54 A 1/2019 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobkyně: H. Z., narozena bytem v ČR státní příslušnost Ukrajina zastoupena advokátem JUDr. Markem Janstou, LL.M., se sídlem nám. Míru 14, 293 01 Mladá Boleslav proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2019, č. j. CPR – 25391 – 2/ČJ – 2018 – 930310 – V230 a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2019, č. j. CPR – 25391 – 3/ČJ – 2018 – 930310 – V230 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 25. 1. 2019 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2019, č. j. CPR – 25391 – 2/ČJ – 2018 – 930310 – V230 ve věci správního vyhoštění (dále jen „napadené rozhodnutí ve věci správního vyhoštění“) a rozhodnutí ze dne 17. 1. 2019, č. j. CPR – 25391 – 3/ČJ – 2018 – 930310 – V230 o povinnosti nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění (dále jen „napadené rozhodnutí o nákladech“), kterými byla zamítnuta odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ve věci správního vyhoštění ze dne 10. 7. 2018, č. j. KRPC-79929-26/ČJ-2018-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění“) a dále bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie o uložení povinnosti nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění ze dne 10. 7. 2018, č. j. KRPC-79929-27/ČJ-2018-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí o nákladech“). Prvostupňovým rozhodnutím o správním vyhoštění bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Žalobkyně naplnila důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobkyně uvedla, že jí bylo členským státem EU vydáno dlouhodobé vízum s kódem účelu pobytu D, platné od 2. 2. 2018 do 27. 12. 2018 na pobyt o délce 180 dnů, které ji opravňovalo k neomezenému počtu vstupů a k pohybu po schengenském prostoru po dobu platnosti víza, v daném případě na zmiňovaných 180 dnů. Dále žalobkyně zdůraznila, že byla držitelkou pracovního povolení, které ji opravňovalo k výkonu závislé práce v kterémkoli členském státě EU.

3. Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně posoudil smysl poskytování přeshraniční služby. Žalobkyně poukazovala na § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), který stanoví povinnosti pro zaměstnavatele v případě vyslání zaměstnance z jiného členského státu EU do České republiky. Žalobkyně dále namítala, že podle § 98 zákona o zaměstnanosti nemá být po zaměstnanci, který byl vyslán na území ČR v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie, vyžadováno tuzemské pobytové oprávnění a pracovní povolení. Žalobkyně je přesvědčena, že byly splněny všechny podmínky stanovené v § 98 zákona o zaměstnanosti, a proto pobývala na území legálně.

4. Žalobkyně uvedla, že byla na území ČR vyslána na základě písemného příkazu od svého zaměstnavatele v rámci přeshraničního poskytování služeb. Zaměstnavatel žalobkyni zadával na území ČR práci, kontroloval ji, poskytoval jí pracovní pomůcky, zajišťoval ubytování, vyplácel mzdu, apod. Na území ČR byla žalobkyně vyslána za účelem výkonu práce pro společnost DELTA INVEST Sp. z o. o., aby vykonávala práci pro odštěpný závod DELTA INVEST JOB o. z. Žalobkyně měla uzavřenou pracovní smlouvu se společností DELTA INVEST Sp. z o. o. a dále podotkla, že s ohledem na frekvenci, kontinuitu a délku pobytu je zjevné, že se nejednalo o dlouhodobý závazek, neboť vykazoval znaky nahodilosti, dočasnosti a příležitostnosti.

5. Žalobkyně setrvale zastávala názor, že pobývala na území ČR legálně, neboť disponovala dlouhodobým vízem vydaným v Polské republice, které ji opravňovalo k neomezenému počtu vstupů a k pohybu po schengenském prostoru. Žalobkyně sdělila, že správnímu orgánu I. stupně předložila listinné důkazy, které prokazují, že nepobývala na území ČR dobu delší než 90 po sobě jdoucích kalendářních dnů.

6. Žalobkyně v závěru žaloby uvedla, že postupem správních orgánů bylo zasaženo zejména do jejího práva na svobodu pobytu a pohybu, které jí je zaručeno vnitrostátním i komunitárním právem. Dále podotkla, že uložené správní vyhoštění jí znemožňuje vstup a pobyt v jakémkoli členském státě EU, čímž je neúměrně zkrácena na svých právech. V neposlední řadě uvedla, že došlo k zásahu do jejího sociálního a ekonomického postavení a s ohledem na situaci v domovském státě došlo také k praktickému znemožnění zajistit prostředky pro rodinu.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

7. Žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že podrobně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil napadené rozhodnutí a doložil relevantní podklady pro konstatování nelegálního pobytu. Uložení správního vyhoštění žalovaný označil za přiměřené opatření.

III. Obsah správních spisů

8. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

9. Dle úředního záznamu byla dne 4. 6. 2018 v 14:00 hodin podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky zajištěna žalobkyně, neboť vyvstal důvod se domnívat, že neoprávněně vstoupila na území ČR nebo zde neoprávněně pobývala. Téhož dne bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně při výslechu uvedla, že přicestovala do ČR za účelem zde pracovat. Na dotaz, z jakého důvodu překročila dobu 90 dnů, po kterou mohla legálně pobývat na území ČR, sdělila, že toho dne ji měl vyzvednout řidič mikrobusu, který ale nedorazil. Žalobkyně dále uvedla, že na území ČR by chtěla žít trvale, v současné době bydlí s přítelem, který je také Ukrajinec, jiné vazby v ČR nemá, v návratu do domoviny jí nic nebrání. Do správního spisu bylo dále založeno závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobkyně na Ukrajinu, jímž bylo sděleno, že správní vyhoštění je možné. Z Celního informačního systému bylo zjištěno, že žalobkyně měla nahlášený pobyt na ubytovně UZ REPROGEN, a. s. od 2. 3. 2018 do 30. 6. 2018.

10. Dne 10. 7. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo uloženo správní vyhoštění, neboť správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně pobývala na území ČR nelegálně, čímž byly naplněny podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení nebyly zjištěny důvody, které by bylo možné považovat za zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Dále bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady spojené s řízením o správním vyhoštění.

11. Proti prvostupňovému rozhodnutí o správním vyhoštění i proti prvostupňovému rozhodnutí o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání. V odvolání bylo namítáno, že se žalobkyně zúčastnila několika vícedenních školení v Polsku, čili po odečtení těchto dnů, pobývala žalobkyně na území ČR v době kontroly dne 4. 6. 2018 oprávněně.

12. Dne 17. 1. 2019 žalovaný vydal napadená rozhodnutí, jimiž odvolání zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil. Žalovaný uvedl, že žalobkyně nepředložila žádné podklady, které by prokazovaly, že se skutečně zúčastnila několika vícedenních školení v Polsku, jak uvedla v odvolání. Žalovaný potvrdil prvostupňová rozhodnutí, neboť dospěl ke stejným závěrům jako správní orgán I. stupně, vyhodnotil důkazy a uložené správní vyhoštění shledal za správní opatření odpovídající zjištěnému porušení zákona.

IV. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

14. Žaloba není důvodná.

15. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

16. K námitkám žalobkyně ohledně držení platného dlouhodobého víza s kódem účelu pobytu D a pracovního povolení vystaveného bez omezení pro všechny členské státy EU uvádí krajský soud následující. Dlouhodobé vízum typu D vydané v Polské republice není oprávněním k legálnímu pobytu na území ČR v délce stejné jako doba platnosti vydaného víza. Přestože vydané dlouhodobé vízum bylo platné ode dne 2. 2. 2018 do dne 27. 12. 2018, tak jím byla také stanovena délka pobytu na 180 dnů s tím, že pobyt žalobkyně na území ČR na vízum udělené v Polské republice byl legální pouze po dobu 90 dnů během 180 dnů.

17. Uvedené vyplývá z čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010 (dále jen „Úmluva k provedení Schengenské dohody“). Podle čl. 18 Úmluvy k provedení Schengenské dohody víza pro pobyt delší než tři měsíce (dále jen „dlouhodobá víza“) jsou národní víza udělovaná jedním z členských států podle jeho vnitrostátního práva nebo práva Unie. Udělují se podle jednotného vzoru víz podle nařízení Rady (ES) č. 1683/95, s vyznačením typu víza písmenem „D“. Vyplňují se v souladu s příslušnými ustanoveními přílohy VII nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). Podle čl. 21 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody cizinci, kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu vydaného některým členským státem, se mohou na základě tohoto povolení a platného cestovního dokladu volně pohybovat po dobu nejvýše tří měsíců během jakéhokoli šestiměsíčního období na území ostatních členských států, pokud splňují podmínky vstupu uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a), c) a e) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), a pokud nejsou uvedeni na vnitrostátním seznamu osob, jimž má být odepřen vstup na území příslušného členského státu. Podle čl. 21 odst. 2a Úmluvy k provedení Schengenské dohody právo volného pohybu podle odstavce 1 se vztahuje i na cizince, kteří jsou držiteli platného dlouhodobého víza uděleného některým členským státem podle článku 18.

18. Z přechodového razítka otištěného do cestovního pasu, jehož fotokopie je součástí správního spisu, bylo zjištěno, že žalobkyně vstoupila na území členských států Evropské unie dne 18. 2. 2018, konkrétně se jednalo o vstup na území Polské republiky. Z Polské republiky po uplynutí zhruba dvou týdnů odcestovala do České republiky, dle tvrzení žalobkyně přijela na území ČR dne 2. 3. 2018. Přestože pracovat započala dne 5. 3. 2018 u společnosti Yanfeng s. r. o., doba 90 dnů, po níž může pobývat na území na základě víza typu D uděleného Polskou republikou, běží ode dne vstupu na území České republiky, čili ode dne 2. 3. 2018.

19. Žalobkyně při výslechu uvedla, že z České republiky po celou dobu od 2. 3. 2018 neodcestovala a pobývala na území až do dne kontroly. Teprve v odvolání bylo poznamenáno, že žalobkyně byla vyslána na několik vícedenních školení do Polska bez jakékoliv bližší specifikace či doložení tohoto tvrzení. Následně bylo v žalobě namítnuto, že z listinných důkazů předložených správnímu orgánu I. stupně vyplynulo, že žalobkyně nepobývala na území déle než 90 po sobě jdoucích kalendářních dnů. Rovněž zde žalobkyně ustala u tohoto obecného tvrzení, neuvedla o jaké listiny, které by toto tvrzení měly dokládat, se vlastně mělo jednat. Krajský soud proto k tomu uzavírá, že žalobkyně nepředložila v rámci správního řízení ani následně v rámci přezkumného soudního řízení žádné listinné důkazy, které by prokazovaly, že žalobkyně skutečně vycestovala v době od 2. 3. 2018 do 4. 6. 2018 z České republiky. Krajský soud je přesvědčen, že toto nedoložené tvrzení poprvé uvedené v odvolání žalobkyně, bylo zcela účelové. Žalobkyně sama při výslechu provedeném po jejím zajištění výslovně uvedla, že z České republiky od 2. 3. 2018 do dne kontroly neodcestovala. Další dokazování ohledně tvrzeného odcestování z území ČR, kterému nenasvědčují žádné okolnosti ani důkazy, považuje proto zdejší soud za zcela nadbytečné.

20. V dalším žalobním bodě žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně posoudil smysl poskytování přeshraniční služby a podmínek stanovených v § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podle kterého se nevyžaduje u cizince vyslaného k poskytování přeshraniční služby povolení k zaměstnání. K tomu krajský soud sděluje, že posouzení, zda žalobkyně pobývala na území České republiky z důvodu pracovní cesty, nebylo pro tuto věc podstatné. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobkyně naplnila zákonné důvody pro správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, argumentace žalobkyně postavená na jejím vyslání do České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU je v kontextu závěru žalovaného zcela nepřípadná. Žalovaný nevytýkal žalobkyni, že nedisponovala pobytovým oprávněním ani pracovním povolením vydaným v České republice, ale skutečnost, že pobývala na území nelegálně, neboť překročila maximální délku pro pobyt na území ČR v případě dlouhodobého víza typu D uděleného v jiném členské státě EU. V žalobě sama žalobkyně výslovně uvedla, že mohla být „vyslána mimo území Polské republiky svým polským zaměstnavatelem celkem na dobu 180 dnů kalendářních dnů (max. 90 kalendářních dnů v jednom celku).“ Je tudíž zřejmé, že i sama žalobkyně měla povědomí o tom, že na území ČR může pobývat pouze 90 dnů.

21. Veškerá tvrzení žalobkyně ohledně poskytování přeshraničních služeb, podmínek a způsobu výkonu práce a rozdělení povinností a záležitostí mezi zaměstnavatelem žalobkyně a jeho odštěpným závodem se sídlem na území ČR nemají pro projednávanou věc žádný význam. K námitce, že žalobkyně vykonávala práci nahodile a bez znaků trvalosti, krajský soud podotýká, že zkoumání charakteru vykonávané práce není předmětem tohoto řízení, pro krajský soud je významné pouze to, zda žalobkyně setrvávala na území ČR déle než 90 dnů.

22. Základem sporu je proto posouzení otázky, zda žalobkyně pobývala na území České republiky déle než 90 dnů v období předchozích 180 dnů. K tomu nutno zdůraznit, že se neposuzuje 90 po sobě jdoucích kalendářních dnů, ale to, zda pobyty na území členského státu „nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu“ (viz čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 610/2013), což žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl. Zdejší soud odkazuje na právní větu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2019, č. j. 28 A 11/2018 – 51: „Dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích se cizinci, kteří jsou držiteli platného dlouhodobého víza uděleného některým členským státem, mohou na základě tohoto dokladu a platného cestovního dokladu volně pohybovat na území ostatních členských států po dobu nejvýše tří měsíců (90 dnů) během jakéhokoli šestiměsíčního období (180 dnů), pokud splňují podmínky vstupu a pokud nejsou uvedeni na vnitrostátním seznamu osob, jímž má být odepřen vstup na území příslušného státu.“ 23. Krajský soud tak uzavírá, že žalobkyně překročila dnem 30. 5. 2018 maximální 90denní délku pobytu na území České republiky v období předchozích 180 dnů ode dne kontroly provedené dne 4. 6. 2018. Žalobkyně přicestovala na území České republiky dne 2. 3. 2018, což nebylo nijak rozporováno, a od tohoto dne se žalobkyni načítaly dny, jejichž počet dosáhl 90 dnů dne 30. 5. 2018. Žalobkyně ve správní řízení nijak nedoložila, že by její pobyt na území ČR byl přerušován. Ode dne následujícího po dni 30. 5. 2018 již žalobkyně pobývala na území bez platného oprávnění k pobytu, neboť vízum vydané v Polské republice ji neopravňovalo k pobytu na území České republiky po celou dobu platnosti víza, nýbrž pouze po dobu již zmiňovaných 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů nazpět. Námitka žalobkyně, že pobývala na území ČR legálně, se míjí s vytýkaným porušením právní povinnosti žalobkyně, které bylo uloženo správní vyhoštění z důvodu naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť pobývala na území ČR v období od 30. 5. 2018 do 4. 6. 2018 neoprávněně. Žalobkyně nebyla postižena za to, že by její pobyt předcházející tomuto datu na území ČR byl nelegální.

24. Poslední žalobní námitkou žalobkyně poukazovala na zásah do jejího práva na svobodu pobytu a pohybu v důsledku uloženého správního vyhoštění. K tomu krajský soud konstatuje, že § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv. Správní orgány nemohly uložit jinou povinnost než správní vyhoštění, avšak byly povinny posuzovat jednotlivá kritéria přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, jak jim ukládá § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na § 174a téhož zákona. Krajský soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí o správním vyhoštění, v nichž bylo podrobně zdůvodněno, že správní vyhoštění bylo vydáno plně v souladu se zákonem o pobytu cizinců a k ochraně veřejného pořádku. Žalobkyně sama neuvedla žádné relevantní skutečnosti, v nichž by bylo možné spatřovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalobkyně neuplatnila ani žádné ekonomické důvody, pro které by bylo možné hodnotit správní vyhoštění za nepřiměřený zásah. V samotné žalobě pouze uvedla, že bude zasaženo její sociální a ekonomické postavení a s ohledem na situaci v domovině ji bude znemožněno obstarat prostředky pro rodinu, nicméně k bližšímu zdůvodnění a propojení s konkrétními následky a okolnostmi nedošlo. Správní orgán I. stupně a následně i žalovaný posoudili veškerá kritéria přiměřenosti zásahu, avšak neshledali žádné důvody ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobkyni nic nebrání v návratu do domovského státu.

25. Krajský soud tak uzavírá, že žalobkyně svým pobytem na území České republiky překročila dnem 30. 5. 2018 maximální 90denní délku pobytu na území v období předcházejících 180 dnů ode dne kontroly provedené dne 4. 6. 2018. Žalobkyně napadla také rozhodnutí o nákladech řízení spojených s řízením o správním vyhoštění, toto rozhodnutí je navázáno na rozhodnutí o správním vyhoštění, které bylo zdejším soudem potvrzeno, a proto nevyvstaly žádné důvody, pro které by bylo možné rozhodnutí o nákladech zrušit. Žalobkyně neuvedla žádné námitky, které by mířily proti vyčíslení nákladů, nýbrž rozporovala pouze rozhodnutí o správním vyhoštění, na nějž je navázáno rozhodnutí o nákladech, proto nebylo brojení žalobkyně úspěšné ani proti rozhodnutí o nákladech řízení spojených s řízením o správních vyhoštění.

26. Správní orgány rozhodovaly v souladu s platnou právní úpravou, rozhodnutí obou správních orgánů nevykazují vady, pro které by je bylo možno označit za nepřezkoumatelná, nezákonná či nesrozumitelná pro nedostatek důvodů. Je z nich jednoznačně rozpoznatelné, z jakých úvah správní orgány vycházely, odůvodnění je srozumitelné, logicky strukturované, skutkový stav byl náležitě zjištěn, má oporu ve spisech, není zde zřejmý nesoulad s hmotným ani procesním právem. Nebylo zjištěno porušení ustanovení o řízení před správním orgánem.

V. Závěr, náklady řízení

27. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud nerozhodoval o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 73 odst. 2 s. ř. s., neboť samotné podání žaloby proti rozhodnutí, kterým je ukládáno správní vyhoštění má ve smyslu § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců odkladný účinek, pokud cizinec nebyl vyhoštěn z důvodů ohrožení bezpečnosti státu.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšného žalovaného, který však náhradu nákladů řízení nepožadoval. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.