud byla taková skutečnost zjištěna, krajský soud sděluje, že ji neshledává důvodnou. Krajský soud konstatuje, že taková informace byla uvedena ve vyjádření společnosti ATS - TELCOM PRAHA, a. s., se kterou měl žalobce možnost se seznámit před vydáním prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 36 správního řádu. K využití práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí byl žalobce řádně vyzván, nicméně svého práva nevyužil. Přestože správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí výslovně neuvedl, odkud čerpá uváděné skutečnosti, nelze v takovém nedostatku spatřovat nepřezkoumatelnost. Uváděné skutečnosti nebyly nepodložené, nýbrž měly oporu ve spisu a žalobci nic nebránilo se s nimi seznámit. K další namítané skutečnosti týkající se opomenutí důkazů navrhovaných žalobcem krajský soud sděluje, že stav věci byl dostatečně zjištěn, nevzbuzuje žádné pochybnosti a neprovedení jednotlivých navrhovaných důkazů bylo náležitě odůvodněno v prvostupňovém rozhodnutí. 33) Další dílčí námitkou, která zpochybňovala platnost provedeného měření rychlosti, bylo zaměření měřícího bodu do světel měřeného vozidla. Krajský soud posoudil takovou námitku jako zcela nedůvodnou v projednávané věci. Žalobní námitka není ničím podložena a taková domněnka žalobce se neopírá o žádný průkazný materiál. Krajský soud konstatuje, že záměrný kříž se nacházel ve značné vzdálenosti od světel, proto i měřící bod byl namířen do zcela jiné části vozu, než jsou světla. Krajský soud považuje námitky žalobce za protichůdné, neboť jednak výslovně namítá, že „stále zůstává pochybnost o tom, zda se střed záměrného kříže nachází na vozidle nebo na vozovce“ a v další žalobní námitce naopak namítá, že měřící bod mohl být namířen do světel měřeného vozidla, což popírá tezi žalobce, že střed záměrného kříže se nacházel na vozovce. 34) Krajský soud se nevyjadřuje k tvrzení, že zaměření měřícího bodu do světel měřeného vozidla může mít vliv na změřenou rychlost, nicméně taková námitka se míjí s předmětem řízení. V projednávané věci nevyvstaly žádné podněty, ani nejsou známy žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tvrzení, že měřící bod byl zaměřen do světel vozidla. Měřící bod podle přiloženého snímku ani v nejmenším nenasvědčuje tvrzení žalobce, že by se tento bod, byť jen přibližoval, ke světlům vozidla. Přestože nemusí být záměrný kříž v absolutním souladu s bodem tak, jak ho vidí obsluha v době měření, lze i z prostého jazykového výkladu dovodit, že ačkoli může docházet k určité nepřesnosti v umístění měřícího bodu z pohledu obsluhy a z následně zobrazeného snímku, bude se jednat o nepřesnost nepatrnou, nikoli však zásadní. 35) Krajský soud se s tvrzením žalobce ohledně zaměření světel neztotožňuje a takovou námitku shledává nedůvodnou. Žalobcem navrhované provedení důkazu znaleckým posudkem zpracovaným k otázce, zda zaměření měřícího bodu v průběhu měření do světel měřeného vozidla může mít vliv na změřenou rychlost, krajský soud shledává za zcela nadbytečné, nepřinášející žádné relevantní poznatky pro projednávanou věc vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Ze stejného důvodu se krajský soud rozhodl nepožadovat videozáznam z průběhu měření, z něhož dle žalobce měla být zjistitelná poloha měřícího bodu v průběhu měření. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, které nevyhověly žalobci v rámci správního řízení, když uvedené navrhované důkazy neprovedly. Krajský soud má za to, že skutkový stav byl náležitě zjištěn a provedení navrhovaných důkazů by bylo nadbytečné a nepřinášející nové skutečnosti do věci. 36) Poslední z plejády námitek zpochybňujících platnost provedeného měření je pochybnost nad ověřením použitého rychloměru. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně ohledně požadavku na provedení důkazu ohledáním použitého rychloměru a tedy, že ohledání (říjen 2016) po uplynutí čtyř měsíců od doby měření (21. 6. 2016) by bylo neúčelné a nadbytečné. Měřicí přístroj disponoval v době měření ověřovací listinou ze dne 3. 3. 2016, přičemž nevyvstala žádná okolnost, která by nasvědčovala možnému poškození přístroje nebo nesprávnému umístění úředních značek v době měření. Mimoto ohledání měřicího přístroje po čtyřech měsících od provedeného měření lze považovat za zcela neúčelné, neboť s tak značným odstupem může být přístroj ve zcela jiném stavu, než tomu bylo v době měření. Takové ohledání by nemělo žádnou vypovídající hodnotu o stavu měřicího přístroje v době, kdy proběhlo měření. Žalobce měl bezprostředně po spáchání přestupku požadovat ohledání měřiče, neboť jedině tehdy by byl zjištěn skutečný stav měřiče v době změření rychlosti. Nicméně pro měřicí přístroj byla vydána ověřovací listina, soud proto nemá žádné pochybnosti o správnosti a platnosti prováděného měření. 37) Krajský soud dodává, že v projednávané věci nevyvstaly žádné pochybnosti, které by zpochybňovaly, byť v zanedbatelné míře, stav měřicího přístroje, proto není důvod pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Pouhé konstatování žalobce, že mohlo dojít k poškození či odstranění úředních značek, je nedostatečné, takové tvrzení žalobce je zcela vykonstruované a ničím nepodložené. 38) Podle § 52 věty druhé správního řádu správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav v nezbytném rozsahu a do takové míry, že o něm neexistovaly důvodné pochybnosti. Ve skutečnosti, že navrhovaný důkaz nebyl proveden, nelze spatřovat závažné procesní pochybení, neboť správní orgán I. stupně měl pro vyslovení svého závěru v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně zjištěný skutkový stav a v odůvodnění svého rozhodnutí se náležitě vypořádal s neprovedením ohledání použitého přístroje. Krajský soud proto neshledal v postupu správního orgánu I. stupně žádná pochybení. 39) K dalším úvahám žalobce krajský soud uvádí, že k jejich namítnutí mělo dojít již v odvolacím řízení, nikoli teprve v řízení před krajským soudem. V návodu k obsluze jsou vysvětlena chybová hlášení, která předmětný rychloměr spustí v případě zjištění chyby. Předmětný návod k obsluze je založen ve správním spise a žalobci bylo umožněno do něho nahlédnout již v rámci správního řízení. Žalobce neargumentuje žádnými konkrétními důvody, které by bylo možné vyhodnotit jako relevantní námitku. 40) Další žalobní námitkou žalobce bylo zpochybňování rychlostního limitu platícího pro jízdní pruh, v němž byl žalobce změřen. Rozporoval existenci dopravní značky č. IZ 4a („Obec“) ve svém směru jízdy, a proto předpokládal, že v místě změření platí rychlostní limit 90 km/hod. Krajský soud se s náhledem žalobce neztotožnil a upozorňuje na skutečnost, že řidič motorového vozidla je povinen střežit dopravní situaci na vozovce v obou směrech. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví, že řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen, věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Proto pokud žalobce nepopírá existenci dopravní značky „Konec obce“ mohl s ohledem na četné zkušenosti v dopravě dovodit, že dopravní značka „Obec“ bývá zpravidla umisťována současně s dopravní značkou „Konec obce“, a proto, přestože samotnou dopravní značku č. IZ 4a „Obec“ žalobce neviděl, měl přizpůsobit své řízení takové možnosti, zvláště pak když připouští existenci dopravní značky „Konec obce“. Mimoto krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 – 50, v němž je řečeno, že „smyslem stanovení maximální povolené rychlosti pro jízdu v obci (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu) je ochrana života, zdraví a majetku obyvatel obce a účastníků provozu na pozemních komunikacích, jakož i zajištění bezpečnosti a plynulosti dopravy. Obec je v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu vymezena primárně jako zastavěné území. Právě zastavěnost představuje základní a klíčový znak charakterizující území obce. Přijede-li řidič po pozemní komunikaci do zastavěného území, měl by s ohledem na bezpečnost ostatních účastníků provozu, potencionálních chodců, zvířat nebo ochranu majetku svoji rychlost přizpůsobit jízdě v zastavěném území, bez ohledu na skutečnost, zda projel kolem značky vymezující začátek obce či nikoliv.“ 41) Z uvedeného jasně vyplývá, že žalobce i v případě, že by pozemní komunikace nebyla osazena značkou začátek obce, neznamenalo by to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci. Žalobce dále mohl dovodit, že se nachází v obci poté, jakmile spatřil zastavěné území, neboť to je zásadním znakem sloužícím k rozpoznání úseku vymezenému jako obec. 42) Dále krajský soud zdůrazňuje, že ke změření došlo na úseku silnice I. třídy, na níž bylo rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015, č. j. KUJCK 91604/2015/ODSH povoleno zvláštní užívání pro zajišťování dopravně bezpečnostních akcí a dalších zvláštních bezpečnostních opatření prováděných příslušníky Policie ČR v termínu od 1. 1. do 31. 12. 2016. Není tedy pochyb o tom, že předmětné měření rychlosti proběhlo na úseku k tomu určeném, schváleném žalovaným a znalém policejní hlídkou. 43) Pro věc je zásadní, že žalobce jel v místě, které lze definovat jako zastavěné území, rychlostí překračující 50 km/hod. Krajský soud má za to, že žalobce projel kolem dopravní značky č. IZ 4a, ačkoli to není patrné přímo z pořízeného snímku, implicitně to vyplývá z dalších okolností. Na snímku je zachycena dopravní značka „konec obce“, proto lze mít důvodně za to, že v její blízkosti je též dopravní značka vymezující začátek obce, dále je zjevné, že žalobce projížděl zastavěným územím, které je primárním znakem určujícím maximální rychlost 50 km/hod. a podporuje to také fakt, že byl změřen na úseku k tomu povoleném, a proto znalém zasahujícími příslušníky Policie ČR jako úsek s maximální povolenou 50 km/hod. Nadto krajský soud dodává, že žalobce nevznesl námitku neexistence dopravní značky č. IZ 4a („Obec“) ve svém vyjádření k přestupkovému řízení ze dne 8. 8. 2016, jak uvedl v žalobě. 44) Krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že správní orgány mohly k prokázání existence dopravní značky užít některých důkazních prostředků, a tím jednoznačně vyvrátit žalobcem namítané tvrzení. Nicméně soud přesto neshledal pochybnosti ve skutečnosti, že žalobce byl naměřen na úseku s rychlostním limitem 50 km/hod. a umístění dopravní značky není pro vznik deliktní odpovědnosti zásadní, nýbrž závisí na charakteru takového území. 45) Žalobce dále zpochybňoval charakter zástavby, kterou míjel při své jízdě nadlimitní rychlostí. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů, neboť z fotografií, které jsou součástí spisu, je zjevné, že se jedná o zastavěné území, přičemž z pořízeného snímku je patrná existence minimálně jednoho rodinného domu. Krajský soud uzavírá k námitce rychlostního limitu, že žalobce svá tvrzení ohledně neexistence dopravní značky č. IZ 4a nijak nepodložil, neobstaral si například vlastní fotodokumentaci, jíž by prokázal, že na uvedeném úseku skutečně není předmětná dopravní značka. Žalobce se snaží vnášet do řízení pochybnosti, avšak činí tak bez jakýchkoli podkladů nebo přisvědčujících důkazů. Krajský soud podotýká, že žalobce překročil svou jízdou i maximální povolenou rychlost mimo obec, čímž umocnil fakt, že při své jízdě nedbal dopravního značení a právních předpisů upravujících provoz na komunikacích. Žalobce minimálně mohl pojmout podezření, že se nachází v obci, když spatřil zástavbu, ale takových okolností nedbal a pokračoval v jízdě překračující rychlostní limit mimo obec. 46) Poslední ústřední námitkou žalobce byl nesouhlas s uloženými sankcemi. Žalobci mohla být podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta v rozsahu od 5.000 Kč do 10.000 Kč. Správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu ve výši 6. 000 Kč, čili na spodní hranici, neboť žalobce překročil povolenou rychlost o 5 km/hod. než je minimální výše překročení rychlosti spadající pod předmětnou právní kvalifikaci (překročení o 40 km/hod. a více v obci). 47) Krajský soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že správní orgán I. stupně nerespektoval institut zahlazení odsouzení, když přihlížel k přestupkům spáchaným před více než třemi lety. Správní orgán I. stupně při odůvodnění uložené sankce uvedl, že v kartě řidiče má žalobce záznam o spáchání několika dopravních přestupků v minulosti, a některé z nich jsou spáchané porušením § 18 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Z toho však nevyplývá, že by správní orgán I. stupně přihlížel k přestupkům spáchaným před více než třemi lety. Z karty řidiče je patrné, že se žalobce opakovaně dopouštěl přestupků spočívajících v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Takovou skutečnost sice nelze posoudit jako přitěžující okolnost, nicméně je kritériem souvisejícím s osobou pachatele. Jestliže žalobce opakovaně nerespektuje rychlostní limity, lze k takové skutečnosti přihlédnout při stanovení výše sankce. Pokud správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 6.000 Kč, která je mírně nad spodní hranicí výše pokuty za projednávaný přestupek, postupoval tak plně v souladu s principem individualizace sankce. Princip individualizace sankce vyjadřuje, že druh, kombinace a intenzita sankcí musí být v konkrétním případě stanoveny tak, aby odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem případu. 48) Žalobce namítal, že správní orgán I. stupně hodnotil v rámci výměry sankce rozsah překročení rychlostního limitu, avšak takové tvrzení shledává soud za zavádějící a nepravdivé. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že správní orgán I. stupně pouze srovnával změřenou rychlost s maximální rychlostí mimo obec, čímž chtěl pouze zdůraznit výši překročení, to však neovlivnilo úsudek správního orgánu při vyměření výše pokuty. 49) K výměře trestu došel správní orgán I. stupně podloženou úvahou v souladu s § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, kterou opřel zejména o osobu žalobce. Je zřejmé, že správní orgán přihlédl k sankcím, které byly žalobci v minulosti uloženy, přičemž jejich výše žalobce neodradila od dalšího protiprávního jednání. Soud má za to, že správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení a uloženou výši trestu přiměřeně zdůvodnil. 50) K námitce nepřezkoumatelnosti úvahy správního orgánu o silném provozu motorových vozidel a chodců v místě a čase změření žalobce krajský soud uvádí, že bylo dostatečně zdůvodněno na straně 4. prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud považuje takové tvrzení za náležitě odůvodněné, sloužící jako dostatečný podklad pro dokreslení dopravní situace v daném úseku. 51) Poslední dílčí námitkou žalobce namítal nedostatečně určitý výrok B. prvostupňového rozhodnutí, jímž byl uložen žalobci „zákaz činnosti, při které přestupek spáchal, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to v délce trvání 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí“. Žalobce spatřoval takový výrok materiálně nevykonatelný. Krajský soud považuje námitku žalobce za zcela lichou. V citovaném výroku je zřetelně a srozumitelně uvedeno, že zákaz činnosti spočívá v zákazu řízení motorových vozidel, takové vymezení krajský soud považuje za přesně a jednoznačně specifikované. „Zpravidla půjde o zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu, nic však nebrání tomu, aby se zákaz činnosti omezil i jen na určitou skupinu či kategorii vozidel. (například zákaz řízení motorových vozidel zařazených do skupiny A apod.), popřípadě jinak vymezený okruh vozidel (např. zákaz řízení jízdních souprav).“ [BUŠTA, P., KNĚŽÍNEK, J. Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: ASPI, 2016. Komentáře (ASPI). ISBN 978-80-906024-1-0.] Komentované znění ustanovení § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích jasně stanovuje, že může dojít k omezení zákazu řízení pouze pro určitou skupinu či kategorii vozidel, standardně však dochází k zákazu řízení všech motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně neomezil zákaz činnosti pouze pro určitou skupinu nebo kategorii vozidel, má soud za to, že se zákaz činnosti vztahoval na všechna motorová vozidla bez výjimky. Zákon jednotlivé kategorie vozidel nerozlišuje a pro všechna motorová vozidla platí stejná pravidla silničního provozu. Není proto podstatné jakým vozidlem, které kategorie se přestupce předmětného přestupku dopustil. Formulaci výroku B. prvostupňového rozhodnutí co do konkrétní činnosti shledává soud za přesnou a jasnou, nevzbuzující pochybnosti. Správní orgán při uložení zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu nepochybil. 52) K námitce, zda zákaz řízení motorových vozidel byl uložen pouze ve vztahu k pozemním komunikacím či plošný zákaz řízení motorových vozidel všude, krajský soud uvádí, že uložit takovou sankci podle § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, jak ze samotného názvu právního předpisu vyplývá, lze pouze na pozemních komunikacích, na nichž platí pravidla silničního provozu. Co vše je pozemními komunikacemi upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů v §§ 2 – 7. Soud proto považuje námitku nezákonnosti výroku B. pro nepřesné vymezení působnosti zákazu činnosti za irelevantní. Jak správně žalobce uvedl, zakázat lze jen takovou činnost, ke které je potřeba veřejnoprávního oprávnění a došlo-li k přestupku při výkonu takové činnosti nebo v přímé souvislosti s ní. Řidičské oprávnění opravňuje k řízení motorových vozidel pouze na pozemních komunikacích, proto i zákaz takové činnosti se bude vztahovat pouze k řízení na pozemních komunikacích, v případě řízení motorového vozidla mimo pozemní komunikace nemají správní orgány kompetenci zasahovat ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích. V. Závěr, náklady řízení 53) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a přesně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. 54) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení