54 A 1/2021– 85

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci žalobce: Ing. O. G. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Martinem Buchtou sídlem Václavské náměstí 846/1, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 za účasti: obec Nepřevázka sídlem Nepřevázka 49, 293 01 Mladá Boleslav zastoupena advokátkou JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou sídlem Olbrachtova 599/8, 293 01 Mladá Boleslav o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2020, č. j. 152563/2020/KUSK, sp. zn. SZ 120915/2020/KUSK ÚSŘ/Ha, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a shrnutí obsahu podání účastníků řízení 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou do datové schránky soudu dne 11. 1. 2021 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti usnesení Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru stavebního a rozvoje města, oddělení stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 17. 7. 2020, č. j. 100064/2020/SÚ/SIVA, sp. zn. OStRM/50887/2018/SIVA, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto usnesení potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad zastavil řízení o žádosti žalobce ze dne 10. 9. 2018 o vydání společného povolení podle § 94l zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 169/2018 Sb. (viz čl. II odst. 1 zákona č. 312/2019 Sb.; dále jen „stavební zákon“) pro stavbu rodinného domu s obytným podkrovím, zastřešeným vstupem a samostatně stojící garáží, oplocením, odvodem splaškových vod do žumpy, přívodem vody, odvodem dešťových vod do vsaku a přívodem elektro a plynu na pozemku p. č. XA v katastrálním území a obci X (dále jen „stavba RD“; všechny dále uvedené pozemky se nacházejí v tomtéž k. ú.) a pro stavbu přípojky plynu na pozemku p. č. XB, a to podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 12/2020 Sb. (dále jen „správní řád“), přičemž v odůvodnění žalobci vytkl, že nebyl doložen souhlas (rozhodnutí) na zřízení sjezdu z veřejné komunikace na pozemku p. č. XC, rozhodnutí na uložení sítí (plyn) do veřejné komunikace na pozemku p. č. XC (napojení na vodu a kanalizace bylo dočasně vyřešeno studnou a jímkou), nebylo doloženo jednoznačné stanovisko Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „stanovisko Policie“), aktualizovaná stanoviska k sítím GridServices, s.r.o., a ČEZ Distribuce, a.s., a nebyly doplněny požadavky týkající se projektové dokumentace.

2. Žalobce na úvod uvádí, že je vlastníkem pozemku p. č. XA, jenž sousedí s pozemkem p. č. XB ve vlastnictví obce X, na kterém se nachází místní komunikace ve smyslu § 6 zákona č. 13/1997, o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 162/2020 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

3. Žalobce nejprve v obecnosti namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož se žalovaný (jakož ani stavební úřad) nevypořádal se všemi jeho námitkami a tvrzeními. Napadenému rozhodnutí vytýká, že obsahuje zejména rekapitulaci odvolání a obsahu správního spisu, samotné odůvodnění merita věci je ale strohé – v podstatě jde o odůvodnění postupu podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu tím, že nebyly doloženy podklady podle § 94l odst. 2 stavebního zákona. Žalobcova argumentace je proto dále členěna do okruhů podle (údajně) chybějících podkladů.

4. V prvním okruhu námitek žalobce uvádí, že stanoviska vlastníka veřejné dopravní a technické infrastruktury nejsou závazná [zde se žalobce opřel o znění § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona], pročež podle žalobcova názoru stavební úřad mohl rozhodnout v jeho prospěch i bez jejich doložení. Žalobce vyzdvihuje, že není nutný souhlas vlastníka veřejné dopravní a technické infrastruktury ani jeho vzájemná dohoda se stavebníkem (to podle něho dosvědčuje důvodová zpráva k zákonu č. 268/2015 Sb.). Mělo být přitom přihlédnuto k tomu, že tato stanoviska žalobce nedoložil nikoliv v důsledku své nečinnosti (vlastní vinou), ale kvůli nezákonnému postupu obce Nepřevázka.

5. Žalobce tak shledává napadené rozhodnutí nezákonným i proto, že oba správní orgány na úkor žalobce nepostupovaly v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů stanovenými správním řádem. Konkrétně byla porušena ustanovení § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 a § 5 správního řádu. Žalobce vysvětluje, že měl oprávněný zájem na výstavbě rodinného domu, k němuž již existuje platná stavební dokumentace, jež je zcela v souladu s účinným územním plánem obce Nepřevázka (to potvrzuje souhlasným závazným stanoviskem orgánu územního plánování ze dne 23. 10. 2018). V řízení o vydání společného povolení měl proto stavební úřad tento jeho zájem brát v úvahu, jelikož žalobce měl legitimní očekávání, že mu bude vydáno společné povolení. Nevydáním potřebných stanovisek však obec jeho zájem zmařila, a to navzdory tomu, že dříve již vydala závazné stanovisko pro stavbu kabelového vedení nízkého napětí dle jím předložené dokumentace, tedy již tehdy byla obeznámena se stavbou RD a neměla k ní výhrady. Ostatně vlastníci nedaleké nemovitosti provedli stavbu domu i její připojení na totožnou místní komunikaci zcela bez problémů a při doložení veškerých nutných podkladů. Žalobce je proto toho názoru, že lze na projednávanou věc analogicky vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012–139, publikovaného pod č. 2742/2013 Sb. NSS.

6. Žalobce dále konstatuje, že obec vydání stanovisek nezákonně podmiňovala požadavkem na převedení části pozemku p. č. XA do jejího vlastnictví za tvrzeným účelem výstavby nové komunikace a že stavebnímu úřadu bylo známo, že je mezi žalobcem a obcí spor, stejně jako ale i to, že žalobce činí veškeré kroky proti nečinnosti obce. Za takové situace tak měl stavební úřad vyvinout snahu a vydání stanovisek si od obce vyžádat sám (analogicky podle § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích), event. se měl pokusit rozpory odstranit. Případně měl vydat společné povolení i bez stanoviska obce za předpokladu, že by takový postup řádně odůvodnil. Žalobce je přesvědčen, že on při dokládání podkladů nijak nepochybil. Napadené rozhodnutí je tak podle názoru žalobce nezákonné i proto, že žalovaný potvrdil nezákonné prvostupňové rozhodnutí, které bylo zčásti založeno na nezákonném postupu obce. Podle názoru žalobce obec řádně nenakládá se svým majetkem, jestliže brání připojení pozemku ve vlastnictví jednoho ze svých občanů na místní komunikaci, jež má sloužit občanům k místní dopravě na území obce.

7. V dalším okruhu žalobní argumentace žalobce namítá, že rozhodnutí (souhlas) obce Nepřevázka s uložením plynové přípojky do veřejné komunikace na pozemku p. č. XB také nedoložil proto, že jej obec odmítla vydat. Zcela v rozporu se zákonem totiž podmiňuje vydání svých stanovisek převedením části pozemků jednotlivých vlastníků (tj. i žalobce) do svého vlastnictví, a to za účelem vybudování komunikace (to dokládá zápisem ze zasedání zastupitelstva obce ze dne 5. 10. 2018). Tento postup obce je ovšem podle názoru žalobce zcela nepřijatelný. Stejně tak mělo být vydáno stanovisko obce k připojení žalobcova pozemku na obecní vodovod a kanalizaci, neboť obec je povinna umožnit požadované připojení a nesmí ho podmiňovat vyžadováním finančních nebo jiných plnění – k absenci tohoto stanoviska se přitom žalovaný nikterak nevyjádřil. Žalobce zdůrazňuje, že jeho žádosti ze dne 27. 7. 2018 a 15. 10. 2018 byly obcí ignorovány.

8. Ve vztahu ke stanovisku Policie žalobce namítá, že ho doložil a nebyl upozorněn na to, že by bylo nejednoznačné a že nebude možné na jeho základě vydat společné povolení. Bylo mu proto upřeno se proti němu bránit, neboť se domníval, že stanovisko není závazné a lze se od názoru v něm vyjádřeném odchýlit. Podle stavební dokumentace jsou koneckonců rozhledové poměry v souladu s územním plánem obce, a tedy dostatečné.

9. Na posledním místě žalobce uvádí, že předložil jak stanovisko GridServices, s.r.o., (nyní GasNet Služby, s.r.o.), tak ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen „ČEZ“). Obsahem doložené budoucí smlouvy o připojení je pak jasný závazek smluvních stran v budoucnu uzavřít smlouvu týkající se připojení nemovité věci k distribuční soustavě v okamžiku, kdy to bude s ohledem na situaci možné. Je zřejmé, že zatím by připojení k distribuční soustavě bylo zcela neúčelné.

10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Ustanovení § 94l stavebního zákona totiž stanoví, jaké podklady je žadatel k žádosti o vydání společného povolení povinen doložit. Při nedoložení těchto podkladů je stavební úřad povinen postupovat dle odst. 6 tohoto ustanovení, přičemž až v případě neodstranění vad žádosti řízení zastaví. Stavební úřad je v takovém případě povinen řídit se stavebním zákonem a není možné, aby bez zákonem požadovaných stanovisek povolení vydal. Nemá přitom kompetenci jakýmkoliv způsobem zasahovat do vztahu mezi žadatelem a příslušnou obcí, která vlastní a provozuje veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Žalovaný ale nerozporuje, že stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury nejsou závazná. Žalovaný dále poukázal na to, že mimo vedené řízení proběhla dvě jednání s obcí, žalobce se však prvního z nich nezúčastnil a na druhém neslevil ze svých požadavků – k dohodě proto nedošlo, byť ze strany stavebního úřadu byla vyvinuta snaha o odstranění vzniklé situace. Žalovaný ke zbytku žalobní argumentace odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se k ní již vyjádřil. Připomněl jen, že příslušným silničním správním úřadem je v projednávaném případě obec Nepřevázka, a nikoliv stavební úřad, a že vydání souhlasu s uložením sítí do pozemku obce je také zcela v kompetenci obce.

11. Žalobce v replice setrval na své dosavadní argumentaci. Rozvinul, jak by obec měla nakládat se svým majetkem, a zdůraznil, že by přístup samosprávy neměl vyvolávat pochybnosti o rovnosti a transparentnosti. Těmto požadavkům však podle žalobce obec nedostála, jelikož v projednávané věci nevydala stanoviska, ač k tomu neměla legitimní důvod. Záměrem obce je totiž oddálit zahájení stavby RD do té doby, než bude vydán nový územní plán obce Nepřevázka, aby žalobce musel akceptovat nová pravidla v území. Byť o tom stavební úřad měl informace, žádné kroky neučinil a žalovaný tento jeho postup aproboval. Žalobce potvrdil, že mezi ním a obcí nedošlo k žádné dohodě, ne však proto, že by on neustoupil. O schůzce proběhlé na stavebním úřadu přitom nebyl v rozporu s § 18 správního řádu sepsán protokol – žalobce proto popsal jak detaily této schůzky, tak důsledky z ní plynoucí. Závěrem zdůraznil, že to není on, kdo by bránil vlastníkům okolních pozemků zahájit výstavbu rodinných domů, nýbrž obec, která postupuje vůči němu a přinejmenším i vlastníku pozemku p. č. XD nezákonně.

12. Osoba zúčastněná na řízení se k věci samé nevyjádřila. Podstatný obsah správního spisu 13. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti:

14. Dne 10. 9. 2018 požádal žalobce o vydání společného povolení podle § 94j stavebního zákona pro stavbu „Novostavba rodinného domu na pozemku parc. č. XA a XE k. ú. Nepřevázka včetně plynovodní přípojky STL“. K žádosti přiložil jím (z pozice autorizovaného inženýra ve výstavbě) vypracovanou dokumentaci pro vydání společného povolení, jakož i některé další podklady.

15. Ve spisu je založeno i sdělení obce Nepřevázka ze dne 22. 8. 2018, v němž obec stavebnímu úřadu sděluje, že v současné době zpracovává studii zpřístupnění parcel určených k výstavbě (mj. i p. č. XA), jež má sloužit jako podklad pro jednání s majiteli pozemků o plánovacích smlouvách, které by umožnily přístup na pozemky po plnohodnotné komunikaci a jejich připojení na technické sítě. Proto až do odvolání obec nedává souhlas s připojením stavebních parcel na pozemky p. č. XC a XB a s vydáváním stavebních povolení, neboť by mohlo dojít ke znehodnocení ostatních parcel.

16. Usnesením ze dne 8. 10. 2018 stavební úřad žalobce podle § 86 odst. 4 ve spojení s § 111 odst. 3 stavebního zákona vyzval, aby odstranil nedostatky podané žádosti pro „stavbu RD na pozemku p. č. XA a přípojky plynu na pozemku p. č. XB“ tím, že do 31. 12. 2018 doloží: stanovisko Policie, rozhodnutí obce o uložení sítí do pozemku p. č. XB, rozhodnutí obce o zřízení sjezdu z veřejného pozemku p. č. XB na pozemek p. č. XA, povolení Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru životního prostředí, na studnu, závazné stanovisko Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru stavebního a rozvoje města, oddělení územního plánování (dále jen „orgán územního plánování“) a smlouvu o připojení a vyjádření k sítím k celé stavbě včetně přípojek od ČEZ. Nadto stavební úřad žalobce vyzval, aby na vybraných místech dokumentace byly doplněny kóty, razítka a podpisy. Za tím účelem řízení přerušil do 31. 12. 2018 a žalobce poučil, že neodstraní–li vytknuté nedostatky, bude řízení zastaveno.

17. Samostatným rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018 stavební úřad k žádosti žalobce ze dne 15. 8. 2018 doložené souhlasem vlastníků sousedního pozemku st. p. XF povolil žalobci výjimku z odstupových vzdáleností s tím, že jihovýchodní průčelí garáže bude jen 0,1 m od hranice pozemku p. č. XA s pozemkem st. p. XF.

18. K žádosti ze dne 12. 12. 2018 stavební úřad následně prodloužil stanovenou lhůtu pro doplnění podkladů do 31. 5. 2019. Dne 12. 3. 2019 žalobce doložil stanovisko Policie ze dne 29. 10. 2018, rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru životního prostředí, ze dne 21. 11. 2018, jímž bylo vydáno povolení k nakládání s podzemními vodami (k jejich odběru) a společné povolení pro stavbu vrtané studny, závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 23. 10. 2018, podle nějž je záměr stavby RD přípustný, smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o připojení odběrného elektrického zařízení k distribuční soustavě ze dne 4. 1. 2018 uzavřenou mezi žalobcem a ČEZ, souhlas obce Nepřevázka ze dne 12. 7. 2018 s kabelovým vedením nízkého napětí na pozemcích p. č. XB a XG podle přiloženého výkresu a územní souhlas stavebního úřadu ze dne 17. 8. 2018 s umístěním energetického vedení na pozemcích p. č. XB, XG a XE. Posléze ještě předložil svůj dopis adresovaný obci Nepřevázka ze dne 17. 4. 2019, jímž se s odkazem na své dřívější žádosti ze dne 27. 7. 2018 a 15. 10. 2018 opětovně dožaduje vydání souhlasů s připojením na vodovod a kanalizaci, k vybudování plynové přípojky a se zřízením sjezdu na jeho pozemek z veřejné komunikace na pozemku p. č. XB.

19. Dne 26. 3. 2019 stavebnímu úřadu došlo stanovisko obce Nepřevázka, že žalobci nedá souhlas se stavebním povolením a s výjezdem na komunikace obce až do vyřešení daného rozvojového území. Obec má totiž zájem nejdříve vybudovat v této části obce pozemní komunikaci se základní technickou vybaveností a jedná o části přilehlých pozemků s jejich vlastníky. Teprve po zpracování projektové dokumentace a vydání příslušných povolení umožní výstavbu rodinných domů v tomto rozvojovém území.

20. Dne 6. 5. 2019 žalobce stavební úřad opětovně požádal, aby prodloužil dříve stanovenou lhůtu o jeden rok. Této jeho žádosti stavební úřad usnesením ze dne 27. 5. 2019 vyhověl a lhůtu prodloužil do 31. 5. 2020.

21. Dopisem ze dne 20. 5. 2020, ke kterému žalobce přiložil množství příloh dokumentujících jeho jednání s obcí včetně snahy se postupu obce bránit (z většiny jde o tytéž listiny, jež v žalobě navrhuje k důkazu), žalobce stavební úřad požádal, aby ve věci bylo vydáno společné povolení navzdory tomu, že nedoložil stanovisko obce Nepřevázka o uložení plynové přípojky do pozemku p. č. XB ani její stanovisko o zřízení sjezdu z obecní komunikace p. č. XB na pozemek p. č. XA. Žalobce připomněl, že byť již dne 27. 7. 2018 a 15. 10. 2018 obec požádal, aby tato stanoviska vydala, neučinila tak a jejich vydání nezákonně podmínila převedením části pozemku p. č. XA do jejího vlastnictví. Žalobce zároveň vyjádřil obavu, že došlo–li by ke schválení připravovaného nového územního plánu, nemohl by stavbu RD provést tak, jak podle projektové dokumentace zamýšlel (posunutí záměru brání studna na pozemku).

22. Dne 17. 7. 2020 stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím řízení zastavil s odůvodněním, že žalobce neodstranil vady žádosti bránící pokračování v řízení. Konkrétně žalobci vytknul, že nedoplnil požadavky týkající se doložené dokumentace a nedoložil souhlas (rozhodnutí) o zřízení sjezdu z veřejné komunikace na pozemku p. č. XC na pozemek p. č. XA, rozhodnutí o uložení sítí (plynu) do veřejné komunikace na pozemku p. č. XC, jednoznačné stanovisko Policie a aktualizovaná stanoviska k sítím vydaná GridServices, s.r.o., a ČEZ včetně smlouvy o připojení k distribuční soustavě. Stavební úřad konstatoval, že k ukončení řízení zejména vedlo to, že se žalobce nedohodl s obcí Nepřevázka, která tak nesouhlasila se zřízením sjezdu na žalobcův pozemek a uložením sítí (plynu, vody a kanalizace) na pozemku p. č. XC a žalobcovým napojením na ně.

23. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém argumentoval obdobně jako později v žalobě. Dne 5. 11. 2020 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které bylo doručeno žalobci dne 11. 11. 2020. V něm se poté, co zrekapituloval průběh řízení a obsah odvolání a spisového materiálu, žalovaný zabýval odvolacími námitkami žalobce a uvedl k nim, že stavební zákon v § 94l odst. 2 vyžaduje předložení mj. stanovisek vlastníků dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení stavby, v tomto případě však stanovisko obce jako vlastníka komunikace nebylo předloženo. Tím, že stavební úřad řízení zastavil, ani neporušil základní zásady správního řízení, jelikož ani bližší znalost okolností případu jej nezbavuje povinnosti vyžadovat po stavebníkovi zákonem stanovené přílohy k žádosti. Žalobce nenabyl žádná práva, jež by měl stavební úřad šetřit, přičemž správní orgán není služkou veřejnosti, aby plnil povinnosti uložené právním předpisem (zde předložení konkrétních podkladů) za dotčenou osobu sám. Zásadu smírného řešení pak nebylo možné použít, protože v dané záležitosti nebylo vedeno řízení s účastníky. Stavební úřad není oprávněn zasahovat do kompetencí a pravomocí samosprávného celku a ani není oprávněn do sporu mezi žalobcem a obcí vstupovat. Stavební úřad ani žalovaný nejsou nadřízenými či dozorovými orgány obcí. Nelze dovozovat, že by byly splněny zákonné podmínky pro vydání povolení. Předložené stanovisko Policie (v jeho citaci žalovaný zvýraznil sdělení, že rozhledové poměry budou dostatečné, pouze pokud bude komunikace přestavěna na obytnou zónu) je i podle žalovaného nejednoznačné vzhledem k navržené stavbě, což muselo být žalobci zcela zřejmé. Požadavku stavebního úřadu na předložení smlouvy o připojení s ČEZ pak neodpovídá předložení smlouvy o smlouvě budoucí a stejně tak nebyl splněn důvodný požadavek na předložení aktualizovaného stanoviska ČEZ (od vydání předloženého stanoviska k existenci sítí ze dne 13. 8. 2018 se s ohledem na vydání územního souhlasu ze dne 17. 8. 2018 na vedení k pozemku žalobce změnily poměry v území). Požadavek na aktualizované stanovisko GridServices, s.r.o., však žalovaný považuje za písařskou chybu. V projektové dokumentaci, ač byly doplněny požadované kóty, nadále chybí na technické zprávě a statickém posouzení ve složce stavebně konstrukčního řešení razítka s podpisem. Závažné je pak především nepředložení stanoviska obce jako vlastníka dotčené pozemní komunikace dle § 10 zákona o pozemních komunikacích, jež je i podle žalobcem doloženého stanoviska ministerstva dopravy nezbytné a ve vztahu k němuž zákon přitom nestanoví vlastníkovi komunikace povinnost umožnit připojení sousední nemovitosti. Posouzení žaloby soudem 24. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (ač žalovaný se žalobcem jednal jako s právně zastoupeným, generální plná moc zařazená mezi přílohami odvolání se dle všeho týkala komunikace žalobce s obcí a nebyla míněna pro odvolací řízení, ostatně v textu odvolání o ní není jediná zmínka; proto soud vycházel z dokladu o doručení napadeného rozhodnutí žalobci, zejména když ze správního spisu ani nevyplývá, že by napadené rozhodnutí bylo doručováno zmocněnci žalobce), osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

25. Při jednání účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalobce uvedl, že koupil pozemek v roce 2017 poté, co o záležitosti jednal se starostou obce, který mu potvrdil, že vše je v pořádku a že nic nebrání stavbě rodinného domu ani po technické stránce (komunikace, sítě). Žalobci např. byla obcí vydána kladná stanoviska pro vybudování kabelové přípojky elektřiny a získal následně územní souhlas a stejně tak úřad územního plánování ve svém závazném stanovisku potvrdil soulad záměru žalobce s územním plánem. Tím bylo založeno legitimní očekávání žalobce, že bude moci na svém pozemku realizovat stavbu. V roce 2018 ale obec začala připravovat nový obecní plán, jenž by žalobci znemožnil výstavbu v důsledku zřízení nové přístupové komunikace, která by ale (jak se žalobce domnívá) umožnila zhodnotit pozemky stávajících zastupitelů obce. Doposud nový územní plán vydán není a žalobce v procesu jeho projednání uplatňuje svá práva. Od té doby nicméně obec začala odmítat vydávat stanoviska pro stavební řízení. To se žalobce snažil vysvětlit stavebnímu úřadu, ale marně. Stavební úřad postupoval formalisticky a odmítl žádost žalobce věcně projednat. Žalovaný pak své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když pouze převzal formulace stavebního úřadu. Jádrem sporu je podle žalobce tedy absence stanovisek obce, další záležitosti jsou vedlejší. Např. zastarání stanovisek vlastníků technických sítí je pouze důsledkem délky stavebního řízení, což bylo ale vyvoláno právě neochotou obce vydat potřebná stanoviska, již žalobce nemohl ovlivnit. Pokud jde o stanovisko Policie, to není závazným stanoviskem a má jen doporučující povahu, takže stavební úřad jím nebyl vázán. Žalobce uznává, že obec realizuje svá vlastnická práva, avšak jde o subjekt veřejného práva, který má se svým majetkem nakládat transparentně v souladu se zájmy občanů obce, což se v tomto případě neděje. Stavební úřad pak měl na toto nepřijatelné jednání obce reagovat v souladu s obecnými zásadami správního řízení tím, že by působil k dosažení dohody mezi účastníky a případně ve věci rozhodl i bez stanoviska obce.

26. Žalovaný naproti tomu vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s § 94l odst. 2 a 6 stavebního zákona. Pro věc bylo klíčové negativní stanovisko obce ze dne 22. 8. 2018, z nějž plynula potřeba nejprve vyřešit řádné dopravní napojení pozemků za pozemkem žalobce. Stavební úřad dal žalobci dostatečný prostor pro získání kladného stanoviska obce, přičemž správní orgány nedisponují žádnými nástroji, jak obec jednající z pozice vlastníka přimět ke změně názoru. Pokud měl žalobce za to, že obec postupovala v dané věci šikanózně či s cílem dosáhnout určitého finančního zvýhodnění, pak mohl svá práva vůči obci uplatňovat v občanskoprávní cestou žalobou na nahrazení projevu vůle. Stavebnímu úřadu bylo známo, že jednání probíhají, avšak skončila neúspěchem. Vydání souhlasu s přípojkou elektřiny nemůže nic změnit na tom, že obec posléze již nesouhlasila s napojením pozemku žalobce, což bylo klíčové (žalobce byl stavebním úřadem na hrozbu zastavení řízení pro případ nedoložení takového stanoviska i řádně upozorněn) a což nutně vedlo k zastavení řízení. Další vytýkané nedostatky skutečně byly vedlejšího charakteru.

27. Soud neprováděl dokazování těmi v žalobě navrženými důkazy (listinami), které jsou součástí správního spisu, neboť z jeho obsahu soud bez dalšího vychází (správní spis není předmětem dokazování). Zbývající listiny soud k důkazu neprovedl, jelikož průběh, povaha a výsledky jednání žalobce s obcí Nepřevázka jsou již dostatečně zdokumentovány listinami předloženými ve správním řízení.

28. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, třebaže řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo stiženo řadou dílčích pochybení, jelikož v konečném důsledku, ani kdyby k těmto pochybením nedošlo, by nemohl být výsledek řízení jiný.

29. Jádro žalobní argumentace spočívá v tom, že je žalobce přesvědčen, že řízení o jeho žádosti ze dne 10. 9. 2018 nemělo být zastaveno. Namítá, že nejen že měla být jeho žádost věcně projednána, ale mělo být dokonce vydáno společné povolení.

30. Předmětem soudního přezkumu tak bylo rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žalobcovy žádosti o vydání společného povolení, neboť podle stavebního úřadu žalobce neodstranil ve stanovené lhůtě podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. Soud se proto zabýval pouze otázkou, zda za skutkového stavu, který se podává ze správního spisu, bylo řízení o žádosti žalobce zastaveno v souladu se zákonem.

31. Podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán usnesením zastaví řízení o žádosti, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.

32. Podle § 94l odst. 1 stavebního zákona žádost o vydání společného povolení obsahuje kromě obecných náležitostí podle správního řádu dále a) základní údaje o požadovaném záměru, jeho rozsahu a účelu, způsobu a době provádění, u dočasné stavby rovněž dobu jejího trvání a návrh úpravy pozemku po jejím odstranění, b) identifikační údaje o pozemku nebo stavbě, na nichž se má stavební záměr uskutečnit, c) údaj o tom, kdo bude stavební záměr provádět, je–li znám.

33. Podle § 94l odst. 2 stavebního zákona k žádosti o vydání společného povolení stavebník připojí a) souhlas k umístění a provedení stavebního záměru podle § 184a, b) závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, a jiné doklady vyžadované zvláštními právními předpisy, nevydává–li se koordinované závazné stanovisko podle § 4 odst. 7, nebo nepostupuje–li se podle § 96b odst. 2, c) stanoviska vlastníků veřejné dopravní nebo technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, d) smlouvy s příslušnými vlastníky veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, vyžaduje–li záměr vybudování nové nebo úpravu stávající veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, e) dokumentaci pro vydání společného povolení, která obsahuje průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu, situační výkresy, dokumentaci objektů a technických a technologických zařízení a dokladovou část, f) návrh plánu kontrolních prohlídek stavby.

34. Podle § 94l odst. 6 stavebního zákona, pokud žádost o vydání společného povolení neobsahuje požadované náležitosti (§ 94l odst. 1 a 2 stavebního zákona), stavební úřad vyzve stavebníka k jejímu doplnění a řízení přeruší; usnesení o přerušení řízení se oznamuje pouze stavebníkovi. Ustanovení § 88 (stavebního zákona) o přerušení řízení se použije obdobně. Dojde–li k zastavení řízení z důvodů neodstranění vad žádosti, usnesení o zastavení řízení se oznamuje pouze stavebníkovi.

35. Účelem institutu doplnění žádosti podle § 94l odst. 6 stavebního zákona je zajistit, aby návrh na zahájení společného územního a stavebního řízení byl opatřen potřebnou dokumentací a aby o něm stavební úřad byl schopen věcně rozhodnout. Pokud žádost všechny náležitosti neobsahuje, poučí správní orgán ve výzvě účastníka jednak o tom, jak nedostatky odstranit, a rovněž o tom, že pokud nebudou nedostatky odstraněny, správní řízení zastaví. Tak postupoval stavební úřad i v projednávané věci a stanovil žalobci lhůtu do 31. 12. 2018, aby vyjmenované nedostatky odstranil. K následným žádostem žalobce byla původně stanovená lhůta opakovaně prodloužena, a to nejprve do 31. 5. 2019 a poté do 31. 5. 2020.

36. Mezi účastníky řízení je v podstatě nesporné, že žalobce byl povinen ve společném územním a stavebním řízení doplnit podanou žádost o společné povolení o podklady ve smyslu § 94l odst. 2 stavebního zákona. Žalobce v podstatě ničeho nenamítá proti tomu, že jeho žádost neobsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti, resp. povinně přikládané přílohy. Nebrojí ani proti tomu, že ho proto stavební úřad vyzval k odstranění vad (nedostatků) žádosti podle § 94l odst. 6 stavebního zákona (byť stavební úřad odkázal na § 86 odst. 4 a § 111 odst. 3 stavebního zákona) ve spojení s obecnou úpravou zakotvenou v § 39 odst. 1 a § 45 odst. 2 správního řádu. Nestěžuje si dokonce ani na to, že by výzva stavebního úřadu byla nejednoznačná (neurčitá). Vědom si svých procesních povinností přesto žalobce výzvě stavebního úřadu nevyhověl.

37. Podstatná část žalobní argumentace je věnována nedoložení podkladů ve smyslu § 94l odst. 2 písm. c), resp. d) stavebního zákona. V tomto kontextu žalobce nejprve namítá, že nebylo jeho vinou, že ve stanovené lhůtě nedoložil stanoviska obce Nepřevázka coby vlastníka veřejné dopravní a technické infrastruktury, neboť šlo o důsledek nezákonného postupu obce.

38. Ve společném územním a stavebním řízení stavební úřad mj. posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem [§ 94o odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Ověří zejména, zda je zajištěn příjezd (přístup) ke stavbě a zda je vybudováno technické, popřípadě jiné vybavení potřebné k řádnému užívání stavby vyžadované zvláštním právním předpisem [§ 94o odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Zda lze navrhovanou stavbu povolit tak, aby po jejím dokončení neexistovaly skutečnosti bránící jejímu uvedení do užívání, stavební úřad přezkoumá právě na základě doložených stanovisek vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury, která stanoví podmínky k možnosti a způsobu napojení. Stanoviska vlastníků dané infrastruktury se mohou vázat i na podmínky, které vyplývají ze stanovených ochranných a bezpečnostních pásem kolem infrastruktury. Stavební úřad především zjišťuje, zda neexistují překážky, jejichž odstranění není stavebník projednávané stavby schopen ovlivnit či zajistit. Není–li stavební záměr v souladu s požadavky uvedenými v § 94o stavebního zákona, stavební úřad žádost zamítne (§ 94p odst. 2 stavebního zákona).

39. Stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury však skutečně nejsou pro stavební úřad závazná a nejsou jediným možným prostředkem, jak stavební úřad zjišťuje možnosti a způsob napojení stavby na infrastrukturu – stavební úřad např. může přikročit k místnímu šetření či také zohlednit obsah smluv, v níž se vlastník infrastruktury zaváže pro stavebníka zajistit napojení. Ani nesouhlasné stanovisko vlastníka veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení stavby (zde rodinného domu) dle § 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona tak nebrání vydání společného povolení, je–li prokázáno jinak (např. místním šetřením nebo smlouvou), že stavba má či bude mít zajištěnu dopravní a technickou obslužnost (k tomu viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 54 A 34/2020–44).

40. Z uvedeného lze též dovodit, že v situaci, kdy takové pro stavební úřad nezávazné stanovisko stavebník nepředloží, avšak doloží, že řádně vyzvaný vlastník veřejné dopravní nebo technické infrastruktury stanovisko odmítá vydat, resp. je dlouhodobě nečinný, nemůže chybějící stanovisko bránit projednání jeho žádosti. Ostatně v této souvislosti lze poukázat na právní úpravu obsaženou v § 94m odst. 1 stavebního zákona, která stanoví dotčeným orgánům propadnou lhůtu pro vydání závazných stanovisek (nejpozději při ústním jednání). Nepřihlíží–li se k názoru dotčeného orgánu, který nehájil zájmy na jeho úseku řádně a včas, ač i závazná stanoviska jsou předepsanou přílohou žádosti o společné povolení dle § 94l odst. 2 písm. b) stavebního zákona, tím spíše nemůže bránit věcnému projednání žádosti ani nedostatečná spolupráce vlastníka veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, který prokazatelně měl adekvátní prostor své (nezávazné) stanovisko vyjádřit, avšak neučinil tak.

41. Kromě stanovisek dle § 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona nicméně mají být předkládány i další náležitosti – za situace, kdy je třeba vybudovat novou či upravit stávající veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu, žadatel ve společném řízení musí nadto splnit s tím související podmínku podle § 94l odst. 2 písm. d) stavebního zákona – předložit smlouvu s příslušným vlastníkem veřejné dopravní nebo technické infrastruktury. Má–li pak být stavba byť jen zčásti umístěna na cizím pozemku, např. s ní současně povolovaná přípojka technické infrastruktury, vyžaduje dle § 94l odst. 2 písm. a) stavebního zákona též předložení souhlasu vlastníka touto stavbou dotčeného pozemku ve smyslu § 184a odst. 1 stavebního zákona. V případě těchto náležitostí však již nelze akceptovat závěr o možnosti překlenutí jejich nedostatku úvahou stavebního úřadu. Zde totiž zákon vyžaduje kladný projev vůle vlastníka veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, resp. vlastníka dotčeného pozemku (popř. stavby), který je projevem jeho vlastnických oprávnění k nemovité věci, resp. infrastruktuře, na níž má v důsledku projednávaného stavebního záměru dojít ke změnám. Stavební úřad přitom nedisponuje oprávněním rozhodovat o vlastnickém právu takových subjektů, a nemůže proto tento jejich souhlas sám nahradit. To by mohl učinit pouze soud v občanském soudním řízení na základě žaloby stavebníka, který by se mohl v případech, kdy z právní úpravy lze dovodit povinnost vlastníka infrastruktury či nemovité věci souhlasit po ověření splnění zákonných podmínek s navrženým novým připojením, resp. využitím své nemovitosti (tzv. smluvní přímus), svým rozsudkem nahradit projev vůle takové osoby, stavební úřad však o vlastnických právech sám rozhodovat nemůže (srov. § 89 odst. 6 větu druhou a § 114 odst. 3 větu druhou stavebního zákona).

42. V projednávané věci byla do správního spisu založena dvě negativní stanoviska obce Nepřevázka. V prvním z nich dne 22. 8. 2018 obec konstatovala, že teprve zpracovává studii zpřístupnění parcel určených k výstavbě rodinných domů v lokalitě pozemků p. č. XH, XCH, XA (ve vlastnictví žalobce), XI, XD, XJ a XK, na jejímž základě má zájem jednat s vlastníky těchto nemovitostí o plánovacích smlouvách, a že proto až do odvolání nesouhlasí s připojením (mj. i pozemku p. č. XA) na pozemek p. č. XB ani p. č. XC. Ve druhém stanovisku dne 15. 3. 2019 obec potvrdila, že stran popsaného rozvojového území nevydá souhlas se stavebním povolením ani výjezdem na pozemní komunikace obce. Zajišťuje totiž základní technické vybavení – kanalizaci, vodovod, veřejné osvětlení, plyn a komunikace, pročež za účelem vybudování sítí a komunikace již začala jednat o převodu části pozemků s jejich vlastníky – k tomu uvedla, že pouze žalobce má k jejímu postupu připomínky. Výstavba rodinných domů bude umožněna až po zpracování projektové dokumentace a vydání příslušných povolení.

43. Na tomto základě ovšem soud konstatuje, že není pravdivé tvrzení žalovaného (viz stranu 6 napadeného rozhodnutí) ani žalobcův názor, že by stanovisko vlastníka veřejné dopravní a technické infrastruktury ve správním spisu absentovalo. Jakkoliv sdělení obce ze dne 22. 8. 2018 a ze dne 15. 3. 2019 mohou při formálním nahlížení působit i tak, že prozatím obec stanovisko nehodlá vůbec vydat, obsahově je jejich smysl zřetelně jiný (viz posouzení obdobné situace NSS v rozsudku ze dne 19. 11. 2020, č. j. 7 As 52/2020–20, bod 25). Obec jimi dala jasně najevo, že s výstavbou na pozemku žalobce nesouhlasí, a že proto nesouhlasí ani s připojením mezi jinými i pozemku p. č. XA na pozemní komunikaci nacházející se na pozemcích p. č. XB a p. č. XC (sdělení ze dne 22. 8. 2018), resp. na jakékoliv komunikace obce (sdělení ze dne 15. 3. 2019), ani s jeho napojením na technické sítě obce (sdělení ze dne 22. 8. 2018). Pokud se hovoří o nevydání souhlasu, je nutno to (i s ohledem na ochranu procesních práv žalobce) vyložit jako konstatování o neochotě obce k vydání souhlasného stanoviska a zároveň jako náznak toho, že po odpadnutí zmíněných důvodů takového postoje se může dosavadní nesouhlasné stanovisko obce změnit. Obsahově se ale nejedná o odmítnutí vydat jakékoliv stanovisko, byť i negativní. Není tedy podstatné, že by podle výše vyjádřeného názoru soudu skutečně v případě neochoty takové stanovisko vydat nic stavebnímu úřadu nebránilo žádost projednat.

44. Na tom přitom nic nemění ani zvláštní právní úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích.

45. Podle § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích si příslušný silniční správní úřad před vydáním povolení a) o připojení dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie nebo třídy, b) o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka dotčené pozemní komunikace, a jedná–li se o dálnici, též závazné stanovisko Ministerstva vnitra, v ostatních případech závazné stanovisko Policie České republiky.

46. Podle § 10 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích je ve společném územním a stavebním řízení povolení silničního správního úřadu nahrazeno závazným stanoviskem dotčeného orgánu.

47. Podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích obecní úřad obce s rozšířenou působností uplatňuje stanovisko k územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení z hlediska řešení místních a účelových komunikací.

48. V případě žalobce je předmětem sporu možnost připojení jeho pozemku p. č. XA na pozemní komunikaci na pozemcích, s nimiž sousedí. Konkrétně z katastrální mapy vyplývá, že podél hranice pozemku žalobce probíhá pozemní komunikace ze severozápadu na jihovýchod, a to po dlouhém pozemku p. č. XC, který končí právě u pozemku žalobce a navazuje na něj kratší pozemek p. č. XB, jenž hned za pozemkem sousedů žalobce v křižovatce tvaru T přiléhá k pozemku p. č. XG, po němž probíhá ze severu na jih pozemní komunikace, která se dále na jih napojuje na hlavní komunikaci v obci.

49. Pokud jde o kategorizaci zmiňovaných komunikací, tu zmiňuje stanovisko Policie ze dne 29. 10. 2018, z nějž žalovaný doslovně citoval (viz stranu 7 napadeného rozhodnutí). Stanovisko Policie konkrétně uvádí, že se na pozemku p. č. XB nachází (veřejně přístupná) účelová komunikace ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, a nikoliv místní komunikace, jak to formuluje žalobce v žalobě (aniž by ovšem jakkoliv i jen náznakem k povaze komunikace argumentoval – potud tedy soud považuje formulaci žalobce jen za nepřesnou, a ne za polemiku se stanoviskem Policie). Vyjadřuje–li se pak v druhé části k místní komunikaci, odkazuje stanovisko Policie výslovně na pozemek p. č. XG. K pozemku p. č. XC se pak stanovisko Policie vůbec nevyjadřuje, nicméně z návaznosti tohoto pozemku na pozemek p. č. XB lze zřetelně dovodit, že i na něm je situována (pokračuje) veřejně přístupná účelová komunikace.

50. Toto rozlišení je přitom zcela zásadní. Shora citovaná právní úprava v § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích totiž vyžaduje stanovisko vlastníka pozemní komunikace dotčené napojením sousedního pozemku a vůbec vydání povolení ze strany příslušného silničního správního úřadu jen v případě dálnic, silnic a místních komunikací, nikoliv ale v případě veřejně přístupných účelových komunikací. To potvrzuje i judikatura správních soudů. Krajský soud v Ústí nad Labem již v rozsudku ze dne 11. 10. 2010, č. j. 59 Ca 89/2009–61, vysvětlil, že „žádné ustanovení zákona o pozemních komunikacích, ani žádné ustanovení prováděcí vyhl. č. 104/1997 Sb. neukládá navrhovateli vydání územního rozhodnutí o umístění stavby doložit předchozí souhlas vlastníka účelové komunikace s připojením nemovitosti k této účelové komunikaci a přístupu po ní“, k čemuž dále dodal, že vlastník účelové komunikace je omezen ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve výkonu svého vlastnického práva veřejnoprávním oprávněním každého užívat účelovou komunikaci probíhající po jeho pozemcích k obvyklým účelům obvyklým způsobem, tj. i ke spojení svých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Pokud užívání nijak z tohoto rámce obecného užívání účelové komunikace nevybočuje, není již třeba dalšího souhlasu vlastníka účelové komunikace k jejímu užívání dalšími osobami. Tento závěr, že s ohledem na věnování veřejně přístupné účelové komunikace veřejnému užívání již na souhlasu (resp. po novele účinné od 31. 12. 2015 na stanovisku) vlastníka takové komunikace připojení sousední nemovitosti nezáleží, zopakoval i NSS např. v rozsudku ze dne 19. 11. 2020, č. j. 7 As 52/2020–20. Negativní stanoviska obce tedy měla povahu pouze stanoviska vlastníka veřejné dopravní infrastruktury podle § 94l odst. 2 písm. d) stavebního zákona, nikoliv již stanoviska vlastníka pozemní komunikace ve smyslu § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, jelikož to v případě veřejně přístupné účelové komunikace nebylo důvodu vůbec vyžadovat.

51. Komentářová literatura nadto dodává, že nejen, že pro napojení přilehlého pozemku na veřejně přístupnou účelovou komunikaci není nutné stanovisko vlastníka této komunikace, ale že takové napojení vůbec nevyžaduje povolení silničního správního úřadu dle § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích [srov. bod 15 komentáře k § 10 In: ČERNÍNOVÁ, Michaela, Karel ČERNÍN a Michal TICHÝ. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2022–5–9). ASPI_ID KO13_1997CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X. nebo KOŠINÁROVÁ, Barbora. Zákon o pozemních komunikacích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 48, marg. č. 16.]. Z toho ovšem návazně vyplývá, že není–li třeba povolení napojení, není třeba předkládat ani závazné stanovisko ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích, jež by takové povolení mělo nahrazovat pro účely společného řízení o povolení stavby.

52. To platí i pro eventualitu, že by bylo uvažováno o připojení pozemku žalobce na pozemek p. č. XG, na kterém se nachází místní komunikace, na něž by se již povinnost předložit závazné stanovisko silničního správního úřadu jakožto dotčeného orgánu ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích potenciálně mohla vztahovat. Jak totiž vyplývá již z právní věty připojené k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, č. j. 22 A 2/2015–32, publikovaného pod č. 3570/2017 Sb. NSS, připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci podle § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích nelze vést po trase již existující dálnice, silnice nebo místní komunikace, neboť za připojení sousední nemovitosti k síti pozemních komunikací je nutno považovat prvotní napojení nemovitosti na stávající síť dálnic, silnic a místních komunikací. Byť zde není zmiňována výslovně i veřejně přístupná účelová komunikace, z dovysvětlení v rozsudku NSS ze dne 23. 2. 2017, č. j. 1 As 314/2016–26, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku, jasně vyplývá, že v takové situaci by bylo nutno zvlášť posuzovat napojení pozemku na bezprostředně přiléhající veřejně přístupnou účelovou komunikaci a zvlášť připojení veřejně přístupné účelové komunikace na místní komunikaci, jež již podléhá povolení dle § 10 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. Nelze ale odhlížet od toho, že pozemek žalobce bezprostředně k místní komunikaci nepřiléhá (rohovým pozemkem je až pozemek sousedů žalobce). Vzhledem k tomu, že žalobce nežádal o stavební úpravy stávající veřejně přístupné účelové komunikace, resp. její křižovatky s místní komunikací, bylo ale ve stanovisku Policie zbytečné zvažovat napojení pozemku žalobce na místní komunikaci, jelikož to je zprostředkováno stávající veřejně přístupnou účelovou komunikací. Samotné napojení pozemku na veřejně přístupnou účelovou komunikaci pak povolení nepodléhá.

53. Lze tedy uzavřít, že žalobce byl povinen předložit stanovisko obce ve věci napojení stavby RD na veřejnou dopravní infrastrukturu jen podle § 94l odst. 2 písm. d) stavebního zákona, což též učinil, ale nemusel takové stanovisko (natožpak souhlas) předkládat na základě zákona o pozemních komunikacích.

54. S tím souvisí též žalobní argumentace věnovaná stanovisku Policie. Žalobce namítá, že ho doložil a že nebyl upozorněn, že nebude možné na jeho základě vydat společné povolení. Sám je přesvědčen, že rozhledové poměry jsou dostatečné.

55. Žalovaný v napadeném rozhodnutí citoval obsah stanoviska Policie se zdůrazněním, že podle něho předložené rozhledové poměry jsou dostatečné, pouze pokud komunikace na pozemku p. č. XB bude přestavěna na obytnou zónu – výslovně bylo řečeno, že za současného stavu „či v jakémkoliv jiném budoucím stavebním uspořádání vyjma obytné zóny jsou předložené rozhledy nedostatečné“. Přesto se v kontextu celého znění stanoviska žalovaný ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že je stanovisko nejednoznačné, a podotkl, že to muselo být zcela zřejmé i žalobci.

56. Onen nedostatek jednoznačnosti stanoviska by bylo možné spatřovat snad v tom, že stanovisko Policie na jednu stranu uvedlo, že považuje za nutné přebudovat účelovou komunikaci výhradně do podoby obytné zóny (tedy v tomto směru je nutné jej považovat – v situaci, kdy nic nesvědčilo o tom, že by v daném místě pozemní komunikace byla regulována jako obytná zóna – za nesouhlasné), na druhou stranu ale připouštělo, že „lze akceptovat argumentaci o stavbě na pozemku p. č. XA vzdálené do 50–ti metrů od místní komunikace (p. č. XG), při které není nezbytně nutné řešit stavebně technický stav účelové komunikace (p. č. XB) a způsob připojení“, čímž jako by ponechávalo na stavebním úřadu, kterou z variant si vybere, zda tu s negativním či tu s pozitivním závěrem stanoviska. Zároveň stanovisko Policie ve svém textu konstatovalo, že není závazným stanoviskem podle § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, pokud se vyjadřuje k připojení na pozemek p. č. XB.

57. V této souvislosti je ovšem podstatné, že vzhledem k neexistenci povinnosti povolovat připojení pozemku žalobce na přilehlou komunikaci (pokud tedy je správná zmínka ve stanovisku Policie, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci) Policie postrádá zákonné zmocnění pro vydání závazného stanoviska. Stanovisko Policie neobsahuje odkaz na žádné ustanovení právních předpisů, podle kterého je vydáváno, jen zmiňuje, že podle § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích závazné stanovisko vydávat nemá. Soudu není známo ani žádné ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů či zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kde by bylo stanoveno, že Policie České republiky má v dané souvislosti vydávat závazné stanovisko. Takové ustanovení nelze nalézt ani v zákoně o pozemních komunikacích, jelikož jediné podobné ustanovení lze nalézt v § 16 odst. 2 písm. b), kde je však regulováno vydávání závazných stanovisek v souvislosti se stavbou silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace, což plyne i ze systematického zařazení tohoto ustanovení do části třetí zákona, věnované právě výstavbě pozemních komunikací. Žalobce však neusiluje o výstavbu pozemní komunikace, nýbrž o povolení stavby RD. Z toho tedy vyplývá, že stanovisko Policie není závazným stanoviskem, jelikož k jeho vydání Policie postrádala jakékoliv adekvátní zákonné zmocnění. Stanovisko Policie tak mělo povahu pouhého nezávazného stanoviska či vyjádření ve smyslu § 154 správního řádu, které sice mohlo sloužit stavebnímu úřadu jako jeden z podkladů pro jeho rozhodování, rozhodně se však nemohlo jednat o závazné stanovisko dotčeného orgánu, na jehož předložení by mohl stavební úřad s odkazem na § 94l odst. 2 písm. b) stavebního zákona trvat a při jeho nepředložení řízení zastavit (nehledě na to, že s ohledem na lhůtu stanovenou v § 94m odst. 1 stavebního zákona a tam stanovenou povinnost stavebního úřadu dotčené orgány k předložení závazných stanovisek vyzvat ani z povahy věci nemůže jít o vadu, jež by bránila projednání žádosti a již by bylo možné přičítat k tíži žadateli). Konečně nelze přehlédnout ani to, že žalobce i tak toto stanovisko předložil. Pokud z nějakého důvodu stavební úřad nebyl spokojen s jeho obsahem a chtěl mít takový nezávazný podklad pro řízení, bylo na něm, aby v součinnosti s Policií České republiky si zajistil jeho upřesnění, resp. aby v něm obsažené sdělení zhodnotil při meritorním posouzení žádosti žalobce.

58. Jediné závazné stanovisko, které by v dané souvislosti mohl stavební úřad žádat, by mohlo být závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností (jakožto silničního správního úřadu) podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, jelikož ten podle zmíněného ustanovení uplatňuje stanoviska pro územní řízení, v nichž se vyjadřuje ke stavebním záměrům z hlediska jejich dopadu na řešení místních a účelových komunikací. I když žalobce žádal o společné povolení, v takovém rozhodnutí je vedle stavebního povolení integrováno právě i územní rozhodnutí, proto se odkaz na územní řízení mohl uplatnit i v řízení o žádosti žalobce. Dané ustanovení navíc není systematickým řazením svázáno s konkrétním typem územních řízení, lze jej tedy vyložit i přes jeho ne zcela jasnou textaci šířeji tak, že dopadá na posuzování umístění jiných staveb než pozemních komunikací [srov. body 27–30 komentáře k § 40 In: ČERNÍNOVÁ, Michaela, Karel ČERNÍN a Michal TICHÝ. Zákon o pozemních komunikacích: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2022–5–9). ASPI_ID KO13_1997CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336–517X]. Úkolem takového závazného stanoviska je pak (jak již naznačil Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, č. j. 47 A 18/2012–98, č. 2775/2013 Sb. NSS) napomoci stavebnímu úřadu zejména s posouzením splnění požadavku § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle nějž mj. musí připojení staveb na pozemní komunikace svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích, resp. požadavkům na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky. Byť v tomto směru pro napojení pozemku na veřejně přístupnou účelovou komunikaci nestanoví související § 12 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění vyhlášky č. 208/2018 Sb. žádná konkrétní pravidla, silniční stavební úřad může v rámci aplikace neurčitých právních pojmů v § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. definovat určité potřebné podmínky, jež by stavební záměr měl v této souvislosti splňovat.

59. Stavební úřad však žalobce k předložení závazného stanoviska Magistrátu města Mladá Boleslav jakožto místně příslušného silničního stavebního úřadu nevyzýval, proto ani v dané souvislosti nemohl zastavit řízení. Nadto opět soud připomíná, že nepředložení takového závazného stanoviska řeší ustanovení § 94m odst. 1 stavebního zákona, a to způsobem, který zastavení řízení z důvodu absence závazných stanovisek vylučuje.

60. Výtka stavebního úřadu, že žalobce nedoložil jednoznačné stanovisko Policie tak zjevně nebyla důvodná, jelikož soud neshledal zákonnou oporu pro nutnost doložení tohoto podkladu, zákon pro případ jeho absence stanoví jiné řešení než zastavení řízení, a nadto ani žalobce nebyl tím, kdo by byl procesně odpovědný za nedostatky tohoto stanoviska, na něž nadto skutečně nebyl předem upozorněn ani on, ani jeho původce.

61. Na to je však třeba navázat konstatováním, že v případě žalobce ale platí, že stavba RD vyžadovala vybudování nové (nebo přinejmenším úpravu stávající) veřejné technické infrastruktury. Byť tedy žalobce sám deklaruje, že stanovisko podle § 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona nemusí být kladné, není pravdou, že by v daném případě nebylo zapotřebí (též) dohody s vlastníkem veřejné technické infrastruktury, jelikož s výjimkou již realizované infrastruktury (ze spisu přitom neplyne, že by žalobcův pozemek byl plně zasíťován, resp. že by již měl realizaci všech potřebných přípojek předem pravomocně povolenu, díky čemuž by mu postačovala jen stanoviska vlastníků infrastruktury) ve skutečnosti na žalobce dopadala i povinnost stanovená v § 94l odst. 2 písm. d) stavebního zákona. Žalobce proto tížila povinnost přiložit k žádosti o společné povolení tomu odpovídající smlouvy.

62. S tím souvisí spor o to, zda žalobce postupoval řádně, když předložil stanoviska GridServices, s.r.o., a ČEZ a smlouvu o tom, že v budoucnu uzavře smlouvu s ČEZ o připojení k distribuční soustavě. Žalobce nesouhlasí zároveň s názorem žalovaného, že budoucí smlouva o připojení není dostatečná.

63. V napadeném rozhodnutí totiž žalovaný uvedl (viz jeho stranu 7), že doložením smlouvy o uzavření budoucí smlouvy se společností ČEZ o připojení elektrického zařízení žalobce nevyhověl výzvě stavebního úřadu ze dne 8. 10. 2018, protože byl vyzván k doložení přímo smlouvy o připojení. Podle žalovaného nadto žalobce nedoložil ani aktualizované stanovisko ČEZ. I tento požadavek stavebního úřadu shledal žalovaný důvodným, neboť jednak bylo stanovisko ČEZ ze dne 13. 8. 2018 platné pouze do 13. 2. 2019, jednak se změnily poměry v území – vždyť dne 17. 8. 2018 byl ČEZ vydán územní souhlas s umístěním stavby „Energetické vedení IV – 12 – 6022414, Nepřevázka, p. č. XA, Ing. Gilar‘‘ na pozemcích p. č. XB, XG, XE. Naopak za chybu v psaní žalovaný považoval zmínku o chybějícím aktualizovaném stanovisku GridServices, s. r. o., jelikož to nebylo uvedeno ve výzvě stavebního úřadu ze dne 8. 10. 2018.

64. Soud ověřil, že součástí spisového materiálu je smlouva o uzavření budoucí smlouvy o připojení odběrného elektrického zařízení k distribuční soustavě do napěťové hladiny 0,4 kV (NN) uzavřená mezi ČEZ a žalobcem. Podle ní se ČEZ na písemnou výzvu žalobce zavazuje uzavřít smlouvu o připojení odběrného zařízení podle § 50 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a smluvně sjednaných podmínek. Předmětem plnění budoucí smlouvy tak má být závazek ČEZ připojit odběrné zařízení a po připojení zajistit žalobci rezervovaný příkon.

65. Obsah správního spisu tvoří dále sdělení ČEZ ze dne 13. 8. 2018, podle nějž se v zájmovém území (dle situačního výkresu jde o pozemek žalobce) nenachází energetické zařízení v majetku ČEZ, s tím, že toto sdělení je opravdu platné pouze do 13. 2. 2019. Současně ale obsah správního spisu tvoří i stanovisko ČEZ ze dne 30. 8. 2018, ve kterém se uvádí, že ČEZ nemá námitek k předloženým dokumentům týkajícím se stavby RD za předpokladu, že budou dodrženy vyjmenované podmínky, mj. podmínka si před zahájením prací vyžádat vyjádření k existenci sítí. Toto stanovisko přitom neobsahovalo údaj o tom, kdy končí jeho platnost.

66. Nadto žalobce předložil územní souhlas s umístěním stavby „energetické vedení IV–12–6022414, Nepřevázka, p. č. XA, Ing. G.“ vydaný stavebním úřadem dne 17. 8. 2018 pro stavbu na pozemcích p. č. XG, XB a XE, jejímž účelem byla elektrifikace pozemku žalobce přivedením elektrické sítě z rozpojovací skříně na pozemku p. č. XG až do nové přípojkové sítě v pilíři na pozemku p. č. XE (spoluvlastněném žalobcem ve společném jmění manželů), který přiléhá k pozemku p. č. XA.

67. I v tomto směru soud proto považuje argumentaci stavebního úřadu a žalovaného za nepatřičnou. Z hlediska požadavku § 94l odst. 2 písm. d) stavebního zákona na předložení smlouvy s vlastníkem technické infrastruktury, vyžaduje–li záměr její úpravu či vybudování nové technické infrastruktury, dostačuje i předložení smlouvy, v níž se vlastník technické infrastruktury zaváže uzavřít příslušnou smlouvu poté, co k tomu vyvstane v souvislosti s povolením záměru potřeba, tedy i smlouva o smlouvě budoucí. I stavební úřad je povinen ctít obecnou zásadu pacta sunt servanda (smlouvy mají být plněny) a může vycházet z vyvratitelné domněnky, že obě smluvní strany budou postupovat v souladu se svým ujednáním a po splnění sjednaných podmínek uzavřou předjednanou smlouvu. Rozhodné tak pouze je, zda předjednané parametry této budoucí smlouvy jsou adekvátní potřebám povolovaného záměru a zda sjednaný závazek v souladu s okolnostmi známými stavebnímu úřadu zajišťuje, že potřebná smlouva bude skutečně uzavřena v době, kdy to bude k realizaci záměru nezbytné. Stavební úřad ani žalovaný tedy nemohli na věc pohlížet tak, jakoby příslušný podklad vůbec nebyl předložen, ale měli předloženou smlouvu o smlouvě budoucí obsahově vyhodnotit, zda zajišťuje, např. i s ohledem na podmínky budoucího připojení odběrného zařízení, že v příslušném čase bude moci být realizována potřebná technická infrastruktura podmiňující stavbu RD, a podle toho buď žádosti vyhovět, nebo ji zamítnout.

68. Nadto správní orgány zcela neadekvátně vyhodnotily předložený územní souhlas jako překážku realizace stavby RD, ačkoliv jím (a souvisejícím souhlasem Obecního úřadu obce Nepřevázka ze dne 12. 7. 2018 nesprávně nadepsaným jako závazné stanovisko) bylo doloženo, že elektrická síť bude přivedena přes pozemky obce až k pozemku žalobce, tj. že v případě připojení na elektřinu žalobci postačí stanovisko vlastníka příslušné veřejné infrastruktury, v daném případě stanovisko ČEZ. Podle § 103 odst. 1 písm. e) bodu 5 stavebního zákona totiž stavby a zařízení distribuční soustavy v elektroenergetice (vyjma budov) již stavební povolení ani ohlášení nepotřebují.

69. Návazně pak správní orgány přehlédly, že žalobce předložil požadované stanovisko ČEZ, jež sice bylo vydáno již dne 30. 8. 2018, avšak nebylo časově limitováno. Nebylo proto důvodu k němu nepřihlížet, a to ani s argumentem o pozdější změně technické infrastruktury, zejména pak když se jednalo o stavbu infrastruktury právě pro žalobce. Nadto ve stanovisku zakotvená podmínka vyžádat si před vlastní realizací prací vyjádření k existenci sítí zajišťovala, že nevznikne ani problém s případnou kolizí s později (po sdělení ze dne 13. 8. 2018) vzniklými stavbami, takže v případě převzetí této podmínky do podmínek společného rozhodnutí by nemusel být problém ani v souvislosti s posouzením důvodnosti žádosti o společné povolení stavby. I tato část žalobní argumentace je tedy důvodná, ovšem přesto nic nemění na tom, že řízení stejně muselo být zastaveno s ohledem na jiné chybějící podklady v souvislosti s připojením stavby RD na plyn.

70. V této souvislosti žalobce skutečnost, že nedoložil rozhodnutí obce Nepřevázka o možnosti uložení plynové přípojky do pozemku p. č. XB, rovněž omlouvá tím, že jej obec nevydala. Znovu namítá, že obec zcela nepřijatelně v rozporu se zákonem podmiňovala vydání svých stanovisek převedením části pozemků jednotlivých vlastníků (tj. i žalobce) do jejího vlastnictví.

71. Zde ale soud uvádí, že negativní stanovisko obce, pokud se týká plynové přípojky, ve skutečnosti nepředstavuje stanovisko vlastníka veřejné technické infrastruktury. Z pozice vlastníka příslušné veřejné technické infrastruktury totiž v tomto případě vystupovala společnost GridServices, s. r. o., jejíž stanoviska odkazující též na konkrétní smlouvu o připojení (nutnou vzhledem k tomu, že tato přípojka dosud nebyla povolena ani realizována) žalobce předložil. Pokud přitom stavební úřad zastavil řízení též pro údajnou neaktuálnost těchto stanovisek, žalovaný na tomto závěru již netrval a důvody zastavení řízení korigoval svým konstatováním, že v dané části považuje odkaz prvostupňového rozhodnutí na GridServices, s. r. o., za chybu v psaní. Proto se soud nemá důvod blíže související argumentací žalobce zabývat.

72. Podstatné ale je, že žalobci v souvislosti s přípojkou na plynovod probíhající pozemkem p. č. XB chyběl souhlas obce podle ustanovení § 184a stavebního zákona, podle jehož odst. 1 věty první, není–li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není–li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Žalobce přitom předmětný podklad ve smyslu § 94l odst. 2 písm. a) stavebního zákona potřeboval, neboť podle projektové dokumentace ve správním spisu měla být stavba plynovodní přípojky umístěna a realizována i na pozemku p. č. XB ve vlastnictví obce Nepřevázka. Žalobci tedy bylo důvodně vytknuto, že nedoložil doklad o právu uskutečnit svůj stavební záměr na cizím pozemku (na rozdíl od přípojky elektřiny, kde doložil územní souhlas i pro něj použitý souhlas obce).

73. Správním rozhodnutím lze v této souvislosti pouze vytknout, že povahu tohoto chybějícího souhlasu jednoznačně právně nekvalifikují [prvostupňové rozhodnutí vůbec, napadené rozhodnutí pak spíše jen nesprávně naznačuje, že by mohlo jít o stanovisko vlastníka technické infrastruktury ve smyslu § 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona, ale jedná se spíše o souhrnné vyjádření nerozlišující mezi jednotlivými chybějícími podklady od obce], ale to na podstatě problému nic nemění. Podstatné totiž je, aby výzva k odstranění vad obsahovala dostatečně přesný a srozumitelný požadavek tak, aby žalobce mohl vytýkanou vadu odstranit, to však bylo splněno i přes neuvedení zákonného ustanovení, o něž se tento požadavek opírá. Skutečnost, že žalobce dobře pochopil, že je požadováno předložení souhlasu obce s použitím pozemku p. č. XB pro uložení plynové přípojky, dostatečně dokládá rekapitulace výzvy v odvolání i podané žalobě. Jinou otázkou je jeho přesvědčení, že stavbu lze povolit i bez takového souhlasu, nicméně ani žalobce nepochyboval o tom, že na daném požadavku stavební úřad trval a měl za to, že bez jeho naplnění nelze žádost projednat.

74. Soud přitom musí dát stavebnímu úřadu v tomto směru za pravdu. Obec totiž při vyslovení nesouhlasu (též) ve vztahu k uložení plynové přípojky do jejího pozemku zcela nepochybně realizovala své vlastnické právo, přičemž žalobce nemá stavebním zákonem nijak garantováno právo stavět na cizím pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, a to ani je–li takovým vlastníkem obec. S ohledem na skutečnost, že majetek obce má být využíván v souladu s úkoly obce, mezi něž se řadí i uspokojování potřeby bydlení občanů, ale i budování a udržování potřebné infrastruktury, a s přihlédnutím k povaze stavby zamýšlené na jejím pozemku (přípojka plynu) sice nelze úplně vyloučit, že by se žalobce mohl za určitých okolností (zjevně nedůvodné či diskriminační odmítnutí) úspěšně domoci nahrazení souhlasu obce s využitím jejího pozemku jakožto majetkoprávního úkonu rozsudkem soudu v občanském soudním řízení, jenž by pak byl předložen jakožto podklad ve smyslu § 94l odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Kdyby však tato cesta nebyla možná, žalobci by se nabízela možnost pokusit se nahradit souhlas obce zřízením služebnosti ve vyvlastňovacím řízení s odkazem na § 170 odst. 2 stavebního zákona, neboť v daném případě by se nabízela úvaha, že jde o omezení vlastnického práva k pozemku obce nutné pro řádné užívání stavby RD. Bylo by pak na vyvlastňovacím úřadu, aby si posoudil, zda případné podmínky obce pro svolení s využitím pozemku p. č. XB k uložení plynové přípojky jsou přemrštěné, a zda tedy skutečně žalobce v pozici vyvlastnitele doložil, že nebylo možné dosáhnout zřízení potřebného práva dohodou a ani jiným způsobem (občanskoprávní žalobou na nahrazení projevu vůle). V době rozhodování stavebního úřadu však žalobce ani takový (náhradní) souhlas, resp. rozhodnutí o zřízení služebnosti nepředložil, přičemž stavebnímu úřadu samotnému rozhodně nepříslušelo nahrazovat soukromoprávní jednání obce a určovat, zda musí s určitým užitím svého majetku jinou osobou souhlasit.

75. Tuto náležitost žádosti o společné povolení tedy žalobce skutečně ani přes opakovaně prodlouženou lhůtu pro odstranění vad nepředložil (přičemž stavební zákon nepočítá s možností předložení nesouhlasu, resp. nehovoří obecně o vyjádření vlastníka, ale jasně žádá souhlas), přičemž její absence stavebnímu úřadu bránila ve věci rozhodnout (srov. rozsudek ze dne 25. 8. 2020, č. j. 2 As 426/2018–49, v němž NSS také akceptoval zastavení řízení z důvodu nepředložení tzv. dokladu o právu). Proto i bez ohledu na nesprávné závěry žalovaného týkající se jiných sporných podkladů nemohl být výrok napadeného a ani prvostupňového rozhodnutí jiný – řízení skutečně bylo namístě zastavit, aniž by se stavební úřad zabýval důvodností žádosti.

76. Na tom nic nemění ani poukaz žalobce na to, že vlastníci nedaleké nemovitosti provedli stavbu domu i její připojení zcela bez problémů po doložení veškerých nutných podkladů. Žalobce nejen, že blíže neoznačuje, o jakou stavbu má jít, a proto se nelze jakkoliv vyjádřit k tomu, zda se jednalo o srovnatelný případ, ale nadto v podstatě opět pouze argumentuje ve prospěch nezákonnosti soukromoprávního úkonu obce (to, že takový projev vůle žalobce potřebuje předložit ve správním řízení, z něj ještě veřejnoprávní úkon nečiní), což však stavební úřad hodnotit nemohl, a proto to nepřísluší hodnotit ani soudu ve správním soudnictví.

77. Na základě obsahu správního spisu ani soud nedospěl k závěru, že by na nesplnění této náležitosti mělo vliv porušení obecných povinností stanovených správním orgánům v § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 a § 5 správního řádu. To má smysl hodnotit jen ve vztahu k tomu důvodu zastavení, jenž obstál (u ostatních důvodů došlo k nezákonnosti, a to nejen na úrovni obecných zásad správního řízení). Zde přitom platí, že stavební úřad nebyl oprávněn přejít bez povšimnutí skutečnost, že žalobce nebyl oprávněn použít pozemek obce bez jejího souhlasu k umístění plynové přípojky potřebné pro RD, a nebylo ani důvodu očekávat, že v situaci zjevného a odůvodněného nesouhlasu obce by na dané situaci mohla něco změnit jeho aktivita. Stavebnímu úřadu přitom nepříslušelo si vyhodnocovat, zda důvody a podmínky zmiňované obcí (požadavek na rozšíření komunikace a uličního prostoru na určitou šíři a s tím související bezplatné převedení vlastnického práva žalobce k části jeho pozemku) pro vydání souhlasu jsou z hlediska veřejných zájmů nutné a obstojí v testu proporcionality ve srovnání s mírou dotčení vlastnického práva žalobce včetně případného zohlednění očekávání žalobce plynoucího z tvrzených dřívějších ujištění o možnosti výstavby. Z předložených listin nadto vyplývalo, že komunikace mezi žalobcem a obcí živě probíhala, nebylo tedy nezbytné, aby stavební úřad tuto komunikaci dále protahoval snahami o smírné projednání věci. V tomto směru tedy soud ani nepovažoval za potřebné se blíže zabývat tím, zda stavební úřad skutečně inicioval jednání dotčených vlastníků v předmětném rozvojovém území a obce, jak bylo v napadeném rozhodnutí zmiňováno s tím, že ale nedošlo k formálnímu zaznamenání průběhu takového jednání. I když by taková snaha o dosažení smírného řešení nebyla na škodu a třebaže chybějící protokol o jednání či alespoň úřední záznam by mohl představovat formální pochybení (srov. požadavek v § 18 odst. 1 správního řádu) ztěžující schopnost správních orgánů prokázat, že vůbec takové jednání proběhlo a jak, stavební úřad stejně nebyl oprávněn nějak tlačit na obec v tom směru, aby svůj souhlas dala, a dílčí nedostatky takového smírného odstraňování neshod mezi účastníky řízení nemohly způsobit nezákonnost výroku prvostupňového rozhodnutí v rozsahu týkajícím se chybějícího souhlasu obce se zřízením plynové přípojky přes její pozemek.

78. Vzhledem k tomu by již nebylo nutné se blíže zabývat výtkou chybějících razítek a podpisů na dílčí části projektové dokumentace, jelikož ani ta by nemohla mít vliv na celkové hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Přesto ale lze poznamenat, že řízení lze podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavit jedině tehdy, pokud jsou vady takové intenzity, že právě kvůli nim nelze v řízení pokračovat. Důvodem pro zastavení řízení tedy není jakákoliv formální vada, ale pouze taková vada, která svou povahou skutečně brání pokračování v řízení, resp. brání tomu, aby bylo možné žádost z obsahového hlediska projednávat. Lze tak proto učinit pouze v případech, kdy žadatel na výzvu správního orgánu k odstranění vad vůbec nereaguje a požadované podklady vůbec nepředloží či vady jinak neodstraní (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015–24, či ze dne 9. 1. 2019, č. j. 8 Azs 371/2018–50). Tento vytýkaný nedostatek by žalobce (o jehož podpis a razítko jakožto autorizovaného technika ve výstavbě mělo jít) nepochybně obratem i k neformálnímu upozornění stavebního úřadu rád doplnil, v tomto směru se jeví, že se jedná o zanedbatelné opomenutí. Je totiž zjevné, že jádro celého problému leželo jinde, konkrétně v negativním postoji obce Nepřevázka, a právě tím směrem žalobce napínal své úsilí a svou pozornost. V této specifické situaci, kdy je to jen podpis a razítko žalobce, které absentuje, a kdy je zřejmé, že se jedná jen o dílčí opomenutí ve spíše okrajové záležitosti, které lze snadno napravit, nelze mít podle soudu za to, že by se jednalo o vadu, která by svou povahou opravdu bránila projednání žádosti.

79. Pro úplnost pak pokládá soud za nutné uvést na pravou míru, pokud jde o žalobcovu argumentaci stran územního plánování obce Nepřevázka, že po dobu řízení o žádosti žalobce zde existovala reálná možnost, že společné povolení nebude uděleno a že stavbu nakonec nebude možné realizovat podle předem zamýšleného plánu a k tomu vyhotovené dokumentace. Je třeba si uvědomit, že až do okamžiku, kdy konečné rozhodnutí (i o vydání společného povolení stavby) nabude právní moci, se kdykoliv mohla změnit územně plánovací dokumentace obce tak, že by již nebylo možné stavbu umístit a realizovat. Ze stavebního zákona tak nelze dovodit legitimní očekávání (žalobce), že ke změně územně plánovací dokumentace nedojde nebo že k této změně nebude stavební úřad při rozhodování přihlížet.

80. Žalobce se přitom mýlí, jestliže má za to, že by se i na jeho věc měly aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012–139. Koncepce společného řízení je totiž odlišná od situace, kdy je nejprve vydáno územní rozhodnutí, které nabyde právní moci, a teprve až následně je vedeno řízení stavební, během nějž dojde ke změně územního plánu. Ve stavebním řízení totiž stavební úřad již není oprávněn posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací. Společné řízení ovšem integruje umístění i povolení stavby do jednoho řízení a povolení, tudíž posouzení souladu záměru s územním plánem je jeho nedílnou součástí. Žalobce tak na sebe vzal podáním žádosti o společné povolení riziko, že až do pravomocného rozhodnutí v jeho věci se uvažovaný stavební záměr může stát rozporným s jakýmkoliv později schváleným územním plánem obce Nepřevázka. Nelze tedy vůbec hovořit o tom, že by žalobce již podáním žádosti o společné povolení a doložením (nadto jen některých) povinných příloh měl legitimní očekávání, že v jeho případě bude společné povolení vydáno, jelikož doposud o umístění stavby a jejím souladu s územním plánem nebylo stavebním úřadem pravomocně rozhodnuto.

81. Zbývá ještě se vyjádřit ke skutečnosti, na kterou žalobce nepoukázal, ale které si soud nemohl nepovšimnout. Jde o to, že stavební úřad v prvostupňovém usnesení důvody zastavení řízení vztahoval k pozemku p. č. XC, a nikoliv k pozemku p. č. XB, do nějž měla být umístěna plynová přípojka, přičemž žalovaný v tomto směru nezjednal nápravu ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto směru má ovšem soud za to, že se jedná o zjevnou chybu v psaní, což zřetelně akceptoval i sám žalobce. Z projektové dokumentace vyplývá, že pro všechna napojení žalobcova pozemku má být použit právě pozemek p. č. XB, a nikoliv až na něj navazující pozemek p. č. XC, ač i ten k pozemku žalobce přiléhá. Sám žalobce přitom již v rekapitulaci prvostupňového rozhodnutí v odvolání hovoří o zastavení řízení z důvodu chybějícího „rozhodnutí Obce na uložení plynové přípojky do veřejné komunikace na pozemku parc. č. XB“, což opakuje i v textu žaloby. Nebylo by tedy adekvátní, aby jen pro tuto formální vadu, na kterou nikdo nepoukazuje, soud napadené rozhodnutí rušil, zejména když se vada netýká výroku napadeného či prvostupňového rozhodnutí a když pozemek p. č. XB byl správně identifikován ve výzvě žalobce na odstranění vad žádosti. Takovou nepřesnost totiž postačuje v případě potřeby opravit opravným usnesením podle § 70 správního řádu. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 82. Soud tak uzavírá, že ačkoliv je převážná část žalobní argumentace opodstatněná a napadenému rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení lze vyčíst řadu nezákonných závěrů, ve výsledku jeden z důvodů pro zastavení řízení o žádosti žalobce obstál a zůstal nezpochybněn. Za situace, kdy i jen tento jeden důvod postačoval k zastavení řízení, nemohl být ani výrok napadeného rozhodnutí (že se odvolání zamítá a prvostupňové rozhodnutí potvrzuje) jiný. Lze tak konstatovat, že žádná z vad, na něž žalobce oprávněně poukázal, v konečném důsledku nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žaloba je proto, i přes výhrady, jimž soud přisvědčil, nedůvodná. Proto ji soud zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

83. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší, přičemž mu ji nelze přiznat ani z důvodů hodných zvláštního zřetele, jelikož postupem podle § 60 odst. 7 s. ř. s. lze pouze náhradu nákladů řízení nepřiznat, a nikoliv ji přiznat tomu, komu s ohledem na neúspěch v řízení náklady nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti, do níž spadá i obhajoba vlastních rozhodnutí před správním soudem, nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

84. Osobě zúčastněné na řízení soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť jí nebyla v řízení uložena žádná povinnost a nebyly shledány ani žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Vymezení věci a shrnutí obsahu podání účastníků řízení Podstatný obsah správního spisu Posouzení žaloby soudem Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení